60 ICm 2502/2014
Č.j. 60 ICm 2502/2014-50 (KSPA 60 INS 1402/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: JUDr. Tomáš Truschinger, Bašty 413/2, 602 00, Brno (insolvenční správce dlužníka Bohuslava anonymizovano , anonymizovano , a dlužnice Silvie anonymizovano , anonymizovano ), proti žalovanému: NEXTA CONSULTING s.r.o., Jozefa Gabčíka 350, 530 09, Pardubice, IČ 28773233, zast. Mgr. Janem Štanglem, advokátem se sídlem Bří. Škorpilů 44, 56601, Vysoké Mýto, o popření vykonatelné pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá proti dlužníkovi Bohuslavu anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 1.283.500,60 Kč.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 401,--Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Krajskému soudu v Hradci Králové, soudní poplatek ve výši 5.000,--Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na č.ú. 3703-6828511/0710, variabilní symbol 6042250214.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 1.283.500,60 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že se jedná o smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z dlužné částky. Ujednání o smluvní pokutě považuje za neplatné, a to s ohledem na výši smluvní pokuty, která je nepřiměřená, a jejímž sjednáním byly porušeny dobré mravy. V daném případě se jednalo o spotřebitelskou smlouvu a pohledávka byla navíc zajištěna jak majetkem dlužníka, tak majetkem třetí osoby. Došlo ke zřízení exekutorského zástavního práva na nemovitostech v kat. úz. Moravský Lačnov na listu vlastnictví č. 5877 (ve společném jmění dlužníka a jeho manželky) a na listu vlastnictví č. 5831 (v podílovém spoluvlastnictví dlužníka a jeho manželky vždy ve výši podílu 1/2). Dále bylo zřízen o zástavní právo na majetku třetí osoby, a to paní Věry anonymizovano . Splnění povinnosti dlužníka bylo zajištěno rovněž převzetím závazku. K zesplatnění došlo k 21.4.2014 a smluvní pokuta je požadována z jistiny navýšené o kapitalizovaný úrok z půjčky za období od 22.4.2013 do 16.4.2014. Smluvní pouta je zjevně nepřiměřená, kdy představuje trojnásobek původní pohledávky. Nepoctivost je dále spatřována v pluralitě zástavních práv, kdy hodnota zajištěného majetku významně přesahuje původní pohledávku.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že soud by měl hodnotit rovněž naplnění preventivně sankční funkce smluvní pokuty, dále považovat sjednanou výši pokuty s předpokládanou výší možných škod hrozících při porušení smluvní povinnosti, kdy dlužníci v době uzavírání smlouvy věděli, že půjčované peněžní prostředky pocházejí ze zdroje mimo žalovaného a že i žalovaný je vázán smluvně k jejich včasnému vrácení a musel by případně i on sám hradit smluvní pokutu. Rovněž by měl být zohledněn význam a hodnota zajišťované povinnosti a existence zvýšeného rizika. Dále uvedl, že smluvní pokutu v této výši navrhli samotní dlužníci. Není pak právně významné, že pokuta dosáhne značné výše v důsledku dlouhotrvajícího prodlení. K otázce přezajištění uvedl, že se jednalo ve dvou případech o exekutorské zástavní právo zřízené až v rámci exekuce. Při jednání dále uvedl, že sami dlužníci v podaném insolvenčním návrhu počítali s výši smluvní pokuty tak, jak byla přihlášena. Podstatné by pak mělo být, jaká je procentní výše denní sazby smluvní pokuty, a pokud by soud měl za to, že 0,5 % denně je nepřiměřené, navrhl, aby smluvní pluta byla případně přiznána v přiměřené výši.

Při jednání dále žalobce navrhl výslech jednatele žalovaného Martina Chlupa za účelem zjištění, kým byla výše smluvní pokuty nabídnuta, jak bylo jednáno s dlužníky a jaké byly zdroje financování částek, které si žalovaný musel pro poskytnutí půjčky obstarat. Žalobce s ohledem na důkazní návrhy žalovaného navrhl výslech dlužníků.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalovaného (přihlášená jako vykonatelná) byla popřena při přezkumném jednání dne 1.7.2014 a žaloba byla správcem soudu doručena dne 24.7.2014, tj. ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, tedy včas dle § 199 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužníka a jeho manželky byl zjištěn úpadek, bylo povolení oddlužení a insolvenčním správcem byla ustanoven žalobce (účinky rozhodnutí o úpadku nastaly dne 17.4.2014.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalovaný si vůči dlužníkovi včas přihlásil tři vykonatelné pohledávky v celkové výši 2.044.887,70 Kč. První pohledávka představovala nesplacenou půjčku ve výši 408.775,10 Kč ze smlouvy č. 5129631607. Dlužník uhradil pouze splátku ve výši 2.850,--Kč splatnou dne 20.12.2012 bez částky za vedení úvěrového účtu, dále dne 21.3.2013 částku 6.150,--Kč a žalovaný tuto částku započetl na splátku splatnou dne 20.1.2013, která však měla činit 6.158,80 Kč a neuhrazeno tak zůstalo 8,80 Kč. Dlužník tak dluží na první splátce 150,--Kč za vedení účtu, dále na splátku splatnou dne 20.1.2013 částku 8,80 Kč a dále na splátky splatné dne 20.2.2013, 20.3.2013 a 20.4.2013 vždy 6.158,80 Kč. Dluh se stal celý splatný ke dni 21.4.2013. Pohledávka 2 ve výši 1.283.500,60 Kč pak představuje smluvní pokutu 0,5 % denně z dlužné částky 715.042,10 Kč od 22.42013 do 16.4.2014. Pohledávka 3 představuje kapitalizovaný úrok z půjčky ve výši 306.267,--Kč. Vykonatelnost všech tří pohledávek byla dovozována z notářského zápisu NZ 129/2012, N 144/2012. U všech pohledávek bylo uplatněno zajištění na základě exekutorského zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví dlužníka a jeho manželky a dále bylo zmíněno zajištění majetkem třetí osoby na základě zástavní smlouvy ze dne 29.11.2012.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávky žalovaného plyne, že nebyly popřeny dílčí pohledávky 1 a 3. Insolvenční správce popřel pravost celé dílčí pohledávky 2 ve výši 1.283.500,60 Kč z důvodu, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, smluvní pokuta byla sjednána v nepřiměřené výši v rozporu s dobrými mravy.

Ze smlouvy o půjčce číslo 5129631607 ze dne 29.11.2012 soud zjistil, že žalovaný poskytl dlužníkovi půjčku ve výši 410.500,--Kč a dlužník se zavázal tuto půjčku spolu s úroky z půjčky 12,5 % ročně splácet v pravidelných 121. měsíčních splátkách, z toho 119 ve výši 6008,80 Kč, jedné splátky ve výši 2.850,60 Kč a jedné ve výši 5.995,10 Kč vždy k 20. dni v měsíci spolu s poplatkem za vedení úvěrového účtu 150,--Kč měsíčně, a to počínaje 20.12.2012. Pro případ prodlení s hrazením nejméně tří splátek se celá jistina a úroky stávají splatnými (čl. 3 odst. 2). V čl. 3 odst. 4 byl pro případ prodlení sjednán úrok z prodlení ve výši 0,5 % denně z dlužné částky a v čl. 3 odst. 6 byla sjednána smluvní pokuta rovněž ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, nejméně 100.000,--Kč. V čl. 5 bylo zmíněno, že k zajištění byla sjednána zástavní smlouva k nemovitostem na listu vlastnictví č. 6999 v kat. úz. Svitavy-předměstí.

Ze splátkového kalendáře, který dlužník rovněž podepsal, soud zjistil, že v 121 splátkách splatných od 20.12.2012 do 20.12.2022 měl dlužník uhradit na jistině 410.500,--Kč, na úrocích 313.392,90 Kč, tj. celkem 723.892,90 Kč.

Z notářského zápisu NZ 129/2012 N 144/2012 ze dne 29.11.2012 soud zjistil, že dlužník se zavázal splnit své závazky plynoucí ze shora uvedené smlouvy o půjčce včetně sjednaných úroků z prodlení a sjednané smluvní pokuty (viz výše), a současně se dlužník s věřitelem (žalovaným) dohodl na vykonatelnosti daného notářského zápisu.

Z výpisů z katastru nemovitostí soud zjistil, že k v rámci vymáhání pohledávek dle shora uvedené smlouvy bylo zřízeno exekučními příkazy ze dne 16.10.2013 exekutorské zástavní právo k nemovitostem v kat. úz. Moravský Lačnov, a to k rozestavěné budově ve společném jmění dlužníka a jeho manželky (list vlastnictví č. 5877), a ke stavební parc. č. 2209 a pozemkovým parc. č. 1515/6 a 1515/7 v podílovém spoluvlastnictví dlužníka a jeho manželky, každý podíl 1/2 (na listu vlastnictví č. 5831).

Ze zástavní smlouvy ze dne 29.11.2012 a z informativních výpisů z katastru nemovitostí soud zjistil, že k zajištění pohledávek ze shora uvedené smlouvy o půjčce bylo zřízeno zástavní právo k bytové jednotce č. 1778/4 v budově čp. 1777, 1778, 1779 na stavebních parc. č. 2258, 2259 a 2260/2, a ke spoluvlastnickým podílům 81/2500 na společných částech budovy a na stavebních parcelách. Tyto nemovitosti byly ve vlastnictví Věry anonymizovano , tj. osoby odlišné od dlužníků.

Ze zprávy č. 4 o stavu výstavby ze dne 27.10.2010 soud zjistil, že obvyklá cena nemovitostí ve vlastnictví dlužníka a jeho manželky (tj. budoucí stavby rodinného domu s příslušenstvím a s pozemky) činila 1.716.950,--Kč.

Z internetových stránek www.nexta-finance.cz soud zjistil, že žalovaný působí v oblasti finančního poradenství a exekucí již do roku 2009 a zabývá se exekucemi a oddlužením, vyřízením hypoték a půjček, finančními investicemi, vyhledáváním investorů, realitní činností a poskytováním půjček, úvěrů či hypoték.

Z vlastní činnosti je pak soudu známo, že žalovaný si opakovaně přihlašuje vůči různým dlužníkům pohledávky ze smluv o půjčce, a to mimo jiné i smluvní pokuty ve výši 0,5 % denně, tj. smluvní pokuty sjednané ve stejné výši jako v tomto řízení-např. sp.zn. KSPA 56 INS 5232/2015 (přihláška P7), KSPA 59 INS 1856/2015 (přihláška P9) či KSPA 44 INS 31340/2014 (přihláška P4). Skutečnost, že žalovaný smluvní pokutu takto běžně sjednává a požaduje, pak plyne i z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 20 Co 156/2015-64 ze dne 12.5.2015 (viz čl. 41).

Soud již neprováděl výslech jednatele dlužníka Martin Chlupa, jak navrhoval žalovaný, ani výslech dlužníka či jeho manželky, jak navrhoval žalobce, neboť těmito výslechy mělo být zjištěno, kým byla smluvní pokuta nabídnuta. Ze shora uvedeného však plyne, že žalovaný smluvní pokutu 0,5 % denně běžně po svých klientech požaduje a v tomto případě se tedy nejednalo o žádnou výjimku vyplývající z nestandartního vztahu mezi žalovaným (podnikatelem) a dlužníkem (spotřebitelem). Rovněž tak není pro rozhodnutí podstatné, odkud měl žalovaný zdroje po poskytnutí půjček, a zda o tom dlužník věděl či nikoli (viz dále). K výši smluvní pokuty je pak nutno dodat, že je obvyklé, když dlužník, který je ve finanční tísni, podepíše smlouvou s jakoukoli výší smluvní pokuty. To ovšem samo o sobě neznamená, že by takto sjednaná smluvní pokuta nemohla být neplatná pro rozpor s dobrými mravy.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 39 občanského zákoníku (platného do 31.12.2013-dále jen občanský zákoník ) neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 52 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.

Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovu věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 občanského zákoníku při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

V daném případě se jedná o vykonatelnou pohledávku dle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti, avšak neuplatní se zde omezení dle § 199 odst. 2 IZ, neboť se nejedná o pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím soudu či jiného příslušného orgánu.

Mezi stranami byla uzavřena smlouva o půjčce dle § 657 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný ji uzavíral jako podnikatel a dlužník jako spotřebitel a jedná se tedy o spotřebitelské smlouvy dle § 52 a násl. občanského zákoníku. Žalovaný poskytl žalobci půjčku ve výši 410.500,--Kč, dlužník půjčky řádně nesplácel a v souladu s čl. 3 odst. 2 smlouvy o půjčce se závazek stal v celém rozsahu splatným ke dni 21.4.2013. Ohledně poskytnutí půjčky a jejího zesplatnění nebylo mezi stranami sporu.

Soud dospěl k závěru, že způsob, jakým byla smluvní pokuta sjednána, představuje značnou nerovnováhu v právech a povinnostech spotřebitele dle § 56 občanského zákoníku a ujednání o ní je proto neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku a tudíž neplatné i dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy.

Ve smlouvě o půjčce si strany ujednaly, že kromě poskytnuté půjčky 410.500,--Kč uhradí dlužník žalovanému dalších 313.392,90 Kč (kapitalizovaný úrok z půjčky) za 121 měsíců. Úrok byl sjednán ve výši 12,5 %. Takto sjednané parametry nepovažuje soud za nepřiměřené. Žalovaný pak má zjištěn jednak nedoplatek na samotné poskytnuté částce 408.775,10 Kč a dále má zjištěn nedoplatek na kapitalizovaných úrocích z půjčky ve výši 306.267,--Kč. Vedle toho však žalovaný požaduje smluvní pokutu 1.283.500,--Kč. Smluvní pokuta sice byla sjednána ve výši 0,5 % denně, avšak žalovaný ji požaduje nejen ze samotné poskytnuté částky, ale rovněž z dlužných úroků, tedy z částky 715.042,10 Kč. Smluvní pokuta 0,5 % denně pak z této částky činí 3.575,--Kč, což je ovšem již 0,8 % denně ze skutečně poskytnuté částky 410.500,--Kč.

Soud se je vědom judikatury Nejvyššího soudu ČR, z níž plyne, že za určitých okolností je smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky přiměřená a ujednání o ní není neplatné, a že výše smluvní pokuty je jen jedním z rozhodujících hledisek, avšak na nepřiměřenost nelze usuzovat z celkové výše smluvní pokuty, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Rozhodnutí o přiměřenosti výše smluvní pokuty, na něž odkazoval žalovaný, se však nezabývala smluvní pokutou v rámci spotřebitelských úvěru či spotřebitelských půjček. Např. rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 1682/2007 se týkalo situace, kdy účastnící udržovali intimní vztah a byla mezi nimi poskytnula bezúročná půjčka. V rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 5364/2007 se jednalo o bezúročnou půjčku mezi fyzickými osobami a smluvní pouta byla sjednána pro případ nepřevedení pozemků. V rozhodnutí sp.zn. 33 Cdo 2776/2008 byla řešena situace, kdy žalobce označená jako mandatář a žalovaný s manželkou označení jako mandant uzavřeli smlouvu označenou jako smlouva mandátní exkluzivní uzavřená na základě dohody stran podle ustanovení § 566 a násl. obchodního zákoníku , v jejímž článku I.2. se žalobkyně zavázala zajišťovat pro žalovaného a jeho manželku příležitosti k prodeji označených nemovitostí. Z dalších rozsudků Nejvyššího soudu ČR lze zmínit např. sp.zn. 32 Cdo 1432/2010, kdy se jednalo o závazek ze smlouvy o podnájmu nebytových prostor v rámci tichého společenství, rozsudek sp.zn. 33 Cdo 4377/2008, který se sice zabýval půjčkou, avšak není zřejmé, zda se jednalo o půjčku v rámci spotřebitelského vztahu, tj. že by žalobce Loděnice Lipno s.r.o. poskytoval žalovanému půjčku jako dodavatel spotřebiteli, dále např. sp.zn. 33 Odo 810/2006 či sp.zn. 33 Odo 1779/2006, kdy z obsahu rozsudků je zřejmé, že ani v jednom případě se nezabývaly otázkou přiměřenosti smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a tím, zda nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nezpůsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnost v právech a povinnostech stran. V rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp.zn. 20 Co 156/2015-64, na nějž žalovaný poukazoval, byl žalobcem Nexta Finance s.r.o. (tj. žalovaný a věřitel v tomto insolvenčním řízení) a jednalo se rovněž o spotřebitelskou smlouvu-odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta 0,5 % denně není nepřiměřená, avšak z odůvodnění plyne, že byla poskytnuta půjčka 100.000,--Kč a nebyly požadovány žádné kapitalizované úroky z půjčky, ale pouze náklady spojené s vymáháním ve výši 3.000,--Kč, a smluvní pokuta byla navíc požadována ze skutečně poskytnuté částky 100.000,--Kč, tj. ve výši 500,--Kč denně (nikoli ze součtu jistina a úroků) -nejednalo se tedy o skutkově obdobný případ.

Soud dále vycházel rovněž z názorů formulovaných Ústavním soudem v nálezu sp.zn. I. ÚS 728/10, kde Ústavní soud dospěl k závěru, že zásada smluvní volnosti je v daném případě modifikována účelem a smyslem sankčního a motivačního mechanismu institutu úroků z prodlení; jejich použití je možné a zákonné, jejich výše však nemůže být bezbřehá. Pokud bývá v judikatuře zdůrazňováno, že porušení zásad poctivého obchodního styku při uplatnění nároku na úrok z prodlení je nutno zkoumat ve vazbě na konkrétní okolnosti, na zásadu řádného a včasného plnění závazků a že rozpor právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat v každém případě individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a k jejich tehdejšímu postavení, je samozřejmě taková úvaha potud správná, pokud sama výše těchto úroků nemá spíše než motivační charakter právě charakter šikanózní. Částka, kterou je povinen platit subjekt, jenž se dostane do prodlení, odpovídající úroku 182 % ročně, jako je tomu právě ve zkoumaném případě, je již očividně (rovněž) za hranicí, kterou lze považovat podstatě a smyslu daného institutu úroku z prodlení za adekvátní. Na tom nic nemění to, že úroky byly sjednány pro prvních 30 dnů prodlení ve výši 0,1 %, a až následně pro delší prodlení byly sjednány úroky ve výši 0,5 %. Důsledkem toho je hrubý nepoměr mezi vzájemnými povinnostmi stran, které mezi sebou vedly spor. Žalobci tak bylo přiznáno tolik, kolik by zdaleka nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky a ani si nelze představit jinou investici, která by nabízela obdobný zisk. Jak již bylo uvedeno, smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno-podle názoru Ústavního soudu-dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima každému co jeho jest ; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. Toto rozhodnutí se týkalo obchodního sporu z kupní smlouvy a k obdobným závěrům pak Ústavní soud dospěl i v nálezu sp.zn. I. ÚS 728/10, který se týkal smlouvy o dílo. Byť se primárně v těchto nálezech jednalo o výši smluvního úroku z prodlení, je zřejmé, že obdobné závěry lze vztáhnout i na smluvní úroky sjednaným v procentní sazbě za určité období (tedy shodným způsobem jako úroky), a to navíc ve spotřebitelských smlouvách.

Na nepřiměřenost a nevyváženost smluvní pokuty ve vztahu ke spotřebiteli soud v daném případě usoudil ze sjednané výše smluvní pokuty, resp. z jejího procentního denního vyjádření, která sice představuje 0,5 % ze součtu dlužné jistiny a dlužných úroků z úvěru, avšak při poměření k samotné jistině představuje smluvní pokuta 0,8 % denně ze skutečně poskytnuté částky. V daném případě pak smlouva nebyla sjednána jako bezúročná, ale dlužník se zavázal spolu s jistinou hradit i sjednaný úrok. Jak vyplývá ze shora uvedeného, nelze na nepřiměřenost smluvní pokuty usuzovat pouze z její celkové výše, avšak ani nelze od celkové částky zcela odhlédnout. Požadovaná smluvní pokuta za necelý rok přestavuje trojnásobek skutečně poskytnuté částky. Smluvní pokuta v této výši pak již neplní preventivní, uhrazovací ani motivačně sankční funkci, ale je pouze způsobem pro generování dalších pohledávek podstatně převyšujících původní dluh. Žalovaný poukazoval na to, že i on sám musel dané finanční prostředky vrátit a případně hradit smluvní pokutu. K tomu je nutno uvést, že žalovaný sám na svých internetových stránkách deklaruje, že v oblasti finančního poradenství a poskytování půjček či úvěrů se pohybuje již od roku 2009. Skutečnost, že věřitel-profesionál si prostředky na poskytnutí půjčky sám musí získat z cizích zdrojů za určitých smluvních podmínek, je plně věcí věřitele, jehož předmětem činnosti je poskytování úvěru a půjček, a jedná se o jeho vlastní podnikatelské riziko, které nelze přenášet ve všech důsledcích na spotřebitele. Pro spotřebitele je zcela nerozhodné, zda poskytnuté částky pocházejí z vlastního majetku věřitele či zda si je věřitel obstará z cizích zdrojů. Pokud pak současně žalovaný poukazoval na zvýšené riziko při poskytnutí úvěru, je nutno podotknout, že je vždy věcí věřitele, zda půjčku poskytne či nikoli. V rámci svého podnikání musí počítat s tím, že pokud půjčuje rizikovým klientům (např. klientům, kteří nedosáhnou na půjčky v tzv. kamenných bankách) je jeho rizikem, že tyto půjčky nedostane vráceny a že určitá část půjček bude obtížně vymahatelná či nedobytná. Nic nebrání, aby případnou rizikovost věřitel zohlednil ve vyšších poplatcích či odměně za poskytnutí úvěru či ve vyšších smluvních pokutách či vyšším zajištění půjčky, avšak ani tady nejsou možnosti věřitele bezbřehé a i takováto ujednáni musejí být přiměřené ve vztahu k ochraně spotřebitele. Zde je nutno rovněž poukázat na § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelských úvěrech ve znění účinném do 24.2.2013, z něhož plyne, že věřitel před uzavřením smlouvy je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Z výpisu z katastru nemovitostí pak plny, že již v roce 2012 před uzavřením smlouvy probíhaly exekuce či výkony rozhodnutí zapsané na daných nemovitostech.

Soud na rozdíl od žalobce nemá za to, že by poskytnutá půjčka byla přezajištěna. Jak poukázal žalovaný, ke zřízení exekutorských zástavních práv došlo až v rámci vymáhání pohledávek, a to jako způsob provedení exekuce. Při samotném sjednávání půjčky bylo zajištění formou zástavního práva sjednáno pouze na bytovou jednotku ve vlastnictví třetí osoby. Kombinaci zástavní smlouvy a smluvní pokuty pak soud nepovažuje za ujednání, které by odporovalo ustanovením na ochranu spotřebitele. Je však nutno poukázat na to, že ve smlouvě o půjčce byly sjednány (byť pak nebyly přihlášeny) rovněž smluvní úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně, tedy ve stejné výši jako samotná smluvní pokuta. Soud má za to, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné i s ohledem na takto kumulativní sjednání smluvní pokuty a smluvních úroků z prodlení, což by v důsledku znamenalo, že při ročním prodlení by věřitel byl oprávněn požadovat na smluvních pokutách a na smluvních úrocích z prodlení částku cca 2.600.000,--Kč (ve srovnání se skutečně poskytnutou částku 410.500,--Kč). Ujednání o výše smluvní pokuty je pak nepatné i z toho důvodu, že smluvní pokuta měla vždy činit minimálně 100.000,--Kč, tj. z textu smlouvy o půjčce plyne, že tuto částku by věřitel mohl požadovat při prodlení s jakoukoli výší závazků při jakkoli krátké době prodlení.

Protože ujednání o výši smluvní pokutě zjevně zakládá ve vztahu k dlužníkovi jako spotřebiteli značnou nerovnost, dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné dle § 39 a § 55 odst. 2 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy a pro nepřiměřenost ujednání v rámci spotřebitelského vztahu. Žalovaný případně požadoval přiznání smluvní pokuty v přiměřené výši. K tomu je nutno uvést, že v daném případě se jednalo o smluvní pokutu sjednanou v rámci spotřebitelské smlouvy o půjčce, nikoli v rámci obchodně závazkového vztahu, kde by bylo možno uplatnit moderaci dle § 301 obchodního zákoníku účinného do 31.12.2013. I pokud by se jednalo o smlouvu o úvěru, která podléhá režimu obchodního zákoníku, tak s odkazem na spotřebitelský charakter by se moderace dle § 301 obchodního zákoníku neuplatnila. Soud vychází z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, ze dne 14.

10. 2009, kde byl vyjádřen názor, že smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v § 300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty . V daném případě pak zavázaným není podnikatel a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě včetně moderace se neuplatní. Ujednání o smluvní pokutě je neplatné jako celek a na základě neplatného ujednání nelze přiznat žádný nárok, a to ani na případnou přiměřenou smluvní pokutu. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla uzavřena za účinnosti starého občanského zákoníku, nelze na danou věc použít s odkazem na § 3073 nového občanského zákoníku ani ustanovení § 2051 nové občanského zákoníku, který nyní umožňuje nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že podaná žaloba je důvodná, žalovanému nárok na zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy o půjčce nevznikl, neboť ujednání o výši smluvní pokuty nebylo platně sjednáno.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. Žalobce byl ve věci úspěšný a žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení. Žalobce vyúčtoval své náklady pouze ve výši cestovného 401,--Kč, což doložil kopií jízdenky z Brna do Pardubic a zpět ze dne 5.6.2015 (jednání před soudem). Soud mu proto přiznal náklady řízení v této výši.

Výrok III. je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobce je od soudních poplatků osvobozen dle 11 odst. 2 písm. citovaného zákona, žalovaný nemá proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení a sám není od poplatků osvobozen. Výše poplatku pak činí 5.000,--Kč dle položky 13, bod 1, písm. a) sazebníku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 12. června 2015 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marie Severinová