60 ICm 526/2015
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 526/2015-85 (KSPH 60 INS 27200/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D., ve věci žalobce: JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, IČO 72537426, se sídlem Zemské právo 1574/3, 102 00 Praha-Hostivař, insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka Alena anonymizovano , anonymizovano , bytem Tyršova 7, 250 83 Škvorec, právně zastoupeného Mgr. Ing. Petrou Bělicovou, advokátem, se sídlem Pod Pekárnami 245/10, 190 00 Praha 9, proti žalovanému: Eva anonymizovano , nar. 15. 6. 1986, bytem Zátopkova 1054, 252 64 Velké Přílepy, právně zastoupenému JUDr. Milanem Štembergem, advokátem, se sídlem Cyrila Boudy 1444, Kladno,

o odpůrčí žalobě, takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že dohoda o narovnání ze dne 25. 1. 2012 uzavřená mezi dlužníkem Alenou anonymizovano , anonymizovano , a žalovaným Evou anonymizovano , nar. 15. 6. 1986, je v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 27200/2013 vůči věřitelům dlužníka neúčinná, s e z a m í t á .

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 304.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně od 25. 1. 2012 do zaplacení do majetkové podstaty dlužníka jako ušlého plnění z neúčinného právního úkonu s e z a m í t á.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10.200,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. isir.justi ce.cz

Odůvodnění :

Žalobce se z pozice insolvenčního správce dlužníka žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 4. 2. 2015 domáhá určení neúčinnosti smlouvy o narovnání ze dne 25. 1. 2012 mezi dlužníkem a žalovaným. Dále žalobce požadoval, aby soud uložil povinnost žalovanému uhradit do majetkové podstaty částku 304.000,-Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil tím, že dlužník uzavřel s žalovaným dne 25. 1. 2012 smlouvu o narovnání, kterou mezi sebou upravili dosavadní práva a povinnosti. V dohodě strany mezi sebou učinily nesporné, že dlužník poskytl žalovanému částku 304.000,-Kč na nákup osobního automobilu a kuchyňské linky. Tyto pohledávky strany započetly vůči pohledávkám žalovaného. V částce 100.000,-Kč strany ujednaly, že se jedná o dar. Žalobce má za to, že jsou naplněny znaky neúčinnosti právního úkonu, jelikož je zde domněnka úpadku (žalovaná je dcerou dlužníka), narovnání bylo minimálně v částce 100.000,-Kč vůči věřitelům zkracující a jednání bylo učiněno v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení. Závěrem žalobce žádá, aby soud rozhodl o neúčinnosti právního jednání spočívajícího v uzavření předmětné dohody o narovnání a zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit do majetkové podstaty částku 304.000,-Kč s příslušenstvím spočívající v nevrácené půjčce na nákup osobního automobilu a kuchyňské linky. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že k uzavření smlouvy o narovnání došlo a cílem této smlouvy bylo narovnat sporné toky peněz . V roce 2009 dlužník poskytl žalovanému částku 125.000,-Kč na vybavení bytu a tuto částku žalovaný použil především na kuchyňskou linku. Tato částka byla dle žalovaného darem. V roce 2010 dlužník opět poskytl žalovanému částku 179.000,-Kč a to na nákup osobního automobilu (Škoda Fabia). I v tomto případě bylo stranami smluveno, že se jedná o dar, přičemž žalovaný poskytl druhé straně k užívání osobní automobil Opel Corsa. Žalovaný má tedy za to, že se jednalo v obou případech o dar, přičemž do ledna 2012 dlužník bydlel v bytě žalovaného a navzdory dohodě neplatil žádné nájemné ani služby. Vzhledem k výše uvedenému a spornosti charakteru jednotlivých plnění strany uzavřely dohodu o narovnání, kde sjednaly, že darem byla pouze částka 100.000,-Kč, částka 79.000,-Kč byla půjčkou, která byla kompenzována převodem vlastnického práva k osobnímu automobilu Opel Corsa. Dále sjednaly, že částka 125.000,-Kč na vybavení bytu nebyla darem, přičemž movité věci pořízené za částku 44.647,-Kč si dlužník z bytu odnesl a částka 80.352,60 Kč za nákup kuchyňské linky byla započtena vůči dlužnému nájemnému a ušlému nájemnému (34.000,-Kč) a dále žalovaný vyplatil dlužníkovi částku 10.000,-Kč. Žalovaný připomíná, že se vzdal vůči dlužníkovi dalších nároků včetně dlužného nájemného. Dále žalovaný uvádí, že dlužník od 8/2011 pobíral mzdu od zaměstnavatele Tesco stores ČR a v pracovní neschopnosti byl až od 15. 2. 2012, když zavinil autonehodu a zranil se. Česká kancelář pojistitelů za tuto nehodu požadovala regresní nárok ve výši 313.620,-Kč. Do okamžiku nehody dlužník dle žalovaného neměl žádnou exekuci ani žádné neuhrazené platby, což dle jeho názoru vyplývá i z přihlášených pohledávek. V dané době pouze ručil za dluh z hypotečního úvěru a úvěru ze stavebního spoření, ostatní platby řádně hradil a dostal se do prodlení až po uzavření předmětné dohody. Závěrem žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Žalobce ve své replice uvedl, že v době uzavření narovnání dlužník v úpadku byl, neboť měl závazky vůči České spořitelně z úvěru a hypotečního úvěru, byl ručitelem úvěru ze stavebního spoření u Modré pyramidy, dále měl závazek z revolvingového úvěru a ze smlouvy o bankovních službách u GE Money bank. Pokud by nedošlo k narovnání, dlužník by tak byl schopen nepříznivou situaci po autonehodě odvrátit. Žalobce také uvedl, že dlužník požadoval vrácení daru dle ust. § 630 obč. zák., neboť měl za to, že žalovaný se vůči němu choval tak, že hrubě porušoval dobré mravy, když vyměnil zámky ve dveřích bytu, kde v té době dlužník bydlel. Konečně žalobce má za to, že dohoda o narovnání ruší předchozí závazky a stanoví nová práva a povinnosti, tudíž k nepřiměřenému plnění došlo nikoli předchozími ujednáními stran, jak uvádí žalovaný, ale až dohodou o narovnání, tudíž je splněna lhůta k odporovatelnosti. Z obsahu insolvenčního spisu má soud za zjištěné, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh dlužníka dne 1. 10. 2013, dne 6. 2. 2014 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a bylo povoleno oddlužení, přičemž insolvenčním správcem byla ustanovena JUDr. Ing. Kristýna Fronc Chalupecká, IČO 72537426, se sídlem V Korytech 972/12, 100 00 Praha 10 (důkaz: insolvenční spis sp. zn. KSPH 60 INS 27200/2013). Žaloba byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, a to žalobcem, který byl v době podání žaloby ustanoveným insolvenčním správcem v daném insolvenčním řízení. Žaloba tak byla podána včas a osobou oprávněnou. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Mezi stranami je nesporné, že v září roku 2009 dlužník poskytl žalovanému částku 125.000,-Kč a v říjnu roku 2010 částku 179.000,-Kč, které byly účelově určeny na vybavení bytu č.7/1, LV č. 1121, k.ú. Škvorec, obec Škvorec (dále jen byt), a nákup automobilu tov. zn. Škoda (důkaz: shodná tvrzení účastníků, dohoda o narovnání ze dne 25. 1. 2012). Dne 23. 4. 2009 žalovaný pořídil kuchyňskou linku za částku 80.352,60 Kč (důkaz: kupní smlouva ze dne 23. 4. 2009). Vzhledem k pozdější spornosti povahy těchto částek a spornosti pohledávky žalovaného vůči dlužníkovi z titulu uzavřené Smlouvy o nájmu bytu ze dne 1.5.2009 v celkové částce 109.952,-Kč a z titulu užívání automobilu tov. zn. Opel Corsa v částce 30.000,-Kč, dlužník a žalovaný uzavřeli dohodu o narovnání dne 25. 1. 2012, kde vzájemná práva a povinnosti dodatečně upravili. V dohodě zejména ujednali, že shora popsané vzájemné pohledávky nově upravují následujícím způsobem a to tak, že částka 100.000,-Kč byla darem dlužníka žalovanému a částka 79.000,-Kč byla půjčkou, která byla ke dni podpisu dohody plně splacena . Ohledně částky 125.000,-Kč, za kterou bylo pořízeno vybavení bytu, strany výslovně neujednaly, zda se jedná o dar či půjčku. Shodly se na hodnotě kuchyňské linky ke dni podpisu dohody (40.000,-Kč), přičemž tuto hodnotu započítali proti pohledávkám žalovaného s tím, že žalovaný uhradí dlužníkovi navíc částku 10.000,-Kč a dlužník si ponechá některé vybavení bytu blíže specifikované v dohodě. Dále prohlásili, že Tímto mezi smluvními stranami zanikly jakékoliv závazky vyplývající z titulu poskytnuté částky ve výši 125.000,-Kč (důkaz: dohoda o narovnání ze dne 25. 1. 2012; uznání dluhu a splátkový kalendář ze dne 23. 10. 2012 včetně přehledu vyúčtování záloh; vyúčtování nákladů včetně doručenky). Žalovaný dne 28. 1. 2012 uhradil dlužníkovi částku 10.000,-Kč (důkaz: příjmový doklad ze dne 28. 1. 2012). Ve vztahu k dlužníkovi bylo zjištěno, že od 1. 8. 2011 do 31. 8. 2013 pracoval ve společnosti Tesco Stores a.s., přičemž od 20. 2. 2012 byl v pracovní neschopnosti kvůli autonehodě. Z potvrzení zaměstnavatele taktéž vyplývá, že během pracovního poměru zde nebyl proveden výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy (důkaz: potvrzení o zaměstnání ze dne 31. 8. 2013; propouštěcí zpráva ze dne 24. 2. 2012; příkaz ze dne 3. 4. 2012). Z dalších provedených důkazů (upomínka ze dne 8. 11. 2012; potvrzení č. 29; upomínka ze dne 11. 12. 2012; potvrzení č. 29; technický průkaz; ambulantní vyšetření ze dne 21. 6. 2012, 2. 4. 2012 a 23. 4. 2012) soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro rozhodnutí ve věci. Soud dále zamítl návrh na provedení důkazu přílohami přihlášek do insolvenčního řízení KSPH 60 INS 27200/2013; listinou o žalobě dlužnice na vrácení daru ve výši 100.000,-Kč včetně usnesení o zastavení řízení; účastnickým výslechem žalovaného a svědeckou výpovědí dlužníka, neboť má za to, že na základě provedeného dokazování a shodných tvrzení stran byly v dostatečném rozsahu zjištěny okolnosti, za jakých došlo k poskytnutí částky 125.000,-Kč a 179.000,-Kč žalovanému, tak, aby věc mohla být právně posouzena. Provedení těchto důkazů se tedy jeví jako nadbytečné, přičemž zde navíc u navržených výpovědí a priori existuje významná pochybnost o jejich věrohodnosti vzhledem ke zjevnému zájmu dlužníka a žalovaného na výsledku věci. Shora uvedené skutkové závěry soud posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném v době uzavření dohody o narovnání, tj. k 25. 1. 2012 (dále jen obč. zák.) a zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ). Dle ust. § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2). Dle ust. § 240 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník (odst. 1). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Právnímu úkonu bez přiměřeného protiplnění lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 3). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění není a) plnění uložené právním předpisem, b) příležitostný dar v přiměřené výši, c) poskytnutí plnění, kterým bylo vyhověno ohledům slušnosti, nebo d) právní úkon, o kterém dlužník se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládal, že z něj bude mít přiměřený prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka (odst. 4). Dle ust. § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Dle ust. § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odst. 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3). Soud na základě shora uvedeného zjištěného skutkového stavu dospěl k těmto právním závěrům. Úprava odporovatelnosti právních úkonů (terminologicky se soud bude držet pojmosloví v IZ, i když zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zavádí na obecné úrovni nový pojem právní jednání) je v IZ řešena komplexně a nepoužijí se tak příslušná ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jejím účelem je zamezit právním úkonům dlužníka, které by znamenaly zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění některého z věřitelů, přičemž plnění z neúčinného právního úkonu je třeba vydat zpět do majetkové podstaty. Insolvenční zákon taxativně vymezuje tři okruhy neúčinných právních úkonů, a to právní úkon bez přiměřeného plnění, zvýhodňující právní úkon a úmyslně zkracující právní úkon. Ust. § 235 IZ je pouze uvozujícím ustanovením bez vlastní skutkové podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 677/2011, ze dne 27.2.2014). Skutková podstata zvýhodňujícího právního úkonu pak vyžaduje, aby se jednalo o úkon zkracující možnost uspokojení ostatních věřitelů (ust. § 235 IZ) tím, že se v jeho důsledku dostane některému z věřitelů vyššího uspokojení na úkor ostatních věřitelů. Takový úkon je odporovatelný, pouze pokud byl učiněn v době úpadku dlužníka a to ve lhůtě 1 roku před zahájením insolvenčního řízení, v případě osoby blízké ve lhůtě 3 let před zahájením řízení (ust. § 240 IZ). Dále zákonodárce poskytuje demonstrativní výčet úkonů, které považuje za zvýhodňující a zde také uvádí pod písmenem b) zvýhodňující úkon spočívající v tom, že dlužník dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj majetkový neprospěch, resp. v neprospěch své majetkové podstaty (ust. § 241 IZ). Vztaženo na projednávanou věc soud posuzoval především to, zda dohoda o narovnání, kterou správce napadnul, naplňuje výše citovanou podmínku, tedy zda dlužník touto dohodou dosáhl změny či nahrazení závazku ve svůj neprospěch. Narovnání je upraveno v ust. § 585 obč. zák. a vztahuje se na takovou dohodu stran o změně závazku, kde je tento závazek pochybný či sporný s tím, že dosavadní závazek se nahrazuje závazkem novým (odst. 3). Cílem tak není potvrdit stávající závazek (srov. ust. § 558 obč. zák.), ale stanovit nová práva a povinnosti právě s ohledem na to, že strany nejsou ochotny závazek uznat, ale jsou ochotny do budoucna sporné otázky mezi sebou upravit pro vyloučení právní nejistoty. Narovnání tedy obsahuje jak prvky soluční smlouvy, zároveň je (zpravidla) i právním důvodem vzniku (nového) obligačního závazku. V projednávané věci lze za použití výkladových pravidel v ust. § 35 obč. zák. dospět k závěru, že dohoda dlužníka a žalovaného ze dne 25. 1. 2012 dle svého obsahu tento charakter narovnání skutečně má, neboť z textu dohody vyplývá nikoli uznání jednotlivých pohledávek a jejich následné započtení (byť je termín započtení v textu použit), nýbrž je zde ve skutečnosti pouze výčet jednotlivých vzájemných pohledávek stran, které jsou narovnáním dotčeny. Přitom vůle stran zjevně směřuje především k vyrovnání ohledně částek 179.000,-Kč a 125.000,-Kč, u kterých existovala spornost o jejich povaze jakožto daru nebo půjčky. Soud dále zkoumal naplnění druhé podmínky, zda byl sporný závazek ukončen, resp. nahrazen, v neprospěch dlužníka, tedy zda v porovnání s původním závazkem lze vysledovat jeho narovnáním zhoršení majetkového postavení dlužníka, přičemž toto zhoršení nemusí být pouze kvantitativní (zvýšení plnění dlužníka), ale také kvalitativní (např. poskytnutí zajištění) a je třeba je posuzovat v celém kontextu smluvního vztahu. Ze samotné definiční povahy institutu narovnání vyplývá, že v části, jež se týká samotného zániku (soluce) sporného závazku, nemůže narovnání takového závazku samo o sobě představovat zkracovací právní jednání, byl-li zanikající (narovnaný) závazek objektivně (nikoli pouze subjektivně) sporný.

Tento závěr je dán již tím, že z povahy věci se v takovém případě pouze odstraňuje závazek, který je v důsledku své objektivní spornosti též potenciálně neexistentní, a tudíž i ekonomicky neocenitelný, neboť je pak pojmově sporná (nejistá) sama skutečná ekonomická hodnota pohledávky z tohoto nejistého (odstraňovaného) závazku. Z logiky věci pak je nemožné na základě sporné skutečnosti vyvozovat jakýkoli nesporný (opodstatněný) závěr, včetně úvahy o tom, že by narovnáním objektivně sporného závazku mohla být majetková podstata dlužníka nějak reálně ochuzena, natož o kolik. Proto (soluční) ujednání žalovaného a dlužníka o odstranění sporné potenciální pohledávky dlužníka na vrácení částky 304.000,-Kč poskytnuté žalovanému v září 2009 a říjnu 2010 může být pojmově vzato zkracujícím úkonem vůči věřitelům pouze tehdy, pokud vzhledem k povaze tohoto závazku existovala mezi stranami spornost pouze subjektivního charakteru, nikoli spornost objektivní. Jinými slovy žaloba v projednávané věci by mohla být úspěšná pouze tehdy, pokud by v řízení bylo prokázáno, že potenciální pohledávka dlužníka na vrácení částky 304.000,-Kč (popř. alespoň její části) vůči žalovanému, jež byla smlouvou o narovnání odstraněna, ve skutečnosti nebyla objektivně sporná, pouze zde existoval nesprávný subjektivní náhled stran na její spornost, a tudíž byla ve skutečnosti odstraněna pohledávka dlužníka, která je objektivně zjistitelná, a proto i ocenitelná. K prokázání této rozhodující skutečnosti však žalobce k důkazu navrhl pouze účastnický výslech žalovaného a svědeckou výpověď dlužníka, tedy pouze slyšení samotných stran napadené předmětné dohody o narovnání, jež však své stanovisko a popis rozhodujících skutečností uvedly již v rámci dohody o narovnání, a tudíž jejich výpověď bez dalšího nemohla přinést žádný skutkový posun v tomto smyslu. V tomto směru nelze přehlédnout ani to, že vztah žalovaného a dlužníka je vztahem matky a dcery, přičemž v době předání částek dlužník bydlel v bytu žalovaného a částky byly poskytnuty za účelem vybavení společného bydlení a za účelem pořízení osobního automobilu v situaci, kdy dlužník užíval automobil ve vlastnictví druha žalovaného. Vzájemný vztah i společná domácnost tedy spíše vedou k úsudku, že částkami se dlužník bez konkrétního právního vyjasnění věci mezi účastníky podílel na zvýšení kvality společného bydlení bez nároku na jejich vrácení jako člen společné domácnosti. Z chování dlužníka dále vyplývá, že z počátku nepožadoval vrácení tohoto plnění, což se změnilo až po vyostření vzájemných vztahů. Z výše uvedeného tedy soud uzavírá, že provedením navržených výslechů je a priori vyloučeno zjištění skutečné a odlišné povahy právního vztahu mezi stranami oproti jejich stanovisku v napadené dohodě o narovnání. Protože žalobce neprokázal (a vzhledem k objektivní důkazní nouzi ani prokázat nemohl), že by napadeným narovnáním byla odstraněna pohledávka, která by nebyla objektivně sporná, a tedy že se jednalo o pohledávku skutečně existentní a reálně ocenitelnou, nebylo možno dospět k opodstatněnému závěru, že odstraněním této nejisté (ryze potenciální) pohledávky skutečně došlo ke snížení ekonomické bilance dlužníka na úkor jeho věřitelů. Z uplatněných žalobních tvrzení lze vedle toho též dovozovat, že žalobce vedle solučního účinku předmětné dohody o narovnání napadá marnotratnost ujednání dlužníka i v důsledku ujednání dle čl. 3.2. této dohody, z něhož vyvozuje vznik nového závazku dlužníka vůči žalovanému na zaplacení daru ve výši 100.000,-Kč. Z prosté jazykové interpretace smluvních ujednání je však zřejmé, že předmětným ustanovením strany zjevně nemínily založit nový závazek dlužníka ve smyslu povinnosti dlužníka zaplatit žalovanému (v budoucnu) dar ve výši 100.000,-Kč. I v tomto směru je zjevné, že předmětná částka 100.000,-Kč byla již nejpozději v roce 2010 k rukám žalovaného ze strany dlužníka poskytnuta, přičemž předmětné ujednání má opět zjevně význam pouze z hlediska vymezení obsahu již dříve existujícího (alespoň potenciálně existujícího) závazku v souvislosti s poskytnutím této částky. Jinými slovy ujednání stran o tom, že dříve poskytnutá částka 100.000,-Kč byla darem, představuje narovnání v tom smyslu, že se tím deklaruje neexistence nároku dlužníka na vrácení této částky, nikoli že by tím byl založen (bezúplatný) závazek nový, který by měl být dlužníkem (i přes stav jeho úpadku) z majetkové podstaty dlužníka splněn. V tomto smyslu pak poskytnutí částky 100.000,-Kč v roce 2010, o němž strany deklarovaly, že se jednalo o dar, spadalo již mimo časové vymezení odporovatelného právního úkonu ve smyslu § 240 odst. 3 IZ. Jelikož tedy napadená dohoda o narovnání neobsahovala žádné jiné ujednání (tj. mimo ujednání pravidelná a obvyklá), jímž by se vedle odstranění sporného závazku zakládal ještě nový (do budoucna splnitelný) právní závazek dlužníka marnotratného charakteru (tj. závazek bez přiměřeného protiplnění), nemohla ani v tomto smyslu napadená dohoda o narovnání představovat odporovatelný úkon ve smyslu § 240 IZ. Pouze pro úplnost soud uvádí, že i pokud by napadená dohoda o narovnání ve skutečnosti byla simulovaným právním úkonem v tom smyslu, že strany neměly žádnou pochybnost o povaze narovnávaných závazků a pouze touto dohodou předstíraly (zastíraly) skutečnou povahu právního vztahu mezi nimi, představovalo by takové jednání právní úkon absolutně neplatný, nikoli však odporovatelný. I v takovém případě by projednávaná odpůrčí žaloba nebyla důvodná, a to ani v části, v níž se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 304.000,-Kč, jež tvoří podle závazného právního názoru odvolacího soudu (v rámci jeho rozhodnutí o věcné příslušnosti soudů) součást odpůrčí žaloby ve smyslu § 239 odst. 4 věta druhá IZ. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl soud podle § 7 IZ ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. vzhledem k tomu, že žalovaný měl ve věci plný úspěch náleží mu náhrada vynaložených nákladů řízení. Ty spočívají v odměně za zastupování účastníka advokátem, jejíž paušální výši ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. soud odvodil od 3 úkonů právní služby dle § 11 vyhlášky 177/1996 Sb. při tarifní hodnotě 50.000,-Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), 3 x 300,-Kč paušální náhrada nákladů podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 10.200,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 15. dubna 2016 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marcela Engelová