68 ICm 1678/2015
KSPH 68 ICm 1678/2015-173 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 68 INS 8069/2014-C5

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze samosoudkyní JUDr. Naděždou Křivánkovou v právní věci žalobce Horizont ISPL v.o.s., se sídlem 710 00 Ostrava-Slezská Ostrava Bohumínská 788/61, IČO 285 99 373, zastoupenému Mgr. Gabrielou Nejedlíkovou, advokátkou se sídlem Ostrava- Moravská Ostrava, Husova 1285/2, proti žalovanému THIMM Obaly, k.s., IČO 495 46 694, se sídlem 277 16 Všetaty, U Nádraží 498, zastoupenému JUDr. Martinem Švédou, advokátem se sídlem 251 01 Říčany, V Roklích 69,

o žalobě na určení neúčinnosti právního úkonu

takto:

I. Žaloba žalobce na určení, že platby dlužníka BRANALDI, s.r.o., se sídlem 250 01 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 25110659, učiněné v období od 5.11.2011 do 28.1.2014 v celkové výši 102 272 404,37 Kč a to: isir.justi ce.cz -2-KSPHfaktura č. zaplacena ve výši 19900 200 000, 19900 150 000,12 19900 200 000,00 19900 131 755,00 19900 200 000,00 20520 368 795,70 21332 5 866,02 21637 190 000,00 21810 8 736,00 21637 182 352,20 22435 15 091,20 22462 65 280,00 22584 2 352,00 22585 1 008,00 22586 672,00 22588 4 704,00 22607 2 520,00 22217 200 000,00 22311 98 243,16 22217 200 000,00 26326 78 225,36 26614 124 343,27 26615 100 149,31 26614 100 000,00 26615 100 000,00 26614 100 000,00 26614 200 000,00 26614 50 000,00 26614 140 000,00 591010 85 536,00 27226 150 800,07 27228 139 464,17 28396 11 928,00 27225 80 038,29 27226 74 000,00 27678 112 511,83 27680 35 795,85 27680 200 000,00 -3-KSPH27679 300 000,00 27679 247 808,74 27938 52 943,66 27938 300 000,00 27938 200 000,00 27938 100 000,00 27937 100 000,00 27938 200 000,00 27937 300 671,67 27937 305 000,00 27937 300 000,00 27936 500 397,34 27936 109 926,00 27937 250 000,00 27937 350 000,00 27937 380 000,00 28397 672,00 28399 2 520,00 28403 2 016,00 29474 66 014,26 29679 208 033,54 29727 28 905,00 29679 190 000,00 29678 156 202,01 29678 210 000,00 30147 36 710,34 30238 40 152,00 30239 3 192,00 30240 59 304,00 30241 6 888,00 30242 10 416,00 30243 4 032,00 30148 150 000,00 30148 125 644,55 30336 50 832,48 30336 150 000,00 30336 91 000,00 30337 45 963,34 -4-KSPH30474 14 817,53 30337 150 000,00 30337 145 000,00 30607 5 376,00 30475 150 000,00 30475 70 080,96 30660 36 959,00 30660 100 000,00 30560 375 530,04 30608 3 024,00 30628 103 362,00 30698 146 403,65 31855 8 160,00 31856 8 040,00 32280 6 183,41 32282 1 344,00 32283 2 352,00 32284 840,00 32286 6 888,00 31034 181 875,64 31281 370 000,00 31282 98 170,18 31551 120 239,74 32281 11 256,00 32285 22 176,00 32287 25 032,00 32288 6 720,00 32921 6 216,00 33037 6 720,00 34521 504,00 34522 336,00 34524 336,00 34531 3 024,00 31281 281423,18 32918 29 736,00 31550 300 437,07 31550 300 000,00 31705 213 045,68 -5-KSPH36256 92 273,23 36258 80 703,96 36293 420,00 36362 672,00 36363 4 872,00 36364 1 680,00 36509 40 000,00 36509 106 603,52 36510 96 998,46 36634 4 032,00 36635 1 848,00 36636 1 344,00 37028 672,00 37134 672,00 37333 34 350,48 37348 48 130,46 37770 9 546,77 38029 123 721,18 38048 129 884,16 38043 129 425,78 38049 157 132,80 38062 18 227,95 43744 548 699,57 43745 206 485,82 43858 267 141,60 44222 4 704,00 44226 672,00 44228 3 360,00 44229 672,00 44624 123 526,66 44625 87 022,94 44639 27 862,80 44666 2 520,00 44667 3 696,00 44670 840,00 44671 1 008,00 44672 4 032,00 44673 1 680,00 44674 3 360,00 44675 1 344,00 -6-KSPH44676 336,00 44786 4 032,00 44799 1 008,00 44800 2 184,00 44801 168,00 44802 1 176,00 44803 2 520,00 44804 3 864,00 44805 1 680,00 44806 2 856,00 44913 6 480,00 45139 2 688,00 45168 3 360,00 45169 4 032,00 45324 82 848,48 45346 78 930,24 45347 43 900,26 45348 95 239,04 45349 137 018,88 45351 108 220,80 45352 83 596,80 45364 6 274,94 45360 122 739,59 45361 129 342,00 45363 20 712,00 45365 59 316,29 45895 26 928,00 46169 3 024,00 46170 4 032,00 46171 3 360,00 46172 2 688,00 46188 2 688,00 46189 2 184,00 46400 672,00 46401 2 016,00 45970 158 115,74 45981 40 923,36 45982 32 462,52 46279 24 873,41 45980 73 467,72 -7-KSPH46280 95 032,20 46282 118 389,52 46486 73 637,57 46489 102 875,47 46617 32 905,87 46619 56 548,80 46615 94 794,52 46616 91088,92 46618 80 702,98 46686 1 848,00 46706 110 393,86 46707 117 664,98 46907 3 360,00 46908 3 024,00 46914 2 184,00 46915 1 344,00 46916 4 368,00 46927 5 208,00 46928 4 872,00 46930 3 360,00 46938 2 352,00 47063 6 566,90 47079 36 439,20 51626 8 650,22 51836 50 871,29 51841 98 758,20 51858 103 249,26 51859 95 930,11 51860 38 537,90 51861 78 921,60 51887 91 242,72 53547 38 657,84 53548 36 123,41 53825 32 526,58 53571 79 459,10 53573 143 007,34 65064 50 409,22 65840 59 936,69 53581 92 873,35 54119 9 929,70 -8-KSPH 54110 104 720,83 54650 7 380,97 54653 3 991,63 54741 90 217,88 55051 672,00 54648 93 048,38 54652 17 899,20 54742 68 295,26 54743 16 948,80 54744 14 611,20 520053 308 474,05 52075 5 040,00 52586 3 360,00 55352 129 833,22 55701 4 536,00 55831 5 376,00 55861 3 360,00 55862 9 744,00 55863 4 032,00 55864 5 712,00 56510 5 208,00 56511 168,00 56512 4 872,00 56514 3 360,00 56515 4 704,00 56517 3 696,00 56518 4 200,00 56519 4 536,00 56525 4 368,00 56527 3 360,00 56528 4 872,00 56535 4 032,00 56536 4 368,00 56537 3 528,00 56539 3 864,00 56540 3 528,00 56545 4 704,00 56546 3 192,00 56547 3 528,00 56548 4 032,00 -9-KSPH 56549 4 704,00 56550 4 368,00 56551 5 376,00 56552 5 376,00 56553 3 360,00 56554 4 536,00 56556 3 528,00 56557 4 704,00 56558 2 016,00 56559 4 536,00 56560 3 360,00 56561 5 040,00 56562 5 544,00 67398 1670 817,56 520169 1 498 134,25 64151 336,00 67836 2 016,00 67838 4 032,00 68019 3 696,00 70060 3 360,00 70079 2 688,00 70095 2 184,00 70097 3 360,00 70107 3 696,00 70128 2 856,00 70131 672,00 70136 42 075,00 70245 110 695,66 70452 3 696,00 70565 2 184,00 70566 2 856,00 70567 3 696,00 70885 1 320,00 71068 3 024,00 72274 2 688,00 72278 3 696,00 72280 3 360,00 72507 3 024,00 520054 291 055,58 520083 310 438,78 -10-KSPH 520084 309 595,58 520085 279 833,84 520093 310 795,26 520094 302 785,66 520095 312 682,02 520112 486 056,01 520116 382 606,92 520117 276 071,39 520118 1 980 550,82 520135 920 423,17 520173 90 383,08 5201241 434 517,75 211 210,66 81924 1 185,80 81979 1 863,40 73817 133 349,28 75640 39 135,96 75625 150 000,00 74889 70 671,96 75634 95 472,00 77305 83 900,00 520179 794 880,00 75625 3 296,88 76316 108 730,39 79983 7 405,20 82393 1 016,40 75788 136 261,32 77302 41 480,80 77305 53 032,31 77301 138 640,58 77306 108 606,25 77308 91 172,26 77314 56 067,43 520179 106 239,19 77314 57 000,00 77319 50 000,00 520183 974 710,17 77319 76 765,22 77756 12 768,00 77758 43 008,00 -11-KSPH77409 49 000,00 77411 91482,34 77409 31 668,43 77628 69 000,00 77731 250 000,00 520184 300 067,20 520184 200 011,68 77628 53 880,00 77731 136 292,50 79402 100 000,00 83918 1 355,20 79225 1 863,40 79389 4 404,40 79390 4 404,40 80289 1 863,40 83568 28 431,20 83748 30 159,55 83749 50 000,00 83753 42 484,72 83897 13 780,21 83917 4 065,60 83919 5 420,80 83920 1 863,40 83921 677,60 84565 1 863,40 85312 1 016,40 520184 542 081,33 520245 845 991,87 72898 28 806,01 83749 22 000,00 83749 50 000,00 83749 204 641,92 83752 37 026,00 83754 60 258,00 84447 79 510,72 84647 143 118,80 84649 143 118,80 84663 144 950,74 84664 143 118,80 84696 31460,00 -12-KSPH 84697 60 500,00 85315 42 484,72 85317 37 026,00 86009 215 891,66 86513 80 159,55 86515 266 466,20 86683 279 832,16 86507 186 877,79 86782 4 235,00 86788 5 420,80 86789 3 896,20 86803 2 879,80 86817 5 420,80 86819 1 524,60 86930 57 821,00 87184 847,00 87388 1 089,00 88525 2 032,80 88527 1 524,60 89374 1 355,20 86647 80 159,55 87090 42 484,72 87387 8 392,56 88809 1 863,40 88814 4 743,20 88816 5 420,80 88817 3 388,00 88818 5 420,80 89031 2 371,60 530016 592 467,09 530017 1 001 956,71 530018 923 346,19 530019 685 714,37 530034 607 249,66 82235 1 094 321,66 530036 976 581,88 81331 1 163 911,73 83894 1 623 737,05 89030 1 863,40 86522 150 000,00 -13-KSPH 82236 625 605,04 83740 1 688 539,77 84286 1 261 384,27 90642 1 694,00 na účet žalovaného jsou vůči věřitelům pro účely insolvenčního řízení neúčinnými právními úkony, se z a m í t á .

II. Žaloba žalobce, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 102 272 404,37 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, se z a m í t á .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 22 808,50 Kč k rukám JUDr. Martina Švédy, advokáta se sídlem 251 01 Říčany, V Roklích 69, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění:

Žalobce podal žalobu na určení neúčinnosti právních úkonů a na peněžitou náhradu plnění. Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že jako insolvenční správce dlužníka zjistil zejména z účetních podkladů dlužníka, že mezi dlužníkem a žalovaným došlo k právním jednáním, která zvýhodnila žalovaného a to tak, že se dostalo žalovanému na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkursu (§ 241 InSZ). Z podkladů, které má žalobce k dispozici vyplývá, že dlužník neplnil řádně a včas své splatné závazky z obchodních styků vůči většině svých věřitelů, kteří měli za dlužníkem pohledávky po lhůtě splatnosti. To vše již v době, kdy byl dlužník prokazatelně v úpadku. Zcela neopodstatněně a nedůvodně však dlužník platil ve stejném období (tedy v době svého úpadku) částky ze svých bankovních účtů žalovanému. Konkrétně uhradil dlužník ze svého bankovního účtu žalovanému v období od 5.11.2011 do 28.1.2014 celkem částku ve výši 102 272 404,37 Kč. Jednotlivé platby na účet žalovaného z účtu dlužníka za uvedené období jsou uvedeny a specifikovány v příloze k této žalobě, která je současně přikládána k důkazu. V tomto předmětném období platil dlužník žalovanému uvedenou částku i za situace, kdy již dlužník byl v úpadku (srov. ust. § 241 odst. 2 IZ), neboť dlužník měl v té době více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší než 30 dnů po splatnosti a tyto závazky nebyl schopen plnit. Tento závěr zejména vyplývá z těchto skutečností, dlužník měl minimálně tyto závazky po splatnosti, které dlouhodobě neplnil (viz. přihlášky věřitelů do insolvence dlužníka)-přehled dlužníkem neplněných pohledávek věřitelů po splatnosti, které byly splatný již v době, kdy dlužník platil žalovanému je uveden a specifikován v příloze k žalobě, která je současně předkládána k důkazu, za rok 2012 dle účetní závěrky z roku 2013 dlužník vygeneroval ztrátu-169,797 mil., za rok 2013 dle účetní závěrky z roku 2013 dlužník byl stále ve ztrátě ve výši-168,381 mil. Placením shora uvedených částek ve prospěch žalovaného v době, kdy byl již dlužník v úpadku a nesplácel řádně své ostatní závazky plynoucí z jeho obchodně závazkových vztahů, mohl být dle názoru žalobce úpadek dlužníka ještě dovršen, resp. mohlo dojít k vyvedení majetku dlužníka tak, aby tento nemohl být použit pro poměrné uspokojení ostatních věřitelů v konkursu. Neúčinnost právního jednání, které spočívá v tom, -14-KSPH

že dlužník na úkor ostatních věřitelů, jejichž pohledávky byly již po splatnosti, plnil žalovanému, je zřejmé, neboť tím jej zvýhodnil zcela na úkor těchto ostatních věřitelů. Resp. vůči ostatním věřitelům dlužník zastavil platby a ničeho ostatním věřitelům nezaplatil. Ostatní věřitelé tak byli jednoznačně poškození radikálním úbytkem majetku dlužníka. Žalobce uvedl, že mu není známo, že by současně za platby učiněné ve prospěch žalovaného obdržel dlužník adekvátní protiplnění. Žalovanému se na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu dlužníka, neboť jak vyplývá ze stavu o hospodářské situaci dlužníka a soupisu majetkové podstaty ze dne 9.3.2015 majetek dlužníka činí dle odhadu insolvenčního správce částku 265.815.130,92 Kč (reálná hodnota majetku a pohledávek se v průběhu řízení jeví jako podstatně nižší a z původního ocenění insolvenční správce nelze vyvozovat výši uspokojení), kdy celková výše přihlášených a uznaných pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení dlužníka činí 554.070.062,29 Kč z čehož plyne, že uspokojení věřitelů z konkurzu bude minimální a že se tedy žalovanému na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu. Dle názoru žalobce se tedy u každé jednotlivé platby učiněné dlužníkem ve prospěch žalovaného jedná o neúčinný právní úkon podle ust. § 235/1 IZ, případně se může jednat o neúčinný úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 IZ nebo neúčinný zvýhodňující právní úkon dle § 241 IZ, neboť se žalovanému na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení, než jaké by mu náleželo v konkurzu dlužníka a nebo neúčinný úmyslně zkracující právní úkon dle § 242 IZ, neboť tímto úkonem dlužník případně úmyslně zkrátil uspokojení věřitele a tento úmysl byl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Dle komentáře k ust. § 235 k insolvenčnímu zákonu nakladatelství C.H. Beck, J. Kotoučová a kol., 2. vydání 2014, str. 772.: Zvýhodnění věřitelů na úkor jiných připadá v úvahu jen tehdy, dostane-li se některému z věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkurzu, a to právě na úkor ostatních věřitelů. Právě tento důvod odporovatelnosti je proti obecné úpravě občanského zákoníku zvláštností, neboť je-li dlužník solventní, nemá právo a důvod proti takovému upřednostnění čehokoliv namítat-mezi solventními věřiteli solventního dlužníka platí princip uspokojení věřitelů na bázi, kdo dřív přijde, ten dřív mele. Odpůrčí právo v insolvenčním řízení vychází ze základní úvahy, že účelem insolvenčního práva je nahradit individuální a potenciálně destruktivní postup postupem kolektivním, směřujícím k maximalizaci uspokojení věřitelů jako celku a v jeho rámci k poměrnému uspokojení věřitelů obecných. S ohledem na shora uvedené navrhl žalobce, aby soud určil, že učiněné platby dlužníkem jsou neúčinnými právními úkony a uložil povinnost žalovanému zaplatit částku 102 272 404,37 Kč do majetkové podstaty dlužníka.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že nárok uplatňovaný v žalobě ani z části neuznává. Žalovaný uvedl, že v podané žalobě uvádí žalobce toliko jedinou faktickou skutečnost, o kterou opírá vzneseny nárok, totiž že dlužník uhradil žalovanému v období od 5. 11.2011 do 28.1.2014 celkem částku ve výši 102.272.404,37 Kč. K této jediné faktické skutečnosti žalobce doplňuje smyšlené hypotézy, podle kterých mělo dojit k vyvedení majetku dlužníka tak, aby tento nemohl být použit pro poměrné uspokojení ostatních věřitelů v konkursu. Z provedených plateb žalobce dovozuje, že se jedná o neúčinný právní úkon podle ustanovení § 235 odst. 1 IZ, příp. alternativně se může jednat" o neúčinný úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 InsZ nebo neúčinný zvýhodňující úkon dle § 241 IZ nebo úmyslné zkracující právní úkon podle § 242 InsZ. V žalobě zcela chybí skutkové tvrzení, které by opravňovalo žalobce k takovému hodnocení, natož že by byly nabídnuty důkazy k prokázání jednání žalovaného, které by naplňovaly zmíněné skutkové podstaty neúčinných právních úkonů ve smyslu § 235 InsZ. Z hlediska právního je především naprosto nemožná formulace, kdy žalobce uvádí, že plnění dlužníka představuje neúčinný právní úkon podle § 235 InsZ, případně" podle § 240, § 241 -15-KSPHnebo § 242 InsZ. Ustanovení § 235 InsZ je totiž obecnou formulací neúčinných právních jednání, kdy doktrína i judikatura dospěla k závěru, že na základě odporovatelnosti může být neúčinné pouze takové právní jednání, které kromě této obecné definice naplňuje i znaky některé ze skutkových podstat, jak jsou vymezeny v § 240 až § 242 IZ. Přitom je důležité, že odporovatelné právní jednání musí být způsobilé zkrátit pohledávku věřitele již v době, kdy se činí. Pokud jde o jednotlivé skutkové podstaty odporovatelných právních jednání dlužníka, neuvádí na podporu svého hodnocení žalobce žádné tvrzení skutkových okolností, z nichž naplnění skutkových podstat neúčinných právních jednaní ve smyslu § 240 až § 242 InsZ dovozuje. Žalovaný v této situaci neví, jaká skutková tvrzení žalobce by měl vyvracet a předkládat k nim důkazy, když sám žalobce žádná skutková tvrzení neuvádí. Žalovaný proto s výhradou možné budoucí reakce na tvrzení a důkazy, jež by snad byly žalobcem předloženy, uvádí svá tvrzení a důkazy prokazující, že platby poskytnuté v relevantním období dlužníkem na účet žalovaného byly platbami za řádná a běžná plnění a v žádné z předmětných plateb nešlo o odporovatelné právní jednání dlužníka. Žalovaný nadto poukazuje na skutečnost, že žalobce má k dispozici účetní evidenci dlužníka, je mu tedy znám právní důvod plateb a mohl si při běžné kontrole účetnictví zjistit, že se ve všech případech jednalo o řádná plnění. Skutečnost, že se žalobce prověrkou účetní evidence dlužníka nezatěžoval a čeká, co bude zjištěno před soudem, ve své podstatě znamená, že žalobce své povinnosti insolvenčního správce přenáší bez dalšího na soud. V tomto směru lze jednání žalobce hodnotit jako šikanózní. Z uvedeného právního vymezení dále vyplývá, že napadeným jednáním dlužníka by muselo být právní jednání (právní úkon), tj. uzavření konkrétního obligačního právního vztahu (kupní smlouvy, darovací smlouvy apod.). Žalovaný zdůrazňuje, že napadeným jednáním dlužníka jsou platby", což není vlastní právní jednání, které by mohlo být odporováno, ale pouhé plnění platného závazku dlužníka vyplývajícího z platné smlouvy (kupní smlouvy uzavřené na podkladě objednávky dlužníka akceptované žalovaným). Pokud by žalobce chtěl napadat právní jednání dlužníka, musel by tak napadnout jednotlivé kupní smlouvy, nikoli plnění závazku dlužníka z těchto kupních smluv vyplývající. V tomto smyslu je tedy žaloba neurčitá a nepřezkoumatelná. Odpůrčí žalobu může insolvenční správce podat do 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku. Dle usneseni Krajského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014 sp. zn. KSPH 68 INS 8069/2014-A-19 nastaly účinky úpadku dlužníka dne 28.4.2014 v 8.10 hod. Hmotněprávní lhůta pro podání žaloby ve smyslu § 239 odst. 1 InsZ tak uplynula dne 28. 4. 2015, avšak žaloba (datovaná sice dne 27. 4. 2015) byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna až 30. 4. 2015. Žalovaný proto žádá, aby bylo soudem prověřeno datum doručení žaloby soudu s tím, že pokud nebyla žaloba doručena nejpozději dne 28. 4. 2015, namítá prekluzi práva žalobce domáhat se plnění z neúčinných právních jednání dlužníka. Dále uvedl, že dlužník hradil žalovanému poskytnutá plnění, a to především za dodávky papíru a krabic, a dále související plnění, jako např. palety, služby laboratoře, stočky a nástroje na výrobu dodaných krabic. Systém dodávek krabic fungoval tak, že dlužník objednal u žalovaného (obchodního oddělení) konkrétní výrobek, ten žalovaný vyrobil a dodal. Plnění je vždy potvrzeno objednávkou, dodacím listem a fakturou. Všechny tyto doklady jsou v účetní evidenci jak žalovaného, tak dlužníka a má je tudíž k dispozici i žalobce. Ziskovost u dodávky krabic se pohybovala kolem 2-3%. Systém dodávek papíru fungoval tak, že na základě objednávky dlužníka objednal žalovaný papír u svého dodavatele. Objednávka byla plněna žalovaným postupně, tj. ke každé objednávce existuje více dodávek a více dodacích listů. Zboží (papír) bylo uskladněno v Chrastavě/Brandýse, v prostorách dlužníka, ale skladové zásoby byly ve vlastnictví žalovaného. Dlužník si odebíral papír ze skladu dle své potřeby. Žalovaný dodávku vyfakturoval vždy až poté, kdy si dlužník odebral papír ze skladu. Odebraný papír se fakturoval dlužníkovi ve sjednaných intervalech, nejprve 1x za 14 dnů, později 1x týdně. K fakturám se přikládal seznam odebraných rolí. Tento seznam vystavovali zaměstnanci dlužníka, mailem jej zaslali žalovanému a ten následně vystavil -16-KSPHfakturu. V rámci ročních inventur si žalovaný kontroloval stav skladu. Cena za papír byla sjednaná ve stejné výši, jako je cena, kterou žalovanému účtoval jeho dodavatel s navýšením o obchodní přirážku ve výši 1%. Žalovaný ve svém vyjádření předložil i seznam faktur a dále uvedl, že veškeré poskytnuté platby jsou řádně podloženy relevantními doklady, a dle jeho názoru by bylo vhodné, aby žalobce doplnil svá skutková tvrzení o to, která konkrétní platba byla provedena bez přiměřeného protiplnění, a toto tvrzení může obratem žalovaný vyvrátit. Při takto široce formulované žalobě totiž žalobce očekává od soudu a žalovaného, že budou provádět kompletní dokazovaní k jednotlivé každé platbě, aniž by žalobce uvedl relevantní tvrzení, proč právě tuto danou platbu považuje za neúčinné právní jednání dlužníka. Žalovaný v této souvislosti upozorňuje, že celkem za relevantní období vystavil dlužníkovi 1634 faktur, takže dokazovaní oprávněnosti každé z nich (pokud by žalobce trval na zpochybnění všech plateb) by bylo možné označit za procesně nehospodárné. Ceny zboží přitom byly kalkulovaný tak, aby umožnovaly dlužníkovi jeho zpracovaní a následný prodej se ziskem. Případné ztráty z podnikatelské činnosti, tak dlužník nedosahoval z důvodu nesprávně nastavených cen se žalovaným. Žalovaný dále uvedl, že byť je společníkem dlužníka, vzhledem k jeho podílu (20% z celku), nelze hovořit o tom, že by s dlužníkem tvořil koncern, tj. že by byli dlužník a žalovaný podrobeni jednotnému řízení jednou řídící osobou. Řídící osobou dlužníka je jeho majoritní společník, společnost REER SA (s podílem 77,62 %), zatímco řídící osobou žalovaného je Thimm Packaging International GmbH. Žalovaný nabyl 20% podíl na společnosti dlužníka. Tento podíl nikdy žalovaného neopravňoval k účasti na řízení d1užníka. Cílem bylo navázat spolupráci při prodeji displejů. Tyto displeje prodávali obchodní zástupci žalovaného společně s produkty žalovaného a žalovaný tak mohl nabízet svým zákazníkům širší portfolio výrobků. Dlužník pro ža1ovaného tyto displeje vyráběl, avšak pro žalovaného z toho nevyplývaly žádné zvláštní výhody, spíše problémy při řešení opožděných termínů dodání, reklamací apod. Veškeré kupní smlouvy, které dlužník uzavřel se žalovaným, a které obě strany splnily, byly uzavřeny s cílem zabezpečit pokračování podnikatelské činnosti dlužníka, jejíž výnosy byly jediným zdrojem dlužníka, z něhož mohl hradit pohledávky svých věřitelů. Vzhledem ke všem faktickým objektivním okolnostem oba účastníci smluvního vztahu důvodně předpokládali, že dodané plnění pomůže dlužníkovi zachovat podnikatelskou činnost, ze které bude mít dlužník, potažmo jeho věřitelé, přiměřený prospěch. Žalovaný dále namítl, zda vůbec může být žaloba podána z důvodu § 240 odst. 3 IZ, kdy žalovaný netvořil s dlužníkem koncern, a tudíž lze namítat pouze úkony, které byly učiněny ve lhůtě jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení. Dlužníkovi bylo dodáváno zboží v množství a kvalitě odpovídající poskytnutým platbám, jednalo se o právní jednání uskutečněná za podmínek obvyklých v obchodním styku. Výměnou zboží" za peníze" nedocházelo ke zmenšení majetku dlužníka, a proto uzavření kupní smlouvy za standardních podmínek nemůže být považováno za odporovatelné jednání dlužníka. Je třeba si uvědomit, a žalobce k tomu má dostatek účetních i právních podkladů, že dlužník dodané zboží zpracoval a dále se ziskem prodával svým zákazníkům, takže zmenšení majetku dlužníka nemůže vůbec přicházet v úvahu. Žalovaný dále poukázal na to, že skutečnosti uvedené shora vylučující, že by v důsledku provedených plateb došlo ke zmenšení majetku dlužníka a že by tudíž tyto platby vedly ke zkrácení uspokojení ostatních věřitelů. Nadto namítá, že obě strany kupní smlouvy, dlužník i žalovaný, jednali ve shodě s cílem zabezpečit pokračovaní podnikatelské činnosti dlužníka a tedy splnění jeho dluhů, nikoli s cílem zkrátit ostatní věřitele, jak se snaží fabulovat žalobce. Žalobce přitom ani nenaznačuje, z jakých objektivních okolností dovozuje, že při objednávkách zboží od žalovaného jednal dlužník v úmyslu zkrátit uspokojení věřitele natož, aby uvedl skutkové okolnosti dovozující, že takový úmysl dlužníka měl nebo musel být znám žalovanému. Tím se zkracující právní jednaní dlužníka ve smyslu § 242 IZ liší oproti dvěma předcházejícím skutkovým podstatám. Kromě faktického zkrácení věřitelů (k němuž objektivně nemohlo dojit--17-KSPHviz argumentace pod bodem III. a IV. vyjádření) je rozhodující subjektivní stránka věci, a to jak na straně dlužníka, tak na straně osoby, v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno. Předpokladem naplnění dané skutkové podstaty je, že dlužník přímo jednal v úmyslu zkrátit uspokojení ostatních věřitelů. Zároveň osobě, v jejíž prospěch bylo toto jednání učiněno nebo která měla z tohoto jednání prospěch, byl úmysl zkrátit uspokojení věřitelů znám, nebo podle všech okolností o takovém úmyslu vědět musela. Dle názoru žalovaného žalobce neunesl důkazní břemeno. Ve svém dalším vyjádření žalovaný uvedl, že nadále neuznává, že by s dlužníkem byl osobou blízkou, a že se mu na úkor ostatních věřitelů dostalo vyššího uspokojení. Opakovaně se vyjádřil, že nebyly naplněny žádné znaky skutkových podstat zvýhodňujícího právního jednání, kdy šlo o obchodní vztah mezi dvěma společnostmi, kdy poté, co dlužník nehradil svoje závazky, odmítli mu dodavatelé dodávat papír, proto žalovaný souhlasil s tím, že bude objednávky pro dlužníka obstarávat sám, kdy dlužník mohl odebírat papír do sjednaného kreditního limitu. Pokud by papír žalovaný dlužníku nezajistil, ten by nemohl provozovat svoji činnost, a naopak by míra uspokojení věřitelů byla ještě menší, hypoteticky by došlo k úpadku dlužníka již dříve. Po žalovaném však nikdo nemohl požadovat, aby papír dlužníkovi dodával bez jakéhokoliv protiplnění, neboť by žalovaný nejednal s péčí řádného hospodáře. Žalovaný dále uvedl, že od dlužníka dostal informace, že tento splácí pohledávky i ostatních věřitelů. Žalovaný nemohl v žádném případě vědět, zda se dlužník nachází v úpadku či nikoliv. Dále žalovaný uvedl, že s dlužníkem netvoří koncern. Na základě shora uvedeného navrhl žalovaný, aby soud žalobu žalobce zamítl.

Účastníci učinili nespornými tvrzení o skutečnostech, že usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 8069/2014-A-19 ze dne 28.4. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka BRANALDI s.r.o., se sídlem 250 00 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 251 10 659, že usnesením Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 8069/2014-B-17 ze dne 5.4.2014 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka BRANALDI s.r.o., se sídlem 250 00 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 251 10 659, že insolvenční správce dne 28.4.2015 podal odpůrčí žalobu, tedy včas.

Soud provedl důkaz soupisem vystavených faktur žalovaného za období od 24.11.2011 do 27.2.2013, ze kterých bylo zjištěno, že žalovaný vystavoval faktury dlužníkovi na základě jím odebraného papíru.

Ze soupisu neuhrazených pohledávek na č. l. 54-88 byly zjištěny dlužníkem nezaplacené dluhy v období od 24.11.2011 do 27.2.2013, což účastníci nijak nezpochybnili.

Z úplného výpisu z obchodního rejstříku dlužníka BRANALDI, s. r. o., ze dne 2. března 2016, soud zjistil, že žalovaný byl společníkem dlužníka od 28. února 2012, kdy jeho obchodní podíl byl ve výši 42/210, a žalovaný splatil vklad ve výši 420 000,-Kč, přičemž obchodní podíl společnosti THIMM Obaly, k.s., se sídlem Všetaty, U Nádraží 498, PSČ 277 16, zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, v oddílu A, vložka 16665, IČO 495 46 694, byl dne 8. října 2013 zastaven ve prospěch společnosti PPF banka a.s., se sídlem Evropská 2690/17, Praha 6, PSČ 160 41.

Zápisem z valné hromady dlužníka ze dne 30.8.2013 soud zjistil, že na této valné hromadě byla schválena restrukturalizace dlužníka včetně refinancování dlužníka ze strany PPF banka a.s. a zřízení zástav k podniku, pohledávkám, k aktivům dlužníka a obchodních podílů společníků dlužníka ve prospěch PPF banka a.s. -18-KSPH

Notářským zápisem ze dne 26.6.2013, bylo zjištěno, že valná hromada schválila změnu společenské smlouvy ohledně oprávnění jednatelů, určení auditora a schválení účetní závěrky za rok 2012 s tím, že všichni společníci hlasovali pro změnu společenské smlouvy.

Zápisem z jednání DR 6/2012 ze dne 2. 7. 2012, bylo zjištěno, že dozorčí rada schválila plán vývoje vzájemných závazků a pohledávek mezi dlužníkem a žalovaným.

Ze zápisu z jednání Dozorčí Rady společnosti Branaldi 2/2012 ze dne 14.2.2012, soud zjistil, že dozorčí rada vzala na vědomí pokles prodeje zejména v oblasti obalů, a napnutou situaci v cash-flow.

Ze zápisu z jednání dozorčí rady dlužníka 7/2012 ze dne 24.7.2012, bylo zjištěno, že zde byl přednesen kategorický požadavek, na respektování výše kreditu limitu na obchod Thimm-Branaldi 50 mil. Kč, s žádostí o stanovisko jak bude řešeno.

Zápisem z jednání dozorčí rady dlužníka 8/2012 ze dne 20.9.2012, bylo zjištěno, že se měl dopracovat plán B o katastrofický scénář, pro případ, že by se nepodařilo snížit náklady nebo zvýšit prodeje.

Z materiálu k jednání dozorčí rady ze dne 13.3.2012 a Management reportu k 29.2.2012 byla zjištěna výše celkově neuhrazených dluhů s rozpisem délky po splatnosti.

Ze zápisu z dozorčí rady ze dne 16.10.2012 soud zjistil, že bylo dlužníkovi uloženo mimo jiné do konce října 2012 předložit způsob zajištění konsolidace ekonomického úseku a návrh koncentrace výroby.

Ze zápisu z dozorčí rady č. ll ze dne 27.11. 2012 soud zjistil, že opětovně byla projednávána otázka problematiky výroby s tím, že dlužníkovi bylo uloženo předložit do 18.12.2012 upravený budget a doložit propočet jednotlivých opatření a dlužníkovi bylo uloženo předložit dozorčí radě do 18.12.2012 Manuál Kvality, zahrnující závazné procesy sledování, hodnocení a reportování kvality a k tomu účelu využít připomínky obchodního týmu z 27.11., jakož i zkušenosti Thimm Obaly.

Daňovým přiznáním dlužníka za rok 2011 bylo zjištěno, že hospodářský výsledek dlužníka před zdaněním byl-214 417 tis. Kč, za rok 2012-191 113 427,-Kč.

Soud provedl důkaz přehledem placených a nezaplacených faktur dlužníkem a souhrnný přehled placení faktur dlužníkem od 2011 do 2014, který účastníky nebyl rozporován a který podává souhrnný přehled dluhů dlužníka za uvedené období.

Z emailu ze dne 29.5.2012 soud zjistil, že žalovaný nabízel dlužníkovi nabídku opatření k zajištění restrukturalizace dlužníka.

Z Rámcové smlouvy o poskytování úvěrů a ostatních bankovních produktů reg. č. 47059812 ze dne 20.4.2012 včetně dodatku č. 1 a č. 2 soud zjistil, že byla mezi dlužníkem a PPF bankou a.s. uzavřena smlouva o úvěru pro celkovou úvěrovou částku 85 000 000,-Kč v důsledku čehož byl zajištěn veškerý majetek dlužníka včetně pohledávek a obchodních podílů společníků dlužníka. -19-KSPH

Ze zprávy auditora o ověření účetní závěrky za období od 1.1.2012 do 31.12.2012 soud zjistil, že dlužník k 31.12.2012 vykázal záporný kapitál ve výši 169 797 tis. Kč v důsledku vysoké ztráty za rok 2012 ve výši 192 641 tis. Kč. Ztráta byla způsobena především investicí do nových výrobních prostor v Chrastavě a komplikovaným začátkem výroby. Společnost očekává, že v roce 2013 vygeneruje dostatek zisku, aby komplikovanou finanční situaci zvládla. Dále společnost THIMM obaly k.s. písemně potvrdila, že má v úmyslu poskytovat podporu alespoň po dobu následujících 12 měsíců od data sestavení účetní závěrky. Pravdivost tohoto tvrzení v účetní závěrce bylo potvrzeno Letter of Comfort ze dne 21.3.2013.

Z rozpisu hodnoty odběru materiálu dlužníkem z konsignačního skladu bylo zjištěno, že v roce 2012 dlužník na konci roku odebral zboží za 49 814 013,80 Kč, v roce 2013 za 54 629 919,73 Kč a v roce 2014 za 58 362 418,29 Kč, což byla konečná neuhrazená pohledávka žalovaného za dlužníkem z titulu odběru tohoto materiálu.

Z emailu od žalovaného dlužníkovi ze dne 29.5.2013, ze kterého bylo zjištěno, že žalovaný je dlužníkovi ochoten poskytnou půjčku ve výši 1 milionu eur na 4 roky.

Rámcovou smlouvou o poskytování úvěrů a ostatních bankovních produktů reg. č. 47059812 ze dne 20.4.2012, soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi PPF bankou a.s. a dlužníkem, kdy byl poskytnut dlužníkovi úvěr ve výši 85 000 000,-Kč a zároveň bylo zřízeno zástavní právo.

Zápisem z valné hromady dlužníka ze dne 30.8.2013, bylo zjištěno, že se projednávala a schvalovala restrukturalizace společnosti dlužníka a financování ze strany PPF banky a.s.

Dodatkem ke smlouvě o výkonu práv společníka ze dne 11.9.2013 bylo zjištěno, že dne 28.12.2011 Mgr. Eva Drozenová, žalovaný, Ing. Radim Chmela a ReeR SA, uzavřeli Smlouvu o výkonu práv společníků, ve které se dohodly na úpravě vzájemných vtahů, jakož i na principech budoucí spolupráce mezi nimi s tím, že dle bodu B) pan Radim Chmela byl většinovým akcionářem společnosti ReeR SA, která měla obchodní podíl ve výši 163/210 na základním kapitálu dlužníka. Radim Chmela byl ve vztahu k ReeR SA ovládající osobou, když společnost ReeR SA měla významný vliv na rozhodování společnosti. Bod 3 řešil problematiku restrukturalizace dlužníka do 30.6.2016 s tím, že refinancování bude poskytnuto ze strany PPF banka a.s. Dle bodu 6.5 pak byl dlužníkovi žalovaným stanoven termín a výše kreditního limitu na nákup materiálu.

Soupisem pohledávek žalovaného za dlužníkem v roce 2012-2014 soud zjistil, že konečná pohledávka žalovaného za dlužníkem činila 60 429 048,49 Kč.

Výpisem z obchodního rejstříku žalovaného ze dne 2. března 2016 bylo zjištěno, že prokuristou je Ing. Martin Hejl.

Z přehledu dluhů dlužníka k 12.3.2013 bylo zjištěno, že dlužník k tomuto datu dlužil žalovanému 2 985 849,65 Kč, což byla druhá nejvyšší pohledávka se splatností nad 180 dnů a k tomuto datu činil dluh dlužníka u žalovaného 41 246 670,92 Kč, což byla nejvyšší částka ze všech věřitelů.

Přehledem dodaného zboží, faktur a zaplacených částek a výtah částečně neuplatňovaných pohledávek žalobcem byla zjištěna dlužná částka dlužníka žalovanému. -20-KSPH

Z výpisů z účtů u Komerční banky a.s., Unicredit bank a.s., PPF banky a.s., ze kterých zjistil, že dlužník prováděl platby svým věřitelům což je v podrobnostech uvedeno na CD založeném ve spise, přičemž provedení těchto plateb ani žalobce ani žalovaný nerozporovali.

Z výpovědi svědka Ing. Martina Hejla, prokuristy ve společnosti žalovaného, soud zjistil, že žalovaný působí na českém trhu od roku 1994 ve stejném charakteru výroby. Pan Chmela byl původně zaměstnancem žalovaného, odkud v roce 1997 odešel a založil si svoji firmu, která vyráběla kartonové stojany. S ohledem na konkurenci se následně pro žalovaného začalo jevit výhodné spojení s dlužníkem, který měl dobré kontakty na střední a východní Evropu, přičemž žalovaný působil v kartonových stojanech především v západní Evropě. V roce 2012 žalovaný proto vstoupil do firmy dlužníka s minoritním podílem 20 %. Po spojení se společnosti mohli stát v podstatě třetím největším výrobcem v Evropě, přičemž by šlo o miliardové obchody. Někdy v roce 2010 začal žalovaný s jednateli dlužníka jednat o tom, že by se společnosti mohli propojit a v roce 2012 pak začala jednání se zástupci obou firem. V době, kdy žalovaný vstupoval do společnosti dlužníka, tam žádné finanční problémy nebyly, pokud by tomu tak bylo, rozhodně by tam žalovaný nevstoupil. Žalovaný dodával zboží dlužníkovi a obráceně, žalovaný dlužníkovi nic nedlužil. Vzhledem k tomu, že dlužník chtěl expandovat, pořídil novou halu v Liberci a výrobní linku. Toto bylo zajímavé i pro žalovaného, a proto do firmy vstoupil. Koupě proběhla někdy v roce 2011, protože v dozorčí radě se o tom vůbec nerozhodovalo. Výroba na této lince nebyla kvalitní, ztrácel se kredit u odběratelů, proto bylo jednateli uloženo, aby v Liberci byl. V průběhu roku 2013 došlo ke zlepšení kvality výrobků, které se pak už bez problému prodávaly. V prvním půlroce v roce 2012 se zjistilo, že dlužník má finanční problémy, proto také jednatelé dlužníka představili kroky, které chtěli udělat k nápravě. Na valné hromadě v červenci 2012 pak byl i zástupce Deloittu jako poradce, který se následně také stal výkonným nebo obchodním ředitelem, v září 2012 byla představena další úsporná opatření a zejména opatření na zvýšení prodeje zboží, neboť v té době byla výroba již rozjeta. Na začátku roku 2013 žalovaný zjistil, že finanční problémy dlužníka nejsou vyřešeny, ačkoliv výroba jela, faktury nebyly řádně spláceny, proto se celá záležitost začala řešit. Žalovaný to chtěl řešit větším vstoupením do firmy, což ale dlužník odmítl s tím, že si to bude řešit prostřednictvím financování PPF, čímž žalovaný měl za to, že si banka dlužníka předtím důkladně prověřila, tak jako to dělali u žalovaného. Dlužník měl problémy s nákupem papíru jako základní surovinou od dodavatelů, proto začal žalovaný pro něj nakupovat papír, dával se do konsignačního skladu, odkud si dlužník zboží odebíral a v září 2013 byl stanoven limit pro odběr a kreditní limit byl 50.000.000,-Kč a tím, že limity se měli postupně snižovat, ale koncem roku 2013 se zjistilo, že dlužník limity nedodržuje a například v únoru 2014 byl již překročen o víc jak 8.000.000,-Kč. Následně banka přistoupila k sesplatnění úvěru. Dlužník, když překračoval kredit, tak zaplatil nejstarší faktury, ale nakonec byl stejně kredit ve výši více jak 58.000.000,-Kč, proto žalovaný další papír dlužníkovi odmítl dodávat. Nepamatuje si, kdy byla zaplacena poslední úhrada, ale mělo by to být vidět v listinách. Za podíl u dlužníka se zaplatilo asi 2.000.000 euro někdy na počátku roku 2012. Žalovaný se zavázal i k odběru zboží od dlužníka, naopak to nebylo, žalovaný finanční situaci řešil vždy na dozorčí radě spolu s panem Novotným v Liberci i Brandýse. V té době byl pan Novotný, který byl z Deloittu, již ve funkci ředitele dlužníka a řešilo se to. Navrhovalo se i zrušení pobočky v Polsku, která byla ztrátová, ale bylo jim řečeno, že to nejde, protože by tam ztratili odběratele. Jednateli byli neustále ujišťováni, že s věřiteli jednají a situace se řeší. S jednateli dlužníka svědek žádné osobní vztahy nemá, nejsou rodinní přátelé, znali se z doby, kdy nastupoval do společnosti žalovaného a oni odcházeli, pak se potkávali jen na obchodních jednáních. V říjnu 2012 -21-KSPHse ukládalo jednatelům analyzovat pohledávky a závazky ve skupině s cílem omezit financování poboček, ale k tomuto nedošlo.

Na základě shora provedených důkazů a z insolvenčního spisu dlužníka BRANALDI s.r.o., se sídlem 250 00 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 251 10 659, soud zjistil, že na základě usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 68 INS 8069/2014-A-19 ze dne 28.4. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka BRANALDI s.r.o., se sídlem 250 00 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 251 10 659, a k tomuto dni nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, žaloba byla k soudu podána 28. dubna 2015 tudíž včas, a žalobcem je insolvenční správce. Žalovaný je vlastníkem dlužníkem poskytnutého plnění, jehož nabyl z tvrzených neúčinných úkonů dlužníka. Oba účastníci řízení jsou tak procesně legitimováni k vedení sporu. Bylo zjištěno, že mezi dlužníkem BRANALDI s.r.o., se sídlem 250 00 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 251 10 659, a žalovaným docházelo dlouhodobě k obchodnímu styku, kdy žalovaný dlužníkovi dodával dodávky papíru na základě jeho objednávek a následně pak žalovaný podle množství odebraného zboží dlužníkovi fakturoval. V roce 2012 žalovaný zjistil, že dlužník má finanční problémy, když v roce 2011 zakoupil novou výrobní linku a halu v Liberci, ale výroba na této lince nebyla kvalitní, docházelo ke ztrátám, reklamacím výrobků, toto se pak zlepšilo v roce 2013 poté, kdy dozorčí rada přikázala jednateli dlužníka, aby v Liberci byl osobně a na výrobu dohlížel. Již v červenci 2012 pak na dozorčí radě byl vysloven kategorický požadavek na dlužníka, aby nepřekračoval stanovený limit 50 000 000,-Kč, což však ani v následném období dlužník nedodržoval, přičemž v únoru 2014 byl tento překročen již o více než 8 000 000,-Kč, takže konečný kredit byl více než 58 000 000,-Kč. Jak vyplynulo z auditu za rok 2012, ztráta byla způsobena především investicí do nových výrobních prostor v Chrastavě a komplikovaným začátkem výbory, což plně koresponduje i se svědeckou výpovědí svědka Hejla, kdy je zcela v podnikatelském prostředí běžné, že po tak velké investici jako bylo zakoupení výrobní linky a uvádění ji do provozu, což navíc u dlužníka bylo s dalšími problémy a následnou zhoršenou kvalitou výrobků, vede k přechodnému zhoršení finančních výsledků. Proto také dlužník očekával, že v roce 2013 vygeneruje dostatek zisku, aby komplikovanou finanční situaci zvládl. Proto také THIMM obaly k.s. písemně potvrdila, že má v úmyslu poskytovat podporu dlužníkovi alespoň po dobu následujících 12 měsíců od data sestavení účetní závěrky. Pravdivost tohoto tvrzení v účetní závěrce bylo potvrzeno Letter of Comfort ze dne 21.3.2013. Z předložených přehledů plateb dlužníka bylo zjištěno, že dlužník uspokojoval pohledávky svých věřitelů různě, přičemž % uspokojení se u jednotlivých věřitelů lišilo, avšak z přehledu je zřejmé, že žalovanému uhradil zhruba 71 % jeho pohledávek, přičemž míra uspokojení u některých dalších věřitelů se pohybovala v mnohem vyšších procentech, někteří věřitelé byli uspokojeni v nižších procentech a někteří vůbec. Věřitel Agentura Pancéř s.r.o., byl uspokojen ve výši 93 %, Agentura Sarah s.r.o., ve výši 51%, Achilles Cz s.r.o., ve výši 62 %, Apis Spolka z.o.o., ve výši 64 %, BeA CS s.r.o., ve výši 89 %, Branaldi Fft. ve výši 72 %, Buehnen Polska Sp, z.o.o., ve výši 94 %, Burea Veritas Czech Republic ve výši 66 %, Care Car a.s., ve výši 82 %, CITO CZ s.r.o., ve výši 73 %, CNI Tisk Servis s.r.o., ve výši 63 %, CWS-boco Česká republika s.r.o., ve výši 59 %, Deloitte Advisory s.r.o., ve výši 91 %, Deutsche Leasing ČR spol. s.r.o., ve výši 100 %, DKK Stav s.r.o., ve výši 77 %, DS Smith Packaging, ve výši 72 %, Euroform Group s.r.o., ve výši 43 %, Feifer-kovovýroba spol. s r.o., ve výši 72 %, Ferona Thyssen Plastics ve výši 77 %, Ferratt International Czech s.r.o., ve výši 89 %, FH Technik spol. s r.o., ve výši 50 %, Firtas Polytechnik s.r.o., ve výši 0 %, Flaga s.r.o., ve výši 100 %, Fujifilm Europe GmbH, ve výši 72 %, Gorsaco s.r.o., ve výši 60 %, HaWe systems s.r.o., ve výši 99 %, Hoffman Žižák spol. s r.o., ve výši 84 %, HSW Signall s.r.o., ve výši 89 %., -22-KSPH

Rudolf Chmela st. ve výši 89 %, Inchema s.r.o., ve výši 67 %, Investiční a majetková a.s., ve výši 83 %, Iva Vodáková-Durabo, ve výši 65 %, Jan Mihuc, ve výši 70 %, Jaroslav Tichý-Auto Tichý, ve výši 81 %, Jídelna Popelka s.r.o., ve výši 80 %, Karel Kaňák s.r.o., ve výši 97 %, Michael Huber CZ s.r.o., ve výši 73 %, Obaly Bohemia s.r.o., ve výši 46 %, Petr Klabík, ve výši 86 %, Plastform Brno, s.r.o., ve výši 83 %, Purum s.r.o., ve výši 73 %, Rödl & Partner v.o.s., ve výši 89 %, Rollatech CZ s.r.o., ve výši 86 %, Smero spol. s r.o., ve výši 69 %, T. O. M. pneu s.r.o., ve výši 85 %, Tauri CZ s.r.o., ve výši 78 %, Technology s.r.o., ve výši 67 %, Tetronik, v.d., ve výši 80 %, Toyota materiál handling CZ s.r.o, ve výši 73 %, Unipress s.r.o., ve výši 62 %, URS Inspekce s.r.o., 52 %, Václav Tupý profiprint Kolín, ve výši 88 %, Valido Pre-press s.r.o., ve výši 80 %, VGD-Audit s.r.o., ve výši 50 %, Wrap Solution s.r.o., ve výši 70 %. Pokud šlo o personální propojení dlužníka a žalovaného, pak žalovaný s ohledem na obdobnou činnost, kdy jeho obchodní kontakty směřovaly především na západ a dlužníka na východ, vzhledem ke konkurenci, jednal s dlužníkem již někdy v roce 2010 o propojení, k čemuž došlo od 28. února 2012, kdy obchodní podíl žalovaného byl ve výši 42/210, a žalovaný splatil vklad ve výši 420 000,-Kč a kdy žalovaný za obchodní podíl dle svědka Hejla zaplatil 2 000 000,-Euro. V době vstupu do firmy dlužníka žalovaný nevěděl o žádných finančních problémech, které začaly být řešeny až od poloviny roku 2012, kdy však finanční situace dlužníka měla být vyřešena vzhledem k poskytnutí úvěru dlužníkovi s PPF bankou a.s., kdy žalovaný předpokládal, že si tato banka zjistila finanční poměry u dlužníka a teprve na základě těchto zjištění, kdy nemohla tato banka předpokládat úpadkovou situaci dlužníka tomuto, poskytla úvěr až do výše 85 000 000,-Kč, který byl zajištěn veškerým majetkem dlužníka včetně pohledávek a obchodních podílů společníků dlužníka, tedy i žalovaného.

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 235 odst. 2 IZ neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak.

Podle § 240 odst. 1 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník.

Podle § 240 odst. 2 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 240 odst. 3 IZ právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. -23-KSPH

Podle § 240 odst. 4 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka.

Podle § 241 odst. 1 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.

Podle § 241 odst. 2 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 241 odst. 3 zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné.

Podle § 241 odst. 4 IZ zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby.

Podle § 241 odst. 5 IZ zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

Podle § 242 odst. 1 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

Podle § 242 odst. 2 IZ má se za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. -24-KSPH

Podle § 242 odst. 3 IZ úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Podle § 79 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení (dále jen řízená osoba ) jinou osobou nebo osobami (dále jen řídící osoba ) tvoří s řídící osobou koncern.

Na základě shora zjištěného skutkového stavu věci, který žádný z účastníků v ničem nerozporoval, se soud nejdříve zabýval otázkou, zda lze mezi dlužníkem a žalovaným hovořit o osobě blízké, což by mělo výrazný vliv na určení lhůty k neúčinnosti právních jednání dlužníka a zároveň i k otázce posouzení splnění předpokladů neúčinnosti dle § 242 IZ. Thimm k.s. byl společníkem dlužníka od 28.2.2012, proto v předchozím období nelze vůbec o žádném personálním propojení hovořit. Pokud by tedy měla jít o neúčinné právní úkony, pak lze o těchto uvažovat až po tomto datu. Hlavním sporným bodem pak bylo posouzení neúčinnosti plateb provedených v období od 5. listopadu 2011 do 28. ledna 2014, nebo zda mohlo být vůbec odporováno těmto právním úkonům. Jak již uvedeno, o vzájemném personálním propojení lze hovořit až od data 28.2.2012, proto za předchozí období se neúčinnosti nelze domáhat ani při splnění kritérií zjištění žalovaného jako osoby blízké. Insolvenční zákon jasně stanoví lhůtu, ve které lze odporovat zvýhodňujícímu právnímu úkonu, a to v případě, že tento úkon byl učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. V posouzení, kdy je právnická osoba osobou blízkou jiné právnické osobě, je judikatura ustálena v závěrech, že právnická osoba může mít za určitých předpokladů postavení osoby blízké ve smyslu § 116 občanského zákoníku vůči fyzické osobě. Právnická osoba tak je např. osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Tato situace byla řešena již v souvislosti s ustanovením § 196a obchodního zákoníku, kdy ani v jiných ustanoveních obchodního či občanského zákoníku (a to ani v současné době) není výslovně uvedeno, kdo se rozumí osobou blízkou osobám vypočteným v ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku, z čehož nelze z nedostatku výslovné právní úpravy dovozovat, že by osobou blízkou osobám vypočteným v ustanovení § 196a odst. 1 obchodního zákoníku nemohla být právnická osoba. Otázku osoby blízké je tak třeba řešit i dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.1.2010 sp. zn. 29 Cdo 4822/2008 pomocí analogie ve smyslu § 1 odst. 2 obchodního zákoníku a § 853 občanského zákoníku. Dle tohoto lze dovodit, že: 1/ Právnická osoba se ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku (platného v době provádění sporných plateb dlužníkem) považuje za osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby (popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah) a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní (R 53/2004). Tento závěr však na předmětný případ nedopadá, neboť dlužník nikdy nebyl v jakémkoli takovémto postavení ve vztahu k žalovanému. 2/ Fyzické osoby, které činí či mohou činit jménem právnické osoby právní úkony, jsou-i z hlediska tehdy platného ustanovení § 196a obchodního zákoníku, osobami blízkými této právnické osobě (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4822/2008, rozsudek Nejvyššího -25-KSPHsoudu ze dne 28. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3301/2012), přičemž ani toto na uvedené řízení nedopadá. 3/ Okolnost, že právnická osoba na straně jedné a fyzická osoba na straně druhé mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nedělá osoby, jež jsou si navzájem blízké (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2014, sp. zn. 29 Cdo 80/2013, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3301/2012). Právnické osoby jsou subjekty, které byly vytvořeny lidmi (fyzickými osobami) a kterým zákon přiznává postavení právnických osob. Pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu podle práva povolány. Jen prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje svoji vůli navenek (zejména činí právní úkony). Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kdo jsou jejím statutárním orgánem, a právní úkony mohou činit za právnickou osobu i jiní její zaměstnanci nebo členové, stanoví-li to její vnitřní předpisy nebo to je vzhledem k jejich pracovnímu zařazení obvyklé. Nejvyšší soud ČR rovněž dovodil, že právnická osoba je osobou blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou, je-li dlužník jejím statutárním orgánem (členem statutárního orgánu), jakož i tehdy, je-li dlužník společníkem, členem nebo zaměstnancem této právnické osoby, popřípadě má-li k ní jiný obdobný vztah, a současně, kdyby důvodně pociťoval újmu, kterou utrpěla právnická osoba, jako újmu vlastní. Toto však v žádném případě rovněž prokázáno nebylo, protože dlužník neměl ve firmě žalovaného vůbec žádný podíl, nikdy on sám s touto firmou propojen nebyl. Žalovaný byl pouze od 28. února 2012 společníkem dlužníka a to ve výši 20%, přičemž však neměl žádné rozhodovací pravomoci, nebyl statutárním orgánem. Jediným důvodem, proč žalovaný vstupoval do firmy dlužníka, byla snaha o rozšíření prodeje výrobků i o odběratele východní Evropy, kde dlužník měl několik dceřiných společností, popř. měl tam dobré kontakty. Přitom je nutno vzít v potaz i to, že i obchodní podíl žalovaného ve společnosti dlužníka byl zastaven ve prospěch PPF banky a.s. dne 8. srpna 2013, tedy to byl naopak žalovaný, který poskytoval dlužníkovi majetkový prospěch, přičemž tuto skutečnost pak potvrzuje tvrzení žalovaného, že nepovažoval finanční situaci dlužníka v té době za rizikovou, neboť pak by těžko přistoupil na zastavení svého obchodního podílu ve prospěch dluhu dlužníka. Pojem osoby blízké v daném případě neodpovídá ani ustanovení § 79 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, kdy jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení (dále jen řízená osoba ) jinou osobou nebo osobami (dále jen řídící osoba ) tvoří s řídící osobou koncern. Toto však také žalobce neprokázal, ani netvrdil a jak vyplynulo z provedeného dokazování, ani prokázat nemohl, neboť takovéto propojení v tomto případě není a nebylo. O koncern jde tehdy, kdy by byli dlužník a žalovaný podrobeni jednotnému řízení jednou řídící osobou. Řídící osobou dlužníka je jeho majoritní společník, společnost REER SA (s podílem 77,62 %), zatímco řídící osobou žalovaného je Thimm Packaging International GmbH. 20% podíl na společnosti dlužníka nikdy žalovaného neopravňoval k účasti na řízení d1užníka. Soud proto dospěl k závěru, že daném případě žalobce neprokázal, že by žalovaný byl ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou nebo by s ní tvořil koncern, kdy z obchodního rejstříku je zřejmé, že žalovaný měl sice podíl ve společnosti dlužníka, ale pouze 42/210 a z výše tohoto podílu je zřejmé, že žalovaný a dlužník spolu netvořili koncern, ale ani fakticky žalovaný neměl možnost ovlivnit chování dlužníka, neboť jeho podíl ve výši 20 % na společnosti nedostačoval k tomu, aby mohl společnost dlužníka řídit či nějak významně ovlivňovat a prosazovat se ve vedení společnosti, když žalovaný byl pouze členem dozorčí rady, kde ale rovněž neměl žádnou významnou výši k prosazování svých zájmů oproti dalším společníkům. Navíc THIMM obaly k.s. písemně potvrdila, že má v úmyslu poskytovat podporu dlužníkovi alespoň po dobu následujících 12 měsíců od data sestavení účetní závěrky za rok 2012 a v neposlední řadě výrazně pomohla -26-KSPHdlužníkovi k zajištění úvěru u PPF banky a.s., kdy svůj obchodní podíl u dlužníka zastavila v jeho prospěch. Nelze pominout ani to, že obchodní vztahy dlužníka a žalovaného probíhali již dlouhou dobu před vstupem žalovaného do společnosti dlužníka, jeho účast ve společnosti dlužníka neměla na jejich obchodní vztahy naprosto žádný vliv, tato pokračovala jako v období, kdy vůbec propojení dlužníka a žalovaného obchodním podílem žalovaného nebylo. V důsledku toho byla pro posouzení věci po právní stránce a s tím související rozhodnutí soudu o důvodnosti žaloby rozhodující skutková zjištění, podle nichž: a) insolvenční řízení bylo zahájeno k návrhu dlužníka dne 24. března 2014 a dne 28. dubna 2014 byl zjištěn dlužníkův úpadek, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Majetková podstata dlužníka je tvořena pohledávkami, movitými věcmi i nemovitými věcmi, přičemž veškerý majetek dlužníka je zajištěn ve prospěch věřitele PPF banka a.s, a to včetně pohledávek. Do insolvenčního řízení se přihlásilo 140 věřitelů se svými pohledávkami v celkovém objemu 645 875 197,22 Kč. V době rozhodování v daném řízení činil objem přihlášených pohledávek 624 456 761,42 Kč. Projev vůle, jimž dlužník plni dluh (peněžitý závazek) svému věřiteli, je právním jednáním, které směřuje k zániku povinnosti splnit dluh (závazek). S ohledem na to, že žalobce uplatnil neúčinnost právního úkonu dlužníka ve vztahu k platbám žalovaného ve všech zákonných ustanoveních, vycházel soud z platné právní úpravy a pokud jde o skutkovou podstatu neúčinných právních jednání, která je obsažena v ustanovení § 241 IZ, pak tato dopadá na právní úkony, v jejichž důsledku se některému z věřitelů dostalo oproti ostatním věřitelům většího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo, kdyby dlužníkův úpadek byl řešen konkursem. Zvýhodňující právní jednání je v insolvenčním zákoně vymezeno jak pozitivně, tak negativně, kdy je postihováno takové jednání dlužníka, v jehož důsledku se některému z dlužníkových věřitelů dostalo na úkor ostatních věřitelů vyššího plnění, než jaké by mu náleželo, kdyby byl dlužníkův úpadek řešen konkursem, přičemž toto musí být učiněno v době, kdy byl dlužník v úpadku, popř. které vedlo k úpadku dlužníka, popř. které bylo učiněno ve prospěch osoby blízké (může se jednat jak o právnickou osobu, tak fyzickou osobu) nebo s nimiž tvoří dlužník koncern, kde se úpadek presumuje. Z hlediska časového musí jít o úkon, který byl učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern nebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby. Lhůty jsou prekluzivní. Z ustanovení § 241 odst. 3 IZ je zřejmé, že výčet v něm uvedený je pouze demonstrativní, a který stanovuje, že jsou zvýhodňujícími právními jednáními zejména ta jednání, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, či dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, či prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, či poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné. Naproti tomu v ustanovení § 241 odst. 5 taxativně uvádí negativní vymezení, na základě kterých není zvýhodňujícím právním jednáním a to zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, či právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, nebo právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení, za podmínek stanovených tímto zákonem. Ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 17/2013, ze dne 30. 9. 2015 za odporovatelné právní jednání dlužníka lze označit pouze takové právní jednání, které vede k tomu, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky -27-KSPHz majetku dlužníka, protože zbývající majetek dlužníka takové uspokojení pohledávky neumožňuje. Pokud by tedy dlužník disponoval zbývajícím majetkem v hodnotě dostačující pro uspokojení pohledávky věřitele, nemůže být odpůrčí žaloba úspěšná (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2088/2000 ze dne 22. 6. 2001). Soud proto musí posuzovat jmění dlužníka, tedy majetek i dluhy a nikoli pouze jeho aktiva a musí dojít k závěru, jakého uspokojení mohl věřitel dosáhnout před právním jednáním dlužníka, u něhož se domáhá vyslovení relativní neúčinnosti, a z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 17/2013, ze dne 30. 9. 2015, kdy právní úprava obsažená v insolvenčním zákoně v ustanoveních § 235 až § 243 je právní úpravou komplexní. Institut neúčinnosti právních úkonů nahrazuje v insolvenčním řízení institut odporovatelnosti upravený v ustanovení § 42a občanského zákoníku 1964, z čehož vyplývá, že úprava obsažená v občanském zákoníku 1964 se neprosadí. Nelze tedy aplikovat ani tu její část, která v mimoinsolvenčních poměrech umožňuje žalovanému (je-li jím osoba dlužníkovi blízká) ubránit se odpůrčí žalobě, když prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. K naplnění skutkové podstaty ustanovení § 240 insolvenčního zákona se nevyžaduje dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, ale pouze zjištění, že dlužník byl v době uskutečnění zpochybněného právního úkonu v úpadku, nebo že tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku. Jde-li o úkon činěný ve prospěch osoby dlužníku blízké, pak se skutečnost, že úkon byl učiněn v době, kdy byl dlužník v úpadku, předpokládá. Osoba dlužníku blízká u této skutkové podstaty neúčinnosti právního úkonu nemá jinou možnost obrany než prokázat, že dlužník v době uskutečnění tohoto právního úkonu nebyl v úpadku. Posouzení takového právního úkonu učiněného dlužníkem v rozhodné době vůči osobě blízké není podmíněno tím, zda tato osoba věděla o tom, zda v době učinění úkonu byl dlužník v úpadku, ani tím, že dlužník měl úmysl zpochybněným úkonem zkrátit uspokojení svých věřitelů. Za situace, kdy hlavním sporným bodem bylo posouzení neúčinnosti plateb provedených v období od 5. listopadu 2011 do 28. ledna 2014, nebo zda mohlo být vůbec odporováno těmto právním úkonům, když, jak již uvedeno shora, skutkový stav ohledně provedených plateb dlužníkem žalovanému účastníky řízení zpochybňován nebyl. Otázkou osoby blízké se zabýval soud v úvodu tohoto právního hodnocení, přičemž toto prokázáno nebylo. Vzhledem k tomu, že se tedy nejedná ani o koncern, vztahuje se na odporovatelnost zvýhodňujícího právního úkonu, tedy plateb učiněných ve prospěch žalovaného provedených v období od 5. listopadu 2011 do 28. ledna 2014 lhůta jednoho roku. Jestliže tedy insolvenční řízení ve věci dlužníka BRANALDI s.r.o., se sídlem 250 00 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 251 10 659, bylo zahájeno dne 25. března 2014, všechny předmětné platby od 5. listopadu 2011 do 24. března 2013 byly provedeny před více jak rokem před zahájením insolvenčního řízení, a proto těmto právním úkonům nelze odporovat. Proto se soud dále již nezabýval tím, zda tyto platby byly zvýhodňujícími právními úkony, neboť odporovat lze pouze takovým zvýhodňujícím právním úkonům, které byly učiněny v době jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení a tato podmínka splněna nebyla. Protože žalobce v daném případě neprokázal, že by žalovaný byl ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou nebo by s ní tvořil koncern, kdy je zřejmé, že žalovaný a dlužník spolu netvořili koncern, ale ani fakticky neměl žalovaný možnost ovlivnit chování dlužníka, nemohl společnost dlužníka řídit či nějak významně ovlivňovat a prosazovat se ve vedení společnosti, nejedná se tedy o koncern, a proto se vztahuje na odporovatelnost právního úkonu, tedy plateb učiněných ve prospěch žalovaného provedených v období od 5. listopadu 2011 do 24. března 2013 lhůta jednoho roku, když insolvenční řízení ve věci dlužníka BRANALDI s.r.o., se sídlem 250 00 Brandýs nad Labem, Brázdimská 2236, IČO 251 10 659, bylo zahájeno dne 25. března 2014. Všechny předmětné platby od 5. listopadu 2011 do 24. března 2013 tedy byly provedeny před více jak rokem před zahájením insolvenčního řízení, a proto těmto právním úkonům nelze odporovat. Co se týče -28-KSPHplateb provedených v období od 25. března 2013 do 24. března 2014, tedy v období jednoho roku před zahájením insolvenčního řízení, kdy již nesporně byl dlužník v úpadkové situaci s ohledem na problémy s rozjezdem nové linky v předchozích letech, které se ale v plné míře projevily až v roce 2013, posuzoval soud, zda šlo o zvýhodňující právní jednání. Soud má za to, že bylo prokázáno, že tyto platby dlužníka vůči žalovanému nebyly zvýhodňujícími právními úkony, když, jak vyplynulo s dokazování a to zejména z výpisů z bank, u kterých dlužník měl účty, kdy žádný z účastníků provedené platby dlužníkem nezpochybňoval, a čemuž odpovídá i předložený přehled plateb dlužníka, dlužník v tomto období prováděl platby nejen na účet žalovaného, ale mnoho plateb provedl dlužník i vůči dalším věřitelům, a nejen tedy ve prospěch žalovaného, čímž by ho zvýhodnil, neboť dlužník uspokojoval poměrně více svých věřitelů, čímž je zcela vyvráceno tvrzení žalobce, že by se jednalo o zvýhodňující právní úkony, když ve vztahu k ostatním věřitelům, jež dlužník uspokojoval, žaloby žalobce na neúčinnost těchto plateb nepodal. Přitom soud může zvýhodňování žalobce posuzovat pouze ve vztahu k věřitelům v daném insolvenčním řízení, kdy ale tito věřitelé neutrpěli žádnou újmu platbami dlužníka prováděnými do listopadu 2013, ať už byli či nebyli obchodními partnery dlužníka vzhledem k tomu, že do té doby žádné neuhrazené pohledávky od dlužníka neměli, což nesporně vyplývá z podaných přihlášek. Proto, pokud by soud uznal neúčinnost těchto předchozích právních úkonů dlužníka, došlo by ve svém důsledku k zvýhodnění ostatních věřitelů přihlášených do tohoto insolvenčního řízení, když v té době dlužník tím, že jim nic nedlužil, nemohl tyto věřitele v žádném případě nijak znevýhodnit. Navíc, jak vyplynulo z předložených přehledů plateb a žalobního petitu, žalobce ani neuplatňoval neúčinnost všech provedených plateb, ale pouze některých, což nebylo následně ani žalobcem náležitě přes výzvu soudu vysvětleno. V důsledku toho se tvrzení žalobce stala v tomto směru zmatečnými a jednoznačně zpochybňující tvrzení o ostatních provedených platbách dlužníkem ve vztahu k žalovanému. Z předložených přehledů výplat jednotlivým věřitelům vyplynulo, že dlužník uspokojoval pohledávky všech svých věřitelů, přičemž procentuální uspokojení se u jednotlivých věřitelů lišilo, avšak z přehledu je zřejmé, že žalovanému nebylo uhrazeno 100 % jeho pohledávek, ale pouze 71 % přičemž někteří věřitelé byli uspokojeni v nižších procentech a někteří vůbec, ale další věřitelé byli uspokojeni zcela a někteří ve vysokém procentuálním uspokojení, kdy věřitel Agentura Pancéř s.r.o., byl uspokojen ve výši 93 %, Agentura Sarah s.r.o., ve výši 51%, Achilles Cz s.r.o., ve výši 62 %, Apis Spolka z.o.o., ve výši 64 %, BeA CS s.r.o., ve výši 89 %, Branaldi Fft. ve výši 72 %, Buehnen Polska Sp, z.o.o., ve výši 94 %, Burea Veritas Czech Republic ve výši 66 %, Care Car a.s., ve výši 82 %, CITO CZ s.r.o., ve výši 73 %, CNI Tisk Servis s.r.o., ve výši 63 %, CWS-boco Česká republika s.r.o., ve výši 59 %, Deloitte Advisory s.r.o., ve výši 91 %, Deutsche Leasing ČR spol. s.r.o., ve výši 100 %, DKK Stav s.r.o., ve výši 77 %, DS Smith Packaging, ve výši 72 %, Euroform Group s.r.o., ve výši 43 %, Feifer-kovovýroba spol. s r.o., ve výši 72 %, Ferona Thyssen Plastics ve výši 77 %, Ferratt International Czech s.r.o., ve výši 89 %, FH Technik spol. s r.o., ve výši 50 %, Firtas Polytechnik s.r.o., ve výši 0 %, Flaga s.r.o., ve výši 100 %, Fujifilm Europe GmbH, ve výši 72 %, Gorsaco s.r.o., ve výši 60 %, HaWe systems s.r.o., ve výši 99 %, Hoffman Žižák spol. s r.o., ve výši 84 %, HSW Signall s.r.o., ve výši 89 %., Rudolf Chmela st. ve výši 89 %, Inchema s.r.o., ve výši 67 %, Investiční a majetková a.s., ve výši 83 %, Iva Vodáková-Durabo, ve výši 65 %, Jan Mihuc, ve výši 70 %, Jaroslav Tichý-Auto Tichý, ve výši 81 %, Jídelna Popelka s.r.o., ve výši 80 %, Karel Kaňák s.r.o., ve výši 97 %, Michael Huber CZ s.r.o., ve výši 73 %, Obaly Bohemia s.r.o., ve výši 46 %, Petr Klabík, ve výši 86 %, Plastform Brno, s.r.o., ve výši 83 %, Purum s.r.o., ve výši 73 %, Rödl & Partner v.o.s., ve výši 89 %, Rollatech CZ s.r.o., ve výši 86 %, Smero spol. s r.o., ve výši 69 %, T. O. M. pneu s.r.o., ve výši 85 %, Tauri CZ s.r.o., ve výši 78 %, Technology s.r.o., ve výši 67 %, Tetronik, v.d., ve výši 80 %, Toyota -29-KSPHmateriál handling CZ s.r.o, ve výši 73 %, Unipress s.r.o., ve výši 62 %, URS Inspekce s.r.o., 52 %, Václav Tupý profiprint Kolín, ve výši 88 %, Valido Pre-press s.r.o., ve výši 80 %, VGD-Audit s.r.o., ve výši 50 %, Wrap Solution s.r.o., ve výši 70 %. Z tohoto přehledu, který plně koresponduje s výpisy z účtů dlužníka, které jsou na CD založeny ve spise, není proto zřejmé, na základě čeho žalobce dovodil, že dlužník nadmíru zvýhodňoval žalovaného. Je nesporné, že žalovaný poskytoval dlužníkovi výrazné výhody poskytováním dodávek materiálu nutných k zajištění výroby i v době, kdy již platby nebyly pravidelně a v plné výši hrazeny, kdy dlužník odebíral zboží z konsignačního skladu v rozporu s pokynem dozorčí rady, že bude odebírat pouze do výše 50 000 000,-Kč, přičemž dlužník tuto částku nedodržoval a v únoru 2014 již překračoval tento limit o 8 000 000,-Kč, přičemž pokud hradil platby žalovaného, tak nejstarší, ani tímto žalovaného nijak nezvýhodňoval. Žalobci se nepodařilo prokázat, že by se v tomto případě jednalo o zvýhodňující právní úkon, kdy je zcela zřejmé, že právní úkony-platby byly učiněné dlužníkem za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterých dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch. Dlužník prováděl ve prospěch žalovaného platby nejstarších faktur za dodávky materiálu, který bezodkladně potřeboval k zajištění svého provozu, kdy dlužník tento materiál také dále zpracovával a prodával se ziskem. Z toho je zcela zřejmé, že pokud by tyto dodávky materiálu od žalovaného neprobíhaly, dlužník by nemohl vyrábět, přičemž žalovaný, pokud by postupoval s péčí řádného hospodáře, by musel činit kroky k tomu, aby danou situaci, kdy by nebyly hrazeny faktury za dodaný materiál, určitým způsobem řešil a to zamezením možnosti dlužníka k odběru materiálu z konsignačního skladu, což by jednoznačně vedlo k ukončení provozu dlužníka již mnohem dříve. Je zcela zřejmé, že by bylo nehospodárné, aby dlužník odebíral zboží od žalovaného bezplatně za situace, kdy již dlužník nebyl schopen si dodávky předmětného materiálu zajistit od jiných dodavatelů vzhledem k tomu, že jim v té době řádně neplatil, přičemž dlužník prováděl úhradu nejstarších faktur žalovaného, když toto zboží bylo bezpodmínečně nutné k zajištění jeho výrobní činnosti. Dlužník tedy obdržel za své platby přiměřené protiplnění a tím byly dodávky zboží, které dlužník odebíral a využíval dříve, než docházelo k platbám ve prospěch žalovaného. Protiplnění je v tomto případě naprosto nesporné, neboť žalovaný tím, že poskytl dlužníkovi v rámci obchodních vztahů předmětný materiál, tomuto umožnil provoz a tím vytváření zisku a příjmů, ze kterých následně uhrazoval nejen pohledávky žalovaného, ale jak uvedeno výše, i mnoha dalších věřitelů, kdy bez těchto dodávek by dlužník vůbec nemohl podnikat a shora uvedení věřitelé a tedy i věřitelé přihlášení v daném insolvenčním řízení by neobdrželi vůbec nic. Soud vycházel i z toho, že ke zmenšení majetku dlužníka zásadně nemůže dojít v případech tzv. ekvivalentních právních úkonů, o které jde tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. A takovéto plnění ze strany žalovaného bylo nesporně prokázáno, což nebylo zpochybňováno ani žalobcem, přičemž tyto obchodní smlouvy a tyto obchody byly uzavřeny a probíhali ještě o mnoho let dříve, než se vůbec dlužník dostal do úpadkové situace. Proto se soud neztotožnil s názorem žalobce, že dlužník žalovanému v jím uplatňovaném období neměl platit vůbec nic (což by bylo zcela nepochopitelné, když plnil i mnoha dalším věřitelům), kdy pak by bylo zcela jednoznačné, že by došlo k ukončení provozu závodu dlužníka. Pokud tedy měl žalobce za to, že dlužník neměl platit vůbec žádnému z věřitelů, pak měl ale zároveň podat odpůrčí žalobu i na všechny věřitele, kterým dlužník plnil, neboť i těmito platbami by pak dlužník zkracoval uspokojení svých věřitelů. Z podaných odpůrčích žalob vyplývá, že si žalobce vybral pouze věřitele dlužníka, kteří bezprostředně zabezpečovali provoz jeho závodu a ostatní věřitele, kterým dlužník rovněž poskytoval platby a to i ve výši vyšší než 90% a tedy věřitele, kteří dostali vyšší plnění než žalovaný, ponechal zcela bez povšimnutí a to i v případě jednatele -30-KSPHdlužníka Rudolfa Chmely. O úpadku dlužníka pak lze hovořit až na konci roku 2013, což jednak vyplývá z přihlášek věřitelů v insolvenčním řízení dlužníka, které jsou zveřejněny ve veřejně přístupném insolvenčním rejstříku a není třeba je dokazovat, ze kterých je zcela zřejmé, že naprostá většina dluhů dlužníka je z období konce roku 2013 a navíc byl dlužníkovi ještě v roce 2012 poskytnut úvěr PPF bankou a.s., který měl zajistit konsolidaci provozu dlužníka, k čemuž však v následném období nedošlo, avšak po poskytnutí tohoto krátkodobého úvěru měl dlužník dostatek finančních prostředků a jeho finanční situace nebyla poté natolik kritická, aby se mohlo hovořit o úpadkové situaci. K tomu, aby bylo možné žalobě vyhovět, je třeba, aby bylo prokázáno, že nebýt sporných právních jednání, dostalo by se v rámci konkursu dlužníka ostatním věřitelům vyššího uspokojení, přičemž dle ustanovení § 101 o.s.ř. tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto směru žalobce, což však nemohl s ohledem na přihlášenou pohledávku věřitele PPF banka a.s. ve výši 225 368 807,76 Kč prokázat, když hodnota veškerého majetku dlužníka dle soupisu majetkové podstaty zveřejněném v insolvenčním rejstříku je podstatně nižší. Smyslem žaloby na vyslovení neúčinnosti právních úkonů je zajistit, aby bylo do majetkové podstaty dlužníka vydáno původní dlužníkovo plnění z neúčinného právního úkonu, ovšem toliko za předpokladu, že to pro podstatu a tudíž pro uspokojení pohledávek věřitelů bude ekonomicky výhodné. V poměrech projednávané věci to znamená porovnat, jaká by byla výše uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů včetně pohledávek žalované v případě, že by dlužník žalovanému faktury za dodané zboží nezaplatil a v případě, že by tomu tak nebylo. Nelze ani přehlédnout, že primárním cílem insolvenčního řízení je dosažení co nejvyššího poměrného uspokojení všech věřitelů v daném insolvenčním řízení. Ve vztahu k řízení o určení neúčinnosti právních úkonů dlužníka a vydání plnění z těchto úkonů do majetkové podstaty je dán právní zájem přihlášených věřitelů na výsledku řízení, tj. na vítězství žalujícího insolvenčního správce, když ostatní věřitelé mají zájem na tom, jaký bude mít výsledek tohoto řízení dopad do jejich právního postavení, když výsledek sporu se promítne nepřímo i do právního postavení ostatních věřitelů, konkrétně by se mělo projevit v míře jejich uspokojení v insolvenčním řízení. Avšak žádný jiný věřitel než věřitel PPF banka a.s., by z tohoto případného neúčinného právního úkonu dlužníka prospěch neměl a to ani v minimální výši, když veškerý majetek, včetně pohledávek, má zajištěn právě věřitel PPF banka a.s., z titulu poskytnutých úvěrů dlužníkovi v roce 2012, jak vyplývá ze shora citovaných smluv. Rovněž se žalobci nepodařilo prokázat, že by v daném případě šlo o neúčinnost úmyslně zkracujících právních úkonů, kdy jde o právní jednání, jimiž došlo k úmyslnému zkrácení dlužníkových věřitelů. V tomto případě je nutno splnit znaky této neúčinnosti a to 1) následek, subjektivní stránku dlužníka subjektivní stránka osoby, v jejíž prospěch bylo zkracující právní jednání učiněno. S ohledem na výše uvedené zde pak použití § 242 odst. 2 IZ nepřipadá v úvahu. Závěr, že šlo o úmyslně zkracující právní úkon (právní jednání) musí plynout již ze samotné podstaty dojednané smlouvy mezi dlužníkem a žalovaným, což ale předpokládá, že by šlo o smlouvu uzavřenou již v době úpadkové situace dlužníka, kdy úmyslem dlužníka by bylo zkrátit uspokojení ostatních věřitelů ve prospěch žalovaného. V daném případě, ale žalovaný s dlužníkem obchodoval již mnoho let před tím, než dlužník měl jakékoli finanční problémy, kdy mezi nimi bylo uzavřeno, že žalovaný bude dodávat dlužníkovi materiál pro jeho výrobu, který mu navíc již v roce 2012 ostatní dodavatelé odmítali dodávat, a dlužník se za to zavázal žalovanému platit, přičemž zisk žalovaného z tohoto obchodního vztahu byl 1%. Z toho proto nelze dovodit, že šlo o právní jednání ekonomicky nevýhodné pro majetkovou podstatu dlužníka, kdy tento obchodní vztah předpokládal odpovídající aktivitu žalovaného na dodávkách materiálu bezpodmínečně nutných k zajištění výroby dlužníka, z čehož, že v úmyslu zkrátit věřitele dlužníka jednal i žalovaný, neplyne a ani plynout nemůže, když dlužník platbami žalovanému ostatní věřitele výraznou měrou nepoškodil, zvláště za situace, -31-KSPHkdy někteří věřitelé byli uspokojeni i ve vyšší míře svých pohledávek. Protože se nejednalo v případě žalovaného o osobu blízkou a netvoří s dlužníkem koncern, leží tíže důkazního břemene na insolvenčním správci, který musí úmysl prokázat, což se žalobci v žádném případě nepodařilo. S ohledem na shora uvedené proto soud dospěl k závěru, že žaloba žalobce není důvodná a žalobu na určení neúčinnosti právních úkonů-plateb provedených ve prospěch žalovaného zamítl.

O nákladech řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když plně úspěšnému žalovanému vznikly náklady za právní zastoupení advokátem, soud přiznal žalovanému náhradu nákladů v řízení ve výši 17 050,-Kč za 6 právní úkony (převzetí, 2 x vyjádření, 3 x účast na jednání, jeden úkon-účast na vyhlášení rozhodnutí účtován za 1/2) po 3 100,-Kč z tarifní hodnoty 50 000,-Kč ( § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 9 odst. 4 písm. c vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 1 800,-Kč za 6 úkonů po 300,-Kč, celkem tedy ve výši 18 850,-Kč, což s připočtením 21% DPH činí celkem 22 808,50 Kč.

V Praze dne 14. září 2016

JUDr. Naděžda K ř i v á n k o v á, v. r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Jana Kvapilová