5 Tz 94/2012
Datum rozhodnutí: 23.01.2013
Dotčené předpisy: § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.



5 Tz 94/2012-36

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 23. 1. 2013 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Ing. M. K. , a J. K. , proti usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu t a k t o :

Usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, byl v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. , rozené P. , p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

Citovaná usnesení s e z r u š u j í v celém rozsahu.

Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.


O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územního odboru Praha venkov západ, Služby kriminální policie a vyšetřování, oddělení hospodářské kriminality (dále jen policejní orgán ), ze dne 30. 4. 2012, sp. zn. KRPS-38464-82/TČ-2011-011681-JAK, bylo zahájeno trestní stíhání obviněného Ing. M. K. pro trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce tr. zákoník ), a obviněné J. K. pro trestný čin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a), b) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se měli obvinění dopustit jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku skutkem podrobně popsaným ve výrokové části citovaného usnesení. Právní účinky zmíněného usnesení nastaly ve vztahu k obviněnému Ing. M. K. dne 10. 5. 2012 a k obviněné J. K. dne 24. 5. 2012.

Toto usnesení napadli oba obvinění stížnostmi, o kterých rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ usneseními ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl obě stížnosti jako nedůvodné.

Proti citovaným usnesením státního zástupce podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. stížnost pro porušení zákona. Spatřuje v ní porušení zákona, k němuž mělo dojít v neprospěch obviněných, a to v ustanoveních § 2 odst. 1, § 2 odst. 5 a 6, § 11 odst. 1 písm. i), § 100 odst. 2, § 146 odst. 2 písm. a), § 148 odst. 1 písm. c) a § 163 odst. 1 tr. řádu. Především podle názoru ministra spravedlnosti byl nutný souhlas bývalé manželky obviněného poškozené Ing. O. K. s trestním stíháním obou obviněných, protože vzhledem ke společným dětem, které se narodily v manželství jmenované s obviněným Ing. M. K. , by zde mohl existovat důvod pro odepření výpovědi Ing. O. K. podle § 100 odst. 2 tr. řádu, jakož i její právo disponovat s trestním řízením ve smyslu § 163 odst. 1 tr. řádu. V této souvislosti ministr spravedlnosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 68/98 a na rozhodnutí publikované pod č. 52/1986 Sb. rozh. tr. Podle jeho názoru dozorující státní zástupce nepřihlédl ke zmíněnému rodinnému poměru, čímž měl porušit zejména ustanovení § 11 odst. 1 písm. j), § 100 odst. 2 a § 163 odst. 1 tr. řádu. V druhém okruhu námitek vyslovil ministr spravedlnosti svůj nesouhlas s postupem státního zástupce při rozhodování o stížnostech obou obviněných podaných proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání. Ministr spravedlnosti je přesvědčen, že dozorující státní zástupce při prověrce spisu vydal policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestního stíhání obou obviněných ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, byť jeho vyjádření nebylo takto výslovně označeno, proto poté již nebyl týž státní zástupce oprávněn rozhodnout o zmíněných stížnostech obviněných. V takovém případě byl totiž státní zástupce povinen předložit věc nadřízenému státnímu zástupci. Ministr spravedlnosti i zde odkázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu (jde o rozhodnutí nyní publikovaná pod č. 7/2010 a č. 8/2013 Sb. rozh. tr.), která se týká podobné otázky a lze ji přiměřeně použít i v posuzovaném případě.

Vzhledem k tomu ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadená usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a aby zrušil též další rozhodnutí obsahově navazující na tato usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jejich zrušením, pozbudou podkladu. Dále ministr spravedlnosti navrhl, aby poté Nejvyšší soud postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu a přikázal věc státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obviněným Ing. M. K. a J. K. s tím, aby se mohli vyjádřit k podané stížnosti pro porušení zákona, ale nikdo z nich nevyužil tohoto práva.

Z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyšší soud přezkoumal v rozsahu vyplývajícím z ustanovení § 267 odst. 3, 5 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků napadených usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ, jakož i příslušnou část řízení, které jim předcházelo, a dospěl k závěru, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. , ovšem jen v některých ustanoveních, na něž ministr spravedlnosti poukázal.

Nejvyšší soud především akceptoval námitku ministra spravedlnosti, v níž vytkl porušení zákona v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, protože stížnosti obviněných podané proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání zamítl jako nedůvodné nepříslušný státní zástupce, ačkoli o nich měl rozhodovat nadřízený státní zástupce. Tuto námitku opírá ministr spravedlnosti o výsledek prověrky trestního spisu policejního orgánu provedené státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha západ a o jeho vyjádření ze dne 23. 3. 2012.

Jak přitom vyplývá ze spisových podkladů zařazených na nečíslované straně trestního spisu vedeného u shora konkretizovaného policejního orgánu a označené písmenem F , dozorující státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ v přípise ze dne 23. 3. 2012, sp. zn. 1 ZN 3067/2011, po prověrce spisu k dalšímu postupu policejního orgánu výslovně uvedl, že neshledává žádné zvláštní okolnosti, které by bránily v postupu podle § 160 odst. 1 tr. ř., neboť základní otázky jsou vyřešeny spolehlivě. Ministr spravedlnosti spatřuje v citovaném vyjádření státního zástupce pokyn policejnímu orgánu, aby zahájil trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , s tím, že takový pokyn měl být důvodem, aby o stížnosti proti následně vydanému usnesení o zahájení trestního stíhání obviněných rozhodoval nadřízený státní zástupce, tj. státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Za pokyn ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu sice lze zpravidla považovat nejen pokyn vydaný podle § 12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (viz k tomu přiměřeně i rozhodnutí pod č. 8/2013 Sb. rozh. tr.), o nějž v nyní projednávané věci nešlo, nebo pokyn podle § 174 odst. 2 písm. a) a d) tr. řádu, ale též jiné akty a úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn, které ovšem vyjadřují jednoznačný názor státního zástupce na určitou otázku, jejíž řešení je významné pro danou věc, pokud jsou obsažené třeba jen v odůvodnění jeho usnesení (viz rozhodnutí pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr.) nebo v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§ 157 odst. 2, § 174 tr. řádu). Shora citované vyjádření státního zástupce státního zastupitelství Praha západ, jímž po prověrce spisu policejního orgánu neshledal překážky k zahájení trestního stíhání , však nelze považovat za pokyn policejnímu orgánu, aby zahájil trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , jak tvrdí ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona, protože jeho formulace nesvědčí o tom, že by chtěl státní zástupce prosadit svůj právní názor na věc a autoritativně ho uplatnit vůči policejnímu orgánu, ale spíše vyznívá jako reakce dozorujícího státního zástupce na již existující záměr policejního orgánu zahájit trestní stíhání obviněných, resp. na jeho postup k tomu směřující.

Proto Nejvyšší soud pokládá takové vyjádření státního zástupce za jeho předchozí souhlas s rozhodnutím policejního orgánu ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, tj. za souhlas s usnesením o zahájení trestního stíhání. Státní zástupce zde totiž projevil svůj právní názor, kterým v podstatě sdělil policejnímu orgánu, že může zahájit trestní stíhání obou obviněných podle § 160 odst. 1 tr. řádu, takže pokud tak policejní orgán učiní, nebude to proti vůli státního zástupce, který ovšem výslovně a přímo nezavázal policejní orgán k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, jak by tomu bylo v případě pokynu, jehož se týká zmíněná judikatura (rozhodnutí publikované pod č. 7/2010 Sb. rozh. tr.). Zároveň jsou ve výše uvedené písemnosti ze dne 23. 3. 2012 obsaženy další úvahy dozorujícího státního zástupce k dosavadnímu průběhu trestního řízení i k jeho pokračování. Ostatně státní zástupce je oprávněn v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení usměrňovat činnost policejního orgánu a v rámci tohoto oprávnění také vyjádřit právní názor na posuzovanou věc. Nejvyšší soud dále v této souvislosti připomíná, že za souhlas ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu lze považovat nejen úkon státního zástupce takto výslovně označený a vyžadovaný (např. podle § 76 odst. 1, § 79 odst. 1, § 79a odst. 1, § 79c odst. 2, § 79e odst. 1, § 83b odst. 1 tr. řádu a dalších ustanovení), ale podobně, jak bylo již shora zdůrazněno ohledně pojmu příkaz , též další úkony státního zástupce, jimiž vyjadřuje své kladné stanovisko ke konkrétnímu rozhodnutí policejního orgánu. Takový souhlas pak může být rovněž obsažen i v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (§ 157 odst. 2, § 174 tr. řádu), jak bylo učiněno i v této trestní věci.

Navíc v trestní věci obviněných Ing. M. K. a J. K. je třeba vzít v úvahu, že podnět k prověření skutečností, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, dalo podle § 158 odst. 1 tr. řádu dozorující Okresní státní zastupitelství Praha západ. Třebaže uvedený podnět podal jiný státní zástupce téhož státního zastupitelství než ten, který následně vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, i z tohoto důvodu bylo vhodné a nezbytné, aby o stížnostech obviněných podaných proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání rozhodoval jako věcně a funkčně příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, tj. v daném případě Krajského státního zastupitelství v Praze. Jestliže se tak nestalo a napadená rozhodnutí přesto vydal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ, jde o postup, který je v rozporu se zákonem, jak důvodně shledal ministr spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.

Pokud jde o námitku ministra spravedlnosti, v níž policejnímu orgánu vytkl, že zahájil a vedl trestní stíhání obviněných Ing. M. K. a J. K. , aniž by k tomu měl souhlas poškozené Ing. O. K. , Nejvyšší soud považuje za poněkud předčasné vyjadřovat se k takové otázce za situace, když o stížnostech obviněných proti usnesení o zahájení jejich trestního stíhání rozhodl nepříslušný státní zástupce. S jejím řešením se totiž bude muset vypořádat státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, jemuž Nejvyšší soud přikázal věc jako státnímu zástupci příslušnému k rozhodnutí o stížnostech obviněných.

Nejvyšší soud k tomu jen připomíná, že podle § 163 odst. 1 tr. řádu trestní stíhání pro trestné činy zde vyjmenované, mimo jiné i pro trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obou obviněných, proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2 tr. řádu), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle § 100 odst. 2 tr. řádu má svědek právo odepřít svědeckou výpověď, pokud by jí přivodil trestní stíhání sobě či zde vyjmenovaným osobám nebo jiným osobám v poměru rodinném či obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Jak vyplývá z trestního spisu vedeného u policejního orgánu pod sp. zn. KRPS-38464-82/TČ-2011-011681-JAK, mezi dosud shromážděnými podklady je zařazen i úřední záznam o podaném vysvětlení Ing. O. K. , bývalé manželky obviněného Ing. M. K. , ze dne 29. 11. 2011, v němž se jmenovaná po zákonném poučení odmítla k věci vyjádřit, přičemž neuvedla důvody tohoto odmítnutí (viz č. l. 11 a 12 spisu). Dále je ze spisu patrné (viz č. l. 145), že manželství Ing. M. K. a Ing. O. K. bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 21 C 314/2008, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2009. Uvedenému rozsudku předcházelo řízení o popření otcovství vedené na podkladě návrhu Ing. O. K. u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 202/2008, které vyústilo ve vyhlášení rozsudku ze dne 5. 12. 2008 (účinky právní moci vznikly dne 16. 2. 2009). Ve zmíněném návrhu Ing. O. K. mimo jiné uvedla, že manželství s Ing. M. K. je dlouhodobě hluboce a trvale rozvráceno a že s manželem nevede společnou domácnost; k tomuto tvrzení se připojil též Ing. M. K. Takové skutečnosti by tedy podle názoru Nejvyššího soudu mohly zpochybnit nutnost souhlasu poškozené s trestním stíháním obou obviněných podle § 163 odst. 1 tr. řádu s ohledem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. řádu. Ani následný postup svědkyně Ing. O. K. , uplatněný v řízení před civilními soudy, nesvědčí o tom, že by újmu obviněného Ing. M. K. , která mu může vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním, pociťovala jako újmu vlastní a že by mohla využít práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. řádu. Na č. l. 146 trestního spisu je totiž zařazena žaloba svědkyně ze dne 25. 11. 2011, v níž se domáhá určení neplatnosti části smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, práva a povinnosti společného bydlení po dobu po rozvodu a dodatečného vypořádání společného jmění manželů. V této žalobě přitom výslovně upozornila na jednání obviněných, které je předmětem jejich trestního stíhání v nyní posuzované věci. Na druhé straně nelze přehlédnout ani skutečnosti, které se týkají dvou společných dětí obviněného Ing. M. K. a poškozené Ing. O. K. a které by za určitých okolností mohly založit právo poškozené odepřít svědeckou výpověď, jak na to poukázal ministr spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona. V tomto směru však prozatím nebylo zjištěno, zda a jaké citové vazby mají oba obvinění ke společným dětem obviněného Ing. M. K. a poškozené Ing. O. K. , protože orgány činné v přípravném řízení se touto skutečností blíže nezabývaly. Proto v nynějším stadiu trestního řízení nelze konstatovat, zda byly v posuzované věci splněny podmínky uvedené v § 100 odst. 2 a § 163 odst. 1 tr. řádu, takže Nejvyšší soud nemohl vyslovit namítané porušení zákona v citovaných ustanoveních, jak se toho domáhal ministr spravedlnosti ve své stížnosti pro porušení zákona. Orgány činné v přípravném řízení se otázkou použití ustanovení § 100 odst. 2 a § 163 odst. 1 tr. řádu opakovaně zabývaly (viz č. l. 1 a písemnost označená písmenem D v trestním spise), avšak v rámci prověrky spisu dozorující státní zástupce neshledal důvody k použití těchto ustanovení s ohledem na dostatečné a nezpochybnitelné podklady (viz nečíslovaná strana trestního spisu a označená písmenem F ).

Pokud jde o obviněnou J. K. , bývalou tchyni svědkyně Ing. O. K. a babičku obou dětí, Nejvyšší soud konstatuje, že výše uvedené závěry se přiměřeně uplatní také ve vztahu k této obviněné. Orgány činné v přípravném řízení se ani v jejím případě blíže nezabývaly vztahem obviněné k vlastním vnoučatům, která se narodila z manželství jejího syna se svědkyní Ing. O. K. Tuto skutečnost bude třeba v přípravném řízení podrobněji objasnit, a poté lze učinit závěr o rozsahu použití ustanovení § 100 odst. 2 a § 163 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal podanou stížnost pro porušení zákona jako částečně důvodnou. Proto podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocnými usneseními státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, byl porušen zákon v ustanoveních § 146 odst. 2 písm. a) a § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu, a to v neprospěch obviněných Ing. M. K. a J. K. Porušení zákona, k němuž došlo v neprospěch obviněných, je zřejmé z toho, že dozorující státní zástupce nepředložil stížnost proti usnesení policejního orgánu nadřízenému státnímu zástupci a v důsledku takového pochybení rozhodl věcně (funkčně) nepříslušný státní zástupce.

Nejvyšší soud pak s ohledem na vyslovené porušení zákona v neprospěch obviněných podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadená usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha západ ze dne 25. 5. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a ze dne 7. 6. 2012, sp. zn. ZT 153/2012, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově na ně navazujících, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Podle § 270 odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Praze, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl a aby se v rámci toho náležitě vypořádal s odůvodněním stížností obou obviněných i s argumenty uplatněnými ve stížnosti pro porušení zákona ohledně nutnosti souhlasu poškozené Ing. O. K. s trestním stíháním obou obviněných.

Nejvyšší soud závěrem připomíná, že podle § 270 odst. 4 tr. řádu je orgán, jemuž byla věc přikázána, vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2013
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y