60 ICm 897/2014
Č.j. 60 ICm 897/2014-17 (KSPA 60 INS 21149/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: Ing. Jana Vodrážková, Novoměstská 960, 537 01, Chrudim (insolvenční správce dlužnice Ivety anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, proti žalovanému: SMART Capital, a.s., Hněvotínská 241/52, 779 00, Olomouc, IČ 26865297, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Řízení se zastavuje v části, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici Ivetě anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 31.367,-Kč.

II. Určuje se, že žalovaný nemá vůči dlužnici Ivetě anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 7.375,-Kč.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.047,--Kč, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Hradci Králové, soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na č.ú. 3703-6828511/0710, VS 6042089714.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici popřenou část pohledávky 1 ve výši 31.367,--Kč (z celkově přihlášených 46.947,--Kč) a dále celou popřenou pohledávku 2 ve výši 7.375,--Kč. K pohledávce 2 uvedl, že byla popřena, neboť ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Žalovaný ve vyjádření nejprve vzal částečně zpět svoji pohledávku, a to popřenou část pohledávky 1 ve výši 31.367,--Kč. Setrval na své pohledávce 2 ve výši 7.375,--Kč a doplnil, že se jedná o smluvní pokutu dle bodu 3 obchodních podmínek s tím, že tato dohoda není v rozporu s dobrými mravy, dlužnice byla v prodlení skoro 2 roky a navíc žalovaný v přihlášce nárokoval pouze 1/3 této smluvní pokuty.

S ohledem na částečně zpětvzetí pohledávek vzal žalobce před zahájením jednání svoji žalobu částečně zpět, a to ohledně částky 31.367,--Kč. Soud proto v této části řízení zastavil dle § 96 odst. 2 o.s.ř. (výrok I.).

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalovaného (přihlášená jako vykonatelná) byla popřena při přezkumném jednání dne 4.3.2014 a žaloba na její popření byla soudu doručena dne 14.3.2014, tedy ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, a proto včas dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice byl zjištěn úpadek, bylo povolení oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalovaný si přihlásil vůči dlužnici mimo jiné vykonatelnou pohledávku 2 ve výši 7.375,--Kč jako smluvní pokutu dle bodu 3 obchodních podmínek, a to za 23 měsíců prodlení od 9/2010 do 7/2012 po 962,--Kč měsíčně, tj. 22.126,--Kč s tím, že žalovaný požaduje pouze 1/3 z této smluvní pokuty, tj. právě částku 7.375,--Kč.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávky žalovaného plyne, že při přezkumném jednání žalobce popřel pravost celé pohledávky 2 ve výši 7.375,--Kč, neboť ujednání o smluvní pokutě považoval za neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

Z úvěrové smlouvy č. 220101092 ze dne 28.4.2010 soud zjistil, že žalovaný se zavázal poskytnout dlužnici úvěr ve výši 20.000,--Kč s tím, že výše měsíčního poplatku za správu úvěru byla sjednána ve výši 962,--Kč (zahrnoval úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny). Dlužnice se zavázala uhradit žalovanému jistinu 20.000,--Kč, úrok a úplatu ve výši 12.500,--Kč, tedy celkem 32.500,--Kč, a to ve 13 měsíčních splátkách po 2.500,--Kč. Součástí smlouvy měly být rovněž obchodní podmínky, z nichž soud zjistil, že RPSN při splatností úvěru v délce 13 měsíců činí 199,7 %. Smluvní strany v obchodních podmínkách sjednaly smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru. Smluvní pokuta tedy činila 962,--Kč měsíčně (bod 3).

Z rozhodčí smlouvy ze dne 28.4.2010 soud zjistil, že spory z výše uvedené uvěrové smlouvy měl projednávat a rozhodovat jeden rozhodce vždy určený a jmenovaný Rozhodčí a správní společnosti a.s. s tím, že v rozhodčí smlouvě je uvedena řada osob, které mohla tato společnost určit k projednávání sporu s tím, že pokud žádná z těchto osob nebude splňovat podmínky, je daná společnost pověřena jmenovat rozhodcem fyzickou osobu zapsanou v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Fikce uznání nároku byla sjednána tak, že pokud se žalovaný nevyjádří do 10 dnů, považují se skutečnosti uvedené v žalobě nesporné a nárok tímto za uznaný. Nebylo ujednáno, že by žalovaný musel být na možnost fikce uznání nároku upozorněn ve výzvě k vyjádření se k rozhodčí žalobě, ani nebyla vyloučena fikce doručení, tj. nebylo sjednáno, že by se žalovaný musel o žalobě skutečně dozvědět. Dále bylo ujednáno, že rozhodce může rozhodovat podle zásad spravedlnosti.

Z rozhodčího nálezu zn. 3327/2012 ze dne 27.9.2012 vydaného JUDr. Petrem Jansou bylo zjištěno, že dlužnici bylo uloženo uhradit částku 20.950,--Kč a dále mimo jiné také smluvní pokutu ve výši 962,--Kč za každý započatý měsíc prodlení od 9/2010 do 7/2012 Kč. Z rozhodčího nálezu dále plyne, že dlužnice se k návrhu nijak nevyjádřila, a rozhodce vycházel z fikce uznání nároku. Sám rozhodce se právním hodnocením smluvní pokuty, tj. její přiměřenosti či rozporem s dobrými mravy nijak nezabýval.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 497 obchodního zákoníku platného do 31.12.2013 (dále jen obchodní zákoník) smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 občanského zákoníku platného do 31.12.2013 (dále jen občanský zákoník) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 52 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Mezi stranami byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalovaný ji uzavíral jako podnikatel a dlužnice jako spotřebitel a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. občanského zákoníku.

Soud má předně za to, že přihlášená pohledávka je nevykonatelná, neboť rozhodčí doložka nebyla platně sjednána a na jejím základě tak nemohl být vydán řádný exekuční titul.

V daném případě rozhodčí doložka neobsahovala konkrétní určení rozhodce, ale odkazovala na to, že rozhodce má být určen a jmenován společností, která není a nebyla stálým rozhodčím soudem. Zde soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011 (srov. rovněž sp.zn. 31 Cdo 958/2012), kde byl vysloven názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku . Dle názoru soudu tento závěr dopadá na posuzovanou rozhodčí doložku a rozhodčí doložka je proto neplatná a pravomoc rozhodce nebyla dána. Je pak nevýznamné, že sama rozhodčí smlouva obsahovala seznam osob, které mohly být zmíněnou společností určeny rozhodcem s případným náhradním řešením spočívajícím v tom, že rozhodce bude jmenován ze seznamu advokátů. Zde soud odkazuje rovněž na rozhodnutí Nejvyššího sodu ČR pod sp.zn. 21 Cdo 174/2014 ze dne 18.3.2014, kde jako neplatná byla posouzena rozhodčí doložka, která neobsahovala určení rozhodce ad hoc, nýbrž určení rozhodce svěřovala fyzické osobě-advokátu, tedy subjektu, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a který tedy ani není povolán vydávat řád, podle něhož by rozhodčí řízení mělo probíhat, ani vést seznam rozhodců, z něhož má být rozhodce vybrán. Rozhodčí doložku má soud za neplatnou také proto, že ujednání o fikci uznání nároku v pouhé 10 denní lhůtě, aniž by o tom musel být žalovaný poučen a aniž by byla vyloučena fikce doručení takové výzvy, představuje výraznou odchylku od úpravy obsažené v § 114b občanského soudního řád, tedy od situace, kdy by spor pojednával řádný soud, a proto značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele dle § 56 odst. 1 občanského zákoníku. Za výraznou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele pak soud považuje také to, že rozhodce mohl danou věc posoudit podle zásad spravedlnosti bez ohledu na kogentní ustanovení zakotvující ochranu spotřebitele v rámci spotřebitelských smluv dle občanského zákoníku. Z rozhodčího nálezu pak plyne, že se rozhodce právnímu hodnocení smluvní pokuty ve vztahu ke spotřebitelskému charakteru dané úvěrové smlouvy a posouzením případné nepřiměřenosti smluvní pokuty vůbec nezabýval.

Smlouva o spotřebitelském úvěru je sice smlouvou podřízenou obchodnímu zákoníku podle § 261 odst. 3 písm. d) tohoto zákona, u těchto typů smluv však platí § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, podle něhož na tento smluvní vztah použijí ustanovení obchodního zákoníku, ale z ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů (tj. předpisů na ochranu spotřebitele u spotřebitelských smluv) se použijí ta, která směřují k ochraně spotřebitele, tedy k ochraně smluvní strany, která není podnikatelem. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která zakládají značnou nerovnost v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.

V úvěrové smlouvě si strany ujednaly, že kromě dluhu z úvěru uhradí dlužnice žalobci dalších 12.500,-Kč (poplatek za správu úvěru zahrnující podle článku I. smlouvy úrok ve výši 20% jistiny a úplatu za poskytnutý úvěr), tedy poplatek ve výši 962,--Kč měsíčně po dobu 13 měsíců, což představuje 62,5 % z poskytnutého úvěru. Podle § 517 občanského zákoníku je věřitel oprávněn v případě prodlení se splněním peněžitého závazku požadovat na dlužníkovi úroky z prodlení. Z toho je zřejmé, že sjednaná smluvní pokuta plní stejnou funkci, spočívající v zajištění splnění peněžitého závazku ze smlouvy o úvěru, navíc má ovšem funkci reparační. Smluvní pokuta za 23 měsíců by tak činila 22.126,--Kč (tj. 23 x 962,--Kč). Žalovaný si dále přihlásil úroky z prodlení ve výši 5.266,77 Kč a smluvní pokuta je tak více než čtyřikrát vyšší. Za 12 měsíců by smluvní pokuta činila 11.544,--Kč, tj. 58 % skutečně poskytnuté částky 20.000,--Kč. Na smluvních pokutách tak bylo sjednáno tolik, kolik by žalovaný nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky. Přiměřenost sjednané smluvní pokuty je třeba posuzovat i z hlediska závazku, jehož splnění zajišťuje: jedná se o závazek hradit měsíční splátky ve výši 2.500,-Kč a sjednaná smluvní pokuta 962,--Kč tedy odpovídá 38 % z této částky, za jeden rok tedy 456 % dlužné splátky.

Protože ujednání o výši smluvní pokuty zjevně zakládá ve vztahu k dlužnici jako spotřebiteli značnou nerovnost, dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. V daném případě se sice jednalo o smluvní pokutu sjednanou v rámci úvěrových smluv, které podléhají režimu obchodního zákoníku, avšak s odkazem na spotřebitelský charakter úvěrových smluv se moderace dle § 301 obchodního zákoníku neuplatní. Soud vychází z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, ze dne 14. 10. 2009, kde byl vyjádřen názor, že smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v § 300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty . Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. V daném případě pak zavázaným není podnikatel a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě včetně moderace se neuplatní.

Ujednání o smluvní pokutě navíc soud považuje za neplatné dle § 56 občanského zákoníku, neboť není obsaženo přímo v textu smlouvy, ale pouze v obchodních podmínkách, které dlužnice nepodepsala (srov. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013).

Vzhledem k tomu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné jako celek a moderace dle obchodního zákoníku se neuplatní, nelze na základě takového neplatného ujednání požadovat žádnou smluvní pokutu, a to ani část neplatně sjednané smluvní pokuty (např. jak to učinil žalovaný při požadavku 1/3). Bylo na žalovaném, aby již při sjednávání úvěrové smlouvy řádně sjednal smluvní pokutu v přiměřené výši.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná, žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty dle úvěrové smlouvy nevznikl, neboť ujednání o smluvní pokutě bylo v rozporu s dobrými mravy a tudíž neplatné.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o.s.ř. Žalobce sice vzal žalobu částečně zpět, avšak učinil až poté, co žalovaný vzal své popřené pohledávky částečně zpět. Žaloba tak i v rozsahu zpětvzetí byla podána důvodně a žalovaný procesně zavinil částečné zastavení řízení. Ve zbytku pak byl žalobce ve věci úspěšný. Žalovaný je tedy povinen zaplatit žalobci náklady řízení. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, a v souladu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013 a 29 ICdo 18/2013), přiznal dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,--Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,--Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalovanému odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání), tedy 9.300,--Kč, k tomu je nutno přičíst tři paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900,--Kč, dále 1/3 (zástupce byl u zdejšího soudu ten den na třech jednáních) náhrady za ztrátu času za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 200,--Kč, a dále cestovné ve výši 1/3 za cestu na jednání z České Třebové do Pardubic a zpět v délce 144 km osobním vozem Volvo S80, reg.zn. 3E6 2003 při spotřebě dle technického průkazu 12 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 35,70 Kč (vyhl. č. 435/2013 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,70 za 1 km, celkem jízdné ve výši 383,--Kč, celkem tedy 10.783,--Kč. K tomu je nutno přičíst 21 % DPH ve výši 2.264,--Kč, celkem tedy 13.047,--Kč.

Výrok IV. je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobce je od soudních poplatků osvobozen dle 11 odst. 2 písm. q) citovaného zákona, žalovaný nemá proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení a sám není od poplatků osvobozen. Výše poplatku pak činí 5.000,--Kč dle položky 13, bod 1, písm. a) sazebníku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 12. září 2014 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marie Severinová