69 ICm 237/2012
69 ICm 237/2012-209 (KSUL 69 INS 946/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Bednářem v právní věci žalobce Mgr. et Mgr. Milana Svobody, se sídlem Na Hrázi 195/13a, Děčín VIII, insolvenčního správce dlužníků Josefa Vojtěchovského, nar. 06.12.1941, a Růženy Vojtěchovské, nar. 13.08.1946, oba bytem Sídliště 630, 407 22 Benešov nad Ploučnicí, právně zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem kanceláře Masarykovo nám. 3/3, 405 01 Děčín I., proti žalovanému 1. Josefu Vojtěchovskému, nar. 26.07.1965 a žalované 2. Věře Vojtěchovské, nar. 13.03.1968, oba trvale bytem Husova 268, 407 22 Benešov nad Ploučnicí, právně zastoupeným JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem kanceláře nám. Míru 143, 344 01 Domažlice, o odpůrčí žalobě podané v insolvenčním řízení,

takto:

I. Žaloba ze dne 27.01.2012, kterou se žalobce domáhal určení neúčinnosti či neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 08.04.2009 mezi žalovanými Josefem Vojtěchovským, nar. 26.07.1965 a Věrou Vojtěchovskou, nar. 13.03.1968 jako kupujícími a Josefem Vojtěchovským, nar. 06.12.1941 a Růženou Vojtěchovskou, nar. 13.08.1946 jako prodávajícími, jejímž předmětem byl převod bytové jednotky č. 630/15 v budově č.p. 629, 630 na pozemku p.č.st. č. 1034 včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku o velikosti 557/19648 zapsané na LV 1935 a 1867 pro k.ú. a obec Benešov nad Ploučnicí, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 26.891,- Kč a to nejpozději před rozvrhem výtěžku zpeněžení majetkové podstaty rukám právního zástupce žalovaných.

Odůvodnění:

Odpůrčí žalobou ze dne 27.01.2012, doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 30.01.2012, se žalobce Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, se sídlem Na Hrázi 195/13a, Děčín VIII, insolvenčního správce dlužníků Josefa Vojtěchovského, r.č.: 411206/104 a Růženy Vojtěchovské, r.č.: 465813/119, oba bytem Sídliště 630, 407 22 Benešov nad Ploučnicí, domáhal proti žalovaným Josefovi Vojtěchovskému, nar. 26.07.1965 a Věře Vojtěchovské, nar. 13.03.1968, oba trvale bytem Husova 268,407 22 Benešov nad Ploučnicí, určení neúčinnost nebo absolutní neplatnosti kupní smlouvy uzavřené dne 08.04.2009 mezi žalovanými Josefem Vojtěchovským, nar. 26.07.1965 a Věrou Vojtěchovskou, nar. 13.03.1968 jako kupujícími a Josefem Vojtěchovským, nar. 06.12.1941 a Růženou Vojtěchovskou, nar. 13.08.1946 jako prodávajícími. Předmětem kupní smlouvy byl převod bytové jednotky č. 630/15 v budově č.p. 629, 630 na pozemku p.č.st. č. 1034 včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku o velikosti 557/19648 zapsané na LV 1935 a 1867 pro k.ú. a obec Benešov nad Ploučnicí. Důvodem pro podání odpůrčí žaloby byla skutečnost, že žalobce uzavřenou smlouvu považuje za neúčinný právní úkon podle § 242 odst. 1,2 insolvenčního zákona (dále jen IZ), tj. dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele a tento úmysl byl druhé straně znám. Alternativním důvodem pro podání odpůrčí žaloby byla také skutečnost, že žalobce uzavřenou smlouvu považuje za absolutně neplatnou pro rozpor s § 39 občanského zákoníku, protože představovala pouze simulovaný právní úkon, neboť dlužníci v bytové jednotce stále bydlí a v důsledku převodu vlastnictví nedošlo v obývání bytové jednotky k žádné změně.

K podané žalobě se podáním ze dne 21.02.2012 (č.l. 13-21) vyjádřili rovněž žalovaní, kteří uvedli, že předmětná bytová jednotka je v jejich vlastnictví a není součástí majetkové podstaty dlužníků. Žalovaní uvedli, že předně nevěděli o tom, že by se dlužníci v době převodu nemovitosti nacházeli v úpadku, neměli ponětí o žádných dluzích matky žalovaného. Toto se dověděli až v roce 2011, kdy se matka žalovaného pokusila o sebevraždu a následně byla umístěna asi měsíc a půl na psychiatrické léčebně v Ústí nad Labem. V té době k žalovaným přišlo několik lidí s tím, že si od nich matka žalovaného již dříve půjčila peníze a žádala je, aby se o půjčkách nedozvěděl nikdo z rodiny. Pokud se jedná o samotný převod nemovitostí, žalovaní uvedli, že se jednalo o úplatný převod za cenu, která nebyla nižší než cena obvyklá v místě a době převodu. Kupní cena pak byla žalovanými prostřednictvím úvěrové banky dlužníkům řádně zaplacena převodem na jejich bankovní účet. Dále žalovaní uvádí, že tvrzení žalobce o neužívání nemovitostí žalovanými je z hlediska posuzování platnosti převodu vlastnictví k nemovitostem zcela irelevantní, neboť je věcí vlastníka, jak se svým vlastnictvím nakládá, zda jej užívá osobně či nikoliv. Neplatnost kupní smlouvy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku, jak tvrdil žalobce, není, neboť předmětná kupní smlouva svým obsahem ani účelem neodporuje zákonu ani jej neobchází, ani není v rozporu s dobrými mravy.

K projednání podané odpůrčí žaloby soud nejdříve nařídil dle § 114c občanského soudního řádu přípravné jednání na den 17.05.2012. Účelem přípravného jednání bylo doplnění skutkových tvrzení účastníků a zjištění, která skutková tvrzení jsou mezi účastníky sporná, a bude je nutné dokazovat, a která jsou nesporná. Právní zástupci účastníků uvedli, že ve stanovené lhůtě skutkové tvrzení doplní. Za tímto účelem soud stanovil účastníkům dle § 114c odst. 4 o.s.ř. lhůtu 30 dnů k doplnění skutkových tvrzení dle otázek soudu a k navržení důkazů k prokázání svých tvrzení. Podáním doručeném soudu dne 15.06.2012 byla doplněna skutková tvrzení žalovaných a podáním doručeném soudu dne 18.06.2012 pak byly doplněna žalobní tvrzení ze strany žalobce.

K projednání podané odpůrčí žaloby soud nařídil jednání na den 12.11.2012. V průběhu jednání učinili účastníci nesporným, že dne 08.04.2009 byla mezi dlužníky Josefem Vojtěchovským, nar. 06.12.1941, a Růženou Vojtěchovskou jako prodávajícími a Josefem Vojtěchovským, nar. 26.07.1965 a Věrou Vojtěchovskou jako kupujícími uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky č. 630/15 v budově č.p. 629, 630 na pozemku parc.č.st. 1034 včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti 557/19648, zapsané na LV 1935 a 1867 pro k.ú. a obec Benešov nad Ploučnicí, okr. Děčín, a to za částku 560.000,-Kč. Kupní cena byla přiměřená, odpovídá hodnotě převáděného bytu a byla zaplacena na účet dlužníků. Dlužníci předmětný byt nadále užívají a platí náklady spojené s užíváním bytu.

Z výslechu svědka Josefa Vojtěchovského, nar. 06.12.1941, vyplynulo, že prodej předmětného bytu řešila jeho manželka, neboť ta měla dluhy, které měly být zaplaceny. Z tohoto důvodu svědek nevěděl, jaká byla dohodnutá kupní cena, jak byla zaplacena, ani jak byly peníze užity. Potvrdil, že v bytě nadále s manželkou bydlí a náklady spojené s užíváním bytu platí sami, nájemné však svým dětem neplatí. Dluhy chtěli před svými dětmi utajit a při prodeji bytu je o dluzích neinformovali.

Výslechem svědkyně Růženy Vojtěchovské, nar. 13.08.1946, bylo potvrzeno, že dluhy chtěla před dětmi utajit, proto jim zprvu o prodeji bytu neřekla. Dlužnice uvedla, že peníze z prodeje bytu byly poukázány na manželův sporožirový účet, k němuž měla přístup ona a její manžel. Dále uvedla, že z kupní ceny se zaplatily nějaké dluhy, ale nestačilo to na všechny. K dotazu právního zástupce žalobce uvedla, že děti jim poskytly 40.000,-Kč na výměnu oken, proto byla jedna splátka na úvěr poskytnutý na koupi bytu zaplacena z jejich účtu, čímž půjčku splatili. Potvrdila, že o dluzích se manželovi blíže nezmínila, jen že určité dluhy má.

Soud provedl rovněž důkaz účastnickým výslechem žalovaného Josefa Vojtěchovského, nar. 26.07.1965. Ten se vyjádřil k platbám, které byly placeny z účtu dlužníků na jeho účet, kdy mělo jít z části o úhradu dluhu 40.000,-Kč za okna, a z části o vklady na jeho účet realizované tak, že dával své matce peníze v hotovosti a ona ze svého účtu převáděla na účet žalovaného příslušnou částku. To však svědkyně Růžena Vojtěchovská nepotvrdila.

Soud dále provedl listinné důkazy předložené a navržené oběma účastníky. Z odhadu tržní hodnoty nemovitosti (č.l. 14-15) je zřejmé, že obvyklá cena nemovitosti činí 560.000,-Kč a proto cena, za kterou byla nemovitost prodávána, nebyla nepřiměřeně nízká a odpovídala skutečné ceně nemovitosti. To potvrzuje i vyjádření Českomoravské stavební spořitelny a.s. (dále jen ČMSS), která na zakoupení nemovitosti poskytla úvěr (č.l. 56) a vyjádření realitní kanceláře Reality Široký Děčín, která obdobné byty prodává za obdobnou cenu (č.l. 57-63). Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí jsou prokazovány výpisem z katastru nemovitostí (č.l. 15), přičemž z tohoto výpisu je také zřejmé, že k nemovitosti bylo při jejím prodeji zřízeno zástavní právo ČMSS, která úvěr na zakoupení nemovitostí poskytla. To, že kupní cena byla žalovanými skutečně zaplacena, je prokázáno smlouvou o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření (č.l. 16-20), výpisem ze sporožirového účtu (č.l. 21) a vyjádřením ČMSS (č.l. 51-52), která úvěr na zakoupení nemovitosti žalovaným poskytla. Nemovitost byla prodávána za cenu 560.000,-Kč, což je prokazováno kupní smlouvou (č.l. 29-31). Zaplacení kupní ceny i způsob, jakým s kupní cenou dlužníci naložili, je zřejmý z výpisů z bankovních účtů (č.l. 69-126), sdělení bank (č.l. 137, 139, 141, 142, 143,144, 148, 149), přehledu plateb k úhradě závazků (č.l. 162-163) a listinných důkazů k jednotlivým platbám (č.l. 164-193). Z těchto důkazů je zřejmé, že z kupní ceny 560.000,-Kč byla na okamžitou úhradu závazků dlužníků použita částka přes 508.000,-Kč.

Po poučení podle § 118b a 119a občanského soudního řádu navrhl žalobce doplnit dokazování o výpisy z účtu žalovaného č. 670100-2200655860/6210, výpis z úvěrového účtu č. 5240751105/7960 a výpisy ze sporožirového účtu č. 96729073/0800 za období od roku 2010 do současnosti, neboť ve spise na č.l. 69-126 jsou výpisy pouze za období do konce roku 2009. Těmito důkazy hodlal žalobce prokázat, že se v případě uzavřené kupní smlouvy jednalo o simulovaný právní úkon resp. simulovanou úhradu, neboť poskytnuté prostředky byly vraceny zpět žalovaným. Soud však shledal tyto návrhy nedůvodnými a proto je zamítl. Posouzení finančních toků, k nimž docházelo mezi žalovanými a dlužníky po vyčerpání zaplacené kupní ceny nemůže nic změnit na posuzování účinnosti či platnosti uzavřené kupní smlouvy.

Žalovaní naproti tomu navrhli výslech svědka Ivana Juřičky pro případ, že by bylo zpochybňováno jeho prohlášení z č.l. 190. Žalobce však obsah tohoto prohlášení nezpochybnil, proto soud i tento důkazní návrh zamítl.

Žalobce ve svém závěrečném návrhu vyjádřil přesvědčení, že uzavřená kupní smlouva je neúčinným, nebo dokonce absolutně neplatným právním úkonem. Kupní cena nebyla uhrazena reálně, ale jen simulovaně, když od počátku zde nebyl úmysl cenu skutečně uhradit. Z výslechu svědkyně zde vyšlo najevo, že žalovaný svědkyni nedával peníze, jak při svém účastnickém výslechu tvrdil. Naopak svědkyně vše hradila sama. Právní úkon je proto neplatný pro rozpor s dobrými mravy a obcházení zákona.

Žalovaní naproti tomu jsou přesvědčeni o platnosti uzavřené kupní smlouvy, neboť byla řádně sjednána kupní cena, která byla také zaplacena. Jakým způsobem se zaplacenou kupní cenou dlužníci naložili, je jejich věc. Přesto bylo prokázáno, že dlužníci použili kupní cenu na úhradu existujících dluhů. Není zde dán žádný důvod neplatnosti právního úkonu. Právní úkon nemohl být ani neúčinný, neboť nezkrátil uspokojení věřitelů ani žádného věřitele neznevýhodnil. O úmyslně zkracující právní úkon pak už vůbec nemohlo jít, dlužnice měla v úmyslu peníze použít pro úhradu dluhů a to také učinila. Žalovaný proto navrhl žalobu zamítnout.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů dospěl soud k následujícím závěrům. Z nesporných tvrzení a provedených důkazů je nepochybné, že dne 08.04.2009 byla mezi dlužníky Josefem Vojtěchovským, nar. 06.12.1941, a Růženou Vojtěchovskou jako prodávajícími, a Josefem Vojtěchovským, nar. 26.07.1965 a Věrou Vojtěchovskou jako kupujícími uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej bytové jednotky č. 630/15 v budově č.p. 629, 630 na pozemku parc.č. st. 1034 včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku o velikosti 557/19648, zapsané na LV 1935 a 1867 pro k.ú. a obec Benešov nad Ploučnicí, okr. Děčín, a to za částku 560.000,-Kč. Nesporné a prokázané dále je, že kupní cena je výši 560.000,-Kč je přiměřená a odpovídá hodnotě převáděného bytu, i to, že tato kupní cena byla zaplacena na účet dlužníků. Nesporné a prokázané dále je, že i po převodu bytu byt užívali dlužníci a hradili náklady spojené s užíváním bytu (náklady na služby a příspěvek do fondu oprav). Peníze utržené za prodej bytu dlužníci použili z více než 90 % k úhradě svých závazků. Dne 21.01.2011 byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení navrhovatele (dlužníka) Josefa Vojtěchovského, nar. 06.12.1941. Řízení o tomto návrhu bylo zahájeno pod sp. zn. KSUL 69 INS 946/2011. Dne 21.01.2011 byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen rovněž insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení navrhovatelky (dlužnice) Růženy Vojtěchovské. Řízení o tomto návrhu bylo zahájeno pod sp. zn. KSUL 69 INS 947/2011. Usnesením ze dne 26.01.2011 č.j. KSUL 69 INS 946/2011-A-6 a KSUL 69 INS 947/2011-A-6 soud spojil obě řízení pod společnou spisovou značku KSUL 69 INS 946/2011. Usnesením ze dne 27.01.2011 č.j. KSUL 69 INS 946/2011-A-9 soud rozhodl o úpadku obou dlužníků a povolil řešení tohoto úpadku oddlužením. Insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. et Mgr. Milan Svoboda, sídlo kanceláře Na Hrázi 195/13a, 405 02 Děčín VIII. Usnesením ze dne 15.07.2011 č.j. KSUL 69 INS 946/2011-B-13 soud neschválil oddlužení dlužníků a prohlásil na jejich majetek nepatrný konkurs. Uvedený skutkový děj je nesporný a je prokázán i listinnými důkazy. Sporným tak zůstalo pouze to, zda uzavřená kupní smlouva může být neplatným či neúčinným právním úkonem, jak tvrdí žalobce.

Soud se nejprve zabýval otázkou platnosti právního úkonu. Podle tvrzení žalobce je důvodem neplatnosti jednak rozpor s dobrými mravy (blíže nespecifikovaný), a jednak obcházení zákona, neboť mělo jít o simulovaný právní úkon (§ 39 občanského zákoníku). Tento závěr má podle žalobce vyplývat ze skutečnosti, že kupní cena byla sice mezi žalovanými a dlužníky reálně zaplacena, ale fakticky se na situaci nic nezměnilo. I po uzavření kupní smlouvy dále v bytě žili dlužníci a navíc po uzavření kupní smlouvy odcházely na účet žalobců z účtu dlužníků finanční částky, které měly sloužit k úhradě úvěru. Soud je však přesvědčen, že tyto skutečnosti k závěru o neplatnosti kupní smlouvy vést nemohou. V daném případě bylo prokázáno, že žalovaní, kteří jsou dětmi dlužníků, za byt skutečně zaplatili (peníze byly převedeny na účet dlužníků) a tyto peníze byly z 90 % užity k úhradě závazků dlužníků. Jestliže žalovaní nechali v bytě i po nabytí vlastnického práva dlužníky dál bezplatně bydlet, neshledává v tom soud žádný rozpor se zákonem či dobrými mravy, ba právě naopak. Žalovaní jako děti dlužníků mají vůči dlužníkům vyživovací povinnost a přenechání bytu k bezplatnému užívání lze chápat jako způsob plnění této vyživovací povinnosti. Se závěrem žalobcem o simulovaném právním úkonu by bylo možné souhlasit jedině v případě, že by po uzavření kupní smlouvy a zaplacení kupní ceny došlo k vrácení této kupní ceny žalovaným. To se však nestalo. Zaplacená částka sloužila z 90 % k úhradě dluhů dlužníků a ve zbytku byla spotřebována dlužníky samotnými. Jestliže pak v pozdější době docházelo k různým finančním převodům mezi dlužníky a žalovanými, nelze z toho dovozovat, že by takovéto převody mohly zpětně učinit převod nemovitosti neplatným. Soud tedy dospěl k závěru, že uzavřená kopní smlouva je platná.

Soud se proto mohl dále zabývat otázkou účinnosti uzavřené smlouvy.

Podle § 235 IZ jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba").

Podle § 240 IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle § 241 IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle § 242 IZ je úmyslně zkracujícím právním úkonem takový úkon dlužníků, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

Z uvedeného znění je tedy zřejmé, že pro posouzení důvodnosti odpůrčí žaloby je nutné zjistit, zda napadeným právním úkonem (kupní smlouvou) došlo ke zkrácení uspokojení věřitelů či ke zvýhodnění některých věřitelů (§ 235 IZ), a to některým ze způsobů předvídaným zákonem (§ 240-242 IZ). Soud při hodnocení skutkových zjištění dospěl k závěru, že tomu tak není. Kupní smlouva byla uzavřena za reálnou cenu, tato reálná cena byla skutečně zaplacena a dlužníci zaplacenou kupní cenu použili z 90 % na úhradu svých závazků. K žádnému poškození věřitelů či zvýhodnění věřitelů tedy uzavřením kupní smlouvy nedošlo. Uzavřená kupní smlouva není ani úkonem bez přiměřeného protiplnění (kupní cena odpovídala tržní hodnotě nemovitosti a byla skutečně zaplacena), ani úkonem zvýhodňujícím (žádný věřitel na úkor jiných věřitelů touto smlouvou nebyl upřednostněn), ani úkonem úmyslně zkracujícím (nedošlo ke zkrácení věřitelů a nebyl ani prokázán úmysl, který by k takovému zkrácení měl směřovat). Soud tedy dospěl k závěru, že napadená kupní není neúčinným právním úkonem, a proto podanou odpůrčí žalobu zamítl.

Pouze pro úplnost je zapotřebí ještě uvést, že postavení věřitelů v insolvenčním řízení by se nijak nezměnilo ani v případě, že by insolvenční správce byl se svou žalobou úspěšný. Na nemovitosti totiž vázne zástavní právo ČMMS a pokud by nemovitost byla sepsána z důvodu neúčinné kupní smlouvy do majetkové podstaty, byl by z jejího zpeněžení uspokojen pouze zajištěný věřitel ČMSS. Pro uspokojení ostatních věřitelů v insolvenčním řízení nemůže tato odpůrčí žaloba nic přinést.

Podle výsledku řízení mají v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nárok na náhradu nákladů řízení žalovaní. Soud proto rozhodl o povinnosti žalobce náklady řízení žalovaným nahradit. Žalovaným náleží paušální odměna za zastupování advokátem stanovená podle § 8 vyhl. 484/2000 ve výši 10.000,-Kč zvýšená podle § 19a vyhl. 484/2000 Sb. o 30%, tj. celkem 13.000,-Kč, 5x režijní paušál podle § 13 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. za 5 úkonů (převzetí právního zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 14.06.2012, účast u přípravného jednání dne 17.05.2012 a účast při jednání dne 12.11.2012 s ohledem na délku jednání počítaná podle § 11/1g vyhl. 177/1996 Sb. za 2 úkony) po 300,-Kč, tj. 1.500,-Kč, náhrada za promeškaný čas na cestu k přípravnému jednání dne 17.05.2012 a k jednání dne 12.11.2012 podle § 14 odst. 3 vyhl. 177/1996 Sb. 2.400,-Kč (6x půlhodina) a 2x cestovné k soudu z Domažlic do Ústí nad Labem a zpět, celkem 904 km. Výše cestovného se stanoví podle vyhl. 429/2011 Sb. tak, že při 904 km činí základní sazba náhrady podle § 1 písm. b) 3.344,80 Kč (3,70 Kč za 1 km) a náhrada za spotřebované pohonné hmoty podle § 4 písm. c) (34,70 Kč za litr motorové nafty) při spotřebě 6,9 litrů na 100 km částku 2.164,40 Kč. Celková výše nákladů řízení proto činí 22.409,20 Kč, přičemž tato náhrada se zvyšuje o 20 % DPH, neboť právní zástupce žalovaných je plátcem DPH. Soud proto žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 26.891,-Kč (včetně DPH) s tím, že tato náhrada nákladů řízení je jako zapodstatové pohledávka v insolvenčním řízení splatná nejpozději před rozvrhem. Splatnost pohledávky bude záviset na stavu majetkové podstaty neboť při uspokojování zapodstatových pohledávek musí být dodrženo pořadí stanovené v § 305 odst. 2 IZ. Bude-li stav majetkové podstaty umožňovat dřívější úhradu přisouzených nákladů, uhradí je insolvenční správce neprodleně. Toho se žalovaní mohou domáhat návrhem podaným insolvenčnímu soudu podle § 203 odst. 5 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 12. listopadu 2012 JUDr. Jiří Bednář, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Dolenská