5 Tz 162/2000
Datum rozhodnutí: 17.08.2000
Dotčené předpisy:




5 Tz 162/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. srpna 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Jindřicha Urbánka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného K. O., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 5 T 85/97,

a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu a za splnění podmínek podle § 272 tr. řádu t a k t o :

Pravomocným usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 254 odst. 1, § 257 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve prospěch obviněného K. O.

Citované usnesení se z r u š u j e . Zároveň se zrušují všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.

Krajskému soudu v Plzni jako soudu odvolacímu se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Na obviněného K. O. podal dne 12. 6. 1997 okresní státní zástupce v Chebu obžalobu k Okresnímu soudu v Chebu pro trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 psím. a) tr. zák. a ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že dne 12. června 1996 v Chebu, okr. týž, kolem 01.30 hod. v Městských sadech, když prováděl služební zákrok a používal donucovací prostředky proti J. Č., který zde předtím napadal další osobu, udeřil J. Č. v době, kdy již tento byl odtržen, pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý krevní výron dolního víčka pravého oka, zlomení kosti na spodině očnice s následnou poruchou vidění při pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční koule, přičemž tato porucha vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé, že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání.

O této obžalobě rozhodl Okresní soud v Chebu svým rozsudkem ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, tak, že obviněného K. O. uznal vinným jen trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., když právní kvalifikaci v podobě trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák. pominul s přihlédnutím k čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se měl obviněný podle skutkových závěrů citovaného rozsudku dopustit tím, že dne 12. 6. 1996 v Ch. kolem 01.30 hod. v Městských sadech při provádění služebního zákroku a používání donucovacích prostředků proti J. Č., který napadal další osobu, udeřil J. Č., který odmítal tuto osobu pustit, pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý krevní výron pravého dolního víčka, zlomení kosti na spodině očnice s následnou poruchou vidění při pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční koule, přičemž tato porucha vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé, že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roky.

K odvolání obviněného K. O. rozhodl Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 18. 1. 1999, sp. zn. 35 To 128/98, tak, že výše uvedený rozsudek Okresního soudu v Chebu podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. řádu zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud v tomto rozhodnutí vytkl soudu prvního stupně určité nedostatky při provádění a hodnocení důkazů, zejména svědeckých výpovědí, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a některých písemností. Pokud jde o právní kvalifikaci stíhaného skutku, byl soud prvního stupně upozorněn na nedostatek spočívající v tom, že skutek popsaný v jeho rozsudku neobsahuje označení obviněného jako strážníka městské policie. Odvolací soud s ohledem na tuto skutečnost však vyslovil pochybnost, zda je za uvedené situace vůbec možné posoudit stíhaný skutek jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák., přičemž odvolací soud uložil soudu prvního stupně povinnost ujasnit si, zda lze výrok o vině v uvedeném směru doplnit, aniž by to bylo v rozporu se zásadou zákazu změny k horšímu (reformace in peius) ve smyslu § 264 odst. 2 tr. řádu.

Po doplnění hlavního líčení v intencích rozhodnutí odvolacího soudu pak Okresní soud v Chebu svým rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 5 T 85/97, uznal obviněného K. O. vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 12. 6. 1996 v Ch. kolem 01.30 hod. v Městských sadech jako strážník Městské policie v Chebu při provádění služebního zákroku a používání

donucovacích prostředků proti J. Č., který napadal další osobu, udeřil J. Č., který odmítal tuto osobu pustit, pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý krevní výron pravého dolního víčka, zlomeninu kosti na spodině očnice s následnou poruchou vidění při pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční koule, přičemž tato porucha vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé, že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání. Za to byl obviněnému opětovně uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 roky. V odůvodnění tohoto rozsudku soud prvního stupně k doplnění výroku o vině ohledně označení obviněného jako strážníka Městské policie v Chebu uvedl, že to nepovažuje za porušení zákazu změny k horšímu, protože již dřívější rozsudek obsahoval formulace vyjadřující postavení obviněného jako veřejného činitele.

K odvolání obviněného K. O. Krajský soud v Plzni rozhodl svým usnesením ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, tak, že podle § 257 písm. b) tr. řádu se citovaný rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 5 T 85/97, zrušuje v celém rozsahu a trestní stíhání obviněného K. O. pro skutek spočívající v tom, že dne 12. června 1996 v Ch., okr. týž, kolem 01.30 hod. v Městských sadech, když prováděl služební zákrok a používal donucovací prostředky proti J. Č., který zde před tím napadal další osobu, udeřil J. Č. v době, kdy již tento byl odtržen, pěstí do obličeje, takže mu způsobil rozsáhlý krevní výron dolního víčka pravého oka, zlomení kosti na spodině očnice s následnou poruchou vidění při pohledu přímo nahoru a omezení pohybu pravé oční koule, přičemž tato porucha vidění trvala nejméně 4 týdny, přičemž bylo zřejmé, že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, v němž je spatřován toliko trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., se z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu zastavuje, když obviněný K. O. je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 3. 2. 1998 ve smyslu čl. I písm. a) tohoto rozhodnutí. V odůvodnění citovaného rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že pokud soud prvního stupně doplnil do svého pozdějšího rozsudku označení obviněného jako strážníka Městské policie v Chebu, porušil tím zákaz reformace in peius vyjádřený v ustanovení § 264 odst. 2 tr. řádu, neboť touto specifikací došlo ke konkretizaci a upřesnění skutkového děje zjištěného ve výroku o vině prvního odsuzujícího rozsudku, který byl v daném směru právě předchozím kasačním rozhodnutím odvolacího soudu označen za neúplný a neodpovídající ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Bez tohoto upřesnění nemůže být podle názoru odvolacího soudu předmětný skutek posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ale toliko jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., který podléhá aboličnímu ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.).

Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněného K. O. stížnost pro porušení zákona. Napadenému usnesení v ní vytkl porušení zákona v ustanoveních § 257 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 158 odst. 1 a § 221 odst. 1 tr. zák., a to ve prospěch obviněného. Podle přesvědčení ministra spravedlnosti by napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo správné pouze za předpokladu, kdyby bylo zjištěno, že se obviněný K. O. trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nedopustil. O případ porušení zákazu změny rozhodnutí v neprospěch obviněného v této trestní věci nejde, přestože skutková věta v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, nebyla zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. řádu, neboť zde nebylo výslovně uvedeno, že obviněný prováděl služební zákrok jako strážník Městské policie v Chebu. Z kontextu skutkové věty i z následujícího odůvodnění rozsudku však bylo podle názoru ministra spravedlnosti zřejmé, že se obviněný inkriminovaného jednání dopustil jako veřejný činitel, když soud prvního stupně již ve výroku použil formulace z § 18 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii. Doplněním skutkové věty v rozsudku téhož soudu ze dne 6. 9. 1999 bylo uvedené pochybení odstraněno, avšak nedošlo ke zhoršení postavení obviněného, kterému bylo jako strážníku Městské policie v Chebu obvinění pro uvedený trestný čin sděleno, jako strážník Městské policie v Chebu byl pro chybný služební zákrok žalován a pouze nedopatřením okresního soudu v prvním odsuzujícím rozsudku toto jeho konkrétní označení nebylo uvedeno, i když skutek zůstal jinak beze změny. Jak dále ministr spravedlnosti upozornil, od počátku trestního stíhání nedošlo ke změně právní kvalifikace a obviněnému ani nebyl uložen přísnější trest. Proto měl odvolací soud postupovat podle § 256 tr. řádu, pokud se ztotožnil s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně a vzal za prokázané, že obviněný K. O. jako strážník městské policie při služebním zákroku bezdůvodně udeřil J. Č. pěstí do obličeje a způsobil mu zranění.

Závěrem ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, byl porušen zákon ve prospěch obviněného K. O. v ustanoveních § 257 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve vztahu k ustanovením § 158 odst. 1 a § 221 odst. 1 tr. zák., aby Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu napadené usnesení zrušil, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a aby dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší soud České republiky na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. řádu správnost výroku napadeného rozhodnutí, jakož i řízení, jež mu předcházelo, a zjistil, že zákon porušen byl ve prospěch obviněného K. O., a to v podstatě z toho důvodu, jak uvádí stížnost pro porušení zákona.

Podle § 264 odst. 2 tr. řádu platí, že byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného pak nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno. Změna k horšímu se tedy může projevit zejména ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v druhu a formě ochranného opatření, v rozsahu a způsobu náhrady škody způsobené trestným činem, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich. Pokud jde o skutková zjištění, změnou v neprospěch obviněného by mohlo být zejména rozhodnutí o větším rozsahu trestné činnosti, uznání obviněného vinným ze spáchání závažnějšího následku, ze závažnější formy účasti na společné trestné činnosti apod., byť by taková změna neměla vliv na právní kvalifikaci ani na výši trestní sazby (viz např. rozhodnutí pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).

V posuzovaném případě však o žádný z uvedených případů nejde. Podle názoru Krajského soudu v Plzni je porušením zákazu změny v neprospěch obviněného, pokud okresní soud - z podnětu předchozího rozhodnutí odvolacího soudu - doplnil do tzv. skutkové věty ve výroku o vině svého pozdějšího rozsudku okolnost, že obviněný K. O. se jednání kladeného mu za vinu dopustil jako strážník městské policie, přičemž v dřívějším rozsudku okresního soudu, který byl zrušen výlučně z podnětu odvolání obviněného, taková okolnost uvedena nebyla. Je nesporné, že výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu (§ 120 odst. 3 tr. řádu). S odvolacím soudem sice lze souhlasit, že mezi okolnosti, které musí obsahovat popis skutku, v němž je spatřován trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák., patří i označení postavení (funkce) obviněného, v kterém se uvedeného trestného činu dopustil, neboť skutkovou podstatu tohoto trestného činu může naplnit jen osoba splňující podmínky speciálního subjektu, která má zvláštní způsobilost nebo zvláštní postavení ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zák. Na druhé straně je Nejvyšší soud přesvědčen, že neobsahoval-li popis skutku uvedený v dřívějším rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, samotnou okolnost, že obviněný jednal jako strážník Městské policie, která byla do skutkové věty zahrnuta až v pozdějším rozsudku téhož soudu ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. 5 T 85/97, nejde o porušení zákazu změny rozsudku v neprospěch obviněného ve smyslu § 264 odst. 2 tr. řádu.

V této souvislosti Nejvyšší soud především připomíná, že v předmětné věci byl obviněný K. O. od počátku trestně stíhán též pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl dopustit jako strážník Městské policie v Chebu. Podstatná je rovněž skutečnost, že uvedené postavení obviněného jako strážníka městské policie je výslovně zmíněno v popisu skutku, který obsahuje záznam o sdělení obvinění ze dne 6. 3. 1997. Jako strážník Městské policie v Chebu byl obviněný označen i v obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chebu, byť nikoli v popisu skutku, přičemž obžaloba byla podána též pro zmiňovaný trestný čin. Trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. pak byl obviněný uznán vinným i v citovaném dřívějším rozsudku Okresního soudu v Chebu, který byl zrušen odvolacím soudem jen na podkladě odvolání podaného obviněným. Nelze tedy říci, že by snad pozdějším rozsudkem téhož soudu byl obviněný uznán vinným závažnějším trestným činem podle přísnějšího zákonného ustanovení nebo pro větší rozsah trestné činnosti či pro závažnější následky trestným činem způsobené. Obviněnému byl v obou rozsudcích soudu prvního stupně ukládán trest podle stejné zákonné trestní sazby, jeho konkrétní výměra je v obou rozsudcích stejná (trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu 2 roky) a nedošlo ani k jinému zpřísnění v neprospěch obviněného. V dřívějším z obou těchto rozsudků je pak obsažena i právní věta, podle které měl obviněný jako veřejný činitel v úmyslu způsobit jinému škodu vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Ta spolu s použitou právní kvalifikací rovněž svědčí o skutečnosti, že obviněný byl i pozdějším rozsudkem uznán vinným stejným - nikoli závažnějším - trestným činem jako v rozsudku předchozím. Jeho právní postavení se tudíž pozdějším rozsudkem nijak nezhoršilo.

K doplnění skutkové věty v pozdějším rozsudku soudu prvního stupně o označení obviněného jako strážníka Městské policie v Chebu Nejvyšší soud dodává, že o změnu v neprospěch obviněného by se mohlo jen za předpokladu, kdyby skutek popsaný v dřívějším rozsudku Okresního soudu v Chebu neobsahoval žádné skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, jakou pravomoc obviněný vykonával a jakým způsobem ji měl vykonávat tak, že to odporovalo zákonu. Formální označení postavení (funkce), v němž si obviněný počínal způsobem odporujícím zákonu, je totiž jen jednou ze skutkových okolností naplňujících zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Popis skutku, jak byl uveden v rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 2. 11. 1998, sp. zn. 5 T 85/97, však obsahuje jiné skutkové okolnosti, jejichž spácháním byl obviněný K. O. uznán vinným a které charakterizují právě citovaný trestný čin. Obviněnému je zde kladeno za vinu, že udeřil J. Č. při provádění služebního zákroku a používání donucovacích prostředků a že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, přičemž jmenovanému měl způsobit zranění blíže popsané ve skutkové větě. Z uvedeného je patrné, že obviněný nemohl provádět služební zákrok ani používat donucovacích prostředků jako řadový občan, ale tato opatření je oprávněna uplatňovat vůči jiným osobám jen osoba v určitém specifickém postavení, které odpovídá charakteristice veřejného činitele ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák., tj. speciální subjekt podle § 90 odst. 1 tr. zák. Provádět služební zákroky a používat při tom donucovací prostředky je oprávněn jen přesně vymezený okruh příslušníků ozbrojených sil a zejména ozbrojených zborů, kterým tuto pravomoc výslovně svěřují příslušné zákony (zejména zákon o Policii České republiky, zákon o Vojenské policii, zákon o obecní policii, zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky apod.). Rovněž dovětek posuzované skutkové věty vytýkající obviněnému, že při zákroku nedbal na to, aby použitím donucovacích prostředků nezpůsobil osobě újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti jejího protiprávního jednání, svědčí o tom, jakou pravomoc měl zneužít, když do skutkových zjištění rozsudku byla převzata uvedená omezující formulace z ustanovení § 18 odst. 5 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů. I těmito slovy je dostatečně vyjádřeno, že si obviněný K. O. nepočínal jako kterákoli jiná osoba, jež může být obecně pachatelem trestného činu, nýbrž jen jako osoba patřící do určitého specifického okruhu, vázaného zvláštními pravidly při zásahu vůči jiným osobám. Přestože tedy popis skutku v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně neobsahoval všechny skutkové okolnosti podstatné pro právní kvalifikaci podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. (tj. formální označení obviněného jako příslušníka městské policie), byly v něm uvedeny takové rozhodující skutečnosti, které jsou významné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle citovaného zákonného ustanovení a jejichž doplnění chybějícím formálním označením obviněného nelze považovat za rozhodnutí v jeho neprospěch. Není pochyb o tom, že takové doplnění nenarušuje ani totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. řádu, neboť se jím jen doplňuje dřívější nepřesný popis skutku, přičemž podstata skutku v podobě jednání obviněného i následku jím způsobeného zůstala nezměněna (srov. rozhodnutí pod č. 19/1964 a č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).

Krajský soud v Plzni ve svém usnesení, proti němuž směřuje podaná stížnost pro porušení zákona, podle názoru Nejvyššího soudu poněkud přeceňuje význam chybějícího formálního označení obviněného v dřívějším rozsudku Okresního soudu v Chebu. Jak již bylo výše zdůrazněno, jde sice o okolnost důležitou a popis skutku v rozsudku ji musí obsahovat. Na druhé straně by ovšem ani samotné označení obviněného jako strážníka Městské policie v Chebu dostatečně nevyjadřovalo, jakou pravomoc obviněný zneužil a jakým způsobem se tak stalo, a nemohlo by založit právní kvalifikaci podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Podstatné pro možnost posoudit skutek jako tento trestný čin je totiž právě to, co předmětný popis skutku v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně obsahoval, tedy jakou pravomoc obviněný vykonával (prováděl služební zákrok a používal donucovací prostředky proti osobě, která napadala jinou osobu), jakým způsobem ji porušil (udeřil první z uvedených osob pěstí do obličeje a nedbal omezení v použití donucovacích prostředků, aby jimi nezpůsobil újmu zřejmě nepřiměřenou povaze a nebezpečnosti protiprávního jednání) a jaké následky tím způsobil (přesně specifikované zranění osoby, vůči níž zákrok směřoval, přičemž tento následek nebyl úměrný jejímu protiprávnímu jednání). Skutek byl v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně navíc dostatečně konkretizován časem a místem jeho spáchání a z provedených důkazů je dostatečně patrné, že v uvedené době byl obviněný strážníkem Městské policie v Chebu, vykonával službu spojenou s touto funkcí a na uvedeném místě skutečně prováděl služební zákrok.

Vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem nezbylo, než aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. řádu vyslovil porušení zákona v citovaných ustanoveních. K porušení zákona došlo ve prospěch obviněného K. O., pokud Krajský soud v Plzni neposoudil věc ze všech rozhodných hledisek a učinil nesprávný právní závěr, podle něhož tzv. zákaz reformationis in peius obsažený v ustanovení § 264 odst. 2 tr. řádu bránil tomu, aby mohl Okresní soud v Chebu uznat obviněného vinným též trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Veden tímto názorem pak nepřezkoumal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně a zastavil trestní stíhání v důsledku aboličního ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, ačkoli na trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se uvedené rozhodnutí o amnestii nevztahuje. Jelikož stížnost pro porušení zákona byla podána ve lhůtě do šesti měsíců od právní moci napadeného usnesení a byly splněny i další podmínky ve smyslu ustanovení § 272 tr. řádu, Nejvyšší soud podle § 269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2000, sp. zn. 8 To 438/99, a to včetně případných rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu. Protože je nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikázal Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. řádu Krajskému soudu v Plzni, aby jako soud odvolací věc znovu projednal a rozhodl. Jeho úkolem bude pokračovat v odvolacím řízení a opětovně rozhodnout o odvolání obviněného K. O. Přitom je vázán právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona (§ 270 odst. 4 tr. řádu). Tímto rozhodnutím však Nejvyšší soud nepředjímá žádné meritorní rozhodnutí v otázce viny obviněného K. O. a nehodlá tak nahrazovat činnost odvolacího soudu. Důsledek rozhodnutí Nejvyššího soudu je pouze v tom, že v rámci odvolacího řízení se musí Krajský soud v Plzni vypořádat s námitkami odvolání obviněného podaného proti rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnout o jeho vině, popřípadě o dalších otázkách závislých na výroku o vině.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není další opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. srpna 2000

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y