60 ICm 113/2013
Č.j. 60 ICm 113/2013-53 (KSPA 60 INS 24273/2012)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: JUDr. Martin Pavliš, Adámkova třída 149, 539 01, Hlinsko (insolvenční správce dlužníka Štěpána anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, proti žalovanému: Komerční banka, a. s., Na Příkopě 33/969, 114 07, Praha 1, IČ 45317054, zast. JUDr. Josefem Kešnerem, advokátem se sídlem Lukavecká 1732, 193 00, Praha 9-Horní Počernice, o popření pohledávky,

takto:

I. Určuje se, že žalovaný nemá vůči dlužníkovi Štěpánu anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 102.126,60 Kč.

II. Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobce domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužníkovi Štěpánu anonymizovano , anonymizovano , pohledávku ve výši 216.090,90 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že žalovaný nemá vůči dlužníkovi pohledávku ve výši 318.217,50 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že pohledávka byla doložena prostou kopií rozhodčího nálezu vydaného JUDr. Janem Bártou. CSc. dne 10.2.2009. Žalobce pohledávku v celém rozsahu popřel. Rozhodčí doložku nelze sjednat v rámci spotřebitelského vztahu, natož v obchodních podmínkách. Rozhodčí doložka je dále sjednána ve prospěch Společnosti pro rozhodčí řízení a.s., která není stálý rozhodčím soudem a ujednání o ní je neplatné pro obcházení zákona. Rozhodce neměl pravomoc v řízení rozhodnout a rozhodčí nález je tak nicotným aktem. Nicotný akt pak nemůže mít vliv na běh promlčecí lhůty, která nastala dne 27.2.2008 a k promlčení došlo 27.2.2011, resp. 27.2.2012, pokud se vezme v úvahu čtyřletá promlčecí doba. Pohledávka je tedy promlčena, neboť přihláška byla podána 6 měsíců po promlčení. Pro případ, že by žalovaná prokázala, že pohledávka není promlčena, má žalobce za to, že úroky z prodlení ve výši 25 % ročně jsou sjednány neplatně nad rámec zákonných úroků z prodlení. Zákonné úroky z prodlení pak žalovaná neuplatnila a tudíž nemá nárok na jí vyčíslený úrok z prodlení vůbec. Část pohledávky v rozsahu uplatněných nákladů řízení nevznikla, neboť v nicotném rozhodčím řízení nelze tento nárok založit.

Žalovaný ve vyjádření předložil rozsáhlou argumentaci o tom, že rozhodčí doložka může být součástí podmínek, insolvenční správce není oprávněn popírat pohledávku z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, pohledávka je tudíž vykonatelná a rozhodčí nález je pro insolvenční řízení závazný, neboť pravomoc rozhodce byla dána. Pohledávka pak není promlčena, jednak s ohledem na pravomocný rozhodčí nález, dále s ohledem na to, že ve všeobecných obchodních podmínkách došlo k prodloužení promlčecí doby na 10 let. Dále měl žalovaný za to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, neboť na základě rozhodčího nálezu byla nařízena exekuce, námitka promlčení vznesená insolvenčním správcem znamená, že věřitel, aby svoji pohledávku ochránil před promlčením, musel by poté, co by již disponoval pravomocným rozhodnutím, sledovat aktuální judikaturu, sám si posoudit, zda rozhodčí doložka je platná, a pokud by dospěl názoru, že platná není, opětovně podat žalobu. O této by však v důsledku překážky věci rozhodnuté nemohlo být rozhodnuto. Platnost rozhodčí doložky je pak oprávněn posuzovat pouze soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu.

Žalobce ve své replice setrval na svém stanovisku, že mohl namítat neplatnost rozhodčí doložky, rozhodčí doložka byla s ohledem na aktuální judikaturu sjednána neplatně a pohledávka je promlčena. Na podporu svého názoru obsáhle citoval judikaturu.

Žalobce při jednání dále uvedl, že ujednání o prodloužení promlčecí doby je v rozporu s ochranou spotřebitele a proto neplatné a navíc je učiněno pouze jako součást obchodních podmínek a nikoli jako písemné prohlášení jedné ze stran. Ohledně toho, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že námitku promlčení vznesl správce, který hájí zájmy přihlášených věřitelů a v této pozici se nemůže dostat do rozporu s dobrými mravy. Pro tento případ pak taková námitka navíc není aplikovatelná.

Žalovaný při jednání zdůraznil, že pravomoc rozhodce byla dána a prodloužení promlčecí doby bylo sjednáno v souladu s obchodním zákoníkem. Ujednání o prodloužení promlčecí doby není v rozporu s ochranou spotřebitele a naopak např. při vracení bankovních poplatků může být v jeho prospěch. Vždy má přednost platnost před neplatností a je nutné se řídit také účelem právního úkonu. Žalovaný při jednání doplnil, že jak řádný úrok, tak úrok z prodlení je počítán od 20.10.2008 do 25.10.2012, tj. do rozhodnutí o úpadku, vždy z jistiny 98.420,60 Kč dle rozhodčího nálezu-běžný úrok v sazbě 14,90 % ročně a činí 58.931,01 Kč a úrok z prodlení v sazbě 25 % ročně a činí 98.901,49 Kč. Dále uvedl, že přihlášená pohledávka plyne ze smlouvy o úvěru a nikoli ze smlouvy o kreditní kartě. V novele zákona o rozhodčím řízení je pak umožněno, aby rozhodčí řády vydávaly také arbitrážní centra.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalovaného byla popřena žalobcem při přezkumném jednání dne 14.12.2012 a žaloba pak byla podána dne 11.1.2013, tedy ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, tj. včas dle § 199 insolvenčního zákona.

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužníka byl zjištěn úpadek, bylo povoleno oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalobce. Účinky spojené s rozhodnutím o úpadku nastaly dne 25.10.2012 (KSPA 60 INS 24273/2012-A-7).

Z přihlášky pohledávky plyne, že si žalovaný včas přihlásil nezajištěnou a vykonatelnou pohledávku ve výši 318.217,50,--Kč jako nedoplatek ze smlouvy o úvěru. Pohledávka sestávala z jistiny 124.880,16 Kč a z příslušenství sestávajícího z řádného úroku, úroku z prodlení a nákladů řízení ve výši 193.337,34 Kč. Vykonatelnost byla doložena rozhodčím nálezem

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu soud zjistil, že žalobce popřel pravost jak jistiny tak příslušenství, nebo rozhodčí doložka byla sjednána ve prospěch rozhodčí společnosti, nebyla sjednána individuálně, nýbrž v rámci přiložených obchodních podmínek a nicotný rozhodčí nález nemohl mít vliv na běh promlčecí doby. Nárok na náhradu nákladů nicotného rozhodčího řízení navíc nemohl vzniknout. Pouze u příslušenství pak správce pro případ, že by pohledávky nebyly promlčeny, namítl neplatnost ujednání o smluvním úroku z prodlení, tj. pouze u příslušenství byla popřena rovněž výše úroků z prodlení.

Z rozhodčího nálezu sp.zn. K/2008/10132 vydaného dne 10.2.2009 rozhodcem JUDr. Milanem Bártou, CSc. (právní moc dne 15.4.2009) soud zjistil, že dlužníkovi bylo uloženo, aby žalovanému uhradil částku 124.880,16 Kč s úrokem 14,90 % ročně z částky 98.420,60 Kč od 20.10.2008 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 25 % ročně z částky 98.420,60 Kč ode dne 20.10.2008 od zaplacení, dále náklady řízení spočívající v rozhodčím poplatku 5.945,24 Kč a náklady řízení dle advokátního tarifu ve výši 29.559,60 Kč.

Ze smlouvy o úvěru č. 0560606220088 ze dne 27.7.2006 soud zjistil, že v její části II. se žalovaný zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr ve výši 110.000,--Kč s úrokem 14,90 % ročně. Dlužník se zavázal úvěr splácet v 70 měsíčních splátkách po 2.362,--Kč. Úrok z prodlení byl sjednán ve výši stanoveném v příslušném oznámení. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky a Úvěrové podmínky pro fyzické osoby nepodnikatele. Podpisem smlouvy dlužník potvrdil, že se s nimi seznámil a souhlasí s nimi.

Z interního účetního dokladu soud zjistil, že úvěr ve výši 110.000,--Kč byl poskytnut dne 28.7.2006.

Z výzvy k okamžitému splacení ze dne 15.2.2008 soud zjistil, že v důsledku prodlení s úhradou splatných závazků žalovaný úvěr vůči dlužníkovi zesplatnil a dlužníkovi byla poskytnuta lhůta k úhradě do 27.2.2008. Dluh činil celkem 107.104,57 Kč s tím, že dlužník byl upozorněn na to, že dluh dále narůstá. Z dodejky plyne, že výzva byla dlužníkovi doručena dne 19.2.2008.

Z usnesení Okresního soudu v Chrudimi č.j. 29 Nc 1495/2009-8 ze dne 2.6.2009 soud zjistil, že na základě shora uvedeného rozhodčího názoru byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky žalovaného ve výši 124.880,16 Kč spolu s úroky tak, jak jsou uvedeny v rozhodčím nálezu, a s náklady řízení 35.504,84 Kč.

Z úvěrových podmínek pro fyzické osoby nepodnikatele soud zjistil následující: V čl. XII bylo sjednáno, že za případ porušení smlouvy se považuje, pokud se klient dostane do prodlení s úhradou jakéhokoli peněžitého závazku s tím, že žalovaný byl oprávněn požadovat okamžité splacení celé nebo části vyčerpané jistiny a příslušenství. V čl. XIV. byla sjednána rozhodčí doložka tak, že se dlužník se žalovaným dohodli, že majetkové spory ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaný správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeném Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. podle jednacího řádu této společnosti.

Ze všeobecných obchodních podmínek soud zjistil, že v čl. IX. bod 4 bylo sjednáno, že všude tam, kde to neodporuje právním předpisům, klient podpisem smlouvy prohlašuje, že veškerá práva a pohledávky banky za klientem se promlčují ve lhůtě deseti let ode dne, kdy mohla být bankou vykonávána či uplatněna poprvé.

Skutková stránka byla dostatečně prokázána shora provedenými listinnými důkazy. Žalovaný se úvěrovou smlouvou zavázal poskytnout dlužníkovi úvěr 110.000,--Kč a dlužník se jej zavázal splácet způsobem uvedeným shora s úrokovou sazbou 14,90 % a s případným smluvním úrokem z prodlení ve výši dle příslušného oznámení žalovaného. Z rozhodčího nálezu a z vlastní zkušenosti soudu z jiných řízení plyne, že úroková sazba úroků z prodlení činila 25 %. Nedílnou součást smlouvy byly učiněny všeobecné obchodní podmínky a úvěrové podmínky, kde bylo sjednáno jednak právo žalovaného zesplatnit úvěr, dále rozhodčí doložka a prolongace promlčecí doby. Dlužník řádně nehradil splátky a dluh byl v souladu s obchodními podmínkami zesplatněn se lhůtou ke splacení do 27.2.2008. Žalovaný podal žalobu u rozhodce a ten vydal rozhodčí nález dne 10.2.2009 a na základě tohoto rozhodčího nálezu byla dne 2.6.2009 nařízena exekuce (právní moc dne 19.6.2009-zjištěno z InfoSoud). Žalovaný si přihlásil pohledávku sestávající z jistiny 124.880,16 Kč, a dále z příslušenství tvořeného běžným úrokem od 20.10.2008 do 25.10.2012 z jistiny 98.420,60 Kč v sazbě 14,9 % ročně ve výši 58.931,01 Kč a smluvním úrokem z prodlení za stejné období a ze stejné jistiny v sazbě 25 % ročně ve výši 98.901,49 Kč, dále rozhodčím poplatkem 5.945,24 Kč a nákladů rozhodčího řízení 29.559,60 Kč (výše a rozčlenění příslušenství plyne z přihlášky, rozhodčího nálezu a doplňujícího tvrzení žalovaného-způsob, jak jej vymezila žalovaná pak odpovídá vymezení dle rozhodčího nálezu a celkové výši příslušenství a době a výši sazby). Žalobce popřel pravost jistiny a příslušenství z důvodu promlčení, neboť nicotný rozhodčí nález nemohl ovlivnit běh promlčecí doby. U části příslušenství, tj. u úroků z prodlení pak in eventum popřel výši, neboť ujednání o smluvních úrocích z prodlení je neplatné.

Po právní stránce soud posoudil věc následovně.

Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání. Podle § 55 odst. 2 občanského zákoníku platí, že se ujednání ve spotřebitelských smlouvách ve smyslu § 56 považují za platná, pokud se spotřebitel nedovolá jejich neplatnosti (ve znění účinném do 31.7.2010), a že se ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná (ve znění účinném od 1.8.2010). Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednán, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

Podle § 401 obchodního zákoníku strana, vůči níž se právo promlčuje, může písemným prohlášením druhé straně prodloužit promlčecí dobu, a to i opakovaně; celková promlčecí doba nesmí být delší než 10 let od doby, kdy počala poprvé běžet. Toto prohlášení lze učinit i před počátkem běhu promlčecí doby.

Zda byl správce oprávněn namítat neplatnost rozhodčí doložky. I v případě pohledávky přihlášené jako vykonatelné, jejíž vykonatelnost je doložena rozhodčím nálezem, je insolvenční správce oprávněn namítat neplatnost rozhodčí doložky. Soudu je známo rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.2.2012 sp.zn. 12 VSOL 35/2011, dle nějž pokud pohledávka byla přihlášena jako vykonatelná na základě rozhodčího nálezu, není možné provádět jiné právní hodnocení (např. tvrdit, že smluvní pokuta je v rozporu s dobrými mravy či namítat neplatnost rozhodčí doložky), avšak současně je soudu známa i rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, který tento názor nesdílí. K tomu srovnej např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 64/2012-104 (44 ICm 314/2011) ve věci sp.zn KSPA 44 INS 9741/2010, nebo č.j. 101 VSPH 41/2012-67 ze dne 3.5.2012 a také rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci č.j. 7 VSOL 28/2011-88 ze dne 27.3.2012). V tomto řízení se nejedná o zrušení rozhodčího nálezu, soud pouze zkoumá, zda pohledávka přiznaná rozhodčím nálezem v rámci insolvenčního řízení bude uspokojena. Námitka uplatněná v popěrném úkonu je námitkou nedostatku pravomoci rozhodce, což nepřípustný důvod popření vykonatelné pohledávky nepředstavuje. V insolvenčním řízení má tak insolvenční správce oprávnění přezkoumat, zda pro vydání vykonatelného titulu byla či nebyla dána pravomoc. Nejedná se tedy o jiné právní hodnocení věci ani o námitku, kterou by již uplatnil dlužník v rámci rozhodčího řízení.

Spotřebitelský charakter úvěrové smlouvy. Soud smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku, avšak současně se jednalo o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. občanského zákoníku ve spojení s § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, neboť žalobce ji uzavřel v rámci své podnikatelské činnosti a dlužník jako spotřebitel. Úvěrová smlouva byla uzavřena v roce 2006, tedy v době, kdy ustanovení o ochraně spotřebitele již byla součástí občanského zákoníku.

Zda byla dána pravomoc rozhodce věc rozhodnout. Soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka sjednaná v tomto případě je neplatná a rozhodce neměl pravomoc věc projednat a rozhodnout.

K rozhodčímu nálezu je nutné nejprve uvést, že spory ze spotřebitelských smluv lze rozhodovat v rozhodčím řízení (k tomu viz rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3057/10 a sp. zn. II. ÚS 2164/10 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 1130/2011).

Podle ust. § 7 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení není-li za rozhodce určen stálý rozhodčí soud, musí být rozhodce, který má rozhodovat spory mezi účastníky, ve smlouvě uveden. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Z výše citované rozhodčí doložky vyplývá, že se dlužník se žalovaným dohodli tak, že majetkové spory ze smlouvy o úvěru budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaný správcem seznamu rozhodců ze seznamu rozhodců vedeném Společnosti pro rozhodčí řízení a.s. podle jednacího řádu této společnosti. V daném případě tak rozhodčí doložka neobsahovala konkrétní určení rozhodce, ale odkazovala na seznam rozhodců společnosti, která není a nebyla stálým rozhodčím soudem. Zde soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, kde byl vysloven názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku . Dle názoru soudu tento závěr dopadá na posuzovanou rozhodčí doložku a rozhodčí doložka je proto neplatná a pravomoc rozhodce nebyla dána. Pokud žalovaný odkazuje na to, že zmíněný judikát byl vydán až po uzavření rozhodčí doložky, tak tento argument není důvodný, neboť platnost se posuzuje s ohledem na aktuální judikatorní závěry a právní úkon byl neplatný již od samého počátku, neboť shora uvedený judikát vycházel ze znění relevantních ustanovení zákona o rozhodčím řízení ve stejném znění jako při sjednání rozhodčí doložky. Není důvodný ani argument, že novela zákona o rozhodčím řízení umožňuje vydávání rozhodčích řádů také arbitrážním centrům, neboť platnost rozhodčí doložky není možné zpětně posuzovat na základě jiného znění zákona.

Prodloužení promlčecí doby. Soud je toho názoru, že prolongace promlčecí doby je nepřípustným ujednáním v rámci spotřebitelských smluv a představuje výrazný neprospěch vůči spotřebiteli a podstatnou odchylku od zákonné (neprodloužené) promlčecí doby. Soud je toho názoru, že prodloužení promlčecí doby je v úvěrových smlouvách v podstatě vždy ve prospěch věřitele, neboť ten na počátku úvěrového vztahu poskytne určitou částku a je pak na dlužníkovi, aby ji postupně splácel, přičemž je to dlužník, kdo se především může dostat do prodlení. To je ostatně důvod, proč bankovní či nebankovní instituce prodloužení promlčecí doby sjednávají, neboť si tím zajistí delší časový prostor pro vymáhání případné pohledávky. Nelze odhlédnout od toho, že v daném případě byla prolongace zakotvena ve formulářových všeobecných podmínkách, tedy v listině vyhotovené samotným věřitelem (žalovaným). Je-li však prodloužení promlčecí doby jedné straně ku prospěchu, současně to jde k tíži druhé strany (dlužníka), neboť té se prodlužuje doba, po kterou námitku promlčení nemůže uplatnit (srov. rovněž nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1845/11). Toto ujednání je tak v neprospěch spotřebitele při srovnání s běžnou promlčecí dobou vyplývající z právní předpisu (ať už občanského či obchodního zákoníku). Námitka, že prodloužení promlčecí doby může být ku prospěchu spotřebitele, např. při vymáhání bankovních poplatků, je nedůvodná, a to ze dvou hledisek. Jednak v roce 2006, kdy byla úvěrová smlouvu podepsána, jistě nikdo netušil, že spotřebitelé budou vymáhat bankovní poplatky. Za druhé, což je však podstatnější, ze všeobecných obchodních podmínek plyne, že prodloužení promlčecí doby bylo pouze jednostranné, tj. pouze klient prohlásil, že veškerá práva a pohledávky vůči němu se promlčí ve lhůtě 10 let ode dne, kdy mohla být poprvé vykonána či uplatněna (srov. čl. IX. Bod 4). Z tohoto znění vůbec neplyne, že by i žalovaný vůči dlužníkovi prohlásil, že prodlužuje promlčecí dobu. Jedná se tedy o výraznou nevyváženost v neprospěch dlužníka jako spotřebitele. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru, že ujednání o prodloužení promlčecí doby je neplatné dle § 55 odst. 2 občanského zákoníku. K neplatnosti pak soud dle znění od 1.8.2010 přihlédl z úřední povinnosti a navíc tato námitka je obsažena rovněž v popěrném úkonu správce.

Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Soud má za to, že tato námitka vznesená žalovaným je důvodná. Právní řád nemůže obsahovat výčet všech možných případů, kdy je právní úkon v rozporu s dobrými mravy.

Obecné soudy jsou však povolány k tomu, aby v každém jednotlivém případě vyložily, zda došlo či nedošlo právním úkonem k zásahu do dobrých mravů. Jak je výše uvedeno, soud dospěl závěru, že pravomoc rozhodce nebyla dána a neplatné bylo rovněž ujednání o prodloužení promlčecí doby. Pohledávka žalovaného se tak promlčela v obecné čtyřleté promlčecí době dle § 397 obchodního zákoníku. Pohledávka se stala splatnou dne 28.2.2008, tedy den následujícím poté, co uplynula lhůta k uhrazení zesplatněného úvěru poskytnutá do 27.2.2008. Promlčecí doba uplynula 28.2.2012 a přihláška pohledávky byla podána dne 22.11.2012, tedy po uplynutí promlčecí doby. Z rozhodčího nálezu však plyne, že žalovaný se rozhodčí žalobou domáhal svého nároku u rozhodce již 30.10.2008, rozhodčí nález pak byl vydán 10.2.2009 a exekuce byla okresním soudem nařízena dne 2.6.2009, tedy necelý rok a půl po splatnosti pohledávky. Smyslem institutu promlčení je mimo jiné motivovat věřitele k tomu, aby svoji pohledávku vymáhal bez zbytečného odkladu a s jejím vymáháním nečekal po neomezenou či nepřiměřeně dlouhou dobu. Žalovaný pak v tomto případě při vymáhání své pohledávky postupoval bez zbytečného odkladu a dosáhl nařízení exekuce s dostatečným předstihem před uplynutím čtyřleté promlčecí doby (i před uplynutím tříleté promlčecí doby dle občanského zákoníku). Nelze mu tedy vytknout, že by s vymáháním pohledávky nepatřičně otálel. Je skutečností, že žalovaný svoji pohledávku uplatnil u rozhodce, jehož pravomoc nebyla dána, avšak také Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 zmiňuje, že právní názory na danou věc byly odlišné. Jednak odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze sp.zn. 12 Cmo 496/2008 ze dne 28.5.2009, k jehož názoru se posléze přiklonil, avšak zmiňuje i opačný právní názor obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2008, sp.zn. 32 Odo 2282/2008 ze dne 31.7.2008, který umožňoval stanovit v rozhodčí smlouvě způsob, jak mají být osoby rozhodců určeny a jejich počet. Právní názor ohledně rozhodčích doložek pak v době jejího sjednání v tomto případě a v době jejího uplatnění u rozhodce nebyl tak zřejmý, jak se to může jevit při zpětném pohledu, navíc ani dnes není judikatura nehybná. Je nutné také uvést, že i obecné soudu podle daného rozhodčího nálezu nařídily exekuce. Bylo by pak nepřiměřeným požadavkem na žalovaného, aby po vytříbení judikatury znovu ohledně téže pohledávky podával žalobu u řádného soudu, přičemž lze jen spekulovat, zda by s ohledem na dobu podání takové žaloby bylo či nebylo řízení zastaveno při překážku věci již rozhodnuté. K odklizení pravomocného rozhodčího nálezu pak v řízení o jeho zrušení nedošlo, když dlužník žádnou takovou žalobu nepodal. Žalovaný tak dle názoru soudu postupoval při vymáhání své pohledávky bez zbytečných prodlení a promlčecí doba tak u jeho pohledávky uplynula s ohledem na změnu judikatury ve věci rozhodčích doložek. Není podstatné, že námitku vznesl insolvenční správce, neboť podmínkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy není pouze zaviněné jednání dlužníka (resp. toho, kdo námitku vznáší), ale o rozpor s dobrými mravy se může jednat také v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 85/2010 ze dne 8.2.2011). Žalovaný by se tak dostal do neřešitelné situace, kdy by byla promlčena jeho pohledávka přiznaná titulem, na jehož základě již byla před uplynutím promlčecí doby nařízena exekuce. Soud tedy dospěl k závěru, že pohledávka není promlčena.

Neplatnost ujednání o výši smluvních úroků z prodlení. Soud je toho názoru, že věřitel a dlužník si ve spotřebitelských úvěrových smlouvách nejsou oprávněni sjednat jinou sazbu úroku z prodlení, než jaké vychází z právních předpisů (srov. § 517 odst. 2 občanského zákoníku). V této věci soud odkazuje na na rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 1117/2003 ze dne 17.3.2005, podle nějž povaha ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanoví právní předpis, který toto ustanovení provádí , a dále soud odkazuje na § 262 odst. 4 obchodního zákoníku a na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře ze dne 18.12.2008, sp. zn. 15 Co 707/2008, dle nějž má-li smlouva o úvěru uzavřená mezi peněžním ústavem a fyzickou osobou charakter spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb., lze platně sjednat úrok z prodlení pouze do výše stanovené občanskoprávními předpisy . Ujednání o výši smluvní pokuty však není neplatné jako celek, ale je neplatné právě v té výši přesahující zákonný úrok z prodlení. Žalovanému tak nárok na úroky z prodlení v zákonné výši zůstal zachován.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že pohledávka není promlčena, byť při podávání přihlášky již uplynula promlčecí doba. Žalovaný tak má nárok na jistinu pohledávky ve výši 124.880,16 Kč, neboť u ní byla popřena pouze pravost z důvodu promlčení a nebyla popírána výše a ani v žalobě žalobce výši nijak nesporoval. Soud se proto u tohoto nároku zabýval pouze základem a nikoli výši. Žalovaný pak má nárok na běžný úrok ve výši 14,90 % ročně z jistiny 98.420,60 Kč (jak plyne z přihlášky, rozhodčího nálezu, tvrzení žalovaného a provedeného výpočtu) od 20.10.2008 (za dřívější dobu není požadován a k tomuto dni již byla pohledávka splatná) do 24.10.2012 (tj. do dne předcházejícího zjištění úpadku-srov. § 170 písm. a) IZ), celkem tedy 58.859,01 Kč. Žalovaný má dále nárok na zákonný úrok z prodlení za stejnou dobu jako u běžného úroku, a to ve výši dle § 517 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 142/1994 Sb., tedy ve výši 32.351,73 Kč. Žalovaný má tak nárok na částku 216.090,90 Kč. V této části proto soud žalobu zamítl.

Žalovaný pak nemá nárok na rozhodčí poplatek 5.945,24 Kč a náklady rozhodčího řízení 29.559,60 Kč, neboť tyto pohledávky měly vzniknout až na základě rozhodčího nálezu, avšak s ohledem na neplatnost rozhodčí doložky a z toho plynoucího nedostatku pravomoci rozhodce, nemělo rozhodčí řízení proběhnout ani neměl být vydán rozhodčí nález, a na jeho základě tyto pohledávky vůbec nevznikly. Žalovaný dále nemá nárok na úroky z prodlení nad zákonnou sazbu ve výši 66.549,76 Kč a na část běžného úroku spočteného nad rámec shora uvedené ve výši 72,--Kč, tj. žalovaný nemá nárok na celkovou částku 102.126,60,--Kč. Ohledně této částky proto byla žaloba důvodná.

O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 202 odst. 1 IZ, neboť žalovaný měl sice v převažující míře úspěch, avšak proti insolvenčnímu správci mu v tomto typu řízení nárok na náhradu nákladů řízení nenáleží. Soud proto o nákladech rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku III. rozsudku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 26. července 2013 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce Za správnost vyhotovení: Marie Kohoutková