64 ICm 1593/2016
Číslo jednací: KSPH 64 ICm 1593/2016-16 (KSPH 64 INS 26439/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Jiřím Grygarem, Ph.D. ve věci žalobce: VENOLI Solution s.r.o., IČO: 02152797, se sídlem Sokolská 1605/66, Nové Město, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Mgr. Radan Melka, IČO: 71456872, se sídlem Trojanova 18, 120 00 Praha 2, insolvenční správce dlužníka: Eva anonymizovano , anonymizovano , bytem Tovární 38, 266 01 Beroun, o určení pravosti popřených pohledávek,

takto:

I. Určuje se, že dílčí pohledávka č. 1 žalobce za dlužníkem: Eva anonymizovano , anonymizovano , bytem Tovární 38, 266 01 Beroun, uplatněná žalobcem pod přihláškou č. P5 v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 26439/2015, je v rozsahu popření 302.983,93 Kč po právu.

II. Žaloba se zamítá v rozsahu, jímž se žalobce domáhal určení, že je po právu jeho dílčí pohledávka č. 2 ve výši 204.396,-Kč za dlužníkem: Eva anonymizovano , anonymizovano , bytem Tovární 38, 266 01 Beroun, uplatněná žalovaným pod přihláškou č. P5 v insolvenčním řízení dlužníka vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 64 INS 26439/2015.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Tvrzení žalobce: Žalobce se vůči žalovanému žalobou, podanou u zdejšího soudu dne 12.5.2016, domáhal určení, že dílčí pohledávky č. 1 co do důvodu a výše 302.983,93 Kč a č. 2 co do důvodu a výše 204.396,-Kč z titulu Smlouvy o úvěru č. 2314000410 ze dne 16.6.2014 a Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti z téhož dne, uplatněné pod přihláškou isir.justi ce.cz

č. P5 za v záhlaví označeným dlužníkem v insolvenčním řízení vedeném pod shora uvedenou sp. zn., jsou po právu. Žalobce v žalobě uvedl, že dne 26.11.2015 přihlásil do insolvenčního řízení zajištěnou a nevykonatelnou pohledávku, evidovanou pod č. P5 a sestávající z dílčí pohledávky č. 1 ve výši 497.124,-Kč, tj. ve výši modifikované částečným zpětvzetím dílčí pohledávky č. 1 ze dne 21.1.2016, a dílčí pohledávky č. 2 ve výši 204.396,-Kč, z titulu neuhrazeného úvěru ze Smlouvy o úvěru č. 2314000410 ze dne 16.6.2014 a Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 16.6.2014. Žalobce dále poukázal na to, že jím přihlášená pohledávka do insolvenčního řízení byla na něho postoupena Smlouvu o postoupení pohledávek č. V012015 ze dne 10.1.2015. Na zvláštním přezkumném jednání konaném dne 13.4.2016 byla žalovaným coby insolvenčním správcem popřena dílčí pohledávka č. 1 co do pravosti a výše 302.983,93 Kč a dílčí pohledávka č. 2 co do pravosti a celé výše 204.396,-Kč. Vyrozumění o popření přihlášené pohledávky ze dne 13.4.2016 bylo žalobci doručeno. Žalobce dále ve vztahu k popření dílčí pohledávky č. 1 uvedl, že s dlužníkem bylo v souladu se zásadou autonomie vůle v čl. IV. odst. 6 Smlouvy o úvěru č. 2314000410 ze dne 16.6.2014 (dále jen smlouva o úvěru ) ujednáno, že nesplní-li dlužník povinnost uhradit kteroukoliv splátku řádně a včas dle Splátkového kalendáře, který je nedílnou součástí smlouvy o úvěru a který je stvrzen vlastnoručním podpisem dlužníka, má věřitel právo prohlásit úvěr za zesplatněný. Vzhledem ke skutečnosti, že se dlužník dostal do prodlení s úhradou splátek, byl závazek dlužníka ke dni 8.9.2014 zesplatněn a věřitel jednostranným právním jednáním, tj. oznámením o zesplatnění úvěru, vyzval dlužníka k uhrazení celého dluhu. Žalobce na podporu svého tvrzení, že smluvní úroky z dosud neuhrazených splátek úvěru přirostly, tzn., že se staly splatnými, v okamžiku zesplatnění celého úvěru, tj. v projednávané věci před vydáním rozhodnutí o úpadku, odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24.6.2014, č. j. 104 VSPH 169/2014-64. K tomu žalobce dodal, že smluvní ujednání o zesplatnění nelze mít za nemravné a neplatné, neboť jím si věřitel zajišťuje očekávaný výnos, který by byl jinak zmařen pouze a jen z důvodu porušení smluvní povinnosti dlužníka, a odmítl názor, že při prodlení dlužníka s úhradou splátek nelze učinit splatným celý dluh včetně úroků, které by, splácel-li by dlužník řádně, byly splatné až v budoucnu. Žalobce rovněž v této souvislosti poukázal na ustanovení § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, obsahující úpravu ztráty výhody splátek, a na rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2041/2008, v němž Nejvyšší soud judikoval, že dohodli-li se na tom účastníci, sjednané úroky se stanou součástí jistiny, přičemž z takto zesplatněné jistiny lze požadovat úroky z prodlení. Co se týče popření dílčí pohledávky č. 2, zastává žalobce názor, že ujednání o smluvní pokutě, jako zajišťovacím institutu sankčního charakteru, v čl. VI. smlouvy o úvěru je platné, nelze jej shledat nemravným nebo jednostranně poškozujícím dlužníka. Dále poukázal na to, že výše smluvní pokuty byla dohodnuta ve výši 0,2 % denně z dlužné částky, přičemž hranice pochybností o výši smluvní pokuty z hlediska mravnosti je dle ustálené judikatury nalézána u sazby 0,5 % z jistiny denně. Žalobce rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.12.2012, sp. zn. 32 Cdo 3622/2011, dle něhož nelze na nepřiměřenost smluvní pokuty při sjednání jinak přiměřené denní sazby usuzovat z celkové výše pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2011, sp. zn. 23 Cdo 4286/2009, ve kterém se podává, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 občanského zákoníku pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, tj. nikoliv pouze v případě sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty.

Tvrzení žalovaného: Žalovaný nárok uplatněný v žalobě neuznal, navrhl žalobu zamítnout a setrval na svém popěrném úkonu, kdy na přezkumném jednání konaném dne 13.4.2016 popřel dílčí pohledávku č. 1 co do pravosti a výše 302.983,93 Kč (tj. jistinu ve výši 277.200,-Kč a úrok ve výši 25.783,93 Kč) a dílčí pohledávku č. 2 co do pravosti a celé výše 204.396,-Kč. Žalovaný zrekapituloval, že původní věřitel poskytl dlužníkovi na základě smlouvy o úvěru úvěr ve výši 220.000,-Kč s úrokem ve výši 18 % p.a., přičemž úvěr měl být splacen v 84 měsíčních splátkách ve výši 5.919,-Kč (poslední splátka ve výši 5.923,-Kč). Dlužník uhradil první 2 splátky dne 18.6.2014 a dne 24.7.2014, tj. celkem 11.838,-Kč; dne 18.6.2014 rovněž uhradil poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 17.000,-Kč. Z důvodu neuhrazení splátky splatné dne 28.8.2014 prohlásil věřitel s odkazem na čl. VI. odst. 6 smlouvy o úvěru úvěr za zesplatněný s tím, že se stává splatným celý dosud nesplacený zůstatek jistiny a neuhrazená část úroků, tj. celkem částka ve výši 485.362,-Kč. Tuto částku přihlásil žalobce jako jistinu dílčí pohledávky č. 1, k níž uplatnil i příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve výši 45.066,-Kč (8,05 % p.a. z částky 485.362,-Kč) za období od 9.9.2014 do 3.11.2015. Žalovaný má za to, že ujednání o zesplatnění dle čl. VI. odst. 6 smlouvy o úvěru je zakázaným ujednáním ve spotřebitelské smlouvě dle ustanovení § 1813 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť toto ujednání, jehož obsahem je právo věřitele prohlásit, nesplní-li dlužník kteroukoliv splátku včas, veškeré dosud neuhrazené úroky, tj. budoucí úroky za celou sjednanou dobu splácení 7 let, za splatné, je z hlediska spotřebitele nepřiměřeně tvrdé a zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. Dle názoru žalovaného lze posoudit toto ujednání i jako neplatné dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neboť se příčí dobrým mravům. Žalovaný přitom nezpochybňuje právo žalobce požadovat po dlužníkovi úrok za dobu, po kterou má dlužník finanční prostředky k dispozici, přičemž takový úrok je odměnou, cenou za poskytnutí peněz za určité časové období. V přezkoumávané věci ovšem ujednání, které opravňuje věřitele zesplatnit veškeré budoucí úroky v případě neuhrazení byť i jediné splátky řádně a včas, výše uvedenou funkci úroků nezohledňuje a je ve vztahu ke spotřebiteli nemravné a nepoctivé. Nadto přihlášení úroků z úvěru za celé sedmileté období splácení, tj. i úroků vážících se k období po rozhodnutí o úpadku, odporuje ustanovení § 170 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, podle něhož nelze v insolvenčním řízení uspokojit úroky vzniklé před rozhodnutím o úpadku, které přirostly až po rozhodnutí o úpadku. K popření dílčí pohledávky č. 1 žalovaný uzavřel, že z výše předestřených důvodů popírá rovněž výši přihlášeného příslušenství pohledávky, tj. úrok z prodlení ve výši 45.066,-Kč, neboť byl žalobcem vypočten z celé zesplatněné jistiny a budoucích úroků, ač měl být vypočten pouze z jistiny a úroků splatných do dne vydání rozhodnutí o úpadku. Co se týče popření dílčí pohledávky č. 2, žalovaný považuje ujednání o smluvní pokutě v čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru rovněž za zakázané a neplatné s odkazem na ustanovení § 1813 a § 588 občanského zákoníku. Podle čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru má věřitel právo uplatňovat smluvní pokutu ve výši 0,2 % denně, tzn. ve výši 72 % ročně, přičemž smluvní pokuta je počítána z celé zesplatněné jistiny (nejen tedy jistiny a úroků splatných ke dni rozhodnutí o úpadku, ale i budoucích úroků za celé období splácení). Samotná smluvní pokuta ve výši 408.791,-Kč představuje navýšení pohledávky na cca 185 % poskytnutého úvěru, její výše je tedy zjevně neadekvátní k výši poskytnutého úvěru, způsobuje nerovnováhu v právech a povinnostech stran a je v rozporu s dobrými mravy. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žalobce si nárokuje v insolvenčním řízení pouze 1/2 výše smluvní pokuty. Dále žalovaný uvádí, že při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty nelze pominout ani skutečnost, že žalobce má pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitosti, jejíž hodnota činí minimálně 1.000.000,-Kč a výrazně tak přesahuje výši poskytnutého úvěru. Sjednaná výše smluvní pokuty 0,2 % za každý den prodlení z celé zesplatněné jistiny a budoucích úroků je nepřiměřeným znevýhodněním dlužníka na straně jedné a neúměrně posiluje právo žalobce na straně druhé. Žalovaný závěrem odkázal na soudní rozhodnutí, ve kterých Vrchní soud v Praze a Vrchní soud v Olomouci posoudil ujednání o zesplatnění budoucích úroků a přiměřenosti smluvní pokuty ve spotřebitelských smlouvách jako neplatná pro rozpor s dobrými mravy a pro rozpor s právy na ochranu spotřebitele.

Zjištěný skutkový stav: Usnesením zdejšího soudu ze dne 4.11.2015, č. j. KSPH 64 INS 26439/2015-A-10, byl zjištěn úpadek dlužníka, bylo povoleno řešení jeho úpadku oddlužením a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný. Žalobce podal dne 26.11.2015 přihlášku pohledávky, evidovanou soudem pod č. P5, sestávající ze zajištěné a nevykonatelné dílčí pohledávky č. 1 ve výši 530.428,-Kč (jistina ve výši 485.362,-Kč a příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve výši 45.066,-Kč) z titulu neuhrazeného úvěru ze Smlouvy o úvěru č. 2314000410 ze dne 16.6.2014 a ze zajištěné a nevykonatelné dílčí pohledávky č. 2 ve výši 204.396,-Kč z titulu neuhrazené smluvní pokuty dle čl. VI. výše uvedené smlouvy o úvěru. Z přihlášky pohledávky č. P5 dále soud zjistil, že jistina dílčí pohledávky č. 1 se skládá z jistiny ve výši 220.000,-Kč a smluvních úroků ve výši 265.362,-Kč (původní výše smluvních úroků 277.200,-Kč, na které bylo dlužníkem uhrazeno 11.838,-Kč). Z částečného zpětvzetí přihlášené pohledávky, učiněného žalobcem dne 21.1.2016, které vzal soud na vědomí usnesením ze dne 22.1.2016, č. j. KSPH 64 INS 26439/2015-P5-3, vyplývá, že žalobce vzal dílčí pohledávku č. 1 částečně co do částky 33.304,-Kč zpět, přičemž přihlášenou výši smluvních úroků v rámci jistiny dílčí pohledávky č. 1 ponížil o částku 30.474,-Kč a přihlášené zákonné úroky z prodlení o částku 2.830,-Kč. Z protokolu ze zvláštního přezkumného jednání ze dne 13.4.2016, jehož se žalobce neúčastnil, ze souvisejícího přezkumného listu k přihlášce pohledávky žalobce a z vyrozumění insolvenčního správce o popření nevykonatelné přihlášené pohledávky, které bylo žalobci doručeno dne 19.4.2016, bylo zjištěno, že insolvenční správce popřel žalobcovu dílčí pohledávku č. 1 co do pravosti a výše 302.983,93 Kč a dílčí pohledávku č. 2 co do pravosti a celé výše 204.396,-Kč ze shora uvedených důvodů. Z kopie Smlouvy o úvěru č. 2314000410 ze dne 16.6.2014 (dále jen smlouva o úvěru ) bylo zjištěno, že věřitel, společnost VITACREDIT s.r.o., se zavázala poskytnout dlužníkovi částečně účelově vázaný částečně hotovostní částečně bezhotovostní spotřebitelský úvěr v celkové výši 220.000,-Kč a dlužník se zavázal poskytnutou jistinu vrátit společně s dohodnutým úrokem, příslušenstvím a případně s uplatněnými sankcemi, pokud na ně věřiteli vznikne dle této smlouvy nárok. Dlužník, jak vyplývá z čl. IV. smlouvy o úvěru, se tak zavázal uhradit věřiteli celkem částku 514.200,-Kč sestávající z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 17.000,-Kč a částky ve výši 497.200,-Kč v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.919,-Kč s tím, že poslední, tj. 84. splátka, bude ve výši 5.923,-Kč a dále s tím, že první splátka bude splatná ke dni 18.6.2014 a každá další pak vždy k 28. dni každého následujícího měsíce počínaje měsícem červencem roku 2014. Dále bylo ze smlouvy o úvěru zjištěno, že dle čl. III. odst. 1 věty prvé a druhé činí výpůjční úroková sazba 18 % p.a., přičemž je tato výpůjční úroková sazba dohodnuta jako pevná po celou dobu trvání úvěru. Úroky jsou splatné měsíčně dle splátkového kalendáře, který tvoří nedílnou přílohu smlouvy o úvěru. Roční procentní sazba nákladů dle čl. III. odst. 3 smlouvy o úvěru činí 36,6 % a nebude po celou dobu trvání smluvního vztahu měněna.

Podle čl. IV. odst. 6. smlouvy o úvěru má věřitel v případě, že dlužník nesplní povinnost uhradit byť jen jedinou splátku řádně a včas, právo prohlásit úvěr za zesplatněný, přičemž okamžikem odeslání oznámení o zesplatnění úvěru se stává splatným celý dosud nesplacený zůstatek jistiny a dosud neuhrazená část úroků včetně příslušenství. Podle čl. VI. odst. 3. smlouvy o úvěru se sjednává pro případ prodlení dlužníka s úhradou jistiny či zesplatněné jistiny nad rámec zákonných úroků z prodlení smluvní pokuta ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Podle čl. VI. odst. 4. smlouvy o úvěru se sjednává smluvní pokuta ve výši 10 % z jistiny, která se stává splatnou v případě prodlení dlužníka se splácením jistiny či zesplatněné jistiny delšího než jeden měsíc. Podle čl. VII. smlouvy o úvěru bude dluh ze Smlouvy o úvěru zajištěn zástavním právem k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka. Z kopie Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 16.6.2014 a z kopie výpisu z katastru nemovitostí ze dne 11.11.2015 pro k. ú. Beroun, LV č. 8386, soud zjistil, že ve prospěch věřitele bylo k zajištění peněžitých dluhů ze smlouvy o úvěru, jmenovitě dluhu ve výši 220.000,-Kč s příslušenstvím, a budoucích dluhů sestávajících z případně uplatněné smluvní pokuty ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení s úhradou jistiny či zesplatněné jistiny až do výše 1.126.098,-Kč vznikající do data 16.6.2024, jakož i smluvní pokuty podle čl. VI. odst. 4. smlouvy o úvěru, zřízeno zástavní právo k nemovitosti dlužníka zapsané na výše uvedeném LV. Z kopie oznámení o zesplatnění úvěru a o uložení smluvních pokut ze dne 8.9.2014 a přiložené kopie poštovního podacího archu z téhož dne soud zjistil, že dne 8.9.2014 bylo dlužníkovi věřitelem zasláno uvedené oznámení, v němž je dlužníkovi sdělováno, že pro prodlení se splácením došlo k zesplatnění zůstatku jistiny a dosud neuhrazených úroků v celkové výši 485.362,-Kč (bez zákonných úroků z prodlení a případných dalších sankcí). Z kopie smlouvy o postoupení pohledávek č. V012015 ze dne 10.1.2015 a jejích příloh č. 1 a 2 bylo zjištěno, že společnost VITACREDIT s.r.o. coby postupitel postoupila žalobci coby postupníkovi pohledávku za dlužníkem, včetně postoupení práv zástavního věřitele.

Použité právní předpisy Podle § 2 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon, dále jen IZ ), se incidenčním sporem rozumí spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení. Podle § 7 IZ platí, že nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních; ustanovení týkající se výkonu rozhodnutí nebo exekuce se však použijí přiměřeně jen tehdy, jestliže na ně tento zákon odkazuje. Podle § 159 odst. 1 písm. a) IZ incidenčními spory jsou mj. spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek. Podle § 170 písm. a) IZ se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek přihlášených věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí. Podle § 177 odst. 1 věty prvé před středníkem IZ k přihlášce pohledávky je nutné připojit listiny, kterých se přihláška dovolává. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ ), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1813 OZ se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1931 OZ bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Podle § 580 odst. 1 OZ platí, že neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle 18a zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále jen ZSpÚ ), zajištění spotřebitelského úvěru nesmí být ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky.

Hodnocení věci Soud vyzval jak žalobce (usnesením ze dne 31.5.2017, č. j. KSPH-14), tak žalovaného (usnesením ze dne 11.10.2016, č. j. KSPH-10) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, s tím, že nevyjádří-li se ve lhůtě stanovené soudem, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 24.10.2016 uvedl, že souhlasí s tím, aby soud rozhodl bez nařízení jednání. Žalobce, jemuž byla výzva doručena do jeho datové schránky dne 6.6.2017 se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), tak soud ve věci rozhodl pouze na základě listinných důkazů. Žaloba byl žalobcem podána dne 12.5.2016, tzn. včas, ve lhůtě dle § 198 odst. 1 IZ. Ze skutkového stavu zjištěného provedeným dokazováním má soud za prokázané, že dlužník dne 16.6.2014 uzavřel s věřitelem, společností VITACREDIT s.r.o., smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 a násl. OZ, zajištěnou smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka, kterou se dlužník zavázal, že uhradí věřiteli celkem částku 514.200,-Kč sestávající z poplatku za uzavření smlouvy ve výši 17.000,-Kč a částky ve výši 497.200,-Kč v 84 pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5.919,-Kč s tím, že poslední, tj. 84. splátka, bude ve výši 5.923,-Kč. Obsahem této smlouvy bylo ujednání, že věřitel má v případě, že dlužník nesplní povinnost uhradit byť jen jedinou splátku řádně a včas, právo prohlásit úvěr za zesplatněný, přičemž okamžikem odeslání oznámení o zesplatnění úvěru se stává splatným celý dosud nesplacený zůstatek jistiny a dosud neuhrazená část úroků včetně příslušenství, jakož i ujednání, že pro případ prodlení dlužníka s úhradou jistiny či zesplatněné jistiny má věřitel nad rámec zákonných úroků z prodlení právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Vzhledem ke skutečnosti, že dlužník se dostal do prodlení se zaplacením splátky úvěru splatné ke dni 28.8.2014, věřitel ke dni 8.9.2014, kdy dlužníkovi odeslal písemné oznámení o zesplatnění úvěru a o uložení smluvních pokut, zesplatnil celý úvěr, a to včetně smluvních úroků za celou původně sjednanou dobu trvání úvěru. Dále má soud za prokázané, že žalobci byla postoupena pohledávka za dlužníkem, včetně práv zástavního věřitele. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22.12.2016, sen. zn. 29 ICdo 88/2014, uvedl: Lze shrnout, že tam, kde se před rozhodnutím o úpadku dlužníka stala [podle dohody účastníků smlouvy o půjčce (nebo smlouvy o úvěru)] pro prodlení dlužníka s hrazením dohodnutých splátek půjčky (splátek úvěru) splatnou celá dosud neuhrazená část půjčky (úvěru) i s dohodnutými úroky z půjčky (z úvěru) za celou dobu, po kterou měla být půjčka (úvěr) splácena a takto kapitalizovaný úrok se stal součástí nesplacené jistiny, není na místě aplikace ustanovení § 170 písm. a/ insolvenčního zákona. Ke dni rozhodnutí o úpadku zde již totiž nejsou žádné úroky , jež by po tomto rozhodnutí ještě mohly přirůst k jistině pohledávky jako její příslušenství. Přihlásil-li do insolvenčního řízení žalobce smluvní úroky z úvěru za celé sedmileté období splácení, tzn. rovněž úroky vážící se k období po rozhodnutí o úpadku, neučinil tak v rozporu s § 170 písm. a) IZ, neboť úvěr byl právním předchůdcem žalobce zesplatněn dne 8.9.2014 a rozhodnutí o úpadku dlužníka bylo vydáno až dne 4.11.2015. Námitka žalovaného, že žalobce nebyl oprávněn přihlásit do insolvenčního řízení úroky vzniklé před rozhodnutím o úpadku, které přirostly až po rozhodnutí o úpadku, opírající se judikaturu Vrchního soudu v Praze a Olomouci, tak není důvodná, neboť jím odkazovaná judikatura byla v tomto ohledu (platnosti ujednání o zesplatnění budoucích úroků) výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu definitivně překonána (v této souvislosti lze rovněž poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2014, sen. zn. 29 ICdo 29/2012, jakož i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. července 2016, sen. zn. 29 ICdo 47/2016 a sen. zn. 29 ICdo 48/2016). Dále soud dospěl k závěru, že ujednání o zesplatnění celého úvěru v případě prodlení dlužníka s uhrazením byť i jediné splátky řádně a včas, inkorporované do čl. IV. odst. 6 smlouvy o úvěru, nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, jakož není ani ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Samotný čl. IV. odst. 6, který je včleněn do textu smlouvy o úvěru, považuje soud po stránce jazykové za dostatečně srozumitelný a jasný (výslovně uvádí, že zesplatněním úvěru se stává splatným celý doposud nesplacený zůstatek jistiny a doposud neuhrazená a/nebo nesplatná část úroků, včetně příslušenství), dlužník byl s obsahem smlouvy o úvěru seznámen a porozuměl mu, což stvrdil svým podpisem. Právní úprava nadto smluvní ujednání o ztrátě výhody splátek připouštěla (viz § 565 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) a připouští (§ 1931 OZ), přičemž nezakládá žádnou výslovnou výluku pro závazky ze smluv uzavíraných se spotřebitelem. Ke stejným závěrům lze dojít i v případě přípustnosti kapitalizace úroků do jistiny (např. rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24.3.2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002). Rovněž lze poukázat na to, že výpůjční úroková sazba ve výši 18 % p.a. (ani RPSN ve výši 36,6 %) nevybočuje z mezí obvykle sjednaných úroků u nebankovních úvěrů, tudíž nezkracuje práva dlužníka coby spotřebitele. V přezkoumávané věci se tak ustanovení § 1813 věta prvá OZ, jakož ani ustanovení § 588 OZ neuplatní, neboť se nejedná o zakázané jednání, které zakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností v neprospěch spotřebitele, resp. o ujednání, které by se zjevně příčilo dobrým mravům. Soud pro úplnost dodává, že nárok na zákonný úrok z prodlení ze zesplatněných smluvních úroků, tj. přirostlých k jistině, sdílí právní osud samotné jistiny, tzn., že dospěl-li soud k závěru, že smluvní úroky přirostlé k jistině jsou po právu, je rovněž po právu přihlášené příslušenství dílčí pohledávky č. 1 v podobě zákonných úroků z prodlení. Na základě výše uvedeného tak soud žalobě v části, jíž se žalobce domáhal určení, že jeho dílčí pohledávka č. 1 je v rozsahu popření 302.983,93 Kč po právu, vyhověl (výrok I.). Na druhé straně soud žalobu v části, jíž se žalobce domáhal určení, že je po právu jeho dílčí pohledávka č. 2 ve výši 204.396,-Kč, zamítl (výrok II.), neboť shledal, že ujednání o smluvní pokutě v čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru se příčí dobrým mravům, a to i s ohledem na to, že v přezkoumávané věci je zajištění spotřebitelského úvěru ve smyslu § 18a ZSpÚ ve zcela zjevném nepoměru k hodnotě zajišťované pohledávky. K tomu soud pro úplnost dodává, že při posouzení věcné působnosti ustanovení § 18a ZSpÚ vyšel z důvodové zprávy k zákonu č. 43/2013 Sb., který novelizoval ZSpÚ, v jejíž zvláštní části k bodu 27 prvé části zákona se uvádí, že v souladu se systematikou stávajícího i budoucího občanského zákoníku, jakož i poznatky právní teorie, se pod pojem zajištění řadí též institut smluvních pokut , z čehož lze dovodit úmysl zákonodárce vztáhnout toto ustanovení i na smluvní pokuty. Soud při hodnocení platnosti ujednání o smluvní pokutě v čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru zohlednil přiměřenost denní sazby smluvní pokuty, přiměřenost smluvní pokuty zajišťovanému (utvrzovanému) závazku, jakož přihlédl i k dalším zajišťovacím institutům, které byly v kontextu smluvních poměrů mezi právním předchůdcem žalobce a dlužníkem sjednány. Jak se podává z čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru, má věřitel právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, tzn. i v případě jednodenního prodlení se splacením dluhu ve výši 1,-Kč. Z přihlášky pohledávky č. P5 vyplývá, že smluvní pokuta za každý započatý den prodlení dlužník činí 971,-Kč, žalobci tak dle čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru vzniklo právo na uhrazení smluvní pokuty ve výši 408.791,-Kč (tj. na téměř dvojnásobek původní jistiny úvěru), neboť dlužník byl v prodlení ode dne 9.9.2014 do dne 3.11.2015, tzn. do dne předcházejícímu dni vydání rozhodnutí o úpadku. Vezme-li soud v úvahu, že dlužník byl povinen hradit měsíční splátku úvěru ve výši 5.919,-Kč, tak smluvní pokuta při denní sazbě ve výši 971,-Kč a průměrné délce měsíce 30 dnů činí 29.130,-Kč, tedy téměř pětinásobek měsíční splátky úvěru. Závazek dlužníka uhradit úvěr je dále zajištěn smluvní pokutou dle čl. VI. odst. 4 smlouvy o úvěru, který zakládá povinnost dlužníka uhradit jednorázovou smluvní pokutu ve výši 10 % z jistiny, jestliže prodlení dlužníka se splacením jistiny nebo zesplatněné jistiny přesáhne jeden měsíc, jakož rovněž nelze nepostřehnout, že v zásadě každá jednotlivá smlouvou o úvěru zakotvená povinnost dlužníka je kryta sankcí ve formě příslušné smluvní pokuty (např. čl. VII. odst. 2, odst. 5, odst. 6, čl. VIII. odst. 1). Zásadní okolností dále je, že závazek dlužníka uhradit úvěr je zajištěn rovněž zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví dlužníka dle Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 16.6.2014, přičemž toto zástavní právo je sjednáno k zajištění jistiny úvěru s příslušenstvím a eventuálních budoucích dluhů až do výše 1.126.098,-Kč, tzn., že žalobci poskytuje zajištění v úhrnu více než dvojnásobku celkové částky, kterou měl dlužník uhradit v případě řádného splacení úvěru. K tomu lze dodat, že i dle Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitosti ze dne 16.6.2014 je v zásadě každá jednotlivá povinnost dlužníka, zakotvená touto smlouvou, kryta sankcí ve formě příslušné smluvní pokuty. Při zohlednění kumulativních účinků ujednání o smluvní pokutě v čl. VI. odst. 3 a odst. 4 smlouvy o úvěru a souběžného zajištění závazku dlužníka zástavní právem k jeho nemovitosti, jakož i ujednání o zesplatnění celého úvěru v čl. IV. odst. 6 smlouvy o úvěru, které soud považuje za dostatečnou garanci plánovaného zisku žalobce, nemůže ani provinění dlužníka v podobě nesplácení úvěru vyvážit účinek takto sjednaného komplexu smluvních podmínek, které jsou zjevně vychýleny v neprospěch spotřebitele a neodpovídají ekonomické podstatě (kauze) právního poměru mezi žalobcem a dlužníkem. Soud tak dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě v čl. VI. odst. 3 smlouvy o úvěru je výrazně nepřiměřeným zajišťované povinnosti, a má za to, že je neplatné, neboť se dle § 580 OZ příčí dobrým mravům. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že žalobce uplatnil v insolvenčním řízení pouze 1/2 výše smluvní pokuty.

Náklady řízení Podle § 163 IZ o nákladech incidenčního sporu a jejich náhradě rozhodne insolvenční soud v rozhodnutí o incidenčním sporu, a to podle ustanovení občanského soudního řádu, není-li v IZ stanoveno jinak.

Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Podle § 202 odst. 1 IZ platí, že ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci. Soud žalobě co do částky 302.983,93 Kč vyhověl a ohledně částky ve výši 204.396 Kč žalobu zamítl. Úspěch žalobce tak činí 59,7 % (zaokrouhleno na jedno desetinné místo; 302983,93/5073,7993 59,7 %), úspěch žalovaného pak 40,3 % (204396/5073,7993 40,3 %). Žalobce byl tedy v poměru 19,4 % úspěšnější než žalovaný. Vzhledem ovšem ke skutečnosti, že dle § 202 odst. 1 IZ nemá ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, soud žalobci náhradu nákladů řízení ani v poměrné výši nepřiznal (výrok III.).

Poplatková povinnost Podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen ZoSP ), se od poplatku se osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Podle § 2 odst. 3 platí, že je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Podle položky 13 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, přílohy ZoSP, za návrh na zahájení řízení v incidenčním sporu, jehož předmětem není peněžité plnění, s výjimkou sporu o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášené pohledávky, činí soudní poplatek 5.000,-Kč. Ačkoliv soud žalobě, byť jen částečně, vyhověl, nepřešla s ohledem na § 11 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 3 ZoSP poplatková povinnost na žalovaného, a proto nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Praze.

V Praze dne 20.11.2017 JUDr. Jiří Grygar, Ph.D., v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lucie Navrátilová