60 ICm 1003/2013
Č.j. 60 ICm 1003/2013-22 (KSPA 48 INS 20914/2011)

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, rozhodl samosoudcem Mgr. Martinem Schreierem ve věci žalobce: SMART Capital, a.s., Hněvotínská 241/52, 779 00, Olomouc, IČ 26865297, proti žalovanému: Ing. Karel Kuna, Velké Hamry 393, 562 01, Ústí nad Orlicí (insolvenční správce dlužnice Jany anonymizovano , anonymizovano ), zast. Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, 560 02 Česká Třebová, o určení popřené pohledávky,

takto:

I. Zamítá se žaloba, v níž se žalobce domáhal určení, že má vůči dlužnici Janě anonymizovano , anonymizovano , pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 62008-1523 ze dne 2. dubna 2008 ve výši 61.776,--Kč.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 17.655,--Kč, a to k rukám zástupce žalovaného Mgr. Martina Červinky, advokáta se sídlem 560 02 Česká Třebová, Čechova 396, do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že jeho pohledávka vůči dlužnici z titulu smlouvy o úvěru č. 62008-1523 ze dne 2. dubna 2008 je ve výši 61.776,--Kč po právu. Žalobu odůvodnil tím, že do insolvenčního řízení přihlásil vůči dlužnici tuto pohledávku, při přezkumném jednání byla insolvenčním správcem tato pohledávka co do pravosti a výše popřena a žalobce dne 8.3.2013 obdržel vyrozumění o popření. S dlužnicí uzavřel žalobce úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byl poskytnut úvěr ve výši 15.000,--Kč a dlužnice se zavázala jej vrátit ve výši 22.656,--Kč ve 12 pravidelných měsíčních splátkách po 1.888,-Kč. Dlužnice uhradila jen 9 splátek (4/2008-12/2008) ve výši 1.888,--Kč a desátou splátku (1/2009) ve výši 614,--Kč. Jako důvod popření bylo uvedeno promlčení, s čímž žalobce nesouhlasí. Smlouva byla uzavřena dle obchodního zákoníku, kde promlčecí doba činila 4 roky. Dlužnice řádně neuhradila 10. splátku splatnou dne 7.1.2009 a následujícího dne došlo k zesplatnění, tj. promlčecí doba uplynula dne 7.1.2013.

Žalovaný ve vyjádření uvedl, že z § 497 obchodního zákoníku plyne, že k poskytnutí peněžních prostředků musí dojít až po uzavření smlouvy, tedy v budoucnu. V daném případě však byly prostředky poskytnuty ještě před podepsáním smlouvy, neboť podpisem smlouvy dlužnice jejich převzetí potvrdila. Byla tak uzavřena smlouva o půjčce dle občanského zákoníku s tím, že promlčecí doba uplynula dna 7.1.2012. Dále namítal, že smluvní pokuta není příslušenství ani nebyla platně sjednána, a paušální náhrada nákladů spojených s vymáháním dlužné částky rovněž nebyla platně sjednána a náklady rozhodčího řízení ani náklady právního zastoupení nebyly žalobci přiznány k tomu oprávněnou osobou.

Žalobce replikoval, že se jedná o smlouvu o úvěru s tím, že žalobce nemá nárok na rozšíření důvodu svého popření, což plyne z § 192 odst. 2 insolvenčního zákona.

Žalovaný v následné replice setrval na tom, že úvěrová smlouva nebyla uzavřena a že mohl roušířit důvody popření.

Žalobce se z nařízeného jednání omluvil a soud tak jednal v jeho nepřítomnosti.

Soud nejprve posoudil včasnost podané žaloby. Pohledávka žalobce byla popřena při přezkumném jednání dne 1.3.2013, z žalobního tvrzení, jemuž žalovaný neodporoval, plyne, že vyrozumění o popření s poučením o následcích nepodání incidenční žaloby bylo žalobci doručeno dne 8.3.2013. Žaloba pak byla soudu doručena dne 19.3.2013, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne konání přezkumného jednání a 15 dnů ode dne vyrozumění, tedy včas dle § 198 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona (dále jen IZ ).

Z vlastní činnosti je soudu známo, že u dlužnice byl zjištěn úpadek, bylo povolení oddlužení a insolvenčním správcem byl ustanoven žalovaný.

Z přihlášky pohledávky plyne, že žalobce si přihlásil vůči dlužnici vykonatelnou pohledávku ve výši 61.776,--Kč. Pohledávka sestávala z jistiny 5.050,--Kč jako nedoplatku na úvěru poskytnutého dle smlouvy o úvěru č. 62008-1523-celková dlužná částka činila 22.656,--Kč a bylo uhrazeno celkem 17.606,--Kč, tj. 9 splátek ve výši 1.888,--Kč a desátá splátka (1/2009) ve výši 614,--Kč. Dále žalobce požadoval úrok z prodlení z částky 5.050,--Kč do 9.1.2009 do 1.5.2012 ve výši 1.357,62 Kč, smluvní pokutu 26.158,--Kč (tj. za 41 měsíců po 638,--Kč od ledna 2009 do května 2012), dále paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním 3.000,--Kč, náklady rozhodčího řízení 3.000,--Kč, náklady právního zastoupení 15.270,--Kč a náklady právního zastoupení v exekučním řízení 7.940,--Kč.

Z protokolu o přezkumném jednání a z přezkumného listu pro pohledávku žalobce plyne, že při přezkumném jednání žalovaný zařadil pohledávku žalobce jako nevykonatelnou, neboť rozhodčí nález byl vydán podle neplatně sjednané doložky a je tudíž nicotný, a správce popřel pravost celé přihlášené částky z důvodu promlčení.

Z úvěrové smlouvy č. 62008-1523 ze dne 2.4.2008 soud zjistil, že žalobce se zavázal poskytnout dlužníkovi Davidu Rybičkovi a spoludlužnici Janě anonymizovano (dlužnice v tomto řízení) úvěr ve výši 15.000,--Kč s tím, že výše měsíčního poplatku za zprávu úvěru byla sjednána ve vši 638,--Kč (zahrnoval úplatu a úrok ve výši 20 % z jistiny). Dlužníci se zavázali uhradit žalobci jistinu 15.000,--Kč, úrok a úplatu ve výši 7.656,--Kč, tedy celkem 22.656,--Kč, a to ve 12 měsíčních splátkách po 1.888,--Kč. Dlužníci potvrdili převzetí hotovosti svým podpisem. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny obchodní podmínky, z nichž soud zjistil, že RPSN při splatnosti úvěru v délce 12 měsíců činí 154,78 %. V bodu 1 bylo sjednáno oprávnění žalobce závazek ze smlouvy zesplatnit, pokud dlužník včas nesplní povinnost uhradit kteroukoli splátku řádně a včas. Smluvní strany v obchodních podmínkách sjednaly smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru, a to za každý započatý kalendářní měsíc prodlení až do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru. Smluvní pokuta tedy činila 638,--Kč měsíčně. Dále byla sjednána paušální náhrada nákladů vynaložených v souvislosti s vymáháním dlužné částky ve výši 20 % z poskytnutého úvěru, nejméně však 2.000,--Kč. V bodu 11 bylo sjednáno, že veškeré majetkové spory, které by v budoucnosti vznikly z této smlouvy, jakož i spory, které vzniknou v souvislosti s touto smlouvou, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a spor bude rozhodovat rozhodce zásadně jmenovaný Rozhodčí správní společností a.s., IČ 27400531. Procesní pravidla, provádění dokazování, formu rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v jednacím řádu pro rozhodčí řízení vydaném shora zmíněnou společností.

Z rozhodčího nálezu vydaného Mgr. Michalem Navrátilem dne 9.11.2010 sp.zn. 6585/2010 soud zjistil, že Davidu Rybičkovi a Janě anonymizovano bylo uloženo zaplatit žalobci částku 5.050,--Kč s úrokem z prodlení od 9.1.2009, dále smluvní pokutu ve výši 638,--Kč měsíčně od ledna 2009 do zaplacení jistinu, částku 3.000,--Kč a náklady rozhodčího řízení 18.270,--Kč. Z odůvodnění plyne, že rozhodce byl jmenován Rozhodčí a správní společností a.s.

Z návrhu na nařízení exekuce ze dne 31.3.2011, z usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí č.j. 0 EXE 4728/2011-11 ze dne 10.5.2011, soud zjistil, že dle shora uvedeného rozhodčího nálezu byla nařízena exekuce a jejím provedením byl pověřen Mgr. Libor Cink.

Podle § 497 obchodního zákoníku smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

Podle § 262 odst. 4 obchodního zákoníku ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

Podle § 39 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 52 odst. 1 spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Podle odst. 2 dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Podle odst. 3 spotřebitelem je fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

Mezi stranami byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 497 a násl. obchodního zákoníku. Žalobce ji uzavíral jako podnikatel a dlužník jako spotřebitel a jedná se tedy o spotřebitelskou smlouvu dle § 52 a násl. občanského zákoníku. Není v rozporu s § 497 obchodního zákoníku, pokud k poskytnutí úvěru dojde při uzavření smlouvy, tedy že k předání finanční částky dojde při podpisu, resp. před podpisem v rámci sjednání dané smlouvy. Podstatou úvěrové smlouvy je závazek věřitele poskytnout finanční prostředky na požádání dlužníka, a pokud dlužník o něj požádá při samotném sjednání smlouvy a při podpisu jsou mu poskytnuty, jedná se stále o úvěrovou smlouvu. Promlčecí doba pak činí čtyři roky dle § 397 obchodního zákoníku. Přihlášená pohledávka pak není promlčena, neboť dlužnice se dostala do prodlení s hrazením splátky splatné v lednu 2009, čtyřletá promlčecí doba uplynula v lednu 2013 a přihláška byla podána dne 21.5.2012, tedy před uplynutím promlčecí doby.

Soud však dospěl k závěru, že pohledávku nelze přiznat žalobci z jiných důvodů. Předně je nutno uvést, že žalovaný insolvenční správce je oprávněn v rámci incidenčního sporu o nevykonatelnou pohledávku rozšířit důvody svého popření. Pouze žaluje-li insolvenční správce vykonatelnou pohledávku, může proti ní uplatnit pouze skutečnosti, pro které pohledávku popřel (srov. § 199 odst. 3 IZ). V daném případě sice byla pohledávka přihlášena jako vykonatelná, ale správce ji oprávněně zařadil mezi nevykonatelné (viz dále) a v případě nevykonatelných pohledávek pak insolvenční správce v incidenčním sporu ohledně důvodů popření omezen není.

Smlouva o spotřebitelském úvěru je sice smlouvou podřízenou obchodnímu zákoníku podle § 261 odst. 3 písm. d) tohoto zákona, u těchto typů smluv však platí § 262 odst. 4 obchodního zákoníku, podle něhož na tento smluvní vztah použijí ustanovení obchodního zákoníku, ale z ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních předpisů (tj. předpisů na ochranu spotřebitele u spotřebitelských smluv) se použijí ta, která směřují k ochraně spotřebitele, tedy k ochraně smluvní strany, která není podnikatelem. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku nesmějí spotřebitelské smlouvy obsahovat ujednání, která zakládají značnou nerovnost v právech a povinnostech stran k újmě spotřebitele.

Částka 7.656,--Kč, kterou měla dlužnice uhradit navíc nad rámec poskytnuté částky představuje tzv. poplatek (resp. 12 měsíčních poplatků po 1.888,--Kč), které zahrnovaly jak úplatu tak sjednaný úrok. Tato částka tedy představuje zisk, který měl žalobce z daného úvěru mít (ať už bude označen jako odměna či jako úroky, popř. kombinace obojího). Tato částka však představuje 51 % skutečně poskytnuté částky a měla být uhrazena za jeden rok, což činí ekvivalent úroku z úvěru ve výši 50 % ročně. Takovýto úrok jde však nad rámce běžného úroku poskytovaného bankovními institucemi. Z ust. § 499 obchodního zákoníku vyplývá, že za sjednání závazku věřitele poskytnout na požádání peněžní prostředky lze poskytnout úplatu. Občanský zákoník ani jiné právní předpisy přitom výslovně nestanoví, do jaké výše lze při peněžité půjčce sjednat výši této úplaty-smluvní odměny. Z této skutečnosti však nelze dovozovat, že by její výše závisela jen na dohodě účastníků smlouvy, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Přitom soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy musí být posuzován vždy, bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky smlouvy. Je nepochybné, že nepřiměřeně vysoká smluvní odměna sjednaná při poskytnutí úvěru je obecně považována za odporující obecně uznávaným pravidlům chování, vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. V rámci úvahy o dobrých mravech vycházel soud rovněž z toho, že souladné s dobrými mravy je takové ujednání, jež vymezuje práva a povinnosti účastníků smlouvy vyváženě. Shora uvedený úrok podstatně přesahuje horní hranici tehdy obvyklé úrokové míry. Za tohoto stavu věci je soud přesvědčen o tom, že ujednání o smluvní odměně (resp. poplatku, který zahrnoval úrok a odměnu) je v rozporu s dobrými mravy, a je tudíž neplatné ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku. Srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 2 VSPH 156/2011-60 (59 ICm 445/2011) ve věci sp.zn. KSPA 59 INS 12543/2010. Žalobci tak nárok na zaplacení smluvní odměny nevznikl. Dlužnice je tedy povinna vrátit žalobci skutečně poskytnutou částku 15.000,--Kč. Z tvrzení obsažených jak v přihlášce tak v žalobě plyne, že dlužnice uhradila celkem 17.606,--Kč a dlužnice tak uhradila vedle poskytnuté jistiny částku 2.606,--Kč, což představuje 17 % poskytnuté částky (tedy ekvivalent ročního úroku) a soud tuto částku považuje za přiměřenou.

Vzhledem k tomu, že poplatky za správu úvěru (odměna a úrok) nebyly platně sjednány, a dlužnice na skutečně poskytnutou částku 15.000,--Kč uhradila 17.606,--Kč, nedostala se do prodlení a žalobci nevznikl nárok na úroky z prodlení 1.357,62 Kč ani na smluvní pokutu 26.158,--Kč či paušální náhrady nákladů spojených s vymáháním dlužné částky 3.000,--Kč ani na náklady právního zastoupení v rozhodčím či exekučním řízení (částky 3.000,--15.270,--a 7.940,--Kč).

Nárok na smluvní pokutu ve výši 638,--Kč za každý den prodlení navíc nevznikl, neboť smluvní pokuta nebyla sjednána platně. Žalobce požaduje smluvní pokutu ve výši 26.158,--Kč, tj. ve výši cca 520 % dlužné jistiny (5.050,--Kč) a 174 % ze skutečně poskytnuté částky. Smluvní pokuta pak představuje 33 % z každé splátky. Sjednaná smluvní pokuta plní stejnou funkci jako úroky z prodlení, tj. zajištění splnění peněžitého závazku ze smlouvy o úvěru, navíc má ovšem funkci reparační. Požadovaná smluvní pokuta je tak 19krát vyšší než přihlášené úroky z prodlení, a to za stejnou dobu. Žalobce tak na smluvních pokutách požaduje tolik, kolik by nemohl získat, uložil-li by vymáhanou částku u kterékoli banky. Přiměřenost sjednané smluvní pokuty je třeba posuzovat i z hlediska závazku, jež jehož splnění zajišťuje. Protože ujednání o výši smluvní pokuty zjevně zakládá ve vztahu k dlužníkovi jako spotřebiteli značnou nerovnost, dospěl soud k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je u obou úvěrových smluv neplatné dle § 39 občanského zákoníku pro rozpor s dobrými mravy. K obdobné argumentaci zastávané Vrchním soudem v Praze ve věci výše sjednané smluvní pokuty srov. rozsudek č.j. 2 VSPH 138/2011-59 ve věci sp.zn. 139 ICm 2073/2010 (KSPL 20 INS 10211/2010) ze dne 2.4.2012.

V daném případě se sice jednalo o smluvní pokutu sjednanou v rámci úvěrových smluv, které podléhají režimu obchodního zákoníku, avšak s odkazem na spotřebitelský charakter úvěrových smluv se moderace dle § 301 obchodního zákoníku neuplatní. Soud vychází z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, ze dne 14. 10. 2009, kde byl vyjádřen názor, že smluvní pokuta sjednaná v nepřiměřené výši je zpravidla v rozporu s dobrými mravy. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v § 300 až 302 od 1. 1. 2001 v důsledku novelizace ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty . Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele. V daném případě pak zavázaným není podnikatel a ustanovení obchodního zákoníku o smluvní pokutě včetně moderace se neuplatní.

Požadovanou částku 3.000,--Kč jako paušální náhradu nákladů spojených s vymáháním soud posuzuje jako smluvní pokutu za prodlení s hrazením splátek. Tuto částku lze považovat za přiměřenou, avšak s ohledem na shora uvedený závěr, že se dlužnice nedostala do prodlení, soud žalobci tuto částku nepřiznal.

K nákladům rozhodčího (3.000,--Kč za poplatek a 15.270,--Kč jako náklady zastoupení) a k nákladům exekučního řízení nařízeného na základě rozhodčího nálezu ve výši 7.940,--Kč je nutno uvést, že rozhodčí doložka nebyla sjednána platně, neboť neobsahuje konkrétní určení rozhodce. Podle ust. § 7 zákona č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení není-li za rozhodce určen stálý rozhodčí soud, musí být rozhodce, který má rozhodovat spory mezi účastníky, ve smlouvě uveden. Pro posouzení toho, zda je rozhodčí doložka platná, či nikoliv, je podstatné to, zda byl rozhodčí nález vydán rozhodcem, který byl oprávněn spor rozhodnout. Z výše citované rozhodčí doložky vyplývá, že se dlužnice se žalovaným dohodli tak, že majetkové spory bude rozhodovat rozhodce (rozhodci) zásadně jmenovaný Rozhodčí a správní společností a.s , IČ 27400531. Procesní pravidla rozhodčího řízení, provádění dokazování, forma rozhodnutí a náklady rozhodčího řízení jsou upraveny v jednacím řádu pro rozhodčí řízení, vydaným Rozhodčí a správní společností a.s. V daném případě tak rozhodčí doložka neobsahovala konkrétní určení rozhodce, ale odkazovala na jednací řád společnosti, která není a nebyla stálým rozhodčím soudem. Zde soud odkazuje na právní větu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 1945/2010 ze dne 11.5.2011, kde byl vysloven názor, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád" vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku . Vzhledem k tomu, že nebyla dána pravomoc rozhodce věc rozhodnout, nemělo rozhodčí řízení proběhnout a nemohla z něj pro dlužnici vzniknout povinnost hradit náklady řízení ve výši 18.270,--Kč (rozhodčí poplatek 3.000,--Kč a náklady zastoupení 15.270,--Kč) a tyto částky vůči ní nemohly být přiznány. Současně jí nevznikla povinnost hradit náklady zastoupení v exekučním řízení ve výši 7.940,--Kč, neboť na základě neplatné rozhodčí doložky nemohly vzniknout ani náklady případného exekučního či vykonávacího řízení. Žalobce navíc existenci těchto nákladů ve výši 7.940,--Kč nijak neprokázal ani nebyl přítomen u jednání, kde by případně mohl být poučen dle § 118a o.s.ř. nutnosti takové náklady prokázat.

S ohledem na neplatně sjednanou rozhodčí doložku navíc žalovaný správně pohledávku zařadil jako nevykonatelnou a soud s ní jako s nevykonatelnou v tomto incidenčním sporu nakládal.

Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná, a proto ji zamítl.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nebyl se svojí žalobou úspěšný a je povinen nahradit náklady řízení žalovanému. Poté, co Ústavním soudem ČR byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb. (viz nález Ústavního soudu publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb.), soud náhradu nákladů řízení v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3043/2010, ze dne 15.5.2013, a v souladu s aktuální rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 ICdo 15/2013 a 29 ICdo 18/2013), přiznal dle § 9 odst. 4 písm. c) advokátního tarifu. Tarifní hodnota dle zmíněného ustanovení advokátního tarifu činí 50.000,--Kč, a sazba mimosmluvní odměny tak činí dle § 7 advokátního tarifu částku 3.100,--Kč za jeden úkon právní služby. Soud přiznal žalovanému odměnu za 4 úkony právní služby (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, replika ze dne 30.10.2013 a účast při jednání), tedy 12.400,--Kč, k tomu je nutno přičíst čtyři paušální náhrady po 300,--Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 1.200,--Kč, dále náhradu za ztrátu času za šest půlhodin po 100,--Kč dle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy 600,--Kč, a dále cestovné ve výši 1/3 (zástupce byl u zdejšího soudu ten den na třech jednáních) za cestu na jednání z České Třebové do Pardubic a zpět v délce 144 km osobním vozem Volvo S80, reg.zn. 3E6 2003 při spotřebě dle technického průkazu 12 l na 100 km, vyhláškové ceně Naturalu 95 ve výši 36,10 Kč (vyhl. č. 472/2012 Sb.) a sazbě základní náhrady ve výši 3,60 za 1 km, celkem jízdné ve výši 391,--Kč, celkem tedy 14.591,--Kč. K tomu je nutno přičíst 21 % DPH ve výši 3.064,--Kč, celkem tedy 17.655,--Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozsudku, a to k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích (ustanovení § 201 a § 204 odst. 1 o.s.ř.).

Lhůta k podání opravného prostředku začíná běžet ode dne, kdy bude toto usnesení doručeno adresátovi zvláštním způsobem (ustanovení § 74 odst. 2 insolvenčního zákona, ve spojení s ustanovením § 160 odst. 3 insolvenčního zákona).

V Pardubicích dne 1. listopadu 2013 Mgr. Martin Schreier v. r. samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Dirgasová, DiS.