60 ICm 1211/2015
Č.j. 60 ICm 1211/2015-32 (KSPA 60 INS 26020/2014)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: Mgr. Jan Urban, Pivovarské nám. 557, 563 01, Lanškroun (insolvenční správce dlužníka Vladimíra anonymizovano , anonymizovano , a dlužnice Kateřiny anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, proti žalovanému: PROFI CREDIT Czech, a.s., Klimentská 1216/46, 110 00, Praha 1-Nové Město, IČ 61860069, zast. JUDr. Evínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03 Hradec Králové, o popření pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá vůči dlužnici Kateřině anonymizovano , anonymizovano , pohledávky ve výši 114.921,--Kč a ve výši 109.034,--Kč.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 14.463,--Kč, a to k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem Čechova 396, 560 02, Česká Třebová, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit ČR-Krajskému soudu v Hradci Králové soudní poplatek ve výši 5.000,--Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku na č.ú. 3703-6828511/0710, VS 6042121115.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužnici pohledávky 114.921,--Kč (P1/2) a 109.034,--Kč (P2/2). Žalobu odůvodnil tím, že dlužnice smlouvu o revolvingovém úvěru ani zajišťovací směnku nepodepsala ani od věřitele nepřevzala žádné peníze. Dále vznesl námitku promlčení, neboť směnka byla splatná dne

17.12.2006. Jedná se o spotřebitelský úvěr, který není možné zajistit směnkou. Směnečná dohoda je neplatná, a neplatným je rovněž rozhodčí nález a rozhodčí doložka.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že pohledávky byly přihlášeny jako vykonatelné a vykonatelnost byla řádně doložena. Důvodem popření nemůže být jiné právní posouzení věci. Pohledávky jsou přiznány pravomocným rozhodčím nálezem a nejsou proto promlčeny. Rozhodčí doložka není neplatná. Dále žalovaný zdůraznil dominantní zásadu soukromého práva, a to autonomii vůle účastníků právních vztahů.

Při jednání žalobce sdělil, že netrvá na výslechu dlužnice ani na písmoznaleckém posudku.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka byla popřena při přezkumném jednání dne 24.3.2015 a žaloba pak byla soudu doručena dne 25.3.2015, tedy ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, tj. včas dle § 199 insolvenčního zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužníka a dlužnice byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce.

Z přihlášky pohledávky soud zjistil, že si žalovaný včas přihlásil vůči dlužnici dvě vykonatelné pohledávky. První pohledávka ve výši 114.921,--Kč představovala nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky dle smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100019962 ve výši 73.750,--Kč (nezaplacené a zesplatněné splátky) a směnečný úrok 6 % ročně ve výši 39.571,--Kč a náklady rozhodčího řízení 1.600,--Kč. Druhá pohledávka ve výši 109.034 přestavovala nedoplatek na směnečné sumě ze zajišťovací směnky dle téže smlouvy ve výši 73.680,--Kč (smluvní pokuty dle čl. 13 smluvních ujednání) a směnečný úrok 6 % ročně ve výši 35.354,--Kč. Vykonatelnost obou pohledávek byla dovozován z rozhodčího nálezu.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu soud zjistil, že žalobce popřel pravost obou přihlášených pohledávek ze shodných důvodů, které byly uvedeny v žalobě.

Z kopie směnky vlastní vystavené dne 2.11.2005 soud zjistil, že dlužnice se měla zavázat za tuto směnku zaplatit na řad žalovaného (pod původním označením Profireal a.s.) částku 177.160,--Kč. Jako datum splatnosti je uvedeno 17.12.2006. Jako výstavce je označena dlužnice a k označení dlužnice je připojen podpis. Dlužnice je označena jménem a příjmením a rodným číslem. Směnka se vztahovala ke smlouvě č. 9100019962.

Ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 910019962 a z dodatku k této smlouvě ze dne 4.11.2005 soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout úvěr ve výši 144.000,--Kč, z čehož smluvní odměna činila 72.000,--Kč, a dlužnici tak mělo být vyplaceno 72.000,--Kč. Dlužnice se měla zavázat uhradit částku 144.000,--Kč v 36 splátkách po 4.000,--Kč. Poplatek za sjednání úvěru činil 1.900,--Kč. Dlužnice je označeno jménem, příjmením a rodným číslem. Nedílnou součásti smlouvy byla učiněna smluvní ujednání, kde v bodu 6.1. bylo uvedeno, že dlužník vystavil a odevzdal věřiteli jednu vlastní blankosměnku bez uvedení splatnosti, směnečné sumy a místa platebního na řad věřitele. V případě prodlení s hrazením závazků měl být věřitel oprávněn vyplnit dlužnou částku, datum a místo splatnosti. V bodu 13.1. byla sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky pro případ prodlení v délce 15 dní po platnosti a dále 13 % ze splátky pro případ 30 denního prodlení. V bodu 13.4. bylo ujednáno, že věřitel je oprávněn požadovat smluvní pokutu ve výši 50 % z výše úvěru, pokud dlužník neuhradí dvě splátky řádně a včas, nebo bude v prodlení s úhradou měsíční splátky déle než 30 dní nebo pokud bude v prodlení s úhradou jiného peněžitého závazku nebo pokud poruší ustanovení smlouvy o revolvingovém úvěru nebo pokud kterékoli jeho prohlášení uvedené ve smlouvě je nebo se stane nepravdivým. V bodu 18.1. bylo stanoveno, že spory z dané smlouvy bude rozhodovat samostatně kterýkoli z rozhodců, kterému žalobce doručí žalobu, a jako rozhodci jsou uvedeni JUDr. Karel Kunášek, JUDr. Eva Vaňková, Mgr. Marek Landsmann, nebo jiný věřitel zvolený rozhodce. Smluvní ujednání nejsou dlužnicí podepsána.

Z oznámení ze dne 17.12.2006 bylo zjištěno, že s ohledem na nehrazení splátek se celý úvěr ve výši 177.160,--Kč stal splatným a tato částka sestávala ze zbývajících dlužných splátek 104.000,--Kč, neuhrazených penalizační faktur 1.160,--Kč, a smluvní pokuty 50 % z výše úvěru ve výši 72.000,--Kč.

Z faktury č. 906020749 pak bylo zjištěno, že dlužnici byla dne 17.12.2006 vyúčtována smluvní pokuta 8 % z výše splátky 320,--Kč, 13 % z výše splátky 520 Kč a dále 50 % z výše úvěru ve výši 72.000,--Kč.

Z návrhu na zahájení řízení soud zjistil, že rozhodčí žaloba byla podána dne 5.1.2007.

Z rozhodčího nálezu zn. Ku-22-1/2007-12 ze dne 22.1.2007 vydaného JUDr. Josefem Kunáškem bylo zjištěno, že dlužnici bylo uložena uhradit věřiteli 177.160,--Kč s 6 % úrokem od 18.12.2006 do zaplacení a dále náklady rozhodčího řízení 1.600,--Kč. Z odůvodnění plyne, že nebyly plněny závazky ze shora uvedené smlouvy o revolvingovém úvěru a věřitel proto do směnky doplnil částku 177.160,--Kč a datum a místo splatnosti. Předmětná částka sestávala z dlužných splátek 104.000,--Kč, neuhrazených penalizační faktur 1.160,--Kč, a smluvní pokuty 50 % z výše úvěru ve výši 72.000,--Kč.

Z karty klienta ze dne 16.12.2014 plyne, že na úvěr mělo být celkem uhrazeno 70.250,--Kč.

Ze shora provedených listinných důkazů je dostatečně prokázáno, že žalovaný měl s dlužnicí uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru s parametry uvedenými shora a jako zajištění tohoto úvěru měla být dlužnicí vystavena blankosměnka a uzavřena dohoda o směnečném vyplňovacím právu. Ostatně i z přihlášky pohledávky plyne, že se jedná o směnku zajišťovací ke spotřebitelskému úvěru. Vystavení směnky v souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy pak koresponduje také s tím, že na směnce je uvedeno číslo shora uvedené smlouvy, kterou směnka zajišťovala. Dlužnice měla úvěrovou smlouvu uzavřít jako spotřebitel a věřitel jako podnikatel a z ničeho neplyne, že by dlužnice úvěrovou smlouvu měla uzavřít jako podnikatel v souvislosti s vlastní podnikatelskou činností.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Soud pohledávky žalovaného považuje za nevykonatelné, neboť rozhodčí doložka nebyla platně sjednána, rozhodčí řízení nemělo na základě neplatné rozhodčí doložky proběhnout a rozhodčí nález neměl být vydán. Ujednání o rozhodčí doložce je obsaženo ve smluvních podmínkách, které však nejsou podepsány klientem. Nedošlo tedy k platnému sjednání rozhodčí doložky a na platnost takového ujednání nelze dovozovat z toho, že smluvní podmínky byly zmíněny v samotné smlouvě, které na ně odkazovala. Dále má soud za to, že rozhodčí doložka je neplatná rovněž proto, že neobsahovala konkrétní označení rozhodce. Sice jsou v ní zmíněny tři konkrétní osoby, ale následně je věřiteli dána možnost, aby zvolil jakéhokoli jiného rozhodce. Zde soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, kde byl vysloven názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku . Dle názoru soudu tento závěr dopadá na posuzovanou rozhodčí doložku a rozhodčí doložka je proto neplatná a pravomoc rozhodce nebyla dána.

Při popření pohledávky ani v rámci incidenčního sporu se tedy neuplatní omezení daná § 199 IZ. Navíc rovněž u přihlášené vykonatelné směnečné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jako důvod popření její pravosti nebo výše i kauzální námitky, nebyly-li uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí. Z pohledu ustanovení § 199 odst. 2 insolvenčního zákona v takovém případě nejde o (nepřípustné) jiné právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sen. zn. 29 ICdo 4/2012)

Soud smlouvu o úvěru posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku (účinného do 31.12.2013-dále jen obchodní zákoník ), avšak současně se jednalo o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. občanského zákoníku platného a účinného do 31.12.2013 (dále jen OZ ), neboť žalovaný ji uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a dlužnice ji měla uzavírat jako spotřebitel. Přihlášená pohledávka tak plyne ze zajišťovací směnky vystavené v rámci spotřebitelského úvěru s tím, že se původně jednalo o blankosměnku.

Soud při právním hodnocení věci vycházel z právních závěrů formulovaných Vrchním soudem v Praze např. v rozsudku č.j. 9 Cmo 70/2013-73 ze dne 24.6.2013 nebo v rozsudku č.j. 9 Cmo 401/2013-96 ze dne 5.2.2014.

Podle § 12 zákona č. 321/2001 Sb. o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru (účinného od 1.1.2002 do 31.12.2010, tedy dopadajícího na předmětnou směnku vystavenou dne 15.10.2010) Splácí-li spotřebitel spotřebitelský úvěr prostřednictvím směnky nebo šeku nebo zajišťuje-li jimi jeho splacení, musí si věřitel počínat tak, aby byla zachována všechna práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Tento zákon byl s účinností od 01.01.2011 nahrazen zákonem č. 145/2010, ve kterém bylo obsaženo ustanovení § 18 se zcela identickým textem. Toto znění § 18 bylo účinné do 24.02.2013. Ode dne 25.02.2013 je účinný § 18 v tomto znění: (1) Ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru nelze použít směnku nebo šek. (2) Věřitel a zprostředkovatel společně a nerozdílně odpovídají spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené v odstavci 1. (3) Ke splnění nebo zajištění splnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, ve které se sjednává zprostředkování spotřebitelského úvěru, nelze použít směnku nebo šek. Zprostředkovatel odpovídá spotřebiteli za škodu způsobenou porušením povinnosti stanovené ve větě první.

V daném případě je namístě takový výklad ustanovení § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (ve světle čl. 10 směrnice č. 87/102/EHS), že věřitel (v daném případě žalovaný) byl povinen při vystavení směnky zajišťující splnění spotřebitelského úvěru (půjčky) postupovat způsobem, který by dlužníkovi umožnil stejnou obranu proti nabyvateli směnky jako proti původnímu věřiteli. Žalovaný tímto způsobem nepostupoval, neboť uzavřel s dlužnicí směnečnou dohodu (smlouvu o kauze směnky, tj. o důvodu, pro který žalovaný vystavil ve prospěch žalobce směnku vlastní), že dlužnice vystaví v jeho prospěch směnku na řad (ordresměnku), ne směnku nikoliv na řad (rektasměnku). Je zřejmé, že v případě směnky na řad je možný přenos námitek směnečného dlužníka vůči případnému budoucímu nabyvateli směnky, který nabyl směnky indosamentem učiněným do uplynutí lhůty k protestu (viz blíže a contrario Čl. I. § 20 odst. 1 druhá věta ZSŠ) jen velmi obtížně, a to za splnění podmínek ustanovení Čl. I. § 17 ZSŠ. Právě též kvůli problémům spojeným se vznášením námitek ze vztahu k předchozímu majiteli směnky bylo potřebné v článku 10 směrnice č. 87/102/EHS vybídnout členské státy Evropských společenství k přijetí úpravy chránící práva spotřebitele plynoucí ze spotřebitelské smlouvy. Z toho důvodu dohodne-li se ve směnečné dohodě podnikatel (dodavatel) se spotřebitelem na tom, že spotřebitel podepíše ve prospěch podnikatele směnku v souvislosti s uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru, musí se jednat o směnku nikoliv na řad , tj. o směnku, u níž bude vyloučena její převoditelnost rubopisem. Pouze u takové směnky (rektasměnky) může směnečný dlužník vznášet námitky ze svého vztahu k předchozímu majiteli směnky i proti jejímu eventuálnímu nabyvateli (jedná se o obdobu ustanovení § 529 odst. 1 občanského zákoníku).

V dané věci je nutno vzít v úvahu, že i směnečná dohoda je ve smyslu definice obsažené v § 52 OZ spotřebitelskou smlouvou. Nemožnost uzavřít směnečnou dohodu k použití směnky na řad (ordresměnky) lze nepřímo dovodit i ze zákazu stanoveného v § 56 odst. 1 a odst. 3 písm. k) OZ. Podle § 56 odst. 1 OZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Podle § 56 odst. 3 písm. k) OZ nepřípustná jsou zejména smluvní ujednání, která dovolují dodavateli převést práva a povinnosti ze smlouvy bez souhlasu spotřebitele, dojde-li převodem ke zhoršení dobytnosti nebo zajištění pohledávky spotřebitele. K uvedenému ustanovení soud dodává, že není-li právně přípustné převádět dluhy dodavatele na třetí osobu, zhoršila-li by se tím možnost spotřebitele domoci se splnění své pohledávky, pak je nutno logicky dojít k závěru, že tatáž právní nedovolenost musí platit i v obráceném pořadí , tj. převádí-li (má-li možnost převádět) dodavatel na jinou osobu pohledávku (v daném případě věc, která generuje pohledávku), a proti této jiné osobě se spotřebitel může bránit s většími obtížemi, než by to bylo možné vůči dodavateli. Soud proto uzavírá, že není-li ve směnečné dohodě vyloučena převoditelnost směnky rubopisem, pak taková dohoda (smlouva) obsahuje ujednání, které způsobuje k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že pro rozpor se zákonem je dle § 39 OZ neplatná směnečná dohoda, na základě které spotřebitel podepsal ve prospěch podnikatele směnku na řad, která souvisela se spotřebitelským úvěrem. Tato skutečnost nezpůsobuje neplatnost směnky, avšak zakládá důvodnou obranu proti povinnosti zaplatit směnku remitentovi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Odo 933/2008 z 24.09.2008 publikovaný v Soudní judikatuře č. 5/2009 na str. 367).

V rozsudku 9 Cmo 401/2013-96 ze dne 5.2.2014 Vrchní soud v Praze dospěl navíc k názoru, že je irelevantní okolnost, že předmětná směnka nebyla rubopisována na jinou osobu-nelze totiž učinit závěr, že směnečná dohoda je platná až do okamžiku, kdy remitent převede směnku rubopisem na jiného a teprve v důsledku tohoto jednání se dodatečně stává uzavřená směnečná dohoda absolutně neplatnou. Pro rozpor se zákonem je uvedená směnečná dohoda absolutně neplatná od samého počátku, neboť v sobě zahrnuje možnost remitenta (prvního majitele směnky) počínat si tak, že nebudou zachována všechny práva spotřebitele, která vyplývají ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru. Pro rozpor se zákonem dle § 12 zákona č. 321/2001 Sb. (nyní § 18 zákona č. 145/2010), § 56 odst. 1 a § 39 OZ je neplatná směnečná dohoda i v tom případě, nebyla-li směnka rubopisována na jiného a jejího zaplacení se domáhá remitent (první majitel směnky).

Výše uvedené závěry jsou pak v souladu s názorem Ústavního soudu ČR vyjádřeným v nálezu sp.zn. I. ÚS 199/2011 ze dne 26.1.2012, tedy že ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy.

Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že je důvodná námitka proti směnce, že byla sjednána jako zajišťovací v rámci spotřebitelského úvěru a tato námitka založila důvodnou obranu proti povinnosti dlužnice hradit předmětný směnečný závazek a tedy proti nároku věřitele, aby tento jeho závazek byl uspokojen v rámci insolvenčního řízení. V daném případě byla pohledávka v přihlášce uplatněná z důvodu směnky a jednalo se tedy o směnečnou pohledávku. Celá směnečná pohledávka ve výši 223.955,--Kč (tj. jistiny obou dílčích pohledávek včetně příslušenství). Soud se pak již nezabýval případnými pohledávkami plynoucími ze smlouvy o úvěru, neboť tyto pohledávky přihlášeny nebyly. Žalovaný si přihlásil svoji pohledávku pouze z titulu směnky a nikoli z titulu úvěrové smlouvy. V rámci incidenčního sporu se soud může pohledávkou zabývat pouze ve vztahu ke skutečnostem, které byly jaké důvod pohledávky uvedeny v přihlášce.

Ze shora uvedených důvodů soud žalobě vyhověl.

Nad rámec je nutno uvést, že pokud by byly přihlášeny pohledávky plynoucí z úvěrové smlouvy (a nikoli ze směnky), tak smluvní odměna žalovaného ve výši 72.000,--Kč (tj. část nesplacené jistiny) byla v rámci úvěrové smlouvy sjednána neplatně pro rozpor s dobrými mravy. Z ust. § 499 obchodního zákoníku vyplývá, že za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze poskytnout úplatu. Občanský zákoník ani jiné právní předpisy přitom výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši této úplaty-smluvní odměny. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Přitom soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Je nepochybné, že nepřiměřeně vysoká smluvní odměna sjednaná při poskytnutí úvěru je obecně považována za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rámci úvahy o dobrých mravech vycházel soud rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. To však v daném případě dovodit nelze, protože se dlužnice za poskytnutí částky 72.000,-Kč, kterou byla povinna splatit 36 pravidelnými měsíčními splátky (tj. za tři roky), měla zavázat zaplatit žalobci odměnu ve výši 72.000,-Kč, tedy celkem 100 % ze skutečně poskytnuté částky, což odpovídá úrokům 33,33 % z poskytnuté částky ročně. Takovýto úrok podstatně přesahuje horní hranici tehdy obvyklé úrokové míry. Za tohoto stavu věci je soud přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní odměně je v rozporu s dobrými mravy, a je tudíž neplatné ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku. Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 156/2011-60 (59 ICm 445/2011) ve věci sp.zn. KSPA 59 INS

12543/2010. Žalovanému tak nárok na zaplacení smluvní odměny nevznikl. Neplatně byly rovněž sjednány smluvní pokuty v bodu 13 smluvních podmínek. I zde je neplatnost primárně dovozována z toho, že smluvní podmínky nejsou nikým podepsány a nedošlo tedy k řádnému sejdnání smluvní pokuty. Smluvní pokuta vyplývající z bodu 13.4 smluvních ujednání je dále neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tato smluvní pokuta odpovídá 50 % procentům maximální výše úvěru 144.000,--Kč, přičemž je nutno zdůraznit, že v této částce je již zahrnuta smluvní odměna 72.000,--Kč. Smluvní pokuta pak představuje 100 % částky skutečně dlužnici poskytnuté. Smluvní pokuta pak byla sjednána mimo jiné pro případ prodlení se dvěma splátkami popř. pro prodlení s jakoukoli splátkou delší než 30 dnů. Nelze pak odhlédnout od toho, že v bodu 13.1 smluvních ujednání byly již sjednany další mírnější smluvní pokuty ve výši 8 % a 13 % z výše dlužné splátky. Za daných okolností považuje soud smluvní pokutu sjednanou ve výši 50 % z maximální výše úvěru za nepřiměřeně vysokou a takto sjednaná smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy-srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j 2 VSPH 64/2012-104 (44 ICm 314/2011) ve věci sp.zn KSPA 44 INS 9741/2010. Sjednaná výše smluvní pokuty je nepřiměřená jak ke skutečně poskytnuté částce, tak ke sjednané délce prodlení, za níž měla být vyúčtována, a rovněž ke kumulaci smluvních mírnějších pokut. Nárok na smluvní pokutu v této výši tak žalovanému nemohl vzniknout. Současně ani nemohl vzniknout nárok na příslušenství k těmto částkám ani na náklady rozhodčího řízení, které proběhlo na základě neplatné rozhodčí doložky. Žalovanému by vznikl nárok na vrácení skutečně poskytnuté částky 72.000,--Kč, z níž však již dlužnice uhradila 70.250,--Kč, tedy vznikl by mu nárok pouze na částku 1.750,--Kč.

Nad rámec je dále nutné uvést, že i přesto, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, nejedná se o promlčené pohledávky. Ani rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky nelze bez dalšího považovat za nicotný právní akt. Je-li vydaný rozhodčí nález z nějakého důvodu vadný, je nutno jej odklidit cestou jeho zrušení, a to buď do tří měsíců od jeho doručení formou žaloby podanou dle § 31 a § 32 odst. 1 rozhodčího řádu, nebo stejnou žalobou podanou v rámci probíhajícího exekučního řízení v 30 denní lhůtě podle § 35 odst. 2 rozhodčího řádu. Je-li rozhodčí nález tímto způsobem zrušen, věřiteli se jeho hmotněprávní nárok nepromlčuje za předpokladu, že v 30 denní lhůtě podá u soudu žalobu. Odvolací soud uzavřel, že je-li arbitrovatelný rozhodčí nález vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, má i takový rozhodčí nález účinky pravomocného soudního rozhodnutí a nelze jej považovat za nicotný právní akt (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 104 VSPH 311/2014-55 ze dne 5.8.2014). V daném případě pak se směnka měla stát splatnou dne 17.12.2006, rozhodčí žaloba byla podána dne 5.1.2007 a rozhodčí nález byl vydán dne 22.1.2007 (právní moc dne 6.2.2007), tedy rozhodčí žaloba byla podána před uplynutím tříleté promlčecí doby od splatnosti směnky.

V daném případě již bylo nadbytečné provádět důkazy k tomu, zda dlužnice podepsala úvěrovou smlouvu a směnku, nebo zda jí byly finanční prostředky vyplaceny. Ostatně sám žalobce netrval na výslechu dlužnice ani na písmoznaleckém posudku. Žalobě bylo vyhověno z jiných důvodů než proto, že by dlužnice zmíněné listiny nepodepsala. Proto ať už by dalším dokazováním bylo zjištěno, že je podepsala či nikoli, nebo že jí finanční prostředky byly poskytnuty, na výsledku sporu by to s ohledem na shora uvedené nic nezměnilo.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce byl se svojí žalobou úspěšný a žalovaný je povinen nahradit náklady řízení žalobci. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, a v souladu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013 a 29 ICdo 18/2013), přiznal dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,--Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,--Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalovanému odměnu za 3 úkony právní služby (převzetí zastoupení, podání žaloby a účast při jednání), tedy 9.300,--Kč, k tomu je nutno přičíst tři paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900,--Kč, dále náhrady za ztrátu času (zástupce žalovaného byl u zdejšího soudu ten den na dvou jednáních) za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 600,--Kč, a dále cestovné za cestu na jednání z České Třebové do Pardubic a zpět v délce 144 km osobním vozem Volvo S80, reg.zn. 3E6 2003 při spotřebě dle technického průkazu 12 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 35,90 Kč (vyhl. č. 328/2014 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,70 za 1 km, celkem jízdné ve výši 1.153,--Kč. Náklady celkem 11.953,--Kč, což spolu s 21 % ve výši 2.510,--Kč činí dohromady 14.463,--Kč.

Výrok III. je odůvodněn § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, neboť žalobce je od soudních poplatků osvobozen dle 11 odst. 2 citovaného zákona, žalovaný nemá proti žalobci nárok na náhradu nákladů řízení a sám není od poplatků osvobozen. Výše poplatku pak činí 5.000,--Kč dle položky 13, bod 1, písm. a) sazebníku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 24. července 2015 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Marie Severinová