5 Tvo 84/2000
Datum rozhodnutí: 19.07.2000
Dotčené předpisy:




5 Tvo 84/2000

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. července 2000 stížnost obžalovaného D. M., kterou podal proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2000 sp. zn. 2 Ntv 8/2000, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 3 T 100/2000, a rozhodl t a k t o :

Podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu se stížnost obžalovaného D. M. z a m í t á , protože není důvodná.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2000 sp. zn. 2 Ntv 8/2000 byla prodloužena vazba obžalovaného D. M. do 31. 10. 2000.

Proti tomuto usnesení podal v zákonné lhůtě obžalovaný prostřednictvím své obhájkyně stížnost, kterou vedle toho odůvodnil i vlastním podáním. V odůvodnění stížnosti obžalovaný zpochybnil existenci důvodů, které by mohly vést k prodloužení vazby v jeho případě na dobu přesahující dva roky. Podle názoru obžalovaného takovým důvodem není ani tvrzení, že teprve dodatečně vyšla najevo jeho trestná činnost, která je součástí jednoho skutku již předtím projednávaného Okresním soudem ve Frýdku - Místku. Tuto argumentaci považuje za neodpovídající Listině základních práv a svobod. Spolu s vazbou v dřívější trestní věci je nyní ve vazbě celkem dva a půl roku, proto se obžalovaný domnívá, že je to dostatečně dlouhá doba k tomu, aby mohlo být provedeno potřebné dokazování, a je přesvědčen o tom, že pro další prodloužení vazby není v žádném případě splněna podmínka spočívající v obtížnosti věci. Navíc všichni jeho spoluobvinění byli od počátku řízení na svobodě, proto považuje napadené usnesení za účelové, když dokazování podle jeho názoru nebylo obtížné. Pokud se dodatečně zjistilo, že v jeho případě může jít o pokračující trestný čin, považuje to obžalovaný za chybu orgánů činných v trestním řízení, která by neměla být k jeho tíži. Navíc obžalovaný poukázal na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2000 sp. zn. 1 To 425/2000, kterým bylo z podnětu jeho stížnosti zrušeno předchozí rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě a vazba byla prodloužena jen do 31. 5. 2000, proto po tomto datu měl být propuštěn na svobodu a jestliže se tak nestalo, jde o porušení jeho základních lidských práv. Obžalovaný rovněž polemizuje s tvrzením, že se v místě bydliště nezdržoval a byl tzv. na pohybu, neboť podle jeho názoru a v souladu s Listinou základních práv a svobod nemá povinnost setrvat v místě trvalého bydliště. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem obžalovaný navrhl, aby bylo napadené usnesení zrušeno a aby byl propuštěn na svobodu.

Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti podle § 147 odst. 1 tr. řádu přezkoumal správnost výroku napadeného usnesení, jakož i příslušnou část řízení, které mu předcházelo, a shledal, že stížnost obžalovaného není důvodná.

Z předloženého trestního spisu Nejvyšší soud především zjistil, že návrh na prodloužení vazby obžalovaného D. M. byl podán dne 6. 6. 2000, tj. při zachování patnáctidenní lhůty uvedené v § 71 odst. 6 tr. řádu, neboť dvouletá doba trvání vazby uplynula až dnem 29. 6. 2000. Návrh podal předseda senátu Okresního soudu v Ostravě, tedy osoba k tomu oprávněná podle § 71 odst. 5 tr. řádu, protože řízení je nyní vedeno u tohoto soudu, a není vadou, že byl návrh podán telefaxem, když ustanovení § 59 odst. 1 tr. řádu umožňuje učinit podání i v této formě. Obžalovaný D. M. byl vzat do vazby usnesením soudce Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 1. 7. 1998 sp. zn. 5 Nt 238/98 se započtením vazby od 29. 6. 1998, a to z důvodů uvedených původně v § 67 písm. a), c) tr. řádu (v tehdy platném znění). Nyní se obžalovaný nachází ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, a to poté, co bylo usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 3 T 175/98 konstatováno, že nadále trvá jen uvedený důvod vazby. I ostatní okolnosti, jak byly ohledně dosavadního průběhu trestního stíhání obžalovaného podrobně popsány v návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě a v odůvodnění napadeného usnesení, odpovídají obsahu předloženého trestního spisu.

Na obžalovaného a na další osobu byla státním zástupcem dne 22. 5. 2000 podána obžaloba k Okresnímu soudu v Ostravě pro pokus dvou trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 8 odst. 1 k § 148 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997, a věc je zde vedena pod sp. zn. 3 T 100/2000. Obžalovanému D. M. je kladeno za vinu, že v rámci svých podnikatelských aktivit a v součinnosti s dalšími osobami chtěl dosáhnout neoprávněného vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, čímž měla českému státu hrozit škoda v celkové výši 969 395 Kč. O této obžalobě bylo rozhodováno v hlavním líčení konaném dne 29. 6. 2000, v jehož rámci soud prvního stupně vyslechl oba obžalované a poté hlavní líčení odročil za účelem opatření dalších důkazů na den 27. 7. 2000.

Skutečnosti, v nichž je spatřován důvod vazby obžalovaného D. M. podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, byly podrobně vyloženy s poukazem na konkrétní okolnosti a důkazy jak v napadeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak i v podaném návrhu předsedy senátu Okresního soudu v Ostravě a rovněž v předchozích usneseních, kterými bylo opakovaně rozhodováno o žádostech obviněného o propuštění z vazby. Nejvyšší soud tedy ani nyní nepovažuje za nutné cokoli měnit na uvedených závěrech s ohledem na skutečnost, že okolnosti podmiňující existenci vazebního důvodu se nezměnily v tom směru, aby se vazba stala bezpředmětnou. Obžalovanému nyní hrozí - s ohledem na rozsah a právní kvalifikaci trestné činnosti kladené mu za vinu - konkrétní možnost uložení citelného trestu v trestní sazbě od jednoho do osmi let odnětí svobody, neboť na něj byla podána obžaloba pro výše uvedené trestné činy, o které bude v dohledné době rozhodnuto. V místě svého bydliště a podnikání se před vzetím do vazby skutečně nezdržoval a pobýval na různých jiných místech. Samo o sobě by to jistě nemohlo vadit a obžalovaný byl oprávněn realizovat i tímto způsobem svou ústavně zaručenou svobodu pohybu a pobytu. Nicméně orgány činné v trestním řízení musí takové jednání u osoby trestně stíhané posuzovat právě z hlediska zmíněného důvodu vazby, protože jedním z výslovně uvedených zákonných kritérií pro posouzení opodstatněnosti obavy z útěku či ze skrývání se obžalovaného je právě nedostatek jeho stálého bydliště. Hrozí-li tedy v posuzovaném případě obžalovanému D. M. uložení vysokého trestu odnětí svobody za závažnou trestnou činnost, z jejíhož spáchání je důvodně podezřelý, a je-li navíc obžalovaný osobou, která již v minulosti opakovaně spáchala úmyslné trestné činy, pak má v této souvislosti svůj význam též neustálá změna místa pobytu obžalovaného. Ve svém souhrnu tedy všechny popsané skutečnosti dostatečně odůvodňují obavu z možného útěku obžalovaného nebo z jeho skrývání se, aby se tím trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.

Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že vazba, o jejímž prodloužení bylo rozhodnuto napadeným usnesením, je zajišťovacím institutem a nemá charakter trestu za prokázanou trestnou činnost, proto je podmíněna jen důvodným podezřením ze spáchání trestných činů a takové podezření zatím u obžalovaného D. M. - i po dosud provedené části hlavního líčení - nadále existuje. Rozhodnutím o vazbě však není nijak předjímáno rozhodnutí o vině a trestu obžalovaného, jelikož tyto otázky budou předmětem samostatného posuzování nezávisle na skutečnosti, zda se obžalovaný nachází ve vazbě či nikoli. Na druhé straně vazba má obžalovanému zabránit v jednání předpokládaném v ustanovení § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, proto její důvodnost není podmíněna důkazy, že si obžalovaný tímto způsobem již skutečně počínal, ale postačí k tomu hrozba takové možnosti, která je zatím u obžalovaného D. M. z výše uvedených důvodů opodstatněná.

Pokud jde o splnění podmínek podle § 71 odst. 3 tr. řádu pro prodloužení vazby na dobu přesahující 2 roky, Nejvyšší soud souhlasí se závěry napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, že obtížnost věci je daná především závažností projednávané trestné činnosti. Tomu pak odpovídá i obsah trestního spisu a rozsah dokazování, které bylo třeba provést v přípravném řízení a které lze očekávat v průběhu hlavního líčení. Proto lze uzavřít, že trestní stíhání nebylo možno ukončit v době dvou let trvání vazby ze závažných důvodů. Přitom Nejvyšší soud nezjistil žádné průtahy v řízení, které by snad byly zaviněné pasivitou orgánů činných v trestním řízení. Jestliže obžalovaný poukazuje na dobu dalších šesti měsíců, kdy byl ve vazbě v předchozí trestní věci, nemají jeho námitky právní význam. Tato doba vazby mu totiž byla započítána do již dříve uloženého trestu odnětí svobody a z hlediska podmínek uvedených v citovaném ustanovení už k ní nelze nadále přihlížet.

Z uvedeného rovněž vyplývá, že případným propuštěním obžalovaného D. M. z vazby za popsaných okolností by mohlo být zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 71 odst. 3 tr. řádu. Jak již bylo konstatováno, u obžalovaného vrchní soud právem shledal důvod vazby podle § 67 odst. 1 písm. a) tr. řádu, jehož charakter a skutečnosti, kterými je vyvolán, takovou obavu odůvodňují. Vzhledem k okolnostem projednávané trestné činnosti, zejména ke způsobu, jakým měla být provedena, a k rozsahu a závažnosti následku, který jejím spácháním měl hrozit, je zřejmé, že další trvání vazby obžalovaného je nezbytné též k dosažení účelu trestního řízení podle § 1 odst. 1 tr. řádu, protože to vyžaduje zájem na náležitém zjištění trestného činu, na potrestání jeho pachatele a na předcházení trestné činnosti. Dosažení tohoto účelu by nebylo možné za situace, jestliže je zde obava, že by obžalovaný mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul.

Je sice pravdou, že původní trestní věc obžalovaného D. M. byla vrácena státnímu zástupci k došetření a tím se částečně oddálilo její meritorní rozhodnutí. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu však k tomu došlo mimo jiné proto, aby byly objasněny všechny skutečnosti důležité pro rozhodnutí, zda a pro jaký rozsah trestné činnosti má být obžalovaný postaven před soud. Navíc je i v zájmu obžalovaného, aby věc byla dostatečně objasněna ze všech hledisek potřebných pro spravedlivé rozhodnutí, včetně posouzení jeho obhajoby. To platí tím spíše, že jednání obžalovaného mělo směřovat ke způsobení následku dosahujícího téměř výše škody velkého rozsahu.

Pokud jde o dobu, na kterou Vrchní soud v Olomouci vazbu obžalovaného D. M. prodloužil, shledal ji Nejvyšší soud za naprosto přiměřenou a skutečně jen nezbytně nutnou k tomu, aby mohl soud prvního stupně provést celé hlavní líčení a učinit další potřebné úkony podle jeho průběhu. Tomu pak odpovídá prodloužení vazební lhůty prakticky o čtyři měsíce.

S námitkami obžalovaného nelze souhlasit, pokud se domnívá, že vazba byla u něj prodloužena na podkladě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2000 sp. zn. 1 To 425/2000 jen do 31. 5. 2000 a poté již měl být z vazby propuštěn. Citovaným rozhodnutím byla totiž prodlužována doba vazby výlučně pro potřeby tehdy probíhajícího přípravného řízení ve smyslu § 71 odst. 2 věty druhé tr. řádu. Podáním obžaloby dne 22. 5. 2000 (tj. ještě před uplynutím uvedené lhůty) přešla věc na soud a v tomto stadiu řízení již trestní řád nepředpokládá periodické prodlužování vazby podle citovaného zákonného ustanovení, ale soud je zde limitován toliko celkovou dobou dvou let vazby, nad kterou může trvání vazby prodloužit jen vrchní soud za podmínek uvedených v § 71 odst. 3 tr. řádu. Vzhledem k tomu pro Okresní soud v Ostravě nemohlo být závazné zmíněné prodloužení doby vazby do 31. 5. 2000, jak o něm rozhodl Krajský soud v Ostravě, a obžalovaný by mohl být na jeho podkladě propuštěn z vazby, jen kdyby věc zůstala v přípravném řízení a do 31. 5. 2000 nebyla podána obžaloba.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti rozhodl Nejvyšší soud o stížnosti obžalovaného D. M. podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu tak, že není důvodná. Proto nezbylo, než ji zamítnout.

Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 19. července 2000

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y