69 ICm 1948/2011
69 ICm 1948/2011-276 č. j. KSUL 69 INS 8125/2009-C6-16

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: Ing. Aleš Klaudy, se sídlem kanceláře Masarykovo nám. 191/18, 405 01 Děčín I., insolvenčního správce dlužníka Jiřího anonymizovano , anonymizovano , bytem a místem podnikání Hradec ev. č. 11, 432 01 Rokle, IČO: 11429984, zastoupeného Mgr. Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí 3/3, 405 01 Děčín I., proti žalované: Šárka Malá, nar. , bytem právně zastoupené JUDr. Andreou Průchovou, advokátkou se sídlem kanceláře Kpt. Jaroše 510, 432 01 Kadaň, o odpůrčí žalobě podané v insolvenčním řízení,

takto:

I. Žaloba o určení neúčinnosti smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů uzavřené dne 18. 5. 2007 mezi dlužníkem Jiřím Malým a žalovanou před notářkou JUDr. Ivanou Chábovou pod č. NZ 111/2007 se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 32 597,42 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku právní zástupkyni JUDr. Andree Průchové k jejím rukám.

III. Žalobce je povinen zaplatit státu na zálohovaném znalečném 18 620 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Ústí nad Labem. isir.justi ce.cz (KSUL 69 INS 8125/2009)

Odůvodnění:

Žalobce se jako insolvenční správce dlužníka Jiřího anonymizovano domáhal odpůrčí žalobou ze dne 21. 7. 2011 doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 27. 7. 2011 proti žalované Šárce Malé určení neúčinnosti smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, kterou dne 18. 5. 2007 uzavřel formou notářského zápisu dlužník Jiří Malý se svou manželkou žalovanou Šárkou Malou (dále žalovaná) a rozhodnutí, že majetek, který měl napadenou smlouvou přejít do výlučného vlastnictví žalované, náleží do majetkové podstaty dlužníka. Důvodem neúčinnosti právního úkonu, jako úkonu bez přiměřeného protiplnění a úkonu poškozujícího věřitele dlužníka, měla být skutečnost, že uvedenou smlouvou mělo dojít k nerovnoměrnému rozdělení majetku a tím k poškození věřitelů zmenšením majetku v majetkové podstatě dlužníka. Uvedenou smlouvou přešel do výlučného vlastnictví dlužníka soubor nemovitostí v k.ú. Rokle (autokemp Rokle) a všechny závazky manželů, zatímco manželka dlužníka (žalovaná) získala automobil, bytovou jednotku a vybavení domácnosti. Žalovaná tedy získala dle žalobce pouze aktiva, zatímco dlužník nemovitost v hodnotě cca 2.000.000,-Kč a závazky za více než 4.000.000,-Kč. Žalobce se proto podle § 240 a násl. insolvenčního zákona (dále jen IZ) odpůrčí žalobou domáhá určení neúčinnosti takového právního úkonu. Dále se žalobce domáhal určení, že bytová jednotka č. 5161/2 s podílem na společných částech domu č.p. 5161 a 5162 a pozemků v k.ú. Chomutov a automobilu Ford Mondeo náleží do majetkové podstaty dlužníka.

Žalovaná s žalobou nesouhlasila a zejména tvrdila, že nepřevzala jen majetková aktiva, ale po uzavření smlouvy o zúžení SJM musela některé závazky dále platit, když věřitelé nedali souhlas k převzetí dluhu jejím manželem (dlužníkem). Dlužník dohodou převzal dle žalované závazky ve výši 5.670.000,-Kč a získal nemovitosti za 2.000.000,-Kč, tj. majetek odpovídající 45,8 % výše závazků. Žalované naproti tomu zůstaly závazky za 3.287.000,-Kč a majetek v hodnotě cca 500.000,-Kč. Aktiva tedy byla v rozsahu cca 15 % převzatých závazků. Žalovaná proto nepovažuje uzavřenou dohodu za nevýhodnou pro dlužníka či jeho věřitele a nejsou dány podmínky pro odporování tomuto úkonu. Žalovaná dále zpochybnila právo žalobce odporovat právnímu úkonu podle příslušných ustanovení insolvenčního zákona, neboť takovým postupem by byl porušen zákaz pravé retroaktivity zákona. Smlouva byla uzavřena dne 18. 5. 2007 a právní účinky vkladu nastaly dne 25. 5. 2007. Insolvenční zákon však nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2008. Proto tuto úpravu nelze k odporování tomuto právnímu úkonu použít. Odpůrčí žaloba proto byla podle názoru žalované podána opožděně.

Po provedeném dokazování Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21.10.2011 č.j.-44 (KSUL 69 INS 8125/2009) odpůrčí žalobu v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že užití lhůt stanovených insolvenčním zákonem pro podání odpůrčí žaloby by znamenalo nepřípustnou pravou retroaktivitu zákona. Na základě odvolání žalobce však Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2012 č.j., 101 VSPH 247/2011-67 (KSUL 69 INS 8125/2009) rozsudek Krajského soudu částečně zrušil ve výrocích, kde bylo rozhodnuto o zamítnutí odpůrčí žaloby a o nákladech řízení. Potvrzen byl rozsudek Krajského soudu pouze v té části, kde soud zamítl nárok žalobce na zahrnutí věcí, které napadenou smlouvou přešly na žalovanou, do majetkové podstaty žalobce. V dosavadním řízení tedy bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí nároku žalobce o určení, že do majetkové podstaty dlužníka náleží bytová jednotka a motorové vozidlo, neboť nejprve je nutno pravomocně rozhodnout o tom, zda je smlouva o zúžení společného (KSUL 69 INS 8125/2009) jmění manželů účinná. Pokud jde o nárok uvedený v bodě 1) petitu žaloby, tedy návrh na určení neúčinnosti uzavřené dohody, o tomto nároku musel soud prvního stupně znovu rozhodnout.

Ve svém dalším rozhodnutí ve věci soud vycházel ze závazného právního názoru odvolacího soudu a po doplnění dokazování uzavřel, že žaloba důvodná není, neboť dlužník byl při uzavírání smlouvy o zúžení společného jmění manželů (dále jen smlouva) sice již v úpadku, ale ke zkrácení možnosti uspokojení věřitelů ani k nepřiměřenému zmenšení majetkové podstaty touto smlouvou nedošlo. Rozsudkem ze dne 4. 5. 2012 (-87) žalobu proto opět zamítl s tím, že z ocenění nemovitostí zahrnutých ve smlouvě (kemp Rokle a byt se zařízením a motorové vozidlo) nenasvědčuje nepřiměřenému zvýhodnění žalované ani snížení hodnoty majetkové podstaty. Vycházel přitom z úvahy, že cena autokempu Rokle v době uzavření smlouvy činila 8.527.302 Kč, což je cena stanovená výnosovou metodou, která nejlépe vystihuje podnikatelský charakter autokempu, který jako podnikatelský objekt generuje zisk. V takovém případě i s přihlédnutím k pasivům společného jmění manželů dlužníka a žalované hodnota autokempu postačovala ke krytí závazků, jež dlužník ve smlouvě převzal. Soud přitom nepřihlížel k výši kupní ceny, která byla realizována při dražbě v insolvenčním řízení, a která byla nižší, neboť tato cena neodrážela skutečnou hodnotu autokempu. Soud uzavřel, že dohodou o zúžení SJM tedy ke zkrácení věřitelů nedošlo, když hodnoty, které na dlužníka přešly, byly vyšší, než hodnoty, které získala žalovaná, a není tak splněna základní podmínka nezbytná k tomu, aby úkon mohl být považován za neúčinný ať už podle § 240 IZ nebo podle § 242 IZ.

Na základě odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2013 č.j., 103 VSPH 208/2012-101 (KSUL 69 INS 8125/2009) rozsudek Krajského soudu opět zrušil a vrátil k dalšímu řízení s hlavní výhradou, která spočívala v nedostatečném zjištění skutkového stavu, pokud soud nevycházel při ocenění věcí spadajících do smlouvy z obvyklé ceny nemovitých věcí zjištěné k časovému okamžiku jejího uzavření. Tím by měla být postavena na jisto otázka možného zkrácení věřitelů dlužníka a to, zda z jeho majetku ušly hodnoty, které měly sloužit k uspokojení věřitelů.

Z dosavadního soudem zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalovaná s dlužníkem uzavřeli dohodu o zúžení společného jmění manželů ve formě notářského zápisu dne 18. 5. 2007. Právní účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly u této smlouvy dne 25. 5. 2007, což vyplývá z výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 5933. Žalobou z úvěrové smlouvy ze dne 17. 5. 2004 a platebním rozkazem ze dne 13. 7. 2010 žalovaná prokázala, že i po uzavření smlouvy proti ní věřitelé uplatňovali pohledávky, které měly přejít na dlužníka. Dále z insolvenčního spisu KSUL 69 INS 8125/2009 vyplývá, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 19. 11. 2009 (A-1). O úpadku dlužníka bylo rozhodnuto usnesením ze dne 29. 9. 2010 (A-30), kterým byl také žalobce ustanoven insolvenčním správcem dlužníka. Usnesením ze dne 12. 11. 2010 (B-4) pak byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs. Z jednotlivých přihlášek P1 až P9 je pak zřejmé, že do insolvenčního řízení byly přihlášeny pohledávky v celkové výši přes 6 mil. Kč, z nichž převážná část vznikla a byla splatná před uzavřením smlouvy. Dle znaleckého posudku ( B-8) a protokolu o provedené dražbě (B-18) vyplývá, že ke dni 7. 3. 2011 činila obvyklá cena nemovitostí, které přešly napadenou dohodou na dlužníka, 4 200 000 Kč, nákladová cena (KSUL 69 INS 8125/2009)

6 508 709 Kč a výnosová cena 8 527 302 Kč. Z protokolu o provedené dražbě pak vyplývá, že nemovitosti byly zpeněženy dražbou dne 13. 7. 2011 za částku 2 600 000 Kč.

Soud přistoupil v dalším řízení k doplnění dokazování o zadání znaleckého posudku znalci z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady se specializací ceny a odhady nemovitostí, Ing. Zemanovi, kterému uložil posoudit cenu obvyklou bytové jednotky i autokempu ke dni uzavření smlouvy. Odhad obvyklé ceny autokempu přitom soud uložil provést i s přihlédnutím k cenám zjištěným metodou výnosovou a porovnávací metodou s ohledem na podnikatelský charakter souboru nemovitostí, které tvoří funkční celek autokempu.

Z posudku znalce Ing. Zemana č. 4002-098/15 ze dne 3. 8. 2015 soud zjistil, že obvyklá cena bytové jednotky č. 5161/2 s podílem na společných částech domu a pozemků k datu uzavření smlouvy (18. 5. 2007) činila 490 000 Kč. Znalec přitom vycházel z ceny srovnatelných bytů v téže lokalitě města Chomutov, která v současné době je nižší (přibližně za uvedený byt 350 000 Kč) s přihlédnutím k obecnému poklesu tržních cen od r. 2007 o 30-40% a po odpočtu následného zhodnocení bytu osazením plastovými okny.

Dále podle posudku č. 4004-099/15 ze dne 10. 8. 2015 téhož znalce byla stanovena obvyklá cena autokempu ke dni uzavření smlouvy znalcem na částku 5 890 000 Kč. Tato cena vyšla po využití kombinace nákladového a výnosového způsobu ocenění. Znalec přitom vycházel z výnosu, který předpokládal u posuzovaného souboru nemovitostí při obsazenosti 70% v době 3 měsíců hlavní sezóny a 3 měsíců vedlejší sezóny s obsazením 40% kapacity autokempu. Metoda porovnání s obdobnými cenami rekreačních zařízení v posudku zohledněna nebyla. Po námitkách žalobce, které soud shledal důvodnými, zadal znalci posudek k doplnění o výpočet výnosové metody z dostupných účetních dokladů dlužníka v posuzovaném období (reálné příjmy za sezónu) a též o zohlednění porovnávacího ocenění.

Z dodatku znaleckého posudku ze dne 16. 5. 2016 soud zjistil, že při zohlednění ekonomického výsledku dlužníka za posuzovaný rekreační objekt za rok 2007 (roční výsledek 789 756 Kč) a po odečtení nákladového paušálu 40% s připočtením míry kapitalizace činí výnosová cena 5 923 175 Kč, je tedy nižší oproti původně odhadnuté ceně 6 801 938 Kč, kdy znalec vycházel pouze ze svého odhadu ročního výsledku kempu ve výši 907 530 Kč. S přihlédnutím k porovnávací metodě, kdy porovnávané byly ceny dalších 3 autokempů Desná, Černá Louže a Kadaň stanovil znalec přesnější odhad obvyklé ceny autokempu ve výši 5 800 000 Kč.

K osvětlení postupu znalce a závěrům jeho posudku byl znalec opakovaně soudem vyslechnut a z jeho výpovědi soud zjistil, že při využití porovnávací metody znalec vycházel sice z cen nabízených kempů v roce 2016, ale obecně používanou metodou prof. A. Bradáče z Ústavu soudního inženýrství VUT Brno díky korekce indexem 0,9 z průměrné ceny srovnávaných autokempů, které se zjišťovaly z nabídkové ceny. Cena dle znalce odráží situování kempu do klidného prostředí s dostatečným prostorem, sportovišti a lovným rybníkem umožňujícím koupání. Znalec připustil, že cenová odchylka od nabízené ceny může činit více než 10% (koeficient 0,9), tedy např. 20% v případě, že by nabídka delší dobu nebyla v inzerci využita. V posuzovaném případě však k takovému snížení ceny důvod neshledal s ohledem na výše uvedená pozitiva objektu. Lokalitu totiž shledal celkem atraktivní s ohledem na nedostatek podobných rekreačních center v okolí Chomutova. Rovněž připustil, (KSUL 69 INS 8125/2009)

že srovnávání odlišně situovaných i zařízených autokempů je nesnadné a nemůže být detailní. Vycházel však ze své zkušenosti. Pokud se jedná o výnosovou metodu, znalec vycházel z běžného postupu oceňování, při kterém se nikdy detailně neanalyzují výdaje při provozu posuzovaného objektu, ale vychází se z paušálního odhadu provozních nákladů ve výši 40%. Odmítl vzít v úvahu i otázku osobního zapojení dlužníka při výkonu podnikatelské činnosti (čímž mělo dojít dle žalobce k reálnému navýšení výnosu), neboť znalecké posouzení nemovitosti se dle znalce nemůže odlišovat dle toho, kdo nemovitosti provozuje, nýbrž podstatné je zohlednění provozu autokempu do celkové ceny nabízené nemovitosti, což je úloha výnosové metody. Znalec se také vyjádřil tak, že nemohl přihlížet k ceně nemovitostí realizované v dražbě v rámci insolvenčního řízení, neboť takovou cenu nelze považovat za odraz tržní ceny nemovitostí.

Žalobce k podanému posudku včetně jeho dodatku zejména namítal, že ani takto doplněný posudek není přesný při stanovení výnosové ceny a argumentoval zejména tím, že znalec by měl výnos z autokempu, pokud je počítán ze skutečných nákladů, snížit o osobní výkon činnosti provozovatele dlužníkem, který za tímto účelem nemusel platit zaměstnance. Nesouhlasil s výsledkem ceny porovnávací, neboť lokalita autokempu Rokle se mu nejevila vysoká s ohledem na blízkost Mostecké hnědouhelné pánve. Navrhoval proto více redukovat i cenu porovnávací.

Při hodnocení nově doplněného dokazování i důkazů provedených soudem I. stupně před zrušením rozsudku odvolacím soudem soud dospěl k závěru shodnému s předchozími zjištěními, že z insolvenčního spisu je zřejmé, že dlužník v roce 2007 měl více věřitelů a nebyl schopen plnit své splatné závazky. Navíc v tomto případě, kdy smlouva o zúžení společného jmění manželů byla uzavřena mezi dlužníkem a jeho manželkou, je dána zákonná domněnka úpadku v době uzavření smlouvy, která nebyla ze strany žalované nijak vyvrácena. Při zjišťování poměru plnění, jakého se manželům dle smlouvy dostalo, soud vycházel u žalované ze zjištěné obvyklé ceny bytové jednotky ve výši 490 000 Kč, a ceny vybavení bytu a vozidla, které celkem nepřesáhly 650 000 Kč. Dlužníku se dostalo plnění převzetím areálu autokempu Rokle a rovněž jednoho vozidla, kdy jen obvyklá cena autokempu byla v době uzavření smlouvy 5 800 000 Kč. Z uvedeného plyne, že samotné plnění převzaté dlužníkem s přihlédnutím k očekávanému ročnímu ekonomickému výsledku autokempu ve výši přibližně 790 000 Kč přesahovalo výši jeho závazků evidovaných v době uzavření smlouvy.

Soud přitom posoudil námitky žalobce ke znaleckým posudkům o obvyklé ceně autokempu a dospěl k závěru, že posudek znalce Ing. Zemana, ve znění dodatku a doplněný o výslech znalce před soudem před těmito námitkami, obstojí a lze z jeho zjištění vycházet. Účelem tohoto důkazu totiž není provedení podrobné analýzy trhu s nemovitostmi, ani ekonomického rozboru provozu a rentability podniku dlužníka. Ocenění se týká jen souboru věcí nemovitých, které autokemp tvoří. Znalec měl dát pouze hodnověrný odhad ceny obvyklé při prodeji souboru nemovitostí v roce 2007 s přihlédnutím k porovnání s obdobnými soubory nemovitostí a při zohlednění výnosové hodnoty nemovitostí, jejichž účelem bylo sloužit k podnikání. Znalec postupoval obvyklým způsobem a porovnával ceny přibližně odpovídajících autokempů (z pohledu souboru nemovitostí) a cenu obvyklou porovnával i se zjištěnou cenou výnosovou, která ovšem nenahrazuje podrobné ocenění podniku provozovaného dlužníkem, nýbrž slouží jen jako korektiv obvyklé ceny nemovitostí (KSUL 69 INS 8125/2009) sloužících k podnikání. Proto se soudu jeví jako dostatečný postup odpovídající běžné metodice oceňování dle prof. Bradáče, kdy se při stanovení (pomocné) výnosové metody používají paušální výdajové odpočty 40% a při stanovení ceny porovnávací se odečítá 10% z porovnávaných vzorků jiných souborů nemovitostí, pokud se jedná jen o cenu nabízenou, a nikoli cenu realizovanou. U výběru vzorků porovnávaných cen je nutno spoléhat na znalosti a zkušenosti znalce, který v projednávané věci dle své výpovědi zohledňoval jak lokalitu umístění porovnávaných autokempů, tak i jejich nabídku volnočasových aktivit a dostupnost. Při zjišťování obvyklé ceny autokempu tedy znalec dospěl k odlišným závěrům, než byly závěry znaleckého posudku stanovujícího jeho obvyklou cenu ke dni 7. 3. 2011 ve výši 4,2 mil. Kč i skutečně realizované ceně v dražbě, kdy za autokemp získal insolvenční správce částku 2,6 mil. Kč. Tyto závěry však hodnověrně zdůvodnil a svůj postup náležitě vysvětlil. Soud proto z jím stanovené obvyklé ceny vycházel.

Podle § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 240 IZ je neúčinným právním úkonem právní úkon bez přiměřeného protiplnění. Takovým právním úkonem se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 242 IZ je neúčinným právním úkonem rovněž úmyslně zkracující právní úkon, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké byl dlužníkův úmysl této osobě znám.

Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že dlužník v době, kdy již byl v úpadku pro svoji platební neschopnost (insolvenci) uzavřel smlouvu o zúžení společného jmění s žalovanou a proti žalované svědčí nevyvrácená domněnka její vědomosti o úpadku dlužníka. Plnění, kterého se žalobci dle smlouvy dostalo (přibližně ve výši 6 mil. Kč), by v ideálním případě mohlo postačovat k úhradě všech dluhů jeho věřitelů v době uzavření smlouvy (rovněž přibližně 6 mil. Kč). Zúžení společného jmění manželů je přitom jednou z forem, jak lze dle práva manželského vypořádat majetkovou účast druhého z manželů, jenž nepodniká, aby tak nebyl nepřiměřeně postižen podnikatelským rizikem podnikajícího manžela. V projednávané věci přejímala žalovaná přibližně desetinu majetkových hodnot oproti hodnotám, které (spolu s dluhy) přejímal dlužník. Ani tak nebyla ze své spoluúčasti na dluzích vzniklých za trvání manželství zcela vyloučena a některé dluhy společných věřitelů proti ní byly úspěšně uplatněny. Proto soud neshledal v uzavření smlouvy o zúžení společného jmění úkon bez přiměřeného protiplnění, neboť i v případě, že by nedošlo k uzavření této smlouvy, mohl dlužník očekávat, že nároky své manželky bude povinen v případě jeho podnikatelského neúspěchu (konkurzu) vypořádat. Plnění, kterého se žalované (KSUL 69 INS 8125/2009) dostalo ze společného majetku uvedenou smlouvou s přihlédnutím k výši společných dluhů (pocházejících z podnikání dlužníka), se soudu nejeví jako nepřiměřené. Proto důvody neúčinnosti smlouvy dle § 240 IZ neshledal.

Dlužník převzal smlouvou majetkové plnění v hodnotě odpovídající výši dluhů, které v době uzavření smlouvy evidoval. Dlužník nadále měl vůli provozovat autokemp a mohl očekávat, že z jím převzatého majetku bude generovat podnikatelský zisk. Naopak věci převzaté žalovanou na možnosti vytvářet podmínky pro uspokojení závazků vůči věřitelům vliv neměly. Úmysl dlužníka poškodit své věřitele uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění s žalovanou dle názoru soudu není dle provedeného dokazování zjištěn. Jakkoli tedy proti žalované (jako osobě blízké dlužníku) svědčí zákonná domněnka vědomosti o případném úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, tento úmysl soud u dlužníka neshledal a podmínky pro neúčinnost právního úkonu-uzavření smlouvy, ani dle důvodů stanovených v § 242 IZ nespatřuje.

Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že napadený právní úkon, smlouva o zúžení společného jmění manželů, není úkonem neúčinným ani podle § 240 IZ, ani podle § 242 IZ, a proto podanou žalobu zamítl.

Podle výsledku řízení má v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu nárok na náhradu nákladů řízení žalovaná. Soud proto žalované náhradu nákladů řízení přiznal a zahrnul do ní náhradu nákladů řízení za první řízení v prvním stupni ukončené rozsudkem ze dne 21.10.2011 ( 3 úkony právní pomoci v sazbě po 1 000 Kč dle §7, §9 odst. 1 vyhl.č. 177/1996 Sb. ve znění do 31.12.2012-dále jen advokátní tarif, 3 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, 190 Kč jízdného hromadnou dopravou za cestu Chomutov-Ústí nad Labem a zpět, 600 Kč za ztrátu času dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a DPH v sazbě 20%) ve výši 5 628 Kč, náhradu nákladů za odvolací řízení ukončené rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23.02.2012 (2 úkony právní pomoci v sazbě po 1 000 Kč dle §7, §9 odst. 1 advokátního tarifu, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, 464 Kč jízdného hromadnou dopravou za cestu Chomutov-Praha a zpět, 1 200 Kč za ztrátu času dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu a DPH v sazbě 20%) ve výši 5 116,80 Kč, náhrada nákladů řízení za řízení do vydání rozsudku ze dne 4. 5. 2012 (2 úkony právní pomoci v sazbě po 1 000 Kč dle §7, §9 odst. 1 advokátního tarifu, 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, 415 Kč jízdného osobním vozem za cestu Kadaň-Ústí nad Labem a zpět, 600 Kč za ztrátu času dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu) ve výši 3 615 Kč, odvolacího řízení a rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 30. 9. 2013 (za 1 úkon právní pomoci ve výši 1000 Kč a režijní paušál 300 Kč) ve výši 1 300 Kč a náhradu nákladů současné řízení před soudem prvního stupně ukončené tímto rozsudkem, která se skládá ze dvou úkonů právní pomoci dle § 7, §9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2013 po 3 100,-Kč, dvou režijních paušálů po 300,-Kč, ztráty času ve výši 1 200 Kč a jízdného osobním vozem 2x cesta Kadaň-Ústní nad Labem a zpět po 1 061,-Kč a DPH ve výši 21%, celkem 12 247,62 Kč . Celkem činí náhrada nákladů řízení za celý průběh řízení 32 597,42 Kč (bod II. výroku).

Krajský soud v Ústí nad Labem vyplatil znalci za zálohované znalečné přiznané pravomocnými usneseními č.j.-204 a č.j.-206 ze dne 7. 9. 2015 odměnu a náhradu nákladů 11 140 Kč a 3 280 Kč a za dodatek posudku ve výši (KSUL 69 INS 8125/2009)

2 500 Kč a za účast u soudu po 700 a 1 000 Kč, celkem 18 620 Kč. Vzhledem k úspěchu žalované ve věci uložil soud žalobci plnou náhradu nákladů řízení státu dle § 148 o.s.ř. za toto státem zálohované znalečné (bod III. výroku).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 21. října 2016

Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Jana Okrutová