5 Tz 7/2002
Datum rozhodnutí: 27.03.2002
Dotčené předpisy:




5 Tz 7/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 27. března 2002 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Šámala, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Púryho a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného K. C., proti trestnímu příkazu Okresního soudu v Opavě ze dne 27. září 2001, sp. zn. 2 T 166/2001, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 t a k t o :

Pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. září 2001, sp. zn. 2 T 166/2001, b y l p o r u š e n z á k o n ve výroku o trestu v ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného K. C.

Citovaný trestní příkaz se z r u š u j e.

Okresnímu soudu v Opavě se p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. září 2001, sp. zn. 2 T 166/2001, byl obviněný K. C. uznán vinným, že dne 11. srpna 2001 v P., okres O., kolem 09.30 hodin bez řidičského oprávnění řídil malokultivátor zn. Mountfield MS 19 s návěsem zn. VARES HV 220 naloženým hlínou a při otáčení narazil do obytného přívěsu, na kterém byla majiteli J. S. způsobena škoda ve výši nejméně 3000 Kč; malokultivátor řídil přesto, že mu byl rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství dopravního inspektorátu v Opavě ze dne 18. října 2000, č. j. OROP-1780/DI-Př-2000, uložen mimo jiné zákaz činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10 měsíců, čímž spáchal trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., a za tento trestný čin byl podle § 171 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. řádu odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku. Tento trestní příkaz nabyl právní moci dne 13. října 2001.

Proti tomuto trestnímu příkazu podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona, kterou zaměřil do výroku o trestu. V jejím odůvodnění namítl, že uvedeným výrokem o trestu byl porušen zákon v ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák., neboť podle tohoto ustanovení lze uložit trest odnětí svobody jen do 6 měsíců, čímž je vyjádřen nejvyšší stupeň nebezpečnosti takového činu pro společnost. Uložení trestu vyššího je ve zřejmém nepoměru, zvláště když soud zřejmě nevzal v úvahu ani ostatní hlediska uvedená v § 31 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že výrokem o trestu trestního příkazu samosoudce Okresního soudu v Opavě ze dne 27. září 2001, sp. zn. 2 T 166/2001, byl v neprospěch obviněného K. C. porušen zákon v ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák., podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadený výrok o trestu zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky podle § 267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl ve výroku o trestu v napadeném trestním příkazu v neprospěch obviněného K. C. porušen. K postupu podle § 267 odst. 3 věta druhá a § 267 odst. 4 tr. řádu Nejvyšší soud neshledal splněny zákonné podmínky.

Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že napadeným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. září 2001, sp. zn. 2 T 166/2001, byl obviněnému K. C. za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. vedle trestu zákazu činnosti podle § 171 odst. 1 tr. zák. s přihlédnutím k § 314e odst. 2 tr. řádu uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Podle § 171 odst. 1 tr. zák. však lze toho, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu některým ze zde uvedených způsobů včetně vykonávání činnosti, která mu byla zakázána [§ 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.], potrestat trestem odnětí svobody až na šest měsíců, kdy šest měsíců odnětí svobody je nejvyšší možná výměra tohoto trestu, jenž je možno s ohledem na typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost pachateli trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. uložit. Pokud však samosoudce Okresního soudu v Opavě uložil napadeným trestním příkazem ze dne 27. září 2001, sp. zn. 2 T 166/2001, obviněnému K. C. za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, byť s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku, uložil mu trest ve vyšší výměře než dovoluje zákon v ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák. a tím porušil zákon v tomto ustanovení. Pro úplnost je třeba dodat, že pokud ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. řádu stanoví maximální délku trestu odnětí svobody do jednoho roku (po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb., již jen u trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem) vymezuje tím jen jednu z procesních podmínek, kdy může být ve věci vydán trestní příkaz, poněvadž jestliže by měl samosoudce za to, že k dosažení účelu trestu je třeba v konkrétní věci uložit trest přísnější, nemohl by trestní příkaz vydat a musel by věc projednat v hlavním líčení a ve věci rozhodnout rozsudkem. Stanovená maximální výměra trestu odnětí svobody v § 314e odst. 2 písm. a) tr. řádu má proto jen procesní význam a nelze ji zaměňovat s trestní sazbou podle příslušných hmotněprávních ustanovení trestního zákona, v tomto konkrétním případě stanovenou v § 171 odst. 1 tr. zák.

Nejvyšší soud České republiky se dále zabýval tím, zda je splněna i podmínka uvedená v ustanovení § 266 odst. 2 tr. řádu, podle něhož lze proti výroku o trestu stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu. S přihlédnutím k tomu, že trestní sazba stanovená v jednotlivém ustanovení trestního zákona o konkrétním trestném činu (v případě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 tr. zák. sazba odnětí svobody v rozmezí až na šest měsíců) vyjadřuje typový stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost, je trest uložený ve výměře nad horní hranici trestní sazby vždy ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Oproti tomu trest uložený pod spodní hranici trestní sazby ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti pro společnost nutně být nemusí.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud České republiky podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 27. září 2001, sp. zn. 2 T 166/2001, byl porušen zákon ve výroku o trestu v ustanovení § 171 odst. 1 tr. zák. v neprospěch obviněného K. C. Podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadený trestní příkaz v celém rozsahu zrušil, a to přesto, že uvedené porušení zákona se týká pouze výroku o trestu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu tvoří totiž jednotlivé výroky trestního příkazu, který má jinak ve smyslu § 314e odst. 5 tr. řádu povahu odsuzujícího rozsudku, jednotu, s kterou jsou spojeny účinky vyplývající z právní moci (nezměnitelnost, závaznost a vykonatelnost). Povaha trestního příkazu a jeho právní úprava nepředpokládá, že by mohly jeho výroky nabývat právní moci odděleně, což vyplývá i z charakteru opravného prostředku, kterým je odpor, v důsledku něhož se trestní příkaz ruší zásadně celý, a to i v případě, kdy je zaměřen jen proti některému z více výroků v něm obsažených (srov. § 314g odst. 2 tr. řádu). Nepřichází tedy v úvahu, aby se trestní příkaz v některém výroku stal pravomocným (např. ve výroku o vině) a další řízení se vedlo již jen o zbývajících výrocích, např. jen o uložení trestu a o náhradě škody. Z těchto důvodů a s přihlédnutím k tomu, že napadený trestní příkaz je zatížen vadou, v důsledku níž se jako institut s povahou odsuzujícího rozsudku stal nezákonným, přičemž nápravu lze zjednat jen pokračováním v řízení, Nejvyšší soud jej podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu (srov. č. 56/2000 Sb. rozh. tr.).

Podle § 270 odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Opavě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc se tím vrací do stadia řízení po podání obžaloby a samosoudce Okresního soudu v Opavě je povinen zvážit, zda ve věci nařídí hlavní líčení anebo zda vydá znovu trestní příkaz za splnění podmínek vymezených v § 314e tr. řádu V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že samosoudce je vázán právním názorem, který v této věci vyslovil Nejvyšší soud (§ 270 odst. 4 tr řádu).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. března 2002

Předseda senátu:

JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.