67 ICm 1169/2015
č.j.: KSPH 67 ICm 1169/2015-105 sp.zn. insolvenčního řízení: KSPH 67 INS 31045/2014 značka žalobce: GE-01/51077/zl

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze, se sídlem Nám. Kinských 5, 150 75 Praha 5, rozhodl soudcem Tomášem Jirmáskem ve věci žalobce: GE Money Bank, a.s., IČO: 256 72 720, se sídlem Praha 4, Michle, Vyskočilova 1422/1a, PSČ: 140 28, zastoupen JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: JUDr. Marek Pavlovský PhD., IČO: 662 42 479, se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, insolvenční správce dlužníků: a) Martin anonymizovano , anonymizovano a b) Vlasta anonymizovano , nar. 4.11.1963, oba bytem Veselice 25, 294 04 Veselice, zastoupen Mgr. Šárkou Polanskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5, o určení pravosti a in eventum výše nevykonatelné pohledávky žalobce přihlášené do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 67 INS 31045/2014,

takto:

I. Žaloba na určení, že popřená část pohledávky žalobce za dlužníky: a) Martin anonymizovano , anonymizovano a b) Vlasta anonymizovano , nar. 4.11.1963, oba bytem Veselice 25, 294 04 Veselice, ve výši 30.119,50 Kč, která byla přihlášena do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 67 INS 31045/2014 z titulu nároku na náhradu nákladů rozhodčího řízení přiznaného rozhodčím nálezem vydaným dne 20.11.2009 rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., ve věci vedené pod sp.zn. 24457/09, je pravou pohledávkou, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6.800,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Šárky Polanské, advokátky.

Odůvodnění:

I. Tvrzení žalobce (žalobní návrh)

[1] Žalobou podanou dne 24.3.2015 se žalobce proti žalovanému insolvenčnímu správci dlužníků: a) Martin anonymizovano , anonymizovano a b) Vlasta anonymizovano , nar. 4.11.1963, oba bytem Veselice 25, 294 04 Veselice (dále jen Dlužníci ) domáhal určení, že pohle- dávka ve výši 30.119,50 Kč, představující náhradu nákladů rozhodčího řízení, je po právu. Uvedená částka nákladů rozhodčího řízení měla být žalobci přiznána rozhodčím nálezem ze dne 4.12.2009, sp.zn. 24457/09, vydaným v řízení zahájeném žalobou doru- čenou dne 2.10.2009 do sídla Sdružení rozhodců, a.s. (dále jen Rozhodčí nález ).

[2] Žalobce dále uvedl, že tuto svoji pohledávku přihlásil dne 5.1.2015 do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 67 INS 31045/2014 ve věci Dlužníků (dále jen Insolvenční řízení ). Pohledávka byla přezkoumána na přez- kumném jednání dne 10.3.2015, kterého se žalobce neúčastnil. Pohledávka byla do Insol- venčního řízení přihlášena jako vykonatelné, ale insolvenčním správcem byla přezkou- mána jako nevykonatelná a současně byla celá popřena.

[3] K důvodu vydání Rozhodčího nálezu žalobce uvedl, že se jedná o náklady žalobce v rozhodčím řízení. Žalobce uzavřel dne 15.2.2007 s Dlužnicí Smlouvu o úvěru s pojiš- těním klienta Expres č. 182197886 ve výši 90.000,-Kč (dále jen Smlouva o úvěru ). Jelikož Dlužnice úvěr nesplácela řádně a včas, byl úvěr žalobcem dne 22.1.2009 zes- platněn.

II. Tvrzení žalovaného (žalobní obrana)

[4] Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že žalobou uplatněný nárok neuznává ani částečně. Žalovaný uvedl, že vztah mezi žalobcem a Dlužnicí je vztahem spotřebitelským, v kterém je (jak žalobce dovozuje z jím citovaných soudních rozhodnutí) zakázáno sjednávání rozhodčích doložek. Sjednaná rozhodčí doložka, je tak absolutně neplatná. Nad rámec uvedené argumentace žalovaný uváděl, že rozhodčí doložka je v rozporu s dobrými mravy a rovněž je neplatná proto, že neobsahuje přímé určení rozhodce, když Sdružení rozhodců, s.r.o., není stálým rozhodčím soudem, pročež ani odkaz na jednací řád této společnosti nemůže zhojit absenci neurčitosti výběru rozhodce.

[5] Protože sporná částka představuje náklady (rozhodčího) řízení, jde o pohledávku, která má základ v procesním právu a vzniká až na základě pravomocného rozhodnutí, které má v tomto směru konstitutivní charakter. Vzhledem k nicotnosti Rozhodčího nálezu tak nárok na náhradu nákladů (rozhodčího) řízení nevznikl.

[6] S ohledem shora uvedené žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

III. Skutková zjištění

[7] Protože ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, soud ve smyslu ust. § 115a o.s.ř. 1, vyzval účastníky, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se nevyjádří, bude mít soud za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o.s.ř.). Účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili. Soud proto věc rozhodl, aniž by naři- zoval jednání, pouze na základě předložených listinných důkazů a tvrzení žalobce.

[8] Z žalobcem předložených důkazů soud zjistil níže uvedené skutečnosti týkající se Insol- venčního řízení, a to že: dne 14.11.2015 Dlužníci podali k poštovní přepravě insolvenční návrh spojený se společným návrhem na povolení oddlužení manželů, který byl Krajskému soudu v Praze doručen dne 18.11.2014 (zjištěno z citovaného insolvenčního návrhu; událost č. A-1 v insolvenčním spise Krajského soudu v Praze sp.zn. KSPH 67 INS 31045/2014), dne 18.11.2014 v 11:45 hodin bylo oznámeno zahájení Insolvenční řízení ve věci Dlužníků, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. KSPH 67 INS 31045/2014 (zjištěno z Vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení vydané Krajským soudem v Praze dne 18.11.2014, č.j. KSPH 67 INS 31045/2014-A-3), dne 11.12.2014 byl zjištěn úpadek Dlužníků a současně bylo rozhodnuto o způsobu řešení tohoto úpadku oddlužením, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný JUDr. Marek Pavlovský, Ph.D., se sídlem Plzeňská 4, 150 00 Praha 5 (dále též Insolvenční správce ). Lhůta pro podání přihlášek byla stanovena do 12.1.2015 (vše zjištěno z usnesení Krajského soudu v Praze č.j. KSPH 67 INS 31045/2014-A-9 ze dne 11.12.2014), žalobce podal přihlášku své pohledávky dne 5.1.2015 prostřednictvím datové schránky, přičemž pohledávku označil za vykonatelnou (zjištěno z Přihlášky pohledávky věřitele č. P9), dne 10.3.2015 se konalo přezkumné jednání, při kterém Insolvenční správce (žalobce) popřel část přihlášené pohledávky žalobce ve výši 30.119,50 Kč, a to co do pravosti a in eventum co do výše. Pohledávka v této části byla Insolvenčním správcem přezkoumána jako nevykonatelná. Dlužníci uznali celou žalobcem přihlášenou pohledávku (vše zjištěno z Protokolu o přezkumném jednání ze dne 10.3.2015 a Upraveného seznamem přihlášených pohledávek) a dne 10.3.2015 Insolvenční správce zaslal žalobci vyrozumění o popření přihlášené pohledávky spolu s poučením o možnosti podat žalobu na určení její pravosti a výše, které bylo žalobci doručeno dne 13.3.2015 (zjištěno z předmětného vyro- zuměním, včetně dodejky).

[9] Dne 12.4.2006 uzavřel žalobce s Dlužnicí Smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl Dlužnici poskytnut úvěr ve výši 90.000,-Kč, který se Dlužnice zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách. V čl. III. odst. 10 bylo ujednáno, že veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení

1 zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř. )

před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., v platném znění, podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., IČ: 63 49 66 58 s tím, že tyto dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Smluvní strany výslovně prohlašují, že tyto dokumenty považují za ujednání ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., v platném znění, a měly možnost se s nimi seznámit. Tato rozhodčí doložka nabývá účinnosti dnem, kdy bude Sdružení rozhodců, s.r.o. doručena žaloba jedné smluvní strany proti druhé smluvní straně (dále jen Rozhodčí doložka ) (vše zjištěno ze Smlouvy o úvěru s pojištěním klienta Expres ze dne 15.2.2007).

[10] Dne 22.1.2009 žalobce prohlásil úvěr z Úvěrové smlouvy za splatný (zjištěno z Oznámení Banky o prohlášení úvěru za splatný ze dne 22.1.2009).

[11] Dne 22.9.2009 podal žalobce proti Dlužnici návrh na vydání rozhodčího nálezu pro zaplacení částky 94.956,08 Kč s příslušenstvím, přičemž předmět sporu se týkal nezaplaceného úvěru z Úvěrové smlouvy (zjištěno z citovaného návrhu).

[12] Dne 4.12.2009 vydal JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D., sídlem na adrese Sdružení rozhodců, a.s., Rozhodčí nález, kterým uložil Dlužnici, aby do tří dnů od právní moci Rozhodčího nálezu zaplatila žalobce částku 94.956,08 Kč spolu s náklady rozhodčího řízení ve výši 30.119,50 Kč. Uvedený rozhodce v odůvodnění Rozhodčího nálezu (mimo jiné) uvedl, že dne 2.10.2009 byl do sídla Sdružení rozhodců, a.s., doručen žalobní návrh ve věci žalobce GE Money Bank, a.s., versus Vlasta anonymizovano , o zaplacení částky 94.956,08 Kč. V tomto sporu byl postupem podle § 10 odst. 3 rozhodčího řádu Sdružení rozhodců, a.s., jmenován rozhodcem JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D., který rozhodčí doložku přezkoumal, shledal ji platnou a funkci přijal. Spor se týkal nevráceného částky 90.000,-Kč poskytnuté na základě Smlouvy o úvěru ze dne 15.2.2007 (vše zjištěno z citovaného Rozhodčího nálezu).

Nehodnocené důkazy [13] Důkazy: Platební rozkaz vydaný Obvodním soudem pro Prahu 1 č.j. 51 C 6588/2009-6 ze dne 11.12.2009 Smlouva o úvěru s pojištěním klienta Expres ze dne 12.4.2006 Upravený seznam přihlášených pohledávek (jednotlivé přezkumné listy) týkajících se ostatních věřitelů přihlášených do Insolvenčního řízení soud nehodnotil, když má již dostatečně za zjištěný skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí ve věci a tyto důkazy nemají k dané věci bezprostřední vztah. K tomu soud uvádí, že není pravda, jak se domnívá žalobce, že by soud k předložení těchto důkazů žalobce vyzýval.

IV. Závěr soudu o skutkovém ději

[14] Na základě shora uvedených důkazů, dospěl soud k závěru o skutkovém stavu (ději), a to že Dlužníci podali dne 14.11.2015 k poštovní přepravě insolvenční návrh spojený se společným návrhem na povolení oddlužení manželů, který byl Krajskému soudu v Praze

doručen dne 18.11.2014. Stejného dne v 11:45 hodin bylo oznámeno zahájení Insol- venční řízení ve věci Dlužníků. Dne 11.12.2014 byl zjištěn jejich úpadek a současně jim bylo povoleno oddlužení, přičemž Insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný a lhůta pro podání přihlášek byla stanovena do 12.1.2015. Žalobce podal přihlášku své pohledávky dne 5.1.2015, přičemž pohledávku označil za vykonatelnou. Dne 10.3.2015 se konalo přezkumné jednání, při kterém Insolvenční správce popřel část přihlášené pohledávky žalobce ve výši 30.119,50 Kč, a to co do pravosti a in eventum co do výše. Pohledávka v této části byla Insolvenčním správcem přezkoumána jako nevykonatelná. Dlužníci uznali celou žalobcem přihlášenou pohledávku. Dne 13.3.2015 bylo žalobci doručeno vyrozumění Insolvenčního správce o popření přihlášené pohledávky spolu s poučením o možnosti podat žalobu na určení její pravosti a výše.

[15] Dne 12.4.2006 uzavřel žalobce s Dlužnicí (označenou rodným číslem) Smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl Dlužnici poskytnut úvěr ve výši 90.000,-Kč (bez stanovení účelu), který se Dlužnice zavázala splácet v pravidelných měsíčních splátkách. V čl. III. odst. 10 byla ujednána výše citovaná Rozhodčí doložka. Dne 22.1.2009 žalobce prohlásil úvěr z Úvěrové smlouvy za splatný a dne 22.9.2009 proti Dlužnici podal návrh na vydání rozhodčího nálezu pro zaplacení částky 94.956,08 Kč s příslušenstvím, přičemž předmět sporu se týkal nezaplaceného úvěru z Úvěrové smlouvy (zjištěno z citovaného návrhu).

[16] Dne 4.12.2009 vydal JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D., sídlem na adrese Sdružení rozhodců, a.s., Rozhodčí nález, kterým uložil Dlužnici, aby do tří dnů od právní moci Rozhodčího nálezu zaplatila žalobce částku 94.956,08 Kč spolu s náklady rozhodčího řízení ve výši 30.119,50 Kč.

V. Právní úprava

[17] Podle ust. § 177 insolvenčního zákona 2 k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Vykonatelnost pohledávky se prokazuje veřejnou listinou.

[18] Podle ust. § 198 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem, mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insol- venčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření. Podle odst. 2 citovaného ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku.

2 zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen insolvenční zákon )

Podle odst. 3 citovaného ustanovení vyjde-li v průběhu řízení o žalobě podle odstavce 1 najevo, že popřená pohledávka je pohledávkou vykonatelnou, není to důvodem k zamítnutí žaloby, žalovaný je však v takovém případě povinen prokázat důvod popření podle § 199.

[19] Podle ust. § 134 o.s.ř., listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno.

[20] Podle ust. § 37 odst. 1 starého občanského zákoníku 3, musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

[21] Podle ust. § 39 starého občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsa- hem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

[22] Podle ust. § 55 odst. 1 starého občanského zákoníku smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odst. 2 citovaného ustanovení ve znění ke dni uzavření Smlouvy jsou ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 neplatná. Podle odst. 2 citovaného ustanovení ve znění ke dni vynesení tohoto rozsudku se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (§ 40a). Ovlivňuje-li však takové ujednání přímo i další ujednání smlouvy, může se spotřebitel dovolat neplatnosti celé smlouvy. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv platí výklad pro spotřebitele příznivější.

[23] Podle ust. § 56 odst. 1 starého občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotře- bitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, která vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění.

[24] Podle ust. § 262 odst. 4 obchodního zákoníku 4 ve vztazích podle § 261 nebo podříze- ných obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebi- telských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpo- vědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

3 zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen starý občanský zákoník ) 4 zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen obchodní zákoník )

[25] Podle Preambule Směrnice o nepřiměřených podmínkách 5 by příjemci zboží nebo služeb měli být chráněni před zneužitím moci prodávajícího nebo poskytovatele, zejména před jednostranně sepsanými běžnými smlouvami a nepřiměřeným vyloučením základních práv ve smlouvách, (a to) ve všech smlouvách uzavíraných mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli Při posuzování přiměřenosti (smluvních podmínek) musí být brán zvláštní ohled na sílu vyjednávacích pozic stran, na to, zda měl spotřebitel nějakou pohnutku k tomu, aby souhlasil s podmínkou Smlouvy by měly být sepsány jasným a srozumitelným jazykem Soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici přiměřené a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání nepřiměřených podmínek ve smlouvách se spotřebiteli. Pro účely Směrnice o nepřiměřených podmínkách se rozumí nepřiměřenými podmínkami smluvní podmínky vymezené v článku 3 (čl. 2 písm. a). Smluvní podmínka, která neby- la individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadav- kem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele (čl. 3 odst. 1). Podmínka je vždy považována za nesjednanou individuálně, jestliže byla sepsána předem, a spotře- bitel proto nemohl mít žádný vliv na obsah podmínky, zejména v souvislosti s předem sepsanou běžnou smlouvou. Skutečnost, že některé aspekty podmínky nebo jedna konkrétní podmínka byly individuálně sjednány, nevylučuje použití tohoto článku pro zbytek smlouvy, jestliže celkové posouzení smlouvy ukazuje, že jde o předem sepsanou běžnou smlouvu. Jestliže některý prodávající nebo poskytovatel tvrdí, že určitá běžná podmínka byla individuálně sjednána, je povinen o tom předložit důkaz (čl. 3 odst. 2). V případě smluv, v nichž jsou všechny nebo některé podmínky nabízené spotřebiteli předloženy písemně, musí být tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některé podmínky má převahu výklad, který je pro spotře- bitele nejpříznivější (čl. 5). Podle odst. 1 písm. q) přílohy Směrnice o nepřiměřených podmínkách, která obsahuje (informativní a nevyčerpávající) seznam podmínek, které mohou být pokládány za nepřiměřené, se za takové podmínky považují i ty, jejichž cílem nebo následkem je zbavení spotřebitele práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek, zejména požadovat na spotřebiteli, aby předkládal spory výlučně rozhodčímu soudu, na který se nevztahují ustanovení právních předpisů, nebo bránění uplatnění tohoto práva, nepři- měřené omezování důkazů, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládání důkazního břemene, které by podle použitelných právních předpisů mělo příslušet druhé smluvní straně, spotřebiteli.

VI. Právní posouzení věci

[26] Jak bylo již uvedeno, tak žaloba byla podána dne 24.3.2015, a tedy ve světle výše uve- dených skutkových zjištění včas.

[27] Z Úvěrové smlouvy (zejména z označení jejích účastníků) zřetelně plyne, že byla uzav- řena žalobcem jako podnikatelem v rámci jeho podnikatelské činnosti, zatímco Dlužnice 5 směrnice Rady č. 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/83/EU ze dne 25.10.2011 (dále jen Směrnice o nepřiměřených podmínkách )

jí uzavřela jako nepodnikatelka. Jde tedy o typický spotřebitelský vztah mezi doda- vatelem (poskytovatelem) a spotřebitelem, jak předpokládá ust. § 52 starého občanského zákoníku. V takovém případě se smluvní ujednání účastníků nemohou odchýlit od zá- kona v neprospěch Dlužnice, která se zejména nemůže vzdát práv, které jí zákon posky- tuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.

Otázka vykonatelnosti pohledávky žalobce

[28] Soud se předně zabýval otázkou, zda je sporná pohledávka žalobce pohledávkou vyko- natelnou, když toto má význam při posuzování důvodů vzniku, resp. popření pohle- dávky (§ 198 odst. 2, resp. 199 odst. 2 insolvenčního zákona) a dále pro posouzení, kdo má v tomto řízení povinnost tvrzení a důkazní. Podle ust. § 177 insolvenčního zákona se vykonatelnost pohledávky prokazuje veřejnou listinou. To znamená, že samo o sobě nestačí, že pohledávka vykonatelnou je, ale musí to být v insolvenčním řízení (nejpoz- ději při přezkumu pohledávky) ještě doloženo. Uvedená skutečnost se prokazuje veřej- nou listinou.

[29] Odpověď na otázku, co je veřejná listina, nabízí ust. § 134 o.s.ř. Je zřejmé, že rozhodce JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D., není soudem ani jiným státním orgánem. Veřejnou listinou pak již může být jen listina, která je zvláštními předpisy za veřejnou prohlášena. V posuzovaném případě by takovým předpisem byl zákon o rozhodčím řízení 6, avšak ani jeho ust. § 28 odst. 2 není takovou normou, přestože se jí na první pohled může zdát, a nemůže tak zakládat charakter rozhodčích nálezů jako veřejných listin. Citované ustanovení toliko stanoví, že doručené rozhodčí nálezy nabývají účinků pravomocného soudního rozhodnutí, a jsou soudně vykonatelné. Není zde však explicitně (jak ust. § 134 o.s.ř. předpokládá) uvedeno, že by (pravomocný) rozhodčí nález byl veřejnou listinou. Pouze stanoví, že na jeho základě lze vést výkon rozhodnutí (exekuci). Nelze proto směšovat pojmy exekuční titul a doložení vykonatelnosti pohledávky v insol- venčním řízení . Výčet veřejných listin je pak třeba vhledem k jejich specifickému charakteru pojmout restriktivně, když toliko zákon může stanovit (a to výslovně), která listina veřejnou je, a která nikoliv. Z uvedeného plyne, že je-li vykonatelnost pohle- dávky věřitele dokladována rozhodčím nálezem, tak nemůže být taková pohledávka do insolvenčního řízení přihlášena jako vykonatelná.

[30] Pokud jde o charakter rozhodce, tak soud odkazuje na níže citované názory vyjádřené v usnesení Ústavního soudu 7. Platí-li následující o Rozhodčím soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, zřízeném zákonem, tím spíše dále uvedené závěry platí o rozhodcovské činnosti JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D.: Ústavní soud se zabýval otázkou, zda rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky je pravomoc- ným rozhodnutím orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, resp. podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž dospěl k závěru, že Rozhodčí soud při Hospo- dářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není orgánem veřej- né moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné

6 zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o rozhodčím řízení ) 7 citováno dle usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 174/02 ze dne 15.7.202 a sp.zn. III. ÚS 32/06 ze dne 20.7.2006

moci podle uvedených ustanovení Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu. Podle § 1 odst. 2 písm. b) Řádu č. OV02/94 Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky rozhodčí soud rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami. V tomto směru jeho názor koresponduje s názorem předsedy rozhodčího senátu, že charakter rozhodčí činnosti je založen smlouvou delegující vůli stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud. Není-li rozhodčí řízení v právu zakotveno jako obligatorní, převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční. Tím, že platné právo umožňuje rozhodovat majetkové spory i jinými subjekty než státními (soudy), z nich nečiní bez dalšího orgány veřejné moci. Ani okolnost, že rozhodčí nález je exekučním titulem, sama o sobě tomu, kdo jej vydal, oproti tvrzení stěžovatele, postavení orgánu veřejné moci nezaručuje.

[31] Soudu je znám rozsudek Nejvyššího soudu 8, který se dovolává ust. § 28 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení, podle kterého rozhodčí nález nabývá dnem doručení účinku pravo- mocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Jde-li o odkaz na soudní vyko- natelnost, tak již bylo uvedeno výše, že není-li výslovný odkaz i v insolvenčním zákoně, tak se taková norma použít nemůže (není na ní insolvenčním zákonem odkázáno). Ani důvodová zpráva k insolvenčnímu zákonu či k jeho revizní novele rozhodčí nálezy nezmiňuje.

[32] Jde-li o obdobné účinky jaké má pravomocné soudní rozhodnutí (které veřejnou listinou je), tak ani taková norma není způsobilá rozhodčí nálezy prohlásit za veřejné listiny, a to ani analogicky. Podobný vztah veřejné listiny a obdobných účinků jiné listiny byl řešen v rozsudku Nejvyššího soudu 9. V posuzovaném případě byl řešen vztah prohlášení advokáta o pravosti podpisu a veřejné listiny. V řízení bylo namítáno, že má-li uvedené prohlášení stejné účinky jako úřední ověření podpisu , které veřejnou listinou je, musí být veřejnou listinou i zmiňované prohlášení advokáta. K tomu však Nejvyšší soud uvedl, že i když prohlášení advokáta (advokátního koncipienta) o pravosti podpisu, které má předepsané náležitosti, má stejné právní účinky jako úřední ověření podpisu vyžadované zvláštními právními předpisy, nejde z pohledu § 134 o.s.ř. o veřejnou listinu. Tato prohlášení nevydávají soudy (jiné státní orgány) ČR a ani zvláštní právní předpisy, tj. zákon o advokacii či jiný právní předpis, je neprohlásily za veřejnou listinu. V případě, že právní předpisy vyžadují, aby byl podpis fyzické osoby úředně ověřen , lze tedy takovému požadavku vyhovět nejen legalizací provedenou notářem nebo orgány uvedenými v § 3, 4, 5 zákona č. 21/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů; úřední ověření podpisu může být nahrazeno prohlášením advokáta (advokátního koncipienta) o pravosti podpisu, které má sice-z pohledu zvláštních právních předpisu uvedených v § 25a odst. 1 AZ-stejné právní účinky jako jimi vyžadované úřední ověření podpisu , nejedná se však-na rozdíl od ověřovacích doložek notářů nebo ověřovacích doložek učiněných ověřovacími osobami u krajských úřadů, obecních úřadu a újezdních úřadů-o veřejnou listinu ve smyslu § 134 o.s.ř.

8 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.7.2013, sp.zn. 29 Cdo 392/2011 9 rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.10.2012, sp.zn. 21 Cdo 3461/2011

[33] Žalobce proto vykonatelnost své pohledávky pro účel insolvenčního řízení ve smyslu ust. § 177 insolvenčního zákona nijak nedoložil, Insolvenční správce správně jeho pohledávku přezkoumal jako nevykonatelnou, a k jeho pohledávce tak nemůže být přihlíženo jako k vykonatelné. Břemeno tvrzení i důkazní tedy bude na bedrech žalobce.

Možnost přezkumu platnosti rozhodčích doložek a závaznosti rozhodčích nálezů

[34] Soud se poté zabýval další předběžnou právní otázkou, a to zda lze přezkoumávat platnost uzavřených rozhodčích doložek a z toho plynoucí závaznost rozhodčích nálezů, vydaných na základě neplatných rozhodčích doložek.

[35] V této souvislosti je stěžejní otázka, zda lze přezkoumávat platnost rozhodčích doložek v jiných řízeních, než je řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení, navíc za situace, kdy by Dlužnice takové řízení nijak neiniciovala.

[36] Dle usnesení Nejvyššího soudu 10 již nařízenou exekuci lze zastavit, zjistí-li soud (doda- tečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, resp. že nebyla uzavřena žádná rozhodčí smlouva a není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl.

[37] Soud si je vědom, že ustanovení směrnic nelze aplikovat přímo, neboť směrnice jako pramen unijního práva nemá horizontální (tedy v zásadě soukromoprávní) přímý účinek. Existuje však eurounijní (dříve též komunitární) povinnost vykládat vnitrostátní právo způsobem slučitelným se směrnicemi (tzv. eurokonformním) 11. Ustanovení o spotřebit- elských smlouvách je nutno interpretovat eurokonformním způsobem též proto, že imple- mentují směrnice Evropské unie o ochraně spotřebitele, zejména pak v posuzovaném případě Směrnici o nepřiměřených podmínkách.

[38] Jinými slovy, při interpretaci a aplikaci vnitrostátního práva je nutno pohlížet na Směr- nici o nepřiměřených podmínkách prizmatem výkladu historického a teleologického, když směrnice byly často (ne-li většinou) příčinou změny vnitrostátního spotřebi- telského práva. Je-li proto vnitrostátní právo nejasné, musíme použít směrnic jako quasidůvodových zpráv, a jejich prostřednictvím interpretovat vnitrostátní předpisy 12.

10 usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 3284/2008 ze dne 31.8.2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 83/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 1828/2011 ze dne 30.6.2011, publikované ve Výběru NS 3331/2011 11 stejně již rozsudek Soudního dvora ze dne 10.4.1984 v případu č. 14/83 Sabine von Colson & Elizabeth Kamann v Land Nordrhein-Westfalen (61983J0014), někdy chybně citovaný pod č. 17/83 nebo rozsudek Soudního dvora ze stejného dne v případu č. 79/83 Dorit Harz v Deutsche Tradax GmbH (61983CJ0079) 12 Soudní dvůr rozhodl dne 13.12.1989 v případu č. C-322/88 Salvatore Grimaldi v Fonds des maladies professionnelles (61988J0322) tak, že v určitých případech mají svůj pomocný nebo výkladový charakter k výkladu (vnitrostátních) norem i doporučení Rady, která jsou tak vnitrostátní soudy povinny brát při rozhodování svých sporů na zřetel . Platí-li uvedené závěry pro doporučení Rady, tak výkladem a maiori ad minus tím spíše platí, že vnitrostátní soudy musí přihlížet ke směrnicím a cílům, které si vytyčují. Aplikovatelnost právních závěrů v uvedených ustanoveních (a nastíněných výše) pro kontext českého vnitrostátního prostředí, dovodil výslovným odkazem Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1.11.2011, který byl publikován ve Výběru ÚS pod č. 3314/2011 či časopise Soudní rozhledy č. 2/2012, str. 46.

Ústavní soud v této souvislosti obecné soudy upozornil 13 na další judikaturu Soudního dvora EU, která v této oblasti rozšířila povinnost eurokonformního výkladu domácího práva dokonce i mimo rámec časové působnosti norem práva Evropské unie (komu- nitárního) 14. Soudní dvůr dovodil povinnost vykládat ve světle eurounijních (komunitár- ních) norem nejen ustanovení domácího práva implementující eurounijní (komunitární) předpisy (směrnice), ale též národní právo jako celek, a to tak, aby v co nejvyšší možné míře ve světle textu a účelu směrnic bylo dosaženo cíle v nich stanovených.

[39] Soud má v kontextu výše uvedených závěrů za to, že neřeší-li české právní předpisy (explicitně) otázku, zda lze k námitce účastníka (či z úřední povinnosti) přihlížet v dalších řízeních k neplatnosti rozhodčích doložek, a z nich vzniknuvších rozhodčích nálezů, je třeba tuto otázku řešit eurokonformním výkladem vnitrostátních předpisů, a to za pomocí předpisů a rozhodnutí vydaných orgány Evropské unie.

[40] Soudní dvůr ve věci Océano Grupo Editorial SA 15 při výkladu čl. 3, 6 a 7 Směrnice o nepřiměřených podmínkách vyslovil závěr, že ochrana poskytnutá spotřebitelům uvedenou Směrnicí o nepřiměřených podmínkách zahrnuje možnost národního soudu z moci úřední posoudit nepřiměřenost podmínky smlouvy, která je mu předložena při zkoumání oprávněnosti žaloby podané k národnímu soudu. Národní soud je povinen při aplikaci ustanovení národního práva, a to ať již dřívějších či pozdějších vzhledem ke Směrnici o nepřiměřených podmínkách tato ustanovení vykládat v co největší míře ve světle textu a účelu této Směrnice o nepřiměřených podmínkách. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že cíle sledované čl. 6 Směrnice o nepřiměřených podmínkách, který ukládá členským státům stanovit, že nepřiměřené podmínky nezavazují spotřebitele, nemůže být dosaženo, pokud by sami spotřebitelé museli vznášet námitku nepřiměřené povahy takových podmínek. Umožňují-li procesní pravidla mnohých členských států v takových sporech, aby se jednotlivci bránili sami, existuje nezanedbatelné riziko, že se spotřebitel nepřiměřené povahy podmínky, která proti němu stojí, nedovolá, zejména z neznalosti. Z toho vyplývá, že účinné ochrany spotřebitele může být dosaženo jen tehdy, pokud bude národnímu soudu přiznána možnost zhodnotit takovou podmínku z moci úřední . Jak Soudní dvůr dovodil i ve svých dalších rozsudcích ve věci Cofidis 16 (odst. 32, 33) a Mostaza Claro 17 (odst. 27, 28), tak takovýto přezkum může mít odrazující účinek napomáhající k zabránění dalšího používání zneužívajících klauzulí ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli .

[41] Soudní dvůr ve věci Mostaza Claro rozhodl, že směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládána v tom smyslu, že vyžaduje, aby

13 nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3/06 ze dne 6.11.2007, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/2008, str. 46 14 např. rozsudek ze dne 13.11.1990 v případu č. C-106/89 Marleasing SA v La Comercial Internacional de Alimentacion SA. (61989J0106), rozsudek ze dne 16.12.1993 v případu č. C-334/92 Teodoro Wagner Miret v Fondo de Garantía Salarial (61992J0334) nebo rozsudek ze dne 14.7.1994 v případu č. C-91/92 Paola Faccini Dori v Recreb Srl.-Reference for a preliminary ruling: Giudice conciliatore di Firenze- Italy (61992J0091) 15 rozsudek Soudního dvora ze dne 27.6.2000 ve spojených věcech C-240/98 až C-244/98 Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a spol. (61998J0240) 16 rozsudek Soudního dvora ze dne 21.11.2000 ve věci C-473/00 Cofidis SA v Jean-Louis Fredout (62000J0473) 17 rozsudek Soudního dvora o předběžné otázce ze dne 26.10.2006 ve věci C-168/05 Elisa María Mostaza Claro v. Centro Móvil Milenium SL (62005CJ0168) (dále jen Mostaza Claro )

vnitrostátní soud, kterému je předložena žaloba na neplatnost rozhodčího nálezu, posoudil neplatnost rozhodčí dohody a zrušil tento nález v důsledku toho, že uvedená dohoda obsahuje zneužívající klauzuli, i když spotřebitel neplatnost rozhodčí dohody uplatnil nikoli v rámci rozhodčího řízení, ale pouze v rámci žaloby na neplatnost . Uvedený závěr byl zasazen do španělské scenérie. Převedeno do českých poměrů to znamená, že soud nejen může, ale musí posoudit (ne)platnost rozhodčího nálezu, a to i přesto, že účastníci se nedomáhali postupem podle ust. § 31 a násl. zákona o roz- hodčím řízení jeho zrušení. Soudní dvůr v posuzované věci vycházel (odst. 38 citova- ného rozsudku) z předpokladu, že povaha a význam veřejného zájmu, ze kterého vychá- zí ochrana, kterou směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlou- vách zajišťuje spotřebitelům, krom tohoto odůvodňují to, že vnitrostátní soud musí posu- zovat zneužívající charakter smluvní klauzule z úřední povinnosti, a tím tak vyrovnávat nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem . Z uvedeného důvodu lze mít za to, že není rozhodné, že platnost rozhodčí doložky nebyla v průběhu celého rozhodčího řízení povinným nikdy napad-nuta, nebo že řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení je jediné řízení, v kterém je možné platnost rozhodčí doložky zpochybnit.

[42] Generální advokát Antonio Tizzan ve svém stanovisku ze dne 27.4.2006 ve věci Mostaza Claro uvedl (odst. 47), že v projednávané věci, přesně jako ve věci Cofidis, existuje nezanedbatelné nebezpečí (které se ve skutečnosti potvrdilo), že v rozhodčím řízení zahájeném prodávajícím nebo poskytovatelem nemůže spotřebitel konkrétně vykonávat tyto možnosti, neboť je nezná nebo má obavy, že jakmile odmítne rozhodčí doložku nebo ji nechá prohlásit za neplatnou, bude muset nést náklady spojené s řízením před řádným soudním orgánem .

[43] Východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okol- nosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a lepší dostupnost právních služeb a konečně možnost stanovovat smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Pro takové vztahy je charakteristické, že podnět ke smluvnímu jednání pochází zpravidla od doda- vatele, přičemž spotřebitel není na smluvní ujednání připraven, při kontraktaci je využí- ván moment překvapení a nezkušenosti spotřebitele. Společným znakem spotřebitelské- ho práva je tedy snaha cestou práva vyrovnat tuto faktickou nerovnost, a to formou omezení autonomie vůle. 18

[44] Z výše uvedeného je nepochybné, že soud je povinen přihlížet k neplatnosti rozhodčích nálezů přesto, že účastníci (spíše tedy Dlužnice) nevyužili možnosti podat návrh na zru- šení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení.

[45] Uvedený závěr potvrdil Nejvyšší soud v dalším svém publikovaném usnesení 19, podle kterého pro případ, kdy rozhodčí nález vydal rozhodce, jenž k tomu neměl pravomoc

18 viz nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3/06 ze dne 6.11.2007, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 2/2008, str. 46 19 usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.7.2013, sp.zn. 31 Cdo 958/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 92/2013; k závěrům formulovaným v citovaném usnesení se Nejvyšší soud následně přihlásil i pro insolvenční poměry v rozsudku ze dne 31.3.2014, sen.zn. 29 ICdo 2/2011 a v usnesení ze dne 29.4.2014, sen zn. 29 ICdo 18/2014.

podle zákona o rozhodčím řízení (byl určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona), nejde o titul způsobilý k nařízení soudního výkonu rozhodnutí (exekuce); kdyby již byl soudní výkon rozhodnutí nebo exekuce nařízen, musí být soudní výkon rozhodnutí (exekuce) v každém jeho stádiu pro nepřípustnost zastaven podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., jakmile soud zjistí (dodatečně) nedostatek pravomoci rozhodce, který nález vydal.

[46] Soud si je vědom, že výše uvedené závěry mohou mít nepříznivý dopad do právní jistoty účastníků (tedy především žalovaného) 20, avšak při poměřování nepříznivých následků uvedeného závěru se soud jednoznačně přiklonil k tomu, že větší dopad do právní jistoty (a důvěry v právní řád) by měl závěr, že na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky lze exekučně vymáhat věřitelovu pohledávku. Obsahem pojmu právní jistota totiž není jen stále opakovaná nezměnitelnost právních předpisů a na jejich základě vydaných rozhodnutí (natož pak nezměnitelnost absolutní), ale také již uvedená elementární důvěra v právo. Nemůžeme tak hovořit o právní jistotě v okamžiku, kdy je vymáháno právo zřetelně nespravedlivě, resp. právo, které zde vůbec není, jen se-a to ještě jen po formální stránce-snaží pocit práva vzbudit.

[47] O konfliktu spravedlnosti a právní jistoty pojednal už Gustav Radbruch, který uvedl, že dosáhne-li již rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností tak nesnesitelné míry, tak musí zákon jako ´nenáležité právo´ spravedlnosti ustoupit . Soud si je vědom, že i Radbruch toto chápal jako výjimku z pravidla a že současně byla tato výjimka formulována ve zcela jiné historické době a právě tou byla podmíněna, avšak dle názoru soudu je uvedený závěr přesto zcela použitelný i na posuzovaný případ. Platil-li by totiž předpoklad, že rozhodčí nález lze napadnout jen v řízení podle ust. § 31 zákona o rozhodčím řízení, vedlo by to nevyhnutelně ke zřejmému rozporu s účelem práva, kde formální právní jistota je jen jednou z jeho složek. Znamenalo by to například totiž, že dlužníku neznámá osoba může vydat bez jakéhokoli zmocnění rozhodnutí, kterým dlužníku uloží povinnost k plnění. Namísto doručování tohoto rozhodnutí dlužníku bude toto doručeno opatrovníkovi (jak se ze zkušenosti soudu běžně děje), a to stále aniž by o tom dlužník věděl. Po uplynutí lhůty pro podání žaloby podle ust. § 31 zákona o roz- hodčím řízení by již dlužník neměl žádnou možnost rozhodčí nález zpochybnit a věřitel by mohl přistoupit k exekuci. Je tedy povinností soudu vždy přezkoumávat, zda rozhod- čí doložka (smlouva), na jejímž základě bylo rozhodčí řízení vedeno, je platnou a zda byla vůbec uzavřena. Zjistí-li soud, že rozhodčí doložka (smlouva) je neplatná (nebyla ani uzavřena), má poté povinnost (nikoliv jen právo) vyslovit, že rozhodčí nález není pro dlužníka závazný, tedy že na jeho základě nelze vést výkon rozhodnutí (exekuci).

[48] K v této části řešené otázce tak soud uzavírá, že je možné (a nutné) přezkoumávat platnost rozhodčích doložek i v jiných řízeních, než je řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení, insolvenční řízení z toho nevyjímaje.

20 s tím se však již vypořádal Generální advokát Antonio Tizzan ve svém stanovisku ze dne 27.4.2006 ve věci Mostaza Claro uvedl (odst. 50-54)

K platnosti Rozhodčí doložky

[49] K samotné Rozhodčí doložce a potažmo k rozhodčímu řízení je třeba uvést, že ač tento alternativní způsob řešení sporů není obecně pro spotřebitelské spory zapovězen (v uve- deném se žalovaný, třebaže odkazem na soudní rozhodnutí, mýlí), tak musí účastníkům zaručovat minimální standard procesních pravidel, která lze legitimně očekávat.

[50] Z Rozhodčí doložky především není nijak zřejmé, jakým způsobem má být rozhodce vybrán, v Rozhodčí doložce je toliko uvedeno, že případný spor bude řešen před jediným rozhodcem , jde tak o ujednání neurčité, a proto ve smyslu ust. § 39 starého občanského zákoníku absolutně neplatné.

[51] Lze pochybovat o tom, že obě smluvní strany znaly jméno konkrétního jednoho rozhodce . Navíc i v případě, že by jej účastníci znali, tak tato jejich znalost musí být vtělena do Rozhodčí doložky, když uvedená osoba musí být jasně identifikovatelná i třetími osobami, neboť nestačí, že smluvním stranám je jasné, kdo onou osobou je, není-li to zároveň objektivně (z textu Rozhodčí doložky) seznatelné osobám, které smluvní stranou nejsou 21 (například soudci v posuzované věci). Lze proto v tomto směru uzavřít, že v konkrétním posuzovaném případě není možno rozhodce určit tak, že jde o jednoho rozhodce . Současně platí, že s ohledem na charakter neplatného ujednání jde o takovou část Rozhodčí doložky, kterou nelze oddělit od jejích ostatních částí, pročež uvedená neplatnost způsobuje absolutní neplatnost celé Rozhodčí doložky.

[52] Ze samotného Rozhodčího nálezu pak bylo zjištěno, že ve sporu byl rozhodcem (někým) jmenován JUDr. Bc. Martin Kulhánek, Ph.D., a to postupem podle § 10 odst. 3 Roz- hodčího řádu Sdružení rozhodců, a.s. . Třebaže toto konstatování nemůže nic změnit na absolutní neplatnosti Rozhodčí doložky (opak by vedl k absurdnímu závěru, že by se nelegitimně jmenovaný rozhodce mohl sám legitimovat k rozhodování ve sporu), tak soud k tomu dodává, že již Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28.5.2009 22 dovodil, že možnost vést seznam rozhodců (z kterého pak bude jmenován konkrétní rozhodce) je umožněna pouze v řízení vedeném u stálého rozhodčího soudu, nikoliv u soukromé společnosti, jako tomu zřejmě bylo i v posuzované věci. Na uvedené usnesení navázal Nejvyšší soud, který dne 11.5.2011 rozhodl 23, že rozhodčí smlouva je neplatná i tehdy, neobsahuje-li přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Nejvyšší soud v citovaném usnesení zdůraznil, že pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. 21 shodně rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 3 Cdon 227/96 ze dne 31.7.1996, který byl publikován v časopise Soudní rozhledy č. 6, roč. 1997, pod č. 88 nebo Prof. JUDr. Jiří Švěstka, CSc., in Občanský zákoník : komentář / Jiří Švestka a kolektiv-2. vydání-Praha : C. H. Beck, 2009, 1. svazek, str. 337 22 usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28.5.2009, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 45/2010 23 usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 121/2011, které již prošlo i testem ústavnosti prostřednictvím usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5.10.2011

Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci byli případně dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by příslušný rozhodce měl být určen, když zmiňovaný odkaz (a nadto odkaz jen zcela obecný) na Rozhodčí řád Sdružení rozhodců, s.r.o., nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce ze shora uvedených důvodů akceptovat.

[53] Podle Ústavního soudu 24 pokud subjekt, který není stálým rozhodčím soudem, zřízeným na základě zvláštního zákona, vykonává takové činnosti, které spadají podle zákona o rozhodčím řízení výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu. Jde o zjevné nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení sporů. Jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na výběr soudem , tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná. V nyní projednávaném případě lze na neplatnost rozhodčí doložky usuzovat rovněž z hlediska toho, že odkaz na Rozhodčí soud České republiky, k.s., je možno chápat také jako uvedení spotřebitele v omyl, neboť tento název obchodní společnosti je zavádějící, když se o žádný rozhodčí soud ve skutečnosti nejedná, ale jde o soukromý subjekt, zabývající se výlučně podnikatelskou činností v oblasti obchodu a služeb.

Závěrem

[54] Jak bylo výše uvedeno, tak neplatnost ujednání o způsobu výběru rozhodce způsobuje neplatnost celé Rozhodčí doložky, neboť tuto část doložky nelze oddělit od jejího ostatního obsahu. Protože tedy byla Rozhodčí doložka v rámci Úvěrové smlouvy sjednána neplatně, nemohlo být na jejím základě vyvoláno rozhodčí řízení, v rámci kterého byl vydán Rozhodčí nález. Pokud se tak stalo, není pro Dlužnici závazný a nemůže způsobovat žádné právní následky. Nárok žalobce na zaplacení nákladů rozhodčího řízení, který odvozuje právě od Rozhodčího nálezu, tak nemohl vzniknout. Popření žalobcovy pohledávky v této části tak bylo po právu, a soud proto žalobu zamítl.

VII. Náklady řízení

[55] O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 151 odst. l za použití ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, a to proti tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl. Soud proto přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 6.800,-Kč žalovanému, když náklady řízení se sestávají: ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve výši 3.100,-Kč (vypočtené z tarifní hodnoty 50.000,-Kč podle ust. § 9 odst. 4 písm. c) ve spojení

24 usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. II. ÚS 3057/10 ze dne 5.10.2011, publikované ve Výběru Ústavního soudu č. 3051/2011

s ust. § 7 Advokátního tarifu 25), přičemž žalovaný učinil 2 úkony právní služby (§ 11 odst. 1 Advokátního tarifu): -převzetí a příprava zastoupení a -písemné podání soudu ze dne 4.6.2015, ze 2 režijních paušálů po 300,-Kč jako náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 3 Advokátního tarifu) za každý úkon právní služby, jak jsou uvedeny v předchozím bodě. Lhůta k plnění byla podle ust. § 160 odst. l o.s.ř. určena třídenní, s povinností plnit k rukám advokátky podle ust. § 149 odst. l o.s.ř.

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to ve dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je- li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Podání učiněné tele- faxem nebo v elektronické podobě (bez uznávaného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písem- ným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 2 o.s.ř.). Nebude-li povinnost stanovená rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.) nebo exekuční návrh (§ 37 exekučního řádu 26).

V Praze dne 14. července 2015

Tomáš Jirmásek, v.r. soudce Za správnost vyhotovení: Radka Jarolímová

25 vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen Advokátní tarif ) 26 zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů