5 Tdo 998/2003
Datum rozhodnutí: 24.09.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 998/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2003 o dovolání obviněného Z. Š., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 13 To 15/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 16/2002, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný Z. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 2 T 16/2002, uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 238 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Výkon trestu byl obviněnému podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců. Podle § 229 odst. 3 tr. řádu byla V. z. p. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Proti tomuto rozsudku podal obviněný Z. Š. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 13 To 15/2003, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. řádu zamítl.

Usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný Z. Š. dovoláním, které podal prostřednictvím svého obhájce z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v dovolání namítl, že nebylo prokázáno, že by po otevření bytu srazil poškozeného J. M. na zem a poté vnikl do bytu. Pokud byl uznán vinným, tak to bylo na základě neúplného dokazování. Poukázal rovněž na to, že při dokazování nebyly odstraněny pochybnosti týkající se průběhu konfliktu v bytě. Má výhrady proti znaleckému posudku Mgr. J. Č., jehož závěry jsou v rozporu se závěry, které učinil znalec MUDr. J. M. Obviněný Z. Š. je přesvědčen, že věrohodnost poškozeného J. M. je velice nízká, neboť jeho mentální úroveň připouští účelové zkreslování, přičemž není dán souhrnný řetěz důkazů, který by obviněného usvědčoval z trestného činu. Ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně podle obviněného nelze dovodit, že by byl pachatelem trestného činu. Skutek, tak jak byl zjištěn soudem prvního stupně, podle obviněného nevykazuje zákonné znaky trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., protože nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti a z hlediska subjektivní stránky trestného činu z důkazů nevyplývá, že by do bytu vnikl obviněný neoprávněně. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) napadený rozsudek podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. řádu v celém rozsahu zrušil a sám podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl tak, že ho zprostí v plném rozsahu obžaloby, nebo aby přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle § 265l odst. 1, odst. 2 tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání obviněného Z. Š. uvedla, že obviněný uplatnil jen takové námitky, které směřují proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně obviněný svým dovoláním sleduje především změnu skutkových zjištění a teprve v návaznosti na to i změnu právního posouzení. Takto pojaté námitky však nekorespondují s dovolacím důvodem uvedeným v § 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jediná námitka, která je způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je námitka o tom, že jednání obviněného nevykazuje dostatečný stupeň společenské nebezpečnosti. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že případ obviněného Z. Š. nevykazuje nic, co by mohlo přesvědčivě odůvodnit úvahu o nepatrném stupni nebezpečnosti pro společnost. Proto navrhla, aby dovolání obviněného Z. Š. bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce a obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f tr. řádu.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.

V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je možné namítat nesprávnost právní kvalifikace skutku zjištěného soudem jenom v případech, jestliže skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, která by v rámci dovolacího řízení měla nahrazovat, případně doplňovat činnost soudu prvního stupně a provádět procesní úkony směřující ke skutkovému zjištění, hodnocení důkazů či doplnění dokazování. Hodnocení, zda byl skutek nesprávně právně posouzen nebo zda rozhodnutí je založeno na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, je zpravidla závislé na tom, jak byl skutek popsán ve výroku o vině a zda popis skutku odpovídá použité právní kvalifikaci. To v podstatě znamená, že s odkazem na tento dovolací důvod lze vytýkat výhradně vady hmotně právní. Nelze však již namítat vady skutkové, například vadné hodnocení důkazů nebo neúplnost dokazování.

Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný Z. Š. opřel část dovolání o námitky, které vytýkají neúplnost dokazování a nesprávné hodnocení důkazů s cílem dosáhnout takového hodnocení důkazů, které by mělo navodit změnu ve skutkovém zjištění a ovlivnit tak následnou právní kvalifikaci. Je tedy zřejmé, že se jedná výlučně o námitky skutkové povahy. Jde zejména o námitky obviněného Z. Š., ve kterých namítá, že není dostatek důkazů, které by ho usvědčovaly, že hodnocení důkazů je nesprávné, zejména ve vztahu k věrohodnosti poškozeného J. M. a znaleckým posudkům. Takové výhrady však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou námitkami, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. řádu. Pokud by dovolání bylo podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutné je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Obviněný Z. Š. však současně uplatnil i výhrady vztahující se ke stupni společenské nebezpečnosti a také i k subjektivní stránce trestného činu. Namítal, že jeho jednání nevykazuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zák. a že do bytu nevnikl neoprávněně, což jsou námitky týkající se hmotně právního posouzení, které by mohly založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Ze skutkového stavu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně i v jeho odůvodnění, s kterým se ztotožnil i odvolací soud, vyplývá, že obviněný Z. Š. vnikl do bytu poškozeného J. M. neoprávněně. Za neoprávněné vniknutí do bytu je nutné považovat takové vejití do bytu, které je nežádoucí, bez souhlasu či proti vůli oprávněného uživatele. Není pochyb o tom, že obviněný Z. Š. neměl souhlas ke vstupu do bytu, protože poškozený J. M. mu ho nemohl dát, neboť po úderu obviněného upadl na zem a byl v takovém stavu, že nebyl schopen vyjádření souhlasu či nesouhlasu. Takto popsanému skutkovému stavu odpovídá právní kvalifikace trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Pokud jde o námitku obviněného Z. Š., že jeho jednání nevykazuje patřičný stupeň společenské nebezpečnosti, a proto nemůže být trestným činem, Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěry nejvyšší státní zástupkyně, že v případě obviněného Z. Š. nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by vedly k závěru, že stupeň nebezpečnosti jeho jednání je nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.) a že není ničím snižován v tak výjimečné míře, aby se to vymykalo z rámce běžně se vyskytujících trestných činů porušování domovní svobody podle § 238 tr. zák. Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný Z. Š. uplatnil námitky, s nimiž se již náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy prvního i druhého stupně.

Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž bylo třeba, aby dovolací soud prováděl úkony pro objasnění věci nebo dokonce doplňoval dokazování ve veřejném zasedání podle § 265r odst. 7 tr. řádu. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. František Púry

Vypracoval:

JUDr. Jiří Šoukal