69 ICm 825/2010
69 ICm 825/2010-46 (KSUL 69 INS 5292/2010)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Bednářem v právní věci žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem Praha 1, Jindřišská 24/941, PSČ 110 00, IČO 61860069, koresp. adresa Nábřeží Závodu Míru 2739, 530 02 Pardubice, právně zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem Advokátní kanceláře Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři s.r.o. se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, proti žalovanému SVOBODA-VRŠANSKÝ v.o.s. se sídlem Teplice, Husitská 692/3, PSČ 415 01, IČO: 25466763, insolvenčnímu správci dlužníka Michala anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Duchcovská 280/120, 415 01 Teplice, právně zastoupenému JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem kanceláře Kollárova 18, 415 01 Teplice, o žalobě na určení pravosti a výše popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba ze dne 21.07.2010, kterou se žalobce domáhal určení pravosti své pohledávky ve výši 49.392,58 Kč přihlášené do insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem Ústí nad Labem pod spis. zn. KSUL 69 INS 5292/2010 se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 12.426,-Kč k rukám právního zástupce žalovaného advokáta JUDr. Jana Svobody.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 22.07.2010 se žalobce PROFI CREDIT Czech, a.s. domáhal vůči žalovanému SVOBODA-VRŠANSKÝ v.o.s., insolvenčnímu správci dlužníka Michala anonymizovano , určení pravosti a výše své pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení na majetek dlužníka Michala anonymizovano , vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 5292/2010, a popřené insolvenčním správcem. Žalobce přihlásil do insolvenčního řízení přihláškou ze dne 10.06.2010 pohledávku v celkové výši 101.509,-Kč z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100200162. Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání dne 02.07.2010 přezkoumána tak, že insolvenční správce pohledávku popřel co do výše 49.392,58 Kč, zatímco ve zbývající výši 52.116,42 Kč byla pohledávka uznána. Dlužník pohledávku žalobce nepopřel. Žalobce dále uvádí, že o jeho pohledávce bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Marka Landsmanna tak, že byla žalobci pohledávka přiznána a pohledávka je tak vykonatelná. Insolvenční správce je proto při popírání pohledávky omezen ustanovením § 199 IZ, podle něhož důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci, což je právě tento případ. Výše přihlášené pohledávky je v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou, se zákonem i obchodními zvyklostmi. Přiměřenost pohledávky je nutno posuzovat s ohledem na riziko, které je s úvěrovými smlouvami, při kterých není požadováno zajištění, spojeno.

K podané žalobě se podáním ze dne 06.08.2010 a ze dne 14.11.2010 vyjádřil žalovaný SVOBODA-VRŠANSKÝ v.o.s., insolvenční správce Michala anonymizovano , který uvedl, že pohledávku žalobce popřel v rozsahu, v němž žalobce uplatnil nárok na zaplacení smluvní pokuty a směnečného úroku z této smluvní pokuty. Důvodem pro popření pohledávky byla skutečnost, že žalovaný považuje ujednání o smluvní pokutě za neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Smluvní pokuta podle žalovaného dosahuje téměř 100 % výše skutečně poskytnuté půjčky. Žalovaný dále uvádí, že rozhodčí doložku ve smlouvě považuje za neplatnou, neboť je obsažena pouze ve všeobecných obchodních podmínkách a není proto kryta podpisem stran. Rozhodčí doložka je navíc neplatná i pro rozpor s kogentní úpravou ochrany spotřebitele při uzavírání spotřebitelských smluv. Proto nemůže být platný ani rozhodčí nález.

Při jednání dne 19.11.2010 učinili účastníci nesporným, že mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem Michalem anonymizovano (dále jen dlužník) byla dne 01.04.2008 podepsána smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100200162 v celkové výši 106.416,-Kč. Dále je nesporné, že v souladu s ustanoveními smlouvy z tohoto úvěru si žalobce započetl (a tedy nevyplatil) svou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 56.416,-Kč. Dlužníku tak mělo být vyplaceno 50.000,-Kč na jím udaný účet. Současně bylo dohodnuto 36 měsíčních splátek po 2.956,-Kč. Od 04.04.2008 pak došlo na základě dodatku ke smlouvě ke snížení splátek na 2.719,-Kč a dlužníku namísto 50.000,-Kč bylo vyplaceno jen 46.000,-Kč. Dlužník uhradil 17 splátek po 2.719,-Kč, v lednu 2010 uhradil pouze 1.025,-Kč a další splátky již neplatil. Žalobce proto uplatnil fakturou ze dne 14.03.2010 v souladu s č.l. 13 smlouvy smluvní pokutu ve výši 48.942,00 Kč. Současně žalobce v souladu s č.l. 6 smlouvy vyplnil blankosměnku vystavenou dlužníkem, a to o směnečnou sumu 100.583,-Kč. Do insolvenčního řízení pak žalobce přihlásil pohledávku ve výši 101.509,-Kč sestávající ze směnečné sumy 100.583,-Kč a směnečného úroku ve výši 926,-Kč. Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání žalovaným insolvenčním správcem popřena co do výše 49.392,58 Kč, ve zbytku byla uznána.

Dlužník pohledávku nepopřel. Sporným naopak zůstalo, zda pohledávka je vykonatelná a zda byl žalobce oprávněn účtovat smluvní pokutu či nikoliv, případně v jaké výši.

Při nařízeném jednání dne 19.11.2010 byly provedeny všechny důkazy předložené nebo navržené oběma stranami. Žalobce ke své žalobě přiložil rozhodnutí o úpadku a povolení oddlužení č.l. 4-7 (shodný důkaz byl proveden i z insolvenčního spisu, č.l. A-8), z něhož je zřejmá jednak pasivní legitimace žalovaného insolvenčního správce, a také počátek běhu lhůty pro podání přihlášek. Z přihlášky pohledávky č.l. 8-11 (i z originálu přihlášky z insolvenčního spisu č. P-2) je nepochybné, že přihláška byla podána v zákonné lhůtě a jako právní důvod pohledávek je uveden nedoplatek na směnečné sumě a směnečný úrok. Způsob i výsledek přezkoumání přihlášky žalobce je prokazován protokolem o přezkumném jednání č.l. 12-16 (shodně i v insolvenčním spise č.l. B-2). Vyrozumění o popření pohledávky č.l. 17 je ze dne 14.07.2010 a dle sdělení žalobce mu bylo doručeno dne 16.07.2010. Proto žaloba doručená soudu dne 22.07.2010 byla nepochybně podána včas. Důkaz byl proveden rovněž rozhodčím nálezem č.l. 18, kterým byla pohledávka v žalované výši žalobci přiznána, a který nabyl právní moci dne 14.05.2010. Poskytnutí úvěru i vyplácené částky jsou zřejmé ze smlouvy o revolvingovém úvěru č.l. 19-20, v níž je jasně uvedeno, jaká byla výše sjednaného úvěru i to, jaká částka byla dlužníku skutečně vyplacena. Soud provedl důkaz i usnesením o schválení oddlužení č.l. B-3 z insolvenčního spisu, kterým byl prokazován současný stav insolvenčního řízení. Žalobce dále jako důkaz předložil při jednání rozsudek KS Praha č.l. 40-41. Jeho přečtením však bylo zjištěno, že nejde o důkaz, ale pouze na odkaz žalobce na judikaturu jiných soudů, kterým žalobce hodlal podpořit svá právní hodnocení v této věci. Kromě uvedeného rozsudku žalobce odkázal rovněž na nález Ústavního soudu I. US 539/2010 a rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 2282/2008 a 23 Cdo 1201/2009. Soud dále provedl důkazy listinami, které tvoří přílohy přihlášky P-2 z insolvenčního spisu KSUL 69 INS 5292/2010. Zde se kromě již uvedených důkazů nacházejí další listiny, jejichž přečtením byl proveden důkaz. Jde o dodatek ke smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 04.04.2008 (příl. č. 3), kterým byla sníženy výše poskytnutého úvěru i výše splátek dlužníka. Ze splátkového kalendáře (příl. č. 4) vyplývá, jakým způsobem a v jakých splátkách měl být úvěr splácen. Oznámením o zesplatnění úvěru i smluvní pokuty ze dne 14.03.2010 s fakturou splatnou dne 24.03.2010 (příl. č. 5) byl dlužník uvědomen o tom, že v důsledku jeho prodlení byl celý úvěr zesplatněn a byla mu rovněž vyměřena smluvní pokuta ve výši 49.730,-Kč. K přihlášce byla rovněž připojena kopie vyplněné blankosměnky (příl. č. 6) na částku 100.283,-Kč, což je dlužná jistina a smluvní pokuta. Z karty klienta (příl. č. 7) pak vyplývá, že dlužník uhradil 17 splátek po 2.719,-Kč a jednu splátku ve výši 1.025,-Kč, celkem tedy 47.248,-Kč. S dalšími splátkami se dostal do prodlení a nehradil je.

Další důkazy účastníci ani po poučení podle § 118b a 119a občanského soudního řádu nenavrhli.

V závěrečném návrhu žalobce i žalovaný setrvali na svých návrzích učiněných v žalobě a ve vyjádření k žalobě.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů dospěl soud k následujícím závěrům. Z nesporných tvrzení a provedených důkazů je zřejmé, že mezi žalobcem a dlužníkem byla dne 01.04.2008 podepsána smlouva o revolvingovém úvěru v celkové výši 106.416,-Kč, přičemž tato částka byla dodatkem ze dne 04.04.2008 snížena na 97.884,-Kč. V souladu s ustanoveními smlouvy z tohoto úvěru byla dlužníku vyplacena částka 46.000,-Kč, zbývající částku 51.884,-Kč si žalobce započetl (a tedy nevyplatil) na svou odměnu za poskytnutí úvěru a poplatek za uzavření smlouvy. Ze 36 měsíčních splátek dlužník uhradil 17 splátek po 2.719,-Kč a jednu splátku ve výši 1.025,-Kč, celkem tedy 47.248,-Kč, s ostatními splátkami se dlužník dostal do prodlení. Proto žalobce dne 14.03.2010 vystavil dlužníku fakturu, kterou mu vyúčtoval smluvní pokutu ve výši 49.730,-Kč, a to na základě č.l. 13.4 smlouvy. Do insolvenčního řízení pak žalobce přihlásil pohledávku ve výši 101.509,-Kč, sestávající ze zbývající dlužné splátky dle splátkového kalendáře ve výši 50.636,-Kč, neuhrazených penalizačních faktur ve výši 1.005,-Kč, smluvní pokuty ve výši 48.942,-Kč a směnečného úroku ve výši 926,-Kč. Pohledávka žalobce byla při přezkumném jednání žalovaným insolvenčním správcem popřena co do výše 49.392,58 Kč, přičemž popřen byl nárok na smluvní pokutu ve výši 48.942,-Kč a část směnečného úroku ve výši 450,58 Kč (úrok z popřené smluvní pokuty). Zbývající část pohledávky (dlužná jistina, penalizační faktury a směnečný úrok z těchto pohledávek) byla správcem (žalovaným) uznána. Dlužník pohledávku nepopřel. O pohledávce bylo rozhodnuto rozhodčím nálezem rozhodce Mgr. Marka Landsmanna ze dne 13.05.2010. Pokud by soud uznal platnost tohoto rozhodčího nálezu, stala by se pohledávka v souladu s ustanovením § 198 odst. 3 IZ vykonatelnou, čímž by se důkazní povinnost v řízení změnila a žalovaný by mohl v řízení uplatnit pouze takové důvody popření pohledávky, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení. Z rozhodčího nálezu je přitom zřejmé, že dlužník v řízení, které probíhalo bez nařízení jednání, žádné skutečnosti neuplatnil. Žalovaný by tedy byl oprávněn (v případě platnosti rozhodčího nálezu) namítnout v tomto řízení neoprávněnost uplatněné smluvní pokuty, jak učinil, přičemž jde o stejný důvod, pro který žalovaný pohledávku popřel. Postup žalovaného by tedy nebyl v rozporu s ustanoveném § 199 odst. 2 IZ.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda rozhodčí nález je platný a zda z něj lze dovozovat vykonatelnost pohledávky žalobce. Při hodnocení této otázky soud dospěl k závěru, že tomu tak není. S ohledem na podmínky uzavřené smlouvy nelze tuto smlouvu považovat za úvěrovou smlouvu podle § 497 obchodního zákoníku (absentuje obligatorní ujednání o úrocích), ale za smlouvu o půjčce v režimu spotřebitelské smlouvy podle § 52 a násl. občanského zákoníku, na kterou dopadají rovněž ustanovení zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách spotřebitelského úvěru, neboť v daném případě šlo o půjčku za úplatu -za sjednanou odměnu za poskytnutí úvěru ve výši 51.884,-Kč. Současně šlo o smlouvu uzavřenou mezi žalobcem jako dodavatelem (při uzavření smlouvy žalobce jednal v rámci své obchodní činnosti) a spotřebitelem-dlužníkem, neboť žalobce v řízení neprokázal (a ani netvrdil), že by dlužník při uzavření smlouvy o úvěru jednal v rámci své obchodní či podnikatelské činnosti. Na takovou smlouvu se tedy subsidiárně vztahují ustanovení občanského zákoníku, a to jak ustanovení o spotřebitelských smlouvách (§ 52-§ 57 občanského zákoníku), tak i ustanovení občanského zákoníku o platnosti právních úkonů, a tedy i ustanovení § 39 občanského zákoníku. Uzavřená smlouva by tedy neměla být v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku poskytujícími ochranu spotřebiteli, ani se spotřebitelskými směrnicemi Evropského parlamentu a Rady, zejména směrnicí Rady č. 93/13/EHS ze dne 05.04.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnicí č. 98/27/ES. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 06.11.2007, sp. zn. II. ÚS 3/2006. Ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení předpokládá určitý způsob přijetí ujednání o rozhodčí doložce, ze kterého bude patrný souhlas druhé strany s obsahem rozhodčí smlouvy, a nelze je vyložit jinak, než že druhá strana musela vědět, že takovou rozhodčí doložku uzavírá, a vyslovila s touto rozhodčí doložkou souhlas. To však v dané věci dovodit nelze, neboť rozhodčí doložka je ukryta v č.l. 18 smluvních ujednání , na které je ve vlastní smlouvě uveden pouze odkaz. Tato smluvní ujednání jsou přitom psána tak drobným písmem a tak složitým stylem, že mohla být pro neznalého spotřebitele zcela nesrozumitelná a jeho podpis na smlouvě (kde rozhodčí doložka není vůbec zmíněna) proto nelze v žádném případě vykládat jako souhlas s touto rozhodčí doložkou. Proto má soud ujednání o rozhodčí doložce za neplatné ujednání a rozhodčí nález, který byl na jejím podkladě vydán, za nicotný. Pokud jde o judikáty, jimiž žalobce argumentoval, tak tyto na řešený problém zčásti nedopadají a z části z nich vyplývají jiné závěry, než dovozuje žalobce. Nález Ústavního soudu I. US 539/2010 i rozhodnutí Nejvyššího soudu 32 Cdo 2282/2008 se týkají situace, kdy řešený úvěr nebyl úvěrem spotřebitelským, ale pohledávkou z leasingové smlouvy. Pro účely tohoto řízení jsou tedy tyto judikáty nepoužitelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu 23 Cdo 1201/2009 pak problematiku spotřebitelských smluv řeší a dovozuje možnou platnost sjednaných rozhodčích doložek, avšak ve zcela odlišné situaci. Nejvyšší soud v rozhodnutí 23 Cdo 1201/2009 dovodil, že rozhodčí doložka v jím řešené věci byla platná, neboť tato rozhodčí doložka je v textu smlouvy obsažena jako samostatný bod 13 a prostor vyhrazený ve smlouvě pro podpis zájemce se nachází přímo pod touto doložkou. V zde souzené věci je však situace odlišná. V samotné smlouvě není o rozhodčí doložce žádná zmínka a tato rozhodčí doložka je obsažena teprve ve všeobecných smluvních ujednáních , které však dlužníkem podepsány nejsou. Protože soud považuje rozhodčí nález za nicotný, je pro účely tohoto řízení pohledávka pokládána za nevykonatelnou a omezení § 199 insolvenčního zákona zde neplatí.

Dále se soud zabýval otázkou platnosti ujednání o smluvní pokutě. Podle § 39 občanského zákoníku je mj. neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto případě soud dospěl k závěru, že právním úkonem příčícím se dobrým mravům, které vytváří nerovnováhu ve spotřebitelském vztahu, je právě ujednání o smluvní pokutě. Aby ujednání mohlo být v souladu s dobrými mravy, musí být vyvážené, tedy získanému právu musí odpovídat povinnosti, které na sebe účastník smlouvy bere, a naopak. To v daném případě dovodit nelze, protože povinnosti, které na sebe dlužník vzal, mnohonásobně převyšují to, co smlouvou získal. Dlužníku byla reálně poskytnuta pouze částka 46.000,-Kč, avšak zavázal se (byť bezúročně) zaplatit 97.884,-Kč, tedy více než dvojnásobek poskytnuté částky. Toto zhodnocení je samo o sobě dostatečným zajištěním toho, že se žalobci dostane více, než dlužníku půjčil, a to i v případě, kdy se dlužník žádného porušení povinností nedopustí. Závazek dlužníka, že v případě v případě prodlení se dvěma splátkami zaplatí další smluvní pokutu, která je navíc konstruována jako 50 % schválené výše úvěru (tedy nikoliv ze skutečně poskytnuté půjčky ani z dlužné částky) je ve zjevném nepoměru s ostatními právy a povinnostmi ze smlouvy. Za těchto podmínek soud nemohl dospět k jinému závěru, než že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že smluvní pokuta má mít pouze reparační funkci, tj. jejím účelem je sanovat škodu, která porušením povinnosti vznikla. Žalobce dlužníku fakticky poskytl 46.000,-Kč, za které již dlužník zaplatil formou splátek 47.248,-Kč. Žalobce navíc v insolvenčním řízení úspěšně uplatnil nárok na zbývající splátky v hodnotě

50.636,-Kč, které mu budou hrazeny v pětiletém splátkovém kalendáři. Správce dokonce uznal i další pohledávku žalobce ve výši 1.005,-Kč z penalizačních faktur. Uplatnění nároku na dalších 49.730,-Kč tedy s reparací škody nemá nic společného a ze strany žalobce jde jen o snahu získat obohacení na úkor dlužníka. Proto soud podanou žalobu musel zamítnout jak v části týkající se uplatněné smluvní pokuty, tak i v části týkající se úroků z této smluvní pokuty.

Podle výsledku řízení má v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nárok na náhradu nákladů řízení žalovaný. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobce náklady řízení žalovanému nahradit. Žalovanému náleží paušální odměna za zastupování stanovená podle § 8 vyhl. 484/2000 ve výši 9.000,-Kč, 3x režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. za 3 úkony (převzetí právního zastoupení, vyjádření k žalobě dne 14.11.2010 a účast při jednání dne 19.11.2010) po 300,-Kč, náhrada za promeškaný čas na cestu k jednání dne 19.11.2010 podle § 14 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. 200,-Kč a cestovné k soudu z Teplic do Ústí nad Labem a zpět, celkem 43 km. Výše cestovného se stanoví podle vyhl. 462/2009 Sb. tak, že při 43 km činí základní sazba náhrady podle § 1 písm. b) 167,-Kč a spotřebované pohonné hmoty podle § 4 písm. d) při spotřebě 7,5 litrů na 100 km a ceně 27,20 Kč/litr nafty částku 88,-Kč. Celková výše nákladů řízení proto činí 10.355,-Kč, přičemž tato náhrada se zvyšuje o 20 % DPH, neboť právní zástupce žalovaného je plátcem DPH. Soud proto žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 12.426,-Kč (včetně DPH) s tím, že je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalovaného.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 19. listopadu 2010 JUDr. Jiří Bednář, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Jan Šejnoha