60 ICm 2360/2015
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 2360/2015-91 (KSPH 60 INS 29733/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, PhD. ve věci žalobce Marcela Chovančáková, nar. 5. 5. 1974, bytem Lidická 82, 252 61 Jeneč, zastoupeného Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem Wahingtonova 1622, 11000 Praha 1, proti žalovanému JUDr. Ing. Helena Horová, se s ídlem V Luhu 18, Praha 4, insolvenčnímu správci dlužníka Milana anonymizovano , anonymizovano , bytem Chrášťany 40, zastoupenému Mgr. Karlem Somolem, advokátem se sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1, o vyloučení věci z majetkové podstaty,

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal vyloučení z majetkové podstaty dlužníka 1/2 výtěžku zpeněžení poze mku p.č. st. 659 včetně rozestavěné budovy be z č.p., pozemku p.č. 357/10, poze mku p.č. 358/7, vše v k.ú. Jeneč u Prahy a obci Jeneč, ve výši 1.245.000,-Kč, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 12.342,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Od ůvo d ně n í :

Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 16. 6. 2015 se žalobkyně domáhala proti žalované vydání rozsudku, jímž by byla z majetkové podstaty dlužníka Milana anonymizovano vyloučena polovina výtěžku zpeněžení nemovitostí-pozemku parc. č. St. 659 o výměře 71 m(zastav plocha a ěná nádvoří), jehož součástí je rozestavěná budova, pozemku parc. č. 357/10 o výměře 76 m (zahrada), pozemku parc. č. 358/7 o ýměře v 84 m (ostatní plocha), vše v k. ú. Jeneč u Prahy, obec Jeneč, zapsáno na LV č. 453 (dále jen nemovitosti ). Svůj návrh odůvodnila tím, že nemovitosti náležely do společného jmění manželů a byly nesprávně žalovanou-insolvenční správkyní manžela žalobkyně-jako celek pojaty do soupisu majetkové podstaty Milana anonymizovano . Předtím, než byla žalobkyně o této skutečnosti žalovanou vyrozuměna, byl v jejím insolvenčním řízení zjištěn její úpadek a bylo povoleno oddlužení. Její insolvenční správce pojal do soupisu majetkové podstaty spoluvlastnický podíl žalobkyně na nemovitostech o velikosti jedné poloviny z titulu vypořádání společného jmění žalobkyně a Milana anonymizovano . O této skutečnosti insolvenční správce žalobkyně žalovanou řádně vyrozuměl a lhůta pro podání žaloby na vyloučení věci z majetkové podstaty uběhla marně. Následně žalovaná vyrozuměla žalobkyni o tom, že do soupisu majetkové podstaty dlužníka Milana anonymizovano pojala nemovitosti jako celek. Dle žalobkyně nemůže být její podíl na nemovitostech ve výši jedné poloviny, potažmo podíl na výtěžku ze zpeněžení nemovitostí, zapsán do majetkové podstaty Milana anonymizovano , neboť žalované marně uplynula lhůta k vyloučení tohoto podílu z majetkové podstaty žalobkyně, a musí být proto ze soupisu majetkové podstaty dlužníka vyloučen.

Žalovaná nárok uplatněný podanou žalobou neuznala a uvedla, že nemovitosti sepsala do majetkové podstaty dlužníka Milana anonymizovano jako celek s tím, že vypořádání společného jmění manželů Chovančákových nelze provést, neboť jeho celková hodnota nedostačovala na uspokojení všech závazků dlužníka. Žalovaná upozornila na to, že celý výtěžek ze zpeněžení nemovitostí bude sloužit k uspokojení stejných věřitelů bez ohledu na to, do které majetkové podstaty budou nemovitosti sepsány, neboť zajištění věřitelé své pohledávky přihlásili v obou insolvenčních řízeních. Současně namítla, že žalobkyně mohla sama podat žalobu na vypořádání společného jmění manželů, pokud s jejím postupem spočívajícím v soupisu nemovitostí jako celku do majetkové podstaty Milana anonymizovano nesouhlasila.

Na základě provedených důkazů a obsahu insolvenčního spisu soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním a k závěru o celkovém skutkovém stavu. Dne 23. 10. 2013 bylo zahájeno insolvenční řízení s dlužníkem Milanem Chovančákem, které je vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 21733/2013. Insolvenční správkyní výše jmenovaného dlužníka byla ustanovena žalovaná a současně bylo rozhodnuto o řešení úpadku dlužníka konkursem, který bude projednán jako nepatrný. V tomto insolvenčním řízení přihlásil svou pohledávku mj. věřitel QI investiční společnost, a. s. s pohledávkou ve výši 2.223.451,53 Kč a věřitel BEVESTAV, s. r. o. s pohledávkou ve výši 1.435.207,-Kč. Označené pohledávky byly přihlášeny jako zajištěné zástavním právem na Nemovitostech. Žalovaná pojala dne 3. 10. 2014 do soupisu majetkové podstaty nemovitosti jako součást nevypořádaného společného jmění manželů Milana anonymizovano a žalobkyně (soupis majetkové podstaty dlužníka Milana anonymizovano ze dne 3. 10. 2014) (dáno z obsahu insolvenčního spisu). Dne 2. 9. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení se žalobkyní, které je vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 23928/2014 (důkaz: vyhláška o zahájení insolvenčního řízení Marcely Chovančákové ze dne 2. 9. 2014). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2014 byl zjištěn úpadek žalobkyně a bylo rozhodnuto o povolení řešení

úpadku oddlužením. Stejným rozhodnutím byl insolvenčním správcem žalobkyně ustanoven Ing. Ivan Mikeš (důkaz: usnesení Krajského soudu v Praze, č. j. KSPH 60 INS 23928/2014-A-11, ze dne 29. 12. 2014). Dne 26. 1. 2015 sepsal insolvenční správce žalobkyně do její majetkové podstaty spoluvlastnický podíl na nemovitostech ve výši jedné poloviny s tím, že jde o spoluvlastnický podíl na nevypořádaném společném jmění manželů (důkaz: soupis majetkové podstaty dlužnice Marcely Chovančákové ze dne 26. 1. 2015). Insolvenční správce žalobkyně následně o tomto soupisu vyrozuměl žalovanou jako insolvenční správkyni dlužníka Milana anonymizovano . Vyrozumění, v němž bylo zahrnuto poučení o možnosti podat vylučovací žalobu, bylo žalované doručeno dne 28. 1. 2015 (důkaz: vyrozumění o zapsání věci do soupisu majetkové podstaty dlužnice Marcely Chovančákové včetně dodejky). Lhůta pro podání žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty marně uplynula dne 27. 2. 2015. Žalovaná dne 5. 2. 2015 upravila soupis majetkové podstaty dlužníka Milana anonymizovano k ve vztahu k nemovitostem tak, že je sepsala do soupisu majetkové podstaty dlužníka jako celek s odkazem na § 274 insolvenčního zákona. Dne 17. 2. 2014 žalovaná předmětné nemovitosti vydražila. Žalovaná vyrozuměla žalobkyni o uvedené změně soupisu majetkové podstaty dlužníka Milana anonymizovano dne 19. 5. 2015 (dáno z obsahu insolvenčního spisu).

Shora zjištěný skutkový stav soud posoudil podle zák. č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění účinném ke dni provedení (prvního) soupisu majetkové podstaty dlužníka, tj. 3. 10. 2014 (srov. čl. II zákona č. 294/2013 Sb., kterým bylo ustanovení insolvenčního zákona novelizováno s účinností od 1. 1. 2014), jenž v dalším průběhu řízení nedoznal změn.

Podle § 205 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen insolvenční zákon , též IZ ) jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

Podle § 205 odst. 3 insolvenčního zákona je-li dlužník spoluvlastníkem majetku podle odstavců 1 a 2, náleží do majetkové podstaty podíl dlužníka na tomto majetku. Majetek podle odstavců 1 a 2 náleží do majetkové podstaty i tehdy, je-li ve společném jmění dlužníka a jeho manžela.

Podle § 209 odst. 1 insolvenčního zákona zjišťování majetkové podstaty zajišťuje od svého ustanovení insolvenční správce nebo předběžný správce, i když nejde o osobu s dispozičními oprávněními. Přitom je povinen řídit se pokyny insolvenčního soudu.

Podle § 217 odst. 1 insolvenčního zákona soupis majetkové podstaty je listinou, do níž se zapisuje majetek náležející do majetkové podstaty. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným tímto zákonem; učinit tak může jen osoba s dispozičními oprávněními. Soupis provádí a soustavně doplňuje insolvenční správce v průběhu insolvenčního řízení, a to podle pokynů insolvenčního soudu a Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková součinnosti věřitelského výboru. Tato jeho povinnost nezaniká uplynutím doby.

Podle § 224 odst. 1 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014, insolvenční správce, který zapíše do soupisu věci, práva, pohledávky a jiné majetkové hodnoty, které nenáleží dlužníku nebo jejichž zahrnutí do majetkové podstaty je sporné zejména proto, že k nim třetí osoba uplatňuje práva, která to vylučují, do soupisu poznamená, komu sepisovaný majetek náleží, nebo kdo k němu uplatňuje své právo. Tuto osobu insolvenční správce písemně vyrozumí o zahrnutí majetku do soupisu a na její žádost jí o tom vydá osvědčení. Osvědčení musí vždy obsahovat i uvedení důvodu, pro který insolvenční správce tento majetek sepsal.

Podle § 224 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2014, vyrozumění podle odstavce 1 musí obsahovat i poučení o možnosti podat vylučovací žalobu a o následcích zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.

Podle § 225 odst. 1 insolvenčního zákona osoby, které tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut proto, že to vylučuje jejich právo k majetku nebo že tu je jiný důvod, pro který neměl být zahrnut do soupisu, se mohou žalobou podanou u insolvenčního soudu domáhat rozhodnutí, že se tento majetek vylučuje z majetkové podstaty.

Podle § 225 odst. 2 insolvenčního zákona žaloba musí být podána proti insolvenčnímu správci, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy osobě uvedené v odstavci 1 bylo doručeno vyrozumění o soupisu majetku, k němuž uplatňuje právo. Lhůta je zachována, dojde-li žaloba nejpozději posledního dne lhůty insolvenčnímu soudu.

Podle § 225 odst. 3 insolvenčního zákona nebyla-li žaloba podána včas, platí, že označený majetek je do soupisu pojat oprávněně. Totéž platí i tehdy, jestliže insolvenční soud žalobu zamítl, nebo jestliže řízení o žalobě zastavil nebo ji odmítl.

Podle § 225 odst. 6 insolvenčního zákona byla-li zpeněžena věc, která neměla být pojata do soupisu, má její vlastník právo na vydání výtěžku zpeněžení; jeho právo na náhradu škody tím není dotčeno.

Podle § 228 písm. a) insolvenčního zákona nakládáním s majetkovou podstatou se rozumí zejména právní úkony, které se týkají majetku náležejícího do majetkové podstaty.

Podle § 229 odst. 1 insolvenčního zákona zákon stanoví v závislosti na průběhu řízení, způsobech řešení úpadku a vlastnictví majetku náležejícího do majetkové podstaty, kdo je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními, případně komu přísluší právo nakládat s majetkovou podstatou ohledně části těchto oprávnění nebo pouze ohledně některých z nich.

Podle § 229 odst. 3 písm. e) insolvenčního zákona nestanoví-li tento zákon jinak, je ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními dlužník v době od povolení oddlužení.

Podle § 274 insolvenčního zákona nelze-li provést vypořádání společného jmění manželů proto, že závazky dlužníka, které z něj mohou být uspokojeny, jsou vyšší než majetek, který náleží do společného jmění manželů, zahrne se celý majetek náležející do společného jmění manželů do majetkové podstaty.

Podle § 398 odst. 3 insolvenčního zákona při oddlužení plněním splátkového kalendáře je dlužník povinen po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky. Tuto částku rozvrhne dlužník prostřednictvím insolvenčního správce mezi nezajištěné věřitele podle poměru jejich pohledávek způsobem určeným v rozhodnutí insolvenčního soudu o schválení oddlužení. Zajištění věřitelé se uspokojí jen z výtěžku zpeněžení zajištění; při tomto zpeněžení se postupuje obdobně podle ustanovení o zpeněžení zajištění v konkursu.

Podle § 409 odst. 2 insolvenčního zákona dispoziční oprávnění k majetku, náležejícímu do majetkové podstaty v době schválení oddlužení, včetně toho majetku, s nímž dlužník nemohl dosud nakládat v důsledku účinků nařízení nebo zahájení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, má od právní moci rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře dlužník; to neplatí, jde-li o majetek, který slouží k zajištění. Majetek, který dlužník získá poté, co nastanou účinky schválení oddlužení, z té části příjmů, která nepodléhá oddlužení, nenáleží do majetkové podstaty. Výkon rozhodnutí nebo exekuci, která by postihovala takový majetek, lze Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková trvání oddlužení nařídit nebo zahájit a provést jen pro pohledávky, které nemají být uspokojeny při oddlužení a současně které vzniknou poté, co nastanou účinky schválení oddlužení.

Žaloba na vyloučení majetku z majetkové podstaty představuje institut, jehož smyslem je postavit najisto správnost soupisu majetkové podstaty, tedy zda majetek sepsaný do majetkové podstaty byl do soupisu pojat oprávněně a zda není silnější právo jiné osoby než dlužníka, které vylučuje soupis tohoto majetku do majetkové podstaty a jeho následné zpeněžení. Podstatou sporu v projednávané věci je v tomto směru řešení eventuálního vzniku tzv. konkurence majetkových podstat manželů z hlediska způsobu vypořádání jejich zaniklého SJM v poměrech insolvenčního řízení. Pro posouzení této věci je nutno vyjít z výkladu vzájemného vztahu shora uvedených ustanovení insolvenčního zákona, a to zejména s ohledem na celkovou koncepci a zásady, na nichž právní úprava insolvenčního řízení spočívá. I vzhledem k dosud ne zcela ustálené právní praxi při posuzování této problematiky přistoupil soud v projednávané věci k poněkud zevrubnějšímu odůvodnění svých závěrů, na nichž rozhodnutí v této věci postavil (přičemž stranou jsou ponechána další specifika související s možným řešením úpadku manželů-podnikatelů reorganizací jejich závodů). Přitom se soud nemohl vyhnout celkovému obecnému rozboru dané problematiky, kdy odpověď na sporné otázky může být dána pouze ve vzájemné souvislosti jejích jednotlivých aspektů, přičemž soud dospěl k následujícímu právnímu názoru.

1. Soupis majetku tvořícího SJM dlužníka

Úprava soupisu majetkové podstaty ve vztahu k majetku dlužníka tvořícího součást jeho SJM doznala vzhledem k celkově změněné koncepci zákonné úpravy řešení úpadku dlužníků v insolvenčním zákoně podstatných odlišností oproti úpravě v zákoně o konkursu a vyrovnání. Předchozí zákon o konkursu a vyrovnání upravoval v tomto směru pouze jediný způsob řešení úpadku. (Necháme-li stranou vyrovnání, které však bylo možno povolit pouze se souhlasem druhého z manželů, který tak byl nucen v důsledku vlastního rozhodnutí bez dalšího vyrovnání ze SJM strpět a předmětný problém zde tudíž nevznikal.) Zároveň rozhodnutí o úpadku dlužníka a rozhodnutí o způsobu řešení úpadku splývalo v jeden okamžik. Proto soupis konkursní podstaty dlužníka v manželství v zásadě vždy představoval soupis zaniklého (nevypořádaného) SJM. Případný soupis majetku tvořícího součást nezaniklého SJM byl při řešení úpadku pojmově vyloučen. Institut zániku SJM tudíž představoval nedílnou součást řešení úpadku dlužníků podle zákona o konkursu a vyrovnání a soupis majetkové podstaty dlužníka tak byl vždy soupisem konkursním. Jinou možnost řešení úpadku (s výjimkou již zmíněného vyrovnání odsouhlaseného manželem úpadce) předchozí zákonná úprava neumožňovala. Navíc zákon o konkursu a vyrovnání neznal obdobu postupu podle § 274 IZ. Proto je možno dle názoru soudu použití judikatorních závěrů založených na předchozí právní úpravě v současnosti značně omezené.

Ve vztahu k pořízení soupisu majetkové podstaty stanoví současný insolvenční zákon podstatně odlišná pravidla, a to jak v důsledku koncepčního oddělení účinků rozhodnutí o úpadku dlužníka od účinků řešení tohoto úpadku, tak v důsledku mnohosti potenciálních způsobů řešení úpadku s podstatně rozdílnými účinky na stav a vypořádání SJM dlužníka v úpadku. Proto insolvenční zákon ukládá insolvenčnímu správci povinnost soupisu majetkové podstaty primárně již v obecném ustanovení § 217 odst. 1 IZ, kdy tato povinnost vzniká insolvenčnímu správci jako součást procesu zjištění majetkové podstaty bez dalšího okamžitě po jeho ustanovení (§ 209 odst. 1 IZ), a to bez ohledu na to, zda již bylo rozhodnuto o způsobu řešení úpadku dlužníka, resp. jaký z možných způsobů řešení úpadků dlužníka byl určen. Přitom součástí takto sepsané majetkové podstaty dlužníka je i majetek, který spadá do jeho SJM (§ 205 odst. 3 IZ).

Insolvenční zákon tak na rozdíl od zákona o konkursu a vyrovnání pojmově předpokládá provádění soupisu majetku dlužníka i jako majetku v nezaniklém SJM. Z povahy věci pak vyplývá, že soupis majetkové podstaty takového majetku podle § 217 IZ by měl (nejlépe výslovně) obsahovat údaj o tom, že se jedná o majetek v nezaniklém (trvajícím) SJM dlužníka. Soupis majetkové podstaty podle § 217 IZ je tedy ze své podstaty v tomto směru pouze soupisem deklaratorní povahy, který odráží skutečnosti stojící mimo rámec vlastního insolvenčního řízení a sám o sobě nemůže pojmově mít žádný vliv na způsob vypořádání SJM dlužníka, resp. na rozsah insolvenčního postihu společného majetku manželů. I ve vztahu k takto pojatému soupisu však přichází možnost přezkoumání jeho správnosti z hlediska práv třetích osob na základě vylučovací žaloby podle § 225 IZ, a to případně i ze strany manžela dlužníka. Podle okolností tak může být vhodné i provedení výzvy vůči manželu dlužníka podle § 224 IZ, přichází-li kupříkladu v úvahu, že do soupisu byl pojat majetek, který vůbec netvoří součást SJM, nýbrž je výlučným majetkem manžela dlužníka.

Oproti tomu stanoví insolvenční zákon, a to pouze jako specifický účinek řešení úpadku dlužníka konkursem (popř. oddlužením zpeněžením majetkové podstaty jednotlivce), v ustanovení § 274 IZ možnost insolvenčního správce zahrnout majetek zaniklého a nevypořádaného SJM celý do majetkové podstaty dlužníka. Z povahy věci tak vyplývá, že toto zahrnutí nemůže být realizováno jinak než prostřednictvím soupisu majetkové podstaty. Avšak vzhledem k tomu, že v průběhu insolvenčního řízení již pojmově mohl být pořízen soupis majetkové podstaty provedený podle § 217 odst. 1 IZ (tedy ve smyslu soupisu majetku v nezaniklém SJM), nemůže být toto zahrnutí v této situaci reálně provedeno jinak, než případnou změnou (úpravou) tohoto původního soupisu. Přičemž tato změna nemůže být reálně provedena jinak, než že majetek původně sepsaný jako součást SJM bude nadále sepsán již jen jako výlučný majetek dlužníka (popř. jinou obdobnou a zřetelnou formulací změny soupisu). A to právě proto, že změna soupisu podle § 274 IZ představuje v poměrech insolvenčního řízení formu vypořádání zaniklého SJM (bez ohledu na to, zda SJM zaniklo z důvodu prohlášení konkursu na majetek některého z manželů nebo zaniklo dříve z jiného zákonného důvodu, popř. bylo zrušeno či zúženo), resp. se jím konstitutivně dává najevo, že (řádné) vypořádání SJM nebude v rámci insolvenčního řízení provedeno.

Je to tedy sám insolvenční správce, který prostřednictvím soupisu majetkové podstaty provedeného postupem podle § 274 IZ, v první řadě činí úvahu (a tím i konstitutivně rozhoduje) o tom, zda SJM dlužníka má být v poměrech insolvenčního řízení vypořádáno (rozhodnutím soudu nebo dohodou) či nikoli, popř. v jakém rozsahu tak má být učiněno, a potažmo tak sám vlastním rozhodnutím stanoví rozsah insolvenčně postižitelného majetku ze zaniklého SJM dlužníka. Soupis majetkové podstaty proto v tomto směru nepředstavuje pouhý odraz objektivně existujících skutečností stojících mimo vlastní insolvenční řízení, nýbrž sám stav soupisu majetkové podstaty je v poměrech insolvenčního řízení způsobilý stanovit obsah a rozsah insolvenčně postižitelného majetku ze zaniklého SJM dlužníka. Proto i náprava případné nesprávnosti takového soupisu se neodvozuje pouze od toho, zda soupis řádně odráží výsledek některého ze způsobu vypořádání SJM, nýbrž spočívá především v posouzení, zda vlastní (konstitutivní) úvaha insolvenčního správce o tom, že vypořádání SJM v poměrech insolvenčního řízení nemá být provedeno (byť by jinak obecná soukromoprávní úprava vypořádání takového SJM nebránila), je správná. V tom se insolvenční zákon podstatně odlišuje od úpravy zákona o konkursu a vyrovnání, kde soupis majetkové podstaty tuto roli neměl.

Proto i při změně soupisu majetkové podstaty postupem podle § 274 IZ přichází možnost (a zpravidla to bude i vhodné) učinit vůči manželu dlužníka výzvu podle § 224 IZ, neboť až v tomto okamžiku přichází v úvahu možnost vzniku nesprávnosti soupisu z hlediska právních zájmů manžela dlužníka na způsobu vypořádání SJM v poměrech insolvenčního řízení, jelikož původně provedený soupis podle § 217 IZ (tedy soupis majetku v nevypořádaném SJM) byl z jeho postavení jako druhého subjektu SJM v tomto směru věcně nenapadnutelný. Teprve při změně soupisu postupem podle § 274 IZ je druhý z manželů dotčen na svém postavení subjektu SJM a teprve v tomto okamžiku může reálně nesprávnost soupisu z tohoto hlediska (tj. z hlediska takovéhoto způsobu vypořádání SJM v insolvenčním řízení) napadat. Na věci nic nemění to, že tento manžel mohl být již dříve vyrozuměn o stavu soupisu podle § 217 IZ. Zároveň tím, že je mu případně znovu takto otevřena lhůta pro napadnutí soupisu podáním vylučovací žaloby, nelze nijak vyloučit, aby tento manžel vylučovací žalobou podanou až v této fázi uplatnil i námitky, které býval mohl uplatnit už vůči soupisu podle § 217 IZ (např. že sepsaný majetek není vůbec SJM, nýbrž v jeho výlučném jmění), byť tak předtím neučinil. Je pak pouze na manželovi dlužníka, aby svoji vylučovací žalobu proti správnosti soupisu majetkové podstaty provedeného podle § 274 IZ opodstatnil vylíčením konkrétních rozhodujících skutečností zakládajících (v napadeném rozsahu) jeho nesprávnost, přičemž uplatněné důvody nesprávnosti soupisu mohou být vskutku rozličné.

2. Konkurence majetkových podstat

Vzhledem k uvedené povaze a významu soupisu majetkové podstaty v insolvenčním řízení může nastat situace (a běžně se tak i stává), kdy věc v SJM bude sepsána do majetkové podstaty každého z manželů, u nichž byl samostatně (tj. mimo rámec § 394a IZ) zjištěn jejich úpadek. Z povahy věci vyplývá, že k reálné konkurenci majetkových podstat zásadně nedochází tehdy, pokud je proveden soupis podle § 217 IZ, tedy ve smyslu majetku v nezaniklém SJM. Výjimku v tomto směru představuje pouze soupis majetku tvořícího předmět zajištění, u něhož dochází (opět jako výjimka z pravidla) ke zpeněžení i v režimu nezaniklého SJM. Reálně proto v poměrech insolvenčního zákona (na rozdíl od stavu dle zákona o konkursu a vyrovnání) může dojít ke vzniku reálné konkurence majetkových podstat zásadně ve dvou situacích, a to pokud

1) dispoziční oprávnění vzniká oběma insolvenčním správcům k (některému) majetku v nezaniklém SJM, což platí (pouze) pro majetek tvořící předmět zajištění přihlášené pohledávky při oddlužení plněním splátkového kalendáře, nebo 2) SJM manželů zaniklo a je zde rozpor mezi správci majetkových podstat o způsobu jeho vypořádání.

První situace nastává tehdy, kdy úpadek každého z manželů je samostatně (tj. mimo rámec § 394a IZ) řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, a to k majetku tvořícímu předmět zajištění některé z přihlášených pohledávek, k němuž vzniká dispoziční oprávnění správce v celém rozsahu bez ohledu na to, že SJM dlužníků nezaniklo. Druhý případ nastává, pokud je úpadek obou z manželů řešen konkursem či samostatně (tj. mimo rámec § 394a IZ) oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, přičemž oba správci uplatnili postup podle § 274 IZ a každý z nich zahrnul v soupisu celý majetek v SJM do své majetkové podstaty (tj. jako výlučný majetek svého dlužníka). V těchto případech pak zřejmě není důvod nevycházet ze závěrů judikatury vzniklé Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková účinnosti zákona o konkursu a vyrovnání. (Byť na podkladě posouzení konkurence majetkových podstat obligačního a zástavního dlužníka, což je již v poměrech insolvenčního zákona vyloučeno, avšak na samotné podstatě tohoto judikatorního závěru to nic nemění.) A to zejména z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, podle kterého práva spojená se soupisem majetku do konkursní podstaty svědčí tomu správci konkursní podstaty, který majetek sepsal jako první (datum prohlášení konkursu, ani vztah úpadce k věci zde rozhodné nejsou). Vylučovací žalobu je povinen podat správce, který byl při soupisu věci předstižen, proti správci, který věc sepsal jako první .

Na věci pak nemůže dle názoru soudu změnit nic ani to, že druhý z manželů se v důsledku takového postupu zpravidla stává v poměrech insolvenčního řízení zcela nemajetným a jeho konkurs je nutno zrušit pro nedostatek majetku, přičemž na úhradu (některých) vzniklých zapodstatových pohledávek se v konečném důsledku případně použije záloha složená navrhujícím věřitelem, popř. odměna a náhrada hotových výdajů insolvenčního správce je (částečně) uhrazena z rozpočtových prostředků státu, neboť způsob náhrady nákladů insolvenčního řízení (resp. zaplacení pohledávek Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková podstatou) je otázkou zcela odlišnou oproti vypořádání majetkových poměrů (bývalých) manželů. Zároveň je z tohoto hlediska nevýznamné, že Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková této situace se nemusí jevit jako účelné určení stejného insolvenčního správce oběma manželům ve smyslu § 25 odst. 5 IZ, resp. že zde může vyvstat nutnost ustanovení odděleného insolvenčního správce Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková účelem vypořádání SJM (bývalých) manželů ve smyslu § 34 IZ.

V poměrech insolvenčního řízení je však oproti předchozí právní úpravě nutno podle konkrétních okolností posoudit, na základě které ze shora uvedených možností vzniká reálná konkurence majetkových podstat a jaký stav soupisu majetkové podstaty uvedenou prioritu soupisu má zakládat. Při první ze shora uvedených možností prioritu soupisu z povahy věci zakládá již samotný soupis podle § 217 IZ, neboť SJM v takovém případě mezi manžely nezaniklo a pouze jako výjimka z pravidla je zde insolvenčně zpeněžován majetek třetí osoby, tj. manžela dlužníka (byť má tento majetek věcněprávní podobu bezpodílového spoluvlastnictví k celému předmětu). Oproti tomu v případě konkurence majetkových podstat manželů v konkursu (resp. v samostatném oddlužení zpeněžením majetkové podstaty), kdy SJM bez dalšího zaniklo, může nastat reálná konkurence až při provedení soupisu podle § 274 IZ (tedy ve smyslu soupisu majetku do výlučného vlastnictví dlužníka), a tudíž až takovýto soupis (resp. změna soupisu) může zakládat prioritu soupisu se shora naznačenými účinky.

3. Podmínky pro uplatnění postupu podle § 274 IZ

Jak uvedeno shora, ustanovení § 274 insolvenčního zákona představuje specifický způsob vypořádání SJM v poměrech insolvenčního řízení v případě předlužení majetkové podstaty způsobeného dluhy dlužníka tvořícími součást SJM dlužníka a jeho manžela. Jinými slovy takovýto soupis představuje nástroj, kterým insolvenční správce na základě vlastního posouzení dává najevo, že SJM v poměrech insolvenčního řízení nemá být řádnými prostředky (tj. dohodou nebo rozhodnutím soudu) vypořádáváno. V takovém případě se tudíž neprovádí v rámci insolvenčního řízení vypořádání SJM některým ze způsobů předvídaných ustanoveními § 270 až § 273 IZ (tj. dohodou nebo rozhodnutím soudu v dříve zahájeném nalézacím řízení či incidenčním sporu). Postup podle § 274 IZ tak představuje nový institut insolvenčního práva, jenž předchozí zákon o konkursu a vyrovnání neznal. Z povahy a účelu uvedeného ustanovení je pak nutno dle názoru soudu dovozovat, že použití uvedeného ustanovení je možné pouze při splnění (mimo jiné) následujících podmínek a) SJM dlužníka je předluženo jeho dluhy tvořícími součást SJM, b) SJM nebylo v mezidobí vypořádáno jiným způsobem, c) byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka. ad a)

Předně je soud názoru, že postup podle § 274 IZ je nutno vzhledem k jeho účelu jako formy vypořádání majetkových zájmů manželů k jejich společnému majetku v poměrech insolvenčního řízení (a to i přes poněkud nejasnou dikci tohoto zákonného ustanovení) vykládat tak, že podmínky pro jeho uplatnění vznikají pouze tam, kde je předluženo SJM jako majetková masa, nikoli dlužník sám o sobě. Tedy že pouze závazky tvořící součást SJM je nutno zohlednit jako pasívum oproti majetku tvořícímu součást SJM jako aktívum, přičemž samo o sobě je nerozhodné, zda tyto závazky tvořící součást SJM jsou z relativněprávního pohledu vůči věřitelům samostatnými závazky dlužníka nebo se jedná o solidární společné závazky s manželem dlužníka (tedy manžel dlužníka je vůči věřitelům vedle dlužníka rovněž společně a nerozdílně zavázán ke splnění dluhu). Naopak významné zde nemohou být závazky převzaté (či jinak založené) pouze manželem dlužníka, neboť ty nejsou v insolvenčních poměrech nikdy uspokojitelné, i kdyby tvořily součást SJM. Ovšem závazky dlužníka (ať již samostatné nebo společné) netvořící součást SJM ve smyslu § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., popř. § 710 o. z., nebo proto, že vznikly dlužníku ještě před uzavřením manželství, nemohou být dle názoru soudu vzhledem k účelu a smyslu ustanovení § 274 IZ jako specifického institutu vypořádání společného jmění manželů v poměrech insolvenčního řízení z hlediska naplnění podmínek stanovených v tomto ustanovení významné.

V případě, že by pro splnění podmínek soupisu podle § 274 IZ byly rozhodující nejen závazky tvořící součást jeho SJM, nýbrž i závazky dlužníka spadající mimo hmotněprávně vymezený rozsah SJM, potom by ustanovení § 274 IZ přesahovalo svůj účel způsobu vypořádání společného majetku dlužníka a jeho manžela v poměrech insolvenčního řízení. Tím by se jednak popíralo systematické zařazení tohoto ustanovení v rámci insolvenčního zákona mezi ustanovení o Účincích prohlášení konkursu na společné jmění manželů . Zároveň by tím byl nevyhnutelně vyvolán důsledek, že pro posouzení podmínek aplikace § 274 IZ by ve skutečnosti vždy bylo rozhodující aktuální znění pravidel o výkonu rozhodnutí či exekuce (a to bez ohledu na to, zda jsou zařazena v ryze procesní úpravě, jako je občanský soudní či exekuční řád, nebo též mezi hmotněprávní ustanovení občanského zákoníku), neboť pouze tato pravidla (a to navíc značně proměnlivě) stanoví, jaké závazky dlužníka stojící mimo rozsah SJM mohou být uspokojeny ze společného jmění manželů . Bylo by tak v konečném důsledku popřeno základní výkladové pravidlo insolvenčního zákona, že právní úpravu výkonu rozhodnutí nebo exekuce lze v rámci insolvenčního řízení použít podpůrně pouze při existenci (výslovného) odkazu (srov. § 7 IZ ve znění účinném od 1. 1. 2014). (Srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Icdo 37/2012.)

Proto je soud názoru, že při posouzení správnosti uplatnění postupu podle § 274 IZ je nutno zohlednit pouze to, zda přihlášené (či jinak insolvenčně uplatněné) pohledávky Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková dlužníkem tvoří hmotněprávní součást SJM či nikoli. V opačném případě by ustanovení § 274 IZ jako zvláštní institut vypořádání SJM v poměrech insolvenčního řízení postrádalo svůj smysl, přičemž rozsah insolvenčně postižitelného majetku by byl bez dalšího určován pravidly o postižení majetku v SJM v rámci výkonu rozhodnutí (exekuce). Z této koncepce však nevycházel ani předchozí zákon o konkursu a vyrovnání a nečiní tak ani insolvenční zákon. ad b)

Dále je nutno dle názoru soudu z povahy věci dovozovat, že představuje-li postup podle § 274 IZ způsob vypořádání zaniklého SJM v poměrech insolvenčního řízení, může být soupis (změna soupisu) na základě uvedeného ustanovení proveden pouze tehdy, pokud do té doby již nedošlo k vypořádání zaniklého SJM jiným zákonem předpokládaným způsobem. Došlo-li tedy k vypořádání SJM některým ze způsobů podle § 270 a § 273 IZ, nemůže být uplatněn postup podle § 274 IZ, a to bez ohledu na to, zda SJM skutečně předluženo bylo či nikoli. Na druhou stranu však platí, že při řádném splnění podmínek podle § 274 IZ se (řádné) vypořádání SJM neprovádí (a tudíž i případná žaloba na vypořádání SJM by musela být zamítnuta).

Zároveň však platí, že rozhodnutí o řešení úpadku konkursem dlužníka nemá samo o sobě vliv (až na výjimky podle§ 268 odst. 3 a § 269 odst. 2 IZ) na běh hmotněprávní vypořádací lhůty podle § 150 odst. 4 obč. zák., popř. § 741 o. z. (a to minimálně v případě lhůty započaté před prohlášením konkursu). Musí pak logicky platit i to, že provedení (změny) soupisu majetkové podstaty podle § 274 IZ má samo o sobě Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková následek v poměrech insolvenčního řízení stavění běhu této lhůty. Jiný nástroj k zastavení běhu této lhůty není insolvenčnímu správci při splnění podmínek podle § 274 IZ k dispozici, jelikož žaloba na vypořádání SJM by musela být právě z důvodu existence podmínek podle § 274 IZ zamítnuta (a uzavření dohody o vypořádání nelze vůči manželu či bývalému manželu dlužníka nikterak vynucovat). Nemůže pak obstát jiný závěr, než že k provedení soupisu podle § 274 IZ není insolvenční správce oprávněn tehdy, pokud před provedením takového soupisu již uplynula tříletá vypořádací lhůta. Je proto na insolvenčním správci, aby případný soupis majetkové podstaty (resp. jeho změnu) podle § 274 IZ provedl včas. ad c)

Další podmínka pro uplatnění postupu podle § 274 IZ spočívá dle názoru soudu v tom, že úpadek dlužníka je řešen konkursem (popř. samostatným oddlužením zpeněžením majetkové podstaty). Tento závěr vyplývá dle názoru soudu již z výkladu systematického, neboť toto ustanovení je zařazeno v insolvenčním zákoně v dílu rubrikovaném Účinky prohlášení konkursu na společné jmění manželů (díl 3 hlavy I části druhé). Ustanovení § 274 IZ je tedy zařazeno mezi zvláštní ustanovení o účincích konkursu, nikoli mezi obecná ustanovení o účincích zahájení insolvenčního řízení nebo zjištění úpadku. Již z tohoto důvodu oprávnění k uplatnění postupu podle § 274 IZ nemůže mít bez dalšího insolvenční správce dlužníka, jehož úpadek je řešen jiným způsobem, např. oddlužením plněním splátkového kalendáře. A to bez ohledu na to, zda případně SJM takového dlužníka skutečně již zaniklo (a není vypořádáno), ať již z důvodu prohlášení konkursu na majetek druhého z manželů nebo z jiného zákonem předpokládaného důvodu. Vázanost tohoto institutu na řešení úpadku konkursem vyplývá navíc z jeho samotné povahy a účelu, což je dáno skutečností, že přetrvání společného jmění manželů je pojmově po vzniku účinků prohlášení konkursu vyloučeno. U jiných způsobů řešení úpadku přichází tento účinek v úvahu pouze tehdy, pokud tak zákon výslovně odkazem stanoví, jako v případě schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty jednotlivce dle ust. § 408 odst. 1 IZ. Lze tudíž dovozovat, že insolvenční zákon zde takovýto výslovný odkaz stanoví právě proto, že z obecné úpravy tento závěr pro ostatní způsoby řešení úpadku nevyplývá.

Uvedené je pak dle názoru soudu nutno vztáhnout i na otázku nakládání s předmětem zajištění dlužníka, jehož úpadek je řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře. Jednak ustanovení § 398 odst. 3 IZ výslovně stanoví, že ustanovení o konkursu se použijí pouze na otázku zpeněžení takového předmětu, nikoli z hlediska jiných účinků konkursu. Jiné účinky prohlášení konkursu se proto na předmět již z tohoto důvodu nemohou vztahovat. Navíc ani z účelu insolvenčního zákona nelze dovodit, že by skutečně mělo docházet k (zřejmě částečnému) zániku SJM i v případě schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře a že by tudíž u valné části schválených oddlužení mělo v praxi docházet k některé formě vypořádání SJM po způsobu podle § 270 a násl. IZ, a to minimálně ve vztahu k předmětům zajištění tvořícím součást SJM. I v takovém případě by však z povahy věci nemohl být správcem dlužníka, jehož úpadek je řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, aplikován vůči takovému předmětu zajištění postup podle § 274 IZ, neboť by nebylo možno samostatně posoudit předluženost pouze vůči této části aktív SJM. Tu je možno vždy posoudit pouze ve vztahu k mase SJM jako celku.

Opačný závěr dle názoru soudu nelze dovodit ani ze zásad insolvenčního řízení ve smyslu § 5 IZ, a to ani Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková situace (zdánlivé) konkurence majetkových podstat manželů, kdy úpadek jednoho z nich je řešen konkursem a druhého oddlužením plněním splátkového kalendáře. Soud se tak neztotožňuje s názorem vyjádřeným např. v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ve věci sp. zn. 76 ICm 3025/2013 (KSLB 76 INS 7294/2013) podle kterého je nutno při konkurenci majetkových podstat manžela s řešením úpadku konkursem a manžela s řešením úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře sepsat majetek tvořící součást zaniklého SJM v rozsahu id. 1/2 do majetkové podstaty každého z manželů. Dle názoru soudu naopak právě ze zásad insolvenčního řízení, zejména zásady dosažení co nejvyššího uspokojení věřitelů, lze dovozovat, že je zcela na místě, aby v případě předluženého SJM manželů v úpadku byl Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková

této situace majetek tvořící součást SJM použit v celém rozsahu právě pro konkursní věřitele.

To lze dovozovat jednak z toho, že postavení zajištěných věřitelů nemůže být shora uvedeným závěrem žádným způsobem dotčeno, neboť zajištění věřitelé jsou oprávnění přihlásit si svoji pohledávku zajištěnou majetkem v SJM do insolvenčního řízení každého z manželů (byť u jednoho z nich případně pouze z titulu zástavního věřitele, nikoli věřitele obligačního) a v obou řízeních tak mohou bez problémů uplatnit pořadí své pohledávky. Je pak na zajištěném věřiteli, aby si svoje postavení náležitým a bdělým způsobem zajistil v obou insolvenčních řízeních. Naopak postavení nezajištěných věřitelů může být ovlivněno v případě, že dojde při zpeněžení předmětu zajištění k dosažení hyperochy nad rámec přihlášených pohledávek zajištěných věřitelů. Zde je pak dle názoru soudu zcela na místě, aby tento přebytek byl v celém rozsahu použit ve prospěch nezajištěných konkursních věřitelů, když nezajištění věřitelé manžela plnícího oddlužení splátkovým kalendářem jsou uspokojováni autonomním způsobem z jeho (budoucích) příjmů. V opačném případě by navíc mohla nastat situace, že podstatná část této hyperochy (jedna polovina) by byla vydána dlužníkovi plnícímu splátkový kalendář, jenž však zásadně nemá povinnost hyperochu vydat svým nezjištěným věřitelům ani jako mimořádnou splátku. Tedy jeden z manželů by bez jakéhokoli důvodu vyplývajícího ze zásad insolvenčního řízení získal vlastní majetkový prospěch ze zpeněženého majetku v SJM, a to právě úkor věřitelů předluženého SJM, kteří by v důsledku toho (částečně) uspokojeni nebyli.

Proto je soud názoru, že v případě (zdánlivé) konkurence majetkových podstat jednoho manžela, jehož úpadek je řešen konkursem, a druhého manžela, jehož úpadek je řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, je postup podle § 274 IZ dostupný pouze insolvenčnímu správci toho z manželů, jehož úpadek je řešen konkursem. Reálná konkurence majetkových podstat totiž ve skutečnosti nenastává, neboť insolvenční správce dlužníka, jehož úpadek je řešen oddlužením plněním splátkového kalendáře, nemůže vůbec docílit soupisu podle § 274 IZ a nemůže tak v tomto směru reálně založit ani vlastní prioritu soupisu (resp. soupisově předstihnout správce dlužníka v konkursu). Proto ani případné (a v tomto směru neopodstatněné) vyrozumění insolvenčního správce manžela v konkursu, podle § 224 IZ ze strany insolvenčního správce manžela v oddlužení o tom, že sepsal podle § 274 IZ (část) majetku v SJM do výlučného vlastnictví svého dlužníka, nemůže nikdy vůči insolvenčnímu správci dlužníka v konkursu založit účinky podle § 225 IZ, neboť vzhledem ke shora vymezené prioritě soupisu konkursní majetkové podstaty, kterou může docílit pouze správce dlužníka v konkursu, to měl být právě správce dlužníka v oddlužení, který se má případně proti soupisu konkursní podstaty podle § 274 IZ bránit, nikoli naopak. Na soupis majetkové podstaty (resp. jeho změnu) provedený insolvenčním správcem dlužníka v oddlužení plněním splátkového kalendáře způsobem, který je při tomto řešení úpadku zcela vyloučen, je nutno hledět z hlediska jeho účinků v poměrech insolvenčního řízení jako na nicotný , tzn. bez vyvolání jakýchkoli účinků, včetně účinku podle § 225 odst. 3 IZ.

4. Obrana proti soupisu majetkové podstaty podle § 274 IZ

Jak rozebráno shora, soupis majetkové podstaty, resp. jeho změna, založená na ustanovení § 274 IZ představuje (na rozdíl od možností dle úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) konstitutivní způsob vypořádání SJM v poměrech insolvenčního řízení, resp. se jím na základě úvahy insolvenčního správce dlužníka v konkursu určuje rozsah insolvenčně postižitelného majetku v zaniklém SJM. Soupis majetkové podstaty v tomto smyslu tedy nepředstavuje pouze odraz objektivně existujícího stavu SJM, resp. způsobu jeho vypořádání, na základě jiných institutů (dohody, rozhodnutí soudu, plynutí času), nýbrž je sám o sobě specifickým způsobem vypořádáním zaniklého SJM v poměrech insolvenčního řízení. Proto dle názoru soudu ve vztahu k obraně proti soupisu podle § 274 IZ nemůže být zcela použitelná judikatura podle zákona o konkursu a vyrovnání, včetně např. rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 1908/98.

Je-li to totiž právě soupis majetkové podstaty (resp. změna soupisu provedeného původně podle § 217 IZ) sám o sobě, kterým se SJM v poměrech insolvenčního řízení vypořádává (resp. kterým se na základě úvahy insolvenčního správce určuje podle konkrétních okolností rozsah insolvenčně postižitelného majetku), musí být z logiky věci obranou proti stavu tohoto soupisu taková žaloba, která má Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková následek změnu stavu nesprávně provedeného soupisu majetkové podstaty bez dalšího. Přitom insolvenční zákon jiný způsob nápravy stavu soupisu majetkové podstaty zasahujícího do práv třetích osob než vylučovací žalobu nezná (pomineme-li postup podle § 217 odst. 2 IZ ve znění účinném od 1. 1. 2014, který však není ze strany dotčené třetí osoby nárokovatelný). Proto má soud Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková to, že názor Vrchního soudu v Praze vyjádřený např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. 103 VSPH 39/2011 (též např. 103 VSPH 53/2011, 1 VSPH 232/2014) je nutno vyložit především z hlediska předestřeného odvolacího rozsahu a odvolacích důvodů v uvedených věcech, aniž by však bylo možno dle názoru soudu z tohoto rozhodnutí vyvozovat předpis celkového řešení problematiky zpeněžení majetku z nevypořádaného SJM.

Nelze nikterak zpochybnit závěr, podle kterého je-li manžel dlužníka názoru, že insolvenční správce vyhodnotil nesprávně rozsah závazků dlužníka (včetně posouzení, zda jde o výlučné závazky dlužníka anebo o závazky tvořící součást SJM) v poměru k hodnotě aktiv SJM, a v důsledku toho zahrnul do majetkové podstaty celý majetek v SJM, pak je manžel dlužníka k vyřešení otázky, zda byly splněny podmínky pro to, aby insolvenční správce postupoval podle § 274 insolvenčního zákona, oprávněn podat sám u soudu žalobu na vypořádání zaniklého SJM. Soud se tak ztotožňuje s názorem, že řízení o vylučovací žalobě vskutku není institutem, v jehož vlastním rámci by mohla být posuzována samotná správnost postupu insolvenčního správce na základě § 274 IZ.

Zároveň však platí, že na rozdíl od úpravy dle zákona o konkursu a vyrovnání soupis podle § 274 IZ (resp. jeho změna oproti stavu soupisu podle § 217 IZ) představuje nástroj pro zjištění majetku postižitelného v insolvenčním řízení s konstitutivními účinky, nikoli pouze odraz realizace některého z obecných nástrojů vypořádání SJM. Proto je soud názoru, že na základě insolvenčního zákona neexistuje jiný způsob ochrany práv třetí osoby, kterým by se tato osoba mohla bez dalšího domoci změny takového konstitutivního soupisu majetkové podstaty, než je vylučovací žaloba podle § 225 IZ. Samotné rozhodnutí (obecného či insolvenčního) soudu o vypořádání SJM nemůže mít dle názoru soudu bez dalšího žádný vliv na stav soupisu majetkové podstaty provedené konstitutivním postupem podle § 274 IZ, a to zvláště nastal-li účinek nenapadnutelnosti takového soupisu podle § 225 odst. 3 IZ. Jinými slovy soud neshledává v insolvenčním zákoně (na rozdíl od zákona o konkursu a vyrovnání, který vycházel v tomto směru z odlišné povahy a účelu soupisu konkursní podstaty) žádnou oporu pro závěr, že rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů může jakkoli vyloučit účinek nenapadnutelnosti soupisu majetkové podstaty stanovený v § 225 odst. 3 IZ. Což musí platit i ve vztahu k soupisu koncipovanému podle § 274 IZ, u kterého zákon odlišnou úpravu v této souvislosti nestanoví. Na účinku nenapadnutelnosti stavu soupisu majetkové podstaty podle § 225 odst. 3 IZ je třeba již z hlediska právní jistoty nezbytně trvat bez ohledu na to, zda případně probíhá či snad již proběhlo řízení o vypořádání SJM dlužníka a jeho manžela. Opačný závěr shledává soud zcela neúnosným a v rozporu se zásadami, na nichž stojí insolvenční řízení, zejména zásadou rychlého a hospodárného uspokojení věřitelů.

I přes případnou existenci rozhodnutí o vypořádání SJM tedy musí dle názoru platit, že nesprávnost stavu soupisu z důvodu existence práv třetích osob může být třetí osobou vynucena pouze a jedině ve lhůtě dle § 225 odst. 2 IZ počítané od doručení vyrozumění o (změně) soupisu podle § 274 IZ manželovi dlužníka. Přitom je pak zcela na manželovi dlužníka, aby ve vylučovací žalobě tvrdil a prokazoval skutečnosti, ze kterých bude nesprávnost soupisu vyplývat. Je tudíž zcela v jeho dispozici, jaké rozhodující skutečnosti ve vylučovací žalobě bude tvrdit, přičemž takové tvrzení nemusí nutně spočívat pouze v nesprávnosti uplatnění postupu § 274 IZ ze strany insolvenčního správce, nýbrž může spočívat i v jiných důvodech, např. v tom, že sepsaný majetek vůbec nespadá do SJM, nýbrž je ve výlučném vlastnictví manžela dlužníka. Založí-li však manžel dlužníka vylučovací žalobu dle vlastního uvážení na tvrzení, že zde nebyly splněny podmínky soupisu podle § 274 IZ, je na něm, aby ve vylučovací žalobě vymezil, jaký majetek neměl být do majetkové podstaty sepsán z důvodu, že SJM bylo již vypořádáno, popř. že řízení o vypořádání SJM probíhá. Byť tedy důvodem takové vylučovací žaloby vskutku nemohou být samotné skutečnosti zakládající nesprávnost postupu podle § 274 IZ (např. že SJM není předluženo), které je nutno posoudit jako předběžnou otázku v případném řízení o vypořádání SJM (jak vysvětleno např. ve shora zmíněném rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 103 VSPH 39/2011), přesto je nutno trvat na tom, že je pouze na manželovi dlužníka, aby právě podáním vylučovací žaloby zamezil vzniku účinku nenapadnutelnosti soupisu majetkové podstaty ve smyslu § 225 odst. 3 IZ a tuto svoji žalobu odůvodnil tvrzením o existujícím vypřádání SJM (dohodou, rozhodnutím soudu, uplynutím času) nebo alespoň tím, že řízení o vypořádání SJM probíhá (popř. bude v brzké době zahájeno). V druhém případě pak bude na místě řízení o vylučovací žalobě přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. do doby rozhodnutí o žalobě o vypořádání SJM.

Proto soud dospívá k názoru, že byť vylučovací žaloba sama o sobě není prostředkem, v jehož vlastním rámci by zásadně bylo možno řešit správnost soupisu podle § 274 IZ, tak zároveň neexistuje jiný právní prostředek, kterým by se mohla třetí osoba, včetně manžela dlužníka, bránit proti nesprávnosti takovéhoto konstitutivního soupisu a vyloučit vznik účinku spočívajícího v nenapadnutelnosti soupisu ve smyslu § 225 odst. 3 IZ. Vzhledem ke shora naznačené povaze a významu soupisu majetkové podstaty podle insolvenčního zákona pro určení rozsahu insolvenčně postižitelného majetku v zaniklém SJM nelze dle názoru soudu dovozovat, že by samotné zahájení řízení o vypořádání SJM mohlo (na rozdíl od úpravy dle zákona o konkursu a vyrovnání, kde soupis majetkové podstaty představoval pouze odraz objektivně existujících skutečností o stavu SJM, nikoli institut nahrazující vypořádání SJM) mít vliv na vznik účinků dle § 225 odst. 3 IZ. Takovým institutem může být dle názoru soudu pouze vylučovací žaloba, ať již je odůvodněna jakýmikoli žalobními tvrzeními.

Tento závěr se pak jeví logický především Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková situace, kdy manžel dlužníka staví svoji obranu o nesprávnosti soupisu podle § 274 IZ na tom, že ještě před provedením soupisu podle § 274 IZ uplynula lhůta tří let pro vypořádání SJM (tedy že SJM zaniklo před vznikem účinků prohlášení konkursu na majetek jednoho z manželů a zároveň nebyly naplněny podmínky pro stavění či přerušení běhu vypořádací lhůty podle § 268 odst. 3 či § 269 odst. 2 IZ). V takovém případě bude manžel dlužníka správně napadat nesprávnost postupu podle § 274 IZ, ovšem nápravy by se v žádném případě nebyl schopen domoci pouze podáním žaloby na vypořádání SJM, neboť taková žaloba by nutně musela být zamítnuta z důvodu existujícího vypořádání SJM uplynutím prekluzivní tříleté vypořádací lhůty. Již proto tedy nemůže být žaloba o vypořádání SJM jediným a výlučným prostředkem nápravy nesprávnosti soupisu podle § 274 IZ, nýbrž je nutno uvažovat o nápravě stavu soupisu vždy ve spojení s vylučovací žalobou podle ustanovení § 225 IZ jako k tomu účelově určenému institutu, a to především ve lhůtách tam uvedených.

Uvedené je možno dovodit i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 953/2014, podle kterého otázku, zda určitý majetek byl pojat do soupisu majetkové podstaty oprávněně, je povolán řešit výlučně insolvenční soud, a to na základě žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty, kterou projedná a rozhodne jako incidenční spor. Nikdo jiný než insolvenční soud nemůže posuzovat příslušnost určitého majetku k majetkové podstatě dlužníka, a to ani jako otázku předběžnou, už proto, že žádné řízení vedené před jiným orgánem než insolvenčním soudem (a výsledek takového řízení) nemůže zabránit tomu, aby nenastala nevyvratitelná právní domněnka podle ustanovení § 225 odst. 3 insolvenčního zákona . Tedy platí, že rozhodnutí jiného soudu v jiné věci není nikdy způsobilé vyřešit otázku, zda byl soupis majetkové podstaty, a to i postupem podle § 274 IZ, byl proveden správně z hlediska práv třetích osob. Proto takový účinek nemůže mít samo o sobě ani např. rozhodnutí obecného soudu, který až po prohlášení konkursu rozhodne v dříve zahájeném řízení (jež se prohlášením konkursu nepřerušuje) o vypořádání SJM dlužníka, jak by snad mohlo být vyvozováno z výše citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 103 VSPH 39/2011.

Na věci pak nic nemůže změnit to, že některé skutečnosti představující předběžnou otázku pro posouzení důvodnosti vylučovací žaloby musí být rozhodnuty v odlišném řízení, včetně řízení o vypořádání SJM, což ostatně může platit i pro celou řadu jiných předběžných otázek, jež mohou být podle okolností pro věc významné (včetně např. rozhodnutí o osobním statusu dotčených osob apod.).

5. Aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby při tzv. konkurenci podstat

Aktivně legitimovaným k podání žaloby na vyloučení majetku z majetkové podstaty je ten, kdo tvrdí, že označený majetek neměl být do soupisu zahrnut, neboť to vylučuje jeho právo k tomuto majetku, případně že je tu jiný důvod, pro který neměl být majetek do soupisu zahrnut. Takovým právem třetí osoby k majetku, které vylučuje jeho soupis do majetkové podstaty dlužníka, je například právo vlastnické. Zahrnutí věci do soupisu pak může být vážným zásahem do vlastnického práva třetí osoby.

Při řešení úpadku oddlužením plněním splátkového kalendáře insolvenční zákon ve svém ustanovení § 409 stanoví, že osobou s dispozičním oprávněním je dlužník, to však neplatí, pokud jde o majetek, který slouží k zajištění. Dle ustanovení § 228 IZ se nakládáním s majetkovou podstatou rozumí zejména právní úkony týkající se tohoto majetku. Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková nakládání s majetkovou podstatou pak lze dle názoru soudu ve smyslu zmíněného ustanovení pokládat i podání žaloby na vyloučení tohoto majetku ze soupisu majetkové podstaty jiného dlužníka. Neměl-li by insolvenční správce jako osoba s dispozičním oprávněním právo činit právní kroky směřující k vymožení této věci do své majetkové podstaty (včetně s tím související možnosti podat vylučovací žalobu), nemohl by své dispoziční oprávnění ani řádně realizovat a byl by zcela závislý na procesní aktivitě svého dlužníka, který však na věci nemusí mít žádný zájem. Zároveň pak musí logicky platit, že je-li případné podání vylučovací žaloby proti soupisu předmětu zajištění do majetkové podstaty jiného dlužníka součástí dispozičního oprávnění správce, nemůže mít aktivní legitimaci ve smyslu § 409 IZ k podání této vylučovací žaloby sám dlužník.

6. Právní posouzení poměrů v projednávané věci

V projednávané věci žalobkyně, u níž byl zjištěn úpadek, jehož řešením bylo schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře, žaluje vyloučení poloviny výtěžku ze zpeněžení spoluvlastnického podílu na nemovitostech z majetkové podstaty svého manžela. Tuto svoji žalobu založila na tvrzení, že její insolvenční správce sepsal jako první do majetkové podstaty id. 1/2 předmětných nemovitostí tvořících součást zaniklého SJM jako její výlučné vlastnictví z titulu vypořádání společného jmění a žalovaná nepodala proti tomuto soupisu ve smyslu § 225 odst. 3 IZ včas vylučovací žalobu.

Na základě shora uvedeného je soud především názoru, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, neboť jí ve smyslu § 409 IZ nesvědčí dispoziční oprávnění k předmětným nemovitostem tvořícím předmět zajištění přihlášené pohledávky věřitele QI investiční společnost, a. s. a věřitele BEVESTAV s.r.o. Oprávněnou osobu k podání vylučovací žaloby tak dle názoru soudu mohl být pouze její insolvenční správce. Již z tohoto důvodu soud dospěl k názoru, že je nutno žalobu zamítnout. Nedostatek věcné aktivní legitimace žalobkyně však zároveň neznamená, že by k samotnému podání vylučovací žaloby nebyla žalobkyně od počátku oprávněnou osobou ve smyslu § 160 odst. 4 IZ a že by tak bylo na místě žalobu odmítnout. Oprávněnost k zahájení incidenčního sporu v tomto smyslu je nutno posuzovat pouze z procesního hlediska řízení, v jehož rámci incidenční spor probíhá, přičemž žalobkyně pouze z tohoto důvodu nebyla z možnosti podat vylučovací žalobu nikterak vyloučena.

Dále má soud na základě shora uvedeného Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková to, že insolvenční správce žalobkyně, jejíž oddlužení je řešeno oddlužením plněním splátkového kalendáře, neměl na rozdíl od žalované k dispozici možnost postupu provedením konstitutivního soupisu majetku v zaniklém společném jmění žalobkyně a dlužníka do majetkové podstaty žalobkyně jako výlučného majetku žalobkyně podle § 274 IZ. Žalovaný měl oprávnění pouze k provedení (deklaratorního) soupisu majetkové podstaty ve smyslu § 217 IZ, přičemž žádné skutečnosti, na základě kterých mohl postupem podle 217 IZ sepsat spoluvlastnický podíl na nemovitostech tvořících součást zaniklého společného jmění žalobkyně a dlužníka do výlučného vlastnictví žalobkyně nebyly v řízení tvrzeny ani zjištěny. Je tedy zřejmé, že insolvenční správce žalobkyně při soupisu id. 1/2 nemovitostí nepostupoval podle § 217 IZ, nýbrž využil konstitutivní soupis podle § 274 IZ, ač mu tento postup nebyl vůbec k dispozici. Nesprávnost soupisu insolvenčního správce žalobkyně tudíž nevyplývá z toho, že správce nesprávně vyhodnotil (deklaroval) stav rozhodujících skutečností stojících mimo rámec vlastního insolvenční řízení žalobkyně, nýbrž že využil postup, ke kterému na základě insolvenčního zákona nebyl dle názoru soudu vůbec procesně způsobilý. Ve skutečnosti tak v projednávané věci nedošlo k reálné konkurenci majetkových podstat ve shora naznačeném smyslu a insolvenční správce žalobkyně nemohl předstihnout žalovanou v postupu podle § 274 IZ. Soupis provedený postupem podle § 274 IZ, ke kterému však neměl insolvenční správce žalobkyně založenu jakoukoli procesní pravomoc, nemůže dle názoru soudu vyvolávat v poměrech insolvenčního řízení žádné účinky, a to ani účinek podle § 225 odst. 3 IZ. Na takovýto soupis je nutno v předmětné části hledět jako na soupis nicotný . Proto bylo naopak na insolvenčním správci žalobkyně, aby případný nesouhlas s (jinak procesně oprávněným) postupem žalované podle § 274 IZ věcně napadl na základě konkrétních tvrzení o nesplnění podmínek pro soupis předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví dlužníka ze strany žalované. Takováto věcná tvrzení však nebyla v řízení (ani přes dání procesního poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř.) žalobkyní uplatněna.

Pouze pro úplnost soud uvádí, že pro posouzení věci je samo o sobě nevýznamné, že předmětné nemovitosti již byly žalovanou zpeněženy a že samotný výtěžek jejich zpeněžení nebyl do majetkové podstaty žalovanou sepsán (žalovaná jej však v současnosti drží z titulu jejího dispozičního oprávnění), neboť uplatněný žalobní petit má v obecné rovině obsahovou oporu buď v ustanovení § 225 odst. 1 IZ, nebo ustanovení § 225 odst. 6 IZ.

Rovněž tak nad rámec vlastního posouzení věci soud k obavě žalobkyně z možného regresu ze strany dlužníka, pokud společná pohledávka zajištěného věřitele bude uhrazena převážně z jeho insolvenčního řízení, soud uvádí, že v případě, že solidární závazek tvořící součást SJM je hrazen z prostředků (výtěžku zpeněžení majetku) v SJM, regresní nárok ve smyslu § 1876 odst. 2 o. z. mezi (bývalými) manžely nevzniká.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byla zcela úspěšná žalovana, proto ji soud přiznal náhradu nákladů řízení. Tyto náklady řízení spočívají v odměně Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková zastupování účastníka advokátem, jejíž výši soud vzhledem ke generální situaci vyplývající z celkové legislativní situace v civilním řízení, kdy zde není účinný podzákonný předpis o paušální odměně Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková zastupování účastníka advokátem (a tudíž veškerá civilní řízení je nutno v tomto směru nutno považovat Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková postižená zvláštní okolností), určil od počtu úkonů právní služby advokáta dle § 11 vyhlášky 177/1996 Sb., tj. 3 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na ústním jednání) při tarifní hodnotě 50.000,-Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve znění účinném od 1. 1. 2013, srov. např. 29 Icdo 35/2014), tj. 3 x 3.100,-Kč, dále 3 x 300,-Kč paušální náhrada nákladů podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. + náhrada DPH z odměny a náhrad ve výši 2.142,-Kč (jelikož současný zástupce žalované je plátcem této daně), celkem ve výši 12.342,-Kč. Soud posoudil zastoupení žalované advokátem jako účelné, a to vzhledem k řadě osobních povinností kladených na insolvenčního správce právními předpisy, u nichž není zastoupení přípustné a jichž se musí osobně účastnit, včetně zvlášť uložené povinnosti insolvenčního správce být nepřetržitě fyzicky přítomen po celou dobu úředních hodin ve všech svých provozovnách rozhodných pro jeho určení do funkce insolvenčního správce (srov. vyhl. č. 355/2013 Sb.). Zastoupení při výkonu ostatních povinností insolvenčního správce se tak jeví být již z tohoto důvodu zásadně účelné.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Praze dne 12. listopadu 2015 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková