69 ICm 801/2012
69 ICm 801/2012-96 (KSUL 69 INS 17620/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Bednářem v právní věci žalobce Ing. Petra Beneše, sídlo kanceláře Na Jezerce 1339/43, 140 00 Praha 4, insolvenčního správce dlužníka KOVOVÝROBA FABIÁN LIBOČANY, s.r.o. v likvidaci se sídlem Libočany č.p. 158, PSČ 439 75, IČO: 62742400, právně zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem kanceláře Karlovo náměstí 24, 110 00 Praha 1, proti žalovanému Františku anonymizovano , anonymizovano , bytem Libočany 112, PSČ 439 75, právně zastoupenému JUDr. Petrem Moravcem, advokátem se sídlem kanceláře Senovážné náměstí 1375/19, 110 00 Praha 1, o odpůrčí žalobě podané v insolvenčním řízení,

takto:

I. Určuje se, že smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV 187 pro katastrální území a obec Libočany, okres Louny (budova č.p. 158 na st.p. č. 65/1 a budova bez č.p. na st.p. č. 213, st.p. č. 65/1, st.p. č. 213 a p.č. 55/6), uzavřená dne 26.04.2010 mezi dlužníkem KOVOVÝROBA FABIÁN LIBOČANY, s.r.o., IČ: 62742400, se sídlem Libočany č.p. 158, PSČ 439 75, jako prodávajícím a žalovaným jako kupujícím je v rámci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod spisovou značkou KSUL 69 INS 17620/2011 vůči věřitelům a majetkové podstatě dlužníka neúčinná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14.726,40 Kč a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Odpůrčí žalobou ze dne 22.03.2012, doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 23.03.2012, se žalobce Ing. Petr Beneš, insolvenční správce dlužníka KOVOVÝROBA FABIÁN LIBOČANY, s.r.o. v likvidaci, IČO: 62742400 (dále jen dlužník), domáhal proti žalovanému Františku anonymizovano určení neúčinnost smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitostem, uzavřené dne 26.04.2010 mezi dlužníkem KOVOVÝROBA FABIÁN LIBOČANY, s.r.o. jako převodcem a žalovaným Františkem Fabiánem jako nabyvatelem. Předmětem smlouvy byl převod nemovitostí zapsaných na LV 187 pro katastrální území a obec Libočany, okres Louny (budova č.p. 158 na st.p. č. 65/1 a budova bez č.p. na st.p. č. 213, st.p. č. 65/1, st.p. č. 213 a p.č. 55/6). Důvodem pro podání odpůrčí žaloby byla skutečnost, že žalobce uzavřenou smlouvu považuje za neúčinný právní úkon podle § 240 či § 241 insolvenčního zákona (dále jen IZ). Kupní cena byla sjednána ve výši 6.025.970,-Kč, reálně však zaplacena nebyla a byla vypořádána započtením. Žalovaný byl jediným společníkem a jednatelem dlužníka a byl tedy ve vztahu k dlužníku osobou blízkou. Proto platí zákonná domněnka, že právní úkon byl učiněn v době, kdy dlužník byl v úpadku. Kupní smlouva je úkonem bez přiměřeného protiplnění, a to s ohledem na způsob vypořádání kupní ceny. Převodem nemovitostí navíc dlužník zvýhodnil žalobce oproti ostatním věřitelům.

K podané žalobě se podáním ze dne 23.04.2012 (č.l. 7-12) vyjádřil rovněž žalovaný, který shodně s žalobcem uvedl, že dne 26.04.2010 uzavřel s dlužníkem smlouvu o převodu nemovitostí. K ocenění nemovitostí byl soudem určen znalec Milan Vimpel a převod nemovitostí proběhl za cenu stanovenou znalcem. O převodu nemovitostí rozhodl jediný společník dlužníka. Byly tak splněny podmínky § 196a obchodního zákoníku. Kupní cena byla vypořádána zápočtem, když žalovaný započetl na kupní cenu svou pohledávku ve výši 9.838.351,40 Kč. Šlo jednak o pohledávku ve výši 5.738.351,40 Kč, kterou žalovaný získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 06.05.2004 od původního věřitele Top Credit a.s., a dále o pohledávku ve výši 4.100.000,-Kč, kterou získala manželka žalovaného Eva Fabiánová od původního věřitele Miroslava Jirkovského. Žalovaný se však na rozdíl od názoru žalobce nepovažuje za osobu dlužníkovi blízkou, neboť k takovému posouzení by bylo zapotřebí, aby dlužník pociťoval újmu, kterou druhá osoba utrpí, jako újmu vlastní. Protože v případě právnické osoby nelze uvažovat o jakýchkoliv pocitech, nemůže jít o vztah osob blízkých. Kupní cena není úkonem bez přiměřeného protiplnění, neboť sjednaná cena byla cenou obvyklou stanovenou znalcem. Způsob zaplacení zápočtem není úkonem bez přiměřeného protiplnění, neboť existující pohledávky byly započteny v poměru 1:1. Dlužník navíc má ve svém majetku i jiný majetek, který může sloužit k uspokojení věřitelů, a to pohledávku za společností AGS ASTRA a.s. v likvidaci ve výši 2.070.000,-Kč. Pokud jde o názor žalobce, že úkon je rovněž zvýhodňujícím právním úkonem, tak v tomto případě byla žaloba podána po uplynutí prekluzivní roční lhůty, neboť úkon nebyl učiněn mezi osobami blízkými.

K projednání podané odpůrčí žaloby soud nařídil jednání na den 15.06.2012. V průběhu jednání učinil účastníci nesporným, že napadená kupní smlouva je platná a rovněž pohledávky, které byly při vypořádání kupní ceny započteny, byly existující. Poté byly provedeny všechny důkazy předložené a navržené oběma stranami.

Smlouva o převodu vlastnického práva (č.l. 14-18) byla uzavřena dne 26.04.2010 mezi dlužníkem KOVOVÝROBA FABIÁN LIBOČANY s.r.o. jednajícím jednatelem Františkem Fabiánem (převodce) a Františkem Fabiánem jako fyzickou osobou (nabyvatel). Předmětem smlouvy byl úplatný převod vlastnického práva k nemovitostem zapsaným na LV 187 pro k.ú. a obec Libočany. Podle obsahu smlouvy je nutno na tuto smlouvu pohlížet jako na kupní smlouvu podle § 588 a násl. občanského zákoníku. Kupní cena byla sjednána ve výši 6.025.970,-Kč (čl. II. smlouvy) a její úhrada byla provedena zápočtem (čl. III. smlouvy) proti pohledávkám žalovaného vůči dlužníku ve výši 9.838.351,40 Kč. Šlo jednak o pohledávku ve výši 5.738.351,40 Kč, kterou žalovaný získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 06.05.2004 od původního věřitele Top Credit a.s., a dále o pohledávku ve výši 4.100.000,-Kč, kterou získala manželka žalovaného Eva Fabiánová od původního věřitele Miroslava Jirkovského. Vlastnické právo žalovaného bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 30.04.2010 s tím, že právní účinky vkladu práva do katastru nemovitostí nastaly dne 26.04.2010. Pro účely prodeje nemovitostí byl jmenován usnesením KS Ústí nad Labem ze dne 13.04.2010 č.j. 72 nC 1048/2010-13 (č.l. 19) soudní znalec Milan Vimpel. Při převodu nemovitostí byla dodržena druhá podmínka uvedená v § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, a sice souhlas valné hromady, který byl dán rozhodnutím jediného společníka ze dne 25.03.2010 (č.l. 20). Znaleckým posudkem ze dne 16.02.2010 (č.l. 21-50) znalec stanovil cenu nemovitostí na 6.025.970,-Kč. Tento posudek byl sice vypracován dříve, než byl znalec soudem jmenován, avšak tato skutečnost nemá na platnost uzavřené smlouvy žádný vliv, neboť usnesením soudu, kterým byl tento znalec jmenován, byla tato vada zhojena. Vlastnické právo dlužníka před převodem nemovitostí je prokazováno výpisem z katastru nemovitostí (č.l. 45-46). Žalovaný dále předložil listiny, které prokazují existenci pohledávek užitých pro započtení, a to smlouvu o úvěru (č.l. 51-60), upozornění na možnost využití zákona o dražbách (č.l. 61, 63), uznání závazku (č.l. 62), zápis z jednání (č.l. 64), smlouvy o postoupení pohledávek (č.l. 65-66, 68-70, 71-72, 80-81, 82), oznámení o postoupení pohledávky (č.l. 67), kupní smlouvu (č.l. 73-77) a rozsudek KS Ústí nad Labem (č.l. 78-79). Z těchto listin vyplývá, že žalobce pohledávky, které užil při úhradě kupní ceny započtením, skutečně existovaly. Šlo o pohledávku ve výši 5.738.351,40 Kč, kterou žalovaný získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 06.05.2004 od věřitele Top Credit a.s., kdy za její postoupení zaplatil 553.000,-Kč. Druhou pohledávku ve výši 4.100.000,-Kč získala manželka žalovaného Eva Fabiánová (protože pohledávku získala v době trvání manželství s žalovaným, náleží tato pohledávka do SJM žalovaného a jeho manželky) od původního věřitele Miroslava Jirkovského. Úplata za postoupení pohledávky byla sjednána ve výši 200.000,-Kč. Žalovaný (společně s manželkou) jako jednatel a jediný společník dlužníka tedy uvedenými smlouvami nabyl za částku 753.000,-Kč pohledávky za dlužníkem ve výši 9.838.351,40 Kč. Protože existence pohledávek, které byly započítávány, byla učiněna nespornou, soud tyto důkazy, které existenci pohledávek prokazují, blíže nehodnotil. Z usnesení KS Ústí nad Labem 46 K 24/2007 (č.l. 83) vyplývá, že dlužník má pohledávku vůči společnosti AGS Astra a.s. Z tohoto důkazu však nevyplývá míra uspokojení této pohledávky v probíhajícím konkursu a tento důkaz tedy není způsobilý vyvrátit úpadek dlužníka.

Soud dále provedl listinné důkazy z insolvenčního spisu KSUL 69 INS 17620/2011, z něhož byl proveden důkaz insolvenčním návrhem (č.l. A-1) a jeho přílohami (č.l. A-2). Z tohoto návrhu je zřejmé, že dne 30.09.2011 byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen insolvenční návrh dlužníka KOVOVÝROBA FABIÁN LIBOČANY, s.r.o. v likvidaci, IČ: 62742400, zastoupeného likvidátorem JUDr. Ing. Vladimírem Běhůnkem. V návrhu dlužník uvedl, že má závazky v celkové výši 4.619.712,-Kč vůči 10 věřitelům a jeho aktiva jsou tvořeny pouze pohledávkami ve výši 2.285.715,-Kč. Usnesením ze dne 01.11.2011 č.j. KSUL 69 INS 17620/2011-A-12 (č.l. A-12) rozhodl soud o úpadku dlužníka a současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Petr Beneš (žalobce). Roční lhůta k podání odpůrčí žaloby stanovená v § 239 odst. 3 IZ tedy byla zachována a žalobce je aktivně legitimován k podání této žaloby. Z protokolu o přezkumném jednání (č.l. B-3) je zřejmé, že do insolvenčního řízení bylo přihlášeno celkem 13 přihlášek pohledávek od 12 věřitelů v celkové výši 2.078.389,-Kč a v této výši byly také pohledávky zjištěny. Důkaz byl proveden také přihláškami P1 až P13 a jejich přílohami. Z těchto přihlášek je zřejmé, že v době, kdy byla uzavřena napadená smlouva (tj. v dubnu 2010) již byly splatné 4 z 13 pohledávek v celkové výši 423.019,-Kč (přihláška P1, část přihlášky P6, část přihlášky P7, a část přihlášky P9), a to některé již od roku 2009.

Další důkazy žalobce ani po poučení podle § 118b a 119a občanského soudního řádu nenavrhl. Žalovaný naproti tomu navrhl doplnit dokazování o účastnický výslech Františka Fabiána (který jednání ovšem přítomen nebyl), který by se měl vyjádřit k tomu, co mu bylo známo o finanční situaci dlužníka, a dále o výslech účetních, které by měly sdělit, zda žalovaného informovaly o ekonomické situaci dlužníka. Žalovaný dále navrhl výslech likvidátora dlužníka Vladimíra Běhůnka, který by měl sdělit, kdy zjistil úpadek dlužníka a jak na tato zjištění reagoval žalovaný František Fabián. Tyto důkazní návrhy soud zamítl jako nadbytečné. Účastnický výslech dlužníka je zcela zbytečný, neboť tímto důkazem by byla nahrazována povinnost účastníka uvést skutková tvrzení. Žalovaný přitom neuvedl žádné skutkové tvrzení, které by měl účastnický výslech dlužníka prokázat. V případě návrhu na výslech účetních a likvidátora dlužníka rovněž žalovaný neuvedl žádné skutkové tvrzení, které by tyto osoby měly potvrdit. Z jeho návrhu na doplnění dokazování vyplývá, že žalovaný snad měl v úmyslu tvrdit (což však neučinil), že žalovaný nebyl obeznámen s ekonomickou situací dlužníka a proto v době převodu nemovitostí nemohl vědět o úpadku dlužníka. Žalovaný však byl jediným jednatelem i společníkem dlužníka a snaha prokázat, že nebyl o ekonomické situaci dlužníka informován, je proto z pohledu soudu absurdní. Odpůrčí žaloba je navíc podávána z důvodů uvedených v § 240 IZ (právní úkon bez přiměřeného protiplnění) a § 241 IZ (právní úkon zvýhodňující), kde subjektivní stránka osoby, v jejíž prospěch je úkon činěn, nehraje žádnou roli. Proto soud tyto důkazní návrhy zamítl.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů dospěl soud k následujícím závěrům. Z nesporných tvrzení a provedených důkazů je zřejmé, že v dubnu 2010 byl žalovaný jediným jednatelem a společníkem dlužníka, který byl vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV 187 pro k.ú. Libočany. Tyto nemovitosti převedl dlužník kupní smlouvou ze dne 26.04.2010 na žalovaného za kupní cenu 6.025.970,-Kč. Tato kupní cena byla vypořádána zápočtem, když žalovaný započetl na kupní cenu svou pohledávku ve výši 9.838.351,40 Kč. Šlo jednak o pohledávku ve výši 5.738.351,40 Kč, kterou žalovaný získal na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 06.05.2004 od původního věřitele Top Credit a.s., a dále o pohledávku ve výši 4.100.000,-Kč, kterou získala manželka žalovaného Eva Fabiánová od původního věřitele Miroslava Jirkovského. Dne 30.09.2011 byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen insolvenční návrh dlužníka, na základě kterého Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 01.11.2011 č.j. KSUL 69 INS 17620/2011-A-12 rozhodl o úpadku dlužníka a současně prohlásil na majetek dlužníka konkurs. Insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce Ing. Petr Beneš. Tento skutkový děj je zcela nesporný a je prokázán i provedenými listinnými důkazy. Spornou otázkou je pouze to, zda jde o neúčinný právní úkon.

Podle § 235 IZ jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba").

Podle § 240 IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle § 241 IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Z uvedeného znění je tedy zřejmé, že pro posouzení důvodnosti odpůrčí žaloby je nutné zjistit, zda napadeným právním úkonem (kupní smlouvou) došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů či ke zvýhodnění některých věřitelů. Pro posouzení důvodnosti (a včasnosti) žaloby je důležité nejprve posoudit, zda mezi dlužníkem a žalovaným existoval vztah osob blízkých či vztah koncernový. Žalovaný tvrdí, že takový vztah existovat nemohl, neboť dlužník jako právnická osoba nemůže mít žádné city a nemůže tedy újmu žalovaného pociťovat jako újmu vlastní. Soud však s takovýmto hodnocením nesouhlasí. Žalovaný byl v době převodu (a je i nyní) jediným společníkem a jednatelem dlužníka. Napadenou kupní smlouvu tak uzavíral sám se sebou, na straně jedné jako jednatel dlužníka a na straně druhé jako fyzická osoba. Je sice pravdou, jak uvádí žalovaný, že právnická osoba žádné pocity mít nemůže, avšak právnická osoba vždy jedná prostřednictvím svých statutárních zástupců, kteří zpravidla city a pocity mít mohou. Je nepochybné, že jednatel dlužníka František Fabián by újmu fyzické osoby Františka Fabiána pociťoval jako svou vlastní újmu a dlužník je nepochybně ve vztahu k žalovanému osobou blízkou. Navíc mezi žalovaným jako jediným jednatelem a společníkem dlužníka a dlužníkem, který je ve vztahu k žalovanému osobou ovládanou, existuje i vztah koncernový podle § 66a obchodního zákoníku. Platí tedy zákonné domněnky uvedené v § 240 odst. 2 IZ (má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku), a v § 241 odst. 2 IZ (má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku). Jde o domněnky vyvratitelné a bylo tedy na žalovaném, aby tvrdil a prokazoval, že dlužník v době, kdy byl napadený úkon činěn, nebyl v úpadku, nebo že úkon k úpadku nevedl. Nic takového však žalovaný netvrdil ani neprokazoval. Žalovaný se omezil pouze na tvrzení, že dlužník má majetek k uspokojení věřitelů, neboť má pohledávku ve výši 2.070.000,-Kč přihlášenou do konkursního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 46 K 24/2007 proti společnosti AGS Astra a.s. Takovýmto tvrzením však vyvrátit úpadek nelze, neboť z výše přihlášené pohledávky v konkursu nelze dovodit míru jejího uspokojení, když uspokojení bude nepochybně jen částečné, bude-li vůbec jaké. I kdyby však pohledávka byla uspokojena ve výši 100 %, nebude postačovat k plnému uspokojení věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení. Konkurs na majetek společnosti AGS Astra a.s. byl přitom prohlášen dne 07.08.2009 a po prodeji nemovitostí tak zůstala jediným majetkem dlužníka pohledávka přihlášená do konkursu. Soud navíc má úpadek dlužníka v době uzavření kupní smlouvy za osvědčený i v případě, že by zde nebyla zákonná domněnka úpadku. Je totiž prokázáno, že část pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení byla splatná mnoho měsíců před uzavřením kupní smlouvy a dlužník evidentně nebyl schopen tyto několik měsíců či let splatné pohledávky uspokojit. Úpadek dlužníka dávno před uzavřením napadené kupní smlouvy je navíc prokazován i samotným jednáním dlužníka. Pohledávky, které dlužník použil k zápočtu, totiž dlužník (a jeho manželka) koupil v roce 2004 a 2006 za 9 %, resp. 4 % jejich nominální výše. Kdyby dlužník nebyl již v té době insolventní, nebyly by jeho pohledávky obchodovány za takto zanedbatelný zlomek své hodnoty. Soud tedy má za prokázané, že napadený právní úkon byl učiněn v době, kdy dlužník byl v úpadku. K tomu, aby úkon mohl být posouzen jako úkon bez přiměřeného protiplnění, je dále nezbytné, aby bylo prokázáno, že dlužník poskytl plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Při tomto posuzování není důležitá jen sjednaná cena, ale také způsob, jakým měla být tato cena vypořádána, a to zejména v situaci, kdy jednatel dlužníka nemovitosti prodával sám sobě. Vzhledem k tomu, že cena byla zaplacena zápočtem, je zřejmé, že do majetku dlužníka se nic nedostalo. Dlužník se tímto úkonem zbavil majetku, který mohl sloužit k poměrnému uspokojení věřitelů, aniž by za tento majetek získal něco jiného (peníze), z čeho by mohl věřitele uspokojit. Jde tedy o právní úkon bez přiměřeného protiplnění. Tento úkon lze navíc posoudit rovněž jako právní úkon zvýhodňující, neboť dlužník kupní smlouvou fakticky uspokojil jednoho ze svých věřitelů (žalovaného) tím, že na něj převedl svůj jediný hodnotný majetek, zatímco ostatní své věřitele pominul. Soud tedy dospěl k závěru, že uzavřená kupní smlouva je jednak právním úkonem bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 IZ, a rovněž právním úkonem zvýhodňujícím podle § 241 IZ. Proto soud podané odpůrčí žalobě vyhověl.

Žalovaný tak je v souladu s ustanovením § 236 a 237 insolvenčního zákona vydat plnění z neúčinného právního úkonu (tedy převedené nemovitosti) do majetkové podstaty dlužníka. Současně vydáním nemovitostí žalovanému v souladu s ustanovením § 237 odst. 4 IZ vznikne nová (resp. obnovuje se původní) pohledávka vůči dlužníku, která se považuje za přihlášenou pohledávku a uspokojí se společně s ostatními pohledávkami přihlášenými do insolvenčního řízení.

Podle výsledku řízení má v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nárok na náhradu nákladů řízení žalobce. Soud proto rozhodl o povinnosti žalovaného náklady řízení žalovanému nahradit. Žalobci náleží paušální odměna za zastupování stanovená podle § 8 vyhl. 484/2000 ve výši 10.000,-Kč, 3x režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. za 3 úkony (převzetí právního zastoupení, podání žaloby ze dne 22.03.2012 a účast při jednání dne 15.06.2012) po 300,-Kč, tj. 900,-Kč, náhrada za promeškaný čas na cestu k jednání dne 15.06.2012 podle § 14 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. 400,-Kč (4x půlhodina) a cestovné k soudu z Prahy do Ústí nad Labem a zpět, celkem 180 km. Výše cestovného se stanoví podle vyhl. 429/2011 Sb. tak, že při 180 km činí základní sazba náhrady podle § 1 písm. b) 666,-Kč (3,70 Kč za 1 km) a náhrada za spotřebované pohonné hmoty podle § 4 písm. c) (34,70 Kč za litr motorové nafty) při spotřebě 4,9 litrů na 100 km a ceně částku 306,-Kč. Celková výše nákladů řízení proto činí 12.272,-Kč, přičemž tato náhrada se zvyšuje o 20 % DPH, neboť právní zástupce žalobce je plátcem DPH. Soud proto žalobci přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 14.726,40 Kč (včetně DPH) s tím, že je splatná do tří dnů od právní moci rozsudku, a to k rukám právního zástupce žalobce.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 15. června 2012 JUDr. Jiří Bednář, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Dolenská