60 ICm 880/2014
Č.j. 60 ICm 880/2014-41 (KSPA 60 INS 21149/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: Ing. Jana Vodrážková, Novoměstská 960, 537 01, Chrudim (insolvenční správce dlužnice Ivety anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, proti žalovanému: LKC-LEASINGOVÉ A KAPITÁLOVÉ CENTRUM Chrudim s.r.o., Novoměstská 960, 537 01, Chrudim, IČ 25939998, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá vůči dlužnici Ivetě anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 25.158,125 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 13.401,--Kč, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR-Krajskému soudu v Hradci Králové soudní poplatek ve výši 5.000,--Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, na číslo účtu: 3703-6828511/0710, variabilní symbol: 6042088014.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 25.158,125 Kč (slovy: dvacet pět tisíc sto padesát osm korun a sto dvacet pět tisícin haléře). Jedná se o smluvní pokutu, která byla sjednána v nepřiměřené výši a tudíž neplatně.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že smlouvu o půjčce dlužnice podepsala po řádném poučení, služeb žalované využila opakovaně. Půjčka byla poskytnuta na základě její písemné žádosti za podmínek, které nebyly nevyvážené. Dlužnice byla plně svéprávná a bylo jen na ní, aby dluh splnila včas. Rozhodčí doložka byla sjednána v souladu s tehdejší judikaturou. Smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky není v rozporu s dobrými mravy. Současně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, v níž za určitých okolností nebyla jako nepřiměřená shledána smluvní pokuta ani ve výši 1 % denně z dlužné částky, a na rozhodnutí zdejšího soudu č.j. 23 Co 11/2008-71 ze dne 27.8.2009. Zejména pak upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 33 Cdo 3591/2012 ze dne 28.2.2013, kde bylo žalované vyhověno.

Zástupce při jednání uvedl, že na tuto věc by naopak mělo dopadat rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V daném případě se moderace podle starého obchodního zákoníku neuplatní, místo toho se uplatní § 39 starého občanského zákoníku. Má za to, že smluvní pokuta nebyla sjednána v přiměřené výši, navýšení půjčené částky je dostatečné, aby pokrylo zisk žalovaného, a není důvod toto navyšovat o další smluvní pokutu. Má za to, že se jedná o lichevní smlouvu, úrok byl sjednán v pevné částce 42 %, to však z půjčené jistiny a není zohledněno postupné umořování této jistiny. Smlouva je dle něj neplatná i pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovanému nic nebránilo, aby zůstatek jistiny dále úročil sjednanou úrokovou sazbou, a není důvod, aby požadoval smluvní pokutu v takto nepřiměřené výši. Dále by měla být použita judikatura Ústavního soudu o tom, že výnos by měl být přiměřený, a to i s ohledem na zisk, který by mohl být dosažen při jiném investování půjčené částky. Dlužnice neměla možnost ujednání o smluvní pokutě ovlivnit, byla to předem připravená smlouva, nelze spravedlivě po dlužnici žádat, aby si uvědomila, kolik sankce ve finále má činit. Primární sankcí při prodlení je úrok z prodlení, vzhledem k tomu, že jeho sjednání v jiné než v zákonné výši není možné, je to tímto způsobem obcházeno. Půjčená částka byla dostatečně zajištěna již sjednaným úrokem. Dlužnice byla postavena před hotovou věc, buď půjčku za těchto podmínek vezme nebo ne, ujednání o smluvní pokutě, nebo např. o rozhodčí doložce nemohla ovlivnit.

Žalovaný při jednání uvedl, že není velkou firmou, jednatelka je tam sama, nepůjčuje ve velkém, poskytuje do 20 půjček ročně, dlužnice si půjčku nebrala jako první, půjčovala si opakovaně, původní půjčky vracela, nebyly uplatněny žádné sankce, poslední však nevrátila dlouhou dobu a za tu narostly požadované sankce. Žalovaný se s dlužnicí takto dohodl, v každé splátce je postupně umořována jistina a úrok s tím, že pokud dlužník nesplácí, tak sankce jsou požadovány ze zůstatku jistiny, tj. aktuální výše jistiny. Dlužnici bylo vysvětleno, že pokud nebude splácet, poběží sankce z nesplacené jistiny. Žalovaný nevidí důvod, proč by jistinu měl úročit pouze sjednanou úrokovou sazbou. Dlužnici bylo vysvětleno, že pokud částku částečně uhradí, dojde ke snížení jistiny a sankce bude počítána ze snížené jistiny. Dlužnice však dluh neuhradila. Jednatelka žalovaného se s dlužnicí znala, dlužnice byla řádně se smlouvou seznámena, dokonce i v průběhu rozhodčího řízení ji dlužnice navštívila a uhradila 1.000,-Kč, k osobnímu jednání před rozhodcem se však již nedostavila. Dlužnice byla poučena, že čím dříve dluh vrátí, tím méně zaplatí.

Jednatelka žalovaného k dotazu soudu sdělila, že i s jinými dlužníky jsou smlouvy o půjčce uzavírány obdobným způsobem, tj. i se shodnou sankcí. Pokud by případně dlužník ve smlouvě nechtěl předmětnou sankci nebo rozhodčí doložku, zřejmě by bylo nutno jednat o jiných zajišťovacích instrumentech, měli již např. ve smlouvě zajištění formou exekutorského zápisu nebo vystavení směnky, v níž již byla vyplněna půjčená částka a sjednaný úrok. Sankce v dané výši je však pravidelně požadována.

Žalobce v závěrečném návrhu navrhl žalobě vyhovět a požadoval přiznání nákladů řízení.

Žalovaný v závěrečném návrhu požadoval zamítnutí žaloby a náklady řízení neúčtoval. Nehodlal však platit žádné další náklady řízení, měl za to, že by to přesahovalo rámec slušných mezí.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalovaného (přihlášená jako vykonatelná) byla popřena při přezkumném jednání dne 4.3.2014 a žaloba byla správcem soudu doručena dne 13.3.2014, tj. ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, tedy včas dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byla ustanoven žalobce.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalovaný včas přihlásil dvě pohledávky. Pohledávku 1 ve výši 15.282,40 Kč (do výše 7.625,--Kč jako vykonatelná a ve zbytku jako nevykonatelná) sestávající z nesplacené půjčky č. 1617 ve výši 7.625,--Kč, nezaplaceného smluvního úroku 3.827,--Kč a poplatku za nalézací (rozhodčí) řízení 3.830,40 Kč. Pohledávku 2 ve výši 25.158,125 Kč (celá jako vykonatelná) jako smluvní pokutu ze smlouvy o půjčce č. 1617 od 21.10.2011 do 30.7.2013 s tím, že z výpočtu plyne, že smluvní pokuta je požádána ve výši 0,5 % denně z nezaplacené jistiny půjčky a že dne 11.1.2012 bylo uhrazeno 1.000,--Kč. Vykonatelnost byla dovozována z usnesení Okresního soudu v Chrudimi č.j 29 EXE 497/2012-10 ze dne 5.12.2012.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávky žalovaného plyne, že z dílčí pohledávky 1 (z nevykonatelné části) byla popřena částka 3.830,--Kč představující náklady rozhodčího řízení. Dílčí pohledávka 2 (vykonatelná) byla popřena co do pravosti v celé výši z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné a smluvní pokuta je nepřiměřená.

Ze smlouvy o půjčce číslo 1617 ze dne 30.9.2011 soud zjistil, že žalovaný poskytl dlužnici půjčku ve výši 8.625,--Kč a dlužnice svým podpisem převzetí této částky potvrdila. Kapitalizovaný celkový úrok byl sjednán ve výši 3.627,--Kč, tj. ve výši 42 % ze skutečně poskytnuté částky ročně. Celková výše částky, kterou měla dlužnice vrátit, pak činila 12.252,--Kč a dlužnice se zavázala ji splácet ve 12 měsíčních splátkách po 1.021,--Kč (vždy 302,25 Kč na umoření úroku a 718,75 Kč na umoření jistiny), a to vždy k 20. dni v měsíci. První splátka měla být uhrazena dne 20.10.2011. Strany si sjednaly ztrátu výhody splátek, a to tak, že v případě nezaplacení jedné měsíční splátky do 7 dnů po splatnosti bude dlužník vyzván k zaplacení, a to písemně obyčejnou poštou na jím udanou adresu, dále sms zprávou a v případě e-mailové adresy též e-mailem. Pokud nebude dlužná splátka zaplacena do 15 dnů ode dne odeslání písemné výzvy, stává se splatným celá zbývající částka dluhu včetně příslušenství. V bodu 5 byla sjednána rozhodčí doložka tak, že spor bude rozhodovat rozhodce jmenovaný statutárním orgánem Společnosti rozhodců s.r.o. a vybraný z řad advokátů zaspaných v seznamu vedeném Českou advokátní komorou. V bodu 9 byla sjednána smluvní pokuta tak, že pro případ prodlení se dlužník zavazuje uhradit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně běžící od prvého dne prodlení do zaplacení, a to z částky rovnající se nesplacené části dluhu.

Z rozhodčího nálezu sp.zn. 7028/2011 soud zjistil, že dlužnici bylo uloženo zaplatit žalovanému mimo jiné smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 8.625,--Kč od 21.10.2011 do 11.1.2012 a z částky 7.625,--Kč od 12.1.2012 do zaplacení. Z odůvodnění plyne, že dlužnice dne 11.1.2012 uhradila částku 1.000,--Kč. Rozhodce se v odůvodnění přiměřeností smluvní pokuty s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy nijak nezabýval. Ze záznamu rozhodce o právní moci a z kopií doručenek plyne, že rozhodčí nález nabyl právní moci dne 27.1.2012.

Z usnesení Okresního soudu v Chrudimi č.j. 29 EXE 497/2012-10 ze dne 5.3.2012, z poučení exekutora a z exekučního příkazu soud zjistil, že na základě shora uvedeného rozhodčího nálezu byla proti dlužnici jako povinné nařízena exekuce.

Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že dlužnice byla informována o základních charakteristikách poskytnuté půjčky, tj. o výši poskytnuté sumy, o výši úroků a o smluvní pokutě ve výši 0,5 % denně z nesplacené jistiny. Formulář je dlužnicí podepsán.

Z žádosti dlužnice ze dne 30.9.2011 soud zjistil, že požádala o poskytnutí půjčky, 8.625,--Kč.

Ze smluv o půjčce č. 1224, 1237, 1262, 1428 soud zjistil, že dlužnice si u žalovaného půjčovala opakovaně vždy za obdobných podmínek, tj. s úrokem 42 % ročně (3,5 % měsíčně) a se smluvní pokutou 0,5 % denně z dlužné jistiny. Z dodatků ke smlouvám č. 1224 a 1262 soud zjistil, že byly předčasně splaceny.

Z vlastní činnosti (obchodní rejstřík) plyne, že žalovaný má jako předmět podnikání uvedeno i poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

Soud dospěl na základě provedených listin k následujícím skutkovým závěrům. Dlužnici byla žalovaným na základě smlouvy o půjčce č. 1617 poskytnuta částka 8.625,--Kč a dlužnice se zavázala ji splácet způsobem uvedeným shora. Další podstatná ujednání dané smlouvy jsou blíže popsána shora. Dlužnice neuhradila včas hned první splátku, došlo k zesplatnění a žalovaný požaduje sjednanou smluvní pokutu 0,5 % z dlužné jistiny od prvního dne po splatnosti první splátky při zohlednění toho, že dlužnice dne 11.1.2012 uhradila 1.000,--Kč. Žalovaný se domohl přiznání této částky v rozhodčím řízení a následně na základě rozhodčího nálezu byla nařízena exekuce. Dlužnice si u žalovaného půjčovala opakovaně vždy za obdobných smluvních podmínek. Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru je předmětem činnosti žalovaného.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 39 občanského zákoníku (platného do 31.12.2013-dále jen občanský zákoník ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 52 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovu věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

Mezi stranami byla uzavřena smlouva o půjčce dle § 657 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný ji uzavíral jako podnikatel a dlužnice jako spotřebitel a jedná se tedy o spotřebitelské smlouvy dle § 52 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný má v předmětu činnosti zapsáno poskytování či zprostředkování spotřebitelského úvěru. I úroveň vyhotovení smlouvy o půjčce, která byla předem připravena žalovaným, svědčí o tom, že žalovaný půjčky či úvěry poskytuje spotřebitelům opakovaně.

Soud předně dospěl k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v tomto případě je neplatná a rozhodce neměl pravomoc věc projednat a rozhodnout. Podle ust. § 7 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení není-li za rozhodce určen stálý rozhodčí soud, musí být rozhodce, který má rozhodovat spory mezi účastníky, ve smlouvě uveden. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Z výše citované rozhodčí doložky vyplývá, že se dlužnice se žalovaným dohodli tak, že spory ze smlouvy o půjčce budou rozhodovány rozhodcem jmenovaným statutárním orgánem Společnosti rozhodců s.r.o. a vybraným z řad advokátů zaspaných v seznamu vedeném Českou advokátní komorou. V daném případě tak rozhodčí doložka neobsahovala konkrétní určení rozhodce, ale ten měl být jmenován statutárním orgánem společnosti, která není a nebyla stálým rozhodčím soudem. Zde soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, kde byl vysloven názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku . Dle názoru soudu tento závěr dopadá na posuzovanou rozhodčí doložku a rozhodčí doložka je proto neplatná a pravomoc rozhodce nebyla dána. Pohledávka je tedy nevykonatelná a správce při popírání nebyl omezován ustanovením § 199 odst. 2 IZ a mohl tedy namítat rovněž neplatnost ujednání o smluvní pokutě.

Soud má dále za to, že způsob, jakým byla smluvní pokuta sjednána, představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech spotřebitele dle § 56 občanského zákoníku a ujednání o ní je proto neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku a tudíž neplatné i dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy.

Ve smlouvě o půjčce si strany ujednaly, že kromě poskytnuté půjčky 8.625,--Kč uhradí dlužnice žalovanému dalších 3.627,-Kč (kapitalizovaný roční úrok) za 12 měsíců, což představuje 42 % ročně z poskytnutého úvěru. Tyto částky pak byly přihlášeny a zjištěny (při zohlednění zaplacených 1.000,--Kč).

Mimoto přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení pohledávky ve výši 25.158,125 Kč z titulu sjednané smluvní pokuty za prodlení se splácením poskytnuté půjčky. Tato částka představuje smluvní pokutu ve výši 43,--Kč denně, tj. cca 1.290,--Kč měsíčně (při nesplacené půjčce 8.625,--Kč) a ve výši 38,--Kč denně, tj. cca 1.140,--Kč měsíčně (při nesplacené půjčce 7.625,--Kč) od 21.10.2011 do 30.7.2013 (zahájení insolvenčního řízení), tj. celkem 649 dní, tj. 21,6 měsíců, tedy necelé dva roky. Podle § 517 občanského zákoníku je věřitel oprávněn v případě prodlení se splněním peněžitého závazku požadovat na dlužníkovi úroky z prodlení. Z toho je zřejmé, že sjednaná smluvní pokuta plní stejnou funkci, spočívající v zajištění splnění peněžitého závazku ze smlouvy o úvěru, navíc má ovšem funkci reparační. Úrok z prodlení v zákonné výši se v průběhu prodlení pohyboval ve výši 7,75 % ročně a požadována smluvní pokuta za stejné období je tak více než 23 krát vyšší.

Žalovaný tak na smluvních pokutách požaduje tolik, kolik by nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky. Přiměřenost sjednané smluvní pokuty je třeba posuzovat i z hlediska závazku, jehož splnění zajišťuje. Jednalo se o závazek hradit měsíční splátky ve výši 1.021,-Kč a sjednaná smluvní pokuta 1.290,--Kč měsíčně (či 1.140,--Kč měsíčně) tedy odpovídá více než 100 % z výše měsíční splátky.

Soud se je vědom judikatury Nejvyššího soudu ČR, z níž plyne, že za určitých okolností je smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky přiměřená a ujednání o ní není neplatné, a že výše smluvní pokuty je jen jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Rozhodnutí o přiměřenosti výše smluvní pokuty, na něž odkazoval žalovaný, se však v řadě případů nezabývalo smluvní pokutou v rámci spotřebitelských úvěrů či spotřebitelských půjček. Např. v rozsudku sp.zn. 32 Cdo 1432/2010 se jednalo o závazek ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor v rámci tichého společenství, rozsudek sp.zn. 33 Cdo 4377/2008 se sice zabýval půjčkou, avšak není zřejmé, zda se jednalo o půjčku v rámci spotřebitelského vztahu, tj. že by žalobce Loděnice Lipno s.r.o. poskytoval žalovanému půjčku jako dodavatel spotřebiteli. Z dalších rozsudků Nejvyššího soudu ČR lze zmínit např. sp.zn. 33 Odo 810/2006 či sp.zn. 33 Odo 1779/2006, kdy z obsahu rozsudků je zřejmé, že ani v jednom případě se nezabývaly otázkou přiměřenosti smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a tím, zda nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nezpůsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. Touto otázkou se pak nezabýval ani rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, sp.zn. 23 Co 11/2008-71. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 3591/2012 pak plyne, že rozhodnutí nižších soudů byla zrušena proto, že soudy usuzovaly na nepřiměřenost smluvní pokuty toliko z její celkové výše a nevzaly v potaz další okolnosti případu.

Na nepřiměřenost a nevyváženost smluvní pokuty ve vztahu ke spotřebiteli soud v daném případě usoudil také z toho, že již úrok (či zisk) žalovaného byl sjednán ve výši 42 % ročně, tj. v relativně vysoké míře přesahující úrokovou sazbu u spotřebitelských úvěrů poskytovaných obvykle bankami. Riziko žalovaného, že jeho úvěr nebude řádně splácen, tak již byl dostatečně zajištěn právě sjednanou vysokou úrokovou sazbou (ziskem), přičemž smluvní pokuta pak zajišťovala i pravidelné splácení sjednaného úroku, neboť z každé splátky byl částečně umořován rovněž úrok. Z formulace smluvní pokuty pak plyne, že i při prodlení s jedinou splátkou ve výši 1.021,--Kč i o jeden den byl žalovaný oprávněn požadovat smluvní pokutu nikoli z nesplacené splátky (či splátky jistiny půjčky v ní obsažené), ale rovnou z celé nesplacené jistiny, byť k jejímu zesplatnění ještě vůbec nemuselo dojít (s ohledem na mechanismus zesplatnění sjednaného ve smlouvě). Požadavek na uhrazení smluvní pokuty z celé nesplacené jistiny nebyl nijak vázán na zesplatnění půjčky (na ztrátu výhody splátek). Byť celková výše smluvní pokuty, je-li způsobena dlouhodobým prodlením dlužníka, nemůže být jediným kritériem nepřiměřenosti, pak ve spotřebitelských vztazích nelze zcela pominout výši smluvní pokuty požadovanou za určitý časový úsek např. za měsíc či za rok. Smluvní pokuta ve výši 43,--Kč (či 38,--Kč) denně se nemusí jevit jako nepřiměřená ve vztahu k poskytnuté částce (stejně jako by se nejevila jako nepřiměřená v odpovídající procentní sazbě např. za každé započaté dva či tři dny či za každý započatý týden prodlení), avšak v rámci spotřebitelských dluhů se prodlení spotřebitelů obvykle nepohybuje v řádu dní, ale v řádu měsíců či let, a subjekt, který spotřebitelské úvěry či půjčky poskytuje profesionálně, si toho má být vědom. Za nepřiměřené ujednání ve spotřebitelské smlouvě pak soud považuje takové ujednání, kde je smluvní pokuta koncipována jako procentní sazba z dlužné částky za určité období prodlení (a jejíž výše tedy v čase narůstá), a kde sjednaná procentní sazba (ať už denní, týdenní či měsíční) několikanásobně převyšuje sazbu běžného úroku či sazbu zákonného úroku, kterou by věřitel mohl za stejné časové období požadovat. V daném případě by pak denní sazba úroku z prodlení odpovídala částce 0,02 % a denní sazba sjednaného úroku 0,11 %. Denní sazba smluvní pokuty tedy několikanásobně převyšuje odpovídající sazbu zákonného úroku z prodlení či sjednaného běžného úroku. Smluvní pokuta za měsíc pak převyšuje samotnou sjednanou měsíční splátku půjčky a za necelé dva roky je pak na smluvních pokutách požadován cca trojnásobek skutečně poskytnuté částky. Z tohoto pohledu soud sjednanou denní sazbu smluvní pokuty považuje za nepřiměřenou. Byť celkovou dobu prodlení lze dozajista přičítat k tíži dlužnice, která dluh řádně nesplácela (neuhradila včas ani jednu splátku), nelze od konečné výše smluvní pokuty ve vztahu k celkové době prodlení při spotřebitelském charakteru smlouvy zcela odhlížet. Smluvní pokuta je chápána rovněž jako paušalizovaná náhrada škody (srov. např. § 545 odst. 2 občanského zákoníku), avšak v daném případě nelze učinit spojitost mezi porušením povinnosti spočívající v dvouletém nesplácení úvěru a požadavkem na uhrazení trojnásobku poskytnuté sumy. Tato částka pak převyšuje několikanásobně částku, kterou měl věřitel při řádném ročním splácení úvěru získat, a tudíž převyšuje škodu, která mu nesplácením půjčky vznikla. Požadovaná částka není přiměřená k porušené povinnosti. Na daném nic nemění ani to, že dlužnice si půjčky brala u žalovaného opakovaně za stejných podmínek, nebo že se jednatelka žalované s dlužnicí znaly, neboť dlužnici se nedostalo oproti jiným klientům žádné výhody, když smluvní pokuta byla u dlužnice vždy sjednána v této výši a dle tvrzení žalované je i u jiných klientů požadovaná v dané výši. Opakování neplatných ujednání pak nemůže zhojit následné opětovné ujednání o smluvní pokutě v nepřiměřené výši. Navíc z tvrzení žalované plyne, že předchozí půjčky byly řádně splaceny a dlužnice si tak ani nemusela být vědoma důsledků takto sjednané smluvní pokuty, neboť následkům nesplácení nebyla u předchozích půjček vystavena.

Protože ujednání o výši smluvní pokutě zjevně zakládá ve vztahu k dlužnici jako spotřebiteli značnou nerovnost, dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné dle § 39 a § 55 odst. 2 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy a pro nepřiměřenost ujednání v rámci spotřebitelského vztahu. Soud na rozdíl od žalobce nedospěl k závěru, že neplatnou je smlouva o půjčce jako celek pro rozpor se zákonem o spotřebitelském úvěru. Způsob, jakým byly splátky sjednány, je zcela zřejmý, stejně jasně byl sjednán kapitalizovaný úrok, tj. částka, kterou měla dlužnice zaplatit navíc a která tak představuje zisk žalovaného. Neplatné však bylo ujednání o smluvní pokutě.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná, žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy o půjčce nevznikl, neboť ujednání o výši smluvní pokuty nebylo platně sjednáno.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. Žalobce byl ve věci úspěšný a žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, a v souladu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013 a 29 ICdo 18/2013), přiznal dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,--Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,--Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalobci odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání), tedy 9.300,--Kč, k tomu je nutno přičíst tři paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900,--Kč, dále 1/2 (zástupce byl u zdejšího soudu ten den na dvou jednáních) náhrady za ztrátu času za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 300,--Kč, a dále cestovné ve výši 1/2 za cestu na jednání z České Třebové do Pardubic a zpět v délce 144 km osobním vozem Volvo S80, reg.zn. 3E6 2003 při spotřebě dle technického průkazu 12 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 35,70 Kč (vyhl. č. 435/2013 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,70 za 1 km, celkem jízdné ve výši 575,--Kč, celkem tedy 11.075,--Kč. K tomu je nutno přičíst 21 % DPH ve výši 2.326,--Kč, celkem tedy 13.401,--Kč.

Vzhledem k tvrzení žalovaného, že placení dalších nákladů řízení by považoval za neslušné, se soud zabýval tím, zda nejsou důvody pro aplikaci § 150 o.s.ř. Soud neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby vůči žalovanému nebyly náklady přiznány. Žalující insolvenční správce je oprávněn dát se v incidenčním řízení zastoupit advokátem, pohledávka žalovaného byla popřena, žalovaný nevzal pohledávku zpět a trval na ní. Žalovaný je obchodní společností (korporací). Soud neshledal důvod pro to, aby žalovaný nemusel platit náklady řízení.

Výrok III. je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobce je od soudních poplatků osvobozen dle 11 odst. 2 písm. q) citovaného zákona, žalovaný nemá proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení a sám není od poplatků osvobozen. Výše poplatku pak činí 5.000,--Kč dle položky 13, bod 1, písm. a) sazebníku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 7. října 2014 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Petra Bláhová