60 ICm 185/2015
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 185/2015-42 (KSPH 60 INS 20054/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D. ve věci žalobce města Příbram, se sídlem Tyršova 108, 261 01 Příbram, zastoupeného JUDr. Tomášem Samkem, advokátem se sídlem Pražská 140, Příbram I, proti žalovanému Jiří anonymizovano , anonymizovano , IČ: 45095957, se sídlem Květenská 432, 261 01 Příbram, zastoupenému Mgr. Luďkem Voigtem, advokátem, se sídlem Bělohorská 163, Praha 6, o žalobě o určení pravosti pohledávky,

takto :

I. Určuje se, že pohledávka žalobce přihlášená do insolvenčního řízení žalovaného vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 20054/2014 v přihlášce č. P4 je v rozsahu popřené dílčí pohledávky č. 3 ve výši 1500,-Kč po právu.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2.633,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění :

Žalobce se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 1. 2015 domáhá určení, že pohledávka ve výši 4.428,-Kč přihlášená pod přihláškou P4 do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 60 INS 20054/2014 z titulu neuhrazeného poplatku za systém provozu komunálního odpadu a z titulu nezaplaceného pobytu na záchytné stanici, byla přihlášena po právu.

Žalobce uvedl, že popření žalovaného je účelové. Pohledávky mají náležitou právní podobu a jsou vykonatelné dle platebních výměrů, pohledávka z titulu nezaplaceného pobytu na záchytné stanici je doložena protokolem a uznáním dluhu. Žalobce navrhuje, aby soud určil, že přihlášené pohledávky jsou po právu. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že ji označil za neprojednatelnou, nejasnou a neurčitou. U dílčí pohledávky č. 3 namítá promlčení, když tento nárok posuzuje jako bezdůvodné obohacení s počátkem běhu promlčecí lhůty dne 20. 2. 2012. Zároveň zpochybnil uznání dluhu z důvodu dočasné nezpůsobilosti žalovaného a toto své právní jednání nepovažuje za svobodné a vážné. Závěrem žalovaný navrhnul žalobu zamítnout. Dne 15. 9. 2014 bylo rozhodnuto o úpadku žalovaného a bylo povoleno jeho oddlužení (důkaz: usnesení o úpadku na čl. A-10). Na přezkumném jednání dne 18. prosince 2014 žalovaný popřel mimo jiné dílčí pohledávku č. 3 u věřitele č. 3 a jako důvod popření uvedl, že předmětné služby nevyužíval (důkaz: protokol z přezkumného jednání na čl. B-7). O tomto popření byl věřitel vyrozuměn dne 5. 1. 2015 (důkaz: vyrozumění na čl. B-17). Oddlužení žalovaného bylo schváleno zpeněžením majetkové podstaty. Účinky schválení oddlužení nastaly dne 16. 1. 2015 a dosud trvají. Soud žalobu odmítnul v rozsahu dílčích pohledávek č. 1 a 2 usnesením ze dne 15. 4. 2015, jelikož se jedná o pohledávky vykonatelné a tudíž k podání žaloby byl oprávněn popírající dlužník a nikoli žalobce. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. 4. 2015. Ve zbytku soud posoudil přípustnost žaloby dle ust. § 160 IZ ve spojení s ust. § 199 IZ. Zde byla žaloba podána ve lhůtě počítané dle § 410 IZ od účinků schváleného oddlužení a byla podána věřitelem, jehož nevykonatelná pohledávka byla popřena žalovaným, u něhož účinky schváleného oddlužení dosud trvají. Žaloba je tak včasná a podaná osobou oprávněnou. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Žalovaný byl dne 19. 2. 2012 zadržen na protialkoholní záchytné stanici z důvodu ohrožení svého zdraví pod vlivem požití alkoholu poté, kdy na základě zdravotního ošetření v Oblastní nemocnici Příbram bylo vyloučeno ohrožení jeho života selháním základních životních funkcí, a na této stanici došlo k jeho ošetření (důkaz: Protokol o zachycení ze dne 19. 2. 2012, č.j. 44/2012; Potvrzení o ošetření ze dne 19. 2. 2012, potvrzení ošetřujícího lékaře). Téhož dne žalovaný podpisem stvrdil, že uznává nárok žalobce na zaplacení částky 1.500,-Kč, která spočívá v nákladech za pobyt na záchytné stanici a za vyšetření a ošetření. Tyto náklady se zavázal uhradit do 15 dnů na příslušný účet (důkaz: Protokol o zachycení ze dne 19. 2. 2012, č.j. 44/2012; Potvrzení o ošetření ze dne 19. 2. 2012; Uznání dluhu ze dne 19. 2. 2012). Ostatní navržené důkazy soud neprovedl pro nadbytečnost, neboť byly navrženy k prokázání skutečností, které má soud za prokázané (resp. presumované) na základě již provedených důkazů. Shora uvedené skutkové závěry soud posoudil podle zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen IZ ), podle zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.) a zákona č. 379/2005 Sb. o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění účinném od 1. 7. 2006 (dále jen tabákový zákon ). Dle ust. § 101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Dle ust. § 17 odst. 2 tabákového zákona pokud zdravotnické zařízení k tomu odborně a provozně způsobilé zjistí, že ošetřovaná osoba není ohrožena na životě selháním základních životních funkcí, ale pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování, a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, je tato osoba povinna se podrobit ošetření a pobytu v záchytné stanici po dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace. Dle ust. § 17 odst. 4 tabákového zákona dopravu, vyšetření, ošetření a následný pobyt na záchytné stanici hradí v případě, že se prokáže přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky, ošetřená osoba. V případě, že se přítomnost alkoholu nebo jiné návykové látky neprokáže, náklady nese osoba, která podle § 16 odst. 4 k vyšetření vyzvala, s výjimkou případů diferenciální diagnózy hrazené z veřejného zdravotního pojištění podle zvláštního právního předpisu. Nárok vyplývající z ust. § 17 tabákového zákona je nárokem svého druhu vyplývajícím z nákladů samosprávy z činnosti uložené zákonem. Zákon stanoví, že osoba je povinna se podrobit ošetření a pobytu v záchytné stanici v případě, že pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky nekontroluje své chování, a tím bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení. Náklady vzniklé při této zákonem uložené činnosti pak hradí buď zachycená osoba, prokáže-li se přítomnost alkoholu či jiné návykové látky, anebo osoba, která k vyšetření vyzvala. Platí tedy, že nárok na úhradu nákladů vyplývá přímo ze zákona a náklady jsou hrazeny podle oprávněnosti zachycení osoby. Vztaženo na projednávanou věc pak lze učinit závěr, že nárok je po právu. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že zachycení osoby bylo oprávněné a proběhlo také ošetření a pobyt na záchytné stanici. Žalobci tudíž podle § 17 odst. 4 tabákového zákona vznikl i nárok na úhradu nákladů spojených s těmito činnostmi. Co do výše nároku je pak soud toho názoru, že vzhledem k tomu, že žádný předpis neupravuje konkrétní výši, je třeba přiznat takovou výši náhrady, která je vzhledem k okolnostem přiměřená a odůvodněná, což lze zásadně odvozovat od výše skutečně vynakládaných účelných výdajů na provoz a fungování konkrétní záchytné stanice. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj dluh vůči žalobci písemně uznal co do důvodu a výše, bylo tak ve smyslu § 588 obč. zák. na žalovaném, aby tvrdil takové rozhodující skutečnosti a k jejich prokázání navrhl důkazy, ze kterých by bylo možné dospět ke skutkovému závěru, že dluh žalovaného vůči žalobci v době uznání neexistoval, resp. neexistoval v uplatněné výši. Vzhledem k jeho nepřítomnosti na ústním jednání mu však nebylo možno dát v tomto smyslu procesní poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Ohledně námitky promlčení má soud za to, že tato námitka není důvodná. Ze samotné povahy tohoto nároku vyplývá, že se nejedná o nárok z bezdůvodného obohacení, neboť žalobce ve smyslu § 22 odst. 1 písm. f) tabákového zákona prováděl předmětnou činnost na základě zákonem vymezeného důvodu, nikoli tedy z důvodu neexistujícího, neplatného, či odpadlého (srov. přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007, ve vztahu k náhradě nákladů jiné činnosti prováděné orgánem veřejné správy na základě zákona). Platí proto obecná promlčecí doba podle § 101 obč. zák. Vzhledem ke splatnosti nároku dle dohody ve lhůtě 15 dnů od propuštění žalovaného (tj. 6. 3. 2012) byla přihláška žalobce podána k insolvenčnímu soudu dne 25. 9. 2014 před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby. Navíc žalovaný dluh písemně uznal co do důvodu a výše, proto pohledávka žalobce nemůže být ve smyslu § 110 odst. 1 obč. zák. promlčena rovněž z tohoto důvodu.

Námitka žalovaného, že uznání dluhu bylo učiněno žalovaným ve stavu jeho nesvobody a nevážně zůstalo v rovině zcela nekonkrétní proklamace bez tvrzení jakýchkoli skutečností, ze kterých by mohl být takovýto stav vůle žalovaného v době jeho uznání dluhu alespoň potenciálně zvažován. Jelikož tedy žalovaný neprokázal, že by jím písemně uznaný dluh co do důvodu a výše v rozsahu popřené dílčí pohledávky č. 3 neexistoval, přičemž tato pohledávka má jinak oporu v hmotném právu, soud žalobě v této části vyhověl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 7 IZ ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobce byl vzhledem k celému předmětu řízení úspěšný pouze co do 34 %, v rozsahu 66 % předmětu řízení byl vzhledem částečnému odmítnutí žaloby procesně neúspěšný. Proto žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 32 % spočívajících v odměně za zastupování účastníka advokátem, jejíž výši soud ve smyslu § 151 odst. 2 o. s. ř. věta první za středníkem vzhledem ke generální situaci vyplývající z celkové legislativní úpravy v civilním řízení, kdy zde není účinný podzákonný předpis o paušální odměně za zastupování účastníka advokátem (a tudíž veškerá civilní řízení je nutno v tomto směru nutno považovat za postižená zvláštní okolností), odvodil od počtu úkonů právní služby advokáta dle § 11 vyhlášky 177/1996 Sb., tj. 2 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě) při tarifní hodnotě 50.000,-Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve znění účinném od 1. 1. 2013, srov. např. 29 ICdo 35/2014), tj. 2 x 3.100,-Kč, dále 2 x 300,-Kč paušální náhrada nákladů podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb. + náhrada DPH z odměny a náhrad ve výši 1.428,-Kč (jelikož advokát žalovaného je plátcem této daně), celkem ve výši 8.228,-Kč. Vzhledem k poměru úspěchu je tak žalobce povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 2.633,-Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 13. listopadu 2015

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v.r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marcela Košťálová