60 ICm 1244/2012
60 ICm 1244/2012-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Michaelou Wenzlovou ve věci žalobkyně: Mgr. Anna Zinglová, IČ 63108615, sídlem Bratří Čapků 1851/24, 101 00 Praha 10, insolvenční správkyně dlužníka KLUB ZDRAVÍ STUDIA S spol. s r.o. v likvidaci, IČ 264119564, sídlem Mozartova 928/12, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: JUDr. Vladimír Plášil, IČ 66209021, sídlem Jankovcova 13, 170 00 Praha 7, o určení pravosti pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá pohledávku za dlužníkem KLUB ZDRAVÍ STUDIA S spol. s r.o. v likvidaci ve výši 349.584,-Kč. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice-Městskému soudu v Praze soudní poplatek ve výši 5.000,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobou podanou u soudu dne 3.5.2012 se žalobkyně domáhala určení, že žalovaný nemá za dlužníkem KLUB ZDRAVÍ STUDIA S spol. s r.o. v likvidaci pohledávku ve výši 349.584,-Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaný přihlásil uvedenou pohledávku vzniklou z titulu neuhrazených nákladů exekuce představující odměnu exekutora v exekučním řízení vedeném Okresním soudem v Berouně pod sp.zn. 11 E 83/2006. Žalobkyně tvrdila, že pohledávka žalovanému nevznikla, jelikož exekuce nebyla dosud provedena a i v případě, že by byla provedena, může být pohledávka žalovaného uhrazena pouze v rámci exekučního řízení z výnosu exekuce. Žalobkyně rovněž namítala, že žalovaný nepředložil žádný exekuční titul, na základě kterého by dlužník byl povinen hradit odměnu exekutora.

Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že popření pohledávky insolvenční správkyní není důvodné. Žalovaný uvedl, že usnesením Okresního soudu v Berouně ze dne 26.11.2007, č.j. 11 E 83/2006-17, bylo k jeho písemnému návrhu zřízeno soudcovské zástavní právo na nemovitostech dlužníka, soudcovské zástavní právo bylo zřízené rovněž k uspokojení nákladů exekuce. Proto pohledávka, kterou žalovaný jako soudní exekutor přihlásil do insolvenčního řízení, je tak pohledávkou zajištěnou. Žalovaný dále uvedl, že není pravdou, že v exekučním řízení nevymohl ničeho, neboť realizoval exekuci prodejem nemovitostí, byť vůči jinému ze solidárních povinných v daném exekučním řízení, než je sám úpadce. Žalovaný má rovněž nárok na odměnu za poskytnutou právní pomoc, neboť podal ve prospěch oprávněného návrh na zřízení soudcovského zástavního práva podle ustanovení § 66 odst. 6 exekučního řádu ve znění platném ke dni 4.12.2006.

Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci.

Žalovaný přihlásil do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem pohledávku v celkové výši 349.584,-Kč. První přihlášenou dílčí pohledávku představují náklady exekuce ve výši 320.004,-Kč, které žalovaný vypočetl podle exekutorského tarifu jako odměnu exekutora z dosud nerealizované exekuce vedené k vymožení pohledávky ve výši 1,777.762,43 Kč. Druhou dílčí pohledávku představují náklady řízení o výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech dlužníka, a to odměna exekutora ve výši 29.580,-Kč za zastupování oprávněného v řízení vedeném Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 11 E 83/2006. Všechny uvedené skutečnosti má soud za prokázané z přihlášky pohledávky žalovaného ze dne 5.9.2011 včetně jejího doplnění ze dne 7.10.2011.

Žalovaný podal u Okresního soudu v Berouně návrh na zřízení soudcovského zástavního práva na nemovitostech insolvenčního dlužníka ve prospěch oprávněné Raiffeisen-Leasing, s.r.o. proti povinným Zdeňce Levecové, Janu Levecovi a insolvenčnímu dlužníku podle ustanovení § 66 odst. 6 exekučního řádu podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 7.3.2006, č.j. 23 Sm 34/2006-8, což má soud za prokázané z tohoto návrhu na zřízení soudcovského zástavního práva ze dne 4.12.2006. Okresní soud v Berouně dne 26.11.2007 nařídil usnesením č.j. 11 E 83/2006-17 podle vykonatelného exekučního titulu-směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 7.3.2006, č.j. 23 Sm 34/2006-8, k uspokojení pohledávek oprávněné Raiffeisen-Leasing, s.r.o. ve výši 569.525,-Kč spolu s 6% úrokem z prodlení z této částky od 26.1.2006 do zaplacení, nákladů předchozího řízení ve výši 70.618,-Kč a nákladů exekučního řízení (bez bližší specifikace jejich výše) výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech ve vlastnictví insolvenčního dlužníka, což má soud za prokázané z popsaného usnesení Okresního soudu v Berouně. Žalovaný jako soudní exekutor nařídil exekuci zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech insolvenčního dlužníka podle vykonatelného exekučního titulu-směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 24.3.2006, č.j. 13 Sm 34/2006-12, k uspokojení pohledávky oprávněné CFS FINANCE EU s.r.o. za povinnými Zdeňkou Seidlovou (Levecovou) a insolvenčním dlužníkem ve výši 616.295,-Kč spolu s 6% úrokem ročně z této částky od 26.1.2006 do zaplacení, dále k uspokojení nákladů nalézacího řízení ve výši 73.321,-Kč a k uspokojení nákladů právního zastoupení v exekučním řízení ve výši 30.243,85 Kč, což má soud za prokázané z exekučního příkazu ze dne 11.3.2010, č.j. 063 EX 2047/07-32 a opravného usnesení ze dne 4.7.2011.

Žalobkyně popřela dílčí pohledávky č. 1 a 2 přihlášené žalovaným do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem, a to jejich pravost, výši a pořadí z důvodu, že pohledávka žalovaného ještě nevznikla, neboť exekuce nebyla provedena, což má soud za prokázané z protokolu o přezkumném jednání ze dne 19.4.2012 a z přezkumných listů k pohledávkám žalovaného.

Z ostatních v řízení provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti podstatné pro posouzení, zda má žalovaný vykonatelné pohledávky v přihlášené výši za insolvenčním dlužníkem.

Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době dle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen ins. zák. ) a zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád ).

Podle ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. se zahájením insolvenčního řízení se spojuje účinek,

že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést; k úkonům a rozhodnutím, které tomu odporují, se nepřihlíží.

Podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu exekučním titulem je vykonatelné rozhodnutí soudu nebo exekutora, pokud přiznává právo, zavazuje k povinnosti nebo postihuje majetek.

Podle ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci exekutor vydá výtěžek exekuce bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání výtěžku insolvenčnímu správci.

Podle ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu exekuci ukládající zaplacení peněžité částky lze provést a) srážkami ze mzdy a jiných příjmů, b) přikázáním pohledávky, c) prodejem movitých věcí a nemovitostí, d) postižením podniku, e) zřízením exekutorského zástavního práva na nemovitostech, f) správou nemovitosti, g) pozastavením řidičského oprávnění.

Podle ustanovení § 87 odst. 4 exekučního řádu náklady exekuce a náklady oprávněného vymůže exekutor na základě příkazu k úhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů určených v exekučním příkazu k provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky.

Po právní stránce posoudil soud věc takto.

V projednávané věci přihlásil žalovaný do insolvenčního řízení vedeného s dlužníkem svoje pohledávky představující náklady exekuce, resp. jeho odměnu, na jejichž zaplacení mu měl vzniknout nárok jako exekutorovi prováděním exekuce na majetek insolvenčního dlužníka. Z ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) ins. zák. vyplývá, že nařízenou exekuci na majetek insolvenčního dlužníka nelze po zahájení insolvenčního řízení provést. V souladu s ustanovením § 84 odst. 4 exekučního řádu lze náklady exekuce představující mimo jiné odměnu exekutora vymoci na základě příkazu k náhradě nákladů exekuce, a to některým ze způsobů provedení exekuce popsaných v ustanovení § 59 odst. 1 exekučního řádu, dle jejich určení v příkaze k náhradě nákladů exekuce. Exekuční příkaz ve spojení s usnesením o nařízení exekuce je v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu exekučním titulem, který se však vykonává pouze v exekučním řízení, ve kterém byl vydán. Náklady exekuce tak lze vymoci na povinném jen z výtěžku exekuce v exekučním řízení samotném. Náklady exekuce po zahájení insolvenčního řízení tedy nelze na povinném vymáhat a jejich zaplacení se nelze domáhat podáním přihlášky pohledávky exekutora do insolvenčního řízení.

Jediný způsob, kdy mohou být po zahájení insolvenčního řízení uhrazeny náklady exekuce, je upraven v ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu. Žalovaný netvrdil (a v řízení ani nebylo prokázáno), že by nemovitosti dlužníka v exekučním řízení prodal, a tedy žalovanému nemohou být náklady exekuce v souladu s tímto ustanovením po zahájení insolvenčního řízení uhrazeny.

Soud rovněž dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal existenci exekučních příkazů, které by byly exekučním titulem k zaplacení nákladů exekuce v exekučním řízení vedeném s dlužníkem. Žalovaný pravomocné exekuční příkazy k náhradě nákladů exekuce soudu nepředložil ani v přihlášce své pohledávky, ani v rámci tohoto řízení. Pokud žalovaný označoval jako exekuční titul k náhradě nákladů exekuce usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 26.11.2007, č.j. 11 E 83/2006-17, kterým bylo zřízeno soudcovské zástavní právo na nemovitostech dlužníka, pak v tomto rozhodnutí nebyla výše nákladů exekuce vůbec vyčíslena a toto rozhodnutí samotné není exekučním titulem k zaplacení nákladů exekuce ve výši vyčíslené žalovaným (přihlášená dílčí pohledávka číslo 2).

Pro úplnost soud uvádí, že žalovaný se bez omluvy nedostavil k prvnímu jednání ve věci konanému dne 3.9.2013, ač k němu byl řádně předvolán, a proto soud nemohl poučit žalovaného k případnému doplnění tvrzení a označení důkazů podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.

Soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žalovaný nemá za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, kterou by bylo možné uspokojit v insolvenčním řízení, a proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

Výrok II. tohoto rozsudku se opírá o ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario. Žalobkyně měla ve věci úspěch, a proto má nárok na náhradu nákladů řízení žalovaným. Žalobkyni náklady řízení nevznikly, a tedy soud žalovanému povinnost k jejich náhradě neuložil.

Výrok III. o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek je odůvodněn ustanoveními § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně byl v řízení od poplatku osvobozena v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 písm. q) tohoto zákona, a tedy soud uložil povinnost uhradit soudní poplatek za řízení dle jeho výsledku žalovanému. Výše poplatku byla stanovena dle položky 13 bod 2 písm. a) Sazebníku poplatků.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku l z e podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím soudu zdejšího.

V Praze dne 3. září 2013 Mgr. Michaela Wenzlová, v.r. samosoudkyně Za správnost vyhotovení: Trojáčková