69 ICm 1309/2012
69 ICm 1309/2012-33 (KSUL 69 INS 3905/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: Český Triangl, a.s., IČO: 25864106, se sídlem Heršpická 800/6, Štýřice, 639 00 Brno, zast. JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem nám. 3. května 1606, 765 02 Otrokovice, proti žalované mu: VRŠANSKÝ a spol., v.o.s., IČO: 25466763, se sídlem Kollárova 1879/11, 415 01 Teplice, insolvenční správce dlužníků Vlasty anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Ohníč 19, PSČ 417 65 a Aleše anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Ohníč 19, PSČ 417 65, zast. JUDr. Janem Svobodou, advokátem se sídlem Kollárova 18, 415 01 Teplice, o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení pravosti pohledávky ve výši 13.920,-Kč přihlášené v insolvenčním řízení dlužníků Vlasty anonymizovano a Aleše anonymizovano vedené m pod sp. zn. KSUL 69 INS 3905/2012 u Krajského soudu v Ústí nad Labem, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 5.808,-Kč, do tří dnů od právní moci rozs udku k rukám právního zástupce žalovaného advokáta Mgr. Jana Svobody.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 14. 5. 2012 se žalobce domáhal proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužníků Vlasty anonymizovano a Aleše anonymizovano (dále jen dlužník, dlužnice nebo dlužníci) určení pravosti žalovaným popřené

žalobcovy pohledávky vůči dlužníku přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn 69 INS 3905/2012 ve výši 13.920 Kč, tedy v rozsahu popření přihlášky žalovaným jako insolvenčním správcem. Svoji pohledávku přihlásil žalobce jako pohledávku vykonatelnou přiznanou rozhodčím nálezem č.j. 15NA 969/11 ze dne 21. 11. 2011 vydaného rozhodcem Mgr. Zdeňkem Kučerou s doložkou právní moci 13. 12. 2011 představující náklady rozhodčího řízení ve výši 13.920,-Kč.

Žalobce uvedl, že po nesplnění povinnosti (neuhrazení plnění) dlužníka vyplývající z úvěrové smlouvy č. 556482 ze dne 14. 6. 2010 (dále jen úvěrová smlouva) podal návrh na zahájení rozhodčího řízení dle rozhodčí doložky, jež je součástí všeobecných obchodních podmínek uvedené úvěrové smlouvy. V rozhodčím řízení došlo k vydání rozhodčího nálezu č.j. 15NA 969/11 ze dne 21. 11. 2011, který potvrzuje neuhrazený dluh dlužníka vůči žalobci. Žalobce uvedl, že na své přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka trvá, navrhl, aby soud určil, že jeho pohledávka byla přihlášena po právu a aby mu žalovaný nahradil náklady řízení.

Žalovaný s uplatněným nárokem žalobce nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Rozhodčí doložku obsaženou v úvěrové smlouvě označil za neplatnou pro rozpor se zákonem, přičemž tvrdil, že ve spotřebitelském vztahu jsou rozhodčí doložky nepřípustné. Zpochybnil přesnost překladu směrnice Evropské unie č. 93/13/ES o zneužívajících klauzulích ve spotřebitelských smlouvách a odkázal přitom na interpretaci v rozhodnutích Evropského soudního dvora ve věci C-185/05 Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL a v rozhodnutí C 40/08 Asturcom Telecomunicaines SL vs. Maria Kristina Rodriguez Noguiera ze dne 6. 10. 2009, podle kterých nemusí být národní soud vázán doložkou, která byla obsažena ve spotřebitelské smlouvě nezajišťující přiměřené podmínky pro všechny strany smlouvy, přičemž zneužívající povahu ujednání je soudce povinen zhodnotit ex offo. Poukázal na nutnost posoudit rozhodčí doložku z hlediska její přiměřenosti. Dále zdůraznil nesplnění podmínky uzavřít rozhodčí smlouvu na samostatné listině, nedostatečné informace dlužníka o zahájení rozhodčího řízení a jeho dalších podmínkách (stanovení odměny rozhodce, náklady, doručování v rozhodčím řízení apod.), v čemž žalovaný namítal neplatnost sjednané doložky. Navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a uložit žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady tohoto řízení.

Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a obsahu insolvenčního spisu, soud v souladu s § 115a občanského soudního řádu (o.s.ř.) a po zjištění stanoviska stran ve věci rozhodl, aniž nařídil jednání.

Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem 69 INS 3905/2012 soud zjistil, že byl dne 15. 3. 2012 (A-10) zjištěn úpadek dlužníka. Žalobce přihlásil svoji přihlášku pohledávky v insolvenčním řízení žalovaného (P19) v celkové výši 33.986,-Kč, z toho ve výši 13.920,-Kč jako pohledávku z náhrady nákladů přiznané vydáním rozhodčího nálezu č.j. 15NA 969/11 ze dne 21. 11. 2011 rozhodcem Mgr. Zdeňkem Kučerou s doložkou právní moci 13. 12. 2011. Dále z tohoto spisu vyplývá, že dne 27. 5. 2012 byla přezkoumána pohledávka žalobce při přezkumném řízení s výsledkem, že pohledávka žalobce byla popřena žalovaným v části pro 13.920,-Kč (náklady rozhodčího řízení) z důvodů uvedených v žalobě a ve výši 20.066,-Kč byla uznána. Žalobce podal žalobu v zákonné lhůtě. Usnesením ze dne 30. 4. 2012 (B-7) bylo insolvenčním soudem schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Usnesením ze dne 16. 2. 2015 (B-29) zrušil insolvenční soud schválené oddlužení dlužníků a prohlásil na jejich majetek konkurz. Insolvenční řízení dosud není skončeno.

Sporné bylo mezi účastníky právní posouzení, zda rozhodčí doložka obsažená v úvěrové smlouvě, je platná, a zda tak vznikl nárok na náhradu nákladů řízení před rozhodcem.

Dále z úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobcem a dlužníkem č. 556482 ze dne 14. 6. 2010 soud zjistil, že ustanovení o rozhodčí doložce je obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách pro smlouvy o úvěru společnosti Český Triangl, a.s., připojených k formulářové úvěrové smlouvě v článku VII. nazvaném Závěrečná ustanovení v bodě 7.8, přičemž tyto obchodní podmínky nejsou dlužníkem podepsány. Rozhodčí doložka zejména jmenovitě určuje, že rozhodcem je Mgr. Zdeněk Kučera a že rozhodčí doložka nabývá účinnosti dnem doručení žaloby jedné smluvní strany proti druhé smluvní straně.

Dle shora provedených zjištění z obsahu soudního spisu soud dospěl k závěru, že žalobce jako věřitel a žalovaný jako dlužník spolu uzavřeli smlouvu o úvěru. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky, naproti tomu žalovanému vznikla povinnost peněžní prostředky včetně příslušenství v pravidelných splátkách vrátit. Žalovaný porušil svou povinnost, když zaplatil pouze 6 splátek z 23, přičemž ani tyto nezaplatil ve lhůtě splatnosti, dále své povinnosti splácet přestal plnit úplně.

V daném případě byla mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva podle ustanovení § 497 obch. zák., která má charakter smlouvy spotřebitelské s ohledem na dlužníka v postavení spotřebitele. Z tohoto důvodu dále platí, že ve spotřebitelském vztahu se použijí ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zde zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb.) je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, a to ve znění platném do 31. 12. 2012. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu.

Žalobce předložil spolu se svou přihláškou rozhodčí nález opatřený doložkou právní moci. Soud především poukazuje na to, že správný postup insolvenčního správce měl spočívat v tom, že pohledávky žalobce měl dle § 191 odst. 2 insolvenčního zákona zahrnout do seznamu přihlášených pohledávek jako vykonatelné a v případě jejich popření sám podat žalobu na popření pohledávky dle § 199 odst. 1 insolvenčního zákona. Uvedené pochybení insolvenčního správce však nezpůsobuje jiný následek, než to, že v incidenčním řízení vedeném na základě žaloby podané popřeným věřitelem dle výzvy insolvenčního správce, ponese důkazní břemeno popírající insolvenční správce.

Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda je rozhodčí smlouva, kterou uzavřeli dlužníci s žalobcem v souvislosti s úvěrovými smlouvami, a potažmo rozhodčí nález, platný, a zda byl tak předložen vykonatelný titul pro přiznání nákladů rozhodčího řízení. Žalovaný zde tvrdí a prokazuje shora citovaným zněním rozhodčí doložky, že k platnému uzavření rozhodčí doložky nedošlo a předložený rozhodčí nález je neplatný.

Při posouzení platnosti rozhodčí doložky je podstatné, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněný spor rozhodnout. Soud v tomto případě vycházel z právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp.zn. III. ÚS 562/12, podle něhož při výběru rozhodce u rozhodčího soudu, jenž není a nebyl stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zákona o rozhodčím řízení), má být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením jeho volby. Právní úprava zákona o rozhodčím řízení jednoznačně preferuje požadavek konkretizace (individualizace) osoby rozhodce.

K problematice neurčitosti volby rozhodce se vyjádřil i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kde dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. Dále velký senát Nejvyššího soudu přijal v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 závěr, podle nějž nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem.

Dále při posouzení otázky platnosti rozhodčí doložky soud vyšel mimo jiné z obsahu nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 3512/11 z 11. 11. 2013, v němž se Ústavní soud podrobně zabýval otázkou přiměřenosti smluvních podmínek ve spotřebitelských vztazích se závěrem, že nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy k újmě spotřebitele a je proto neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle § 39 obč. zák. Vyjádřil také právní závěr, že v rámci spotřebitelských smluv mohou být v obchodních podmínkách obsažena pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoliv však zásadní ustanovení dopadající na právní vztah, jako jsou například ujednání o rozhodčí doložce nebo o smluvní pokutě. Ústavní soud označil výslovně v citovaném nálezu ujednání o rozhodčí doložce (o smluvní pokutě), které je včleněno v obchodních podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jako absolutně neplatné ujednání s ohledem na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že takto nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje k újmě spotřebitele nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. Dále argumentoval s ohledem na čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl implementován právě do § 56 obč. zák. V neposlední řadě odkázal na ustanovení § 6 nového občanského zákoníku a uvedl, že ve spotřebitelském vztahu lze očekávat, že se bude dodavatel chovat ve vztahu ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě a nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka a nelze takovému nepoctivému jednání poskytnout právní ochranu.

Z provedeného dokazování učinil soud skutkový závěr, že rozhodčí doložka tak, jak je koncipována ve všeobecných obchodních podmínkách úvěrové smlouvy v článku VII. nazvaném Závěrečná ustanovení v bodě 7.8, splňuje požadavek konkretizace (individualizace) osoby rozhodce. Rozhodčí doložka obsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, neboť osobu rozhodce jednoznačně stanovuje uvedením konkrétního jména Smluvní strany této smlouvy se rozhodly, že všechny spory související s touto smlouvou přeloží na rozhodnutí v rozhodčím řízení rozhodci Mgr. Zdeňku Kučerovi, IČO 71332707, se sídlem Mahlerova 19, Olomouc, Česká republika . Rozhodčí doložka vyhovuje korektivu jednoznačné jmenovité konkretizace, avšak předmětné ustanovení o rozhodčí doložce je obsaženo ve všeobecných obchodních podmínkách, které nebyly podepsány dlužníkem a nikoliv ve spotřebitelské smlouvě samotné. Rozhodčí doložka nebyla sjednána individuálně v samostatné smlouvě a z toho důvodu lze ujednání hodnotit jako ujednání, které je v rozporu s požadavkem dobré víry a znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ujednání o rozhodčí doložce lze tedy považovat dle ustanovení § 39 obč. zák. za neplatné pro rozpor s § 56 odst. 1 obč. zák. Byly-li na jeho základě přihlášeny přiznané náklady rozhodčího řízení, pak přihlášeným nákladům řízení chybí zákonný podklad. Přihláška v této části nemá důvod, neboť pohledávka z náhrady nákladů rozhodčího řízení nevznikla.

Veden citovanými závěry soud uzavřel, že z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky není po právu žalobcův nárok z titulu nákladů rozhodčího řízení v částce celkem 13.920,-Kč. Popření tohoto nároku žalovaným tedy bylo důvodné a soud rozhodl o zamítnutí podané žaloby v celém rozsahu.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl úspěšný zcela, a proto mu soud přiznal v bodu II. výroku proti žalobci plnou náhradu nákladů řízení v celkové výši 5.808,-Kč, sestávající z odměny za zastupování advokátem za 2 úkony (převzetí a příprava zastoupení, písemné vyjádření k žalobě) podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném do 31. 12. 2012, v celkové výši 4.200,-Kč (2 x 2.100,-Kč) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v celkové částce 600,-Kč za uvedené 2 úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. po 300,-Kč za 1 úkon právní služby zvýšené o sazbu daně z přidané hodnoty 21% ve výši 1.008,-Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 18. prosince 2015

Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Martina Strohová