69 ICm 1114/2012
69 ICm 1114/2012-38 (KSUL 69 INS 2169/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Lubošem Dörflem v právní věci žalobce: Insolvenční agentura v.o.s., se sídlem Západní 1448/16, 360 01 Karlovy Vary, IČO: 29115540, insolvenční správce dlužníků Petra anonymizovano , anonymizovano , a Jaroslavy anonymizovano , anonymizovano , oba trvale bytem Studentská 1244, 431 11 Jirkov, zastoupená JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem Klaudiánova 135/1, 293 01 Mladá Boleslav, proti žalovanému: Home Credit a.s., se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, IČO: 26978636, zastoupen Mgr. Ing. Jaromírem Škárou, advokátem se sídlem Blatného 36, 616 00 Brno, o žalobě na určení pravosti a výše popřené pohledávky,

takto:

I. Žaloba o popření pohledávky žalované přihlášené v insolvenčním řízení dlužnice Jaroslavy anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labe m pod sp. zn. KSUL 69 INS 2169/2012 pod číslem P6 se co do výše 7.802,35 Kč a co do výše 97,65 Kč, z a m í t á .

II. Určuje se, že pohledávka žalované přihlášená v insolvenčním řízení dlužnice Jaroslavy anonymizovano vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labe m pod sp. zn. KSUL 69 INS 2169/2012 pod číslem P6 není co do výše 3.272,50 Kč p o p r á v u .

III. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České Republice-Krajskému soudu v Ústí nad Labem soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Od ůvo d ně n í:

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 23.4.2012 se žalobce jako insolvenční správce dlužníků domáhal proti žalovanému věřiteli Home Credit a.s., se sídlem Nové sady 996/25, 602 00 Brno, IČ: 26978636, popření pravosti a výše vykonatelné části pohledávky přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 69 INS 2169/2012, a to co do výše 11.172,50 Kč, tedy v rozsahu popření vykonatelné přihlášky žalobcem jako insolvenčním správcem. Svoji dílčí pohledávku č. 2 a č. 3 přihlásil žalovaný jako pohledávku vykonatelnou, přiznanou rozhodčím nálezem sp. zn. H/2006/01709 ze dne 4.4.2006 vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem s doložkou právní moci 16.5.2006 představující jistinu úvěru ve výši 7.702,35 Kč a jeho příslušenství, tedy úrok z prodlení ve výši 100,-Kč, včetně nákladů rozhodčího řízení ve výši 3.272,50 Kč a dále smluvní pokutu sjednanou v úvěrové smlouvě ve výši 97,65 Kč.

Žalobce napadal skutečnost, že rozhodčí doložka byla ve smlouvě o úvěru č. 3405058052 ze dne 12.5.2004 sjednána v rámci úvěrových podmínek (hlava 8, § 13). Rozhodčí doložku označil za neplatnou s odkazem na sjednaný netransparentní způsob určení konkrétního rozhodce, který měl spor rozhodovat. Potažmo shledal neplatný vydaný rozhodčí nález. Žalobce dále zpochybnil stavení běhu promlčení lhůty dle § 403 odst. 1 obch. zák. jako stavu spojeného se zahájením rozhodčího řízení na základě platné rozhodčí smlouvy. Dovozoval, že uplynula obecná promlčení lhůta dle § 397 obch. zák., jelikož rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 13.2.2006 a dle žalobce byl nárok ke dni doručení přihlášky soudu 27.2.2012 již promlčen. Dále žalobce tvrdil, že nárok na náhradu nákladů rozhodčího řízení přihlášených jako příslušenství pohledávky žalovanému nevznikl. Žalobce odkazoval na výklad směrnice Rady Evropské unie č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dále na argumentaci Evropského soudního dvora ve věci C-185/05 Elisa María Mostaza Claro vs. Centro Móvil Milenium SL a v rozhodnutí C 40/08 Asturcom Telecomunicaines SL vs. Maria Kristina Rodriguez Noguiera ze dne 6. 10. 2009, podle které nemusí být národní soud vázán doložkou, která byla obsažena ve spotřebitelské smlouvě nezajišťující přiměřené podmínky pro všechny strany smlouvy. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, jenž vyslovil, že pokud neobsahuje rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc anebo konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje ohledně výběru rozhodce a stanovení pravidel rozhodčího řízení na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a odkazuje na touto právnickou osobou stanovené statuty a řády ke jmenování a výběru rozhodců, jakož i způsobu vedení rozhodčího řízení a stanovení pravidel o nákladech řízení, pak je taková rozhodčí doložka neplatná dle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona. Odkázal také na nálezy Ústavního soudu České republiky č. II. ÚS 2164/10 a II. ÚS 3057/10. Navrhoval proto vyhovět žalobě v celém rozsahu a přiznání náhrady nákladů řízení. Přihlášenou pohledávku v její vykonatelné části popíral žalobce z důvodu jejího promlčení, a to s ohledem na skutečnost, že nicotný rozhodčí nález nemůže vést ke stavení obecné promlčecí lhůty. Potom by k promlčení přihlášené pohledávky žalovaného muselo dojít, neboť k zesplatnění pohledávky došlo před zahájením rozhodčího řízení (13.2.2006), zatímco k podání přihlášky došlo až ke dni 27.2.2012. Obecná promlčecí doba v délce 4 let by dle § 397 obch.zákoníku uplynula.

Žalovaný s žalobou nesouhlasil, navrhoval její zamítnutí a trval na celé vykonatelné přihlášce přihlášené do insolvenčního řízení dlužníka. Zejména tvrdil, že rozhodčí doložka byla sjednána platně, když obsahovala veškeré náležitosti podle tehdy platných právních předpisů a stanovený rozhodce byl oprávněn ve věci rozhodnout. Dále uvedl, že rozhodčím nálezem bylo vůči dlužníku pravomocně rozhodnuto o nároku žalovaného z úvěrové smlouvy a současně o náhradě nákladů rozhodčího řízení, přičemž žalovaný nevyužil žádného z institutů (např. přezkum jiným rozhodcem, návrh na zrušení rozhodčího nálezu) poskytovaných v tehdy platném zákoně č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení. Nesouhlasil s tvrzeními žalobce, že možnost vést seznam rozhodců náleží pouze stálým rozhodčím soudům, stejně jako žalovaný nesouhlasil s nutností dohody na jmenovitě určeném rozhodci. Zejména žalobce ve svých tvrzeních odkazoval na zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, v tehdy platném znění. Dále žalovaný namítl, že v rozporu s § 199 odst. 2 IZ žalobce popřel pohledávku z důvodu jiného právního posouzení věci a insolvenční správce tak překročil svá oprávnění, odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1964/2008.

Mezi účastníky nebylo sporné sepsání úvěrové smlouvy, celková výše neuhrazených splátek dlužníkem, obsah smlouvy spolu se všeobecnými obchodními podmínkami úvěrové smlouvy č. 3405058052 ze dne 12.5.2004, ani vydání rozhodčího nálezu sp. zn. H/2006/01709 rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem ze dne 4.4.2006 s doložkou právní moci 16.5.2006.

Z insolvenčního spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 69 INS 2169/2012 soud zjistil, že jednotlivá insolvenční řízení dlužníků byla spojena pod společnou sp. zn. 69 INS 2169/2012 usnesením ze dne 3.2.2012 (A-6), úpadek dlužníků byl zjištěn usnesením ze dne 7.2.2012 (A-9). Žalovaný přihlásil svoji pohledávku v insolvenčním řízení žalobce (P6) jako pohledávku z úvěrové smlouvy č. 3405058052 ze dne 12.5.2004, v části popřené žalobcem jako nedoplatek jistiny a příslušenství smlouvy o úvěru, smluvní pokutu a pohledávku z náhrady nákladů přiznané vydáním rozhodčího nálezu sp. zn. H/2006/01709 rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem ze dne 4.4.2006 s doložkou právní moci 16.5.2006. Dále z tohoto spisu vyplývá, že dne 23.3.2012 byla při přezkumném řízení přezkoumána pohledávka žalovaného přihlášená v celkové výši 11.172,50 Kč. Pohledávka žalovaného byla popřena žalobcem celá, z toho dílčí pohledávky č. 1 a č. 2 jako pohledávky vykonatelné z důvodů uvedených v žalobě a dílčí pohledávka č. 3 jako nevykonatelná. Dílčí pohledávka č. 1 sestává z nedoplatku jistiny ve výši 7.702,35 Kč, úroku z prodlení ve výši 100,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 3.272,50 Kč. Dílčí pohledávku č. 2 tvoří smluvní pokuta ve výši 97,65 Kč. Žalobce podal žalobu u vykonatelných pohledávek v zákonné lhůtě. Usnesením ze dne 23.3.2012 (B-4) bylo insolvenčním soudem schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Insolvenční řízení dosud není skončeno, schválené oddlužení trvá.

Sporné mezi stranami bylo, zda jsou promlčeny nároky z úvěrové smlouvy č. 3405058052 ze dne 12.5.2004, konkrétně nedoplatek jistiny, úrok z prodlení, smluvní pokuta a náklady rozhodčího řízení. Dále zda rozhodčí doložka, kterou obsahovaly úvěrové podmínky-hlava 8, § 13 úvěrové smlouvy ze dne 12.5.2004, a na základě kterých došlo k vydání rozhodčího nálezu sp. zn. H/2006/01709 rozhodcem JUDr. Jiřím Novákem, byla uzavřena platně, a zda došlo k řádnému řízení před rozhodcem a vydání platného rozhodnutí o náhradě nákladů rozhodčího řízení.

Soud se proto nejprve zabýval otázkou, zda rozhodčí smlouva, kterou měli uzavřít dlužníci s žalovaným v souvislosti s úvěrovou smlouvou ze dne 12.5.2004 (dále jen úvěrová smlouva) v úvěrových podmínkách hlava 8, § 13, mohla vést k vydání platného rozhodčího nálezu, který je možno v insolvenčním řízení použít jako vykonatelný právní titul.

Při posouzení platnosti rozhodčí doložky, je podstatné, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněný spor rozhodnout. Soud v tomto případě vycházel z právních závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp.zn. III. ÚS 562/12, podle něhož při výběru rozhodce u rozhodčího soudu, jenž není a nebyl stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§ 13 zákona o rozhodčím řízení), má být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména anebo jednoznačným určením jeho volby. Právní úprava zákona o rozhodčím řízení jednoznačně preferuje požadavek konkretizace (individualizace) osoby rozhodce. V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v době řešení sporu. Výběr rozhodce v takovém případě nezávisí na vůli účastníka, který se na rozhodčí společnosti obrací, ale je ovlivněn jednatelem rozhodčí společnosti. Takový postup znemožňuje transparentní a předvídatelný výběr rozhodce a je porušením čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť i na povinnost jednoznačně stanovit osobu rozhodce v konkrétním rozhodčím řízení lze vztáhnout povinnost dodržení zásad spravedlivého procesu.

K problematice neurčitosti volby rozhodce se vyjádřil i Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rozsudkem sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, kde dospěl k závěru, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. Dále velký senát Nejvyššího soudu přijal v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 závěr, podle nějž nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem.

Z argumentace Nejvyššího soudu v uvedené věci vyplývá, že: V daném případě byla mezi žalobcem jako věřitelem a dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva podle ustanovení § 497 obch. zák. která má charakter smlouvy spotřebitelské s ohledem na dlužníka v postavení spotřebitele. Z tohoto důvodu dále platí, že ve spotřebitelském vztahu se použijí ve smyslu ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele (zde zejména § 52 až 65 obč. zák. a zák. č. 321/2001 Sb.) je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, a to ve znění platném do 31. 12. 2012. Smluvní strana, která není podnikatelem, pak nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nesmí být výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů v rozporu s dobrými mravy. Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

V daném případě rozhodčí doložka neobsahuje konkrétní způsob určení rozhodce (rozhodců) ad hoc, pokud odkazuje na seznam rozhodců, který nebyl vydán stálým rozhodčím soudem, nýbrž JUDr. Novákem, jenž nebyl oprávněn seznam vydat, seznam rozhodců se nestal součástí rozhodčí doložky a dlužník s ním nebyl neseznámen. Již sama tato skutečnost svědčí o tom, že rozhodce, který rozhodčí nález vydal, neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu.

V projednávané věci je dle soudu třeba hodnotit sjednanou rozhodčí doložku rovněž jako neplatnou, neboť volba rozhodce měla proběhnout podle seznamu, jehož obsah nebyl dlužníku v době uzavření smlouvy znám a v čase mohl doznávat změn. V případě rozhodce JUDr. Jiřího Nováka, se nejedná o stálý rozhodčí soud, kde by volba rozhodců či procesních pravidel mohla být upravena řádem vydaným stálým rozhodčím soudem. V souladu s výkladem velkého senátu Nejvyššího soudu dospěl soud k závěru, že rozhodčí doložka nebyla platně sjednána a pravomoc rozhodce spor rozhodnout nebyla dána. Rozhodčí řízení tak nemělo proběhnout a rozhodčí nález neměl být vydán. Další okolnost, která svědčí pro tento závěr, je, že rozhodčí doložka byla umístěna v Úvěrových podmínkách, nikoliv ve smlouvě samé. Soud nepřehlédl, že dlužník byl v závazkovém vztahu v postavení spotřebitele. Proto se dále uplatní nález Ústavního soudu vydaný pod sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013. V něm je vyjádřen bezpochybný právní závěr, že v rámci spotřebitelských smluv mohou být v obchodních podmínkách obsažena pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoliv však zásadní ustanovení dopadající na právní vztah, jako jsou například ujednání o rozhodčí doložce nebo o smluvní pokutě. Ústavní soud označil výslovně v citovaném nálezu ujednání o rozhodčí doložce (o smluvní pokutě), které je včleněno v obchodních podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jako absolutně neplatné ujednání s ohledem na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák. z důvodu, že takto nepřiměřená smluvní podmínka způsobuje k újmě spotřebitele nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. Dále argumentoval s ohledem na čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS, který byl implementován právě do § 56 obč. zák. V neposlední řadě odkázal na ustanovení § 6 nového občanského zákoníku a uvedl, že ve spotřebitelském vztahu lze očekávat, že se bude dodavatel chovat ve vztahu ke spotřebiteli v obecné poloze poctivě a nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka a nelze takovému nepoctivému jednání poskytnout právní ochranu.

S ohledem na to, že v řízení nebylo prokázáno platné uzavření rozhodčí smlouvy, a tudíž rozhodce neměl pravomoc spor účastníků projednat a rozhodnout, nelze sice dospět k závěru o nicotnosti rozhodčího nálezu, avšak k vydanému rozhodčímu nálezu nelze přihlížet, neboť jej nelze považovat za titul dokládající vykonatelnou pohledávku dle § 174 odst. 4 IZ.

Z uvedených důvodů mohli insolvenční správce a dlužník uplatnit námitky právní povahy a nejsou omezeni ustanovením § 199 odst. 2 IZ.

Po vyřešení této prejudiciální otázky se soud zabýval posouzením důvodnosti jednotlivých přihlášených nároků žalovaného v rozsahu jejich popření, a to na základě právních titulů označených v přihlášce bez přihlédnutí k nicotnému rozhodčímu nálezu.

Z odůvodnění závěru o neúčinnosti rozhodčího nálezu plyne, že byly-li na jeho základě přihlášeny přiznané náklady rozhodčího řízení, pak přihlášeným nákladům řízení chybí zákonný podklad. Náklady řízení (a to i náklady řízení rozhodčího) jsou totiž tzv. judiciální pohledávkou, která vzniká až právní mocí rozhodnutí, jíž jsou náklady straně řízení přiznány. Přihláška příslušenství v rozsahu nákladů rozhodčího řízení ve výši 3.272,50 Kč nemá důvod, neboť pohledávka z náhrady nákladů rozhodčího řízení nevznikla. Proto v této části neshledal soud přihlášku za důvodnou a rozhodl o tom, že není po právu.

Konečně soud posuzoval část pohledávky přihlášené žalovaným v insolvenčním řízení dlužnice spočívající v nesplaceném zůstatku úvěru (7.702,35 Kč), smluvní pokutě (97,65 Kč) a úroku z prodlení ve výši 100,-Kč, vůči které byla uplatněna námitka promlčení, jako jediný důvod popření pohledávky žalobcem.

Ze skutkového stavu zjištěného soudem vyplývá, že své nároky u rozhodce uplatnil žalobce v promlčecí době dle § 397 obchodního zákoníku účinného v době uzavření smlouvy. Otázka doby uplynutí promlčecí doby není v projednávaném případě dle názoru soudu rozhodná, neboť shodně s názorem uvedeným v rozsudku vydaném dne 4.8.2014 Vrchním soudem v Praze ve věci 104 VSPH 50/2014, KSPH 40 INS 1545/2012, námitce promlčení přihlášeného nároku vycházejícího z rozhodčího nálezu není možné dát průchod. S ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2842/10 z 25. 5. 2011, ve kterém Ústavní soud vyhověl stěžovatelce, jež se domáhala zrušení rozsudku odvolacího soudu. Stěžovatelka se v řízení u obecných soudů domáhala náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák. a odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla její žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. Stěžovatelka v řízení u Ústavního soudu poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy vzhledem k tomu, že původní názor judikatury Nejvyššího soudu, že promlčení nepodléhá nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., byl změněn rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 z 12. 11. 2008, ve kterém dospěl Nejvyšší soud k závěru, že se právo na náhradu nemajetkové újmy promlčuje. Ústavní soud v této souvislosti v odůvodnění svého nálezu citoval ze svého nálezu sp. zn. II. ÚS 635/09 z 31. 8. 2010, ve kterém uvedl Obecné soudy totiž musí mít při posuzování všech právních věcí na mysli-jakožto jakýsi interpretační korektiv při výkladu nejednoznačných právních norem-ideu spravedlnosti. V této souvislosti je vhodné ještě připomenout, že by bylo dle Ústavního soudu v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné koncepce ne/promlčitelnosti tohoto práva. Ústavní soud posoudil námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Obdobně i Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že je třeba vycházet z toho, že věřitel promlčení své pohledávky přiznané rozhodčím nálezem nezavinil, podal včas rozhodčí žaloby a nemohl předvídat změnu judikatury. Jak též plyne z nálezu Ústavního soudu, věřitel nemůže být zbaven svého oprávněného nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva, způsobené změnou judikatury, tj. změnou právní interpretace ze strany soudů. Odvolací soud se za této situace ztotožnil s názorem žalobce, že v opačném případě by se jednalo o porušení principů právního státu, zejména zásady právní jistoty.

V projednávané věci popřel žalobce tuto část pohledávky pouze z důvodu promlčení. K námitce promlčení žalované však nelze dát průchod dle § 3 odst. 1 obč. zák. pro její rozpor s dobrými mravy. V této části proto neshledal soud žalobu důvodnou (bod I. výroku).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval podle úspěchu ve věci v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl úspěšný z větší části, právo na náhradu nákladů řízení o pravost pohledávky však vůči insolvenčnímu správci, jenž vystupuje na straně žalobce, uplatnit dle § 202 insolvenčního zákona, žalobce nemá. Proto soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Výrokem IV. soud uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek. Dle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, v případě osvobození navrhovatele od poplatku, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Žalobce byl osvobozen od poplatku dle § 11 odst. 2 písm. o), ve věci byl zcela úspěšný, přičemž žalovaný nemá vůči navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení a zároveň není od zaplacení poplatku osvobozen. Z výše uvedených důvodů uložil soud zaplatit žalovanému soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč dle položky 13 bodu 1. písm. a) Sazebníku poplatků přílohy zákona č. 549/1991 Sb.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Ústí nad Labem.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).

V Ústí nad Labem dne 9. října 2015

Mgr. Luboš Dörfl v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Martina Strohová