66 ICm 4871/2015
Jednací číslo: 66 ICm 4871/2015-63 (KSPH 66 INS 22149/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Jaroslavem Vaško, ve věci žalobce HAVLENA v.o.s., IČ: 03127613, se sídlem tř. J. P. Koubka 81, 388 01 Blatná, insolvenční správce dlužníků Antona anonymizovano , anonymizovano a Ivety anonymizovano , anonymizovano , oba bytem Komenského 571, 262 42 Rožmitál pod Třemšínem, proti žalovanému Bronislavu Šnoblovi,

o žalobě na určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků Anton Šurik, Iveta anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp.zn: KSPH 66 INS 22149/2015 ve výši 33.144,-Kč, přihlášená jako vykonatelná, není po právu.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 1.258,40,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. isir.justi ce.cz

Odůvodnění :

Žalobce se svojí žalobou domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení dlužníků Anton Šurik, Iveta anonymizovano , vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp.zn: KSPH 66 INS 22149/2015 ve výši 33.144,-Kč, přihlášená jako vykonatelná, není po právu.

Žalovaný svoji pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení, vedeného vůči výše uvedeným dlužníkům, pohledávka se skládala z jistiny ve výši 37.536,-Kč, úroků z prodlení ve výši 17.229,02,-Kč a nákladů rozhodčího řízení ve výši 15.915,-Kč. Pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná.

Při přezkumném jednání, konaném dne 17.12.2015 došlo k popření části pohledávky insolvenčním správcem, a to co částky 33.144,02,-Kč, dne 23.12.2015 byla insolvenčním správcem podána tato žaloba. Předmětem popření byl úrok z prodlení, přiznaný rozhodčím nálezem a náklady vydání tohoto rozhodčího nálezu.

Žalobce ve své žalobě uváděl, že rozhodčí nález, kterým bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněné pohledávce je neplatný, když rozhodce, který rozhodčí nález vydal, byl jmenován společností IAL, SE, se sídlem v Bratislavě, Slovensko, když tato společnost IAL, SE není stálým rozhodčím soudem. Z toho důvodu je pak vydaný rozhodčí nález neplatný.

Žalovaný ve svém vyjádření uváděl, že s popřením pohledávky, učiněné žalobcem nesouhlasí, když rozhodčí doložka byla uzavřena v souladu se zákonem o rozhodčím řízení a v souladu s rozhodčí doložkou a zákonem o rozhodčím řízení i bylo v rozhodčím řízení rozhodováno, rozhodčí soud při IAL SE je pak rozhodčím soudem, řádně zřízeným podle zákonné úpravy Slovenské republiky ve smyslu ust. § 12 a násl. zákona č. 244/2002 Z.z. Žalovaný dále ve svém vyjádření ze dne 16.2.2016 argumentoval ohledně přiměřenosti smluvní pokuty ve výši 0,3% denně (předmětem popření byl ale úrok z prodlení ve výši 0,3% denně).

Ve věci bylo jednáno ve dnech 9.8.2016 a 16.8.2016, k důkazu byla provedena přihláška věřitele č. 27 P33, věřitel Bronislav Šnobl, včetně příloh ( rozhodčí nález č.j. R cb 190/2015-04, smlouva o zápůjčce ze dne 11.3.2014), protokol z přezkumného jednání konaného dne 17.12.2015, upravený seznam přihlášených pohledávek týkající se věřitele č. 27 Bronislava Šnobla, internetový výpis ze spolkového rejstříku MS Praha, oddíl L, vložka 15063, žalovaný se k jednání nedostavil a žádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti.

Podle § 199 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenční zákon ( dále jen InsZ) insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu.

Podle § 7 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení (dále jen RozŘ) rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou nebo způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4.

Podle § 19 odst. 4 RozŘ strany mohou určit postup také v pravidlech pro rozhodčí řízení, pokud jsou k rozhodčí smlouvě tato pravidla přiložena. Použití řádu stálého rozhodčího soudu tím není dotčeno.

Podle § 13 RozŘ stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze jiným zákonem nebo jen tehdy, pokud jejich zřízení jiný zákon výslovně připouští.

Podle § 554 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen ObčZ)ObčZ k zdánlivému právnímu jednání se nepřihlíží.

Podle § 580 odst. 1 ObčZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

Podle § 588 ObčZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

Podle § 1970 ObčZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

Podle § 2390 ObčZ přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

Podle § 2392 ObčZ při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.

Podle § 6 ObčZ každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

Podle § 8 ObčZ zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Podle § 419 ObčZ spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

Podle § 420 odst. 1 ObčZ kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

Z provedeného dokazování vyplynulo, že dne 12.3.2014 byla uzavřena smlouva označená jako smlouva o zápůjčce, jejímiž smluvními stranami byl zapůjčitel (žalobce), vydržitel (dlužnice Iveta anonymizovano ) a administrátor (společnost Bankerat a.s.). Na základě této smlouvy se zapůjčitel zavázal poskytnout vydržiteli peněžitou zápůjčku ve výši 35.000,-Kč , zápůjčka měla být splacena v 36 měsíčních splátkách p 1.564,-Kč. Žalobce nezpochybňoval poskytnutí zápůjčky, když pohledávku odpovídající doposud neuhrazené jistině a obchodnímu úroku ve výši 34% ročně, celkem 37.536,-Kč, uplatněnou žalobcem, při přezkumném jednání uznal.

Soud tak měl za prokázané, že výše uvedená smlouva o zápůjčce byla mezi žalobcem a dlužnicí uzavřena, vydražiteli byla předmětná finanční částka poskytnuta a tímto nebyla řádně splacena (bylo uhrazeno dvanáct splátek a došlo následně ke dni 21.5.2015 k zesplatnění zbývající dlužné částky včetně obchodního úroku.

Pokud se jedná o vydaný rozhodčí nález rozhodce Mgr. Jana Hrabce, kterým bylo v této konkrétní věci rozhodnuto, dle názoru soudu na něj nadále, tedy i po novelizaci zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení, provedené zákonem č. 19/2012 Sb. i po nabytí účinnosti ObčZ dopadá rozhodnutí NSČR 31 Cdo 1945/2010.

To vzhledem k tomu, že základem pravomoci rozhodců, resp. stálého rozhodčího soudu ve smyslu § 13 RozŘ k rozhodování sporu je rozhodčí smlouva, která v mezích ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces suspenduje právo domáhat se svých práv u nestranného a nezávislého soudu, garantované v čl. 36 odst. 1 LPS, podle kterého Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jedná se o případy, kdy by jinak byla dána pravomoc soudu, a to za předpokladu, že spor je v souladu s ustanovením § 2 odst. 1 RozŘ, resp. § 2 odst. 4 RozŘ projednatelný v rámci rozhodčího řízení. Projednatelné v rámci rozhodčího řízení pak ve smyslu § 2 zákona o rozhodčím řízení jsou ty spory, pro které je dána pravomoc soudů ve smyslu § 7 osř.

V dané věci bylo ujednáním stran dohodnuto, že předmětná smlouva (nejen smlouva samotná, ale i rozhodčí smlouva) se bude řídit českým právem, tedy jak hmotným, tak i procesním, což vyplývá z čl. IX. bod 9.1 smlouvy o zápůjčce. Dle výše uvedeného ustanovení pak smluvní strany sjednaly i postup dle zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení. Přenos rozhodovací pravomoci českých soudů na subjekt v cizině, jehož procesní postup se jednak neřídí českým právem (zejména českým zákonem o rozhodčím řízení), ani jím není fakticky upraven, neboť z pohledu českého zákona o rozhodčím řízení se nejedná o stálý rozhodčí soud, není pro danou procesní situaci vzhledem k doložce rozhodného práva (českého) přípustný. Dle názoru soudu tak stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 RozŘ je třeba chápat stálý tuzemský rozhodčí soud, v současné době se tak může jednat o Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, Burzovní rozhodčí soud při Burze cenných papírů Praha, a. s., nebo Rozhodčí soud při Českomoravské komoditní burze.

Výše uvedeným pak dle názoru soudu není dotčena možnost uznání cizích rozhodčích nálezů ve smyslu vyhlášky č. 74/1959 Sb. o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů, to pak za splnění podmínek ve smyslu čl. IV. této úmluvy o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů. To však s ohledem na doložku rozhodného práva na projednávanou věc nedopadá.

S ohledem na výše uvedené tedy soud dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že rozhodčí smlouva neobsahovala přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazovala na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou (IAS SE, se sídlem v Bratislavě), která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, ve smyslu § 13 odst. 1 RozŘ, nelze z důvodu nicotnosti k takto sjednané rozhodčí doložce k této přihlédnout.

Pokud se jedná o požadovaný úrok z prodlení ve výši 0,3%, k tomu nebylo možné přihlédnout ve smyslu § 1815 ObčZ, a to z následujících důvodů:

Smlouvu o zápůjčce (dále jen smlouva) je třeba posuzovat jako spotřebitelskou smlouvu, byť zapůjčitel není podnikatelem po formální stránce. Je třeba ale posoudit smluvní vztah z hlediska jeho skutečného obsahu a z hlediska jednotlivých kroků, prováděných účastníky tohoto smluvního vztahu a z hlediska vzájemných vztahů a provázanosti účastníků tohoto smluvního vztahu. Pokud se jedná o účastníky, vydržitel je fyzická osoba nepodnikatel, zapůjčitel rovněž fyzická osoba nepodnikatel a administrátor je podnikající právnická osoba (ze zákona není smluvní stranou smlouvy o zápůjčce), která je evidována v registru poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu, vedeném Českou národní bankou. Z tohoto by tedy bylo možné dospět k závěru, že administrátor poskytuje pouze platební služby v rámci výše uvedeného smluvního vztahu, kdy zapůjčitel poskytl finanční prostředky vydržiteli. Z podrobnějšího posouzení ale vyplývá, že předmětem podnikání administrátora je mimo jiné i poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, jak vyplývá z obchodního rejstříku. Ze smlouvy samé je pak zřejmá osobní zainteresovanost administrátora na realizaci zápůjčky, když administrátor zprostředkovává pro zapůjčitele vydržitele a provádí administraci a správu zápůjčky, za což mu přísluší odměna ve výši 1% ročně z aktuálně dlužné částky (čl. VII bod 7.2. smlouvy). Administrátor má dále právo na jednorázovou odměnu za faktické zprostředkování ve výši 5% z aktuálně dlužné částky (minimálně 900,-Kč) (čl. VII. bod 7.4 smlouvy). V případě vzniku nároku na platbu úroku z prodlení má administrátor právo na odměnu ve výši 50% z uhrazené částky úroku z prodlení (čl. VII bod 7.7 smlouvy). Veškeré platby jsou pak administrátorovi hrazeny zápočtem oproti platbám, které by měl administrátor dále poukazovat zapůjčiteli. Pokud se jedná o zapůjčitele, tento má nárok na smluvní úrok, v daném případě 34% ročně. V případě prodlení se splácením je sjednán úrok z prodlení ve výši 0,3% denně (čl. IV bod 4.7), v případě předčasného splacení zápůjčky, má zapůjčitel právo na odstupné ve výši 18%z doposud neuhrazené části půjčky. V případě uvedení nepravdivých údajů, nebo v případě jejich zamlčení má zapůjčitel právo na smluvní pokutu ve výši 30% z aktuálně dlužné částky (čl. IV bod 4.6 smlouvy). Administrátor má pak dále právo na úhradu nákladů spojených s uzavřením smlouvy od vydržitele (čl. VII bod 7.3). V rozsahu činnosti administrátora je na danou smlouvu třeba pohlížet jako na smlouvu nepojmenovanou, v daném případě trojstrannou, na rozdíl od dvoustranné smlouvy o zápůjčce.

Z uvedeného dle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že bezpochyby jak činnost jak administrátora, tak činnost zapůjčitele jsou činností podnikatele a je tedy třeba předmětnou smlouvu podřadit pod režim spotřebitelských smluv ve smyslu § 1810 0bčZ. Pokud se jedná osobu zapůjčitele, pro posouzení osoby jako podnikatele není rozhodující formální, ale materiální hledisko. Pro přijetí tohoto závěru je pak dle názoru soudu nikoliv nepodstatná skutečnost, kdy je smluvně upraveno ve prospěch zapůjčitele odstupné, tedy je zde zajišťován alespoň případný minimální finanční výnos z předmětného smluvního vztahu.

Soud má tedy s ohledem na výše uvedené za zřejmé, že administrátor i zapůjčitel v daném smluvním vztahu vystupují v téměř rovnocenné roli v pozici podnikatelů poskytujících zapůjčení finančních prostředků za úplatu, když fakticky veškerou realizaci s tím související, včetně přípravy smluvních dokumentů ve formulářové podobě, vylučující jejich případné změny či korekce, zajišťuje administrátor a zapůjčitel pouze poskytuje finanční prostředky pro vydržitele. Vzhledem k tomu ale, že smluvně upravená výše odměny zapůjčitele je ve výši mnohonásobně překračující výši odměny za poskytnutí finančních prostředků na běžném konzervativním trhu (úroky u bank, úroky u dluhopisů), to při zajištění alespoň minimálního příjmu prostřednictvím odstupného při předčasném splacení zápůjčky a při zároveň značné míře zajištění (s přihlédnutím k nižší výši jistiny) má soud za to, že lze k závěru o faktickém podnikání zapůjčitele dospět. Soud pak má ale za to, že ustanovení upravující výši úroku z prodlení je ve smyslu § 1813 ObčZ ustanovením nepřiměřeným, ke kterému nelze ve smyslu § 1815 ObčZ přihlédnout. Možnosti podřazení smluvního vztahu pod režim spotřebitelských smluv si je konečně vědom i administrátor (a dle názoru soudu si toho musí být vědom i zapůjčitel), když ve vzorech dokumentů, zveřejněných na https://www.bankerat.cz/pujcka/smluvni-dokumentace/ v listině nazvané Zápis z vysvětlení následků uzavření rozhodčí doložky na https://www.bankerat.cz/web/data/file/0001/0068_db408ced4c.pdf?769780 uvádí, že Dlužníkovi bylo náležitě vysvětleno, že rozhodčí smlouva bude upravovat dohodu o postupu, kterým rozhodce rozhodčí řízení povede. Pokud nějaká otázka řízení nebude upravena v rozhodčí smlouvě, bude rozhodce v řízení postupovat způsobem, který bude považovat za vhodný a povede rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu, a to s přiměřenou aplikací ustanovení občanského soudního řádu. Rozhodce však, posoudí-li spor dle povahy jeho účastníků jako spotřebitelský, bude vždy povinen se řídit právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele a nesmí rozhodovat ve zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem.

S ohledem na výše uvedené tedy soud žalobě vyhověl v plném rozsahu.

Pokud se jedná o náhradu nákladů řízení, rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1258,40,-Kč, tvořenou cestovními náklady k jednání soudu na trase Blatná-Praha a zpět osobním automobilem Škoda Superb (ujeto 200 km při spotřebě 4,73 l nafty / 100 km), když žalobce žádné další náklady nepožadoval.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 16. srpna 2016

Mgr. Jaroslav Vaško, v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení Michaela Svozilová