60 ICm 2615/2015
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 2615/2015-37 (KSPH 60 INS 18506/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D., ve věci žalobce: JUDr. Danuše Polláková Staňková, IČ: 66202434, se sídlem Jindřišská 1441, 530 02 Pardubice, insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka: LIMISTAV s.r.o., IČ: 26691540, se sídlem Šafaříkova 277/III, 293 01, Mladá Boleslav, p r o t i žalovanému: ZAPA beton a.s., IČ: 25137026, se sídlem Vídeňská 495, 14200 Praha 4, zastoupenému JUDr. Ludmilou Maškovou, advokátkou se sídlem Františka Smolíka 262, Jíloviště, o odpůrčí žalobě,

takto:

I. Určuje se, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2014 uzavřená mezi dlužníkem LIMISTAV s.r.o., IČ: 26691540, se sídlem Šafaříkova 277/III, 293 01, Mladá Boleslav a žalovaným, je v rámci insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 18506/2014 vůči věřitelům dlužníka n e ú č i n n á .

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení neúčinnosti právního jednání dlužníka spočívajícího v uzavření dohody o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků ze dne 30. 7. 2014, s e z a m í t á .

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobce se z pozice insolvenčního správce dlužníka žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 6. 7. 2015 domáhá určení neúčinnosti dohody o postoupení pohledávky a dohody o zápočtu vzájemných pohledávek a závazků mezi dlužníkem LIMISTAV s.r.o., IČ: 26691540, se sídlem Šafaříkova 277/III, 293 01, Mladá Boleslav a žalovaným ZAPA beton a.s., IČ: 25137026, se sídlem Vídeňská 495, 14200 Praha 4. Žalobu zdůvodnil tím, že dlužník nakládal s majetkem v rozporu s ustanovením § 111 insolvenčního zákona (dále jen IZ ), jelikož jeho jednáním došlo k změně skladby majetku v rozporu s tímto ustanovením a také tímto jeho jednáním došlo ke zmenšení majetkové podstaty, když za pohledávku ve výši 13.572.585,10 Kč požadoval úplatu pouze 5.000.000,-Kč. I kdyby výše úplaty odpovídala výši postoupené pohledávky, jednalo by se v takovém případě o změnu ve skladbě majetku dlužníka. Žalobce poukazuje na to, že pohledávka dlužníka je dobytná a povinný dlužníka má rozsáhlý nemovitý majetek. Z těchto důvodů jednání dlužníka považuje za úkon bez přiměřeného protiplnění dle ust. § 240 IZ, popř. podle § 111 IZ. Dále žalobce považuje za neúčinné také jednání dlužníka spočívající v uzavření dohody o vzájemném zápočtu, jelikož i toto jednání v rozporu s ust. § 111 IZ vedlo ke změně skladby majetku a taktéž tímto zápočtem dlužník plnil peněžité závazky žalovaného, které vznikly před zahájením insolvenčního řízení. Závěrem žalobce navrhuje, aby soud určil, že dohody jsou vůči věřitelům neúčinné. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena s dlužníkem v souladu s dřívějším závazkem ze smlouvy o smlouvě budoucí, a tedy nemohlo dojít k porušení povinností dle ust. § 111 IZ. Dále žalovaný tvrdí, že smlouva o postoupení se vztahuje pouze na jistinu pohledávky ve výši 5.000.000,-Kč, nikoli jak žalobce tvrdí na celou pohledávku ve výši 10.059.291,-Kč, a tudíž se nemůže jednat o nepřiměřené plnění. Dohody dle žalovaného nevedly ani ke změně ve skladbě majetku dlužníka. Jednalo se navíc pouze o naplnění závazků stran ze smlouvy budoucí uzavřené ještě před zahájením insolvenčního řízení. K uzavření předmětných navíc došlo krátce po zahájení insolvenčního řízení a ve velkém předstihu před samotným zjištěním úpadku dlužníka. Závěrem žalovaný navrhuje, aby soud žalobu v plném rozsahu zamítnul. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Dlužníkovi byla rozhodčím nálezem přiznána pohledávka za společností INDUSTRY PARK LOUKOV a.s., IČ: 24750620 (dříve TRUCKPARK CZ a.s.) ve výši jistiny 10.059.291,-Kč a běžného úroku ve výši 7,75% p.a. z této jistiny od 1.10.2012 (důkaz: rozhodčí nález rozhodce Bc. Tomáše Kilijána, č.j. RN-Kili-02-2012 na čl. 8-9). Jelikož přiznaný nárok nebyl ve lhůtě uhrazen, dlužník podal dne 15. 11. 2012 návrh na nařízení exekuce (důkaz: návrh na nařízení exekuce ze dne 15. 11. 2012 na čl. 10). Ze sdělení Exekutorského úřadu Praha 9 pak vyplývá, že dosud nevymožená částka ke dni 7. 1. 2015 se sestává z jistiny ve výši 10.059.291,-Kč, úroků z prodlení ve výši 2.747.515,37 Kč, smluvní pokuty ve výši 464.000,-Kč a z nákladů soudního řízení ve výši 301.778,73 Kč (důkaz: sdělení EÚ Praha 9 ze dne 7. 1. 2015 na čl. 11). Z výpisu z katastru nemovitostí dále zjistil, že povinná společnost INDUSTRY PARK LOUKOV a.s., IČ: 24750620 ke dni 17. 6. 2015 vlastní soubor pozemků a budov na LV č. 6 pro k.ú. Loukov u Mnichova Hradiště, které jsou zajištěny exekutorským zástavním právem ve prospěch dlužníka (důkaz: výpis z katastru nemovitostí ze dne 17. 6. 2015 na LV č. 6, k.ú. Loukov u Mnichova Hradiště na čl. 13-15). Dne 29. 4. 2015 dlužník a žalovaný spolu uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí. V této smlouvě ujednali, že do 31. 7. 2014 strany uzavřou smlouvu o postoupení jistiny pohledávky za společností INDUSTRY PARK LOUKOV a.s., IČ: 24750620 ve výši 5.000.000,-Kč a to za úplatu 5.000.000,-Kč. (důkaz: smlouva o smlouvě budoucí ze dne 29. 4. 2014 na čl. 20-22). Dle této smlouvy strany uzavřely dne 24. 7. 2014 smlouvu o postoupení pohledávky, ve které postoupily předmětnou pohledávku za úplatu 5.000.000,-Kč splatnou do dne 31. 1. 2015 a ujednaly, že pohledávka dlužníka, spočívající v úplatě za postoupení, je započitatelná a to i jednostranně proti jakékoli pohledávce žalovaného (důkaz: smlouva o postoupení pohledávky ze dne 24. 7. 2014 na čl. 4-6). Z dohody o zápočtu soud dále zjistil, že dne 30. 7. 2014 se dlužník a žalovaný dohodli na zápočtu pohledávek žalovaného, které byly specifikovány jednotlivými doklady, proti pohledávce dlužníka na zaplacení úplaty za postoupení (důkaz: dohoda o zápočtu vzájemných pohledávek a závazku ze dne 30. 7. 2014 na čl. 7). Z obsahu insolvenčního spisu má soud dále za zjištěné, že insolvenční řízení bylo zahájeno na návrh věřitele dne 7. 7. 2014, dne 27. 11. 2014 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a na jeho majetek byl prohlášen konkurs, přičemž insolvenční správkyní byla ustanovena JUDr. Danuše Polláková Staňková, IČ: 66202434, se sídlem Jindřišská 1441, 530 02 Pardubice (důkaz: insolvenční spis sp. zn. KSPH 60 INS 18506/2014). Shora uvedené skutkové závěry soud posoudil podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ) a podle zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o.z.) Dle ust. § 111 IZ nerozhodne-li insolvenční soud jinak, je dlužník povinen zdržet se od okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, nakládání s majetkovou podstatou a s majetkem, který do ní může náležet, pokud by mělo jít o podstatné změny ve skladbě, využití nebo určení tohoto majetku anebo o jeho nikoli zanedbatelné zmenšení. Peněžité závazky vzniklé před zahájením insolvenčního řízení je dlužník oprávněn plnit jen v rozsahu a za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 1). Omezení podle odstavce 1 se netýká úkonů nutných ke splnění povinností stanovených zvláštními právními předpisy, k provozování podniku v rámci obvyklého hospodaření, k odvrácení hrozící škody, k plnění zákonné vyživovací povinnosti a ke splnění procesních sankcí. Dále se omezení podle odstavce 1 nevztahuje na uspokojování pohledávek za majetkovou podstatou (§ 168) a pohledávek jim postavených na roveň (§ 169); tyto pohledávky se uspokojují v termínech splatnosti, je-li to podle stavu majetkové podstaty možné (odst. 2). Právní úkony, které dlužník učinil v rozporu s omezeními stanovenými v důsledku účinků spojených se zahájením insolvenčního řízení, jsou vůči věřitelům neúčinné, ledaže si k nim dlužník nebo jeho věřitel předem vyžádal souhlas insolvenčního soudu (odst. 3). Dle ust. § 140 odst. 2 IZ započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele je po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky tohoto započtení byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak (odst. 2). Započtení podle odstavce 2 není přípustné, jestliže dlužníkův věřitel a) se ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem, nebo b) získal započitatelnou pohledávku neúčinným právním úkonem, nebo c) v době nabytí započitatelné pohledávky věděl o dlužníkově úpadku, anebo d) dosud neuhradil splatnou pohledávku dlužníka v rozsahu, v němž převyšuje započitatelnou pohledávku tohoto věřitele (odst. 3). Započtení podle odstavce 2 není rovněž přípustné v případech stanovených dále tímto zákonem nebo předběžným opatřením insolvenčního soudu (odst. 4). Dle ust. § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2). Soud nejprve posoudil přípustnost žaloby dle ust. § 160 IZ ve spojení ust. § 239 IZ. Žaloba byla podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku a to

žalobcem, který byl v době podání žaloby ustanoveným insolvenčním správcem v daném insolvenčním řízení. Žaloba tak byla podána včas a osobou oprávněnou. Na základě shora uvedených výsledků dokazování dospěl soud k těmto právním závěrům. Úprava odporovatelnosti právních úkonů (terminologicky se soud bude držet pojmosloví v insolvenčním zákoně, i když si je vědom toho, že zák. č. 89/2012 Sb. zavádí nový pojem právní jednání) je v insolvenčním zákoně řešena komplexně a nepoužijí se tak příslušná ustanovení občanského zákoníku. Jejím účelem je zamezit právním úkonům dlužníka, které by znamenaly zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění některého z věřitelů, přičemž plnění z neúčinného právního úkonu je třeba vydat zpět do majetkové podstaty. Insolvenční zákon taxativně vymezuje tři okruhy neúčinných právních úkonů, a to právní úkon bez přiměřeného plnění, zvýhodňující právní úkon a úmyslně zkracující právní úkon. Ust. § 235 IZ je pouze uvozujícím ustanovením bez vlastní skutkové podstaty (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 29 Cdo 677/2011, ze dne 27.2.2014). Právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí úkon, kterým se dlužník zavazuje poskytnout plnění bezúplatně či za podstatně nižší protihodnotu. Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu, přičemž takovým úkonem může být zejména úkon, jímž dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným, úkon, kterým dohodl změnu či nahrazení závazku ve svůj neprospěch, úkon, jímž prominul splnění nebo jinak dohodl či umožnil zánik nebo nesplnění svého práva anebo úkon, jimž poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku. Konečně úmyslně zkracujícím právním úkonem je úkon, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám. Tato úprava neúčinnosti právních úkonu je dále doplněna o neúčinnost právních úkonu, které by dlužník učinil poté, co nastaly účinky generálního inhibitoria v ust. § 111 IZ v rozporu se zde uvedenými podmínkami. (Taktéž je neúčinnost speciálně upravena v případě právních úkonů dlužníka za trvání účinků prohlášeného konkursu. Srov. ust. §§ 246, 248 IZ. Zde se však jedná o neúčinnost ze zákona.) Generálním inhibitoriem se rozumí, že od zahájení insolvenčního řízení je dlužník povinen zdržet se úkonů, kterými by došlo k podstatné změně ve skladbě, využití nebo určení majetku v majetkové podstatě anebo kterými by došlo k nikoli zanedbatelnému zmenšení tohoto majetku. Závazky dlužníka je tak možno po zahájení insolvenčního řízení uspokojovat pouze postupem dle insolvenčního zákona. Z výše citovaných ustanovení a vyložené právní úpravy vyplývá, že insolvenční zákon klade odlišné podmínky pro účinnost dispozičních úkonů dlužníka ve vztahu k jeho majetku v době před zahájením insolvenčního řízení a v době po zahájení tohoto řízení. Před zahájením insolvenčního řízení není dlužník v zásadě v dispozici se svým majetkem omezen, avšak jeho právní úkony nesmí být vůči věřitelům zkracující ve smyslu nepřiměřeného protiplnění (z majetkové podstaty je bez adekvátní hodnoty vyveden majetek), ve smyslu zvýhodnění jednoho z věřitelů (zlepšení pozice tohoto věřitele) nebo ve smyslu úmyslného zkrácení (jednání či opomenutí ve zlé víře). Výkladem ust. § 241 odst. 3 pak lze a contrario dovodit, že zvýhodněním věřitele před zahájením insolvenčního řízení samo o sobě není, pokud dlužník některému z věřitelů řádně a včas plní jeho pohledávku, byť takové plnění potenciálně znamená zmenšení budoucího rozsahu majetkové podstaty. Zvýhodněním se tedy bez dalšího nerozumí situace, kdy věřitel po právu získá před zahájením řízení vyšší plnění od dlužníka než ostatní věřitelé (toto taktéž odpovídá možnosti věřitele vymoci ve výkonu rozhodnutí či exekuci celou pohledávku bez ohledu na faktický úpadek dlužníka), nýbrž situace, kdy dlužník, aniž by k tomu byl povinen, poskytne věřiteli určitou výhodu. Zahájením insolvenčního řízení je tato dispozice dlužníka výrazně omezena, a to ve prospěch poměrného uspokojení věřitelů. Neúčinné jsou nejen právní úkony směřující ke zmenšení majetkové podstaty, ale taktéž úkony, jimiž by došlo k pouhé změně skladby majetku dlužníka. Od tohoto omezení je ovšem třeba odlišovat situaci, kdy věřitel jednostranně započte svou pohledávku proti pohledávce dlužníka. Zde platí výkladem a contrario ust. § 140 IZ, že započtení není až do rozhodnutí o úpadku zákonodárcem omezeno a připouští se tak možnost věřitelů jednostranně uplatnit vůči dlužníkovi zápočet své pohledávky, aniž by bylo porušeno ust. § 111 IZ, které směřuje k neúčinnosti právních úkonů dlužníka nikoli věřitele. I zde (aniž by se jednalo zvýhodňující právní úkon) se tak věřiteli fakticky dostává vyššího uspokojení, než pokud by svou pohledávku řádně přihlásil do řízení a byl uspokojen poměrně, avšak toto jednání je zákonodárcem chtěné (srovnej např. důvodovou zprávu k insolvenčnímu zákonu v ust. § 251 či rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2014, sp. zn. 2 VSPH 1938/2013 či ze dne 21. listopadu 2011, sp. zn. 2 VSPH 1274/2011), jelikož odstraňuje nehospodárnost (a pomalost) v řízení spočívající ve vedení jednotlivých sporů správce na plnění pohledávek dlužníka, přičemž správce má i jiné nástroje, jak zamezit neoprávněnému zápočtu ze strany věřitele (například žalobou na plnění pro domněle započtenou pohledávku věřitele). Lze tedy shrnout, že zápočet, i když představuje určité zvýhodnění věřitele, není proti smyslu a účelu insolvenčního řízení a naopak toto řízení zefektivňuje. Vztaženo na projednávanou věc pak má soud za to, že dohoda o zápočtu pohledávek uzavřená mezi dlužníkem a věřitelem dne 30. 7. 2014 není neúčinným právním úkonem v poměrech tohoto řízení. Jednak soud nemá důvod se odchylovat od ustáleného výkladu započtení v insolvenčním řízení a jednak nepovažuje za odporující úpravě insolvenčního řízení, pokud zápočet je proveden dohodou a nikoli jednostranným jednáním věřitele za situace, kdy dohoda ničeho nemění na právu věřitele jednostranně započíst svou pohledávku. Jednání dlužníka v tomto případě soud nepovažuje za rozporné s ust. § 111 IZ a opačný závěr považuje za odporující smyslu a účelu zákona. Jinak by soud posuzoval situaci, kdy by zápočet nebylo možno provést bez dohody s dlužníkem (srovnej ust. § 1991 o. z.), jelikož takové jednání by již mělo charakter zvýhodňujícího právního úkonu, neboť dlužník, aniž by k tomu byl povinen, by svým jednáním zvýhodnil některého z věřitelů. Proto soud odpůrčí žalobu v části týkající se předmětné dohody o započtení pohledávek zamítl. Na tomto závěru pak nemůže nic změnit ani, to, že v poměrech projednávaného insolvenčního řízení nebude případně možné k předmětné dohodě o zápočtu přihlížet, neboť zavazuje k plnění od počátku nemožnému (jak rozebráno níže). Uplatní-li se níže uvedený závěr, že právní úkon spočívající v postoupení předmětné pohledávky je právním úkonem vůči věřitelům neúčinným (ve smyslu ust. § 111 IZ ve spojení ust. § 236 IZ), pak optikou insolvenčních věřitelů k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nedošlo, pohledávka dlužníka nepřešla na věřitele a ke vzájemnému zápočtu s účinky vůči věřitelům ani nemohlo dojít, neboť zde nebyly splněny podmínky započitatelnosti, tedy existence dvou pohledávek stejného druhu, u kterých vzniklo právo na uspokojení, a které jsou uplatnitelné před soudem. V části řízení týkající se neúčinnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 25. 7. 2014, vyšel soud ze zjištění, že dlužník převedl na věřitele pohledávku za třetí společností za trvání insolvenčního řízení, tedy v době účinku generálního inhibitoria. Proto bez ohledu na to, zda bylo či nebylo zjištěno, že smlouva o postoupení je úkonem bez přiměřeného protiplnění či nikoli, a to zejména s ohledem na stejnou nominální výši postoupené pohledávky a sjednané úplaty, přesto se dle názoru soudu jedná o neúčinný právní úkon dle ust. § 111 IZ. Neúčinnost tohoto jednání dlužníka je založena tím, že uzavřením postoupní smlouvy došlo k podstatné změně ve skladbě majetku dlužníka bez souhlasu soudu. Podstatná změna ve skladbě majetku dlužníka spočívá v tomto směru dle názoru soudu sama o sobě v tom, že peněžitá pohledávka dlužníka za společností INDUSTRY PARK LOUKOV a.s., IČ: 24750620 byla postoupena žalovanému a nemůže pak být rozhodující, že se tak mohlo stát za peněžitý ekvivalent spočívající v úplatě za tuto postoupenou pohledávku. Byť účetně nedošlo ke změně v hodnotě dlužníkova jmění, přesto toto postoupení znamenalo (a to alespoň potenciálně) zhoršení postavení přihlášených věřitelů. Z hlediska celkového účelu souboru právních jednání dlužníka a žalovaného totiž uzavření postupní smlouvy vedlo k vytvoření umělého (tedy ze samotného vedení dlužníkova závodu nevyplývajícího) stavu umožňujícího provedení zápočtu pohledávky žalovaného oproti získání nové pohledávky za (alespoň potenciálně) solventnější třetí osobou, z jejíhož výtěžku mohli být poměrně uspokojování všichni přihlášení věřitelé, nikoli pouze žalovaný. Žalovanému tak bylo jednáním dlužníka umožněno, aby se vyhnul uspokojení své pohledávky v rámci insolvenčního řízení, jež lze z povahy věci očekávat pouze v omezené (poměrné) výši, a to prostřednictvím nabytí nové (alespoň potenciálně) likvidnější pohledávky. Jedná se tak dle názoru soudu o způsob podstatné změny skladby majetku dlužníka, která má vliv na uspokojení přihlášených věřitelů, jež je v rámci insolvenčního řízení po jeho zahájení nepřípustná. Ustanovení § 111 IZ stanoví, že neúčinnost je dána zákonem od počátku existence úkonu (srovnej dikci jsou vůči věřitelům neúčinné ) i když i zde je třeba rozhodnutí insolvenčního soudu o žalobě insolvenčního správce (viz ust. § 235 odst. 2 IZ). Na základě této skutečnosti pak je opodstatněn i shora uvedený závěr týkající se vadnosti (neplatnosti, resp. zdánlivosti) smlouvy o započtení ze dne 30. 7. 2014, neboť z hlediska věřitelů zde chyběly podmínky pro započtení. (Určení neplatnosti předmětné dohody však nebylo předmětem tohoto řízení.) Skutečnost, že si dlužník a žalovaný sjednali ve smlouvě o smlouvě budoucí postoupení této pohledávky před zahájením insolvenčního řízení, nemůže ničeho změnit na výše uvedených závěrech, neboť obligační závazek (tedy uzavřít smlouvu o postoupení pohledávky) nemůže změnit či popřít kogentní úpravu insolvenčního zákona, v tomto případě zákaz nakládání s majetkovou podstatou v rozporu s ust. § 111 IZ. Je zřejmé, že insolvenční zákon vstupuje do právních vztahů dlužníka a tyto vztahy autoritativně modifikuje tak, aby bylo možno naplnit účel insolvenčního řízení. V daném případě pak platí, že smluvní povinnost dlužníka k uzavření smlouvy o postoupení pohledávky nebylo možno po zahájení insolvenčního řízení naplnit, leda s vyžádaným souhlasem soudu. Na základě výše uvedeného soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno. V části řízení, kde se žalobkyně domáhala vydání (blíže nespecifikovaného) plnění z neúčinných právních úkonů byla žaloba vzata zpět a řízení v této části samostatným usnesením zastaveno. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 7 IZ ve spojení § 142 odst. 2 o.s.ř. a taktéž za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V souzené věci byl částečně úspěšný jak žalobce (50%) tak žalovaný (50%), a proto rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 22. ledna 2016 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v.r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Marcela Košťálová