65 ICm 2057/2014
č.j.: 65 ICm 2057/2014-83 sp. zn. insolvenčního řízení: KSPH 65 INS 8399/2014

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou ve věci žalobce: Ing. Richard Jasinský, se sídlem Moskevská 215/32, Praha 10, insolvenční správce dlužníka: Alena anonymizovano , anonymizovano , bytem Malešov 45, 285 41 Malešov, okres Kutná Hora, právně zastoupen: JUDr. Janem Tryznou, Ph.D., advokátem, se sídlem Botičská 4, 128 00 Praha 2 proti žalovaným: 1) Alena anonymizovano , nar. 13. 6. 1957, bytem Malešov č. p. 195, 285 41 Malešov, okres Kutná Hora, 2) Miroslav anonymizovano , anonymizovano , bytem Malešov č. p. 195. 285 41 Malešov, okres Kutná Hora, právně zastoupeni: JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., MPA, advokátem, se sídlem Jablonského 640/2, 170 00 Praha 7 o určení neúčinnosti právního úkonu,

takto:

I. Právní úkon dlužnice Aleny anonymizovano , nar. 5.10.1983, a to uzavření darovací smlouvy dne 13.5.2011 mezi dlužnicí jako dárkyní a žalovanými jako obdarovanými, na jejím základě došlo k bezúplatnému převodu pozemků parc. č. 400, jehož součástí je stavba č.p. 195, pozemku parc. č. 401 a pozemku ve zjednodušené evidenci pozemkového katastru parc. č. 1039/2, vše v k.ú. Malešov, obec Malešov z dlužnice na žalované, j e n e ú č i n n ý.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu nákladů ve výši 17.000,--Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Tryzny, advokáta.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 19. 6. 2014 domáhá určení, že právní úkon, darovací smlouva uzavřená dne 13. 5. 2011 mezi Alenou anonymizovano , anonymizovano jako dárkyní a Alenou anonymizovano , nar. 13. 6. 1957 a Miroslavem anonymizovano , anonymizovano jako obdarovanými o darování pozemku parc. č. 400, jehož součástí je stavba č. p. 195, pozemku parc. č. 401 a pozemku ve zjednodušené evidenci pozemkového katastru parc. č. 1039/2, vše v k. ú. Malešov, obec Malešov, je vůči věřitelům, kteří uplatňují své právo vůči dlužníkovi, Aleně anonymizovano , anonymizovano , bytem Malešov 45, 285 41 Malešov, neúčinný.

Jak žalobce uvádí, je insolvenčním správcem Aleny anonymizovano , anonymizovano , bytem Malešov 45, 285 41 Malešov (dále jen dlužník ), která se nachází v úpadku, přičemž účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka nastaly ke dni 9. 4. 2014. Dlužník byl vlastníkem shora označených nemovitostí a uzavřel s matkou a otcem (tedy s osobami blízkými) darovací smlouvu (dále jen Smlouva ), na jejímž základě došlo k bezúplatnému převodu vlastnického práva ke shora specifikovaným nemovitostem. K uzavření darovací smlouvy došlo dne 13. 5. 2011, účinky vkladu vlastnického práva nastaly k 18. 5. 2013 a insolvenční řízení bylo zahájeno ke dni 27. 3. 2014. Žalobce v žalobě přesně nevymezil, zda odporovaný právní úkon podle jeho názoru představuje neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nebo úmyslně zkracující právní úkon ve smyslu § 242 insolvenčního zákona. Rozhodně však žalobce trvá na tom, že učiněný právní úkon, kterým došlo k převodu dotčených nemovitostí na žalované, je sice formálně platný, avšak je neúčinný a dlužníkovo plnění z tohoto úkonu náleží do majetkové podstaty.

Žalovaní s žalobou nesouhlasí a označují ji za zcela nedůvodnou s tím, že zákonnými podmínkami pro to, aby soud mohl vyhovět odpůrčí žalobě, jsou poskytnutí plnění dlužníkem bezúplatně, nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší, než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se dlužník zavázal a posuzovaný úkon učinil dlužník v úpadku, popř. tento právní úkon vedl k dlužníkovu úpadku, v případě převodu mezi osobami blízkými je založena vyvratitelná právní domněnka, že dlužník v úpadku je, přičemž obě tyto podmínky musí být splněny kumulativně. V tomto případě žalovaní sice neposkytli dlužníkovi plnění na základě Smlouvy, avšak toto učinili v přímé věcné i časové souvislosti s převodem vlastnictví k nemovitostem, kdy dlužníkovi poskytli nejprve peněžité plnění ve výši 404.000,-Kč, které posloužilo k úhradě splatného dluhu dlužníka u společnosti RH Finance, s. r. o., IČO 283 16 649, a ve dnech bezprostředně následujících po uzavření Smlouvy další peněžitou částku přesahující 200.000,--Kč, kterou dlužník v plné výši použil na úhradu splátek dluhů věřitelů GE Money Bank, a.s., COFIDIS, s. r.o., Home Credit, a.s., a rovněž k úhradě nájemného za nebytové prostory, v nichž dlužník provozoval svou podnikatelskou činnost. Z těchto skutečností bez pochyb vyplývá, že peněžité plnění v celkové výši 604.000,--Kč uskutečněné žalovanými vůči dlužníkovi, bylo učiněno v přímé logické souvislosti s převodem vlastnického práva k nemovitým věcem a ve skutečnosti tedy nešlo na straně dlužníka o dar nemovitých věcí rodičům, nýbrž o jejich převod oproti získání velké částky peněžních prostředků k úhradě existujících závazků a nelze tudíž hovořit o bezúplatném převodu nemovitých věcí. Pokud jde o posouzení, zda poskytnuté plnění ze strany žalovaných bylo přiměřené , tj. nebylo podstatně nižší než obvyklá cena nemovitostí, předpokládá zákon významnou nerovnováhu mezi vzájemnými plněními, tudíž přiměřené protiplnění je takové, které nemusí na korunu přesně dosahovat obecné ceny nemovitostí, ovšem nesmí se jednat o protiplnění několikanásobně nižší. Za účelem prokazatelnosti přiměřenosti poskytnutého protiplnění si žalovaní nechali zpracovat znalcem Ing. Karlem Schwarzem znalecký posudek, který určil obvyklou cenu předmětných nemovitých věcí částkou

1.006.680,--Kč. Žalovaní tudíž mají za to, že při zohlednění všech okolností případu tj. poskytnutí peněžitých protiplnění dlužníkovi, jakož i investic během života dlužníka, je přiměřenost protiplnění zřejmá. Ohledně prokázání tvrzení, že dlužník nebyl v době uzavření předmětné smlouvy v úpadku ve smyslu § 3 IZ, poukázali žalovaní na analýzu přihlášených a uznaných pohledávek, které věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení, ze které podle žalovaných vyplývá, že většina pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení v době uzavření Smlouvy neexistovala, neboť nebyl sjednán ani právní titul a tam, kde již smlouva existovala, nebyla pohledávka z ní plynoucí splatná. Dle žalovaných je tedy zřejmé, že v době uzavření Smlouvy dlužník relativně řádně plnil své závazky z existujících smluv a platil stanovené splátky, což vylučuje závěr o úpadku dlužníka v době uzavření Smlouvy. V daném případě je sice založena vyvratitelná domněnka, že dlužník byl v době převodu vlastnictví k nemovitostem na žalované v úpadku, avšak žalovaní mají za to, že uvedenou analýzou prokázali opak, tj. že úpadková situace žalované nastala minimálně až několik měsíců po realizovaném převodu. Podle žalovaných pak nelze ani uzavřít, že by předmětná Smlouva byla právním úkonem, který by vedl k úpadku dlužníka, když dlužník obdržel výrazné a přiměřené protiplnění, které využil k úhradě splatných závazků a rozvoji svého vzdělání a podnikání. Pokud jde o možnost kvalifikace Smlouvy jako úmyslně zkracujícího právního úkonu, mají žalovaní za to, že žalobce sám netvrdí ani neprokazuje, že k úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu došlo, a tudíž žalobce není schopen unést břemeno tvrzení ve vztahu k prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele.

Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaných k žalobě uvedl, že hodnocení žalovaných spočívající v tvrzení, že předmětná Smlouva není smlouvou darovací, nýbrž smlouvou kupní, považuje za účelové a vykonstruované a časová souvislost mezi uzavřením darovací smlouvy a úhradami dluhů dlužnice nedokládá úmysl účastníků darovací smlouvy uzavřít smlouvu kupní. Podle žalobce se dlužník vzhledem ke své špatné finanční situaci především zbavoval postižitelného majetku. Pokud dlužník přiznává další dluhy v celkové částce 200.000,--Kč vůči GE Money Bank, a.s., COFIDIS s. r.o., Home Credit, a. s., o čemž žalobce nepochybuje, pak se muselo jednat o dluhy splatné a vymahatelné a chování dlužníka je proto třeba hodnotit jako plánované a promyšlené, směřující ke zbavení se jakéhokoliv hodnotného majetku. Uvedená právní konstrukce žalovaných je problematická, neboť pokud žalovaní tvrdí, že ve skutečnosti chtěli s dlužníkem uzavřít kupní smlouvu, je darovací smlouva úkonem simulovaným, a tedy neplatným, v důsledku čehož by vlastnické právo nemohlo na žalované na základě darovací smlouvy přejít. Darovací kupní smlouva by sice teoreticky mohla být posouzena jako platná kupní smlouva (platný by byl tento zastřený-disimulovaný-právní úkon), avšak to je možné pouze tehdy, pokud disimilovaný úkon má všechny zákonné náležitosti. Vzhledem k tomu, že náležitostí kupní smlouvy je kupní cena, která by v daném případě musela být sjednána písemně, což se ovšem nestalo, nelze uvedenou Smlouvu hodnotit jako smlouvu kupní. Pokud jde o tvrzení žalovaných, že dlužník v době, kdy uzavíral darovací smlouvu, nebyl v úpadku má žalobce za to, že uvedenou analýzou přihlášených pohledávek žalovaní pouze dokládají skutečnost, že dlužník v úpadku byl.

V následném vyjádření žalovaných k replice žalobce žalovaní vyslovili zásadní nesouhlas s konstrukcí žalobce o mentální rezervaci s tím, že o mentální rezervaci by se jednalo pouze, pokud by žalovaní zpětně prohlásili, že předmětné nemovitosti darem nabýt nechtěli, aniž by však jakkoliv objektivně prokazovali související finanční protiplnění. V daném případě nemohlo jít o úkon simulovaný ani disimulovaný, neboť účelem jeho učinění nebylo zastírat jakékoliv skutečnosti, přičemž v uvedeném případě okolnosti uzavření Smlouvy přispívají k závěru o spíše smíšeném smluvním typu, když zde je přímé a hodnotově přiměřené protiplnění. Pokud žalobce presumuje majetkové poměry dlužnice k 13. 5. 2011 na základě vlastních nepodložených domněnek, mají žalovaní za to, že skutečnost, že dlužník měl splatné dluhy v určité výši, nemůže bez dalšího vést k závěru o úpadkovém stavu dlužníka, pokud nebylo zároveň prokázáno, že šlo o dluhy alespoň 30 dnů po splatnosti a zejména, že je dlužník nebyl schopen splácet, což však žalobce nijak neprokázal.

Z rozhodnutí o úpadku KSPH 65 INS 8399/2014-A-8 vyplývá, že ke dni 9. 4. 2014 byl zjištěn úpadek dlužníka, bylo povoleno řešení úpadku dlužníka oddlužením a žalobce byl ustanoven jeho insolvenčním správcem.

Z insolvenčního návrhu soud zjistil, že dlužník v současné době pracuje jako OSVČ s výhledovým příjmem 13.369,-Kč měsíčně a do finančních potíží se dostal vlastní naivitou, když přecenil své síly při hodnocení svých možností splácet nabrané závazky.

Z protokolu ze schůze věřitelů soud zjistil, že v insolvenčním řízení bylo přihlášeno včas 24 věřitelů s pohledávkami ve výši 1.658.702,36 Kč, přičemž žádný věřitel nebyl zajištěný.

Z protokolu z přezkumného jednání soud zjistil, že insolvenční správce ani dlužnice žádnou z pohledávek nepopírají a považují je za zjištěné tak, jak byly přihlášeny.

Z darovací smlouvy ze dne 13. 5. 2011 soud zjistil, že dlužník jako darující uzavřel s žalovanými jako obdarovanými smlouvu o darování pozemku parc. č. 400, jehož součástí je stavba č. p. 195, pozemku parc. č. 401 a pozemku ve zjednodušené evidenci pozemkového katastru parc. č. 1039/2, vše v k. ú. Malešov, obec Malešov.

Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že vlastníky předmětných nemovitostí jsou na základě darovací smlouvy ze dne 13. 5. 2011 žalovaní.

Z kopie potvrzení Komerční banky, a.s., soud zjistil, že dlužník dne 13. 5. 2011 složil na číslo účtu 43-3746650257 částku ve výši 404.000,--Kč.

Z výdajových pokladních bloků ze dne 30. 5. 2011, 30. 6. 2011 a 16. 7. 2011 vystavených dlužníkem soud zjistil, že dlužník uhradil na každý z uvedených pokladních bloků nájemné ve výši 8.000,--Kč.

Ze stvrzenky Akademie J. A. Komenského soud zjistil, že Alena anonymizovano uhradila dne 29. 9. 2003 částku ve výši 6.400,--Kč za kurz podvojného účetnictví.

Z prohlášení vzdání se zástavního práva soud zjistil, že společnost RH Finance s. r. o. coby věřitel, měla za dlužníkem pohledávku ve výši 364.000,-Kč s příslušenstvím zajištěnou zástavním právem ve prospěch věřitele, resp. zástavního věřitele k nemovitostem, a že uvedený věřitel, resp. zástavní věřitel prohlásil, že v případě úhrady částky ve výši 404.000,--Kč na účet 43-3746650257/0100 nejpozději do 14. 5. 2011, podá k místně příslušnému katastrálnímu úřadu do 3 dnů ode dne připsání výše uvedené částky na příslušný bankovní účet návrh na výmaz předmětného zástavního práva.

Z potvrzení ze dne 19. 5. 2011 soud zjistil, že žalovaní spolu s dlužníkem učinili společné prohlášení, ve kterém souhlasně potvrzují, že dlužník dne 13. 5. 2011 převzal od žalovaných částku 404.000,--Kč na úhradu dluhu u RH Finance, s. r. o., a v rozmezí od 13. 5.

2011 do 19. 7. 2011 převzal na úhradu svých dluhů finanční částku 200.000,--Kč v hotovosti. Celkem dlužník převzal na úhradu svých dluhů částku 604.000,--Kč v hotovosti.

Z rozhodnutí OS v Kutné Hoře j. č. 2E 147/2006-6 ze dne 22. 2. 2006 soud zjistil, že k uspokojení pohledávky oprávněného, Okresní správy sociálního zabezpečení, ve výši 2.032,--Kč byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného dlužníka.

Z vyúčtování pojistného na veřejné zdravotní pojištění od 1. 1. 2002 do 30. 11. 2002 soud zjistil, že dlužníkovi za uvedené období na pojistném na veřejném zdravotním pojištění vznikl dluh ve výši 8.223,--Kč a penále činilo 1.405,--Kč.

Ze znaleckého posudku znalce Ing. Karla Schwarze č. 5544-301/14 ze dne 24. 09. 2014 soud zjistil, že hodnota nemovitých věcí, které byly předmětem Smlouvy, činila podle stavu ke dni 18. 5.2011 částku 1.006.680,--Kč.

Odporovat právním úkonům dlužníka může v insolvenčním řízení pouze insolvenční správce, a to odpůrčí žalobou podanou proti osobám, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů do majetkové podstaty, přičemž takovou žalobu může podat ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku (§ 239 odst. 1 a odst. 3 insolvenčního zákona). V projednávané věci má tedy soud s ohledem na výše uvedené za to, že žaloba byla podána včas a osobou oprávněnou.

Při hodnocení právních úkonů z hlediska jejich případné neúčinnosti insolvenční zákon předně vychází z obecné definice neúčinného právního úkonu uvedené v ustanovení § 235 odst. 1, podle něhož neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných . Pro určení neúčinnosti určitého právního úkonu pak soud současně musí shledat i naplnění jedné ze skutkových podstat uvedených v ustanoveních § 240-242 insolvenčního zákona. Zákon v této souvislosti rozlišuje jednak úkony bez přiměřeného protiplnění (§ 240 insolvenčního zákona), dále pak v ustanovení § 241 insolvenční zákon upravuje tzv. zvýhodňující právní úkony, a konečně pak insolvenční zákon v ustanovení § 242 rozlišuje ještě tzv. úmyslně zkracující právní úkony.

V projednávané věci žalobce v žalobě přesně nevymezil, zda odporovaný právní úkon podle jeho názoru představuje neúčinný právní úkon bez přiměřeného protiplnění ve smyslu § 240 insolvenčního zákona nebo úmyslně zkracující právní úkon ve smyslu § 242 insolvenčního zákona, jakkoliv následně ve své replice k vyjádření žalovaných k žalobě má za jednoznačné, že darování bylo úmyslně zkracujícím úkonem vůči věřitelům. Vzhledem k tomu, že soud má za to, že hodnocení odporovaného právního úkonu coby úkonu bez přiměřeného protiplnění a úkonu úmyslně zkracujícího se vzájemně nevylučuje, zabýval se soud kvalifikací odporovaného úkonu nejprve z pohledu ust. § 240 insolvenčního zákona.

Jak plyne z ustanovení § 240 insolvenčního zákona, Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1) Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4)

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pro určení neúčinnosti posuzovaného úkonu jakožto úkonu bez přiměřeného protiplnění musí být jednak naplněna obecná definice plynoucí z ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona, současně musí být naplněny pozitivně vymezené znaky takového úkonu plynoucí z ustanovení § 240 odst. 1 a 2 tohoto zákona (všechny současně), k takovému úkonu musí dojít ve lhůtě předpokládané v ustanovení § 240 odst. 3 citovaného zákona, přičemž úkon nesmí být zahrnut v negativním vymezení této skutkové podstaty ve čtvrtém odstavci citovaného ustanovení.

Obecné předpoklady pro určení neúčinného právního úkonu (bez přiměřeného protiplnění) ve smyslu ustanovení § 235 odst. 1 insolvenčního zákona podle názoru zdejšího soudu v projednávané věci naplněny jsou. S ohledem na počet věřitelů, stejně jako na výši závazků uvedenou dlužníkem v insolvenčním návrhu, nelze v důsledku darování předmětných nemovitostí vyloučit zkrácení možnosti uspokojení věřitelů.

Naplnění podmínky pro určení posuzovaného právního úkonu jako úkonu bez přiměřeného protiplnění plynoucí z výše citovaného ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona bylo v projednávané věci sporné, neboť žalobce s ohledem na skutečnost, že dlužník předmětné nemovité věci žalovaným daroval, považoval naplnění této podmínky za zcela jednoznačné, zatímco žalovaní naplnění této podmínky odmítali s tím, že dlužníkovi v přímé věcné i časové souvislosti poskytli peněžité plnění ve výši 404.000,-Kč, které posloužilo k úhradě splatného dluhu dlužníka u společnosti RH Finance, s. r. o., IČO 283 16 649, a ve dnech bezprostředně následujících po uzavření Smlouvy další peněžitou částku přesahující 200.000,--Kč, kterou dlužník v plné výši použil na úhradu splátek dluhů věřitelů GE Money Bank, a.s., COFIDIS, s. r.o., Home Credit, a.s., a rovněž k úhradě nájemného za nebytové prostory, v nichž dlužník provozoval svou podnikatelskou činnost, a měli za to, že poskytnuté protiplnění ve výši téměř 650.000,--Kč v přímé souvislosti s uzavřením Smlouvy včetně plnění poskytnutých dlužníkovi během jeho života do vzdělávání a profesního růstu, představuje s ohledem na hodnotu nemovitých věcí stanovenou znaleckým posudkem ve výši 1.006.680,-Kč za zcela přiměřené ve smyslu ust. § 240 odst. 1 insolvenčního zákona. V dané věci soud sice spatřuje určitou logickou a časovou souvislost mezi uzavřením Smlouvy a poskytnutým plněním ve výši 404.000,--Kč, avšak pokud byli žalovaní vyzváni k tomu, aby doplnili vylíčení rozhodných skutečností ohledně další tvrzené platby ve výši 200.000,--Kč tak, aby přesně specifikovali věřitele, kteří měli pohledávky za dlužníkem, a k těmto pohledávkám, resp. dluhům dlužníka přesně specifikovali jejich výši a zejména splatnost, žalovaní tak neučinili, pouze požádali soud o poskytnutí lhůty k doplnění těchto tvrzení, což soud odmítl, neboť má za to, že žalovaní měli ve svých obsáhlých podáních dostatek prostoru proto, aby uvedené skutečnosti dotvrdili a doložili. I v případě, že by soud akceptoval žalovanými předložený znalecký posudek, který určil cenu převáděných nemovitostí částkou 1.006.680,--Kč, má soud za to, že žalovaní v řízení neprokázali, že by se dlužníkovi v souvislosti s převodem dotčených nemovitých věcí dostalo přiměřeného protiplnění, neboť v situaci, kdy by hodnota převedených nemovitých věcí skutečně činila 1.006.680,-Kč a dlužníkovi se za toto plnění dostalo protiplnění odpovídající pouze 40% z uvedené částky, má zdejší soud za to, že v uvedeném případě jde o protiplnění podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. S ohledem na shora uvedené má zdejší soud za to, že podmínka pro určení posuzovaného právního úkonu jako úkonu bez přiměřeného protiplnění plynoucí z citovaného ustanovení § 240 odst. 1 insolvenčního zákona byla naplněna.

Pokud jde o naplnění znaku právního úkonu bez přiměřeného protiplnění plynoucího z ustanovení § 240 odst. 2 insolvenčního zákona spočívajícího v tom, zda dlužník byl v době, kdy posuzovaný úkon učinil, v úpadku či nikoliv, i tento má soud za naplněný. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že citované ustanovení obsahuje vyvratitelnou právní domněnku, spočívající v tom, že se má za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku. V projednávané věci je nesporné, že dlužník předmětné nemovitosti daroval svým rodičům, kteří jsou ve vztahu k němu příbuznými v řadě přímé a tedy osobou blízkou ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., podle něhož je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel nebo partner podle jiného zákona upravujícího registrované partnerství (dále jen partner ); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Podle ustanovení § 240 insolvenčního zákona je odporovatelnost právních úkonů vázána na objektivní stav, přičemž (ne)vědomost žalovaného o finanční situaci dlužníka je v tomto případě irelevantní. Žalovaní tvrdí, že pokud se provede analýza přihlášených a uznaných pohledávek, které věřitelé přihlásili do insolvenčního řízení, lze konstatovat, že úpadková situace dlužníka vznikla až po uzavření smlouvy, neboť takřka všechny závazky vznikly (nebo se staly splatnými) až po uzavření smlouvy, a mají za to, že tímto byla shora uvedená domněnka vyvrácena. Zdejší soud se však s uvedenou argumentací žalovaných neztotožňuje, neboť je zcela zřejmé, že uvedená analýza přihlášených a zjištěných pohledávek je v uvedeném případě pro prokázání skutečnosti, že dlužník nebyl v době odporovaného právního úkonu v úpadku, naprosto nedostačující. Přihlášené a zjištěné pohledávky dle názoru soudu představují pouze určitou podmnožinu z množiny všech závazků, které dlužník v době učinění odporovaného úkonu měl, neboť jak sami žalovaní ve svých podáních uvádí, dlužníkovi vedle platby 404.000,--Kč realizované v souvislosti s uzavřením Smlouvy, údajně poskytli ještě další platby, mimo jiné i platbu 200.000,--Kč na úhradu blíže nespecifikovaných, ale již splatných závazků dlužníka, tj. lze mít za to, že v dané době existovala ještě další podmnožina splatných závazků, které dlužník z uvedených prostředků následně uhradil. Podle názoru zdejšího soudu je tedy zjevné, že konstrukce žalovaných vyvracející právní domněnku úpadku plynoucí z ustanovení § 240 odst. 2 insolvenčního zákona nemůže obstát. Soud tedy i podmínku plynoucí z ustanovení § 240 odst. 2 insolvenčního zákona považuje za naplněnou.

Totéž lze pak uvést i ve vztahu k podmínce závěrečné (časové), podle níž lze úkonu bez přiměřeného protiplnění odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké. V projednávané věci byl posuzovaný úkon učiněn (předmětná smlouva uzavřena) dne 13. 5. 2011, s účinky vkladu vlastnického práva k 18. 5. 2013, stalo se tak ve prospěch osoby blízké a insolvenční řízení ve věci dlužníka bylo zahájeno dne 27. 3. 2014, tedy úkon byl učiněn v zákonem předpokládané době.

Na projednávanou věc pak nedopadá žádné z negativních vymezení skutkové podstaty nacházejících se v ustanovení § 240 odst. 4 insolvenčního zákona.

Vzhledem k tomu, že všechny zákonem vymezené podmínky pro určení neúčinnosti právního úkonu byly naplněny, má soud za to, že předmětný úkon dlužníka blíže označený ve výroku tohoto rozsudku (darovací smlouva) je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, a proto určil, že tento právní úkon je vůči majetkové podstatě dlužníka a vůči jeho věřitelům neúčinný a hodnocením neúčinnosti právního úkonu ve smyslu úmyslně zkracujícího úkonu podle ust. § 242 insolvenčního zákona se soud již nezabýval.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. l o. s. ř., podle něhož soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva tomu účastníku, který měl ve věci plný úspěch, a to proti tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalobci, který byl ve věci zcela úspěšný, soud přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů spočívající v 5 úkonech právní služby po 3.100,-Kč podle § 9 odst. 4 písm. c) vyhlášky č. 177/1991 Sb., advokátního tarifu v platném znění (dále jen vyhláška ) a 5 x paušální náhrada nákladů á 300,--Kč, celkem na nákladech řízení přiznal žalobci částku 17.000,--Kč na platební místo dle § 149 o. s. ř..

Poučení: Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze, a to dvou stejnopisech. Do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§ 57 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Podání učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě (bez zaručeného elektronického podpisu), je třeba ve lhůtě tří dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění. K těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (§ 42 odst. 3 o. s. ř.).

V Praze dne 25. května 2015

JUDr. Petra Večeřová, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Magdalena Potměšilová