65 ICm 3912/2016
č. j.: 65 ICm 3912/2016-38 (KSPH 65 INS 17658/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze se rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou ve věci

žalobce: Barlog Capital a.s., IČ 28210956, sídlem Moulíkova 2238/1, 150 00 Praha 5

proti žalované: LIQUIDATORS v.o.s., IČ 24817465, sídlem Radhošťská 1942/2, 130 00 Praha 3, insolvenční správce dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano , bytem Kladenská 12, Hostouň

o určení popřené pohledávky, takto:

I. Žaloba na určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem Jana anonymizovano , anonymizovano , bytem Kladenská 12, Hostouň, v řízení vedeném pod sp.zn. KSPH 65 INS 17658/2016 je ve výši 60.658 Kč po právu, s e z a m í t á .

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 12. 153,-K, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Pavla Madrona, advokáta.

Odůvodnění.

1. Žalobce ve své žalobě podané ke zdejšímu soudu uvedl, že dne 19. 8. 2016 byla přihláškou ze dne 18. 8. 2016 ve shora uvedeném insolvenčním řízení za dlužnicí uplatněna pohledávka v celkové výši 60.658 Kč skládající se z dílčí pohledávky číslo 1 ve výši 32.178 Kč a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 28.480 Kč (smluvní pokuty), vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 82009- 1402 ze dne 17. 2. 2009 (dále jen smlouva). Při přezkumném jednání konaném dne 4. 10. 2016 popřel žalovaný jako insolvenční správce celou přihlášenou pohledávku z důvodu isir.justi ce.cz (KSPH 65 INS 17658/2016) promlčení této pohledávky, protože smlouva o úvěru je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a zejména jde o lichevní smlouvu. Ze smlouvy nelze dovozovat žádné nároky ani odvozené a na vypořádání je nutné aplikovat institut bezdůvodného obohacení. Předchůdce věřitele měl poskytnout dlužníku 15.000 Kč, tento závazek zanikl uplynutím promlčecí lhůty. U jednání smlouvy o úrocích a všech další úplatách, jsou neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Rozhodčí nález ze 7. 9. 2010 je nicotný, neboť rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodovat. Z nicotného rozhodčího nálezu nemohla vzniknout povinnost k úhradě nákladů právního zastoupení a nevznikly ani žádné náklady spojené s vymáháním. K tomu žalobce uvedl, že dílčí pohledávka č. 1 byla splatná dne 29. 4. 2009, dílčí pohledávka č. 2 byla splatná dne 1. 4. 2009. Rozhodčí nález byl vydán 7. 9. 2010, je tedy zřejmé, že rozhodčí řízení bylo zahájeno v běhu čtyřleté promlčecí doby. Rozhodčím nálezem přiznané právo tedy není promlčeno. Pokud měl žalovaný na mysli, že pohledávka je promlčena z důvodu, že rozhodčí nález je neplatný, neboť byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, poukazoval na judikaturu, a to rozsudek NSČR 23 ICdo 19/2015 ze dne 1. 6. 2016, dle kterého ke stavění běhu promlčecí doby dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. A to i za situace, že v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu byla tato prohlášena za neplatnou. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by mohl být nárok promlčen. V této souvislosti uvedl ještě rozsudek NSČR 29 ICdo 41/2014. Z tohoto důvodu nemůže být nárok promlčen. Pokud jde o neplatnost pohledávky z důvodu rozporu s dobrými mravy, dlužník pohledávku uznal, dlužník je tedy připraven plnit svůj závazek ze smlouvy.

2. Žalovaný se k návrhu vyjádřil tak, že úvěrová smlouva uzavřená mezi dlužnicí a právním předchůdcem žalobce SMART Capital ze dne 7. 2. 2009 je neplatná, a to z důvodu, že dlužnici byl poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč a s úrokem 20% z jistiny, celkem 640 Kč měsíčně, která byla zahrnuta již ve výše uvedené částce splátky. Dále byly smluvními stranami ujednány roční náklady na spotřebitelský úrok (RPSN) ve výši 174,2%, jak je uvedeno v článku 1 obchodních podmínek. Žalovaná je názoru, že smlouva je vzhledem k výši úroku a k sjednanému RPSN absolutně neplatnou pro rozpor s § 39 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), neboť sjednaná výše úplaty je nepřiměřená, nemravná a způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, která byla sjednána ve prospěch žalovaného jako spotřebitele. Poukázal na judikaturu 29 Cdo 1484/2006. Uzavřená smlouva je smlouvou spotřebitelskou, protože úvěr byl žalované poskytnut pro její osobní spotřebu a nikoli podnikání, proto je třeba aplikovat obč. zák. a příslušná ustanovení § 52 a násl. obč. zák. U jednání ohledně splatnosti jednotlivých splátek je zároveň v rozporu s ustanovení § 4 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednání spotřebitelského úvěru, jelikož není splněn požadavek na přesné časové rozložení splátek úvěru. Samotné ujednání úroku z úvěru taktéž považuje za neurčité, jelikož úrok byl sjednán fixně ve výši 20% z jistiny na dobu poskytnutí úvěru a s ohledem na neurčitost do vytrvání úvěru není určitě ani sjednána jeho výše. Tyto skutečnosti mají za následek neplatnost celé smlouvy. Dále poukazoval na to, že ve spotřebitelské smlouvě je stanoven zákaz ujednání, která by byla v rozporu s požadavkem dobré víry znamenající k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Dále poukazoval, že samotné znění rozhodčí doložky obsažené ve smlouvě neplatné, jelikož doložka není určitá. K neurčitosti doložky uvedl judikaturu 31 Cdo 1945/2010. Naposledy však argumentoval promlčením celé pohledávky dle rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 2524/16. Pohledávka žalobce je promlčená, jelikož ke stavění promlčecí lhůty v důsledku zahájení rozhodčího řízení nedošlo. Žalobce ani nemůže požadovat po žalované paušální náhradu nákladu vynaložených v souvislosti s vymáháním pohledávky, protože je v rozporu s ustanovením obč. zák. (KSPH 65 INS 17658/2016) týkajících se spotřebitelských smluv. Rozpor s dobrými mravy namítal i u ujednané smluvní pokuty. Zde také poukazoval na rozpor s § 56 odst. 1 obč. zák.

3. Žalovaná se k návrhu vyjádřila tak, že považuje za nesporné, že dlužnice a její manžel, Václav Kučma, který je spolu s dlužnicí zavázán ze smlouvy o úvěru č. 2310000229 ze dne 16. 9. 2010 jako spoludlužník, přijali od žalobce částku ve výši 250.000,-Kč, z čehož uhradili celkem 142.000,-Kč. Rozdíl uvedených částek insolvenční správce při přezkoumávání pohledávek žalobce uznal. Žalovaná dále považuje za nesporný fakt, že dlužník uzavřel uvedenou smlouvu o úvěru č. 2310000229 jako spotřebitel s žalobcem podnikatelem jednajícím v rámci své podnikatelské činnosti. Z tohoto faktu vyplývá i nutnost aplikace zákonných ustanovení českého právního řádu a evropského práva o ochraně spotřebitele na veškerá smluvní ujednání mezi žalobcem a dlužníkem uzavíraná v souvislosti se smlouvou o úvěru č. 231000029. Žalovaná považuje smlouvu o úvěru jako celek za absolutně neplatnou podle § 39 obč. zák. Dlužník uzavřel smlouvu jako spotřebitel a ustanovení § 51 a násl. obč. zák., o ochraně spotřebitele, je tedy na tuto smlouvu nutné aplikovat podle těchto ustanovení; spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Žalovaná nesouhlasí s tím, že smlouva obsahuje jasné a přehledné ujednání po závazku spoludlužníků, protože s ustanovením formulovaného v článku III o povinnosti platit věřiteli a zároveň stanovení výše úvěru na 250.000,-Kč není jednoznačně uvedeno, k čemu se vlastně dlužníci zavázali, protože smlouva dostatečně určitě nespecifikuje způsob splácení úvěru a výši úvěru. Také výše sjednaných úroků 20 % p. a. považuje žalovaná za ujednání v rozporu s dobrými mravy, protože kromě těchto smluvních úroků náleží podle článku II věřiteli navíc ještě celková úplaty vyčíslená částkou 90.000,-Kč, ačkoli je označena jako celková není úhradou jedinou a nezahrnuje poplatek za sjednání úvěru ve výši 12.000,-Kč ani smluvní úroky. Pokud jde o smluvní pokutu, tuto spatřovala nepřiměřeně vysokou a v rozporu s dobrými mravy. K paušální úhradě nákladů vynaložených věřitelem v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 50.000,-Kč uvedla, že je zjevně nepřiměřená a nezahrnuje ani náklady rozhodčího, případně soudního řízení a právního zastoupení. Rozhodčí doložka ve smlouvě nesplňuje nároky kladené právními předpisy a judikaturou na rozhodčí doložky. Proto je celá smlouva neplatná a navrhovala žalobu zamítnout.

4. Podle ust. § 192 odst. 1 a 2 IZ mohou pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé.

5. Podle ust. § 193 a § 194 IZ o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela. O popření pohledávky co do její výše jde tehdy, je-li namítáno, že dlužníkův závazek je nižší než přihlášená částka.

6. Podle § 197 odst. 1 IZ výsledek přezkumného jednání zapíše insolvenční správce do seznamu přihlášených pohledávek; takto upravený seznam tvoří součást zápisu o přezkumném jednání. Věřitelům, kteří o to požádají, vydá insolvenční soud z tohoto seznamu výpis.

7. Podle odstavce druhého věřitele, jehož nevykonatelná přihlášená pohledávka byla popřena při přezkumném jednání, poučí insolvenční správce nebo insolvenční soud při přezkumném jednání o dalším postupu; věřitele, který se přezkumného jednání nezúčastnil, o tom insolvenční správce písemně vyrozumí, a to i tehdy, je-li popření uvedeno v upraveném seznamu přihlášených pohledávek. (KSPH 65 INS 17658/2016) 8. Podle § 198 odst. 1 IZ věřitelé nevykonatelné pohledávky, která byla popřena insolvenčním správcem mohou uplatnit své právo žalobou na určení u insolvenčního soudu do 30 dnů od přezkumného jednání; tato lhůta však neskončí dříve než uplynutím 15 dnů od doručení vyrozumění podle § 197 odst. 2 IZ. Žalobu podávají vždy proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu, k pohledávce popřené co do pravosti se nepřihlíží; pohledávka popřená co do výše nebo pořadí je v takovém případě zjištěna ve výši nebo pořadí uvedeném při jejím popření.

9. Podle odstavce druhého, v žalobě podle odstavce 1, může žalobce uplatnit jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnosti, které jako důvod vzniku této pohledávky uplatnil nejpozději do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti, o kterých se žalobce dozvěděl později proto, že mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle obchodního zákoníku neoznámil včas převzetí dlužníkova závazku. Žalobce pak v žalobě podle právě citovaného ustanovení uplatnil jako důvod vzniku popřené pohledávky pouze skutečnost, které uplatnil ve své přihlášce pohledávky do insolvenčního řízení.

10. Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonné důvody pro projednání incidenční žaloby. Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 65 INS 17658/2016-A- 8, bylo prokázáno, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka Jana anonymizovano , a toto řízení dosud trvá, byl zjištěn úpadek dlužníka, bylo povoleno oddlužení a žalovaná byla ustanovena do funkce insolvenčního správce. Přihláškou doručenou soudu dne 19. 8. 2016, evidovanou v oddíle spisu P-1, přihlásil žalobce pohledávku v celkové výši 60.650,-Kč. Tato pohledávka se skládala z dílčí pohledávky č. 1 ve výši 32.178,-Kč (jistina ve výši 18.880,-Kč, příslušenství 13.298,-Kč), dílčí pohledávka č. 2 ve výši 28.480,-Kč (jistina ve výši 28.480,-Kč). Při přezkumném jednání dne 4. 10. 2016 popřel žalovaný dílčí pohledávku č. 1 i dílčí pohledávku č. 2. Výzva žalovaného byla žalobci řádně doručena, žalobce podal incidenční žalobu dne 1. 11. 2016. Na straně žalobce i žalovaného vystupují ti, kterým insolvenční zákon svěřuje aktivní a pasivní legitimaci, žalobce podal incidenční žalobu v zákonné lhůtě, jak stanoví § 198 odst. 1 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ). Soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro projednání této incidenční žaloby jsou splněny, žaloba byla podána včas.

11. Smlouvou o úvěru č. 820091402 s právním předchůdcem žalobce SMART Capital a.s. uzavřel dlužník smlouvu o úvěru, kdy dlužníkovi byl poskytnut úvěr v částce 15.000,-Kč za úplatu a úrok ve výši 20% z jistiny (dále jen poplatek za správu úvěru, jež zahrnuje jak úplatu, tak sjednaný úrok. Výše měsíčního poplatku byla vyčíslena částkou 640,-Kč. Dlužník převzetí hotovosti potvrdil podpisem na smlouvě. Také se zavázal uhradit věřiteli administrativní poplatek ve výši 3% z jistiny, tj. částku 450,-Kč splatný při výplatě úvěru. Dlužník se dále zavázal uhradit věřiteli za úrok a úplatu celkově částku ve výši 7.680,-Kč, celkem tedy na jistině 22.680,-Kč (15.000,-Kč + 7.680,-Kč). Dlužník se dále zavázal uhradit věřiteli úvěr vč. poplatku za správu úvěru v pravidelných rovnoměrných 12ti měsíčních splátkách ve výši 1.890,-Kč, přičemž první splátka byla splatná 10. den po uzavření smlouvy, každá další do úplného zaplacení 30. den od splatnosti předchozí splátky pod ztrátou výhody splátek ke dni úhrady 20. dne v měsíci. Tato smlouva byla uzavřena dne 17. 2. 2009, ke smlouvě byly připojeny obchodní podmínky, které nebyly součástí této smlouvy a kde bylo v článku XI. ujednáno, že spory bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný ROZHODČÍ A S PRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ vybraný ze seznamu rozhodců vedené touto společností. (KSPH 65 INS 17658/2016) 12. V řízení žádný z účastníků nerozporoval, že přihlášená pohledávka ze smlouvy byla dne 31. 10. 2012 postoupena Smlouvou o postoupení pohledávek ze společnosti SMART Capital, a.s. na žalobce. Tuto skutečnost tedy soud považoval jako nespornou.

13. Oznámením o zesplatnění závazku ze dne 30. 3. 2011 bylo zjištěno, že závazek byl zesplatněn ke dni 25. 3. 2011 z důvodu prodlení dlužníků na celkovou částku 552.500,-Kč. Zesplatnění bylo oznámeno oběma dlužníkům rozhodčím nálezem vydaným rozhodcem JUDr. Ondřejem Šmídem, sp. zn. 2093/2012, a bylo zjištěno, že dlužníkům byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 398.000,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. z této částky od 22. 3. 2011 do zaplacení, dále smluvní pokutu ve výši 500,-Kč za každý den prodlení od 21. 3. 2011 do 19. 4. 2012, 50.000,-Kč a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 73.352,-Kč. Rozhodčí nález nabyl právní moci dne 9. 7. 2012.

14. Z protokolu z přezkumného jednání a upraveného seznamu přihlášených pohledávek soud zjistil, že insolvenční správce popřel dílčí pohledávku č. 1 i dílčí pohledávku č. 2 z důvodu promlčení, neplatnosti rozhodčí doložky a rozporu s dobrými mravy.

15. Z rozhodčího nálezu sp. zn. 3605/2010 ze dne 7.9.2010 soud, že tento byl vydán Mgr. Pavlem Fryštákem, právní moci dne doložky na něm vyznačené nabyl dne 11.10.2010 a vykonatelnosti dne 15.10.2010.

16. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, že dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobce (SMART Capital, a.s.) Smlouvou o úvěru č. 820091402, kdy dlužníkovi byl poskytnut úvěr v částce 15.000,-Kč za úplatu a úrok ve výši 20% z jistiny (dále jen poplatek za správu úvěru, jež zahrnuje jak úplatu, tak sjednaný úrok. Výše měsíčního poplatku byla vyčíslena částkou 640,-Kč. Dlužník převzetí hotovosti potvrdil podpisem na smlouvě. Také se zavázal uhradit věřiteli administrativní poplatek ve výši 3% z jistiny, tj. částku 450,-Kč splatný při výplatě úvěru. Dlužník se dále zavázal uhradit věřiteli za úrok a úplatu celkově částku ve výši 7.680,-Kč, celkem tedy na jistině 22.680,-Kč (15.000,- Kč + 7.680,-Kč). Dlužník se dále zavázal uhradit věřiteli úvěr vč. poplatku za správu úvěru v pravidelných rovnoměrných 12ti měsíčních splátkách ve výši 1.890,-Kč, přičemž první splátka byla splatná 10. den po uzavření smlouvy, každá další do úplného zaplacení 30. den od splatnosti předchozí splátky pod ztrátou výhody splátek ke dni úhrady 20. dne v měsíci. Tato smlouva byla uzavřena dne 17. 2. 2009, ke smlouvě byly připojeny obchodní podmínky, které nebyly součástí této smlouvy a kde bylo v článku XI. ujednáno, že spory bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný ROZHODČÍ A S PRÁVNÍ SPOLEČNOSTÍ vybraný ze seznamu rozhodců vedené touto společností. Z důvodu neplnění povinností ze smlouvy došlo k zesplatnění tohoto úvěru a k návrhu žalobce byl vydán rozhodčí nález č. 3605/201o ze dne 7.9.2010a kterým bylo nárokům žalobce zcela vyhověno. Samotné vydání tohoto rozhodčího nálezu nikdo nerozporoval, proto soud tuto skutečnost považoval za nespornou, rozpor mezi účastníky byl ohledně platnosti ujednání o rozhodčí doložce a z toho vyplývající neplatnosti takto vydaného rozhodčího nálezu. Žalobce tuto pohledávku přihlásil jako nevykonatelnou a důvod vzniku uvedl toliko smlouvu o úvěru, nikoliv vydaný rozhodčí nález. Pohledávka byla přezkoumána jako nevykonatelná.

17. Nejprve soud se zabýval otázkou, zda uzavřená smlouva o úvěru byla uzavřena v režimu zák. č. 513/1991 Sb. Obchodního zákoníku platného ve znění ke dni uzavření smlouvy o úvěru, to je k 20. 6. 2007 (dále jen obch. zák. ). Podle § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odst. 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních předpisů něco jiného ustanovení této části zákona na obě (KSPH 65 INS 17658/2016) strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách zneužívajících klauzulí a jiná ustanovení směřující ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smlouva o úvěru podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku se podle ustanovení § 261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku řídí bez ohledu na povahu účastníků obchodním zákoníkem. Protože v posuzované věci jde o smluvní vztah se spotřebitelem (o čemž není pochybnosti), uplatní se ustanovení § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, které stanoví, že na smlouvy o úvěru je třeba použíti ustanovení směřující k ochraně spotřebitele, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Při právním posouzení tohoto vztahu se proto použijí ustanovení občanského zákoníku o spotřebitelských smlouvách (§ 51 a násl. občanského zákoníku). Je rovněž třeba zkoumat, zda smlouva odpovídá požadavkům zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, který byl s účinností od 1. 1. 2011 zrušen a nahrazen zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jakož i ustanovení § 56 odst. 1 občanského zákoníku, které pod sankcí neplatnosti zakazuje, aby spotřebitelské smlouvy obsahovaly ujednání, která znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech. V daném případě byla smlouva uzavřena dne 17. 2. 2009 dlužníci nikoliv jako podnikatelkou, ale jako spotřebitelkou, protože jak vyplývá ze samotného znění smlouvy, dlužnice v tuto dobu pracovala jako servírka zaměstnaná V Restauraci Dolany-Blanka Lenertová a to od roku 2008 s čistým měsíčním příjmem 11.250,-Kč, což soud zjistil, ze samotné Smlouvy o úvěru. Smlouva tedy byla uzavřena jako spotřebitelská v režimu tehdy platného občanského zákoníku.

18. Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení nevylučuje uzavírání rozhodčích smluv v právních vztazích vyplývajících ze spotřebitelských smluv.

19. Podle rozsudku NS ČR ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 35/2014, rozhodčí smlouva uzavřená do 31. 3. 2012, která pro řešení sporů mezi účastníky určuje jediného rozhodce, jež bude jmenován předsedou dozorčí rady právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je podle § 39 obč. zák. neplatná.

20. Podle rozsudku NS ČR 31 Cdo 1945/2010 neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc., respektive konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor ze zákona.

21. Podle rozsudku NS ČR 31 Cdo 958/2012 byl-li rozhodce určen odkazem na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1. písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákony o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomocí orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stadiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1. písm. h) o. s. ř. zastavit.

22. Soud v daném případě dospěl na základě shora citované judikatury a provedeného dokazování k závěru, že sjednaná rozhodčí doložka ve smlouvě o úvěru právním předchůdcem žalovaného je neplatná, protože neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc., respektive konkrétní způsob jeho určení a odkazuje-li na to, že spor bude (KSPH 65 INS 17658/2016) rozhodovat rozhodce vybraný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí doložka neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor ze zákona. Zároveň je tedy neplatný i celý rozhodčí nález, který nemůže být vydán na základě neplatné rozhodčí doložky.

23. Dále se soud zabýval vznesenou námitkou promlčení žalovaným. V daném případě je třeba aplikovat 3 letou promlčecí lhůtu dle tehdy platného občanského zákoníku, protože soud již shora zdůvodnil, že se jednalo o uzavření spotřebitelské smlouvy v režimu občanského zákoníku. Tato lhůta začala běžet žalobci u pohledávky č.1 dne 30. 4. 2009 a u pohledávky č.2 dne 2. 4. 2009. K promlčení tohoto nároku tedy došlo 30 .4. 2012 a 2. 4. 2012. Tato lhůta běžela i v době, kdy došlo z zásadní změně judikatury sjednocujícím usnesením ze dne 11.5.2011 sp.zn. 31 Cdo 1945/201, v němž Nejvyšší soud vyslovil závěr o neplatnosti rozhodčích smluv, který dopadá i na tento případ. Žalobce, případně jeho právní předchůdce za tohoto stavu, ( tj. po změně judikatury dne 11.5.2011) měl možnost nikoliv dále vymáhat nárok z nicotného rozhodčího nálezu vydaného 7.9.2010, ale měl v důsledku zásadní změny judikatury v době, kdy mu stále běžela promlčecí lhůta, podat u obecného soudu dlužnice žalobu, kterou by oud rozhodl o oprávněnosti nároku, což neučinil. Teprve po té co definitivně neuspěl s vymáháním uvedeného nároku na základě nicotného rozhodčího nálezu, i přes zjevný rozpor se zákonem a judikaturou vrcholných soudu, uplatnil tyto pohledávky až dne 19.8.2016 přihláškou pohledávky v insolvenčním řízení dlužnice. To je více jak 4 roky po uplynutí promlčecí doby. Došlo tedy k promlčení tohoto nároku a soud žalobu zamítl. Ke stavění promlčecí doby nemohlo dojít ani ve smyslu 112 obč. zák v důsledku zahájení rozhodčího řízení, protože toto mělo na ni vliv marginální, neboť trvalo jen sedm měsíců ( návrh byl podán dne 25.3.2010 a rozhodčí nález se stal pravomocným dne 11.10.2010). Opět je třeba konstatovat, že nárok žalobce v insolvenčním řízení přihlásil až dne 19.8.2016, když do té doby byl s ohledem na nezákonnost dalšího vymáhání nároku jinak nečinný. Ze všech těchto důvodu byla žaloba podána nedůvodně a soud přisvědčil námitce promlčení vznesené žalovanýma jako insolvenčním správcem, který pohledávky důvodu promlčení popřel a žalobu výrokem I. zamítl. Dalšími důvody popření, které uvedl žalovaný jako insolvenční správce se soud již nezabýval.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., dle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalované, která byla ve věci zcela úspěšná, soud přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů řízení spočívající ve 3 úkonech právní služby po 3.100,-Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu v platném znění (dále jen vyhlášky ), 3x režijní paušály po 300,-Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky a to vše včetně DPH ve výši 1953,-Kč, celkem tak soud přiznal žalované na nákladech řízení částku 12 153,-Kč na platebním místě dle § 149 odst. 1 o.s.ř.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku je možno podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu podepsaného.

Praha dne 19. prosince 2017

JUDr. Petra Večeřová samosoudkyně