5 Tvo 90/2000
Datum rozhodnutí: 09.08.2000
Dotčené předpisy:




5 Tvo 90/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 9. srpna 2000 stížnost obžalovaného G. M., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000 sp. zn. 9 Ntv 6/2000, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 83/99, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného G. M. z a m í t á , protože není důvodná.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2000 sp. zn. 9 Ntv 6/2000 byla prodloužena vazba obžalovaného G. M. do 31. 10. 2000.

Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě stížnost obžalovaný G. M. sám i prostřednictvím svého obhájce. Obžalovaný ve stížnosti mimo jiné zdůraznil význam svého doznání a pomoci pro objasnění všech skutků, jejichž spáchání lituje. Dále obžalovaný upozornil na vážnou nemoc, kterou trpí jeho družka, a protože se má podrobit náročné operaci, chtěl by jí po propuštění z vazby fyzicky i morálně pomáhat v rekonvalescenci a starat se o její dceru, kterou společně vychovávali. Obžalovaný nesouhlasí s existencí důvodů vazby, neboť vyšetřování již bylo uzavřeno a on nikdy neprojevoval úmysl uprchnout z České republiky nebo se zde skrývat ani se k podobnému jednání nepřipravoval. Po propuštění z vazby by bydlel na adrese své družky a nic nebrání tomu, aby se mohl osobně zúčastňovat jednání u Vrchního soudu v Praze, před nímž se chce obhájit, protože řada lidí měla zneužít jeho důvěry a jeho živnostenského listu. Obžalovaný rovněž namítl rozporné hodnocení výše uloženého trestu, který je v rozsudku soudu prvního stupně považován za přiměřený a v usnesení, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, je hodnocen jako vysoký. Ze všech uvedených důvodů obžalovaný navrhl, aby bylo napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušeno.

Nejvyšší soud České republiky z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného G. M. není důvodná.

Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného G. M. byl podán dne 30. 6. 2000, t. j. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v § 71 odst. 6 tr. řádu, neboť doba, na kterou bylo trvání vazby podle § 71 odst. 3 tr. řádu prodlouženo, uplynula až dnem 9. 8. 2000. Návrh podal předseda senátu Vrchního soudu v Praze, který má věc projednávat, tedy osoba k tomu oprávněná podle § 71 odst. 5 tr. řádu, a návrh byl podán jinému senátu téhož soudu, který rozhodl napadeným usnesením. Obžalovaný G. M. byl vzat poprvé do vazby usnesením soudce Okresního soudu v Mostě ze dne 13. 2. 1993 sp. zn. Nt 745/93 se započtením vazby od 11. 2. 1993, a to z důvodů uvedených v tehdy platném ustanovení § 67 písm. a), b) a c) tr. řádu. Usnesením bývalého prokurátora Okresní prokuratury v Mostě ze dne 5. 10. 1993 sp. zn. 1 Pv 366/93 byl obžalovaný dne 5. 10. 1993 propuštěn z vazby na svobodu. Opětovně byl obžalovaný vzat do vazby poté, co na něj byl vydán příkaz k zatčení ze dne 18. 9. 1995, a to usnesením soudkyně Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 1. 1999 sp. zn. Nt 1188/95 se započtením vazby od 5. 1. 1999, z důvodů uvedených v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu a ve vazbě je dosud. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného podrobně popsány v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu.

Na obžalovaného G. M. a na další osobu byla dne 30. 11. 1999 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem podána obžaloba pro trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., dílem dokonané a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), rovněž dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. O této obžalobě bylo rozhodnuto jednak rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2000 sp. zn. 1 T 83/99 a jednak usnesením téhož soudu ze dne 5. 5. 2000 sp. zn. 1 T 83/99. Rozsudkem byl obžalovaný uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a dalším trestným činem podvodu dílem dokonaným a dílem nedokonaným podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Za to byl obžalovanému uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením k jeho výkonu do věznice s ostrahou a za současného zrušení výroku o trestu a na něj navazujících výroků v trestním příkaze Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 4. 1999 sp. zn. 1 T 245/99. Citovaným usnesením byla podle § 23 odst. 1 tr. řádu vyloučena věc obžalovaného G. M. týkající se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 1997), dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., k samostatnému projednání a rozhodnutí. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání obžalovaný G. M. a v jeho neprospěch podala odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Trestní spis byl k projednání podaných odvolání předložen dne 26. 6. 2000 Vrchnímu soudu v Praze, který dne 3. 7. 2000 ve věci nařídil veřejné zasedání na den 13. 9. 2000.

Důvod vazby obžalovaného G. M. podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu byl podrobně vyložen již v napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze a rovněž v předchozích rozhodnutích Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, kterými byla vazba obžalovaného už jednou prodloužena na dobu přesahující dva roky, tj. do 9. 8. 2000. Nejvyšší soud proto ani nyní nepovažuje za nutné cokoli měnit na uvedených závěrech s ohledem na skutečnost, že okolnosti podmiňující existenci vazebního důvodu se nezměnily v tom směru, aby se vazba stala bezpředmětnou. Opětovně je třeba zdůraznit význam, který má v této souvislosti fakt, že obžalovaný po svém propuštění z vazby dne 5. 10. 1993 se stal na dlouhou dobu pro orgány činné v trestním řízení nedostupným do takové míry, že na něj musel být vydán v roce 1995 příkaz k zatčení, na jehož podkladě byl zadržen až dne 5. 1. 1999. Z toho lze dovodit důvodné obavy z dalšího možného útěku obžalovaného a z následného opětovného prodloužení i tak časově náročného trestního stíhání. Navíc obžalovaný již byl za část trestné činnosti, kladené mu za vinu v obžalobě, odsouzen, přičemž se jedná celkem o 45 útoků trestného činu podvodu, převážně dokonaného a dílem ve stadiu pokusu, kterým měla být způsobena škoda přesahující 13 milionů korun. Třebaže jde o rozhodnutí zatím nepravomocné, hrozba uložení citelného trestu se tím stala reálnou, neboť mu za to soud prvního stupně vyměřil trest odnětí svobody v trvání devíti let. Přitom obžalovanému nadále hrozí další postih i za trestnou činnost, pro kterou byl rovněž obžalován a která byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. K námitce obžalovaného je třeba upozornit, že výměru trestu z hlediska jeho přiměřenosti při ukládání podle kritérií uvedených v § 23 odst. 1 a § 31 a násl. tr. zák. nelze dávat do protikladu s výměrou rozhodnou pro posuzování vazebního důvodu podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu. Proto i vysoký trest ve smyslu § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, např. několikaletý nepodmíněný trest odnětí svobody, může být svou výměrou zcela přiměřený všem rozhodným konkrétním okolnostem, které je soud povinen při jeho ukládání respektovat.

Pokud jde o podmínky podle § 71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, že obtížnost věci je daná především rozsahem projednávané trestné činnosti, když podle obžaloby je stíhán obžalovaný G. M. za celkem tři skutky sestávající z 58 trestních útoků a je mu kladeno za vinu způsobení škody přesahující 27 milionů korun a další hrozící škoda ve výši 20 milionů korun. Tomu pak odpovídá i rozsah trestního spisu a rozsah důkazního materiálu, který bylo třeba shromáždit v dosavadním průběhu trestního řízení. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání nebylo možno ukončit ze závažných důvodů ani ve lhůtě vazby již jednou prodloužené nad dobu dvou let. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné průtahy v řízení, které by snad byly zaviněné nečinností orgánů činných v trestním řízení, tedy v posuzovaném období nečinností soudu. Naopak, soud prvního stupně učinil výše uvedené usnesení o vyloučení části žalované trestné činnosti, v jejímž projednání se vyskytly překážky, k samostatnému projednání právě v zájmu co nejrychlejšího rozhodnutí alespoň o podstatné části trestné činnosti kladené obžalovanému za vinu, byť Nejvyšší soud tímto nemůže předjímat posuzování řízení předcházejícího citovanému rozsudku, protože to bude věcí Vrchního soudu v Praze v souvislosti s rozhodováním o podaných odvoláních.

Ze všech zmíněných skutečností rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaného G. M. z vazby za okolností, jak byly výše popsány, by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 71 odst. 3 tr. řádu. U obžalovaného totiž vrchní soud právem shledal důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, a uvedená obava je odůvodněna právě existencí vazebního důvodu a skutečnostmi, kterými je vyvolán. Všechny okolnosti projednávané trestné činnosti, z jejíhož spáchání je obžalovaný G. M. stále důvodně podezřelý, zejména způsob, jakým měla být provedena, její rozsah a závažnost následků, které tím měly vzniknout, činí další trvání vazby obžalovaného nezbytným též proto, aby mohlo být dosaženo účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. řádu. Vyžaduje to totiž zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení uvedeného účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaný mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo hrozícímu trestu vyhnul.

Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Praze vazbu obžalovaného G. M. prodloužil, shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl odvolací soud prostudovat rozsáhlý spisový materiál, uskutečnit již nařízené veřejné zasedání, rozhodnout o podaných odvoláních a vyhotovit své rozhodnutí. Prodloužení vazební lhůty do 31. 10. 2000 tedy plně odpovídá charakteru a časové náročnosti uvedených procesních úkonů.

Závažnost důvodů podmiňujících další trvání vazby obžalovaného G. M.

ani okolnosti projednávané trestní věci neumožňují, aby Nejvyšší soud mohl akceptovat argumenty obžalovaného týkající se onemocnění jeho družky. Bude-li to vyžadovat její zdravotní stav a vážnost nemoci, může jí být poskytnuta pomoc odborným personálem příslušného zdravotnického zařízení nebo instituce zajišťující sociální služby. O takovou pomoc může požádat obžalovaný i písemně.

Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného G. M. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že ji zamítl, neboť není důvodná.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 9. srpna 2000



Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y