60 ICm 1471/2014
Č.j. 60 ICm 1471/2014-49 (KSPA 60 INS 23696/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: JUDr. Milan Šváb, nám. Míru 48, 568 02, Svitavy (insolvenční správce dlužníka Ctirada anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, proti žalované: Bohuslava anonymizovano , anonymizovano , Antonína Slavíčka 705/31, 568 02, Svitavy, zast. Mgr. Martinem anonymizovano , nar. 1.12.1968, bytem Antonína Slavíčka 705/31, 568 02, Svitavy, o odpůrčí žalobě,

takto:

I. Určuje se, že opomenutí, kterým dlužník Ctirad Vaněk, anonymizovano , nevyslovil námitku neplatnosti závěti ze dne 17. 12. 2010 zůstavitele Miloše anonymizovano , r.č. 431004/007, ze mřelého 24. 3. 2012, je neúčinné vůči věřitelům insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, pod sp. zn. KSPA 60 INS 23696/2012.

II. Žalovaná je povinna zaplatit do majetkové podstaty dlužníka Ctirada anonymizovano , anonymizovano , k rukám žalobce, částku 824.311,65 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit do majetkové podstaty Ctirada anonymizovano , anonymizovano , částku 7.199,-Kč.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 14.463,--Kč, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice-Krajskému soudu v Hradci Králové, soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč a to do 3 dnů od právní moci rozsudku na č. účtu: 3703-6828511/0710, variabilní symbol 6042147114.

Od ůvo d ně n í:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že právní úkon, kterým dlužník nenamítl neplatnost závěti jako nepominutelný dědic je neúčinném právním úkonem, a současně se domáhal toho, aby žalované bylo uloženo uhradit částku 831.510,65 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že bylo projednáváno dědictví po otci dlužníka, panu Miloši Vaňkovi, který zemřel dne 24.3.2012. Ze zákona byl povolán k dědění jediný dědic, a to právě dlužník. Zůstavitel zanechal závěť, dle které je dědičkou veškerého jeho majetku zůstavitelova snacha, tj. žalovaná, která byla v té době manželkou dlužníka. Pozůstalý syn, tj. dlužník, nenamítl částečnou neplatnost závěti jako nepominutelný dědic. Žalobce měl za to, že se jedná o neúčinný zkracující právní úkon.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že již dne 16.12.2009 bylo mezi ní a dlužníkem, bývalým manželem, dohodnuto formou notářského zápisu zúžení společného jmění manželů. Tehdy bydleli v bytě tchána Miloše anonymizovano , a to na základě nájemní smlouvy, avšak hospodařili každý samostatně. Tehdejší manžel, dlužník, se v bytě zdržoval minimálně. V té době docházelo mezi Milošem a Ctiradem Vaňkovými k častým hádkám, a to zejména kvůli penězům, které si tehdejší manžel od svého otce půjčoval , avšak nevracel. Miloš Vaněk se rozhodl, že svoje jmění odkáže žalované za to, že se o něj a jeho matku starala, a jeho syn je pouze zneužíval. Od okamžiku, kdy Miloš Vaněk sdělil dlužníkovi svoje konečné rozhodnutí ve věci dědictví, přestal bývalý manžel přispívat na provoz a opravy domu na ulici Pavlova 29 ve Svitavách, ve kterém žili. O tento dům se dále starala a finančně zabezpečovala jeho chod jen žalovaná. To, že má její tehdejší manžel dluhy větší než pohledávky, se od něj dozvěděla až někdy v roce 2012, do té doby ji dlužník ujišťoval, že má vše pod kontrolou. Od doby, kdy nemovitosti nabyla, musela do nich investovat nemalé finance (opravy, výměny oken, zakoupení nového kotle, nové omítky atd.).

Žalobce replikoval, že pokud by existovaly důvody, které by dlužníka, jakožto oprávněného zákonného dědice, z dědictví vylučovaly, nic zůstaviteli nebránilo v tom, aby dlužníka z dědické posloupnosti vyloučil vyděděním. Jestliže tak však zůstavitel nepostupoval, má dlužník nárok na 50 % svého zákonného podílu.

Žalovaná replikovala, že informace o dlužníkově úpadku jí nebyly známy až do doby podání insolvenčního návrhu a bylo to pro ní překvapením. K požadavku na vydání finanční částky 831.510,65 Kč uvedla, že předmětem dědictví nebyla finanční hotovost, nýbrž nemovitostí a motorové vozidlo, a požadavek na vydání finančního plnění je tedy v rozporu se zákonem. S dlužníkem se rozvedla, byla a je stále bez zaměstnání, neměla prostředky na údržbu a opravy domu, který zdědila, a byla nucena tento dům prodat. Insolvenční správce o prodeji věděl a nepodnikl žádné omezující kroky, i přesto, že mohl např. podat návrh na předběžné opatření. Správce měl podal žalobu směřující na podíl nepominutelného dědice za účelem začlenění do majetkové podstaty a následně pak žalobu na neplatnost kupní smlouvy na prodej nemovitostí, v důsledku čehož by došlo k začlenění dědického podílu (1/2) do majetkové podstaty dlužníka. Dále žalovaná doplnila, že její vztah osoby blízké fakticky skončil rozvodem s dlužníkem. V době, kdy k úkonu došlo, bylo lze tento vztah dovozovat, avšak jednalo se pouze o vztah formální, kdy tento vztah neplnil žádné další funkce, o čemž svědčí i fakt, že mezi žalovanou a dlužníkem došlo ke zúžení společného jmění manželů.

Soud ve věci nařídil jednání na 19.6.2015. Předvolání bylo žalované doručeno dne 5.5.2015, tedy cca jeden a půl měsíce předem. Dne 16.6.2015 byla soudu doručena plná moc zástupce žalované a současně žádost o odročení jednání, která byla odůvodněna tím, že zástupce neměl možnost, aby se v dostatečném předstihu před jednáním seznámil s danou věci a se spisovým materiálem. Plná moci je datována dne 15.5.2015. Žádost o odročení nebyla důvodná. Účelem odročení není, aby docházelo k prodlužování řízení tím, že účastník, který je s dostatečným předstihem předvolán k jednání, pár dnů před nařízeným jednáním udělí plnou moc obecnému zmocněnci, který následně bude žádat o odročení jednání. Je zcela na zodpovědnosti žalované, že plnou moc udělila až několik dnů před nařízeným jednáním, a současně je zcela na zodpovědnosti zástupce, zda takové zastoupení příjme v situaci, kdy subjektivně vnímá, že nebude schopen se na nařízené jednání připravit. V takém případě měl zástupce zastupování případně odmítnout. Soud proto dle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti žalované.

Z vlastní činnosti je soudu známo, že dne 27.9.2012 bylo u dlužníka zahájeno insolvenční řízení. Následně dne 2.5.2013 byl zjištěn úpadek dlužníka, na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce (usnesení zdejšího soudu č.j. KSPA 60 INS 23696/2012-A-11).

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Účinky zjištění úpadku nastaly dne 2.5.2013 a žaloba byla soudu doručena dne 29.4.2014, tedy ve lhůtě jednoho roku od zjištění úpadku, tedy včas dle § 239 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (dále jen IZ ).

Z notářského zápisu NZ 278/2009 N 353/2009 ze dne 16.12.2009, sepsaného notářkou JUDr. Evou Čiernikovou, soud zjistil, že žalovaná a dlužník, kteří uzavřeli manželství dne 13.10.2007, se dohodli na zúžení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnost, a to ohledně majetku, který nabydou, a závazků, které jim vzniknou, v budoucnu po podpisu této smlouvy.

Z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č.j. 4 C 311/2013-32 soud zjistil, že manželství žalované a dlužníka bylo pravomocně rozvedeno dne 1.4.2014. Z odůvodnění plyne, že návrh na rozvod podala dne 2.12.2013 žalovaná a uvedla v něm, že v posledních dvou letech se intimní život téměř vytratil, zcela spolu účastnící přestali intimně žít na jaře roku 2013, a k ukončení společného soužití došlo 1.9.2013, kdy se navrhovatelka odstěhovala do podnájmu.

Z výpisů katastru nemovitostí na listy vlastnictví č. 5348 a 7276 pro katastrální území Svitavy-předměstí soud zjistil, že žalovaná z dědictví projednávaného před Okresním soudem ve Svitavách pod sp.zn. 32 D 170/2012 nabylo stavební parc. č. 159 spolu s budovou čp. 1246, dále stavební parc. č. 2124 spolu s budovou bez čp/če, garáž, a dále pozemkové parc. č. 522/28 a 522/35. Dlužnice je nyní vlastníkem pouze stavební parc. č. 2124 spolu s budovou bez čp/če, garáž, když zbývající nemovitosti prodala kupní smlouvou ze dne 16.1.2014 (účinky vkladu práva ke dni 17.1.2014) společnosti RK Mouřenín s.r.o., IČ 25999885.

Z připojeného dědického spisu Okresního soudu ve Svitavách sp.zn. 32 D 170/2012 bylo zjištěno následující: -Z úmrtního listu (čl. 1) plyne, že dlužníkův otec Miloš Vaněk zemřel dne 24.3.2012. -Ze závěti ze dne 17.12.2010 (čl. 14) soud zjistil, že zůstavitel Miloš Vaněk odkázal veškerý svůj majetek žalované. -Ze sdělení k tržní ceně nemovitostí (čl. 17) soud zjistil, že tržní cena stavební parc. č. 159 spolu s budovou čp. 1246, dále stavební parc. č. 2124 spolu s budovou bez čp/če, garáž, a dále pozemkové parc. č. 522/28 a 522/35, byla stanovena na částku 1.600.000,--Kč s tím,

že tržní hodnota rodinného domu a okolních zahrad činí 1.500.000,--Kč a tržní hodnota garáže se stavební parcelou činí 100.000,--Kč. -Z protokolu ze dne 25.7.2012 plyne, že účastníky dědického řízení byla žalovaná jako závětní dědic a dále dlužník jako zákonný dědic s tím, že dlužník byl v celém řízení zastoupen na základě plné moci žalovanou. Zůstavitel zanechal závět, a ze zákona byl povolán k dědění dlužník. Žalovaná i dlužník (zastoupen žalovanou) uznali závět za pravou a platnou a dlužník (zastupován žalovanou) prohlásil, že nenamítá částečnou neplatnost závěti jako nepominutelný dědic. Jedinou dědickou ze závěti pak byla žalovaná. -Z usnesení na čl. 23 ze dne 25.7.2012 (ve znění opravného usnesení na čl. 42 ze dne 17.12.2012), plyne, že obvyklá cena dědictví byla určena částkou 1.677.872,30 Kč, výše dluhu 14.851,--Kč a čistá hodnota dědictví ve výši 1.663.021,30 Kč. Odměna notářky včetně hotových výdajů a DPH byla určena ve výši 17.784,--Kč. Veškerý majetek, tj. nemovitosti uvedené shora, osobní automobil Škoda Fabia, reg.zn. 1E1 7565, práva a povinnosti ke sporožirovému účtu a motocykl Yamaha reg.zn. SY1 94-64 nabyla do vlastnictví žalovaná. Z doručenky plyne, že dlužnice za sebe a za dlužníka usnesení převzala dne 26.7.2012 a téhož dne se jak za sebe tak za dlužníka vzdala práva odvolání. Usnesení tak nabylo právní moc dne 26.7.2012. -Z protokolu ze dne 27.11.2012 plyne, že dodatečně vyšel najevo další zůstavitelům majetek, a to odbytné od Penzijního fondu České spořitelny ve výši 4.117,76 Kč. Rovněž při tomto projednání byl dlužník zastoupen žalovanou. -Z usnesení na čl. 39 soud zjistil, že po projednání dodatečně zjištěného majetku činí obvyklá cena dědictví částku 1.681.990,30 Kč, výše dluhů 14.851,--Kč a čistá hodnota dědictví částku 1.667.139,30 Kč. Odměna notáře za doprojednání dědictví byla stanovena ve výši 600,--Kč, hotové výdaje 10,--Kč a DPH 122,--Kč, celkem tedy 732,--Kč. Toto rozhodnutí bylo doručováno pouze žalované a nabylo právní moci dne 17.12.2012, poté, co se žalovaná vzdala práva odvolání.

Z přihlášek věřitelů bylo zjištěno následující: -Z přihlášky věřitele P1, Imont press s.r.o., z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, č.j. 44 Cm 150/2008-99 ze dne 3.3.2011, a z rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího č.j. 1 Cmo 350/2011-151 ze dne 19.4.2012, plyne, že dlužníkovi bylo uloženo uhradit tomuto věřiteli částku 288.000,--Kč s úrokem z prodlení od 30.4.2004. Z faktury č. 24010085 bylo zjištěno, že splatnost faktury, na původní celkovou částku 488.000,--Kč byla dne 18.4.2004. -Z přihlášky věřitele P2, Megas-P s.r.o. a z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách č.j. 110 C 124/200-127 ze dne 15.1.2013, plyne, že dlužníkovi bylo uloženo uhradit tomuto věřiteli částku 36.551,46 Kč s úrokem z prodlení od 29.9.2008, kdy nastala splatnost tohoto závazku. -Z přihlášky věřitele P3, Touax s.r.o. a z elektronického platebního rozkazu Okresního soudu ve Svitavách č.j. 9 EC 78/2012-38 ze dne 21.3.2012 (právní moc dne 25.4.2012- zjištěno z aplikace InfoSoud), plyne, že dlužníkovi bylo uloženo uhradit tomuto věřiteli částku 90.000,--Kč s úrokem z prodlení od 20.10.2010, kdy nastala splatnost tohoto závazku. Z usnesení Okresního soudu ve Svitavách č.j. 12 EXE 227/2012-15 ze dne 18.7.2012 plyne, že na základě shora uvedeného elektronického platebního rozkazu byla nařízena exekuce. -Z přihlášky věřitele P5, Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR a z platebních výměrů a výkazů nedoplatků bylo zjištěno, že platebním výměrem pravomocným dne 5.4.2011 bylo uloženo dlužníkovi uhradit nedoplatek pojistného 80.338,--Kč, výměrem pravomocným dne 3.4.2011 penále 22.583,--Kč, výkazem nedoplatků vykonatelným dne 11.7.2008 dlužné pojistné 55.121,--Kč a dlužné penále 7,041,55 Kč, výkazem nedoplatků

vykonatelným dne 11.9.2009 dlužné pojistné 14.040,--Kč a dlužné penále 9.677,45 Kč, výkazem nedoplatků vykonatelným dne 27.6.2011 dlužné penále 15.830,--Kč. Nedoplatky byly splatné buď ke dni od právní moci (u platebních výměrů) či ke dni vykonatelnosti (u výkazů nedoplatků). -Z přihlášky věřitele P7, Česká správa sociálního zabezpečení a z platebních výměrů a výkazů nedoplatků bylo zjištěno, že výkazem nedoplatků vykonatelným dne 6.8.2009 bylo dlužníkovu uloženo uhradit 25.383,--Kč, platebním výměrem pravomocným a vykonatelným dne 23.12.2010 částku 32.687,--Kč a platebním výměrem pravomocným a vykonatelným dne 2.11.2011 částku 42.232,--Kč. -Z přihlášky věřitele P8, Finanční úřad pro Pardubický kraj, bylo zjištěno, že tento věřitel si přihlásil celkem 2.233.149,71 Kč v 506 dílčích pohledávek, u nichž splatnost nastávala průběžně od 1.10.2007 do 1.5.2013. Ze shora uvedených přihlášek plyne, že ke dni projednání dědictví (25.7.2012) měl dlužník závazky minimálně v řádu statisíc Kč vůči shora uvedeným věřitelům, tyto závazky byly více než 30 dnů po splatnosti a současně více než 3 měsíce po splatnosti.

Podle § 479 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31.12.2013 (dále jen OZ ), nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.

Podle § 3 odst. 1 IZ dlužník je v úpadku, jestliže má a) více věřitelů, b) peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c) tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost"). Podle odst. 2 má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a) zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b) je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c) není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d) nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v § 104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud.

Podle § 235 odst. 1 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí.

Podle § 239 odst. 4 IZ dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů náleží do majetkové podstaty právní mocí rozhodnutí, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno. Tím není dotčeno právo insolvenčního správce v případě, že šlo o peněžité plnění nebo že má jít o peněžitou náhradu za poskytnuté plnění, požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti dlužníkova právního úkonu i toto peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Vylučovací žaloba není přípustná.

Podle § 240 odst. 1 IZ právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí právní úkon, jímž se dlužník zavázal poskytnout plnění bezúplatně nebo za protiplnění, jehož obvyklá cena je podstatně nižší než obvyklá cena plnění, k jehož poskytnutí se zavázal dlužník. Podle odst. 2 právním úkonem bez přiměřeného protiplnění se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že právní úkon bez přiměřeného protiplnění učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern21), je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku.

Podle § 242 odst. 1 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám. Podle odst. 2 se má za to, že u úmyslně zkracujícího právního úkonu učiněného ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, byl dlužníkův úmysl této osobě znám. Podle odst. 3 úmyslně zkracujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení.

Z § 235 odst. 1 IZ plyne, že neúčinným právním úkonem může být i dlužníkovo opomenutí. Za neúčinný právní úkon může být považováno rovněž opomenutí či nekonání, kdy dlužník jako nepominutelný dědic ze zákona nevznese námitku relativní neplatnosti závěti, kterou zůstavitel odkazuje majetek jiné osobě. Zde srov. např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 101 VSPH 598/2014-49 ze dne 29.1.2015 (v řízení MSPH 76 INS 4195/2012).

Dlužník byl v daném případě jediným zákonným dědicem po svém otci Miloši Vaňkovi a dopadalo na něj ustanovení § 479 OZ. Na danou situaci je pak nutno aplikovat zmíněné ustanovení občanského zákoníku účinného do 31.12.2013, neboť k úmrtí zůstavitele a k projednání dědictví došlo za jeho účinnosti. Dlužníkovi jako zletilému potomku se tedy mělo dost aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jeho dědického podílu ze zákona, přičemž dlužník byl jediným zákonným dědicem a dle zákonné dědické posloupnosti měl nabýt veškerý majetek. Jako nepominutelnému dědici se mu tak měla dostat alespoň jedna polovina dědictví. Pokud zůstavitel veškerý svůj majetek odkázal jiné osobě (své snaše a manželce dlužníka), byla závěť ohledně jedné poloviny dědictví neplatná. Ustanovení § 479 OZ tedy omezovalo zůstavitele v právu nakládat se svým majetkem pro případ smrtí v tom směru, že tzv. nepominutelným dědicům se muselo dostat tolik, kolik je v tomto ustanovení uvedeno. Nepominutelní dědici nemají na dědictví nárok pouze v případě, pokud by došlo k jejich vydědění. V řízení pak nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by zůstavitel svého syna (tj. dlužníka vydědil). Dlužník (zastoupen žalovanou) pak v dědickém řízení výslovné nenamítal neplatnost závěti jako nepominutelný dědic a žalovaná jako závětní dědic nabyla celou pozůstalost. V případě vznesení námitky relativní neplatnosti závěti by pak jak dlužník tak žalovaná dědili každý v rozsahu jedné poloviny.

Toto nekonání či opomenutí dlužníka pak představuje neúčinný právní úkon dle § 235 IZ ve spojení s § 240 IZ. Žalované se v důsledku dlužníkova opomenutí dostalo plnění (majetku), na který by neměla nárok za situace, kdy by dlužník námitku neplatnosti vznesl. Žalovaná tento majetek (1/2 dědictví) nabyla bez jakéhokoli protiplnění, neboť v důsledku opomenutí dlužník z dědictví ničeho nenabyl a od žalované se mu žádného protiplnění nedostalo. Toto opomenutí pak dlužník učinil jednak ve prospěch osoby blízké (tehdejší manželka dlužníka) a dále jednoznačně v době, kdy již byl v úpadku. K jednání, na němž dlužník výslovně prohlásil, že námitku neplatnosti neuplatňuje, došlo dne 25.7.2012, a z provedených důkazů plyne, že v té době dlužník již měl řadu závazků, které nebyl schopen plnit po dobu delší než tři měsíce. Dlužník tedy v době opomenutí naplňoval definiční znaky úpadku dle § 3 odst. 1 a odst. 2 písm. b) IZ, neboť měl více věřitelů, závazky po dobu delší 30 dnů po splatnosti a byl v platební neschopnosti, když své závazky neplnil po dobu delší 3 měsíců. Z 240 IZ pak neplyne, že by se k naplnění znaků neúčinnosti vyžadovalo, aby osoba, v jejíž prospěch byl úkon (či opomenutí) učiněn, věděla o dlužníkově úpadku.

Opomenutí dlužníka rovněž naplňovalo znaky neúčinného právního úkonu dle § 242 IZ. Dlužník v dědickém řízení, v němž mohl získat majetek, vystupoval zcela pasivně a jeho úmysl minimálně nepřímo směřoval k tomu, že nenabude žádný majetek, z něhož by případně mohli být jeho věřitelé uspokojeni, a tedy směřoval ke zkrácení věřitelů. Z vlastní činnosti je pak soudu známo, že v majetkové podstatě není sepsán téměř žádný majetek větší hodnoty a věřitelé budou uspokojení v minimální výši (celkem věřitelé přihlášeni s nezajištěnými pohledávkami ve výši 3.436.683,74 Kč, z čehož bylo popřeno pouze 58.069,75 Kč). Opomenutí pak dlužník učinil ve prospěch osoby blízké (tehdejší manželka) a platí zde fikce § 242 odst. 2 IZ, že zkracující úmysl byl osobě blízké znám. Žalovaná pak nepředložila žádné důkazy, které by tento závěr vyvracely. Žalovaná sice tvrdila, že již v době učinění úkonu byl její svazek s dlužníkem formální, avšak toto tvrzení se nejeví jako věrohodné. V době projednání dědictví byla žalovaná dlužníkovou manželkou (od roku 2007). Z rozvodového rozsudku plyne, že pravomocně bylo manželství rozvedeno až 1.4.2014 a sama dlužnice v návrhu na rozvod uvedla, že k ukončení intimního soužití došlo až na jaře 2013 a k ukončení společného soužití 1.9.2013, tedy až poté, co došlo k projednání dědictví. Na charakteru osoby blízké pak nic nemění to, že žalovaná s dlužníkem měla formou notářského zápisu od roku 2009 zúženo společné jmění manželů. Bez významu je notářský zápis o zúžení společného jmění manželů rovněž ve vtahu k nabytí dědictví, neboť majetek z dědictví neměla žalovaná nabýt do společného jmění manželů, ale do svého výlučného vlastnictví (srov. § 143 odst. 1 písm. a) OZ). Žalovaná namítala, že žalobce mohl podat návrh na předběžné opatření, podat žalobu na podíl nepominutelného dědice a případně žalobu na neplatnosti kupní smlouvy (kterou dlužnice nemovitosti prodala). Tyto úkony správce sice mohl učinit, avšak předmětem tohoto řízení není posouzení toho, do jaké míry by jeho návrhy byly úspěšné. I pokud tak správce neučinil, neznamená to, že by nemohl podat žalobu na neúčinnost tak, jak to učinil. Jinými slovy řečeno, podání žaloby na neúčinnost nebylo závislé na tom, zda správce podá či nepodá jinou žalobu. Pokud pak žalovaná po nabytí nemovitostí vynaložila finanční prostředky na jejich údržbu či opravu, je to pro posouzení věci bezvýznamné. Částka, kterou žalovaná má vydat do majetkové podstaty, se odvíjí od čisté hodnoty dědictví tak, jak byla stanoven notářem.

S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že se u dlužníkova opomenutí, kdy nenamítal relativní neplatnost závěti, jedná o neúčinný právní úkon a v této části žalobě vyhověl (výrok I.).

Z § 239 odst. 4 IZ pak plyne, že insolvenční správce má právo požadovat odpůrčí žalobou vedle určení neúčinnosti právního úkonu i peněžité plnění nebo peněžitou náhradu plnění. Dlužníkovi se měla dostat polovina dědictví a byl by povinen uhradit polovinu nákladů notáře (odměnu, hotové výdaje a DPH). Čistá hodnota dědictví byla v dědickém řízení určena částkou 1.667.139,30 Kč. Z obsahu dědického spisu neplyne, že by žalovaná cokoli namítala proti ocenění jednotlivých položek dědictví (tj. nemovité věci či motorová vozidla), když se navíc vzdala práva odvolání proti usnesením o vypořádání dědictví. Hodnota nemovitostí pak byla notářem stanovena s ohledem na odborné pousazení jejich tržní ceny. Žalovaná čistou hodnotu dědictví nesporovala ani v rámci incidenčního sporu. Náklady notáře činily celkem 18.516,--Kč (tj. 17.784,--Kč a 732,--Kč). Polovina čisté hodnoty dědictví, na které měl dlužník nárok, tak činila 833.569,65 Kč, a dlužník by byl povinen uhradit polovinu nákladů notáře 9.258,--Kč, a dostalo by se mu tedy hodnoty ve výši 824.311,65 Kč. Majetek o této hodnotě však v důsledku opomenutí dlužníka získala žalovaná. Tato částka pak odpovídá peněžité náhradě za takto získaný majetek. Soud proto uložil žalované uhradit částku 824.311,65 Kč (výrok II.) a ve zbytku 7.199,--Kč žalobu zamítl (výrok III).

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. o.s.ř. Žalobce byl ve věci úspěšný a žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, přiznal dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,--Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,--Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalovanému odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání repliky ze dne 26.9.2014 a účast při jednání), tedy 9.300,--Kč, k tomu je nutno přičíst tři paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900,--Kč, dále náhradu za ztrátu času za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 600,--Kč, a dále cestovné za cestu na jednání z České Třebové do Pardubic a zpět v délce 144 km osobním vozem Volvo S80, reg.zn. 3E6 2003 při spotřebě dle technického průkazu 12 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 35,90 Kč (vyhl. č. 328/2014 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,70 za 1 km, celkem jízdné ve výši 1.153,--Kč, celkem tedy 11.953,--Kč. K tomu je nutno přičíst 21 % DPH ve výši 2.510,--Kč, celkem tedy 14.463,--Kč.

Výrok III. je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobce je od soudních poplatků osvobozen dle 11 odst. 2 citovaného zákona, žalovaná nemá proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení a sama není od poplatků osvobozena. Výše poplatku pak činí 5.000,--Kč dle položky 13, bod 1, písm. a) sazebníku.

Po uče ní :

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobe m (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 19. června 2015 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marie Kohoutková