69 ICm 3072/2012
69 ICm 3072/2012-10

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Fellnerem v právní věci žalobce Insolvenční agentura v.o.s., se sídlem Karlovy Vary, Západní 1448/16, IČ 291 15 540, insolvenční správce dlužníka Jaroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem Sídliště 687, 431 86 Kovářská, proti žalovanému GORASAN COMPANY LIMITED, se sídlem Theklas Lysioti Street 35, Limassol, Kypr, reg.č. HE 154597, zastoupenému Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem v Jenštejně, Cechovní 214, o určení pohledávky

takto:

I. Zamítá se žaloba na určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného přihlášená žalovaným jako přihláška č. 8 v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp.zn. KSUL 69 INS 14964/2012 neexistuje.

II. Žalovanému se nepřiznává vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou soudu dne 21.10.2012 se žalobce domáhal určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného (pohledávka č. 8 přihlášená žalovaným jako věřitelem v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 69 INS 14964/2012 v částce 67.385,30 Kč), kterou popřel žalobce jako insolvenční správce co pravosti při přezkumném jednání dne 21.9.2012, neexistuje.

Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná pohledávka ze směnky na základě vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 24 Cm 354/2007-15.

Žalobu žalobce odůvodnil tím, že směnka byla vystavena dlužníkem jako blankosměnka ve prospěch remitenta FAST FINANCE s.r.o. k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce ze dne 21.12.2001 č. 3630010042, tedy byla vystavena k zajištění závazku ze spotřebitelské smlouvy. To je v rozporu s dobrými mravy; poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11. Protože proti směnečnému platebnímu rozkazu nebyly podány námitky, je zřejmé, že se dlužník jako žalovaný tímto nebránil, a tedy jde o skutečnost, kterou se soud dříve nezabýval a která může být důvodem popření pohledávky.

Jak vyplývá z insolvenčního rejstříku (protokol o přezkumném jednání s upraveným seznamem), při přezkumném jednání dne 21.9.2012 popřel insolvenční správce přihlášenou pohledávku žalovaného v částce 67.385,30 Kč co do pravosti z toho důvodu, že zajištění závazku ze spotřebitelské smlouvy blankosměnkou je v rozporu s dobrými mravy, i zde poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11.

Insolvenční správce tedy podal včas, ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání (§ 199 odst. 1 zák.č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona /dále IZ/) u soudu žalobu na určení vykonatelné pohledávky, přičemž v žalobě uplatnil tu skutečnost, pro kterou pohledávku při přezkumu popřel (§ 199 odst. 3 IZ).

Důvod k odmítnutí žaloby pro opožděnost (160 odst. 4 IZ) nebyl dán a soud se žalobou zabýval věcně.

Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.

Opatřením předsedy insolvenčního soudu ze dne 1.8.2015 byla věc-vedle řady dalších jiných-přikázána k projednání a rozhodnutí podepsanému soudci.

Usnesením ze dne 13.8.2015 č.j.-7 vyzval soud účastníky, aby sdělili ve lhůtě 20 dnů od doručení usnesení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, přičemž pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude se předpokládat, že s tímto postupem souhlasí.

Žalobce i žalovaný se k výzvě soudu nevyjádřili.

V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud o věci rozhodl bez nařízení jednání na základě listin předložených účastníky a na základě skutečností vyplývajících z insolvenčního rejstříku.

Rozsudek byl vyhlášen veřejně dne 11.9.2015.

Popření pohledávky co do pravosti bylo odůvodněno tím, že je v rozporu s dobrými mravy zajištění závazku ze spotřebitelské smlouvy blankosměnkou.

Podle § 199 odst. 2 IZ, jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci.

Podle výkladu daného ustanovení v ustálené judikatuře (rozhodnutí Nejvyššího soudu -rozsudek z 18.7.2013 sp.zn. 29 ICdo 7/2013, rozsudek z 31.7.2013 sp. zn. 29 Cdo 392/2011, rozsudek z 29.8.2013 sp.zn. 29 ICdo 31/2013 /publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí č. 3/2014/) u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení.

V daném případě je vykonatelným rozhodnutím směnečný platební rozkaz, proti němuž nebyly podány dlužníkem coby žalovaným námitky; ve zkráceném směnečném řízení se tedy soud tou skutečností, pro kterou byla pohledávka insolvenčním správcem popřena, nezabýval, takže uvedená skutečnost mohla být uplatněna jako důvod pro popření vykonatelné pohledávky insolvenčním správcem.

Popření pohledávky však nebylo opodstatněné.

Žalobce poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26.1.2012 sp.zn. I. ÚS 199/11; tento nález se zabýval při řešení ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu v exekučním řízení otázkou, zda je rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Odůvodnění nálezu obsahuje také následující text-který žalobce v žalobě plně cituje- Ke kritériu zjevné nespravedlnosti, avšak zde již ve vztahu k souzené věci, Ústavní soud uvádí, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Z těchto důvodů by ochraně takových věřitelů neměla být poskytována soudní ochrana, a to ani v exekučním řízení, neboť ochrana takto nabytých práv stojí zcela mimo účel civilního procesu, resp. mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému. .

S odkazem na toto rozhodnutí tedy žalobce považuje zajištění závazku ze smlouvy o půjčce blankosměnkou za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Odůvodnění nálezu sp.zn. I. ÚS 199/11 by mohlo vést čtenáře k závěru, že zajištění závazku ze spotřebitelské smlouvy blankosměnkou bude vždy neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Je však třeba si uvědomit, že Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti dospěl k závěru (o neústavnosti soudně přiznané ochrany práva věřiteli) při řešení konkrétní projednávané věci, tedy že nelze z uvedeného nálezu podávat obecný závěr, že zajištění závazku ze spotřebitelské smlouvy blankosměnkou je v rozporu s dobrými mravy. Tím spíše, že závěry uvedeného nálezu byly připomenuty a rozvinuty v dále uvedeném nálezu Ústavního soudu, jenž byl ovšem vydán až v roce 2013 (tudíž insolvenčnímu správci při popření pohledávky a při podání žaloby nebyl a ani nemohl být tento nález znám).

V řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 457/2010, jež se týkalo návrhu na zrušení ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, a kde bylo rozhodnuto nálezem dne 18.7.2013-když účastníkem řízení u obecného soudu, jež bylo předmětem ústavní stížnosti, byl shodou okolností právě žalovaný a kdy se spor rovněž odvíjel od blankosměnky-se stěžovatelka domáhala toho, aby Ústavní soud zrušením ustanovení čl. I § 17 zákona č. 191/1950 Sb. zamezil účelovému využívání až zneužívání ustanovení zákona směnečného a šekového společnostmi poskytujícími spotřebitelské úvěry, kdy jako zajištění slouží blankosměnka, když současná právní úprava neumožňuje výstavci obranu ani v případě, kdy je zřejmé, že došlo k neoprávněnému vyplnění blankosměnek .

Zde Ústavní soud při vlastním posouzení stížnosti konstatoval mj.

-(bod 12) Vznik závazkových vztahů musí vycházet zejména z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů, neboť se jedná o zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře též dovodil autonomii vůle z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. -(bod 18) Současná česká právní úprava již sice na jednu stranu chrání spotřebitele tím, že zapovídá v ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, užití směnek k zajištění spotřebitelského úvěru, na stranu druhou se však stává iniciátorem otázky nové, a to, jakým jiným způsobem nahradit u spotřebitelských úvěrů dosavadní zajišťovací funkci směnky. De lege ferenda se tak v souvislosti se spotřebitelskými úvěry nabízí např. úvaha o zavedení tzv. rektasměnek, jejichž obchodovatelnost je omezena a možnost kauzálních námitek je tak zachována. -(bod 19) V právě projednávaném případě uzavřela stěžovatelka smlouvu o půjčce se společností FAST FINANCE, s. r. o., s tím, že pro případ nesplacení byl závazek zajištěn blankosměnkou, posléze indosovanou (již jako směnkou) na vedlejší účastnici řízení o ústavní stížnosti. V době uzavření smlouvy měla společnost FAST FINANCE, s. r. o., v obchodním rejstříku zapsán jako předmět činnosti poskytování drobných peněžitých půjček fyzickým osobám z vlastních zdrojů. Věřitelka tak ve vztahu ke stěžovatelce vystupovala v pozici profesionála,

kterému musely být známy okolnosti užití jak smluvní pokuty, tak i směnečného práva. Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že indosace směnek nepředstavuje v případě společnosti FAST FINANCE, s. r. o., činnost nikoli ojedinělou, ale zavedenou rutinní praxi. Výše zmíněné skutečnosti tak vzbuzují důvodné pochybnosti o opravdovém účelu indosace směnky, kterým, dle náhledu Ústavního soudu, nedošlo k výkonu práva, ale právě naopak, k jeho zneužití. V obecné rovině se za zneužití práva považuje situace, kdy někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti. V předmětném případě převedla společnost FAST FINANCE, s. r. o., indosací vyplněnou "blankosměnku" na společnost GORASAN COMPANY LIMITED, čímž zbavila stěžovatelku možnosti vznášet proti dotčené směnce kauzální námitky. Přitom při sjednání smluvní pokuty ve výši 292% ročně má právě vznášení kauzálních námitek pro stěžovatelku zcela zásadní význam. Nutno též poukázat na to, že obdobný postup by mohl v souvislosti s příliš vysokou smluvní pokutou vést v obchodněprávních vztazích k legalizaci derogace moderačního práva soudu, což je samo o sobě nepřípustné. -(bod 20) Z hlediska práva tak jednání společnosti FAST FINANCE, s. r. o., potažmo společnosti GORASAN COMPANY LIMITED vyvolává paradoxní situaci, kdy určité chování je na straně jedné právem aprobováno a na straně druhé se s právem dostává do rozporu. Závěr, že určité chování je zároveň dovolené a nedovolené nemůže obstát, takže uznání nedovolenosti zneužití práva vyžaduje odstranění zmíněného paradoxu. Jedná se však o paradox jen zdánlivý. Ze zásady lex specialis derogat generali v tomto případě vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem. Jestliže právní norma určité chování dovoluje a jiná je za předpokladu, že je ho ve výše uvedeném smyslu zneužíváno, zakazuje, je takovéto chování ve skutečnosti nikoli výkonem práva, ale protiprávním úkonem, čímž pojem zneužití práva přestává být paradoxní (srov. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184-185). Výkonu práva, který je jeho zneužitím, tak soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s § 3 OZ, ale především čl. 36 Listiny. -(bod 21) K problematice zneužívání práva se Ústavní soud v minulosti již vyjádřil, když např. ve svém nálezu sp. zn. Pl. 25/12 uvedl, že "Podle článku 90 Ústavy České republiky "soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům". Vedení soudních sporů tohoto typu, pojaté primárně nikoliv jako dovolávání se ochrany práv, nýbrž jako obchodní a podnikatelská činnost produkující zisk, se ocitá na samé hraně institutu zneužití práva. Zákaz zneužití práva je uznáván jako jeden ze základních principů fungování práva a plyne z ústavně zakotveného pojmu právní stát (srov. Preambule Ústavy). Stejně tak ve věci sp. zn. I. ÚS 199/11 konstatoval, že "netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přehnaně formalistický postup za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zřejmé nespravedlnosti". -(bod 22) Ústavní soud si je vědom přísné formálnosti směnečného práva, nicméně nelze přihlížet vzniku takové "právní" praxe, v jejímž důsledku dochází k využití, resp. zneužití směnečných institutů v neprospěch jedné ze smluvních stran. Samotná formálnost směnečného práva přitom nemůže být zjevně argumentační

základnou, z níž by obecné soudy při posuzování takových případů vycházely. Důvodem je zde především ta skutečnost, že je to právě směnečné právo, jehož základní principy či instituty jsou zneužívány. Bez existence legislativních mechanismů, umožňujících zabránit výše nastíněným postupům, je na obecných soudech, aby ve své činnosti hledaly taková východiska, jež zneužívání práv zabrání (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 9 Cmo 122/2013). Sukus problému tak není ze strany čtvrtého senátu Ústavního soudu spatřován v samotném ustanovení § 17 ZSŠ, ale v právní praxi, jež jeho aplikaci provází.

Tedy Ústavní soud v uvedeném řízení o ústavní stížnosti nezrušil napadené ustanovení směnečného zákona (čl. I § 17), ale zdůraznil, a to i ve vazbě na žalobcem zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 199/11, že bez existence legislativních mechanismů, umožňujících zabránit výše nastíněným postupům, je na obecných soudech, aby ve své činnosti hledaly taková východiska, jež zneužívání práv zabrání. Tedy výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s ustanovením § 3 občanského zákoníku, ale především čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Podle § 12 zák.č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru.

V době vystavení předmětné směnky (rok 2001) šlo tedy o právní stejnou úpravu, jako byla obsažena v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru v jeho ustanovení § 18 před novelou zákonem č. 43/2013 Sb., a tedy o úpravy stejnou, jaká byla předmětem úvahu Ústavního soudu v řízení ukončeném nálezem sp. zn. IV. ÚS 457/2010.

Samotné zajištění závazku ze spotřebitelské smlouvy směnkou (blankosměnkou) při vzniku tohoto zajištění (při vystavení směnky v roce 2001) tedy reprobováno nebylo-právo jej dovolovalo-a nelze proto toto zajištění považovat za neplatné. Otázkou pak zůstává, zda uplatnění nároku ze směnky (i ze směnky při vystavení neúplné) není zneužitím práva, jehož výkonu by neměla být poskytnuta právní ochrana.

Podle čl. I § 10 zák.č. 191/1950 Sb. (zákon směnečný a šekový, ZSŠ), nebyla-li směnka, která byla při vydání neúplná, vyplněna tak, jak bylo ujednáno, nemůže se namítat majiteli směnky, že tato ujednání nebyla dodržena, ledaže majitel nabyl směnky ve zlé víře anebo se při nabývání směnky provinil hrubou nedbalostí.

Podle čl. I § 17 ZSŠ, kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.

Tato ustanovení, daná pro směnku cizí, platí i pro směnku vlastní (čl. I § 77 odst. 1 ZSŠ).

S ohledem na uvedený nález Ústavního soudu z roku 2013 a citovanou právní úpravu by tedy bylo na místě zvažovat, zda jsou zde skutečnosti, z nichž lze usuzovat na zneužití práva žalovaného jako věřitele vůči insolventnímu dlužníkovi jako dlužníkovi ze směnky. Ze žaloby ani z popěrného úkonu správce se ovšem žádné takové skutečnosti (zda, resp. v čem byla směnka jako instrument zajištění remitentem nebo případně žalovaným jako indosatářem zneužita) nepodávají.

Shledat zneužití práva tedy nelze.

Insolvenční správce tudíž nepopřel pohledávku žalovaného co do pravosti důvodně a soud proto jeho žalobu na určení neexistence pohledávky žalovaného zamítl.

Úspěšnému žalovanému soud náhradu nákladů nepřiznal, když ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci (§ 202 odst. 1 IZ).

Po uče ní :

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím podepsaného soudu.

V Ústí nad Labem dne 11. září 2015 Mgr. Jiří Fellner, v. r. soudce

Za správnost vyhotovení: Bc. Romana Žáková