6 A 141/2002-34

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce Mgr. J. R., zastoupeného Mgr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2002, č. 98,

takto:

I. Žaloba s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci s e v r a c í přeplatek na soudním poplatku ve výši 1000,-Kč. Přeplatek bude vrácen z účtu Nejvyššího správního soudu po právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou k poštovní přepravě dne 9. 10. 2002 a adresovanou Vrchnímu soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 9. 2002, č. 98, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 7. 12. 2001, č. j. V178/2001-PPR, jímž mu byla uložena povinnost uhradit Policii České republiky škodu ve výši 67 327,-Kč, kterou jí způsobil v době, kdy byl jejím příslušníkem. V odůvodnění žalovaný uvedl, že odvolání bylo podáno opožděné, protože napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 12. 2001, takže posledním dnem, kdy bylo možno včas podat odvolání k poštovní přepravě, byl den 7. 1. 2002 a žalobce podal odvolání k poštovní přepravě dne 8. 1. 2002. že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně nebyl správně poučen o možnosti podat odvolání. V poučení o možnosti odvolání se totiž uvádí, že odvolání lze podat písemně do protokolu policejního prezidenta . Takové poučení ovšem obsahuje vnitřní rozpor, protože odvolání nelze podat do protokolu písemně, ale jen ústně. Toto poučení proto nedává smysl, nelze k němu přihlížet a je nutno vycházet ze stavu jako kdyby nebylo dáno vůbec. Žalobce s odvoláním na § 132 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 186/1992 Sb. ) dovozuje, že odvolání nebylo podáno opožděně, neboť bylo podáno v tříměsíční lhůtě ode dne doručení rozhodnutí vydaného správním orgánem I. stupně. Žalovaný proto nemohl odvolání žalobce zamítnout jako opožděné a pokud tak učinil, je jeho rozhodnutí v rozporu se zákonem.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobce byl o možnosti podat proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolání poučen řádně a v souladu se zákonem. Tvrzení obsažené v žalobě označil za účelové. Pouze opomenutím žalobce byla lhůta k podání odvolání o jeden den zmeškána.

Vrchní soud v Praze ve věci nerozhodl do 1. 1. 2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s. ), takže podle § 132 s. ř. s. věc převzal a dokončí Nejvyšší správní soud podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s.

Podle § 124 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. obsahuje poučení o odvolání údaj, zda je rozhodnutí konečné nebo zda se lze proti němu odvolat, v jaké lhůtě a ke kterému služebnímu funkcionáři. Pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal odvolání po uplynutí zákonem stanovené lhůty nebo u nepříslušného služebního funkcionáře, má se podle § 132 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb. za to, že je podal včas a u příslušného služebního funkcionáře, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

Žalobce byl v písemném vyhotovení rozhodnutí správního orgánu I. stupně poučen takto: Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání písemně do protokolu policejního prezidenta do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Odvolání má odkladný účinek. Toto poučení, i když není formulačně přesné, obsahuje vše, co ukládá § 124 odst. 4 zákona č. 186/1992 Sb., a proto z jeho znění nelze dovozovat důsledky uvedené v § 132 odst. 4 citovaného zákona. Žalobce na základě tohoto poučení podal odvolání písemně poštou k policejnímu prezidentovi jako příslušnému služebnímu funkcionáři, nedopustil se tedy žádného pochybení, z něhož by bylo možno dovodit, že mu byl obsah poučení nesrozumitelný.

Proto Nejvyšší správní soud nepovažuje žalobu za důvodnou a dle § 78 odst. 7 s. ř. s. ji zamítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., když žalobce ve věci úspěch neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nevznikly.

Žalobce zaplatil na soudním poplatku více než zákon č. 549/ 1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění platném v r. 2002 stanovil, a proto bylo podle § 10 odst. 1 citovaného zákona rozhodnuto o vrácení přeplatku.

V Brně dne 24. září 2003

JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu