69 ICm 164/2012
69 ICm 164/2012-28 (KSUL 69 INS 4983/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Bednářem v právní věci žalobce Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s. se sídlem Doudlebská 1699/5, 140 00 Praha 4, IČ: 25589644, insolvenčního správce dlužníka RIEGER spol. s r.o. se sídlem Teplice, Kollárova 139/10, PSČ 415 01, IČO: 254 23 541, proti žalovanému BOHEMIA PROFIL spol. s r.o. se sídlem Praha 1, Jakubská 647/2, PSČ 110 00, IČO: 25489615, právně zastoupenému JUDr. Lubošem Hendrychem, advokátem se sídlem kanceláře Vaníčkova 1112/27, 400 01 Ústí nad Labem, o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu,

takto:

I. Určuje se, že kupní smlouva ze dne 02.03.2011 o prodeji vysokozdvižného vozíku YALE ERP 25 ALF v.č. B216A02020V za částku 99.600,-Kč a vysokozdvižného vozíku STEINBOCK BOSS WP16 v.č. 90015893 za částku 30.000,-Kč a dále dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků uzavřená dne 02.03.2011, jsou vůči věřitelům dlužníka Rieger s.r.o., IČO 25423541, neúčinné.

II. Žalovaný je povinen do 3 dnů od právní moci rozsudku vydat do majetkové podstaty dlužníka vysokozdvižný vozík YALE ERP 25 ALF v.č. B216A02020V a vysokozdvižný vozík STEINBOCK BOSS WP16 v.č. 90015893.

III. V části, kde se žalobce domáhal zaplacení částky 128.548,-Kč v případě nevydání vysokozdvižných vozíků se žaloba zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 17.01.2012, doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 17.01.2012, se žalobce Zrůstek, Lůdl a partneři v.o.s., insolvenční správce dlužníka RIEGER spol. s r.o. domáhal proti žalovanému BOHEMIA PROFIL spol. s r.o. určení neúčinnosti kupních smluv, které uzavřel dne 02.03.2011 dlužník RIEGER spol. s r.o. (dále jen dlužník) s žalovaným jako kupujícím. Předmětem kupních smluv byl převod dvou vysokozdvižných vozíků. Vysokozdvižný vozík YALE ERP 25 ALF v.č. B216A02020V byl prodán za částku 99.600,-Kč a vysokozdvižný vozík STEINBOCK BOSS WP16 v.č. 90015893 za částku 30.000,-Kč. Žalobce proti tomuto převodu uplatnil žalobou odpůrčí důvod uvedený v § 240 zákona č. 182/2006 o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ), neboť má zato, že kupní cena neodpovídala tržní ceně. Kupní smlouvy proto považuje za úkony bez přiměřeného protiplnění a žalobou se domáhá jednak určení neúčinnosti takového právního úkonu a současně i uložení povinnosti žalovanému vydat plnění ze smluv (vysokozdvižné vozíky) do majetkové podstaty dlužníka. Při jednání dne 29.03.2012 pak žalobce rozšířil důvody odporovatelnosti o důvod uvedený v § 241 IZ, neboť uvedeným úkonem mohl být žalobce rovněž zvýhodněn oproti ostatním věřitelům. Toto rozšíření žalobních důvodů žalobce provedl rovněž podáním ze dne 30.03.2012, kde zvýhodnění žalovaného napadeným právním úkonem vysvětlil tím, že k úhradě kupní ceny mělo dojít zápočtem vzájemných pohledávek. V petitu tohoto podání se pak domáhal určení neúčinnosti dohody o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků, kterou mělo dojít k úhradě kupní ceny.

K podané žalobě se žalovaný vyjádřil podáním ze dne 07.02.2012. V tomto vyjádření žalovaný odmítl nárok žalobce a uvedl, že uzavřená kupní smlouva byla standardním obchodním vztahem a sjednaná cena nebyla nepřiměřeně nízká. Žalovaný současně neměl žádné informace, které by svědčily o tom, že dlužník je předlužen.

K projednání věci soud nařídil jednání na 29.03.2012 a 25.05.2012. Při těchto jednáních byly provedeny všechny důkazy předložené oběma stranami. Z faktury ze dne 02.03.2011 č. 321100316 (č.l. 3 a 14) je zřejmé, že předmětem smlouvy byly dva vysokozdvižné vozíky, které byly prodávány za cenu 129.600,-Kč (včetně DPH). Splatnost fakturované částky měla podle faktury nastat dne 01.05.2011. K úhradě kupní ceny došlo dohodou o vzájemném zápočtu ze dne 02.03.2011 (č.l. 15), podle níž byly proti kupní ceně fakturované fakturou ze dne 02.03.2011 započteny pohledávky žalovaného vůči dlužníku z faktur, jejichž splatnost nastala v době od 31.05.2010 do 07.09.2010. Rozdíl mezi započítávanými pohledávkami ve výši 1.052,-Kč měl žalovaný uhradit převodem na účet dlužníka. Tuto úhradu však žalovaný nedoložil. Z dopisu ze dne 13.04.2012 č.l. 25 vyplývá, že není pravdivé tvrzení žalovaného o existenci znaleckého posudku (či jiného ocenění) hodnoty převáděných vozíků. Tímto dopisem totiž společnost STAPLER Servis s.r.o. sděluje, že žádný posudek nevypracovávala.

Soud dále provedl listinné důkazy z insolvenčního spisu KSUL 69 INS 4983/2011, a to důkaz insolvenčním návrhem (č.l. A-1) a vyhláškou o zahájení insolvenčního řízení (č.l. A-3), z nichž je zřejmé, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 24.03.2011, rozhodnutím o úpadku ze dne 05.04.2011 (č.l. A-10) a rozhodnutím o prohlášení konkursu ze dne 03.06.2011 (č.l. B-5), jimiž je prokazována aktivní legitimace žalobce a rovněž včasnost podané odpůrčí žaloby, a dále protokolem o přezkumném jednání (č.l. B-4), přílohami insolvenčního návrhu

(č.l. A-2) a jednotlivými přihláškami, jimiž je prokazován úpadek dlužníka, který prokazatelně nastal nejpozději na konci roku 2010, neboť právě z této doby většina pohledávek pochází.

Po poučení podle § 118b a 119a o.s.ř. účastníci navrhli doplnění dokazování o znalecký posudek hodnoty vysokozdvižných vozíků, výslech jednatele žalovaného Tomáše Tychlera, výslech jednatele dlužníka Karla Riegra a výslech svědka Ladislava Jindráčka. Tyto důkazní návrhy soud pro nadbytečnost zamítl. Svědkové Tomáš Tychler a Karel Rieger se měli vyjádřit k tomu, zda žalovaný mohl vědět o úpadku dlužníka a tedy k míře zavinění žalovaného. Vzhledem k tomu, že pro posouzení odporovatelnosti podle § 240 a § 241 IZ není důležité, zda osoba, vůči níž byl úkon činěn, o úpadku dlužníka věděla či nikoliv, není zapotřebí k této otázce dokazování provádět. Výslech svědka Jindráčka s ohledem na obsah dopisu z č.l. 25 soud vyhodnotil rovněž jako nadbytečný. V případě navrhovaného znaleckého posudku soud od tohoto důkazu upustil proto, že měl směřovat k prokázání odpůrčího důvodu uvedeného v § 240 IZ. Protože však soud dospěl k závěru, že byl prokázán odpůrčí důvod uvedený v § 241 IZ (jak bude dále vysvětleno), nemohlo by případné prokázání dalšího odpůrčího důvodu na rozhodnutí soudu již nic změnit. Provádění tohoto důkazu by tedy bylo v rozporu se zásadami rychlosti a hospodárnosti.

V závěrečných návrzích oba účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce navrhl podané žalobě vyhovět, neboť jsou zde důvody pro vyslovení neúčinnosti převodu minimálně z důvodu § 241 insolvenčního zákona. Žalovaný naproti tomu má za to, že podmínky § 241 IZ jsou splněny pouze částečně. Podle § 241 odst. 5 IZ nemůže být zvýhodňujícím právním úkonem právní úkon učiněným za podmínek obvyklých, jestliže osoba, která jej činila, nemohla ani při náležité péči poznat, že dlužník je v úpadku. Jestliže v tomto případě došlo ke vzájemnému zápočtu, nejde o úkon nijak neobvyklý. Žalovaný proto navrhl zamítnutí podané žaloby.

Soud provedené důkazy zhodnotil v souladu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu každý jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti. Při hodnocení důkazů dospěl soud k následujícím závěrům. Z nesporných tvrzení a provedených důkazů je nepochybné, že dlužník jako prodávající uzavřel dne 02.03.2011 s žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod dvou vysokozdvižných vozíků. Kupní smlouva byla uzavřena pouze ústně, avšak její uzavření ani obsah není účastníky rozporován a je zřejmý z faktury, kterou byla kupní cena kupujícímu (žalovanému) fakturována. Vysokozdvižný vozík YALE ERP 25 ALF v.č. B216A02020V byl prodán za částku 99.600,-Kč a vysokozdvižný vozík STEINBOCK BOSS WP16 v.č. 90015893 za částku 30.000,-Kč. Splatnost kupní ceny měla nastat dne 01.05.2011. Ještě před splatností této pohledávky však byla mezi žalovaným a dlužníkem uzavřena dohoda o vzájemném zápočtu pohledávek a závazků, kterou byly proti sobě započteny nesplatná pohledávka dlužníka z titulu kupní ceny proti splatným pohledávkám žalovaného z obchodního styku. Tento skutkový děj je nesporný a je rovněž prokázán provedenými důkazy. Rozhodnutí soudu tedy závisí pouze na tom, zda uvedeným jednání došlo ke splnění podmínek, s nimiž insolvenční zákon spojuje neúčinnost právních úkonů.

Podle § 235 IZ jsou neúčinnými právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí. Neúčinnost dlužníkových právních úkonů se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba").

Podle § 240 IZ se právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle § 241 IZ se zvýhodňujícím právním úkonem rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu. Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

V daném případě soud dospěl k závěru, že napadený právní úkon spočívající v uzavření kupní smlouvy na movité věci, za které byla kupní cena uhrazena zápočtem, je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 241 IZ, neboť tímto postupem došlo ke zvýhodnění žalovaného oproti ostatním věřitelům. Při posuzování jednání dlužníka a žalovaného nelze izolovaně posuzovat jen uzavřenou kupní smlouvu, nebo jen dohodu o zápočtu, neboť oba tyto právní úkony tvoří řetěz na sebe navazujících úkonů, které ve svém souhrnu zvýhodnění žalovaného způsobily. Podstatou a účelem celé transakce bylo vyřešení pohledávek žalovaného vůči dlužníku. Žalovaný uplatňoval vůči dlužníku své pohledávky ve výši 128.548,-Kč, které byly v březnu 2011 již 6 až 10 měsíců po splatnosti. Protože dlužník nebyl schopen tyto své závazky uhradit (byl v té době již v úpadku), došlo k úhradě těchto existujících pohledávek tím, že na žalovaného byly převedeny movité věci dlužníka. Takový způsob úhrady pohledávek není v žádném případě možné chápat jako běžný obchodní styk podle § 241 odst. 5 písm. b) IZ, neboť jediným standardním způsobem uspokojení pohledávky je její zaplacení. Na tomto hodnocení věci nic nemůže změnit ani to, že formálně byla celá transakce pojata jako uzavření kupní smlouvy, vznik pohledávky z titulu kupní ceny a následná úhrada kupní ceny dohodou o zápočtu. Tímto postupem byl žalovaný zvýhodněn oproti ostatním věřitelům, neboť jeho pohledávky byly uhrazeny v plné výši tím, že na jejich úhradu do svého vlastnictví získal movité věci dlužníka minimálně v hodnotě existujících pohledávek. Pokud by k této transakci nedošlo, zůstaly by žalovanému pouze neuspokojené pohledávky, které by mohly být v insolvenčním řízení uspokojeny jen poměrně. Převedené vysokozdvižné vozíky (resp. výtěžek z jejich zpeněžení) by přitom sloužily k uspokojení všech věřitelů, nikoliv jen k uspokojení jednoho vybraného věřitele (žalovaného).

Soud proto dospěl k závěru, že napadený právní úkon spočívající v uzavření kupní smlouvy za účelem započtení kupní ceny proti pohledávkám žalovaného je neúčinným právním úkonem ve smyslu § 241 IZ a proto podané odpůrčí žalobě vyhověl. Odpůrčí důvod podle § 240 IZ již soud nehodnotil, neboť k jeho posouzení si neopatřil dostatek důkazů. V důsledku tohoto rozhodnutí je žalovaný povinen v souladu s ustanovením § 237 odst. 1 IZ vydat žalobci plnění, které neúčinným právním úkonem získal (tj. oba vysokozdvižné vozíky). Proto soud výrokem pod bodem II. tuto povinnost žalovanému uložil. Pokud jde o uplatněný eventuální nárok žalobce na zaplacení částky 128.548,-Kč pro případ, že by nebyly vydány vysokozdvižné vozíky, tak tomuto nároku soud zatím vyhovět nemohl, neboť takový nárok žalobci dosud nevznikl. Takový nárok totiž žalobci v souladu s ustanovením § 236 odst. 2 IZ vznikne jedině v případě, že nebude možné vydat původní dlužníkovo plnění (tedy vysokozdvižné vozíky). Nic takového však žalobce v průběhu řízení netvrdil, ani nenavrhl

žádné důkazy, které by měly nemožnost vydání vozíků prokazovat. Za této situace má soud za to, že nárok na vydání eventuální plnění buď ještě nevznikl, nebo nebyl žalobcem prokázán, a proto tento eventuální nárok zamítl.

Vydáním vysokozdvižných vozíků žalovanému v souladu s ustanovením § 237 odst. 4 IZ vznikne nová (resp. obnovuje se původní) pohledávka vůči dlužníku, která se považuje za přihlášenou pohledávku a uspokojí se společně s ostatními nezajištěnými pohledávkami.

Soud dále rozhodoval o nákladech řízení. Podle výsledku řízení náleží v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu náhrada nákladů řízení žalobci, který byl ve věci úspěšný. Ten se však nároku na náhradu nákladů řízení vzdal a proto soud nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému účastníku.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího. (§ 204 odst. 1 o. s. ř.)

V Ústí nad Labem dne 25. května 2012 JUDr. Jiří Bednář, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Dolenská