60 ICm 1203/2014
Jednací číslo: KSPH 60 ICm 1203/2014-74 (KSPH 60 INS 30626/2013)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Pavlem Tůmou, Ph.D., ve věci žalobce AB insolvence v.o.s., IČ: 247 38 115, se sídlem Na Poříčí 1046/24, 110 00 Praha 1, insolvenčního správce dlužníka Pavlíny anonymizovano , anonymizovano , bytem Vlašim, Jana Masaryka 302, právně zastoupeného Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1046/24, 110 00 Praha 1, p r o t i žalovanému GE Money Bank, a. s., IČ: 256 72 720, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, 140 28, Praha 4-Michle o žalobě insolvenčního správce o určení pravosti pohledávky,

takto :

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že pohledávka žalovaného přihlášená v přihlášce č. P6 v insolvenčním řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. KSPH 60 INS 30626/2013 není co do výše 28.762,61 Kč po právu, se z a m í t á.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění :

Žalobce se z pozice insolvenčního správce dlužníka žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 9. 4. 2014 domáhá určení, že vykonatelná pohledávka žalovaného co do výše 28.762,61 Kč, přihlášená jako přihláška P6 do insolvenčního řízení vedeného pod sp. zn. KSPH 60 INS 19628/2013 z titulu smluvní pokuty, byla popřena po právu. Žalobce v žalobě nejprve shrnul dosavadní průběh sporu. Usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. KSPH 60 INS 30626/2013-A-12 bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Dne 5. 2. 2014 žalovaný přihlásil svou pohledávka do insolvenčního řízení ve výši 180.214,84 Kč, která se sestává z jistiny (93.607,23 Kč) a příslušenství (86.607,61 Kč) včetně smluvní pokuty (28.762,61 Kč). Tento nárok vznikl na základě smlouvy o úvěru s pojištěním expres ze dne 27. 4. 2006 a stal se vykonatelným na základě rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2010, č.j. 51 C 1430/2009-23 a příkazu k úhradě nákladů exekuce, č.j. 76 EX 736/10-21. Na přezkumném jednání konaném dne 21. 3. 2014 byl nárok popřen žalobcem co do výše smluvní pokuty, jelikož ta byla dle žalobce smluvena jako absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a jako nepřiměřené ustanovení ve spotřebitelských smlouvách dle § 56 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen o.z. ). Žalobce uvedl, že popřel shora uvedenou pohledávku proto, že smluvní pokuta dosahuje přemrštěné pobídkové výše, která přesahuje výši všech rozumně očekávaných škod a při posouzení výše je třeba přihlížet také k výši zajištěné částky. V tomto odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1682/2007. Dále namítal, že sjednání smluvní pokuty je v rozporu s aktuální judikaturou Ústavního soudu (konkrétně rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013), jelikož ve spotřebitelských smlouvách nelze sjednat smluvní pokutu v rámci příloh či všeobecných podmínek. Uvedené skutečnosti nebyly v řízení, které předcházelo pravomocnému rozhodnutí zakládajícího vykonatelnost pohledávky, dlužníkem uplatněny a dlužník nemohl (vzhledem k nedoručení žaloby) dané skutečnosti namítat. Z těchto důvodů navrhuje žalobce, aby soud rozhodl o tom, že výše uvedená pohledávka není přihlášena po právu. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že jako nesporná označil tvrzení ohledně vzniku a přihlášení pohledávky, nesouhlasil však s namítanou neplatností sjednané smluvní pokuty. Nepovažuje smluvní pokutu za přemrštěnou a poukazuje na to, že žalobce namítá jiné právní posouzení věci, což nemůže být důvodem popření vykonatelné pohledávky v insolvenčním řízení. V tomto odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 7/2013. Závěrem navrhuje, aby byla žaloba zamítnuta. Z obsahu spisu se podává, že žaloba je přípustná. Ze spisové dokumentace insolvenčního řízení pod sp. zn. KSPH 60 INS 30626/2013 vyplývá, že se dne 21. 3. 2014 konalo přezkumné jednání, kde žalovaný, jakožto ustanovený insolvenční správce popřel u přihlášky č. 6 vykonatelnou pohledávku č. 1 v části smluvní pokuty co do pravosti i výše. Důvody popření jsou tvrzeny shodně také v žalobě, která byla podána včasně a osobou oprávněnou. Soud dospěl po provedeném dokazování k následujícím skutkovým zjištěním a celkovému skutkovému závěru. Mezi dlužníkem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním (důkaz: smlouva o úvěru s pojištěním klienta expres ze dne 27. 4. 2006), ve které se dlužník zavázal v čl. III. bodu 8 k zaplacení smluvní pokuty dle aktuálního sazebníku. V tomto sazebníku je pod nadpisem Expres půjčka, Konsolidace půjček-splátkové úvěry sjednané do 31. 3. 2013 v bodu č. 6 sjednána smluvní pokuta v případě zesplatnění ve výši 20% (důkaz: sazebník poplatků č.l. 9-25). Z další dokumentace se podává, že dlužník neplnil pravidelné splátky úvěru a z tohoto důvodu byl celý úvěr zesplatněn (důkaz: výpisy z úvěrového účtu, zesplatnění úvěru ze dne 27. 8. 2007; vše jako příloha přihlášky P6) a následně byla pohledávka uplatněna žalovaným u soudu. Rozhodnutím pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 1. 2010 č. j. 51 C 1430/2009-23 se stala pohledávka vykonatelnou dne 24. 3. 2010 (důkaz: rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 51 C 1430/2009-23). Dne 4. 1. 2013 bylo také rozhodnuto o nákladech exekuce ve vykonávacím řízení na danou pohledávku a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 1. 2013 (důkaz: příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 76 EX 736/10-21).

Soud neprovedl důkaz všeobecnými obchodnímu podmínkami žalobce pro nadbytečnost, neboť skutkový stav byl v dostatečném rozsahu zjištěn vzhledem k níže uvedenému právnímu posouzení věci z již provedených důkazů. Soud zhodnotil provedené důkazy jednotlivě a v jejich souvislostech a dospěl k těmto právním závěrům. Vzhledem k nesporné povaze pohledávky jakožto vykonatelné, byl soud povinen procesně postupovat dle ust. § 199 zák. č. 182/2006 Sb, o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen IZ ). V ust. § 199 odst. 2 IZ je stanoveno, že jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dlužníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůže být jiné právní posouzení věci. Soud se tak zaměřil na posouzení toho, zda žalobcem tvrzená neplatnost smluvní pokuty pro rozpor s dobrými mravy a neplatnost pro zákaz nepřiměřených ujednání ve spotřebitelských smlouvách, lze zdejším soudem přezkoumat. Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 29 ICdo 31/2013 shrnul dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k problematice přezkumu vykonatelných pohledávek. Uzavřel, že úspěšně namítat lze pouze skutkové námitky, přičemž je lhostejno, zda nebyly uplatněny v původním řízení vinou dlužníka či nikoli. Jiné právní posouzení pak typově bude dopadat na ty situace, kdy při nezpochybněném skutkovém základu věci měl zjištěný skutkový stav vést k jinému právnímu posouzení věci, než které o něm v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí, učinil příslušný orgán. Ve stejném rozhodnutí pak také došel k závěru, že rozsudek pro uznání (rozsudek pro zmeškání), platební rozkaz či elektronický platební rozkaz obsahuje právní hodnocení věci a soud vydáním takového rozhodnutí zároveň dává navenek najevo, že nenalezl překážky, které by tomuto vydání bránily. Žalobcem namítaný rozpor smluvní pokuty s dobrými mravy je ryze právním hodnocením věci a soud není oprávněn právní úsudek příslušného orgánu pozměnit či dokonce zrušit a to i v případě, pokud by při právním posouzení došlo k chybě (srovnej 29 Cdo 392/2011). Je třeba poznamenat, že možnost přezkumu dle § 199 IZ je ze své podstaty výjimkou ze zásady nezměnitelnosti a konečnosti pravomocného soudního rozhodnutí, která má zmírnit dopady možné nezodpovědnosti dlužníka (nedůsledná obrana svých práv) vůči ostatním věřitelům v insolvenčním řízení. Toto ustanovení nereaguje na chybnou aplikaci práva, ale zohledňuje fakt, že exekuční titul lze získat při absenci dokazování či absenci jakéhokoli právního posouzení věci. V tomto případě, i když bylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání, soud učinil (v rámci příslušných ustanovení) skutkový závěr o tom, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva s příslušnými právy a povinnostmi, dlužník řádně neplnil sjednané podmínky, smlouva byla věřitelem z tohoto důvodu zesplatněna a vznikla také povinnost uhradit smluvní pokutu, přičemž soud nenalezl ničeho, co by přiznání nároku bránilo. Argumentace neplatnosti sjednané smluvní pokuty pro rozpor s ust. § 56 o.z. je taktéž pouze právním hodnocením věci, jelikož se jedná o posouzení platnosti či neplatnosti daného smluvního ustanovení při nezměněném skutkovém základě. Ačkoli žalobce tvrdí skutkovou námitku (namítá sjednání smluvní pokuty pomocí odkazu na sazebník poplatků), nejedná se o námitku, ze kterého by původní rozhodnutí nevycházelo, a tedy takové tvrzení nemůže otevřít zdejšímu soudu pravomoc znovu posoudit neplatnost daného smluvního ustanovení z hlediska jeho přiměřenosti ve spotřebitelských smlouvách. Jak vyplývá z provedených důkazů, původní rozhodnutí vychází z totožného skutkového stavu při uzavření smlouvy a totožného právního titulu smluvní pokuty a z těchto skutečností je vyvozen příslušný právní závěr, byť nesprávný při současném stavu judikatury. Soud podotýká, že taktéž i úvaha o tom, zda se na daný vztah dlužníka a věřitele vůbec vztahují ustanovení o spotřebitelských smlouvách, je právním hodnocením daného vztahu a zdejší soud není oprávněn do takového hodnocení zasahovat, ledaže by žalobce uplatnil nová skutková tvrzení, která by mohla mít na takové právní posouzení vliv. V daném případě tak soud neshledal důvodnost popření pohledávky žalobcem. Soud má také za to, že skutková námitka žalobce nespadá pod rozsah pojmu skutečností, které nebyly uplatněny dlužníkem v předcházejícím řízení ve smyslu § 199 odst. 2 IZ. Uplatnění skutečností dlužníkem se může logicky vztahovat pouze na ty skutečnosti, které je povinen v nalézacím řízení tvrdit a prokazovat dlužník a ohledně nichž dlužníka tíží procesní břemeno. Nikoli však na ty rozhodující skutečnosti, které naopak tvrdí a prokazuje věřitel. U těchto skutečností dlužník totiž neplní svoji procesní povinnost tvrdit a prokazovat rozhodující skutečnosti, nýbrž může se z jeho strany jednat pouze o případné skutkové či procesní námitky vůči tvrzením věřitele. Nejedná se tedy o uplatnění jeho vlastních rozhodujících skutečností. Tvrzení o způsobu a obsahu ujednání o smluvní pokutě je v řízení o pohledávce z této smluvní pokuty výlučně součástí procesních povinností věřitele, bez nichž nemůže být vyhovující rozhodnutí v nalézacím řízení vydáno. Nesouhlas s těmito tvrzeními ze strany dlužníka je pouze skutkovou námitkou, nikoli uplatněním vlastních (tedy nových) skutečností ve smyslu § 199 IZ. I kdyby případně bylo rozhodnutí v nalézacím řízení (nesprávně) vydáno i při nedostatku tvrzení věřitele o způsobu a obsahu ujednání o smluvní pokutě, nemůže být ustanovení § 199 odst. 2 IZ vykládáno tak, že zakládá možnost skutkového přezkumu správnosti či nesprávnosti pravomocného rozhodnutí soudu. Jeho význam spočívá pouze v možnosti doplnění (nikoli nahrazení či opravě) dosavadních skutkových zjištění, a to o nové skutečnosti jdoucí k prospěchu dlužníka, které nalézací soud za základ svého rozhodnutí nemohl v důsledku procesní pasivity dlužníka vzít v původním řízení v úvahu. Tento výklad rozsahu přezkumu podle § 199 je odůvodněn i tím, že se jedná o výjimku ze zásady překážky věci rozhodnuté, a proto je nutno meze přezkumu vykládat z povahy věci restriktivně, nikoli extenzivně. Dospěl-li nalézací soud na základě skutkových zjištění o způsobu a obsahu ujednání o smluvní pokutě k důvodnosti žaloby na zaplacení této smluvní pokuty, nemůže být podle § 199 IZ v incidenčním řízení zpochybněno právní hodnocení platnosti tohoto ujednání, a to ani ve smyslu právního názoru dle existující judikatury. Proto soud na základě výše uvedeného žalobu podle § 199 IZ zamítnul. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 202 odst. 1 IZ věty první insolvenčního zákona, podle něhož ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci, jež má jako zvláštní norma aplikační přednost před ustanovením § 7 IZ ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze ve lhůtě 15 dnů ode dne jeho doručení podat odvolání. Odvolání se podává ve dvou vyhotoveních u Krajského soudu v Praze, se sídlem Náměstí Kinských 5, 150 75 Praha 5. O odvolání rozhoduje Vrchní soud v Praze.

V Praze dne 27. června 2014 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D., v. r. samosoudce Za správnost: Lucie Pěchotová