60 ICm 885/2014
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 885/2014-23 (KSPH 60 INS 25383/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D., ve věci žalobce: Ing. Tereza Somolová, IČ: 877 19 495, se sídlem Za Kovářským rybníkem 267, 149 00 Praha 4, insolvenční správkyně dlužnice Hany anonymizovano , anonymizovano , Havlíčkova 71, 293 01 Mladá Boleslav, právně zastoupené JUDr. Ing. Helenou Horovou, LL. M., advokátkou, se sídlem V Luhu 754/18, 140 00 Praha 4, proti žalovanému: Leon anonymizovano , anonymizovano , bytem Josefodolská 156, 253 01 Mladá Boleslav, právně zastoupeného JUDr. Ladislavem Tolnayem, advokátem, se sídlem Jaselská 66, Mladá Boleslav, o odpůrčí žalobě,

takto:

I. Určuje se, že darovací smlouva uzavřená dne 3. 6. 2013 mezi dlužnicí Hanou anonymizovano jako dárcem a žalovaným jako obdarovaným, jejímž předmětem je bezúplatný převod spoluvlastnického podílu dlužnice ve výši id. 1/2 na -pozemku p.č. 319 včetně budovy č.p. 156, -pozemku p.č. 1078/13, -pozemku p.č. 1078/34 vše v k.ú. Debř, obec Mladá Boleslav, na žalovaného podle vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav, č.j. V-3188/2013-207 s právním účinky vkladu ke dni 4. 6. 2013, je v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 25383/2013 vůči věřitelům dlužnice Hany anonymizovano neúčinná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 28.570,-Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Praze náhradu nákladů řízení ve výši 1.092,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění :

Žalobce se z pozice insolvenčního správce dlužníka žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 14. 3. 2014 domáhá určení neúčinnosti darovací smlouvy uzavřené dne 3. 6. 2013 mezi dlužníkem a žalovaným, jejíž předmětem je bezúplatný převod spoluvlastnického podílu dlužníka k pozemku p.č. 319 včetně budovy č.p. 156, pozemku p.č. 1078/13 a pozemku p.č. 1078/34 vše v k.ú. Debř, obec Mladá Boleslav, list vlastnictví 273 (dále jen nemovitosti ). Žalobu zdůvodnil tím, že dlužník byl před učiněním odporovatelného právního úkonu vlastníkem ideální poloviny předmětných nemovitostí a darovací smlouvou s účinky vkladu dne 4. 6. 2013 převedl tyto nemovitosti na žalovaného, který je jeho synem. Dle žalobce jsou tímto splněny podmínky ust. § 240 a § 242 zák. č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ), jelikož účinek vkladu nastal dne 4. 6. 2013 a tedy žaloba byla podána v zákonné lhůtě k odporovatelnosti právního úkonu, je zde díky příbuzenského vztahu dána vyvratitelná domněnka úpadku dlužníka v době převodu a darovací smlouva představuje právní úkon bez přiměřeného protiplnění, jelikož zde nebylo poskytnuto žádné protiplnění, a taktéž představuje úmyslně zkracující právní úkon, jelikož si smluvní strany musely být vědomy smluvního závazku k věřiteli Česká spořitelna, a.s., IČ: 45244782, bez jehož souhlasu nebyly oprávněny nemovitosti převádět. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl, aby zdejší soud rozhodl o neúčinnosti předmětné smlouvy. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že mezi ním a Českou spořitelnou, a.s., IČ: 45244782 došlo k uzavření úvěrové smlouvy a k zajištění pohledávky z této smlouvy byly poskytnuty do zástavy předmětné nemovitosti. Úvěr byl užit výhradně na rekonstrukci nemovitostí. Žalovaný nesouhlasí s tím, že by dlužník byl v době uzavření darovací smlouvy v úpadku. Bylo mu známo, že dlužník má nějaké dluhy, které splácí a současně se dohodl s dlužníkem na tom, že mu pomůže se splátkami a bude mu poskytovat osobní péči z důvodu zdravotního stavu. Dále žalovaný nesouhlasí, že by se jednalo o úkon bez přiměřeného protiplnění, jelikož, i když to nebylo výslovně uvedeno ve smlouvě, se s dlužníkem dohodl na pomoci s dluhy a poskytování osobní péče. Tvrzení žalobce, že se mělo jednat o úmyslně zkracující právní úkon, považuje za zavádějící a účelově smyšlené. Dále žalovaný doplnil, že postup převodu konzultoval se zajištěným věřitelem a ten neměl žádných námitek. Žalovaný také nesouhlasí s tvrzením žalobce ohledně jeho motivace k darování. Označil dům za značně zchátralý (na nemovitosti provedl některé opravy) a bez reálné šance k prodeji. Jediné řešení tak bylo podíl na nemovitostech darovat oproti závazku osobní péče. Na základě výše uvedeného žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Žalobce ve své replice k vyjádření žalovaného dále odkázal, dovolávaje se ust. § 13 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, na obdobné rozhodnutí ve věci sp. zn. KSPH 34 ICm 1994/2012, kde soud řešil typově shodnou věc. Dlužník svým úkonem zkrátil možnost uspokojení České spořitelny, a.s., IČ: 45244782, v insolvenčním řízení jakožto zajištěného věřitele a také zkrátil uspokojení ostatních věřitelů, jelikož hodnoty z neúčinného právního

úkonu by bylo možno užít k mimořádné splátce nad rámec splátkového kalendáře nezajištěným věřitelům v případě oddlužení. Taktéž v případě řešení úpadku konkursem by hodnota z prodeje nemovitosti náležela k uspokojení věřitelům v řízení. Převod ani ne 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení žalobce považuje za promyšlený záměr ze strany dlužnice. Dále žalobce rozporoval tvrzení žalovaného, že jako protiplnění poskytoval dlužníkovi péči a výpomoc s placením dluhů, jelikož toto nijak nedoložil a ani neprokázal, že tato ujednání byla součást darovací smlouvy. Také odkázal na judikaturu Vrchního soudu v Praze, který vyslovil závěr, že právním úkonem bez přiměřeného protiplnění je typicky darovací smlouva, přičemž žalobce předmětnou darovací smlouvu nepovažuje za příležitostný dar v přiměřené výši. Obvyklou cenu spoluvlastnického podílu, který byl předmětem neúčinného právního úkonu, v době darování žalobce tvrdil na 600.000,-Kč bez zohlednění vady spočívající v zástavním právu. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Dne 26. 1. 2005 byla uzavřena smlouva o úvěru mezi Českou spořitelnou, a.s., IČ: 45244782, na straně jedné a žalovaným jako jedním z obligačních dlužníků na straně druhé. K zajištění pohledávek z tohoto úvěru téhož dne uzavřeli dlužník a žalovaný jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, a to k pozemku p.č. 319 včetně budovy č.p. 156, pozemku p.č. 1078/13 a pozemku p.č. 1078/34 vše v k.ú. Debř, obec Mladá Boleslav, list vlastnictví 273 (důkaz: smlouva o úvěru č. 0348868863; smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitosti č. 0348868863/1). Ke dni 12. 11. 2013 činila výše nesplacené jistiny úvěru 286.441,78 Kč (důkaz: listina stav úvěru v minulosti). Z výpisů z katastru nemovitostí pro list vlastnictví č. 273 soud zjistil, že předmětné nemovitosti byly ke dni 31. 3. 2005 ve spoluvlastnictví žalovaného a dlužníka a ke dni 15. 11. 2013 a 10. 3. 2014 ve vlastnictví žalovaného, přičemž k převodu podílu dlužníka došlo na základě smlouvy o darování (důkaz: Výpis z katastru nemovitostí LV 273 ke dni 15.11.2013, Výpis z katastru nemovitostí LV 273 ke dni 31.3.2005, Výpis z katastru nemovitostí LV 273 ze dne 10.3.2014). Darovací smlouva byla uzavřena dne 3. 6. 2013 mezi žalovaným a dlužníkem formou notářského zápisu sepsaného JUDr. Miroslavou Havelkovou a dlužník se zde zavázal darovat spoluvlastnický podíl ve výši ideální jedné poloviny na pozemku p.č. 319 včetně budovy č.p. 156, pozemku p.č. 1078/13 a pozemku p.č. 1078/34 vše v k.ú. Debř, obec Mladá Boleslav, list vlastnictví 273 a žalovaný tyto nemovitosti přijal do svého vlastnictví. Na základě darovací smlouvy byl podán návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a účinky tohoto vkladu nastaly dne 4. 6. 2013 (důkaz: Výpis z katastru nemovitostí LV 273 ze dne 10.3.2014; Notářský zápis NZ 134/2013; Návrh na vklad práva do katastru nemovitostí na č.l 24-25). Ze shodných tvrzení stran má soud taktéž za prokázané, že žalovaný je syn dlužnice. Obvyklá cena převáděného spoluvlastnického podílu byla k 3. 6. 2013 zjištěna na 877.000,-Kč (důkaz: znalecký posudek na č.l. 105-135). Tato cena byla znalecky určena podle stavebně technického stavu nemovitosti ke dni 3. 6. 2014, přičemž znalec v tomto směru vyšel ze zadání, podle kterého k tomuto datu na nemovitostech nebyly provedeny úpravy, o nichž žalovaný tvrdil, že je provedl až po předmětném převodu spoluvlastnického podílu. Z obsahu insolvenčního spisu má soud dále za zjištěné, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 12. 9. 2013 na návrh dlužníka a dne 12. 11. 2013 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a povoleno oddlužení, přičemž insolvenčním správcem byla ustanovena Ing. Tereza Somolová, se sídlem Za Kovářským rybníkem 267, 147 00 Praha 4 (důkaz: insolvenční spis č. j. KSPH 60 INS 25383/2013). Do insolvenčního řízení se přihlásili věřitelé T-Mobile Czech Republic a.s., IČ: 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha 4 se svou pohledávkou ve výši 26.255,20 Kč splatnou od 31. 8. 2012, 1. 10. 2012 a 2. 1. 2013, SMART Capital, a.s., IČ: 26865297, se sídlem Hněvotínská 241/52, 779 00 Olomouc se svou pohledávkou ve výši 19.111,-Kč splatnou od 21. 4. 23013 a 1. 4. 2013 a Provident Financial s.r.o., IČ: 25621351, se sídlem Olbrachtova 9/2006, 140 00 Praha 4 se svou pohledávkou ve výši 26.299,-Kč splatnou od 20. 2. 2013 (důkaz: přihlášky pohledávek na č.l. 62-73). Z provedených důkazů Potvrzení o zdravotním stavu dlužnice ze dne 24. 10. 2014, potvrzení o doplacení hypotečního úvěru 0348868863 a znalecký posudek č. 5511-2450/ČS/207 soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci, a to vzhledem k hypotéze použité hmotněprávní normy, jak uvedeno níže. Soud neprovedl důkaz výslechem Jolany anonymizovano a Dušana anonymizovano a důkaz fotografií předmětných nemovitostí za účelem zjištění míry zhodnocení předmětných nemovitostí žalovaným, jelikož znalecký posudek, který soud zhodnotil jako vnitřně logický a věrohodný, určuje hodnotu k datu převodu s přihlédnutím k později provedeným opravám, a tedy další dokazování v tomto směru soud posoudil jako nadbytečné, když vzhledem ke zjištěné obvyklé ceně nemohlo prokázání tvrzení dlužníka o provedení pozdějších zhodnocení nic zvrátit na závěru, že převodem předmětného spoluvlastnického podílu došlo ke možnosti věřitelů dlužníka uspokojit své pohledávky. Nadto samotné vynaložení nákladů na zhodnocení nemovitosti žalovaným není ve věci rozhodné. Uspokojení případné pohledávky žalovaného z bezdůvodného obohacení je věcí odlišnou. Soud dále neprovedl důkaz výslechem dlužníka za účelem prokázání motivu žalovaného v souvislosti s převodem nemovitostí, neboť takový výslech by nevedl k žádným významným skutkovým zjištěním ve věci. Subjektivní vědomost žalovaného ohledně úpadku dlužníka či úmysl zkrátit věřitele dlužníka není významnou skutečností pro určení neúčinnosti právního úkonu dle níže aplikovaných právních norem. Shora uvedené skutkové závěry soud posoudil podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen IZ ). Dle ust. § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2). Dle ust. § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern 21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4). Soud se nejprve posoudil přípustnost žaloby dle ust. § 160 IZ ve spojení ust. § 239 IZ. Žaloba byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku a to žalobcem, který byl v době podání žaloby ustanoveným insolvenčním správcem v daném insolvenčním řízení. Žaloba tak byla podána včas a osobou oprávněnou. Soud shora uvedený skutková stav právně posoudil a dospěl ve věci samé k těmto právním závěrům. Úprava odporovatelnosti právních úkonů (terminologicky se soud bude držet pojmosloví v insolvenčním zákoně, i když si je vědom toho, že zák. č. 89/2012 Sb. zavádí nový pojem právní jednání) je v insolvenčním zákoně řešena komplexně a nepoužijí se tak příslušná ustanovení zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník. Jejím účelem je zamezit právním úkonům dlužníka, které by znamenaly zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění některého z věřitelů, přičemž plnění z neúčinného právního úkonu je třeba vydat zpět do majetkové podstaty. Insolvenční zákon taxativně vymezuje tři okruhy neúčinných právních úkonů, a to právní úkon bez přiměřeného plnění, zvýhodňující právní úkon a úmyslně zkracující právní úkon. Ust. § 235 IZ je pouze uvozujícím ustanovením bez vlastní skutkové podstaty (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 677/2011, ze dne 27.2.2014). Skutková podstata právního úkonu bez přiměřeného plnění je naplněna tehdy, pokud se dlužník zavazuje poskytnout plnění bezúplatně či za podstatně nižší protihodnotu, tento závazek zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některého věřitele, a je sjednán v době dlužníkova úpadku či před touto dobou, pokud toto jednání vedlo k úpadku. Rozhodná doba k odporovatelnosti je zákonem stanovena na jeden rok před zahájením insolvenčního řízení, v případě úkonu ve prospěch osoby blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, na tři roky před zahájením insolvenčního řízení. Zákon také stanoví vyvratitelnou domněnku existence úpadku dlužníka, pokud je plnění poskytnuto osobě blízké nebo osobě, která tvoří s dlužníkem koncern. K právnímu úkonu v daném případě došlo na základě darovací smlouvy, kterou uzavřel dlužník se žalovaným. Žalovaný je synem dlužníka, což je osoba příbuzná v přímé linii, a tedy osoba blízká ve smyslu ust. § 22 zák. č. 89/2012 Sb. Na základě těchto skutečností, které nebyly v řízení ani zpochybněny, lze uzavřít, že úkon byl učiněn v rozhodné době pro přípustnost jeho posouzení, tedy do tří let před zahájením insolvenčního řízení a stranami tohoto úkonu byly dlužník a žalovaný, který je současným vlastníkem předmětných nemovitosti, tj. osobou, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění dle ust. § 237 IZ ve spojení ust. § 239 IZ. Dále se soud posoudil, zda došlo ke zkrácení věřitelů, zda se v dané věci jednalo o bezúplatné plnění či plnění za podstatně nižší protihodnotu a zda poskytnuté plnění bylo učiněno v době úpadku dlužníka či zda vedlo k úpadku dlužníka. Žalovaný na svou obranu tvrdí, že se oproti darovací smlouvě zavázal poskytovat dlužníkovi protiplnění ve formě osobní péče a výpomoci s dluhy. Soud vyšel z toho, že subjektivní práva a povinnosti stran smlouvy nelze neposuzovat pouze podle označení právního úkonu darovací smlouva , nýbrž podle obsahu závazku, který mezi stranami vznikl. Nicméně v tomto směru je významné především to, že ani případný závazek osobní služby a výpomoci sjednaný oproti závazku darování majetkové hodnoty nemůže pojmově založit přiměřenost protiplnění ve smyslu § 240 IZ v tom smyslu, aby tím nedošlo ke zkrácení věřitelů, neboť jmění dlužníka není samotným poskytnutím osobních služeb a výpomoci nikterak ovlivněno ku prospěchu věřitelů dlužníka. Dále pak platí, že ve vztahu mezi dlužníkem a žalovaným platí vyživovací povinnost podle § 910 o. z. (resp. § 87 obč. zák.), kterou je možno plnit jako osobním výkonem, tak případně peněžitým plněním výživného. Závazek plnit zákonem stanovenou povinnost proto nemůže založit synallagmatickou povahu smlouvy o bezúplatném převodu majetku. Výpomoc s dluhy a osobní péči matce tak lze označit za společensky běžné chování v rámci rodinných vazeb. Takové chování zpravidla není spojeno s žádným vykonatelným protiplněním a soud ve věci nezjistil, že by daný příslib byl vázán k předmětné darovací smlouvě a vymykal by se svým rozsahem od výše zmíněné společenské normy. Soud tak došel k závěru, že právní úkon byl darováním, které je pojmově bezúplatné. Dále je významné rovněž to, že žalovaný netvrdil nic k tomu, jakým způsobem by měl být závazek žalovaného k výpomoci dlužnici učiněn součástí celkového smluvního ujednání žalovaného a dlužnice, když darovací smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu, který má charakter veřejné listiny.. Za těchto okolností soud nemá důvod pochybovat o tom, že notářský zápis zachycuje skutečný obsah právního úkonu mezi stranami. Ačkoli tedy žalovaný nenabídnul žádná konkrétní tvrzení a důkazy svědčící o tom, že zde dohoda o výpomoci existovala, a jaké měla konkrétní parametry, bylo vzhledem k výše uvedenému nadbytečné dávat žalovanému v tomto smyslu další poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Skutečnost, že dlužník v předmětné nemovitosti již dlouho pobýval a že žalovaný se o nemovitost ještě před převodem spoluvlastnického podílu dlužnice staral, nemůže zpochybnit závěr o hodnotě daru, neboť případné vynaložené prostředky na zhodnocení a správu nemovitosti, jsou případnými pohledávkami za dlužníkem vyplývající z práva na poměrnou úhradu vynaložených nákladů (srovnej ust. § 1136 zák. č. 89/2012 Sb.), avšak tyto pohledávky nemají vliv na závěr o tom, jak velký podíl (hodnota) věci spoluvlastníku náleží. Platí, že spoluvlastníku bude vždy náležet příslušný podíl věci bez ohledu na zhodnocení či upotřebení jinými spoluvlastníky. Není proto správný názor žalovaného, že tyto náklady, které je navíc povinen z poloviny nést spolu s dlužníkem, měly přímý a snižující vliv na hodnotu převáděných nemovitostí v době převodu, neboť se jedná o dvě spolu nesouvisející práva. Hodnotu nemovitostí v době převodu má soud za prokázanou ve výši 877.000,-Kč bez ohledu na to, kdo se o dosažení této hodnoty správou nemovitosti zasloužil. Dále soud posoudil, zda bezúplatný převod zatížených nemovitostí ve výše uvedené hodnotě 877.000,-Kč je zkracujícím úkonem vůči věřitelům či nikoli. Pojem zkracujícího úkonu je třeba dle názoru soudu pojímat široce, jelikož zájem na rovnoměrném uspokojení věřitelů je v insolvenčním řízení upřednostněn před zájmem na zachování již vzniklých právních vztahů a insolvenční zákon od počátku řízení tyto vztahy narušuje právě za účelem poměrného uspokojení věřitelů. Důraz zákonodárce na široký dosah neúčinnosti lze také nalézt v definici ust. § 235 IZ. Dle ust. § 235 IZ zkracující úkon nastává již při zkrácení pouhé možnosti uspokojení, a tedy není zde vyžadován dokonaný stav, kdy určitému věřiteli vznikne v důsledku jednání dlužníka vyčíslitelná újma. Tuto optiku je třeba aplikovat i na daný případ. Darovací smlouva žalovaného a dlužníka založila především zkrácení možnosti uspokojení nezajištěných věřitelů. To vyplývá ze zjištění, že hodnota převáděného spoluvlastnického podílu přesahovala aktuální výši pohledávky zajištěného věřitele, přičemž takto potenciálně získaná hyperocha mohla být případně použita k úhradě pohledávek nezajištěných věřitelů dlužnice. V tomto směru je zcela nerozhodné, jak bude vyřešen úpadek dlužnice a zda se částka odpovídající výnosu ze zpeněžení skutečně pro nezajištěné věřitele nakonec použije či nikoli. Rovněž není rozhodná skutečná výše hyperochy, ale reálná existence této možnosti uspokojení pro nezajištěné věřitele. Vedle toho lze uvažovat i o potenciálním zkrácení věřitele zajištěného, a to i přes věcněprávní povahu zástavního práva, jež zavazuje (zásadně) každého dalšího vlastníka zastavené věci. Zajištěný věřitel má vzhledem k zajištění na věci přednostní postavení v insolvenčním řízení a může právo na uspokojení ze zpeněžení zajištěného majetku během řízení využít.. V posuzované věci byl věřitel Česká spořitelna, a.s., IČ: 45244782 kvůli jednání dlužníka a žalovaného tohoto postavení v insolvenčním řízení zbaven a jeho možnost uspokojení ze zástavy byla tak v insolvenčních poměrech zkrácena., Z výše uvedeného soud posoudil předmětný právní úkon žalovaného a dlužníka jako zkracující.

Poslední součástí hypotézy shora uvedené právní normy, kterou soud musel posoudit, je to, zda poskytnuté plnění bylo učiněno v době úpadku dlužníka či zda vedlo k úpadku dlužníka. Jelikož je žalovaný osobou blízkou vůči dlužníkovi, platí zde vyvratitelná domněnka úpadku uvedená v ust. § 240 odst. 2 IZ, přičemž v řízení nevyšlo najevo nic, co by tuto domněnku vyvracelo a k čemu by případně bylo možno dát poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Námitky žalovaného, že si nebyl vědom úpadku dlužníka a že z jeho strany nebyl úmysl zkrátit ostatní věřitele, nejsou pro řízení podstatné, jelikož úprava neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného plnění v insolvenčním zákoně podle § 240 (na rozdíl od úpravy § 589 a násl. zák. č. 89/2012 Sb.) není odvislá od vědomosti druhé strany o zkracujícím úkonu a tato skutečnost tak není rozhodující. Toto vyplývá taktéž ze systematiky odporovatelnosti právních úkonů v insolvenčním zákoně, neboť zákonodárce zvolil pro úmyslné zkrácení, jakožto závažnější formu zkrácení možnosti uspokojení věřitelů, rozhodnou dobu pěti let před zahájením insolvenčního řízení pro možnost domáhat se neúčinnosti úkonu (viz ust. § 242 IZ). Oproti tomu u úkonu bez přiměřeného protiplnění, kde jsou určena pouze objektivní kritéria zkracujícího úkonu, stanovil rozhodnou dobu pouze jeden rok, u osob blízkých tři roky. Konečně z provedených důkazů lze učinit pozitivní skutkové zjištění, že že dlužnice se v době uzavření darovací smlouvy skutečně nacházela v úpadku, jelikož měla více věřitelů, závazky splatné po dobu delší 30 dnů a nacházela se v platební neschopnosti. O tom ostatně svědčí i to, že krátce po provedení předmětného právního úkonu dlužnice v insolvenčním návrhu skutečnosti zakládající stav úpadku sama tvrdila, přičemž z jejích vlastních tvrzení v insolvenčním návrhu se podává, že se jinak její majetkové poměry v mezidobí nezměnily. Platební neschopnost je navíc dána právní domněnkou v ust. § 3 odst. 2 pím. b) IZ, neboť dlužník neplnila své závazky více jak 3 měsíce po lhůtě splatnosti, jež se použije i pro posouzení existence úpadku v incidenčním řízení o odpůrčí žalobě Tvrzení žalovaného, že hodnota nemovitostí je nízká a je reálně neprodejná, nebylo v řízení prokázáno a nemůže se tak uplatnit ani výluka z pojmu přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 odst. 4 písm. b) IZ. Naopak soud učinil na základě shora uvedeného znaleckého posudku, jenž byl navíc zpracován tak, aby zohlednil případné pozdější zhodnocení věci tvrzené žalovaným, zjištění, že hodnota převáděných nemovitostí (resp. spoluvlastnického podílu dlužnice) nebyla v době převodu zanedbatelná a nejednalo se o příležitostný dar v přiměřené výši. Jiné skutečnosti, které by zakládaly některou z dalších výjimek podle § 240 odst. 4 IZ nebyly v řízení tvrzeny ani nevyšly v řízení jinak najevo, proto v tomto směru ani nebylo možno dávat jakékoli poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Z výše uvedeného soud dospěl k závěru, že darovací smlouva uzavřená mezi dlužníkem a žalovaným dne 3. 6. 2013 je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění, jelikož byla uzavřena v rozhodné době do 3 let před zahájením insolvenčního řízení mezi dlužníkem a osobou blízkou, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění a jedná se o bezúplatný úkon, který zkracuje možnost uspokojení věřitelů a který byl učiněn v době úpadku dlužníka. Soud považoval, v situaci, kdy dospěl k závěru o neúčinnosti právního úkonu dlužníka dle ust. § 240 IZ, za nadbytečné vést dokazování k tomu, zda jednání dlužníka splňuje také podmínky dle ust. § 241 a 242 IZ, jelikož by takové zjištění nemělo žádný význam pro rozhodnutí ve věci. Neúčinnost právního úkonu je dána již při naplnění jedné ze tří skutkových podstat neúčinnosti právních úkonů. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byl zcela úspěšný žalobce, jehož konečnému návrhu bylo v plném rozsahu vyhověno, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši 28.570,-Kč. Tyto náklady řízení se sestávají z nákladů právního zastoupení v částce 20.570,-Kč, která spočívá ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. v paušální odměně za zastupování účastníka advokátem, jež byla soudem odvozena od pěti úkonů právní služby při tarifní hodnotě 50.000,-Kč (§ 11 vyhl. č. 177/1996 Sb.) ve výši 15.500,-Kč (§ 9 odst. 4 písm. c vyhl. č. 177/1996 Sb.), paušální náhradě hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 300,-Kč (za převzetí a přípravu zastoupení, návrh ve věci samé, replika, 2x účast na jednání, vše podle § 2, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) § 13 odst. 1, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a dále pak z náhrady DPH z odměny a náhrad ve výši 3.570,-Kč, neboť advokát v době provedení úkonů byl plátcem této daně. Soud posoudil zastoupení žalobce jako insolvenčního správce advokátem jako účelné, a to vzhledem k řadě osobních povinností kladených na insolvenčního správce právními předpisy, u nichž není zastoupení přípustné a jichž se musí osobně účastnit (včetně případné, a do budoucna i výslovné, povinnosti zdržovat se osobně na každé své provozovně po celou dobu úředních hodin). Dále se náklady řízení sestávají ze zálohy na náklady důkazu znaleckým posudkem ve výši 8.000,-Kč. Jejich zaplacení neúspěšnému žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř., k rukám zástupce žalobce dle § 149 odst. 1 o.s.ř. (výrok II.). Zároveň soud dle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného podle položky č. 13 odst. 1 písm. b), jelikož žalobce je od soudního poplatku osvobozen, návrhu bylo vyhověno a žalovaný nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ani není osvobozen od soudního poplatku (výrok IV.). Dle ust. § 148 odst. 1 o.s.ř. dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, které uhradil z rozpočtových prostředků na náklady důkazu (znalečného) ve výši 1.092,-Kč (výrok III.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Praze dne 21. května 2015 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková