69 ICm 2613/2015
č. j. KSPH 69 ICm 2613/2015-19 (sp. zn. KSPH 69 INS 8337/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5, rozhodl samosoudkyní JUDr. Renátou Macků ve věci

žalobkyně: JUDr. Eva Janíková, IČO 66219558, se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek, insolvenční správkyně dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano , bytem Malá Lečice 2, 262 03 Bojanovice,

zastoupena Mgr. Ondřejem Novákem advokátem se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek,

proti žalované: Český inkasní kapitál, a.s., IČO 27646751, se sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha 1,

zastoupena JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, 140 00 Praha 4,

o popření vykonatelné pohledávky

takto:

I. Žaloba, aby soud určil, že žalovaná nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 69 INS 8337/2015 vůči dlužníkovi Pavlu Kropilovi, anonymizovano , bytem Malá Lečice 2, Bojanovice, PSČ 262 03, pohledávku ve výši 211 458,07 Kč z titulu nezaplaceného a splatného úroku z prodlení dle smlouvy o úvěru ze dne 1. 4. 2003 číslo 021203220128, se z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. isir.justi ce.cz

Odůvodnění:

1. Žalobou podanou dne 3. 7. 2015 se žalobkyně, jakožto insolvenční správkyně dlužníka Pavla anonymizovano , anonymizovano (dále jen Dlužník ), domáhala určení, že žalovaný věřitel nemá v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 69 INS 8337/2015 za dlužníkem pohledávku ve výši 211 458,07 Kč z titulu nezaplaceného úroku z prodlení dle smlouvy o úvěru č. 021203220128 ze dne 1. 4. 2003 (dále jen Smlouva o úvěru ).

2. Žalobkyně svou žalobu odůvodnila tím, že usnesením nadepsaného soudu ze dne 7. 4. 2015, č.j. KSPH 69 INS 8337/2015-A-9, bylo rozhodnuto o úpadku Dlužníka s tím, že žalobkyně byla ustanovena jeho insolvenční správkyní. Dne 23. 4. 2015 přihlásila žalovaná do insolvenčního řízení svou přihlášku P4, přičemž jako důvod vzniku své pohledávky za Dlužníkem uvedla nesplnění závazků ze Smlouvy o úvěru ve výši 100 000,00 Kč řádně a včas. Tvrzená pohledávka byla žalovanou uplatněna spolu s příslušenstvím z titulu úroků, úroků z prodlení a nákladů řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 26 Ro 155/2006, v jehož rámci bylo rozhodnuto platebním rozkazem ze dne 31. 3. 2006, č.j. 26 Ro 155/2006-25, jenž měl nabýt právní moci dne 28. 4. 2006, přičemž žalované měla být pohledávka za Dlužníkem dle jejích tvrzení postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2011. Žalobkyně na přezkumném jednání konaném dne 10. 6. 2015 částečně popřela pravost a výši pohledávky žalované co do částky 211 458,07 Kč představující rozdíl mezi zákonným úrokem z prodlení vypočteným z dlužné částky a uplatněným smluvním úrokem z prodlení dle dohodnuté výše 25 % ročně. Žalobkyně uvedla, že sjednání úroku z prodlení nad rámec zákonné výše je v rámci spotřebitelských smluv neplatným ujednáním, což vyplývá rovněž z rozhodnutí Rc 83/2010 zveřejněném ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobkyně se domnívá, že závazek vzniklý ze Smlouvy o úvěru je závazkem podléhajícím režimu zákona č. 321/2001 Sb., a tudíž má charakter spotřebitelského úvěru podle tohoto zákona. Ujednání týkající se smluvního úroku z prodlení považuje tedy žalobkyně za neplatné, pročež žalované nevzniklo právo na zaplacení tohoto úroku z prodlení ve sjednané výši, nýbrž pouze ve výši zákonné, přičemž tento rozdíl činí 211 458,07 Kč. Žalovaná tedy má dle tvrzení žalobkyně pohledávku za dlužníkem pouze ve výši 314 860,35 Kč, přičemž neplatnost ujednání o jiné výši úroku z prodlení je dle tvrzení žalobkyně v daném případě neplatností absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti, a toto ujednání nezakládá žádné právní účinky.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 12. 10. 2017 uvedla, že uplatněný nárok neuznává, a navrhla žalobu v celém rozsahu zamítnout. Své vyjádření odůvodnila tak, že dne 23. 4. 2015 přihlásila do insolvenčního řízení Dlužníka pohledávku v celkové výši 526 318,42 Kč, vykonatelnou na základě platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Příbrami dne 31. 3. 2006, č.j. 26 Ro 155/2006-25, jež nabyl právní moci dne 28. 4. 2006, přičemž žalovaná postupovala v dobré víře, když přihlásila svou vykonatelnou pohledávku v plné výši dle výše uvedeného rozhodnutí. Žalobkyně popřela pohledávku žalované co do částky 211 458,07 Kč představující rozdíl mezi smluvním a zákonným úrokem z prodlení, a to pro rozpor smluvního úroku z prodlení s právem na ochranu spotřebitelů. Žalovaná uvedla, že insolvenční zákon 1 obsahuje v ustanovení § 198 a 199 úpravu postupu insolvenčního správce při popírání nevykonatelných a vykonatelných pohledávek, přičemž od tohoto postupu není možno se odchýlit. Dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona lze jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu uplatnit pouze

1 zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen insolvenční zákon ) ty skutečnosti, které nebyly dlužníkem uplatněny v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Jako popření pravosti přihlášené vykonatelné pohledávky tak nemůže být přijata jiná právní kvalifikace uplatněné vykonatelné pohledávky. Právním posouzením se rozumí podřazení zjištěného skutkového stavu pod určitou právní normu. Nemožnost sjednat si v rámci spotřebitelského vtahu smluvní úrok z prodlení byla dovozena rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR v souvislosti s výkladem právních předpisů na ochranu spotřebitele, ve vazbě na výklad § 517 občanského zákoníku. Odchylný názor týkající se možnosti smluvní výše úroku z prodlení ve spotřebitelských vztazích znamená, dle přesvědčení žalované, jiné právní posouzení věci. Pakliže příslušný soud vyhověl žalované vydáním rozhodnutí, které následně nabylo právní moci a vykonatelnosti, posoudil nárok žalované jako oprávněný, a to ve všech jeho složkách, tedy včetně požadovaného úroku z prodlení. Žalovaná je toho názoru, že věřitelé, kteří přihlásí do insolvenčního řízení své pravomocně přiznané a vykonatelné pohledávky, postupují v dobré víře, přičemž tyto pohledávky by měly být v insolvenčním řízen zjištěny, jinak by se jednalo o nepřípustné narušení principu právní jistoty. Oprávnění dlužníka a správce popírat vykonatelné pohledávky, které je zásahem do právní jistoty, není neomezené. Insolvenční správce je v tomto své právu omezen nejen lhůtou, ale rovněž důvody, pro které může pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu popřít (§ 199 odst. 2 insolvenčního zákona), přičemž pouhé jiné právní posouzení věci je zapovězeno. Dle přesvědčení žalované tedy žalobce nemůže účinně sporovat nárok žalované na smluvní úrok z prodlení, neboť tyto důvody popření vykonatelné pohledávky mu nepřísluší, neboť se jedná o jiné právní posouzení věci. Žalovaná rovněž odkázala na právní princip uvedené v § 5písm. c) insolvenčního zákona, dle kterého nelze práva věřitele nabytá v dobré víře před zahájením insolvenčního řízení omezit rozhodnutím insolvenčního soudu ani postupem insolvenčního správce. V postupu žalobkyně tedy žalovaná spatřuje nepřípustné znevýhodnění žalované, neboť v případě neúspěchu v incidenčním sporu nemá žalovaná právo na náhradu nákladů řízení.

4. Během jednání konaného dne 5. 1. 2018 právní zástupce žalobkyně v reakci na vyjádření žalované uvedl, že ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona se v daném případě nepoužije, neboť popěrný úkon žalobkyně spočívá na námitce skutkové, nikoliv právní, a to že dlužník byl při sjednávání Smlouvy o úvěru v postavení spotřebitele, tedy že úvěr převzal jak osoba fyzická, jednající mimo rámec své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Tato skutková námitka nebyla dlužníkem uplatněna v rámci nalézacího řízení, a tedy se jedná o námitku přípustnou. Právní zástupce žalobkyně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 392/2011, ze kterého podává, že důvody neplatnosti právního jednání mohou vyplývat z řady jiných skutečností než pouhých listin a tyto skutečnosti mohou být důvodem popření vykonatelné pohledávky způsobilým změnit výsledek sporu o pohledávku. Předmětný platební rozkaz je správný pouze, pokud by Dlužník nebyl spotřebitelem. Pokud by ovšem bylo prokázáno, že Dlužník uzavřel Smlouvu o úvěru jako spotřebitel, nutně by to vedlo k závěru o neplatnosti smluvního ujednání o jiné výši úroku z prodlení zakládajícího nárok uplatňovaný žalovanou v insolvenčním řízení. Je nesporné, že v nalézacím řízení byl vydán platební rozkaz, tedy že neprobíhalo důkazní řízení a že Dlužník neuplatnil námitku o tom, že byl v postavení spotřebitele. Zástupce žalované odkázal na své předchozí vyjádření a uvedl, že s argumentací zástupce žalobkyně ohledně toho, že popěrné důvody žalobkyně spočívající ve spotřebitelském charakteru Smlouvy o úvěru jsou důvody skutkovými, nesouhlasí. Dle zástupce žalobce se jedná o námitku právní, neboť k závěru, zda je Dlužník spotřebitel nebo ne, lze dospět pouze na základě myšlenkového procesu spočívajícího v právním posouzení zjištěného skutkového stavu.

5. Soud má vyhláškou ze dne 30. 3. 2015, č. j. KSPH 69 INS 8337/2015-A-3, za prokázané, že dne 30. 3. 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka Pavla anonymizovano , narozeného dne

1. 4. 1972, bytem Malá Lečice 2, 262 03 Bojanovice. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2015, č. j. KSPH 69 INS 8337/2015-A-9 se podává, že soud zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením, přičemž insolvenční správkyní byla ustanovena žalobkyně. Soudu je z úřední činnosti známo (a mezi účastníky není sporu), že žalovaná přihlásila přihláškou P4 ze dne 23. 4. 2015 do nadepsaného insolvenčního řízení vykonatelnou pohledávku za dlužníkem v celkové výši 526 318,42 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 89 073,41 Kč a příslušenství tvořeného dlužným úrokem ve výši 143 434,31 Kč, úrokem z prodlení ve výši 281 766,90 Kč a náklady řízení ve výši 12 043,80 Kč, přičemž dle tvrzení obsažených v přihlášce se jedná o pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 021203220128 ze dne 1. 4. 2003, na jejímž základě poskytl právní předchůdce žalované Dlužníkovi úvěr ve výši 100 000,00 Kč, který Dlužník nesplatil řádně a včas. Z protokolu o přezkumném jednání konané dne 10. 6. 2015 se podává, že žalobkyně popřela výši vykonatelné pohledávky přihlášené žalovanou (tj. věřitelem č. 4) co do částky 211 458,07 Kč, přičemž z upraveného seznamu přihlášených pohledávek se podává důvod tohoto popření spočívající v neplatném sjednání výše úroku z prodlení s ohledem na spotřebitelský charakter úvěrové smlouvy.

6. Smlouvou o úvěru č. 021203220128 má soud za prokázané, že Dlužník uzavřel dne 1. 4. 2003 úvěrovou smlouvu se společností Komerční banka, a.s., IČO 45317054, kterou se banka zavázala poskytnout Dlužníkovi úvěr v celkové výši 100 000,00 Kč, přičemž účel tohoto úvěr nebyl sjednán, a není tedy ze samotné úvěrové smlouvy patrný. Dlužník je na první stránce smlouvy identifikován svým jménem, adresou trvalého pobytu a rodným číslem, nikoliv identifikačním číslem, přičemž jako typ úvěru je ve smlouvě uvedeno osobní úvěr . Z platebního rozkazu vydaného Okresním soudem v Příbrami dne 31. 3. 2006, č. j. 26 Ro 155/2006-25, se podává, že tento okresní soud uložil dlužníkovi, aby zaplatil ve prospěch Komerční banky, a.s. částku 99 079,41 Kč s vyčísleným úrokem ve výši 32 248,12 Kč, dále s úrokem ve výši 13,66 % ročně z částky 99 079,41 Kč od 22. 2. 2006 do zaplacení, vyčísleným úrokem 22 379,50 Kč, úrokem ve výši 25 % ročně (zřejmě myšleno úrokem z prodlení-pozn. soudu) z částky 132 327,53 Kč od 22. 2. 2006 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 27 188,810 Kč. Z doložky právní moci vyplývá, že tento platební rozkaz nabyl právní moci dne 28. 4. 2006. Soud má usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 06. 2006, č. j. 22 Nc 5681/2006-7 prokázané, že proti dlužníkovi (jakožto povinnému) byla nařízena exekuce k vymožení výše specifikované pohledávky Komerční banky a.s. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2011 uzavřené společností Komerční banka a.s. jako postupitelem a žalovanou jako postupníkem má soud zjištěno, že pohledávka za dlužníkem byla postoupena žalované. Další navržené důkazy soud neprováděl, neboť prokázaný skutkový stav byl zjištěn dostatečně pro rozhodnutí dané věci, a proto by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné, a tedy nehospodárné.

7. Podle ust. § 199 odst. 1 insolvenčního zákona platí, že insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání nebo od právní moci rozhodnutí o schválení zprávy o přezkumu podle § 410 odst. 3 písm. a) u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Dle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Dle odst. 3 citovaného ustanovení platí, že v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

8. Soud se předně zabýval otázkou, zda byla žaloba podána včas. Přezkumné jednání se konalo dne 10. 6. 2015. Žaloba insolvenční správkyně došla soudu dne 3. 7. 2015, tedy ve třicetidenní lhůtě (§ 199 odst. 1 insolvenčního zákona), a proto včas. Rovněž podmínka aktivní a pasivní legitimace je v daném řízení splněna, když žalobu podala insolvenční správkyně, jež při přezkumném jednání popřela vykonatelnou pohledávku, přičemž na straně žalované vystupuje věřitel, jehož pohledávka byla popřena. Mezi účastníky nebylo sporu o skutkovém stavu věci, nýbrž o tom, zda popření platnosti ujednání úvěrové smlouvy o úroku pro rozpor s předpisy na ochranu spotřebitele je jiným právním hodnocením věci, pro něž je popření pohledávky dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nepřípustné, nebo zda se jedná o uplatnění nové skutečnosti (skutkové okolnosti), jež nebyla uplatněna Dlužníkem v řízení, jež předcházelo vydání výše uvedeného platebního rozkazu.

9. Výkladem ustanovení § 199 insolvenčního zákona se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 2038/2011, z nějž plyne závěr, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (např. platebním rozkazem, jak je tomu v nadepsané věci) lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, tj. skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání daného rozhodnutí. Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz) nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Pro úspěch takového popření bude naopak určující, zda skutečnosti, které dříve neuplatnil dlužník, jsou způsobilé změnit výsledek sporu o pohledávku (právě ony jsou důvodem ve výsledku jiného právního posouzení věci); tedy, že v porovnání se skutečnostmi, které dlužník dříve uplatnil, jsou skutečnosti, které dříve uplatněny nebyly, rozhodující příčinou pro určení, že (insolvenčním správcem) žalovaný přihlášený věřitel nemá vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku (spor o pravost) nebo pro určení, že žalovaný přihlášený věřitel má vůči dlužníku označenou vykonatelnou pohledávku v určité (výrokem rozhodnutí určené) výši (spor o výši). Je patrné, že rozsudek pro uznání, rozsudek pro zmeškání i jednotlivé druhy platebních rozkazů mají omezené, a v případě platebních rozkazů dokonce naprosto absentující, odůvodnění, což úprava obsažená v občanském soudním řádě 2 umožňuje. Ustanovení § 157 odst. 3 o. s. ř. omezuje odůvodnění rozsudku pro uznání pouze na vymezení předmětu a na stručné vyložení důvodů, pro které soud rozhodl rozsudkem pro uznání. I při takto strukturovaném odůvodnění je závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání současně závěrem, jímž soud navenek dává najevo, že nenalezl překážky, jež mu brání rozhodnout o věci podle uznání. Vedle prakticky totožné úpravy pro rozsudek pro zmeškání (srov. § 153b odst. 3 o. s. ř. a § 157 odst. 3 o. s. ř.) lze ve stejném duchu poukázat též na platební rozkaz (§ 172 o. s. ř.), včetně elektronického platebního rozkazu (§ 174a o. s. ř.) a na směnečný (šekový) platební rozkaz (§ 175 o. s. ř.). Tato rozhodnutí mají poté, co nabydou právní moci, účinky pravomocného rozsudku (§ 174 odst. 1, § 175 odst. 3 věta první o. s. ř.) a neodůvodňují se vůbec. Přitom ovšem skutečnost, že tyto platební rozkazy byly vydány, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklady, za nichž vydány být mohly, tedy především, že (u platebního rozkazu a elektronického platebního rozkazu) uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem (§ 172 odst. 1 věta první o. s. ř.), nebo že (u směnečného /šekového/ platebního rozkazu) žalobce předložil v prvopisu směnku nebo šek, o jejichž pravosti není důvodu pochybovat, a další listiny nutné k uplatnění práva (§ 175 odst. 1 věta první o. s. ř.).

2 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. )

10. Z výše citovaného judikátu Nejvyššího soudu ČR tedy plyne závěr, že pokud byla popřená pohledávka přiznána platebním rozkazem, který se neodůvodňuje, neznamená to, že by soud při jeho vydání nečinil žádné právní posouzení, a tedy že by pohledávky platebním rozkazem pravomocně přiznané mohly být insolvenčním správcem popírány volně bez omezení stanoveného v ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona jen z důvodu jiného právního posouzení věci.

11. Soud nesouhlasí se závěrem žalobkyně, že jí učiněné popření výše vykonatelné pohledávky žalované pro neplatnost ujednání úvěrové smlouvy o úroku z prodlení (přesahující výši zákonnou), vyplývající z porušení předpisů na ochranu spotřebitele, je popřením z důvodu uplatnění skutečností neuplatněných Dlužníkem v řízení, jež předcházelo vydání platebního rozkazu, přičemž tento svůj názor opírá o následující důvody. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 27. 2. 2014, č. j. 101 VSPH 402/2013-58, uvedl, že pokud je právním důvodem popření vykonatelných pohledávek přihlášených z titulu smluvní odměny za úvěr z titulu smluvní pokuty sjednané za porušení úvěrové smlouvy, byla neplatnost ujednání zakládajících tyto pohledávky pak za situace, kdy na základě tejných smluvních ujednání tyto pohledávky přiznal rozhodce v pravomocném a vykonatelném rozhodčím nálezu, který je platným exekučním titulem, jde o jiné právní posouzení věci (pohledávek) ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Tyto závěry Vrchního soudu v Praze lze nepochybně vztáhnout i na projednávaný případ, ačkoliv v dané věci je popírána pohledávka z titulu úroku z prodlení přiznaná platebním rozkazem, a nikoliv smluvní pokuta přiznaná rozhodčím nálezem (smluvní pokuta je ovšem institut, který je ve svém účelu smluvní pokutě velmi podobný, a rozdíl v druhu exekučního titulu nehraje roli). V citovaném rozsudku Vrchní soud v Praze dále uvedl, že pokud by důvody popření vykonatelných pohledávek z titulu smluvní odměny za úvěr a smluvní pokuty dovozoval insolvenční správce z jiných skutečností, než z vlastních ujednání tvořících obsah smlouvy o revolvingovém úvěru, např. dlužník od smlouvy platně odstoupil, dlužník byl zbaven způsobilosti k právním úkonům, na majetek dlužníka byla před uzavřením smlouvy pravomocně nařízena exekuce apod., pak by tyto skutečnosti mohly být důvodem popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky ve smyslu § 199 odst. 2 insolvenčního zákona.

12. V projednávané věci ovšem k výše uvedené situaci nedošlo, neboť důvodem, pro který insolvenční správkyně popřela pohledávku žalovaného věřitele, bylo to, že ujednání o výši úroku z prodlení je absolutně neplatné pro rozpor s předpisy na ochranu spotřebitele. Soud má za to, že tuto otázku musel Okresní soud v Příbrami hodnotit při vydávání platebního rozkazu, neboť skutečnost, že tento platební rozkaz byl vydán, osvědčuje, že soud zkoumal (s pozitivním výsledkem) předpoklad, za nichž vydán být mohl, tedy především, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem. Ostatně jak v platebním rozkazu, tak v úvěrové smlouvě je dlužník identifikován adresou svého bydliště a rodným číslem (popř. datem narození), nikoliv identifikačním číslem či sídlem jakožto vnějšími projevy podnikatelského záměru při uzavírání smlouvy, přičemž ze samotného textu smlouvy podnikatelský účel úvěru nevyplývá, pročež má soud za to, že Okresní soud v Příbrami musel při vydávání platebního rozkazu vědět, že se jedná o spotřebitelský úvěr.

13. Na závěr tedy nezbývá než podotknout, že důvod popření pohledávky žalované spočívající v absolutní neplatnosti ujednání úvěrové smlouvy o výši úroku z prodlení je jiným právním hodnocením věci (nikoliv novou skutečností), které je, coby popěrný důvod, dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona nepřípustné, pročež soud žalobu v celém rozsahu zamítl.

14. O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 163 ve spojení s ust. § 202 odst. 1 věta první insolvenčního zákona, podle kterého nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Soud se držel uvedeného pravidla, a rozhodl proto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, ačkoliv žalobkyně (tj. insolvenční správkyně) byla v dané věci zcela neúspěšná.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné tele-faxem nebo v elektronické podobě (bez uznávaného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 2 o.s.ř.).

Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.) nebo exekuční návrh (§ 37 exekučního řádu 3).

Praha 5. ledna 2018

JUDr. Renáta Macků samosoudkyně

3 zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů