60 ICm 4347/2017
Č.j. 60 ICm 4347/2017-38 (KSPA 60 INS 20118/2016)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: Ing. František anonymizovano , anonymizovano , bytem Ukrajinská 2584, 272 01 Kladno, zast. Mgr. Petrem Hájkem, advokátem se sídlem Michalská 4, 412 01 Litoměřice, proti žalovanému: JUDr. Ing. Jan Kopřiva, Ph.D., Zahradnická 6, 603 00 Brno (insolvenční správce dlužnice Ivy Doležalové, rč: 675208/0951, IČO 67458211), o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba, v níž se žalobce domáhal určení, že má vůči dlužnici Ivě Doležalové, rč: 675208/0951, IČO 67458211, pohledávku ve výši 1.010.180,86 Kč.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou a jejím doplněním domáhal určení, že má vůči dlužnici Ivě Doležalové pohledávku ve výši 700.000,--Kč s příslušenstvím 310.180,86 Kč, tedy celkem 1.010.180,86 Kč (pohledávka P1/3). Žalobu odůvodnil tím, že se jedná o pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 29.9.2011, kdy výlučným obligačním dlužníkem byl manžel dlužnice Rostislav Doležal. Závazek vznikl za trávní manželství a byl součástí společného jmění manželů (dále též jen SJM ). Dlužnice o tomto závazku věděla a dne 29.9.2011 byla taktéž účastnicí uzavřené dohody o uznání závazku dlužníka a dohody o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti. SJM zaniklo v důsledku úmrtí manžela dlužnice a majetek v SJM byl vypořádán usnesením dědického soudu tak, že ze zaniklého SJM dlužnice nabyla 1/2 majetku a současně byla povinna k úhradě1/2 dluhů spadajících do SJM. I po úmrtí manžela dlužnice musí mít věřitel zachovánu možnost domáhat se úhrady alespoň poloviny své pohledávky spadající do SJM, a proto žalobce uplatnil vůči dlužnici tuto pohledávku právě ve výši 1/2. Skutečnost, že dlužnice dluh vůči žalobci v rámci dědického řízení jako dluh spadající isir.justi ce.cz do SJM neuznala, neznamená, že by tento dluh neměl mít stejný režim jako dluhy, u nichž bylo dlužnicí výslovně uznání, že do SJM spadají. Pokud by dlužnice ze SJM majetek pouze nabyla, avšak neodpovídala by za úhradu dluhu do SJM spadajících, jednalo by se o naprosto zjevnou nespravedlnost, jelikož věřitel by se uspokojení dluhu spadajícího v celé výši do SJM mohl v rámci dědického řízení domáhat pouze z jedné poloviny majetku a druhá polovina majetku ze SJM připadnuvší dlužnici by tím pádem byla nepostižitelná. Žalobce měl za to, že odkaz na judikát uvedený v usnesení o zjištění úpadku (tj. v rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 32/2013 ze dne 31.8.2015) není případný, neboť toto rozhodnutí se zabývalo situací, kdy SJM nezaniklo a nebylo vypořádáno.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že nesdílí názor žalobce, že i přesto, že předmětný dluh nebyl v rámci vypořádání uznán jako součást SJM, má zachovanou možnost domáhat se úhrady alespoň poloviny své pohlaváry po dlužnici, jelikož tato pohledávka spadá do SJM. Měl za to, že rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 32/2013 je použitelný i pro daný případ. Nebylo pak prokázáno, že by závazek ze smlouvy o půjčce přešel na dlužnici, a rovněž s ohledem na skutečnost, že SJM dlužnice a jejího manžela již zaniklo a bylo vypořádáno, je žalovaný přesvědčen, že se nelze domáhat úhrady pohledávky žalobce ze zaniklého SJM v insolvenčním řízení dlužnice.

Žalobce při jednání doplnil, že z notářského zápisu vyplývá, že manžel dlužnice a samotná dlužnice uznali předmětný závazek a zavázali se jej uhradit a má tedy za to, že se jedná o závazek spadající do společného jmění manželů, tj. jedná se o závazek pana Doležala, který převzal s vědomím své manželky. K zastavení exekuce došlo s ohledem na vady vykonatelného notářského zápisu, nikoliv proto, že by ohledně dané pohledávky nemohla být vedena exekuce na majetek v SJM. K nabytí majetku kupní smlouvou předloženou u jednání poukázal na časovou souslednost mezi jejím uzavřením, smlouvou o půjčce a lhůtou k plnění kupní ceny s tím, že předmětné finanční prostředky byly poskytnuty právě na zakoupení těchto nemovitostí a je zřejmé, že se jednalo o majetek, který spadal do SJM a jednalo se tedy o investice spadající do SJM. Předmětný závazek ve výši jedné poloviny je po právu a původně celý spadal do SJM. Pokud by za života pana Doležala byla vedena exekuce, mohl by v ní být postižen i majetek spadající do SJM, a to s odkazem na § 262a o. s. ř. ve znění účinném k 1. 1. 2012. Úmrtí pana Doležala na tom nemůže nic změnit a dlužnice nemůže mít výhodu z toho, že v dědictví získala polovinu předmětných nemovitostí, avšak nebyla by povinna hradit polovinu předmětných závazků. Z dědického usnesení vyplývá, že dlužnice převzala polovinu majetku a rovněž polovinu závazků. Na věci nic nemění, že předmětné závazky nejsou uvedeny v usnesení dědického soudu. Žalobce rovněž odkázal na znalecké ocenění zmiňovaných nemovitostí tak, jak bylo zpracováno v žádosti správce a je obsaženo v insolvenčním rejstříku, z něhož vyplývá, že tyto nemovitosti mohly sloužit i k bydlení. K podnikání mohla sloužit především hala, avšak nikoliv již ostatní nemovitosti. Zdůraznil, že v dané věci je podstatný rozdíl oproti skutkovému stavu popsanému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 ICdo 32/2013, neboť v právě posuzované věci již žádné SJM není, zaniklo a bylo vypořádáno. Považoval by za bránění práva, pokud by věřiteli bylo bráněno, aby uplatnil svoji pohledávku, a nemohl se uspokojit z majetku původně spadajícího do SJM. Žalobce uzavíral obchod s panem Doležalem, a proto s ním jednal, není však podstatné, s kým byl závazek uzavřen, jednalo se o součást SJM a s ohledem na znění § 144 tehdy účinného občanského zákoníku se jedná o nespornou skutečnost. Teoreticky závazek mohl být zajištěn zástavním právem, avšak praktická stránka byla odlišná. Pan Doležal měl předjednán úvěr u Citibank a požadavkem banky bylo, aby její zástava byla první v pořadí. Tudíž jako první v pořadí nemohl být uveden žalobce. Zmíněnou bankou byl úvěr poskytnut, tato banka rovněž svoji pohledávku přihlásila, a z takto poskytnutého úvěru měl být vyplacen také žalobce, k čemuž však nedošlo. Pokud by žalobci nebylo umožněno vymáhat svoji pohledávku v rámci insolvenčního řízení, které kumuluje prvky řízení nalézacího a vykonávacího, pak by byl zbaven v podstatě i pro futuro možnosti uspokojit svoji pohledávku z majetku původně spadajícího do SJM

Žalovaný při jednání uvedl, že není podstatné, na co byly finanční prostředky použity. Žalobce mohl dát do smlouvy nejen manžela dlužnice, ale i samotnou dlužnici, popř. mohl svoji pohledávku zajistit zástavním právem a měl by ji tak zajištěnou jak osobou dlužnice, tak majetkem. Toto však neučinil a vzniklá situace nemůže jít k tíži dlužnice. Žalovaný z procesní jistoty sporoval, že by předmětný závazek spadal do SJM s tím, že požádal o poskytnutí lhůty pro vyjádření, zda závazek spadal či nespadal do SJM. Soud žalovanému lhůtu po další doplnění již neposkytoval (viz dále).

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka byla popřena správcem a dlužnicí při přezkumném jednání dne 12.9.2017 a žalobce byl při jednání přítomen. Žaloba pak byla insolvenčnímu soudu doručena dne 6.10.2017, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, tj. včas dle § 198 insolvenčního zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice byl usnesením č.j. KSPA 60 INS 20118/2016-B-48 ze dne 15.6.2017 zjištěn úpadek a prohlášen konkurz na její majetek. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 3 VSPH 1239/2017-A-63 ze dne 1.11.2017.

Z přihlášky pohledávky žalobce a jejího doplnění plyne, že žalobce si mimo jiné přihlásil nevykonatelnou pohledávku P1/3 ve výši 1.010.180,86 Kč, a to jistinu 700.000,--Kč a smluvní úrok 8 % ročně z jistiny od 30.9.2011 do 29.12.2011 ve výši 13.961,--Kč a zákonný úrok z prodlení z jistiny od 30.12.2011 do 15.6.2017 ve výši 296.209,86 Kč. Jako důvod vzniku bylo uvedeno, že žalobce smlouvou o půjčce uzavřené mezi věřitelem a manželem dlužnice půjčil manželovi dlužnice částku 1.400.000,--Kč se splatností 29.9.2011 a úrokem 8 % ročně. Dne 29.9.2011 byla mezi věřitelem na straně jedné a Rostislavem Doležalem a dlužnicí na straně druhé uzavřena v notářské kanceláři prohlášení o uznání závazku dlužníka a dohoda o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti. Na základě tohoto notářského zápisu byla nařízena exekuce, která však byla usnesením okresního soudu zastavena, neboť dle názoru soudu samotným jednáním, o němž byl pořízen notářský zápis nedošlo k přistoupení k závazku. Dlužnice je zavázána minimálně do výše jedné poloviny, tj. do částky 700.000,--Kč s příslušenstvím, neboť dluh vznikl za trvání manželství, o vzniku závazku dlužnice věděla a souhlasila s ním, závazek spadal do SJM a ze SJM je uspokojitelný bez ohledu na způsob jeho vypořádání v důsledku úmrtí manžela dlužnice.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu plyne, že pohledávka P1/3 byla popřena co do pravosti jak insolvenčním správcem, tak dlužnicí. Jako důvod popření bylo vždy uvedeno, že dlužnice není obligačním dlužníkem ze smlouvy o půjčce ze dne 29.9.2011, kterou uzavřel pouze manžel dlužnice; dlužnici tak nevznikl obligační závazek vůči věřiteli, který se tak nemůže vůči ní dovolávat úhrady této pohledávky ani v insolvenčním řízení. Jednání, o němž byl pořízen notářkou Ivanou Tomsovou dne 29.9.2011 notářský zápis sp.zn. NZ 572/2011, N 642/2011, nelze považovat za přistoupení k závazku.

Ze spisu vedeného u Okresního soudu ve Svitavách sp.zn. 31 D 64/2012, v jehož rámci bylo projednáváno dědictví po zemřelém manželovi dlužnice Rostislavu Doležalovi, soud zjistil následující. -Manžel dlužnice zemřel dne 17.1.2012. -Z usnesení ze dne 21.2.2013 (čl. 404) plyne, že obvyklá cenu majetku náležejícího do SJM byla určena ve výši 5.570.000,--Kč a výše dluhů náležejících do SJM ve výši 7.098.480,98 Kč. Majetek byl tvořen bytem č. 162/8 v domě čp. 161, 162,163 na st. parcelách č. 1677, 1678, 1679/1 včetně spoluvlastnických podílů na budově a stavebních parcelách v kat. úz. Polička v hodně 650.000,--Kč. Dále do SJM spadal objekt občanské vybavenosti čp. 930 na st. parc. č. 2971, zmíněná st. parcela č. 2971, objekt výroby bez čp/če na st. parcele č. 2829 včetně této stavební parcely a dále pozemkové parcely č. 4877/117 a 6515 v kat. úz. Polička v hodnotě 2.000.000,--Kč, dále parc. č. 894/1 v kat. úz. Předměstí v hodnotě 60.000,--Kč a osobní automobil Volkswagen Caddy v hodnotě 75.000,--Kč. Z usnesení dále plyne, že dlužnice uznala za pohledávky spadající do SJM pouze pohledávku Citibank Europe plc ve výši 5.924.442,52 Kč, pohledávku Komerční banky a.s. do výše 450.000,-- Kč, pohledávku Citibank Europe plc ve výši 259.048,46 Kč a pohledávku Home Credit a.s. ve výši 336.000,--Kč. Dlužnice nabyla ze SJM podíl 1/2 na zmíněném majetku (nemovitostí a osobní vozidlo) a ze společných dluhů na ni připadly poloviny shora uvedených pohledávek. -Z usnesení ze dne 17.1.2014 (čl. 542) soud zjistil, že obvyklá cena dědictví byla stanovena částkou 2.785.000,--Kč, pasiva dědictví ve výši 17.979.378,09 Kč a výše předlužení tak činí 15.194.378,09 Kč. Všichni zákonní dědicové odmítli dědictví a zůstavitel nezanechal závěť. Účastníkem řízení namísto dědiců se stala ČR-Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. -Z usnesení ze dne 14.7.2016 (čl. 694) soud zjistil, že byla nařízena likvidace dědictví s tím, že všechny osoby přicházející v úvahu jako dědicové ze zákona dědictví odmítly.

Ze smlouvy o půjčce ze dne 29.9.2011 soud zjistil, že navrhující věřitel poskytl manželovi dlužnice částku ve výši 1.400.000,--Kč s úrokem 8 % ročně s tím, že půjčka měla být vrácena dne 29.12.2011.

Z notářského zápisu ze dne 29.9.2011 sp.zn. NZ 572/2011 N 642/2011 sepsaného notářkou Ivanou Tomsovou se sídlem v Kladně, soud zjistil, že dlužnice, její manžel a navrhující věřitel prohlásili, že navrhující věřitel uzavřel dne 29.9.2011 s manželem dlužnice smlouvu o půjčce, na jejímž základě věřitel půjčil manželovi dlužnice částku 1.400.000,--Kč. Dlužnice a její manžel tento závazek uznali a zavázali se jej vrátit do 29.12.2011. Současně svolili k vykonatelnosti daného notářského zápisu.

Z připojeného spisu Okresního soudu ve Svitavách sp.zn. 10 Exe 264/2012 soud zjistil následující: -Usnesením na čl. 13 ze dne 8.3.2012 byla nařízena exekuce proti dlužnici k vymožení pohledávky Ing. Františka Hájka na základě vykonatelného notářského zápisu NZ 572/2011 N 642/2011 ze dne 29.9.2011 ve výši 1.400.000,--Kč s příslušenstvím. -Z usnesení ze dne 22.10.2014 soud zjistil, že Okresní soud ve Svitavách zastavil exekuci, neboť dospěl k závěru, že předmětným notářským zápisem nedošlo k přistoupení dlužnice k závazku sjednaného jejím manželem. Notářka Tomsová uvedla ve svědecké výpovědi, že dlužnice vystupovala při sepisování notářského zápisu aktivně a uváděla něco o tom, že vede účetnictví, pomohla i formulovat označení movitých věcí do zástavních smluv. Ze znaleckého posudku MUDr. Alexandera Štorka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplynulo, že onemocnění dlužnice v době sepisování notářského zápisu

nebylo takové hloubky a charakteru, aby nějak zhoršilo schopnosti dlužnice vnímat a pochopit obsah smlouvy včetně možných důsledků, a v případě nesouhlasu podpis odmítnout. Pro úplnost je nutno zmínit, že v řízení byl předložen dále opis dohody o přistoupení k závazku, avšak ze znaleckého posudku Mgr. Aleše Čulíka, znalce z oboru písmoznalectví, vyplynulo, že nelze rozhodnout, zda podpis dlužnice na fotokopii dohody o přistoupení k závazku ze dne 29.9.2011 je kopií pravého vlastnoručního podpisu povinné, nebo zda se jedná o kopii padělku vyhotoveného se snahou o napodobení vzoru (tato dohoda nebyla předložena v originále, nejednalo se o shora uvedený notářský zápis ani o jinou veřejnou listinu)-nebylo tedy prokázáno ani to, že by dlužnice přistoupila k závazku touto dohodou. -Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích č.j. 22 Co 633/2014-211 ze dne 19.1.2016 (právní moc dne 1.3.2016) plyne, že usnesení Okresního soudu ve Svitavách bylo potvrzeno. Odvolací soud vycházel z právního názoru vysloveného v usnesení Nejvyššího soudu ČR 26 Cdo 3678/2015-184 ze dne 26.10.2015 (kterým bylo zrušeno předchozí usnesení odvolacího soud v této věci) o tom, že formulace použitá v dohodě o splnění závazku se svolením k vykonatelnosti (obsažená v notářském zápise), neobsahuje přistoupení povinné k dluhu a z notářského zápisu tak přistoupení povinné k závazku nelze dovodit. Odvolací soud dále doplnit, že další samostatná listina označená jako dohoda o přistoupení k závazku, jejíž opis předložil oprávněný v průběhu řízení, není právním úkonem prokazujícím přistoupení povinné k závazku svého manžele, neboť nebylo prokázáno, že by povinná tuto dohodu skutečně podepsala.

Z kupní smlouvy ze dne 23.9.2011 soud zjistil, že Pardubický kraj prodal Rostislavu Doležalovi objekt výroby bez čp/če na st. parcele č. 2829 včetně této stavební parcely, dále objekt občanské vybavenosti čp. 930 na st. parc. č. 2971, včetně zmíněné stavební parcely, a dále pozemkové parcely č. 4877/117 a 6515 v kat. úz. Polička, a to za kupní cenu 1.000.000,--Kč spolu s náklady na znalecký posudek 4.000,--Kč a správní poplatek za vkladové řízení 500,--Kč. Kupní smlouva je prodávajícím podepsána dne 23.9.2011 a kupujícím Rostislavem Doležalem dne 16.9.2011. Kupní cena měla být uhrazena do 15 dnů poté, co kupující obdrží oboustranně podepsanou kupní smlouvu.

Po právní stránce soud posoudil věci následovně.

Manželství dlužnice a jejího manžela zaniklo smrtí dlužničina manžela dne 17.1.2012 a věc je nutno posoudit dle úpravy společného jmění manželů platné a účinné do 31.12.2013, tj. dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen OZ ).

Podle § 143 odst. 1 písm. a) OZ společné jmění manželů tvoří a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka, Podle písm. b) SJM tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Podle § 144 OZ pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

Podle § 145 odst. 3 OZ závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně.

Podle § 150 odst. 1 OZ dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu. Jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí. Podle odst. 2 práva věřitelů nesmí být dohodou manželů dotčena. Podle odst. 3 neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud. Podle odst. 4 nedošlo-li do tří let od zániku společného jmění manželů k jeho vypořádání dohodou nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu, platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a o nemovitých věcech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích manželům společných.

Podle § 175l odst. 1 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013 měl-li zůstavitel s pozůstalým manželem majetek ve společném jmění, soud rozhodne o obvyklé ceně tohoto majetku v době smrti zůstavitele a podle zásad uvedených v občanském zákoníku určí, co z tohoto majetku patří do dědictví a co patří pozůstalému manželovi. Závisí-li rozhodnutí na skutečnosti, která zůstala mezi pozůstalým manželem a některým z dědiců sporná, postupuje soud podle § 175k odst. 3.

Poté, co bylo v rámci exekučního řízení pravomocně rozhodnuto, že exekuce se zastavuje z toho důvodu, že dlužnice nepřistoupila k závazku svého manžela ze smlouvy o půjčce ze dne 29.9.2011, se žalobce domáhá po dlužnici poloviny předmětného závazku s příslušenstvím z toho důvodu, že daný závazek spadal do SJM dlužnice a jejího manžela a žalobce má tak možnost domáhat se po dlužnici úhrady alespoň jedné poloviny své pohledávky spadající do SJM. Takto byl důvod pohledávky vymezen jak v přihlášce, tak v podané incidenční žalobě. Ve shora uvedeném exekučním řízení s ohledem na právní názor Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto, že exekuce se vůči dlužnici zastavuje, neboť předmětným notářským zápisem nedošlo ze strany dlužnice k přistoupení k závazku. Pro úplnost je třeba zmínit, že současně nedošlo ze strany dlužnice ani k přistoupení na základě další předložené listiny, tj. dohody o přistoupení k závazku, neboť nebylo prokázáno, že by tuto listinu dlužnice podepsala. Přistoupení k závazku na základě této listiny však nebylo uvedeno ani jako důvod pohledávky v přihlášce a toto ani nebylo tvrzeno v žalobě.

Soud má za to, že se jednalo o závazek spadající do SJM. Byť byla smlouva o půjčce uzavřena pouze manželem dlužnice, tak závazek vznikl za trvání manželství, dlužnice o něm věděla a dne 29.9.2011 podepsala notářský zápis, v němž společně se svým manželem uvedli, že závazek uznávají a že se jej zavazují uhradit. Byť dle názoru Nejvyššího soudu ČR nedošlo touto formulací k přistoupení k závazku ze strany dlužnice, tak z notářského zápisu jednoznačně plyne, že dlužnice o závazku věděla a nijak nesporovala, že by spadal do SJM (ze znaleckého posudku zpracovaného v rámci exekučního řízení vyplývá, že dlužnice byla schopna posoudit důsledky svého jednání). Tento závazek pak nijak nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, neboť jak plyne ze shora uvedeného usnesení dědického soudu, tak jen dlužnicí uznané dluhy SJM byly ve výši 7.098.480,98 Kč (hodnota majetku ve výši 5.570.000,--Kč). Z vlastní činnosti je pak soudu známo, že dlužnice spolu se svým manželem uzavřela smlouvu půjčce s jistinou 600.000,--Kč (dílčí pohledávka P1/1, kde důvod popření spočíval v tom, že pohledávka měla být následně již uhrazena, a nikoli v tom, že by nevznikla), dále z přihlášky pohledávky P9 plyne, že dlužnice avalovala směnky vystavené jejím manželem na řad Komerční banky a.s. se směnečnou sumou v řádech statisíců. Dlužnice pak sama při jednání o insolvenčním návrhu připustila, že vedla pro svého manžela účetnictví, a je tak zřejmé, že o podnikatelských aktivitách svého manžela věděla. V řízení nebylo ani tvrzeno, že by došlo k zúžení SJM dle § 143a OZ či že by dlužnice využila možnosti domáhat se zúžení SJM soudem dle § 148 odst. 2 OZ. Logickým se rovně jeví poukaz žalobce na to, že v době uzavírání předmětné půjčky kupoval manžel dlužnice nemovitosti od Pardubického kraje a k zapůjčení finančních prostředků došlo právě v souvislosti s touto koupí. Dlužnice pak ani v rámci dědického řízení nijak nesporovala, že by dané nemovitosti nespadaly do SJM, a neprotestovala proti tomu, aby při vypořádání jednu polovinu z nich nabyla. Žalovaný insolvenční správce z procesní jistoty sporoval, že by závazek spadal do SJM, avšak žádné konkrétní důvody neuvedl, a požadoval stanovení přiměřené lhůty. Soud však již pro další vyjádření lhůtu neposkytl, neboť ze strany žalobce bylo od počátku (tj. jak v insolvenčním návrhu, tak přihlášce, a následně v žalobě) tvrzeno, že závazek spadá do SJM a tudíž z titulu jeho vypřádání má žalobce vůči dlužnici nárok na uhrazení jedné poloviny, avšak proti tomuto tvrzení nebyly ze strany správce ani v rámci popěrného úkonu ani ve vyjádření k žalobě vzneseny žádné námitky. Dle názoru soudu tak zde již byl dán dostatečný prostor pro případnou argumentaci, která by vyvracela závěr o tom, že daný závazek spadla do SJM.

Soud však nesdílí názor žalobce, že by mu z důvodu vypořádání SJM dlužnice a jejího manžela vznikl v rámci dědického řízení vůči dlužnici nárok na uhrazení jedné poloviny závazku, a že by na danou věc nedopadaly závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 32/2013 ze dne 31.8.2015. Ve zmíněném rozsudku bylo uvedeno, že tím, že uzavřel s dlužníkem smlouvu o úvěru nebo smlouvu o půjčce, nevzniká věřiteli podle právní úpravy institutu společného jmění manželů v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2013 za trvání dlužníkova manželství žádná pohledávka vůči manželu dlužníka, i když závazek, který na sebe dlužník takovou smlouvou převzal, je závazkem, který tvoří společné jmění manželů ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) OZ. To platí bez zřetele k tomu, zda vůči (obligačnímu) dlužníku byla pohledávka z takové smlouvy věřiteli již přiznána pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím. Z titulu takto uzavřené smlouvy nemá věřitel žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeném na majetek manžela obligačního dlužníka .

Lze přisvědčit názoru žalobce, že zmíněné rozhodnutí se primárně zabývalo situací, kdy manželství stále trvá a nedošlo k jeho zániku či zániku SJM. Na druhou stranu ovšem uvedený závěry lze aplikovat i na situaci, kdy manželství zaniklo a SJM bylo případně vypořádáno. Zmíněné rozhodnutí vycházelo ze závěrů Nejvyššího soudu ČR uvedených v rozsudku ze dne 12.9.2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 (R 24/2008), tedy že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů.

V souzené věci došlo k zániku manželství v důsledku úmrtí manžela dlužnice a SJM bylo vypořádáno v rámci dědického řízení v souladu s § 175l o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013), a to podle zásad uvedených v občanském zákoníku. Je zapotřebí uvést, že v rámci dědického řízení všichni dědicové včetně dlužnice dědictví odmítli a z dědictví na ně nepřešly žádné dluhy zůstavitele. Vypořádání SJM po zániku manželství dle § 150 OZ, ať už provedené dohodou bývalých manželů, či rozhodnutím soudu (v rámci dědického řízení či v rámci samostatného řízení o vypořádání SJM), popř. vypořádání fikcí, nemá žádný dopad na postavení věřitelů. Pro věřitele tak není závazné, jaké dluhy jsou či nejsou zahrnuty do SJM, popř. jakým způsobem jsou mezi bývalé manžele rozděleny. Účinky vypořádání jsou tak omezeny pouze na vztah mezi bývalými manžely (příp. mezi pozůstalým manželem a dědici) a nemají za následek změnu pasivní legitimace. Např. pokud závazek sjednaný za dobu trvání manželství jen jedním z manželů, převezme při vypořádání druhý z manželů, neznamená to, že by se pasivně legitimovaným stal manžel, který závazek neuzavřel, ani to nemá za následek, že by věřitel nemohl žalovat manžela, který závazek sjednal. Jinými slovy řečeno, věřitelé nejsou závislí na tom, jak se manželé vypořádají, popř. jak SJM vypořádá soud (kdy soud vychází z tvrzení manželů a nikoli z tvrzení věřitelů, kteří nejsou účastníky takového řízení). Pokud pak závazek uhradí ten z manželů, který k tomu dle vypořádání nebyl povinen, zakládá to jeho právo na regresní úhradu vůči druhému z manželů, který hradit měl, avšak neučinil tak. Zde srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 823/2013, ze dne 17.3.2015, kde bylo uvedeno, že žalované se podařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že je pasivně věcně legitimována ve sporu o zaplacení jedné poloviny závazku (ze smlouvy o půjčce uzavřené za trvání manželství jejím manželem), který jí byl soudním rozhodnutím o vypořádání společného jmění manželů přikázán k úhradě. Pravomocné rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (tj. dlužníka a jeho manžela) je totiž závazné jen pro účastníky tohoto řízení, a nikoli též pro věřitele, jenž účastníkem tohoto řízení nebyl.

K otázce vypořádání SJM v rámci dědického řízení dle § 175l odst. 1 o.s.ř. se vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení sp.zn. 21 Cdo 2436/2011, ze dne 25.4.2013, kde dospěl k závěru, že vypořádání tohoto společného jmění manželů ve smyslu ustanovení § 175l odst.1 občanského soudního řádu soud provede-na návrh zůstavitelova manžela nebo některého z dědiců, popřípadě státu, má-li mu dědictví připadnout podle ustanovení § 462 občanského zákoníku-také vypořádání dluhů (závazků), které ve smyslu ustanovení § 143 odst.1 písm. b) občanského zákoníku tvořily společné jmění zůstavitele a jeho manžela. Takové vypořádání zůstavitelových dluhů (závazků) je ovšem účinné jen ve vztahu mezi jeho účastníky, tj. mezi manželem zůstavitele a zůstavitelovými dědici, popřípadě státem, má-li mu dědictví připadnout podle ustanovení § 462 občanského zákoníku; vůči věřitelům zůstavitele nepůsobí, a to již z toho důvodu, že věřitelé nebyli (a nemohli být) účastni takového vypořádání a že usnesení soudu vydané podle ustanovení § 175l občanského soudního řádu pro ně není závazné (srov. § 167 odst. 2 a § 159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu). Obdobně pak v usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 21 Cdo 1107/2014, ze dne 27.3.2015, bylo uvedeno, že vypořádání zůstavitelových dluhů (závazků) provedené podle ustanovení § 175l o.s.ř. není závazné pro zůstavitelovy věřitele a dědici zůstavitele jsou povinni tyto dluhy (závazky) věřitelům uhradit bez ohledu na to, zda a jak byly vypořádány při rozhodování podle ustanovení § 175l o.s.ř. (pokud samozřejmě dědicové dědictví neodmítnout).

Lze souhlasit s názorem žalobce, že pokud by manžel dlužnice nezemřel a byla by proti němu vedena exekuce, mohl by se věřitel domoci uspokojení své pohledávky z celého majetku spadajícího do SJM v souladu s § 262a o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2013. Vzhledem k tomu, že vypořádání SJM nemůže mít dopad do sféry věřitele, mohl by se věřitel domáhat uspokojení své pohledávky z takového majetku i po zániku manželství a po vypořádání SJM, a to bez ohledu na to, jakým způsobem bylo SJM vypořádáno (dohodou, rozhodnutím soudu či fikcí). Zde srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2833/2012, ze dne 26. 6. 2013, kde dovolací soud uvedl, že věřitel pohledávky vůči jednomu z manželů, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění manželů, má právo ji vymoci na základě titulu pro výkon rozhodnutí (exekučního titulu) také z majetku, který na základě dohody o vypořádání společného jmění připadl manželu dlužníka, i když bezúčinnost dohody podle ustanovení § 150 odst. 2 občanského zákoníku nebyla (vůči manželu dlužníka) určena pravomocným rozhodnutím soudu. Obdobně pak v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 2085/2006 ze dne 27.9.2007, bylo uvedeno, že žalobu o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí, opírající se o vlastnické právo žalobce k exekucí postižené věci, soud zamítne, jestliže námitka žalovaného je důvodná, popřípadě vyjde-li za řízení jinak najevo, že žalobce vlastnictví získal na základě vůči žalovanému neúčinné dohody o vypořádání společného jmění manželů. Věřitel vymahatelné pohledávky, jež vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci i z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka; stručně řečeno, postavení (práva) věřitele se dohodou o vypořádání společného jmění dlužníka jeho manžela nemůže zhoršit.

Ačkoli by se věřitel v situaci, kdy by u dlužnice nebyl zjištěn úpadek, mohl uspokojení své pohledávky vůči jednomu z manželů domáhat z celého majetku spadajícího do SJM (ať už před či po vypořádání SJM), nic to nemění na tom, že vypořádání SJM má účinky pouze mezi účastníky, tj. mezi manžely, popř. mezi dědici a pozůstalým manželem. Tímto vypořádáním nebyla založena pasivní legitimace dlužnice ve vztahu k závazku, který (byť by spadal do SJM) vznikl pouze vůči jejímu manželovi. Žalobce tedy neměl žádnou pohledávku vůči dlužnici ani před zánikem manželství a před vypořádáním SJM, a nemá žádnou pohledávku vůči dlužnici ani po úmrtí dlužničina manžela a po vypořádání SJM. Z těchto důvodů se v souzené věci plně uplatní závěry Nejvyššího soudu ČR uvedeno v rozsudku sp.zn. 29 ICdo 32/2013 ze dne 31.8.2015.

Skutečnost, že se žalobce nemůže v rámci insolvenčního řízení po dlužnici domáhat uspokojení své pohledávky z majetku, který původně spadal do SJM, a který dlužnice nabyla při vypořádání SJM, není zapříčiněn úmrtím dlužničina manžela či vypořádáním SJM, nýbrž je způsoben tím, že u dlužnice byl zjištěn úpadek. V rámci insolvenčního řízení se totiž § 262a o.s.ř. neuplatní. K tomu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v usnesení sen. zn. 29 NSČR 50/2011, ze dne 27.6.2013, kde uzavřel, že teoretická východiska jsou již mnoho let ustálena v tom, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, které je coby způsob individuálního prosazení práv dlužníkových věřitelů vybudováno na zcela jiných principech, než jsou ty, jimiž se řídí právo úpadkové. Ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 insolvenčního zákona je tedy přiměřená aplikace ustanovení občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí zcela vyloučena. Ustanovení exekučního práva jsou (přiměřeně) uplatnitelná v insolvenčním řízení, jen pokud na ně insolvenční zákon odkáže. S účinností od 1.1.2014, po novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 294/2013 Sb., je toto pravidlo výslovně obsaženo v textu § 7 části věty za středníkem insolvenčního zákona.

Lze tedy uzavřít, že postavení věřitele, který má pohledávku jen proti jednomu z manželů (byť spadající do SJM), je v zásadě stejné, ať už SJM trvá nebo zaniklo a bylo vypořádáno. Věřitel má vždy právo svoji pohledávku (nikoli jen její jednu polovinu) uspokojit z celého SJM (ať už bylo či nebylo vypořádáno). To však platí tehdy, není-li na manžela, který závazek neuzavřel, zjištěn úpadek. Je-li u manžela, která závazek neuzavřel, zjištěn úpadek, plně se uplatní závěry uvedené v rozsudku sp.zn. 29 ICdo 32/2013 ze dne 31.8.2015, tj. mimo jiné, že je vyloučena analogická aplikace § 262a o.s.ř. pro insolvenční řízení. Jinými slovy řečeno, není-li zjištěn úpadek manžela, který není obligačním dlužníkem, má věřitel v zásadě stejné postavení, ať už je či není SJM vypořádáno či zda manželství trvá či nikoli. Věřitel však musí mít v zásadě stejné postavení (tj. stejná práva a povinnosti) i v situaci, kdy u manžela, který není obligačním dlužníkem, je zjištěn úpadek, a to opět bez ohledu na to, zda SJM bylo či nebylo vypořádáno nebo zda manželství trvá. Tedy že věřitel nemá pohledávku přímo vůči manželovi, který závazek neuzavřel, a tudíž nemá žádnou pohledávku, kterou by mohl přihlásit do insolvenčního řízení vedeném na majetek manžela obligačního dlužníka, a to bez ohledu na to, zda SJM bylo či nebylo vypořádáno, popř. jak bylo vypořádáno.

Za dané situace tak věřitel svoji pohledávku může uspokojit pouze z té části majetku, kterou dle vypořádání získal zůstavitel pan Rostislav Doležal, neboť měl pohledávku jen vůči němu. Zmiňuje-li žalobce, že považuje za nespravedlivé, pokud by se nemohl uspokojit také z poloviny, kterou nabyla dlužnice, tak k tomu je možné jednak odkázat na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu o tom, že mezery v úpadkové úpravě nelze nahrazovat přiměřenou aplikací práva exekučního, a dále lze obecně poukázat na znění § 274 IZ. Pokud by manželství dlužnice a jejího manžela nezaniklo a nebylo vypořádáno, a pokud by závazky dlužnice, které by z něj mohly být uspokojeny, byly vyšší než majetek náležející do SJM, tak správce by celé SJM zahrnul do majetkové podstaty dlužnice, a na případné věřitele, kteří by měli pohledávku jen vůči manželovi dlužnice, by se již žádný majetek nedostal. V souzené věci se tak žalobce může domoci uspokojení své pohledávky alespoň z poloviny majetku původně spadajícího do SJM.

K jiným závěrům by samozřejmě vedla situace, pokud by na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo k zajištění pohledávek žalobce (kdy by žalobce byl oprávněn se upokojit pouze z výtěžku prodeje zajištěných nemovitostí), nebo pokud by dlužnice dědictví neodmítla a dluhy zůstavitele by na ni přešly. K takové situaci ovšem nedošlo.

Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobce měl pohledávku pouze vůči manželu dlužnice (byť spadající do SJM), avšak vůči dlužnici neměl pohledávku ani za trvání manželství a nemá ji ani po jeho zániku a vypořádání SJM. Soud proto žalobu zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce sice nebyl se svojí žalobou úspěšný a bylo by jeho povinností zaplatit žalovanému správci náklady řízení, avšak žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud proto rozhodl tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 12. prosince 2017 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Lenka Veselská