6 Ads 18/2012-211

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: JUDr. J. S., proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2011, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2011, č. j. 41 Ad 29/2011-20,

takto:

I. Řízení o kasační stížnosti s e z a s t a v u j e .

II. Žalobkyni s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění:

[1] Rozhodnutími ze dne 18. 2. 2011 a 15. 12. 2010, č. j. X, Česká správa sociálního zabezpečení jako nositel důchodového pojištění v České republice odmítla žalobkyni poskytnout dorovnání dílčího starobního důchodu z českého důchodového pojištění do takové výše, jako by všechny doby pojištění do zániku České a Slovenské Federativní Republiky byly získány v českém systému důchodového pojištění, neboť doby pojištění získané do zániku ČSFR, tj. do 31. 12. 1992, jsou podle čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení (č. 228/1993 Sb.), jež je od vstupu České republiky do Evropské unie součástí přílohy III části A nařízení Rady č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci společenství, dobami pojištění Slovenské republiky.

[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 7. 12. 2011, č. j. 41 Ad 29/2011-20, žalobu zamítl. Žalobkyně napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností u Nejvyššího správního soudu.

[3] Na základě kasační stížnosti žalobkyně se Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 5. 2012, č. j.-82, obrátil v souladu s čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie ve věci výkladu práva Evropské unie na Soudní dvůr Evropské unie (dále též Soudní dvůr ) a předložil mu následující předběžné otázky:

1. Vylučuje nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení), ze svého rozsahu rationae personae občanku České republiky, která za okolností, jaké jsou v projednávané věci, před 1. 1. 1993 podléhala právním předpisům upravujícím důchodové zabezpečení zaniklého státu (České a Slovenské Federativní republiky), tyto doby se v souladu s článkem 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení zapsaném v příloze III nařízení Rady (ES) č. 1408/71 (příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004) považují za doby Slovenské republiky a podle vnitrostátního pravidla vytvořeného Ústavním soudem ČR současně i za doby České republiky?

Pokud je odpověď na otázku č. 1 negativní:

2. Brání čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie ve spojení s čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii a s čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 (popřípadě čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004) tomu, aby orgány České republiky mohly za okolností, jaké jsou v projednávané věci, poskytovat preferenční zacházení (vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznané podle článku 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a podle nařízení Rady (ES) č. 1408/71 (nařízení č. 883/2004) nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních předpisů České republiky) toliko občanům České republiky, pokud k takovému zacházení vede základní právo na zabezpečení ve stáří vyložené Ústavním soudem ČR specificky ve vztahu k dobám důchodového zabezpečení získaným v zaniklé ČSFR a vnímané jako součást národní identity, a pokud takové zacházení není s to narušit právo volného pohybu pracovníků jako základní právo Unie, za situace, kdy by poskytnutí obdobného zacházení všem ostatním občanům členských států EU, kteří také získali v zaniklé ČSFR obdobné doby důchodového zabezpečení, vedlo k významnému ohrožení finanční stability systému důchodového pojištění České republiky?

Pokud je odpověď na otázku č. 2 pozitivní:

3. Brání právo Evropské unie tomu, aby vnitrostátní soud, který je nejvyšším soudem státu v oblasti správního soudnictví, proti jehož rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky, byl v souladu s vnitrostátním právem vázán právními posouzeními podanými Ústavním soudem ČR, pokud se zdá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie, jak je vyloženo Soudním dvorem Evropské Unie?

[4] V návaznosti na uvedené předběžné otázky pak Nejvyšší správní soud zmiňovaným usnesením v souladu s ustanovením § 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s. ) přerušil řízení, aby vyčkal rozhodnutí Soudního dvora.

[5] Řízení o těchto předběžných otázkách je vedeno Soudním dvorem jako věc C-253/12 JS v. Česká správa sociálního zabezpečení. Předběžné otázky byly zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie C 273, 08. 09. 2012, s. 2.

[6] Podáním ze dne 6. 12. 2012, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 10. 12. 2012, žalobkyně vzala svou kasační stížnost v plném rozsahu zpět a navrhla, aby Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil.

[7] Usnesením ze dne 23. 1. 2013, č. j.-191, Nejvyšší správní soud rozhodl o tom, že v řízení se pokračuje. Dále rozhodl o tom, že bere zpět žádost o rozhodnutí Soudního dvora o předběžných otázkách podanou Nejvyšším správním soudem na základě usnesení ze dne

9. 5. 2012, č. j.-82, o níž vede Soudní dvůr řízení ve věci C-253/12 JS v. Česká správa sociálního zabezpečení.

[8] Přípisem ze dne 22. 4. 2013 Soudní dvůr sdělil, že věc C-253/12 JS v. Česká správa sociálního zabezpečení byla vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora, a to usnesením předsedy prvního senátu Soudního dvora ze dne 27. 3. 2013.

[9] Podle § 47 písm. a) s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzal-li navrhovatel svůj návrh zpět; šlo-li však o společný návrh více osob, vezme předseda senátu toliko zpětvzetí návrhu jedním z navrhovatelů usnesením na vědomí.

[10] Protože žalobkyně vzala svou kasační stížnost ze dne 20. 1. 2012 proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2011, č. j. 41 Ad 29/2011-20, zpět, rozhodl Nejvyšší správní soud tak, že řízení o kasační stížnosti zastavil podle § 47 písm. a) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s.

[11] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. V dané věci bylo řízení zastaveno pro pozdější chování žalované, proto žalobkyně má právo na náhradu nákladů řízení proti žalované. Avšak vzhledem k tomu, že žalobkyni žádné náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud jí náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné (ustanovení § 53 odst. 3 a § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 10. května 2013

JUDr. Kateřina Šimáčková předsedkyně senátu