60 ICm 2660/2013
Č.j. 60 ICm 2660/2013-38 (KSPA 60 INS 8044/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: JUDr. Jan Bohutínský, soudní exekutor se sídlem Ječná 479, 541 03, Trutnov 3, zast. Mgr. Bohumilem Budínským, advokátem se sídlem Maxe Malého 186, Hradec Králové, proti žalovanému: Mgr. Vladimír Nožka, Palackého náměstí 42, 517 41, Kostelec nad Orlicí (insolvenční správce dlužníka Zdeňka anonymizovano , anonymizovano , a Jany anonymizovano , anonymizovano ), zast. JUDr. Radomilem Mackem, advokátem se sídlem nám. J.M.Marků 92, 563 01, Lanškroun, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba, v níž se žalobce domáhal určení, že má vůči dlužníkovi Zdeňku Kočímu, anonymizovano , pohledávku z titulu nákladů soudního exekutora ve výši 189.788,50 Kč.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 18.519,--Kč, a to k rukám zástupce žalovaného JUDr. Radomila Macka, advokáta se sídlem nám. J.M.Marků 92, 563 01 Lanškroun, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že má vůči dlužníkovi pohledávku představující náklady soudního exekutora, které byly přiznány příkazem k úhradě nákladů exekuce. Žalobce je přesvědčen, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je jediný titul, na jehož základě může exekutor přihlásit svoji pohledávku za povinným do daného řízení (nejen insolvenčního, ale i např. dědického nebo jiného exekučního).

Žalovaný ve vyjádření namítal, že příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení a s odkazem na § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona po zahájení insolvenčního řízení nelze exekuci provést. Dále namítal, že žalobce přihlásil svoji pohledávku ve výši, která odpovídá situaci, kdy by v rámci exekuce bylo vymoženo 100 % jím požadovaného nároku. I v samotném exekučním řízení by žalobce měl nárok na jím požadovanou částku pouze v případě vymožení celého nároku pro oprávněného.

Žalobce při jednání uvedl, že v rámci exekuce žádnou částku nevymohl. Žalovaný dle něj napadá výši vyúčtovaných nákladů, a to je právním hodnocením, které mu je zapovězeno dle § 199 odst. 2 insolvenčního zákona. Dlužník v souvisejícím insolvenčním řízení disponuje nemalým majetkem a je zřejmé, že podání insolvenčního návrhu bylo zcela účelové. Dále odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 267/2013-70 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 31/2013. K dotazu soudu, zda odměna byla vypočtena i ze smluvní pokuty 450.000,--Kč, ohledně které byl návrh na nařízení exekuce zamítnut, žalobce uvedl, že příkaz byl zřejmě vydán před doručením rozhodnutí odvolacího soudu. Dosud odměna snížena nebyla.

Žalobce v závěrečném návrhu požadoval přiznání odměny nyní již jen ve výši 108.138,50 Kč s tím, že rozsah jeho odměny by měl být snížen o částku, odpovídající odměně exekutora za vymožení částky 450.000,--Kč.

Žalovaný setrval na svých stanoviscích a požadoval zamítnutí žaloby.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalobce byla popřena při přezkumném jednání dne 9.7.2013 a žaloba pak byla soudu doručena dne 30.7.2013, tedy ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání, tedy včas dle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 22.3.2013, řízení u dlužníka a dlužnice bylo spojeno ke společnému projednání, byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný; účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 25.4.2013.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalobce si včas přihlásil nevykonatelnou a nezajištěnou pohledávku ve výši 189.788,50,--Kč jako náklady soudního exekutora, které byly určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce č.. 158 EX 662/12-47 ze dne 13.5.2013.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávky žalobce plyne, že žalovaný popřel pravost celé přihlášené částky, neboť exekutor ničeho nevymohl, nárok na odměnu mu tak nevznikl, nyní nelze určit, který z účastníků exekučního řízení bude mít povinnost sporné náklady uhradit. Příkaz byl vydán až po zahájení insolvenčního řízení. In eventum správce popřel výši pohledávky s tím, že exekutor v případě, že ničeho nevymůže, má nárok na minimální náklady a minimální odměnu, resp. pouze na odměnu z vymoženého plnění.

Z usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 0 EXE 8767/2012-18 ze dne 18.12.2012 soud zjistil, že byla nařízena exekuce proti dlužníkovi jako povinnému, a to k vymožení částky 478.500,--Kč s 29 % úrokem ročně do 24.10.2012 a s úrokem z prodlení od téhož dne a k vymožení smluvní pokuty 450.000,--Kč (výrok I.), návrh na nařízení exekuce byl částečně zamítnut (výrok II.) a provedením exekuce byl pověřen žalobce (výrok III). Výroky II. a III. nabyly právní moci dne 2.2.2013 a výrok I. byl změněn odvolacím soudem (viz dále).

Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č.j 21 Co 275/2013-59 ze dne 28.6.2013 soud zjistil, že výrok I. shora uvedeného usnesení byl změněn tak, že se návrh zamítá ohledně smluvní pokuty 450.000,--Kč. Právní moci usnesení nabylo dne 31.7.2013.

Z příkazu k úhradě nákladů exekuce č.j. 158 EX 662/12-47 ze dne 13.5.2013 vydaného žalobcem (právní moc dne 9.8.2013) soud zjistil, že náklady exekuce byly určeny částkou 189.788,50 Kč, z toho odměna včetně DPH 185.553,50 Kč a paušální náhrada hotových výdajů včetně DPH 4.235,--Kč. Z odůvodnění plyne, že odměna byla spočtena z celé částky, ohledně které byla exekuce nařízena okresním soudem bez zohlednění toho, že v části byl návrh na nařízení exekuce odvolacím soudem zamítnut. Náhrada hotových výdajů byla vyčíslena v paušální výši dle § 13 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Ohledně skutkového stavu nebylo mezi stranami sporu a je dostatečně prokazován shora uvedenými listinami. Žalobce byl pověřen provedením exekuce proti dlužníkovi a po zahájení insolvenčního řízení vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, v níž byly jeho náklady vyúčtovány způsobem uvedeným shora. Odměna byla vyúčtována z částek, ohledně nichž byla nařízena exekuce okresním soudem, přičemž žalobce se v závěrečném návrhu domáhá přiznání odměny snížené o odměnu odpovídající částce 450.000,--Kč, ohledně níž byl odvolacím soudem návrh na nařízení exekuce zamítnut. Hotové výdaje jsou požadované v paušální částce. Žalobce v průběhu exekuce ničeho nevymohl.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 109 odst. 1 písm. c) IZ (ve znění od 1.1.2014) plyne, že po zahájení insolvenčního řízení výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Pro pohledávky za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávky jim na roveň postavené (§ 169) však lze provést nebo vést výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek náležející do majetkové podstaty dlužníka, na základě rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 203 odst. 5 a s omezeními tímto rozhodnutím založenými. Není-li dále stanoveno jinak, výkon rozhodnutí nebo exekuce se i nadále nařizuje nebo zahajuje a provádí proti povinnému. Podle odst. 2 citovaného ustanovení úkonem, jímž se provádí výkon rozhodnutí nebo exekuce, není úkon učiněný k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení takovým výkonem rozhodnutí nebo exekucí. Se zahájením insolvenčního řízení se spojují také další účinky stanovené zákonem. Podle odst. 6 citovaného ustanovení k rozhodnutím a opatřením přijatým při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c) se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Je-li to nezbytné k naplnění účelu insolvenčního řízení, může insolvenční soud kdykoli i bez návrhu pozastavit vykonatelnost nebo odložit právní moc rozhodnutí nebo opatření přijatých při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c); může také zakázat přijetí rozhodnutí nebo opatření připravovaných při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce v rozporu s omezením podle odstavce 1 písm. c). Proti rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé mohou podat odvolání účastníci řízení o výkon rozhodnutí nebo exekučního řízení; těmto osobám, jakož i orgánu nebo osobě, která rozhodnutí nebo opatření při provádění výkonu rozhodnutí nebo exekuce přijala nebo připravovala, se rozhodnutí insolvenčního soudu podle věty druhé doručuje zvlášť.

Podle § 87 odst. 1 exekučního řádu (dále jen EŘ ) náklady exekuce jsou odměna exekutora, náhrada paušálně určených či účelně vynaložených hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při exekuci, náhrada za doručení písemností, odměna a náhrada nákladů správce podniku, a je-li exekutor nebo správce podniku plátcem daně z přidané hodnoty, je nákladem exekuce rovněž příslušná daň z přidané hodnoty podle zvláštního právního předpisu (dále jen "náklady exekuce"). Podle odst. 2 oprávněný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (dále jen "náklady oprávněného"). Náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. Podle odst. 3 náklady exekuce hradí exekutorovi povinný. Podle odst. 4 náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.

Podle § 88 odst. 3 EŘ účastník řízení může podat u exekutora proti příkazu námitky do 8 dnů od doručení. Pokud exekutor v plném rozsahu námitkám nevyhoví, postoupí je bez zbytečného odkladu soudu, který o námitkách rozhodne do 15 dnů. Případné vyjádření k námitkám adresované soudu exekutor doručí také tomu, kdo námitky podal. Podle odst. 4 rozhodnutí soudu o námitkách se doručí oprávněnému, povinnému a exekutorovi. Proti rozhodnutí soudu o námitkách není přípustný opravný prostředek.

Podle § 89 EŘ dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků ten, který zastavení zavinil. V případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Pro případ zastavení exekuce pro nemajetnost povinného si může oprávněný s exekutorem předem sjednat výši účelně vynaložených výdajů.

Z dikce ustanovení § 40 odst. 1 EŘ neplyne, že exekuční příkaz je exekučním titulem.

Podle § 46 odst. 7 EŘ je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony směřující k provedení exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.

Z citovaných ustanovení vyplývá, že nařízenou exekuci nelze v průběhu insolvenčního řízení provést, exekuční příkaz sám není exekučním titulem a že exekutor vymůže náklady exekuce a náklady oprávněného na základě příkazu, který je k námitkám účastníka exekuce přezkoumatelný soudem. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí pod sp.zn. 20 Cdo 5223/2007 pak formuloval závěr, podle nějž je příkaz ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem, který se vykonává v exekučním řízení, v němž byl vydán. Tento závěr pak odpovídá i právní úpravě ustanovení § 59 odst. 1 EŘ, v němž vymožení pohledávky založené příkazem v insolvenčním řízení ex.ř. neupravuje. Jediným případem, kdy v průběhu insolvenčního řízení může exekutor uspokojit náklady exekuce, upravuje ustanovení § 46 odst. 6 EŘ, a to v situaci, kdy před zahájením insolvenčního řízení má exekutor k dispozici výtěžek exekuce a ten na základě svého rozhodnutí odevzdá insolvenčnímu správci po odečtu nákladů exekuce. Náklady exekuce lze tak vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce, a to v exekučním řízení samotném. Tam, kde bude exekuce zastavena pro nemajetnost povinného k úhradě těchto nákladů je povinen oprávněný. K této argumentaci srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 44 ICm 1188/2011, 103 VSPH 111/2012-29 ze dne 5.9.2012 (v řízení KSUL 44 INS 14403/2010).

V dané věci žalobce vydal exekuční příkaz, který je ve spojení s usnesením o nařízení exekuce exekučním titulem. Žalobce neměl k dispozici žádný výtěžek exekuce, z něhož by mohl odečíst náklady exekuce ve smyslu § 46 odst. 6 EŘ, a v rámci insolvenčního řízení mu proto nárok na uspokojení nákladů exekuce nenáleží.

Exekuční příkaz pak byl vydán po zahájení insolvenčního řízení. Soud ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ interpretuje tak, že po zahájení insolvenčního řízení nelze ani určit náklady exekutora či oprávněného, neboť se jedná o provádění exekuce. Pokud tak exekutor činil, tak jím vydaná rozhodnutí jsou pravomocná, ovšem pouze v rámci exekučního řízení. Insolvenční soud pak k takovému příkazu k úhradě nákladů exekuce nepřihlíží dle § 109 odst. 6 IZ ve znění zákona č. 294/2013 Sb. účinném od 1.1.2014, neboť vyúčtování nákladů exekutora a vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce není úkonem učiněným k zajištění dlužníkova majetku pro účely jeho postižení, přičemž pouze tento úkon dle § 109 odst. 2 IZ (ve znění od 1.1.2014) se nepovažuje za úkon, jímž se provádí exekuce, a na nějž se tudíž nevztahuje blokační ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) IZ. Všechny ostatní úkony exekutora učiněné po zahájení insolvenčního řízení spadají pod § 109 odst. 1 písm. c) a § 109 odt. 6 IZ.

Žalobce si navíc odměnu požaduje z částky, ohledně které byla exekuce nařízena (po částečném zamítnutí odvolacím soudem), přičemž sám nevymohl ničeho. Exekutor má však nárok na odměnu z vymoženého plnění, popř. v minimální výši, a nikoli z částky, ohledně níž byla exekuce nařízena (srov. § 5 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.). Exekutor nemůže požadovat uhrazení své odměny ve výši, jakoby vymohl celou částku, ohledně níž byla exekuce nařízena, v situaci, kdy žádného výtěžku nedosáhl. Na takovou odměnu by neměl nárok ani v samotném exekučním řízení, a tím spíše mu nemůže být poskytnuta v rámci řízení insolvenčního s ohledem na shora uvedené závěry.

Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 267/2013-70 ze dne 24.10.2013 je nutno uvést, že toto rozhodnutí se zabývalo náklady exekutora, které byly požadovány v minimální paušální výši, a nikoli odměnou požadovanou z částky, na níž nebylo ničeho vymoženo. Navíc toto rozhodnutí bylo vydáno před novelou insolvenčního zákona účinnou od 1.1.2014, která výslovně umožňuje, aby insolvenční soud k rozhodnutím exekutora vydaným po zahájení insolvenčního řízení nepřihlížel. Soudu je navíc známa i jiná rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, na níž shora odkazuje.

K dlužníkem uváděnému usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 31/2013 ze dne 29.8.2013 je nutno uvést, že se vztahoval k jinému právnímu posouzení u rozsudku pro uznání, rozsudku pro zmeškání, platebního (elektronického) rozkazu a směnečného (šekového) platebního rozkazu. Nezabýval se jiným právním posouzením u příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného po zahájení insolvenčního řízení a na tento případ proto nedopadá.

S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že pohledávku žalobce nelze v insolvenčním řízení uspokojit a žalobu proto v celém rozsahu zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nebyl se svojí žalobou úspěšný a plný úspěch měl naopak žalovaný. Žalobce je tedy povinen uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, a v souladu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013 a

29 ICdo 18/2013), přiznal dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,--Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,--Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalovanému odměnu za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast při jednání a závěrečný návrh), tedy 12.400,--Kč, k tomu je nutno přičíst čtyři paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 1.200,--Kč, dále náhradu za ztrátu času za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 600,--Kč, a dále cestovné za cestu na jednání z Lanškrouna do Pardubic a zpět v délce 170 km osobním vozem Volkswagen Passat, reg.zn. 4E12070 při spotřebě dle technického průkazu 8 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 36,10 Kč (vyhl. č. 472/2012 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,60 za 1 km, celkem jízdné ve výši 1.105, celkem tedy 15.305,--Kč. K tomu je nutno přičíst 21 % DPH ve výši 3.214,--Kč, celkem tedy 18.519,--Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 24. ledna 2014 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Iva Dirgasová, DiS.