65 ICm 4279/2015
č.j. 65 ICm 4279/2015-37 (KSPH 65 INS 15840/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou ve věci žalobce: JUDr. Jiří Vlasák, IČO 73456837, se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, insolvenční správce dlužníka Ivany anonymizovano , anonymizovano , bytem V Rokli 176, 293 01 Mladá Boleslav, zastoupený Mgr. Ondřejem Koláčkem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, proti žalovanému: Český inkasní kapitál, a.s., IČO 27646751, se sídlem Václavské nám. 808/66, 110 00 Praha 1, zastoupený JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem Vyskočilova 1326/5, 140 00 Praha 4, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalovaného přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 15840/2015 dlužnice Ivany anonymizovano , bytem Mladá Boleslav, V Rokli 176, ve výši 74.318,02 Kč není po právu, s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 12. 11. 2015 domáhal určení, že pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 15840/2015 za dlužnicí Ivanou anonymizovano , anonymizovano , bytem V Rokli 176, 293 01 Mladá Boleslav ve výši 105.534,11 Kč, není v částce 74.318,02 Kč po právu. V žalobě uvedl, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. KSPH 65 INS 15840/2015-A-8 byl zjištěn úpadek dlužnice a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení pohledávku za dlužnicí v celkové výši 105.534,11 Kč z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru č. 4160702, uzavřenou mezi dlužnicí a společností COFIDIS s.r.o., jež byla postoupena společností COFIDIS s.r.o. žalovanému rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 1. 2006 ve znění dodatku č. 2 a isir.justi ce.cz (KSPH 65 INS 15840/2015) přílohy č. 25 ze dne 31. 1. 2008. Jako příslušenství pohledávky byl přihlášen úrok z prodlení a náhrada nákladů řízení. Pohledávka je nezajištěná a vykonatelná na základě platebního rozkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 3. 2008, sp. zn. 53 C 452/2008, který nabyl právní moci dne 8. 4. 2008 (dále jen platební rozkaz ). Žalobce uvedl, že částečně popřel pravost pohledávky co do výše 74.318,02 Kč při přezkumném jednání konaném dne 19. 10. 2015, neboť výše přihlášené pohledávky neodpovídá skutečnosti, když pohledávka co do výše 74.318,02 Kč nevznikla. Dlužnice žalovanému uhradila částku 48.237,40 Kč, která přesně odpovídá výši nesplacené jistiny přiznané žalovanému platebním rozkazem. Žalovaný započetl platbu dlužnice přednostně na příslušenství pohledávky, ačkoliv si měl být vědom, že vůlí dlužnice je hradit právě na jistinu dlužné pohledávky. Žalovaný tak nejednal v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu ČR, který tuto problematiku řešil v rozhodnutích sp. zn. 31 Cdo 3065/2009, sp. zn. 32 Odo 525/2006, sp. zn. 20 Cdo 2302/2006 a sp. zn. 29 Odo 1283/2006. Tím došlo k neúměrnému navýšení pohledávky žalovaného o požadovaný úrok z prodlení. Dále žalobce uvedl, že úrok z prodlení ve výši 29,2 % p. a. je nezákonný (viz sp. zn. 33 Odo 1117/2003). Nadto žalovaný tento úrok počítal i z částky přiznaného příslušenství, což je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz sp. zn. 35 Odo 101/2002).

Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že přihlásil do řízení svou pohledávku přihláškou ze dne 10. 7. 2015, vykonatelnou na základě platebního rozkazu. K tvrzení žalobce, že platba dlužnice ve výši 48.237,40 Kč měla být určena na jistinu a nikoli na příslušenství pohledávky, uvedl, že předmětná platba byla provedena dne 20. 4. 2009, přičemž návrh na nařízení exekuce byl podán dne 9. 10. 2008. Exekuce byla nařízena usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 1. 2009, č. j. 17 Nc 64/2009-15. Platba dlužnicí tak byla provedena až v rámci exekuci. Dlužník má možnost určit plnění na jistinu do pravomocného rozhodnutí soudu podle § 330 obchodního zákoníku, případně podle § 1932 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Z podstaty exekuce, jakožto druhu nuceného výkonu rozhodnutí, vyplývá, že dlužnice neměla vůli svůj dluh dobrovolně uhradit, za pomoci orgánu státní moci musela být ke splnění povinnosti přinucena, a proto nemusí tento orgán státní moci (v předmětné věci soudní exekutor) brát ohled na vůli dlužnice, jež dobrovolně své povinnosti nesplnila (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 1125/2010). Platba dlužnice tak byla započtena v souladu s právní úpravou. K nároku žalovaného na smluvní úrok z prodlení odkázal na § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), s tím, že se domnívá, že v předmětné věci z odůvodnění popření přihlášené vykonatelné pohledávky vyplývá, že tuto pohledávku žalobce popřel z důvodu jiného právního posouzení věci, což ustanovení § 199 odst. 2 IZ neumožňuje. Lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužnicí v řízení, které předcházelo vydání pravomocného rozhodnutí o pohledávce věřitele, žalobce však žádné takové skutečnosti v žalobě netvrdí. Platební rozkaz obsahuje právní posouzení věci i ohledně přiznaného příslušenství pohledávky, důvodem popření pohledávky je tak jiné právní posouzení věci. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 7/2013 a sp. zn. 29 ICdo 31/2013, Vrchního soudu sp. zn. 2 VSOL 8/2011.

Žalobce v replice uvedl, že k dobrovolnému plnění dlužníka může dojít kdykoli, a to i po nařízení exekuce, přičemž povinností žalovaného bylo započíst uhrazenou pohledávku na jistinu, jak zamýšlela dlužnice (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 2765/2006). Dobrovolnost plnění dlužnicí je podpořena i tím, že uvedená částka byla zaplacena přímo na účet žalovaného a nikoli na účet soudního exekutora. O jiné právní posouzení se podle jeho názoru nejedná, neboť nalézací soud v platebním rozkazu žádné právní posouzení nečinil a z povahy tohoto rozhodnutí vydaného v tzv. zkráceném soudním (KSPH 65 INS 15840/2015)

řízení plyne, že tak ani činit nemohl.

Podle § 192 odst. 1 IZ pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek mohou popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé; popření pohledávky lze vzít zpět.

Podle § 193 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla nebo že již zcela zanikla anebo že se zcela promlčela.

Podle § 194 IZ o popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka. Ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odstavce 3 citovaného ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonné důvody pro projednání incidenční žaloby. Usnesením Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 65 INS 158410/2015-A-8 ze dne 24. 6. 2015 bylo prokázáno, že byl zjištěn úpadek dlužnice Ivany anonymizovano , bylo povoleno řešení úpadku oddlužením a žalobce byl ustanoven do funkce insolvenčního správce. Přihláškou doručenou soudu dne 13. 7. 2015, evidovanou v oddíle spisu P pod č. P7, přihlásil žalovaný pohledávku ve výši 105.534,11 Kč sestávající z jistiny ve výši 31.048,90 Kč, smluvního úroku z prodlení ve výši 74.318,02 Kč a nákladů exekuce ve výši 167,19 Kč. Tato pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě platebního rozkazu. Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 19. 10. 2015 vyplývá, že žalobce popřel předmětnou pohledávku co do výše 74.318,02 Kč, a to z důvodů uvedených v přezkumném listu, tedy že dlužnice zaplatila žalovanému celou jistinu pohledávky ve výši 48.237,40 Kč, kdy žalovaný tuto částku nezapočítal na jistinu, jak měl učinit podle vůle dlužnice, a dále, že smluvní úrok z prodlení ve výši 29,2 % p. a. je nezákonný, přičemž žalovaný jej nesprávně počítal nikoli pouze z jistiny, nýbrž i z přiznaného příslušenství pohledávky. Jak při jednání, tak v přezkumném listu žalobce popřel pohledávku co do výše (v žalobě uvedl, že popřel pravost pohledávky co do výše). Dlužnice pohledávku uznala. Žalobce podal incidenční žalobu dne 12. 11. 2015. Na straně žalobce i žalovaného vystupují ti, kterým insolvenční zákon svěřuje aktivní a pasivní legitimaci, žalobce podal žalobu v zákonné lhůtě dle § 199 odst. 1 IZ, přičemž v souladu s ustanovením § 199 odst. 3 IZ v žalobě uplatnil proti popřené pohledávce pouze ty skutečnosti, pro které pohledávku popřel. Soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky k projednání této incidenční žaloby jsou splněny.

Z dalších důkazů provedených v průběhu řízení soud zjistil, že žalovaný podal dne 13. 10. 2008 Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na nařízení exekuce, a to pro částku 48.237,40 Kč (jistinu), úroky z prodlení ve výši 29,2 % ročně ode dne 29. 12. 2007 do zaplacení, náklady řízení ve výši 21.100,90 Kč, a to na základě vykonatelného platebního rozkazu. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 1. 2009, č. j. 17 Nc (KSPH 65 INS 15840/2015)

64/2009-15, byla nařízena exekuce na částku 48.237,40 Kč, úroky ve výši 29,2 % ročně z uvedené částky od 29. 12. 2007 do zaplacení, náklady nalézacího řízení ve výši 21.100,90 Kč, náklady exekuce a náklady oprávněného. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Marcel Smékal. Z příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 20. 4. 2014, č. j. 081 EX 00223/09-245, soud zjistil, že náklady oprávněného (resp. zde žalovaného) byly určeny ve výši 10.115,19 Kč s tím, že povinnost k úhradě má dlužnice. Z výpisu z evidence žalovaného soud zjistil, že dlužnice zaplatila dne 20. 4. 2009 na účet žalovaného částku 48.237,40 Kč. Dle přihlášky pohledávky P7 žalovaný tuto částku započítal na úhradu jistiny ve výši 17.188,50 Kč, na úhradu soudního poplatku ve výši 1.930,-Kč, na úhradu nákladů soudního řízení ve výši 19.170,90 Kč, na úhradu nákladů exekučního řízení ve výši 9.948,-Kč. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 27. 7. 2006, č. 4160702, uzavřené mezi dlužnicí a společností COFIDIS s.r.o., jež byla postoupena společností COFIDIS s.r.o. žalovanému rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 31. 1. 2006 ve znění dodatku č. 2 a přílohy č. 25 ze dne 31. 8. 2008, soud zjistil, že předmětem smlouvy je poskytnutí revolvingového úvěru dlužnici s úvěrovým limitem ve výši 40.000,-Kč.

Na základě provedeného dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: žalobce přihlásil svoji pohledávku P7 ve výši 105.534,11 Kč jako pohledávku nezajištěnou a vykonatelnou na základě platebního rozkazu. Dlužnice po zahájení exekučního řízení na základě tohoto platebního rozkazu zaplatila částku 48.237,40 Kč na účet žalovaného. Žalobce na přezkumném jednání konaném dne 19. 10. 2015 popřel pohledávku co do výše 74.318,02 Kč (kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení) s tím, že dlužnice zaplatila na jistinu částku 48.237,-Kč, žalovaným však byla částka nesprávně započtena přednostně na příslušenství, čímž došlo k neoprávněnému narůstání úroků z prodlení. Výši kapitalizovaného úroku z prodlení dále neuznal z důvodu tvrzené nezákonnosti procentní výše úroku a též z důvodu nesprávného výpočtu kapitalizované výše úroku i z příslušenství. Dlužnice pohledávku uznala do celé výše. Dlužnice na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila.

Soud se nejprve zabýval posouzením popěrného úkonu žalobce učiněného při přezkumném jednání, neboť při jednání i v přezkumném listu uvedl, že pohledávku popírá co do její výše, zatímco v žalobě uvedl, že popřel pravost pohledávky co do výše 74.318,02 Kč. Popření pohledávky se posuzuje podle svého skutečného obsahu bez ohledu na jeho označení. Soud má dle žalobcem uplatněných námitek v popěrném úkonu proti popřené pohledávce, a sice popření ve výši 74.318,02 Kč, která je představována kapitalizovaným úrokem z prodlení, který žalobce považuje za nezákonný z důvodu výše, jeho výpočtu i z příslušenství a zároveň i popírá jeho vznik, za zjištěné, že žalobce zpochybnil výši pohledávky, tedy že právní nárok v hmotném právu existuje v nižší než přihlášené výši (tedy že pohledávka nemusela částečně vůbec vzniknout). Ve smyslu § 194 IZ se tak jedna o popření pohledávky co do její výše.

V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku soud posoudil vztah žalovaného a dlužnice založený úvěrovou smlouvou dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. z. ). Smlouva o úvěru dle § 497 a násl. obch. z. je tzv. absolutním obchodem, který se řídí bez ohledu na povahu účastníků ustanoveními obchodního zákoníku.

Soud zhodnotil všechny důkazy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.). V řízení bylo prokázáno, že pohledávka žalobce je vykonatelná na základě platebního rozkazu. V rámci výkonu tohoto rozhodnutí dlužnice uhradila žalovanému částku odpovídající výši jistiny. Pokud jde o přípustnost možnosti (KSPH 65 INS 15840/2015) dlužníka určit poskytnuté plnění na jistinu ve smyslu § 330 odst. 1 a 2 obch. z. i při výkonu rozhodnutí, vycházel soud s ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. 25 Cdo 1125/2010, sp. zn. 20 Cdo 4077/2009), dle níž může dlužník určit, nač má být plněno pouze za situace, kdy poskytuje věřiteli plnění s úmyslem splnit svůj dluh, nikoliv tedy při uspokojování pohledávky v exekučním řízení. K úhradě dlužnicí došlo až ve fázi exekučního řízení, tedy dlužnice nebyla oprávněna určit, na co má být platba započítána. Na tomto ničeho nemění, že platba byla zaslána na účet žalovaného, nikoliv insolvenčního správce, neboť se i tak jedná o platbu vymoženou v rámci exekuce, tedy platba nebyla poskytnuta s úmyslem plnit svůj dluh, ale uspokojit pohledávku v exekučním řízení. Soud na okraj poznamenává, že judikatura, na níž žalobce v této souvislosti odkazoval, se vždy týkala pohledávek, které se nenacházely ve fázi vykonávacího řízení, nýbrž ve fázi nalézacího řízení, či ve fázi po vydání meritorního rozhodnutí v nalézacím řízení a zaplacené (započtené) před nařízením výkonu rozhodnutí. Pokud se jedná o důvody popření týkající se nezákonné výše smluvního úroku z prodlení a skutečnosti, že úroky z prodlení byly počítány i z přiznaného příslušenství, zabýval se soud nejprve otázkou, zda žalobce popřel pohledávku co do výše smluvního úroku v souladu s § 199 odst. 2 IZ, tedy zda pohledávku žalobce nepopřel pouze z důvodu jiného právního hodnocení věci. Ve věci bylo o nárocích žalovaného rozhodnuto platebním rozkazem, který v sobě obsahuje i právní posouzení přiznaného příslušenství. U platebního rozkazu se právní posouzení věci (v rovině zkoumání předpokladů, za nichž mohlo být takové rozhodnutí vydáno) projevuje v tom, že soud takové rozhodnutí neobsahující žádné odůvodnění vydá. Závěr soudu, že i ohledně žalobcem požadovaného příslušenství pohledávky lze o věci rozhodnout platebním rozkazem, v sobě zahrnuje též úsudek, že takto přiznávané příslušenství pohledávky neodporuje právním předpisům. Platební rozkaz tak obsahuje právní posouzení věci ohledně přiznaného příslušenství (viz rozsudek NS ČR ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 7/2013, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7.10.2015, sp. zn. 103 VSPH 374/2015). Soud tak uzavírá, že vzhledem k tomu, že nevyšly najevo nové skutečnosti týkající se popřené pohledávky a skutkový základ pohledávky nedoznal změny, představuje popření pohledávky žalovaného ve sporné výši co do důvodů nezákonnosti úroků z prodlení jiné právní posouzení věci. Žalobce tedy popřel pohledávku co do výše smluvního úroku z prodlení z nepřípustného důvodu dle § 199 odst. 2 IZ (pokud jde o důvod nezákonné výše smluvního úroku z prodlení a o důvod počítání smluvního úroku z prodlení i z příslušenství) a zároveň má soud za to, že smluvní úrok z prodlení v této výši vznikl po právu, neboť dlužnice nebyla oprávněna určit započtení své úhrady na jistinu, čímž by zabránila narůstání úroků z prodlení. Z těchto důvodů soud žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo soudem rozhodnuto podle ustanovení § 202 odst. 1 věty první IZ, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. V daném případě byl sice žalovaný ve věci zcela úspěšný a náhrada nákladů řízení by mu podle zásady procesního úspěchu ve věci náležela. Vzhledem k tomu, že je žalobce insolvenčním správcem, nemohl soud žalovanému náhradu nákladů přiznat. Soud zároveň neshledal důvod pro užití výjimky dle § 202 odst. 2 IZ, podle něhož je insolvenční správce povinen nahradit účastníkům náklady, které vznikly jeho zaviněním nebo náhodou, která se mu přihodila. Na základě uvedeného soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. (KSPH 65 INS 15840/2015)

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 23. srpna 2016

JUDr. Petra Večeřová, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení:

Magdalena Potměšilová