60 ICm 1728/2014
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 1728/2014 (KSPH 60 INS 28829/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D. ve věci žalobce JUDr. Vladimír anonymizovano , anonymizovano , bytem Glinkova 1659/14, 160 00 Praha 6, zastoupeného JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem Glinkova 1659/14, 160 00 Praha 6, proti žalovaným 1) Václav anonymizovano , anonymizovano , bytem V Ohradě 324, 281 21 Červené Pečky, dlužníku v insolvenčním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 60 INS 28829/2013, zastoupenému Mgr. Tomášem Hoblem, advokátem se sídlem Žižkovo nám. 2, Čáslav, 2) Brátová a Krejčí, v.o.s., IČ 291 03 461, se sídlem Americká 1304, 349 01 Stříbro, insolvenčnímu správci žalovaného č. 1), o určení výše pohledávky

takto:

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 28829/2013 pod č. P23 je v části 315.030,-Kč po právu, se co do částky 61.030,-Kč odmítá.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 28829/2013 pod č. P23 je v části 315.030,-Kč po právu, se co do částky 254.000,-Kč ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2) odmítá.

III. Určuje se, že pohledávka žalobce za dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 28829/2013 pod č. P23 je v popřené části 228.590,-Kč po právu.

IV. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalobce za dlužníkem přihlášená v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 28829/2013 pod č. P23 je v části 315.030,-Kč po právu, se co do částky 25.410,-Kč ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1) zamítá.

V. Žalovaný č. 1) je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.120,-Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

VI. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou k insolvenčnímu soudu dne 22. 5. 2014 domáhal určení, že jeho pohledávka přihlášená do insolvenčního řízení žalovaného v celkové výši 315.030,-Kč je po právu. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce jako advokát poskytl pro žalovaného č. 1) na základě písemných či konkludentně uzavřených smluv o poskytování právních služeb úkony právní služby ve vymezených věcech. Za poskytnuté právní služby byla sjednána odměna ve výši hodinové sazby 3000,-Kč + DPH, aniž by byla zároveň dohodnuta maximální výše odměny. Celkově tak žalobce pro žalovaného provedl úkony právní služby v časovém rozsahu 101,5 hodin a vynaložil hotové výdaje ve výši 11.149,-Kč. Žalobce vyúčtoval žalovanému za poskytnuté právní služby částku 375.030,-Kč, přičemž mu vznikl nárok na odměnu i za další úkony právní služby, jež nebyly žalovanému č. 1)účtovány.

Žalovaný č. 1) se k žalobě vyjádřil tak, že nárok žalobce neuznal. Uvedl, že žalobce nesprávně vymezil okruh účastníků, neboť žalovaný není jedinou pasivně legitimovanou osobou ve věci a žaloba měla být podána i vůči insolvenčnímu správci. K věci samé se vyjádřil tak, že žalobce se s žalovaným č. 1) dohodl, že za právní služby, které budou poskytnuty uhradí celkem částku 100.000,-Kč, kdy částka 50.000,-Kč byla určena na obhajobu v trestní věci vedené nakonec u OS Pardubce pod sp. zn. 20 T 13/2013 a částka 50.000,-Kč byla dohodnuta za poskytnutí ostatních právních služeb. Toto bylo ujednáno s Mgr. Tomášem Moryskem, tehdejším koncipientem žalobce.

Žalovaný č. 2) se k žalobě vyjádřil tak, že pohledávku žalobce na přezkumném jednání uznal a žádný návrh v incidenčním sporu neučinil.

Soud v první řadě posoudil přípustnost podané žaloby. Žaloba byla podána věřitelem, jehož pohledávka byla na přezkumném jednání konaném dne 24. 4. 2014 popřena dlužníkem jehož úpadek je řešen oddlužením zpeněžením majetkové podstaty, co do výše 254.000,-Kč, kdy účinky oddlužení nastaly dne 23. 5. 2014 a dosud trvají. Žaloba je tedy přípustná ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1) co do výše 254.000,-Kč. Ve zbytku je pak žaloba mezi žalobcem a žalovaným č. 1) nepřípustná a soud ji v této části podle § 160 odst. 4 IZ odmítl, neboť v tomto rozsahu byla pohledávka na přezkumném jednání zjištěna a tudíž v této části nemohlo žalobci vzniknout oprávnění k podání incidenční žaloby o určení popřené pohledávky.

Soud zároveň odmítl žalobu ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2), neboť žalovaný č. 2) jako insolvenční správce na přezkumném jednání pohledávku žalobce nepopřel. S účinností od 1. 4. 2011 došlo k novelizaci ustanovení § 16 IZ, kdy v současnosti již není předepsáno, aby insolvenční správce byl vždy účastníkem incidenčního sporu. Zároveň soud vychází z toho, že aktivní legitimace žalobce v incidenčním sporu o určení popřené pohledávky se odvozuje výlučně od procesních (popěrných) úkonů subjektů insolvenčního řízení, nikoli od hmotného práva týkajícího se popřené pohledávky, jak by tomu jinak bylo v obecném civilním řízení o zaplacení této pohledávky. Proto aktivní legitimace k podání incidenční žaloby existuje vždy pouze relativně ve vztahu mezi určitými subjekty insolvenčního řízení. Tudíž žalobce nemůže být oprávněn k podání incidenční žaloby tehdy, pokud nejsou splněny procesní podmínky pro možnost jejího podání. Takovou podmínkou ve vztahu k insolvenčnímu správci v současnosti je, že nevykonatelnou pohledávku žalobce na přezkumném jednání insolvenční správce popřel. V opačném případě není žalobce oprávněn v relativním vztahu k insolvenčnímu správci podat žalobu na určení popřené pohledávky podobně, jako není oprávněn podat žalobu v části, v níž nebyla pohledávka žádným z žalovaných popřena. Proto soud žalobu i ve vztahu vůči žalovanému č. 2) odmítl § 160 odst. 4 IZ, nikoli zamítl, neboť se v této věci nemohou uplatnit závěry jinak platné pro obecné civilní řízení o zamítnutí žaloby v důsledku nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného. V obecném civilním řízení je pouze na žalobci, aby vymezil okruh žalovaných a tvrdil a prokázal v řízení existenci jejich subjektivní hmotněprávní povinnosti, o níž svůj nárok opírá. V incidenčním řízení o určení popřené pohledávky však není založeno oprávnění žalobce k podání žaloby bez dalšího, nýbrž až v důsledku vzniku vymezeného relativního procesního vztahu mezi žalobcem a jiným subjektem v insolvenčním řízení v důsledku popěrných úkonů na přezkumném jednání. Proto neexistence tohoto vzájemného procesního vztahu vylučuje sama o sobě oprávnění žalobce podat incidenční žalobu a žaloba směřující vůči někomu, kdo ve vymezeném procesním vztahu v insolvenčním řízení není, musí být odmítnuta pro nedostatek oprávnění žalobce žalobu vůbec podat (tedy nikoli zamítnuta pro nedostatek hmotného práva).

Pouze pro úplnost soud uvádí, že soud trval na vyrozumění žalobce insolvenčním správcem o podání incidenční žaloby v této věci jak vůči žalovanému, tak vůči insolvenčnímu správci z důvodu dosud ne zcela ustáleného výkladu právní praxe o okruhu osob pasivně věcně legitimovaných v případě popření nevykonatelné pohledávky dlužníkem, jehož úpadek je řešen oddlužením. Neboť sice došlo k novelizaci ustanovení § 16 IZ, nicméně nedošlo k žádné novelizaci ustanovení § 410 odst. 2 IZ, jehož dikce popření pohledávky nezajištěného věřitele dlužníkem má za trvání účinků schválení oddlužení tytéž účinky jako popření pohledávky insolvenčním správcem může i nadále vést k různým výkladovým závěrům. Byť se tedy soud neztotožňuje s názorem, že by v současnosti měl být insolvenční správce skutečně žalován incidenční žalobou i v případě, že pohledávku sám nepopřel, přesto soud při vyrozumění žalobce určil takový procesní postup, aby byla vyloučena jakákoli pochybnost o případně nedostatečném rozsahu vyrozumění žalobce ve smyslu § 197 odst. 2 IZ.

Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Žalobce provedl na základě uzavřených smluv se žalovaným č. 1) pro žalovaného úkony právní služby v následujících věcech týkajících se žalovaného č. 1)- 1) obhajoba žalovaného v trestní věci vedené po podání obžaloby u OS v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 13/2013, 2) spor o vyklizení nemovitosti vedený u OS v Kolíně pod sp. zn. 6 C 89/2012, 3) zastoupení žalovaného jako poškozeného v trestní věci vedené u Okresního soud v Kolíně pod sp. zn. 8 T 25/2013, 4) zastoupení žalovaného jako povinného v exekuci vedené u Exekutorského úřadu ve Znojmě pod sp. zn. 161 Ex 438/13, 5) zastoupení žalovaného ve směnečném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 13 Cm 186/2013, 6) zastoupení žalovaného v řízení o určovací žalobě vedené u Okresního soud v Kolíně pod zp. zn. 15 C 282/2013, 7) zastoupení žalovaného v řízení proti České kanceláři pojistitelů vedeném u Okresního soud v Kolíně pod sp. zn. 9 C 261/2013, 8) zastoupení žalovaného v projednávaném insolvenčním řízení, 9) obhajoba žalovaného v trestním řízení vedeném před policejním orgánem pod sp. zn. KRPS-76645/TČ-2013-010481, 10) dílčí právní pomoc v různých věcech v rozmezí let 2012 a 2013 (koupě pozemků v Nučicích, rukojemství žalovaného ve prospěch Waldviertel Sparkasse von 1842 AG, zástava nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí na LV 1045 v k.ú. Dolany u Červených Peček).

Žalobce prokázal, že pro žalovaného provedl úkony právní služby v rozsahu jím tvrzeném v žalobě, s výjimkou -5 telefonických konzultací prostřednictvím telefonního čísla 602 286 630, -1 x záznam o nahlížení do spisu 6 C 89/2012, -porada se žalovaným č. 1) v rozsahu 1 hodiny dne 2. 7. 2013 ve věci 6 C 89/2012 -porada se žalovaným č. 1) v rozsahu 2 hodin dne 5. 2. 2014 v rozsahu 2 hodin ve věci KRPS-76645/TČ-2013-010481. Dále bylo prokázáno, že žalobce při poskytnutí těchto právních služeb vynaložil hotové výdaje tvrzené jím v žalobě ve výši 11.149,-Kč spočívající v cestovních nákladech a běžných administrativních výdajích (důkaz: listiny předložené žalobcem o úkonech právní služby, obsah spisů vedených u OS Pardubice ve věci sp. zn. 20 T 13/2013 a u OS Kolín ve věci sp. zn. C 89/2012, 8 T 25/2013 a 15 C 282/2013). Žalovaný č. 1) zaplatil žalobci za poskytnuté právní služby částku 60.000,-Kč. Žalobce vyfakturoval žalovanému č. 1) dne 10. 3. 2014 doplatek odměny za poskytnutí právních služeb v rozsahu 100,5 h a doplatek náhrady hotových výdajů ve výši 10.215,-Kč, celkem tedy částku 315.030 Kč včetně DPH se splatností do 25. 3. 20114 (důkaz: faktura č. 03102014).

Soud vzal dále za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným č. 1) existovala dohoda o hodinové odměně žalobce při poskytování právních služeb ve shora uvedených věcech ve výši 3.000,-Kč + DPH. Přitom vyšel z toho, že ve věcech ad 1), 2) 3) a 9) byla mezi žalobcem a žalovaným č. 1) uzavřena písemná smlouva o poskytnutí právních služeb v těchto věcech, kdy tato odměna žalobce byla výslovně mezi stranami sjednána. Zároveň soud neměl důvod pochybovat o tom, že tímto způsobem byla mezi stranami zavedena ustálená cenová praxe i pro ostatní věci, u nichž byla dohoda o poskytnutí právních služeb uzavřena v ústní formě. Na to lze usuzovat především z toho, že žalovaný č. 1) samotný základ smluvního ujednání o shora uvedené výši hodinové sazby nepopíral (namítal pouze to, že byla navíc ujednán maximální limit odměny). Vedle toho by ve věcech ad 4) a 5) činila mimosmluvní odměna podle vyhl. č. 177/1996 Sb. větší částku, než činí tvrzená sjednaná výše odměny. Ve věcech ad 6) a 7) by mimosmluvní odměna byla v zásadě podobná. Proto soud dospěl k závěru, že i v těch věcech, kdy právní služba byla ze strany žalobce poskytnuta na základě ústně uzavřené smlouvy s žalovaným č. 1), vycházelo jejich smluvní ujednání o výše odměny z jejich ustálené cenové praxe o zaplacení hodinové odměny ve shora uvedené výši 3.000,-Kč + DPH.

Naopak žalovaný č. 1) tvrdil, že součástí smluv o poskytnutí právních služeb mezi žalobcem a žalovaným č. 1) byla dohoda o maximální výši odměny ve výši 100.000,-Kč, a to ve věci ad 1) v částce 50.000,-Kč, zbylá částka 50.000,-Kč připadala na ostatní věci. Tato dohoda měla být ústně sjednána s advokátním koncipientem žalobce. Soud však v řízení nezjistil nic, co by mělo na existenci takovéto dohody jakkoli ukazovat. Především bylo zjištěno, že ve věcech ad 1), 2) 3) a 9) byly smlouvy o poskytnutí právních služeb uzavřeny písemně, přičemž neobsahovaly žádné ujednání o maximálním limitu odměny žalobce a nebylo nic sjednáno o tom, že by tyto smlouvy mohly být měněny ústní formou. Jelikož tyto smlouvy nemohly být uzavřeny jako smlouvy v režimu obchodního zákoníku, neboť žalovaný č. 1) nemohl vzhledem k povaze těchto věcí (trestní stíhání žalovaného, věci týkající se osobního majetku žalovaného) vystupovat při uzavření těchto smluv jako podnikatel při výkonu podnikatelské činnosti, nemohly být tyto dohody ve smyslu § 40 odst. 2 obč. zák. žádným způsobem změněny v ústní formě. Žalovaný č. 1) nicméně tvrdil, že mezi stranami existovala jedna celková dohoda o maximální výši odměny pro úkony ve všech věcech, v nichž bylo zastoupení převzato, přičemž tato maximální výše měla v přesných částech připadat na některé konkrétní věcí, a to i na takové, pro něž byla uzavřena smlouva mezi stranami v písemné formě. I kdyby tato tvrzená dohoda byla mezi stranami skutečně uzavřena, musela by být tak jako tak neplatná v celém svém rozsahu, a to pro nedostatek formy, neboť jejím obsahem by musela být i změna smluv původně uzavřených v písemné formě, kdy možnost ústní změny těchto smluv nebyla mezi stranami sjednána. Navíc ani nebylo řádně tvrzeno, jakým způsobem mělo konkrétně dojít k uzavření této případné dohody (resp. dohody o změně původních smluv) o maximální výši odměny. To se týká zejména tvrzení, na základě jakého právního titulu měl být advokátní koncipient žalobce oprávněn jednat jménem žalobce a uzavírat jeho jménem smlouvy o poskytnutí právních služeb advokátem, resp. sjednávat změny advokátem uzavřených smluv, a to k jeho neprospěch. I v obecné rovině by takováto praxe mezi advokátem a jeho koncipientem byla krajně neobvyklá a mimořádná. Proto soud, aniž by shledal nutnost v tomto směru provádět další dokazování, dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti tvrzení žalovaného č. 1) o existenci platné dohody (resp. změny původních smluv) o maximální výši odměny žalobce uzavřené za žalobce jeho advokátním koncipientem.

Soud neprovedl důkaz výpovědí svědků JUDr. Martina Bareše a Mgr. Tomáše Moryseka pro nadbytečnost. Tyto důkazní návrhy byly navrženy jednak k prokázání tvrzení o způsobu uzavření smluv mezi žalobcem a žalovaným č. 1) o poskytnutí právní pomoci, přičemž soud má na základě shora uvedeného skutkový stav v tomto směru za prokázaný v dostatečném rozsahu i bez provedení těchto důkazů. Dále byly tyto důkazy navrženy k prokázání tvrzení o provedení těch úkonů právní služby žalobcem, o nichž neexistuje žádná dokumentace. Soud má za to, že vzhledem k časovému odstupu od tvrzeného provedení těchto úkonů právní služby, by nemohlo být svědectví o jednotlivých podrobnostech týkajících se způsobu a obsahu provedení těchto úkonů hodnoceno jako věrohodné, neboť nelze dost dobře uvěřit, že by si svědkové, jež jsou bývalými advokátními koncipienty žalobce, skutečně takto zpětně pamatovali podrobnosti o všech úkonech své koncipientské praxe, včetně desítek různých jednotlivých úkonů provedených pro žalovaného č. 1), resp. data jejich provedení, přesného obsahu a zaměření těchto úkonů (zvláště mělo-li se jednat o úkony formou osobní porady) a jejich konkrétního hodinového rozsahu. Takovouto výpověď by soud musel bez dalšího hodnotit jako zcela nevěrohodnou. Pokud jde o provádění účastnických výslechů, ty je nutno v civilním sporném řízení zásadně považovat za nadbytečné pro jejich pojmovou nízkou věrohodnost, navíc v projednávané věci by provedení těchto výslechů zjevně mohlo vést pouze k rekapitulaci dosavadních skutkových tvrzení.

Shora uvedený skutkový stav soud posoudil podle zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, a podpůrně též zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době zjištěného uzavření smluv o poskytnutí právní pomoci mezi žalobcem a žalovaným č. 2), tj. od 2. 5. 2013 do 20. 12. 2013, přičemž v uvedeném období nedoznala rozhodující ustanovení těchto předpisů žádných změn.

Podle § 22 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokacie se vykonává zpravidla za odměnu; od klienta lze žádat přiměřenou zálohu (odst. 1). Způsob určení odměny a náhrad advokáta, který vykonává advokacii samostatně nebo společně s jinými advokáty (§ 11 odst. 1), případně i jejich výši, stanoví Ministerstvo spravedlnosti po předchozím vyjádření Komory vyhláškou (odst. 3).

Podle § 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, smluvní odměna je ujednáním mezi advokátem a klientem o částce, za niž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení (odst. 1). Ujednání o smluvní odměně je buď součástí smlouvy, na jejímž základě se právní služba poskytuje, nebo je sjednáno samostatně (odst. 2).

Podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, advokátu náleží náhrada hotových výdajů účelně vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby, zejména na soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační poplatky, znalecké posudky a odborná vyjádření, překlady, opisy a fotokopie (odst. 1). Advokát se může s klientem dohodnout na přiměřené paušální částce jako náhradě veškerých nebo některých hotových výdajů, jejichž vynaložení se předpokládá v souvislosti s poskytnutím právní služby. Klient pak při vyúčtování nemůže požadovat specifikaci těchto hotových výdajů a advokát nemůže požadovat náhradu těch hotových výdajů, o něž byla dohodnutá paušální částka překročena (odst. 2).

Podle § 40 odst. 2 občanského zákoníku písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.

Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce a žalovaný č. 1) uzavřeli v roce 2013 několik platných smluv o poskytnutí právních služeb žalobcem ve shora vymezených věcech, kdy některé z nich byly uzavřeny v písemné podobě, některé byly uzavřeny v ústní formě na základě cenové praxe zavedené mezi účastníky. Soud dospěl k závěru, že se jedná o smlouvy platné, které obsahují všechny nezbytné náležitosti a jsou dostatečně určité. Přitom byla stranami platně sjednána ve smyslu § 3 odst.1 advokátního tarifu smluvní odměna žalobce určená hodinovým rozsahem poskytnutých služeb. Žalovanému č. 1) tak vznikla povinnost zaplatit žalobci sjednanou hodinovou odměnu za jím skutečně provedené účelné úkony právní služby. Vedle toho vznikla žalovanému č. 1) ve smyslu § 13 advokátního tarifu povinnost uhradit žalobci náhradu účelně vynaložených hotových výdajů.

Jak uvedeno shora, soud dospěl na základě provedených skutkových zjištění k závěru, že mezi stranami nemohla být ústně uzavřena platná dohoda o omezení celkové odměny částkou 100.000,-Kč, neboť jejím obsahem by musela být i dohoda o změně původních smluv o poskytnutí právní pomoci uzavřených v písemné podobě, přičemž tyto smlouvy vzhledem k povaze poskytnuté právní služby nebyly žalovaným č. 1) uzavírány jako podnikatelem při výkonu jeho podnikatelské činnosti a možnost změny těchto smluv v jiné než písemné formě nebyla stranami sjednána. Uplatnilo se tak omezení smluvní autonomie vůle podle § 40 odst. 2 obč. zák., podle kterého je možno platně změnit písemně uzavřenou smlouvu pouze v písemné formě, není-li mezi stranami sjednáno něco jiného, což v projednávané věci nebylo. Navíc nebyl zjištěn ani žádný titul, na základě kterého by mohl advokátní koncipient žalobce platně uzavírat jménem žalobce změny jím uzavřených smluv o právní pomoci, přičemž vzhledem ke včasnému a zjevnému nesouhlasu žalobce s tvrzením žalovaného č. 1) o uzavření dohody o maximální odměně s advokátním koncipientem se nemohla uplatnit ani pravidla o jednání bez právní moci (překročení rozsahu právní moci) ve smyslu § 33 obč. zák. Proto žalovanému č. 1) vznikla povinnost zaplatit žalobci sjednanou hodinovou odměnu ve výši 3.000,-Kč + DPH za veškeré jím účelně provedené úkony právní služby ve věcech, pro které byla právní pomoc sjednána, a to na základě skutečného provedeného časového rozsahu služeb bez jakéhokoli omezení maximální výše odměny.

Jelikož žalobce v řízení prokázal, že provedl pro žalovaného č. 1) ve vymezených věcech fakturované úkony právní služby v rozsahu 93,5 hodin, vznikla žalovanému č. 1) povinnost zaplatit žalobci za poskytnuté právní služby odměnu ve výši 93,5 x 3000,-Kč + 21 % DPH, tedy celkem 339.405,-Kč. Vedle toho vznikla žalovanému č. 1) povinnost zaplatit žalobci náhradu skutečně vynaložených fakturovaných hotových výdajů ve výši 10.215,-Kč.

Celkem tak žalovanému č. 1) vznikla povinnost zaplatit žalobci částku 349.620,-Kč, přičemž žalovaný č. 1) tuto svoji povinnost částečně splnil zaplacením částky 60.000,-Kč, což bylo mezi účastníky nesporné. Žalovaný č. 1) tak má povinnost doplatit žalobci částku 289.620,-Kč, a tedy v tomto rozsahu byla pohledávka přihlášená žalobcem do insolvenčního řízení žalovaného č. 1) po právu. Jelikož žalovaný č. 1) uznal pohledávku na přezkumném pouze co do částky 61.030,-Kč, byla žaloba podána po právu v rozsahu popřené pohledávky ve výši 228.590,-Kč.

Naopak v rozsahu 7 fakturovaných hodin žalobce poskytnutí úkonů právní služby žalovanému č. 1) neprokázal, proto soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. Na věci nic nemůže změnit to, že žalobce provedl pro žalovaného č. 1) případně i další úkony právní služby nad rámec fakturované částky a tvrzené v incidenční žalobě, neboť z obsahu přihlášky je zřejmé, že žalobce přihlásil pohledávku za žalovaným spočívající pouze v odměně za právní služby vyúčtované žalovanému ve faktuře č. 03102014, nikoli za úkony jiné. Proto existence dalších úkonu právní služby, resp. nároku na další odměnu za jejich poskytnutí, ať už v incidenčním

řízení prokázaných či nikoli, nemůže mít vliv na oprávněnost pohledávky žalobce v rozsahu, v jakém byla přihlášena. To stejné platí i o náhradě hotových výdajů, která byla v přihlášce uplatněna pouze v částce 10.215,-Kč, byť žalobce v incidenčním řízení tvrdil a prokazoval nárok na tuto náhradu vyšší.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 2) soud rozhodl podle § 7 IZ ve spojení s § 146 odst. 3 o. s. ř., kdy žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá, žalovanému č. 2) v řízení náklady nevznikly. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným č. 1) soud rozhodl podle § 7 IZ ve spojení s § 142 odst. 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. podle míry úspěchu účastníků ve věci. Žalobce byl úspěšný v rozsahu 73 %, žalovaný č. 1) v rozsahu 27 %. Žalovaný č. 1) je tak povinen zaplatit žalobci 46 % nákladů řízení spočívajících v soudním poplatku 5.000,-Kč, odměně za zastupování účastníka advokátem , jejíž výši soud vzhledem ke generální situaci vyplývající z celkového legislativní nouze v oblasti civilního řízení, kdy zde není účinný podzákonný předpis o paušální odměně za zastupování účastníka advokátem (a tudíž veškerá civilní řízení je nutno v tomto směru nutno považovat za postižená zvláštní okolností), určil od počtu úkonů právní služby advokáta dle § 11 vyhlášky 177/1996 Sb., tj. 5 úkonů (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, 3 x účast na ústním jednání) při tarifní hodnotě 50.000,-Kč (§ 9 odst. 4 písm. c/ ve znění účinném od 1. 1. 2013, srov. např. 29 ICdo 35/2014), tj. 5 x 3.100,-Kč, dále 5 x 300,-Kč paušální náhrada nákladů podle § 13 vyhl. č. 177/1996 Sb., celkem ve výši 22.000,-Kč. Vzhledem k míře úspěchu žalobce je tak žalovaný č. 1) povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.120,-Kč.

Lhůta k placení náhrady nákladů řízení žalovanému č. 1) byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř., a to bez ohledu na to, že v insolvenčním řízení se tato pohledávka uspokojuje podle § 202 odst. 1 IZ. Nejedná se však o pohledávku, která by bez dalšího po skončení insolvenčního řízení zanikala, může přetrvávat i v době po skončení insolvenčního řízení, proto je nezbytné lhůtu k plnění pro tento účel určit, aniž by tím bylo dotčeno ustanovení § 202 odst. 1 IZ.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

Nebude-li povinnost stanovená v tomto rozhodnutí splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat splnění této povinnosti výkonem rozhodnutí.

V Praze dne 20. prosince 2015

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Klára Dvořáková