60 ICm 4195/2013
Č.j. 60 ICm 4195/2013-16 (KSPA 48 INS 11840/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: 1. správcovská a konkurzní v.o.s., třída Míru 67, 530 02, Pardubice (insolvenční správce dlužnice Stanislavy anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, proti žalovanému: Česká pojišťovna a.s., Spálená 75/16, 113 04, Praha 1, IČ 45272956, JUDr. Karlem Valdaufem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, 120 00 Praha 2, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici Stanislavě anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 6.120,-Kč.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávku ve výši 6.120,--Kč. Žalobu odůvodnil tím, že se jedná o náklady exekučního řízení přiznané příkazem k úhradě nákladů exekuce. Jedná se o náklady právního zastoupení, které nebyly účelně vynaloženy, navíc nárok na jejich náhradu mimo exekuční řízení nevznikl, když tyto náklady se vymáhají pouze v rámci vedené exekuce.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že náklady řízení byly přiznány v příkazu vydaném ještě před zahájením insolvenčního řízení. Tuto pohledávku je možno v insolvenčním řízení uspokojit, příkaz k úhradě nákladů exekuce je exekučním titulem a s odkazem na § 199 odst. 3 nemůže správce sporovat neúčelnost nákladů.

Žalovaný se z nařízeného jednání omluvil a soud jednal v jeho nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o.s.ř.

Žalobce při jednání uvedl, že se jedná o pohledávku nevykonatelnou, byť byla přihlášena jako vykonatelná, a insolvenční soud tedy může jít do věcného přezkumu a zabývat se účelností vynaložených nákladů. I pokud by náklady byly účelně vynaloženy, tak v příkazu k úhradě nákladů exekuce jsou náklady spočteny chybně. I pokud by se náklady počítaly ze součtu jistiny a nákladů nalézacího řízení, činilo by to méně než částku 6.120,-Kč. Vedle toho je nutno uvést, že náklady by se měly počítat pouze z jistiny a dle právních předpisů se nepřihlíží k příslušenství, tj. v dané věci k nákladům nalézacího řízení. Dále žalobce namítl, že na příkazu k úhradě nákladů exekuce není vyznačena doložka vykonatelnosti, ale pouze doložka právní moci

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka byla popřena při přezkumném jednání dne 26.11.2013 a žaloba pak byla soudu doručena dne 14.12.2013, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne přezkumného jednání, tj. včas dle § 199 insolvenčního zákona.

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice bylo insolvenční řízení zahájeno dne 17.5.2012, následně byl u ní zjištěn úpadek, na její majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce (KSPA 48 INS 11840/2012-A-17).

Z přihlášky pohledávky plyne, že si žalobce včas přihlásil zajištěnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 6.120,--Kč jako náklady v exekučním řízení s tím, že o nákladech bylo rozhodnuto příkazem k úhradě nákladů exekuce.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu plyne, že žalobce popřel pravost celé přihlášené pohledávky, neboť náklady exekuce lze vymoci pouze v exekučním řízení, mimo toto řízení nárok na úhradu nevznikl. Pořadí pohledávky nebylo popřeno.

Z usnesení Okresního soudu v Pardubicích, č.j. 36 EXE 485/2011-12 ze dne 26.5.2011 (právní moc dne 26.7.2011) soud zjistil, že proti dlužnici byla nařízena exekuce k vymožení pohledávky České pojišťovny a.s. ve výši 962,--Kč s úroky z prodlení 7 % od 18.1.2010 do zaplacení a nákladů nalézacího řízení 6.720,--Kč. Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že povinný (tj. dlužnice) je povinen uhradit náklady exekuce. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. David Koncz. Oprávněný byl zastoupen advokátem.

Z exekučního příkazu č.j 074 EX 08431/11-003 vydaného Mgr. Davidem Konczem dne 15.7.2011 (právní moci dne 28.7.2011) ve znění opravného usnesení č.j. 074 EX 08431/11-003 ze dne 27.7.2011 (právní moc dne 8.8.2011) bylo k vymožení shora uvedené pohledávky zřízeno exekutorské zástavní právo.

Z příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 074 EX 08431/11-018 ze dne 18.4.2012 (právní moc dne 28.4.2012) soud zjistil, že povinné (dlužnici) bylo uloženo zaplatit oprávněnému (České pojišťovně a.s.) náklady exekučního řízení ve výši 6.120,--Kč. Z odůvodnění plyne, že se jednalo o paušální odměnu za zastupování podle § 12 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 484/2000 Sb. (jakožto polovina z odměny stanovené v § 3 odst. 1 vyhlášky) a hotové výdaje za dva úkony právní služby ve výši 600,--Kč (2 x 300,--Kč) za převzetí zastoupení a sepsání návrhu a příslušné DPH.

Ohledně skutkové stránky nebylo mezi stranami sporu. Ze shora provedených listinných důkazů je navíc dostatečně prokázáno, že žalobce si přihlásil pohledávku ve výši 6.120,--Kč jako náklady exekučního řízení přiznaným příkazem k úhradě nákladů exekuce, který byl vydán a nabyl právní moci před zahájením insolvenčního řízení. Exekuční řízení bylo zahájeno usnesením okresního soudu k vymožení částek přiznaných platebním rozkazem. Oprávněný byl v exekučním řízení zastoupen.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 199 odst. 1 IZ insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, podá do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu žalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, který vykonatelnou pohledávku přihlásil. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty soudu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Podle odst. 3 citovaného ustanovení v žalobě podle odstavce 1 může žalobce proti popřené pohledávce uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel.

Soud v této věci dospěl k závěru, že ze strany správce se jednalo o popření, jehož důvodem bylo jiné právní posouzení věci, které není dle § 199 odst. 2 IZ přípustné.

Uvedenou otázkou se zabýval Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí ze dne 18.7.2013, sp.zn. 29 ICdo 31/2013, ve kterém dospěl mimo jiné k závěru, že u přihlášené vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše jen skutkové námitky, konkrétně jen skutečnosti, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí (§ 199 odst. 2 IZ). Přitom je lhostejné, zda takové skutečnosti dlužník neuplatnil vlastní vinou, např. proto, že zcela rezignoval na svou procesní obranu v příslušném řízení, čímž přivodil vznik exekučního titulu založeného rozhodnutím, jež se neodůvodňuje vůbec (např. platební rozkaz nebo směnečný platební rozkaz), nebo rozhodnutím, jež se odůvodňuje jen minimálně (např. rozsudkem pro zmeškání nebo rozsudkem pro uznání). Z citovaného rozhodnutí dále plyne, že popřít vykonatelnou pohledávku věřitele insolvenčním správcem lze tehdy, jestliže z pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu, jímž byla pohledávka přiznána, žádné právní posouzení věci neplyne. Z uvedeného tedy vyplývá omezené právo insolvenčního správce nebo věřitelů popřít pravost nebo výši vykonatelné pohledávky, a to jen ze skutkových důvodů, které dlužník neuplatnil v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, nikoliv z důvodů jiného právního posouzení věci.

Přizná-li příslušný orgán věřiteli vůči dlužníku jiné než ze zákona plynoucí náklady řízení, tím, že chybně určí jejich druh či výši, je kritika takového rozhodnutí kritikou správnosti právního posouzení věci ( jiným právním posouzením věci). Zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu sice výslovně uvádělo rozsudky pro uznání a pro zmeškání a dále platební či směnečné platební rozkazy, ale jeho závěr lze vztáhnout rovněž na náklady exekučního řízení přiznané pravomocného usnesením o nařízení exekuce ve spojení s pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce, kdy obě tato rozhodnutí byla vydána a nabyla právní moci před zahájením insolvenčního řízení.

Nejvyšší soud ČR v R 31/2006 konstatoval, že nařízení exekuce-ač výslovně neuvedeno-se vztahuje i na povinnost k úhradě nákladů oprávněného (§ 87 odst. 2 EŘ), a to bez toho, že (by) byly specifikovány. Tamtéž dodal, že obdobou postupu soudu v řízení o výkon rozhodnutí (kdy soud ukládá postupně další povinnosti k náhradě nákladů, aniž určil lhůtu k plnění, případně je jen co do výše určuje), je v exekučním řízení postup prostřednictvím institutu příkazu k úhradě nákladů exekuce podle § 88 EŘ, k jehož vydání je povolán exekutor. Z pohledu zásad ovládajících rozhodování o nákladech v nalézacím řízení se také zde (stejně jako v řízení o výkon rozhodnutí) vychází z toho, že oprávněný je procesní stranou, jíž svědčí plný úspěch ve věci (srov. § 142 odst. 1 OSŘ), neboť nařízením exekuce bylo jeho návrhu vyhověno.

Soud je toho názoru, že usnesení o nařízení exekuce a příkaz k úhradě nákladů exekuce osvědčují, že příslušný orgán (tj. exekuční soud a následně sám exekutor) zkoumal také oprávněnost a výši přiznaných nákladů řízení. Zde je nutno rovněž uvést, že pohledávka nákladů řízení je pohledávkou procesní, která vzniká až nabytím právní moci rozhodnutí, jimiž byla přiznána. Tuto pohledávku tedy v případě nákladů exekuce přiznává exekutor, a pokud takovou pohledávku přiznal, měl právně hodnotit její důvod a výši. Z usnesení soudu o nařízení exekuce pak je patrno, že náklady řízení byly proti povinné přiznány proto, že soud vyhověl návrhu na nařízení exekuce, a z příkazu pak plyne, že jejich výše byla přiznána podle příslušným ustanovení vyhlášky č. 484/2000 Sb. a režijní paušál za dva úkony dle vyhlášky 177/1996 Sb. (viz shora).

Na základě shora uvedeného má tedy soud za to, že se jedná o pohledávku vykonatelnou, neboť byla přiznána na základě pravomocného usnesení o nařízené exekuce a pravomocného příkazu k úhradě nákladů, kdy obě rozhodnutí byla vydána a nabyla právní moci před zahájením insolvenčního řízení. Je patrné, z jakého důvodu byly náklady přiznány proti dlužnici, v jaké výši a podle jaké právního předpisu. Soud nesdílí stanovisko žalobce, že by náklady oprávněného v situaci, kdy je u povinného zjištěn úpadek, nemohly být uspokojovány v rámci insolvenčního řízení. Takový závěr dle soudu neplyne ani z insolvenčního zákona ani z exekučního řádu. Výhrady žalobce ohledně toho, že náklady neměly být přiznány vůbec či v jiné výši, že jsou neúčelné, popř. že byly spočteny chybně, jsou pak jiným právním posouzením věci. Podstatné je, že předmětná rozhodnutí nabyla právní moci a proti příkazu k úhradě nákladů exekuce nebyly podány námitky (přes řádné poučení). Námitka jiného právního posouzení pak dle § 199 odst. 3 IZ v tomto případě správci nepřísluší. Není pak podstatné, že na příkazu k úhradě nákladů nebyla vyznačena doložka vykonatelnosti, neboť ta má význam především tam, kde je stanovena lhůta pro plnění a kde jejím marným uplynutím se dané rozhodnutí stává vykonatelným. V tomto případě však bylo o nákladech rozhodnuto, aniž by byla stanovena pevná lhůta, neboť nebylo možno určit, kdy konkrétně budou tyto náklady v rámci exekuce vymoženy.

Soud proto žalobu zamítl.

Pouze na okraj soud považuje za nutné uvést, že náklady řízení byly v příkazu spočteny způsobem, který neodpovídá vyhlášce č. 484/2000 Sb., neboť dle zmíněné vyhlášky ve znění účinném ke dni nařízení exekuce (tj. do 29.2.2012) měla být při vymáhání částky 962,--Kč (když k příslušenství se dle § 3 odst. 3 nepřihlíží) dle § 12 odst. 1 písm. a) vyhlášky přiznána odměna ve výši 1/2 částky uvedené v § 3 odst. 1 bod 1 tj. ve výši 2.250,--Kč (nikoli ve výši celé sazby odměny 4.500,--Kč), dále k tomu dvě paušální náhrady po 300,--Kč, tj. 600,--Kč a příslušné 20 % DPH ve výši 570,--Kč, tj. částka 3.420,--Kč (nikoli tedy 6.120,--

Kč). Argument ohledně špatného výpočtu je pak jiným právním posouzením věci, neboť na skutkovém základě se nic nezměnilo. Obdobně pak argument, že náklady neměly být přiznány pro neúčelnost právního zastoupení je námitkou jiného právního posouzení (tj. zda byl či nebyly splněny zákonné podmínky při přiznání nákladů).

Pouze pro úplnost soud dodává, že pokud by příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení, nebo pokud by nikdy nenabyl právní moci, pak by se nejednalo o vykonatelnou pohledávku a žalovanému-v situaci, kdy bylo vyhověno jeho návrhu na nařízení exekuce-by vzniklo právo na náhradu nákladů, jež v exekučním řízení účelně vynaložil k vymáhání pohledávek, jež mu byly přiznány platebním rozkazem a jež sestávají z odměny za zastupování advokátem (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25.4.2014, č.j. 48 ICm 2306/2011; 102 VSPH 136/2014-81, v insolvenčním spise zn. KSPA 48 INS 4170/2011). Při stanovení výše těchto nákladů by bylo nutno vzít v potaz, že nálezem pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS 25/12 ze dne 17.4.2013 uveřejněným pod č. 116/2003 Sb., byla jako neústavní zrušena vyhláška 484/2000 Sb., podle níž určil exekutor výši odměny za zastupování žalované advokátem. Při absenci vyhlášky jako zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni by bylo dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o.s.ř. třeba při rozhodování o výši odměny za zastupování advokátem aplikovat advokátní tarif. V poměrech této věci to znamená, že žalovanému by vzniklo právo na odměnu za zastupování advokátem v exekučním řízení v rozsahu 2 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání návrhu na nařízení exekuce ze dne) ve výši 500,-Kč (2 x 250,--Kč) dle ust. § 7 odst. 5 a § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu ve znění účinném do 31.12.2012 (tj. při tarifní hodně 962,--Kč dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu), a 2 náhrad hotových výdajů po 300,-Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, což s připočtením 20 % DPH činí celkem 1.320,--Kč. Tato částka by pak byla přiměřená ve vztahu k vymáhané částce.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 IZ. Žalovaný byl ve sporu úspěšný, avšak v tomto typu sporu mu proti žalujícímu insolvenčnímu správci náhrada nákladů řízení nepřísluší. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 5. září 2014 Mgr. Martin Schreier, v. r. samosoudce

Za správnost: Marie Kohoutková