60 ICm 1362/2016
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 1362/2016-26 (KSPH 60 INS 20659/2015)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Květoslavou Hovorkovou ve věci žalobce: JUDr. Michal Večeřa, IČO 73734926, se sídlem Rašínova 103/2, Brno, insolvenčního správce majetkové podstaty dlužníka: Milan anonymizovano , anonymizovano , bytem Jičínská 1361, Mladá Boleslav, proti žalované: Jolana anonymizovano , anonymizovano , bytem Moravany 55, Hodonín,

o určení neúčinnosti,

takto:

I. Určuje se, že právní úkon dlužníka spočívající v zaplacení částky 754.136 Kč ze strany dlužníka ve prospěch žalované na úhradu dlužníkova dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 10. 2010, uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou, je vůči věřitelům, kteří přihlásili své pohledávky k uspokojení do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 60 INS 20659/2015, neúčinný.

II. Žalovaná je povinna zaplatit do majetkové podstaty dlužníka částku 754.136 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení v plné výši částku 900 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice-Krajskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 5.000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. isir.justi ce.cz

Odůvodnění :

Žalobce se z pozice insolvenčního správce dlužníka žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 26. 4. 2016 domáhá určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka, jímž v částce 754.136 Kč uspokojil pohledávku žalované ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 10. 2010, na jejímž základě žalovaná poskytla dlužníkovi částku ve výši 800.000 Kč a dlužník se zavázal žalované tuto částku vrátit do 20. 10. 2015 (dále jen Smlouva ). Žalobu zdůvodnil tím, že dlužník a žalovaná, která je jeho sestrou, dne 24. 4. 2015 převedli kupní smlouvou ve formě notářského zápisu sepsaného Mgr. Danielou Křížovou sp. zn. NZ 57/2015, N 71/2015, každý svůj spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na parcele č. 479/25, o velikosti 9.792 m, orná půda, a na parcele č. 479/26, o velikosti 9.847 m,á orn půda, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, katastrální obec Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, katastrální území Brandýs nad Labem, LV č. 4485 (dále jen nemovitosti ), na kupující za kupní cenu 1.571.120 Kč, která byla po odečtení daně z nabytí nemovitých věcí ve výši 62.848 Kč vyplacena na účet žalované, přičemž polovina kupní ceny připadající dlužníkovi byla použita na úhradu jeho výše specifikovaného dluhu u žalované. Žalobce považuje přenechání celé kupní ceny za předmětné nemovitosti žalované, za situace, kdy jedna polovina z kupní ceny měla náležet dlužníkovi, za zvýhodňující právní úkon ve smyslu ust. § 241 zák. č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že na základě Smlouvy poskytla dlužníkovi částku 800.000 Kč, kterou se jí dlužník zavázal splatit do 20. 10. 2015, do dnešního dne tak však dlužník neučinil. Žalovaná se s dlužníkem dlouhodobě nestýká, svoji pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka nepřihlásila, neboť o insolvenčním řízení nevěděla. Dále žalovaná uvedla, že kupní cena za předmětné nemovitosti jí byla po odečtení daně z nabytí nemovitých věcí vyplacena na účet č. 1057834123/0800 vedený u České spořitelny, a.s., ze kterého žalovaná následně dlužníkovi vyplatila postupně částku ve výši 754.136 Kč odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu na nemovitostech. Na základě uvedeného žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Z obsahu insolvenčního spisu KSPH 60 INS 20659/2015 se podává, že insolvenční řízení bylo zahájeno dne 13. 8. 2015 a dne 22. 9. 2015 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, přičemž insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Žaloba tak byla podána včas a osobou oprávněnou (ust. § 160 IZ ve spojení ust. § 239 IZ). Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaná poskytla dlužníkovi na základě Smlouvy ze dne 20. 10. 2010 celkem částku ve výši 800.000 Kč, kterou se dlužník zavázal žalované vrátit do 20. 10. 2015. Mezi účastníky dále nebylo sporu o tom, že dlužník a žalovaná dne 24. 4. 2015 převedli kupní smlouvou ve formě notářského zápisu sepsaného Mgr. Danielou Křížovou sp. zn. NZ 57/2015, N 71/2015, každý svůj spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 na předmětných nemovitostech na kupující, přičemž kupní cena (po odečtení daně z nabytí nemovitých věcí) ve výši 1.508.272 Kč byla vyplacena na účet žalované. (zjištěno také smlouvou o půjčce ze dne 20. 10. 2010, notářským zápisem ze dne 24. 4. 2015) Jedinou spornou skutečností je, zda žalovaná dlužníkovi vyplatila částku ve výši 754.136 Kč odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu na převedených nemovitostech či zda tato byla použita na úhradu její výše uvedené pohledávky vůči dlužníkovi.

Dne 29. 5. 2015 byla žalované na její účet č. 1057834123/0800 vedený u České spořitelny, a.s. připsána z účtu Mgr. Daniely Křížové částka 1.508.272 Kč. Dne 1. 6. 2015 žalovaná ze svého účtu učinila výběr hotovosti ve výši 499.000 Kč a dne 2. 6. 2015 ve výši 235.000 Kč. (zjištěno výpisem z účtu žalované)

V rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 60 INS 20659/2015 dlužník opakovaně uvedl, že mu částka ve výši 754.136 Kč odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu na převedených nemovitostech nebyla žalovanou vyplacena, na schůzi věřitelů dne 26. 11. 2015 dlužník k příčinám svého úpadku uvedl, že jej sestra přesvědčila, že si všechny peníze za jeho podíl na prodeji nemovitostí nechá. Dle sdělení dlužníka takto splatil svůj dluh vůči žalované. (zjištěno obsahem insolvenčního spisu KSPH 60 INS 20659/2015, zejména zprávou IS ze dne 9. 11. 2015 a protokolem ze schůze věřitelů ze dne 26. 11. 2016)

Dne 7. 12. 2015 soud schválil oddlužení dlužníka plněním splátkového kalendáře. Celková výše nezajištěných závazků přihlášených věřitelů dlužníka činila ke dni schválení oddlužení 670.606,51 Kč (zjištěno obsahem insolvenčního spisu KSPH 60 INS 20659/2015, zejména usnesením o schválení oddlužení č. l. KSPH 60 INS 20659/2015-B-6). Z účastnického výslechu žalované má soud za prokázané, že mezi žalovanou a dlužníkem byla dohoda, dle níž částka odpovídající spoluvlastnickému podílu dlužníka na převedených nemovitostech měla být použita na splátku jeho dluhu vůči žalované.

Výpovědi žalované o tom, že přes uvedenou dohodu dlužníkovi jeho podíl vyplatila, a to poté co jí dlužník telefonoval, že potřebuje zaplatit své jiné dluhy, přičemž žalovaná odpovídající částku vybírala v hotovosti postupně, protože jí celou částku naráz nedali, a teprve následně ji dlužníkovi celou předala najednou a dohodla se s ním, že jí dluh ve výši 800.000 Kč bude splácet, soud neuvěřil, když žalovanou uváděná tvrzení neodpovídají ostatním provedeným důkazům (výpis z účtu žalované, zpráva IS ze dne 9. 11. 2015, protokol ze schůze věřitelů ze dne 26. 11. 2016) ani původnímu vyjádření žalované, že částku dlužníkovi vyplatila postupně. V obdobných souvislostech soud hodnotil také důkaz Potvrzení ze dne 3. 6. 2015, jehož obsahem bylo sdělení dlužníka, že částku ve výši 754.136 Kč od žalované obdržel ve třech splátkách. K věrohodnosti tohoto důkazu se soud vyjádří níže v rámci tohoto odůvodnění rozsudku, avšak nutno předestřít, že obdobně jako v případě výpovědi žalované i obsah Potvrzení ze dne 3. 6. 2015 odporuje ostatním zjištěním z provedených důkazů, a dokonce nekoresponduje ani s konečným tvrzením žalované, že předmětnou částku dlužníkovi vydala jednorázově.

Z jiných než označených důkazů soud nečerpal žádné skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci. Žalovanou navrhovaný důkaz výslechem dlužníka, soud neprovedl, neboť o věrohodnosti jeho výpovědi lze za současného stavu věci již značně pochybovat. Naopak věrohodná se zdají vyjádření dlužníka v rámci insolvenčního řízení, která ještě nebyla nikterak ovlivněna ze strany žalované.

Shora uvedené skutkové závěry soud posoudil podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ). Dle ust. § 235 IZ neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných. Za právní úkon se považuje též dlužníkovo opomenutí (odst. 1). Neúčinnost dlužníkových právních úkonů, včetně těch, které tento zákon označuje za neúčinné a které dlužník učinil poté, co nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, se zakládá rozhodnutím insolvenčního soudu o

žalobě insolvenčního správce, kterou bylo odporováno dlužníkovým právním úkonům (dále jen "odpůrčí žaloba"), není-li dále stanoveno jinak (odst. 2). Dle ust. § 241 IZ zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu (odst. 1). Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí pouze právní úkon, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku, nebo právní úkon, který vedl k dlužníkovu úpadku. Má se za to, že zvýhodňující právní úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, je úkonem, který dlužník učinil v době, kdy byl v úpadku (odst. 2). Zvýhodňujícími právními úkony jsou zejména úkony, kterými dlužník a) splnil dluh dříve, než se stal splatným, b) dohodl změnu nebo nahrazení závazku ve svůj neprospěch, c) prominul svému dlužníku splnění dluhu nebo jinak dohodl anebo umožnil zánik či nesplnění svého práva, d) poskytl svůj majetek k zajištění již existujícího závazku, ledaže jde o vznik zajištění v důsledku změn vnitřního obsahu zastavené věci hromadné (odst. 3). Zvýhodňujícímu právnímu úkonu lze odporovat, byl-li učiněn v posledních 3 letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch osoby dlužníku blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, anebo v době 1 roku před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch jiné osoby (odst. 4). Zvýhodňujícím právním úkonem není a) zřízení zajištění závazku dlužníka, obdržel-li za ně dlužník současně přiměřenou protihodnotu, b) právní úkon učiněný za podmínek obvyklých v obchodním styku, na základě kterého dlužník obdržel přiměřené protiplnění nebo jiný přiměřený majetkový prospěch, a to za předpokladu, že nešlo o úkon učiněný ve prospěch osoby dlužníkovi blízké nebo osoby, která tvoří s dlužníkem koncern, a že osoba, v jejíž prospěch byl úkon učiněn, nemohla ani při náležité pečlivosti poznat, že dlužník je v úpadku, nebo že by tento úkon mohl vést k úpadku dlužníka, c) právní úkon, který dlužník učinil za trvání moratoria nebo po zahájení insolvenčního řízení za podmínek stanovených tímto zákonem (odst. 5). Soud shora uvedený skutkový stav právně posoudil a dospěl ve věci samé k těmto právním závěrům. Úprava odporovatelnosti právních úkonů (terminologicky se soud bude držet pojmosloví v insolvenčním zákoně, i když si je vědom toho, že zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zavádí nový pojem právní jednání) je v IZ řešena komplexně a nepoužijí se tak příslušná ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jejím účelem je zamezit právním úkonům dlužníka, které by znamenaly zkrácení možnosti uspokojení věřitelů nebo zvýhodnění některého z věřitelů, přičemž plnění z neúčinného právního úkonu je třeba vydat zpět do majetkové podstaty. Insolvenční zákon taxativně vymezuje tři okruhy neúčinných právních úkonů, a to právní úkon bez přiměřeného plnění, zvýhodňující právní úkon a úmyslně zkracující právní úkon. Ust. § 235 IZ je pouze uvozujícím ustanovením bez vlastní skutkové podstaty (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 677/2011, ze dne 27. 2. 2014). Skutková podstata zvýhodňujícího právního úkonu je naplněna tehdy, pokud je naplněna obecná definice neúčinného úkonu v ust. § 235 odst. 1 IZ a současně jsou splněny všechny její pozitivně vymezené stránky v ust. § 241 odst. 1, 2 IZ, k úkonu došlo ve lhůtě určené v odst. 4, a není zahrnut v negativním vymezení této skutkové podstaty v odst. 5 tohoto ustanovení. Žalovaná je sestrou dlužníka, tedy sourozencem, a tedy osobou blízkou ve smyslu ust. § 22 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. K právnímu úkonu v daném případě došlo na základě smlouvy o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, kterou uzavřel dlužník se žalovanou, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalovaná na svůj účet inkasovala dne 29. 5. 2015 celou kupní cenu za převod předmětných nemovitostí, přičemž částka ve výši 754.136 Kč odpovídající spoluvlastnickému podílu dlužníka na nemovitostech byla použita na úhradu dluhu z této smlouvy. Soud tvrzení žalované, že dlužníkovi jeho podíl z kupní ceny postupně vyplatila, vyhodnotil jako účelové. Soud k tomuto závěru dospěl na základě poměřování věrohodnosti jednotlivých důkazů, kdy jako stěžejní nakonec vyhodnotil skutečnost, že v rámci insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 60 INS 20659/2015 dlužník opakovaně (v rámci komunikace s insolvenčním správcem a dále na schůzi věřitelů dne 26. 11. 2015) uvedl, že mu částka ve výši 754.136 Kč odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu na převedených nemovitostech nebyla žalovanou vyplacena a byla použita na úhradu jeho dluhu vůči žalované. Žalovaná sice předložila k důkazu Potvrzení ze dne 3. 6. 2015, kterým dlužník prohlásil, že k tomuto dni obdržel od žalované ve třech splátkách částku 754.136 Kč z titulu převodu předmětných nemovitostí, ve světle výše uvedeného se však toto Potvrzení , které není opatřeno úředně ověřeným podpisem dlužníka, jeví jako nevěrohodné z pohledu skutečného data jeho pořízení. Žalovaná dále na podporu svého tvrzení předložila výpis ze svého účtu, z něhož je sice zřejmé, že dne 1. 6. 2015 učinila výběr hotovosti ve výši 499.000 Kč a dne 2. 6. 2016 výběr hotovosti ve výši 235.000 Kč, nelze jím však prokázat k jakému účelu byly označené částky použity, navíc uvedené částky ve svém součtu neodpovídají částce 754.136 Kč. Je také zapotřebí zohlednit skutečnost, že i v následujících dnech žalovaná činila ze svého účtu obdobné výběry, v porovnání s ostatními pohyby na účtu tedy žalovanou označené dva výběry hotovosti nijak zvlášť nevybočují. Soud zohlednil také to, že v Potvrzení je uvedeno, že dlužníkovi byl jeho podíl vyplacen třemi platbami, zatímco žalovaná označila na výpisu ze svého účtu pouze dvě položky a v rámci svého účastnického výslechu uvedla, že částku dlužníkovi vyplatila jednorázově. Soud tedy žalovanou předložené důkazy vyhodnotil jako podstatně méně věrohodné v porovnání s tvrzením dlužníka v rámci insolvenčního řízení. Na základě těchto skutečností lze uzavřít, že úkon byl učiněn v rozhodné době pro přípustnost jeho posouzení, tedy do tří let před zahájením insolvenčního řízení a stranami tohoto úkonu byly dlužník a žalovaná, tj. osoba blízká, má se tedy za to, že poskytnuté plnění bylo učiněno v době úpadku. Dále se soud posoudil, zda došlo ke zkrácení věřitelů, a zda se v dané věci jednalo o zvýhodňující právní úkon. Pojem zkracujícího úkonu je třeba dle názoru soudu pojímat široce, jelikož zájem na rovnoměrném uspokojení věřitelů je v insolvenčním řízení upřednostněn před zájmem na zachování již vzniklých právních vztahů a insolvenční zákon od počátku řízení tyto vztahy narušuje právě za účelem poměrného uspokojení věřitelů. Důraz zákonodárce na široký dosah neúčinnosti lze také nalézt v definici ust. § 235 IZ. Dle ust. § 235 IZ zkracující úkon nastává již při zkrácení pouhé možnosti uspokojení, a tedy není zde vyžadován dokonaný stav, kdy určitému věřiteli vznikne v důsledku jednání dlužníka vyčíslitelná újma. Tuto optiku je třeba aplikovat i na daný případ. Právní úkon dlužníka spočívající v zaplacení částky 754.136 Kč ze strany dlužníka ve prospěch žalované na úhradu dlužníkova dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 10. 2010, uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou, respektive nevyplacení dlužníkova podílu na kupní ceně z převodu nemovitostí za účelem úhrady uvedeného dluhu, založil zkrácení možnosti uspokojení nezajištěných věřitelů. To vyplývá ze zjištění, že pohledávka žalované vůči dlužníku z titulu předmětné Smlouvy byla uhrazena z 94,27 %, pokud by však byla pohledávka žalované přihlášena v rámci insolvenčního řízení dlužníka spolu s ostatními nezajištěnými věřiteli, činila by výše jejího uspokojení pouze 54,40 %. Žalovaná by tedy na úhradu své pohledávky obdržela na místo částky 754.136 Kč částku 294.513,49 Kč, rozdíl obou částek je pak třeba vnímat jako částku, o níž byli věřitelé v insolvenčním řízení zkráceni. V rámci demonstrativního výčtu obsaženého v ust. § 241 odst. 3 IZ jsou za zvýhodňující právní úkony považovány mimo jiné úkony, kterými dlužník splnil dluh dříve, než se stal splatným. Dlužník poskytl žalované plnění dne 29. 5. 2015. Dluh dlužníka z titulu předmětné

Smlouvy byl splatný 20. 10. 2015. Lze uzavřít, že právní úkon dlužníka, jímž platil na svůj dluh u žalované je zvýhodňujícím právním úkonem. Z výše uvedeného soud dospěl k závěru, že právní úkon dlužníka spočívající v zaplacení částky 754.136 Kč ze strany dlužníka ve prospěch žalované na úhradu dlužníkova dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 10. 2010, uzavřené mezi dlužníkem a žalovanou, je zvýhodňujícím právním úkonem, jelikož byl učiněn v rozhodné době do 3 let před zahájením insolvenčního řízení mezi dlužníkem a osobou blízkou, která má povinnost vydat dlužníkovo plnění dle ust. § 237 IZ ve spojení ust. § 239 IZ, a jedná se o právní úkon, který zkracuje možnost uspokojení věřitelů a který byl učiněn v době úpadku dlužníka (výrok I. a II.). Pokud žalovaná na základě tohoto rozhodnutí vydá do majetkové podstaty finanční plnění, jímž dlužník splnil svůj závazek vůči ní dříve, než se stal splatným, považuje se pohledávka, která jí poskytnutím plnění dlužníkovi vznikla, za přihlášenou pohledávku a uspokojí se stejně jako tyto pohledávky (viz. usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 VSPH 712/2012) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití § 151 odst. 1, 3 o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzené věci byl zcela úspěšný žalobce, jehož konečnému návrhu bylo v plném rozsahu vyhověno, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši 900 Kč. Tyto náklady řízení představují paušální náhradu za tři úkony právní služby dle vyhl. č. 254/2015 (žaloba, příprava účasti na jednání, účast na jednání před soudem) po 300 Kč. Jejich zaplacení neúspěšnému žalovanému uložil ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o.s.ř. (výrok III.). Zároveň soud dle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti na žalovaného podle položky č. 13 odst. 1 písm. b), jelikož žalobce je od soudního poplatku osvobozen, návrhu bylo vyhověno a žalovaný nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení ani není osvobozen od soudního poplatku (výrok IV.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

Nebude-li povinnost stanovená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Praze dne 1. září 2016 JUDr. Květoslava Hovorková, v.r. samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Marcela Košťálová