65 ICm 156/2014
č. j.: 65 ICm 156/2014-74 (KSPH 35 INS 22538/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Petrou Večeřovou v právní věci žalobce: JUDr. Ing. Lucie Kovářová, Korunní 2569/108, 101 00 Praha 10, jako insolvenční správce dlužníka Radky anonymizovano , anonymizovano , bytem V Sadech 113, 262 42 Rožmitál pod Třemšínem, právně zastoupen: JUDr. Ondře jem Kubáte m, advokátem se sídlem Korunní 2569/108, 101 00 Praha 10, proti žalovanému: Profidebt, s. r. o., IČO 27221971, se sídlem Jindřišská 24/941, 110 00 Praha 1, právně zastoupen: JUDr. Ervínem Perthene m, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o popření vykonatelné pohledávky,

takto :

I. Žaloba na určení, že vykonatelná nezajištěná pohledávka žalovaného, přihlášená do insolvenčního řízení sp. zn. KSPH 35 INS 22538/2013 na dlužníka Radku anonymizovano , anonymizovano , trvale bytem Rožmitál pod Třemšínem, V Sadech 113 ve výši 58.657,66 Kč, není po právu, se zamítá.

II. Žádný z účastníků ne má právo na náhradu nákladů řízení.

Od ůvo d ně n í :

Žalobce se svým návrhem domáhal určení, že pohledávka žalovaného přihlášená ve výši 58.657,66 Kč pod pořadovým číslem 1 na přihlášce P4 do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 35 INS 22538/2013 dlužníka Radky anonymizovano není po právu. Žalobce uvedl, že dne 31. 10. 2013 Krajský soud v Praze usnesením č. j. KSPH 35 INS 22538/2013-A-11 zjistil úpadek dlužníka a povolil řešení jeho úpadku oddlužením a zároveň ustanovil žalobce insolvenčním správcem. Žalovaný přihlásil dne 15. 11. 2013 do uvedeného insolvenčního

řízení pod přihláškou P4 dílčí pohledávku č. 1 v celkové výši 112.035,66 Kč jako nedoplatek směnečné sumy ze zajišťovací směnky k Dohodě o uznání dluhu č. 2935910062 ze dne 15. 6. 2007, která je uznáním dluhu ze Smlouvy o úvěru č. 0167924360 ze dne 9. 3. 2004 uzavřenou mezi dlužníkem a GE Money Bank, a.s. Požadovaná jistina činí 81.811,-Kč, směnečný úrok 29.724,66 Kč a rozhodčí poplatek činí 500,-Kč. Žalobce popřel dílčí pohledávku č. 1 do výše 58.657,66 Kč co do její pravosti a výše na přezkumném jednání dne 7. 1. 2014. Žalovaný své pohledávky přihlásil jako vykonatelné na základě rozhodčího nálezu Va-PD 219/2009-6 ze dne 26. 1. 2009 vydaného ad hoc určeným rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou. Žalobce se pak dovolával neplatnosti ujednání o určení rozhodce, které je nevyvážené a jednostranně zvýhodňující žalovaného, když sjednaná rozhodčí doložka zbavuje dlužníka práva podat žalobu nebo použít jiný opravný prostředek. V rozhodčí doložce bylo dále předem určeno, že pravomoc k řešení veškerých sporů má kterýkoliv ze 3 jmenovaných rozhodců. Takové ujednání je dle žalobce v rozporu s ustanovením § 55 odst. 1 věta druhá OZ a § 56 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když je nepřípustné, aby se spotřebitel vzdal volby svých práv, a které ve spotřebitelských smlouvách zakazuje ujednání, která k újmě spotřebitele znamenají značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Rozhodčí doložka je pak součástí tzv. Smluvních ujednání, které byly přiloženy k předmětné Dohodě o uznání dluhu a na těchto smluvních ujednáních se nenachází podpis dlužníka. Ze všech těchto důvodů žalobce považuje předmětný vydaný rozhodčí nález za nicotný, a proto popírá pravost dílčí pohledávky. Dílčí pohledávku uznal pouze v částce 53.378,-Kč, která odpovídá sumě uznané dlužnicí dne 15. 6. 2007 po odečtení částek, které byly žalovanému následně dlužnicí uhrazeny. V doplnění svého stanoviska dne 21. 4. 2014 žalobce uvedl, že obchodní podmínky nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složité a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele uniknou. Ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných smluvních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné. K tomu žalobce odkázal na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11.

Žalovaný ve svém vyjádření doručeném soudu dne 7. 3. 2014 uvedl, že se žalobou nesouhlasí a navrhl její zamítnutí. Ve věci ujednání rozhodčích doložek obsažených ve smluvních ujednáních ke smlouvám a ujednání ohledně výběru konkrétního rozhodce poukázal žalovaný na usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2518/12 ze dne 5. 11. 2012, usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 1281/12 ze dne 11. 10. 2012 a usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3413/12 ze dne 23. 5. 2013. V těchto rozhodnutích Ústavní soud ČR uvedl, že z textu rozhodčí doložky jednoznačně vyplývá, že rozhodcem s oprávněním rozhodovat spor vzniklý ze smlouvy je jeden ze tří výslovně stanovených rozhodců a že takto formulovaná rozhodčí doložka je ujednání o rozhodci ad hoc a plně odpovídá sjednocujícímu právnímu závěru Nejvyššího soudu ČR v jeho rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1945/2010. Co se týká námitek ohledně smlouvy formulářového typu, uvedl Ústavní soud ČR dle žalovaného v obdobném případě, že v textu posuzované formulářové smlouvy není obsaženo ujednání jednostranně výhodné pro podnikatele a nepřiměřeně výhodně pro spotřebitele, proto rozhodčí doložka není v tomto směru ujednáním, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klausule ve spotřebitelských smlouvách. Dle vyjádření žalovaného dále dlužník v sepsané Dohodě o uznání dluhu odsouhlasil, že nedílnou součástí dohody jsou smluvní ujednání nacházející se na druhé straně dohody a jsou s ní tedy neodlučitelně spjaty, když právní předpisy žádný takovýto výslovný zákaz, dle kterého by rozhodčí doložka nemohla být obsažena ve smluvních ujednáních, neobsahují. Rozhodčí doložka stejně jako způsob stanovení konkrétního rozhodce jsou tak dle žalovaného platné ve všech ohledech.

Podle ust. § 192 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení ve znění pozdějších předpisů (dále jen IZ ), mohou pravost, výši a pořadí všech přihlášených pohledávek popírat insolvenční správce, dlužník a přihlášení věřitelé.

Podle ust. § 193 IZ, o popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, že pohledávka nevznikla, nebo že již zcela zanikla, anebo že se zcela promlčela.

Podle ustanovení § 199 odst. 1, 2 a 3 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději poslední hodné lhůty soudu. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo k vydání toho rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. V žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonné důvody pro projednání incidenční žaloby. Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 35 INS 22538/2013-A-3 bylo prokázáno, že bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka a toto řízení dosud trvá. Byl zjištěn úpadek dlužníka, následně bylo usnesením Krajského soudu v Praze č. j. KSPH 35 INS 22538/2013-A-11 povoleno oddlužení a žalobce byl ustanoven do funkce insolvenčního správce. Přihláškou doručenou soudu dne 15. 11. 2013, evidovanou v oddíle spisu P-4 přihlásil žalobce pohledávku ve výši 112.035,66 Kč. Na přezkumném jednání konaném dne 7. 1. 2014 žalobce popřel pohledávku žalovaného v části 58.657,66 Kč z důvodu pravosti a výše. Žalobce podal incidenční žalobu dne 17. 1. 2014. Na straně žalobce i žalovaného vystupují ti, kterým insolvenční zákon svěřuje aktivní a pasivní legitimaci, žalobce podal incidenční žalobu v zákonné lhůtě, jak stanoví § 199 odst. 1 IZ. Žalobce podal incidenční žalobu v zákonné lhůtě, jak stanoví § 199 IZ, tedy do 15 dní od doručení vyrozumění o popření pohledávky, právní důvod podané žaloby se shoduje s právním důvodem přihlášky věřitele č. 9-žalobce. Soud dospěl k závěru, že zákonné podmínky pro projednání této incidenční žaloby jsou splněny.

Z protokolu o přezkumném jednání konaném dne 7. 1. 2014 a upraveného seznamu přihlášek soud zjistil, že vykonatelnou pohledávku, která je předmětem tohoto sporu, žalobce přezkoumal jako vykonatelnou a v částce 58.657,66 Kč popřel její pravost a výši pro nicotnosti a neplatnosti aktu rozhodčího nálezu. Usnesením ze dne 7. 1. 2014 č. j. KSPH 35 INS 22538/2013-B-8 pak soud schválil oddlužení dlužnice plněním splátkové kalendáře a splátky na předmětnou pohledávku žalovaného nařídil žalobci do rozhodnutí o zjištění pohledávky deponovat.

Přihláškou pohledávky ze dne 15. 11. 2013 bylo soudem zjištěno, že žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení za dlužnicí vykonatelnou pohledávku č. 1 ve výši 112.035,66 Kč, u níž jako důvod vzniku uvedl nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky k Dohodě o uznání dluhu č. 2935910062 ze dne 15. 6. 2007, která je uznáním dluhu ze Smlouvy o úvěru č. 0167924360 ze dne 9. 3. 2004 uzavřenou mezi dlužníkem a GE Money Bank, a.s.

Z Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi GE Money Bank, a.s. a žalovaným dne 30. 5. 2005 soud zjistil, že společnost GE Money Bank, a.s. jakožto postupitel postoupila žalovanému jakožto postupníkovi pohledávku dlužnice vzniklou ze Smlouvy o úvěru č. 0167924360 ze dne 9. 3. 2004.

Z Dohody o uznání dluhu č. 2935910062 ze dne 15. 6. 2007, která má podobu formuláře, bylo dále zjištěno, že dlužnice uzavřela tuto dohodu spojenou se splátkovým klaendářem s žalovaným. Ve spodní části této dohody je uvedeno, že nedílnou součástí této Dohody o uznání dluhu jsou Smluvní ujednání uvedená na zadní straně tohoto listu. Pod touto Dohodou jsou pak připojeny podpisy žalovaného i dlužnice. Pravost podpisů účastníků nebyla zpochybněna. Součástí těchto Smluvních ujednání uvedených na zadní straně listu je rovněž závazek dlužnice zaplatit smluvní pokutu v případě prodlení s úhradou jejího závazku dle smlouvy a také rozhodčí doložka. V článku 10 ujednání se dlužnice s žalovaným dohodli, že pravomoc k řešení veškerých sporů o nároky, které přímo nebo odvozeně vznikly z uvedené Dohody nebo v návaznosti na ni, má dle zákona o rozhodčím řízení v jednoinstančním písemném rozhodčím řízení samostatně kterýkoliv z těchto rozhodců, kterým může kterákoliv ze smluvních stran doručit žalobu. Rozhodčí řízení se bude konat v sídle rozhodců. Rozhodci pro tento účel jsou advokáti JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková a Mgr. Marek Landsmann, případně jiný věřitelem zvolený rozhodce.

Z doložené směnky vlastní ze dne 15. 6. 2007 soud zjistil, že dlužnice podepsala tuto blankosměnku bez uvedení údajů splatnosti, směnečné sumy a platebního místa na řad žalovaného jakožto součást dohody o uznání dluhu pro případ nesplnění závazku. Z důvodu nesplnění závazku dlužnicí v plné výši pak žalovaný dne 12. 11. 2007 vyplnil tuto blankosměnku na směnečný peníz v celkové částce 92.711,-Kč s místem plnění Pernštýnské náměstí 80, 530 02 Pardubice.

Rozhodčím nálezem č. j. Va-PD 219/2009-6 ze dne 26. 1. 2009, jenž nabyl právní moci dne 2. 2. 2009, vyhověl rozhodce JUDr. Eva Vaňková návrhu žalovaného, když plně akceptovala sumu vyplněnou v zajišťovací směnce ze dne 15. 6. 2007 dle Dohody o uznání dluhu č. 2935910062 a znějící na částku 92.711,-Kč, když dlužnice již uhradila částku 10.900,-Kč. Rozhodčím nálezem tak bylo uloženo dlužnici, aby zaplatila směnečný peníz ve výši 81.811,-Kč spolu s 6 % úrokem z prodlení od 13. 11. 2007 až do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 500,-Kč.

Na základě provedeného dokazování po jeho zhodnocení dospěl soud k závěru o skutkovém stavu, že dlužník uzavřel Smlouvy o úvěru se společností GE Money Bank, a.s., kdy tato společnost následně Rámcovou smlouvou o postoupení pohledávek převedla mimo jiné pohledávku za dlužnicí na žalovaného. Dne 15. 6. 2007 byla mezi dlužnicí a žalovaným uzavřena Dohoda o uznání dluhu, kdy nedílnou součástí této Dohody o uznání dluhu jsou Smluvní ujednání uvedená na zadní straně listu, ve kterých byla také sjednána rozhodčí doložka, kdy žalující strana si mohla vybrat kteréhokoliv ze 3 uvedených rozhodců, kterými byli advokáti JUDr. Josef Kunášek, JUDr. Eva Vaňková a Mgr. Marek Landsmann, případně jiný věřitelem zvolený rozhodce. Takovéto znění Dohody dlužnice a žalovaný ztvrdili rovněž svým podpisem, kdy pravost podpisů účastníků nebyla zpochybněna. Další součástí Smluvních ujednání bylo sjednání smluvní pokuty pro případ neplnění závazku dlužnicí. Následně k návrhu žalovaného byl vydán rozhodčí nález č. j. Va-PD 219/2009-6 ze dne 26. 1. 2009, a kterým bylo dlužníkovi uloženo zaplatit žalovanému částku 81.811,-Kč spolu s 6 % úrokem z prodlení od 13. 11. 2007 až do zaplacení.

Zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení nevylučuje uzavírání rozhodčích smluv v právních vztazích vyplývajících ze spotřebitelských smluv. Tomu nasvědčuje i skutečnost,

že novelou tohoto zákona provedenou zákonem č. 19/2012 Sb. byly pouze vymezeny podmínky uzavření těchto rozhodčích smluv, které musí být sepsány samostatně (§ 3 odst. 3 ZRŘ) a obsah rozhodčí doložky musí obsahovat některé povinné informace (§ 3 odst. 5 ZRŘ). Předmětná rozhodčí doložka však byla sjednána před účinností zákona č. 19/2012 Sb., tak podle znění jeho čl. II se bude na předmětnou rozhodčí doložku aplikovat ZRŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012.

Podle § 3 odst. 1 a 2 ZRŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly. Tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy.

Podle § 7 odst. 1 a 2 ZRŘ ve znění účinném do 31. 3. 2012 rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý. Nemá-li rozhodčí smlouva ustanovení podle odstavce 1, jmenuje každá ze stran jednoho rozhodce a tito rozhodci volí předsedajícího rozhodce.

Podle § 544 odst. 1 a 2 OZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 3 odst. 1 OZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 39 OZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Soud při posuzování platnosti rozhodčí doložky vycházel z kritérií stanovených ZRŘ, neboť rozhodčí doložka byla uzavřena dne 15. 6. 2007. Zároveň vzal v potaz skutečnost, že rozhodčí smlouva byla uzavřena v souvislosti se spotřebitelskou smlouvou o úvěru, upravenou zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, na tuto smlouvu se pak subsidiárně užijí ustanovení OZ ve znění účinném dne 15. 6. 2007, resp. jeho části upravující spotřebitelské smlouvy a jejich platnost (§ 51a až § 57 OZ). Pokud se jedná o konkrétní určení osoby rozhodce, musí být osoba rozhodce podle zákona o rozhodčím řízení řádně označena. Požadavek určitého označení osoby rozhodce vyplývá i z právního názoru Nejvyššího soudu České republiky vyjádřeného v usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 a přijatého před účinností zmíněné novely zákona o rozhodčím řízení. Soud se při právním posuzování věci ztotožnil se stanovisky Ústavního soudu ČR prezentovanými v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2518/12 ze dne 5. 11. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1281/12 ze dne 11. 10. 2012 a usnesení sp. zn. II. ÚS 3413/12 ze dne 23. 5. 2013, který rozhodoval ohledně typově podobných znění rozhodčích doložek. Dlužnice v uzavřené rozhodčí doložce souhlasila s třemi konkrétně určenými osobami možných rozhodců, kdy jeden z tam uvedených rozhodců spor mezi dlužnicí a žalovaným skutečně rozhodoval a

žalovaný tedy při výběru rozhodce postupoval v souladu s doložkou. Rozhodčí doložka tedy tak, jak byla formulována (v rozhodčí doložce byli uvedeni 3 konkrétní rozhodci, z nichž si žalovaný pro rozhodčí řízení jednoho vybral), je platná, a to bez ohledu na skutečnost, že nebyla sjednána individuálně, nýbrž byla součástí formulářového návrhu smlouvy vypracovaného žalovaným. Soud je toho názoru, že není vyloučeno, aby si strany sjednaly v rozhodčí smlouvě právo zvolit si osobu rozhodce z více konkrétně označených rozhodců taxativně vyjmenovaných v rozhodčí smlouvě. Rozhodčí doložka tak, jak byla stranami sjednána, nezakládá dle názoru soudu jakoukoli nerovnost v právech a povinnostech v neprospěch dlužníka jako spotřebitele a je tedy ujednáním o rozhodci ad hoc a plně v souladu s právními předpisy. Dohoda o uznání dluhu uzavřená mezi stranami je smlouvou spotřebitelskou a jde o tzv. smlouvu formulářovou. Při posouzení, zda lze z podpisu dlužnice pod touto smlouvou dovodit závěr o její vůli akceptovat též rozhodčí doložku obsaženou na druhé straně ve Smluvních ujednáních vycházel soud rovněž z rozsudku Nejvyššího soudu ČR čsp. zn. 23 Cdo 1201/2009 ze dne 29. června 2010. Soud v tomto případě uvádí, že Smluvní ujednání jsou uvedeny pouze na jedné straně o 12 bodech, textem ne příliš velkým, avšak čitelným, kdy bod 10 je tučně nazván Rozhodčí doložka a podpis dlužnice na Dohodě o uznání dluhu je umístěn hned pod ujednání dohody, že součástí dohody jsou smluvní ujednání nacházející se na druhé straně dohody a jsou s ní tedy neodlučitelně spjaty. Soud je tak toho názoru, že dlužnice měla možnost se s uvedenými Smluvními ujednáními seznámit před podpisem uvedené smlouvy.

Soud tedy vzhledem k platnosti uzavřené rozhodčí doložky považuje rozhodčí nález rozhodce JUDr. Evy Vaňkové č. j. Va-PD 219/2009-6 ze dne 26. 1. 2009 jako rozhodnutí, které má účinky pravomocného soudního rozhodnutí. V případě popření takovéto vykonatelné pohledávky přihlášené věřitelem, je v incidenčním řízení možno proti této pohledávce pouze ty skutečnosti, pro které insolvenční správce pohledávku popřel (§ 199 odst. 3 IZ) a jako důvod popření takto přiznané pohledávky v insolvenčním řízení lze uplatnit pouze skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (v tomto případě rozhodčí řízení), důvodem popření pak nemůže být jiné právní posouzení věcí (§ 199 odst. 2 IZ).

Soud se dále ve svém posouzení ztotožnil s Nejvyšším soudem ČR v jeho rozsudku sp. zn. 29 Cdo 392/2011, v němž se tento soud vyjadřoval mimo jiné i k otázce právního posouzení pohledávky přiznané rozhodčím nálezem, kde jednak odkázal na své právní závěry přijaté k možnosti správce popřít vykonatelnou pohledávku přiznanou vůči věřitelům dlužníka rozhodčím nálezem a uvedené v jeho rozsudku sp.zn. 29 ICdo 7/2013 ze dne 18. 7. 2013 a dále dovodil, že rozhodčí nález, který nelze přezkoumat podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání žádosti o přezkoumání podle § 27, nabývá dnem doručení účinků pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný; nabývá-li rozhodčí nález účinků pravomocného soudního rozhodnutí , pak je logicky i proto přezkoumatelný v insolvenčním řízení stejně, jako samo pravomocné soudní rozhodnutí .

Obecně tak tedy platí, že u přihlášené vykonatelné pohledávky věřitele přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, tedy nejen soudu, ale i rozhodce, lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše pouze skutkové námitky, tedy jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání takovéhoto rozhodnutí. Ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 IZ pak lze za skutečnosti neuplatněné dlužníkem v řízení především takové skutečnosti, které nebyly rozhodujícímu orgánu v průběhu rozhodování známy, případně ani známy být nemohly. Jedná se tak např. o nové tvrzení, že podpis dlužníka byl zfalšován či skutečnost, že plnění vůči dlužníkovi nemělo být přiznáno jako plnění ze smlouvy, ale jakožto plnění z bezdůvodného obohacení či náhrady škody. V tomto případě však k ničemu takému nedošlo.

Soud se také dále plně ztotožňuje s názorem Vrchního soudu v Praze na tuto problematiku, a to konkrétně prezentovaným pod usneseními č.j. 101 VSPH 402/2013-58 ze dne 27. února 2014, č.j. 102 VSPH 46/2013-100 ze dne 17. února 2014 nebo č.j. 104 VSPH 47/2014-55 ze dne 31. března 2014. Jestliže tak právním důvodem popření vykonatelných pohledávek přihlášených z titulu nedoplatku na směnečné sumě ze zajišťovací směnky k Dohodě o uznání dluhu sjednané za porušení závazku byla neplatnost ujednání zakládajících tyto pohledávky, pak za situace, kdy na základě stejných smluvních ujednání tyto pohledávky přiznal rozhodce v pravomocném a vykonatelném rozhodčím nálezu, který je platným exekučním titulem, jde o jiné právní posouzení věci (pohledávek) ve smyslu § 199 odst. 2 IZ.

Ze shora uvedených důvodů tedy soud uvádí, že pokud jsou důvody popření dovozovány pouze z vlastních ujednání tvořící obsah smlouvy, jde o jiné právní posouzení věci ve smyslu § 199 odst. 2 IZ, což je samo o sobě nepřípustným důvodem popření vykonatelné pohledávky a takto postavená žaloba tedy nemůže obstát a soud ji zamítl.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen o. s. ř.) za použití § 202 odst. 1 IZ, který uvádí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Žalovaný, který byl ve věci úspěšný, pak náhradu nákladů řízení nepožadoval.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 9. září 2014

JUDr. Petra Večeřová, v. r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Dagmar Procházková