5 Tdo 997/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 254 odst. 2 bod 1 tr. zákoník, § 21 odst. 1 tr. zákoník, § 233 odst. 2 bod 2 tr. zákoník, § 238 tr. zákoník, § 233 odst. 3 písm. b) tr. zákoník, § 250b odst. 1 tr. zák.



5 Tdo 997/2015-152
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovoláních, která podali obviněný V. Š. , obviněný Z. V. , obviněná A. V. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 16/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2007, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu s e v celém rozsahu z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 16/2014, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 T 9/2007. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu s e z r u š u j í také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu s e Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 T 9/2007, byl obviněný V. Š. uznán vinným ad 1) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 aliena prvá tr. zákoníku, ad 2) pokusem zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku a přečinem úvěrového podvodu podle § 221 odst. 1 tr. zákoníku, ad 3) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea prvá tr. zákoníku, ad 4) trestným činem úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona.

Za uvedené trestné činy byl podle § 233 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zprostředkovatelská činnost v oblasti výroby, obchodu a služeb, pronájem nebytových prostor, včetně poskytování služeb spojených s pronájmem, jakož i zastupování takových subjektů, jejich statutárních orgánů a členů statutárních orgánů na základě plné moci, a to na dobu pěti let.

Obvinění A. V. a Z. V. byli stejným rozsudkem uznáni vinnými ad 1) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 aliena prvá tr. zákoníku, ad 2) pokusem zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku a pomocí k přečinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a § 221 odst. 1 tr. zákoníku, ad 3) přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea prvá tr. zákoníku. Za to byli oba odsouzeni podle § 233 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou.

O odvolání obviněných V. Š., A. V. a Z. V. rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 16/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně všech obviněných ve výrocích o trestech a podle § 259 odst. 3 tr. řádu v rozsahu zrušení znovu rozhodl.

Obviněného V. Š. odsoudil podle § 233 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti ve stejném rozsahu a výměře jako soud prvního stupně.

Obviněné A. V. odvolací soud uložil podle § 233 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ji pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Obviněného Z. V. podle § 233 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odvolací soud odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, k jehož výkonu jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění v zákonné lhůtě dovolání a současně požádali o odklad výkonu napadeného rozhodnutí. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu usnesením ze dne 12. listopadu 2015, sp. zn. 5 Tdo 997/2015, návrhům všech obviněných vyhověla a podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložila na dobu, než bude rozhodnuto o podaných dovoláních, výkon rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 16/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 29. 10. 2014, pod sp. zn. 28 T 9/2007,

Obviněný V. Š. svůj mimořádný opravný prostředek podal prostřednictvím obhájce JUDr. Tomáše Štípka a formálně jej opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho dovolací námitky lze rozdělit do dvou částí. Jednak na námitky skutkové povahy, které podle jeho mínění naplňují uplatněný dovolací důvod, protože nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními je extrémní, a jednak na námitky právní.

V první části dovolání obviněný v podstatě zopakoval svou obhajobu spočívající v tvrzení, že akcie obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., které byly použity jako jedna z forem zajištění úvěru u České spořitelny, a. s., byly pravými cennými papíry, neboť se jednalo o akcie emitované dne 7. 11. 2002 a nikoli o akcie vydané dne 4. 1. 1996, které byly uloženy u banky BIPOP - CARIRE, jak chybně dovodily soudy obou stupňů. Podle jeho názoru jsou skutková zjištění soudů v tomto směru v zásadním rozporu s provedenými důkazy a nerespektují elementární zásady formální logiky. Obviněný poukázal na zápis z valné hromady jmenované akciové společnosti konané dne 28. 12. 2001, na níž bylo rozhodnuto o provedení právní prověrky dokumentace a listin, a na zápis ze zasedání představenstva dne 7. 11. 2002, kde byly akcie s datem vydání 4. 1. 1996 prohlášeny za neplatné, protože nesplňují náležitosti podle § 155 odst. 2 zákona č. 513/1191 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 1996 (dále jen obchodní zákoník ), a současně bylo rozhodnuto o tom, že budou dnem 7. 11. 2202 emitovány nové akcie v počtu 200 ks na majitele, a to v listinné podobě. Za tohoto stavu věci proto neměli obvinění žádný důvod k tomu, aby dne 15. 1. 2003 předali věřiteli padělky neplatných akcií vydaných dne 4. 1. 1996, namísto pravých akcií, jimiž disponovali. Poukázal rovněž na fakt, že z předávacích protokolů je zřejmé, že věřitel obdržel akcie emitované obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., se sídlem Přerov I. - Město, Tř. gen. Janouška 2854/2, PSČ 750 02, přičemž v době, kdy byly emitovány akcie ze dne 4. 1. 1996, měl tentýž emitent zcela jiné sídlo. Namítl rovněž, že nebylo prokázáno, jak se měly padělky neplatných akcií dostat do jeho dispozice.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je podle obviněného zřejmé, že nemohl spáchat trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu pod body 2) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, protože jednak nepředložil věřiteli České spořitelně, a. s., v souvislosti se smlouvu o úvěru ze dne 12. 8. 2002 č. ... padělky akcií, nýbrž ji poskytl pravé cenné papíry, a dne 21. 7. 2003 před notářkou neuvedl žádné nepravdivé údaje sloužící pro zápis do obchodního rejstříku, protože obvinění v té době skutečně byli jedinými akcionáři obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., a své akcie skutečně měli uloženy u České spořitelny, a. s., a to jako zástavu za poskytnutý úvěr.

Obviněný brojil také proti skutkovému tvrzení pod body 1) a 3) výroku o vině, že obvinění notářce v souvislosti s osvědčením rozhodnutí valné hromady vědomě uvedli nepravdivé údaje týkající se akcionářské struktury obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., s poukazem na to, že nikdy nepřestal být akcionářem této obchodní společnosti, a prokazatelně jím byl i ve dnech 29. 3. 2002 a 21. 7. 2003.

Právní námitky obviněného pak směřovaly zásadně proti nesprávné aplikaci zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, namísto zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného v době spáchání skutku (dále jen tr. zákon ), který je pro obviněného příznivější, protože vycházel z materiálního pojetí trestného činu (viz § 3 tr. zákona). Pokud totiž jednáním kladeným obviněnému za vinu skutečně došlo k zásahu do zákonem chráněných zájmů, pak šlo o zásah naprosto marginální, neboť obviněný byl skutečně akcionářem obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., a oba poskytnuté úvěry byly řádně splaceny. Věřiteli tudíž nevznikla vůbec žádná škoda. Za těchto okolností byla společenská škodlivost jeho jednání nižší než nepatrná a v podstatě nebyl důvod vůbec zahajovat proti jeho osobě trestní stíhání.

K právnímu posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině obviněný na podporu svého tvrzení o zanedbatelné společenské škodlivosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, ve kterém Ústavní soud mimo jiné konstatoval: Má-li v testu proporcionality obstát trestní stíhání úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona, u něhož se nevyžaduje vznik škody, musí orgány činné v trestním řízení pečlivě zkoumat, zda uvedení nepravdivého údaje bylo v objektivní poloze vůbec způsobilé ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a to jak z hlediska reálného vlivu nepravdivého údaje na úvahu poskytovatele úvěru o návratnosti půjčených peněz, tak z hlediska výše reálně hrozící škody. Zdrženlivost je na místě zejména tam, kde měl následný úvěrový vztah standardní průběh, úvěr byl řádně splácen, a kde tedy obavy vyjádřené v hrozbě trestněprávního postihu vůbec nenašly naplnění. Na jiném místě dovolání k tomu obviněný doplnil, že pokud jde o úvěrové smlouvy s Českou spořitelnou, a. s., pak předání akcií nebylo jeho jediným zajištěním a úvěr byl splacen dokonce předčasně.

Pokud jde o právní kvalifikaci téhož skutku jako trestného činu padělání a pozměnění peněz obviněný namítl, že pokud soudy vzaly za prokázané, že akcie emitované dne 4. 1. 1996 byly neplatné, pak je sporné, zda při vědomí této skutečnosti mohl udáním jejich padělků vůbec spáchat uvedený trestný čin. Soudy se přitom právně relevantní otázkou, do kterého okamžiku jednal v pozitivním skutkovém omylu ohledně platnosti akcí a jaký byl jeho vnitřní vztah k jejich padělkům, nezabývaly.

K trestným činům zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění obviněný zopakoval výhradu absence materiální stránky a vyjma toho zdůraznil, že jednáním popsaným pod body 1) a 3) výroku o vině nemohl být dotčen objekt tohoto trestného činu, kterým je zájem na ochraně pravdivosti zápisu v obchodním rejstříku, protože všichni obvinění reálně byli akcionáři obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., a byli oprávněni účastnit se valné hromady a rozhodovat na ni. Namítl rovněž, že oba skutky měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin.

Napadenému rozsudku obviněný vytkl porušení zákona také v souvislosti s ukládáním trestu odnětí svobody, protože soudy nezohlednily nepřiměřenou délku trestního řízení, které trvalo bezmála deset let, přestože nejde o nestandardně složitou a rozsáhlou věc a obviněný svým chováním žádné průtahy nezavinil. Na podporu této dovolací argumentace poukázal obviněný na shodně vyznívající usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 280/2013, a judikaturu Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že nepřiměřeně dlouhá délka trestního stíhání musí být kompenzována při ukládání trestů aplikací zmírňujících ustanovení trestního zákona nebo upuštěním od potrestání či dokonce zastavením trestního stíhání.

Ke svému dovolání pak obviněný stejně jako zbývající dva dovolatelé připojil kopii rozsudku Obecného soudu v Brescii č. 2070 ze dne 11. 7. 2012, jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 2012, opatřenou českým překladem. Z textu rozhodnutí vyplývá, že jmenovaným italským soudem bylo zřejmě zastaveno trestní stíhání obviněných mimo jiné i pro skutky, jež svým popisem odpovídají skutkům pod body 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Nejvyššímu soudu obviněný V. Š. navrhl, aby zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 16/2014 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 T 9/2007 a aby věc přikázal druhému ze jmenovaných soudů k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Obviněný Z. V. podal dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Jakuba Vepřka a své námitky podřadil dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g) a h) tr. řádu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný poukázal na shora citovaný pravomocným rozsudek Obecného soudu v Brescii č. 2070 ze dne 11. 7. 2012 a připomněl, že podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu platí, že trestní stíhání nelze zahájit, ani v již započatém trestním stíhání pokračovat, proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu či jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno. Soudům obou stupňů pak vytkl, že ačkoli jim bylo ze spisového materiálu známo, že v Itálii probíhalo vůči obviněným trestní řízení, které se týká skutků přinejmenším zčásti totožných se skutky, pro které bylo vedeno trestní řízení v České republice, nevyžádaly si cestou právní pomoci přesné informace o tomto řízení a jeho výsledku a odpovídajícím způsobem nepřezkoumaly, zda je předmětné trestní stíhání vůbec přípustné.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný spatřoval v tom, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a tato nesprávnost svou intenzitou zasáhla jeho právo na spravedlivý proces. Přitom odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. PL. ÚS 38/14, a další judikaturu Ústavního soudu. Soud prvního stupně totiž zásadně pochybil ve způsobu hodnocení výpovědí klíčových svědků G. P. a G. P. Zatímco ve svém prvním zprošťujícím rozsudku dospěl k závěru, že jde o nevěrohodné svědky, po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem zaujal přesně opačný názor, a to přestože jmenovaní svědci v doplněném dokazování předchozí rozpory ve svých výpovědích nijak neobjasnili, naopak je prohloubili. Obviněný následně detailně rozebral výpovědi těchto svědků a poukázal na skutečnosti, ohledně kterých podle něj prokazatelně nevypovídali pravdu. Upozornil také na to, že soudce soudu prvního stupně při hlavním líčení zdůvodnil změnu náhledu na tyto podstatné důkazy tím, že se nehodlá pouštět do ping-pongu s odvolacím soudem (viz pořízený zvukový záznam z hlavního líčení) a uzavřel, že za této situace nelze hovořit o tom, že by soud hodnotil důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu.

Za výrazné pochybení, které mělo dopad na správnost napadeného rozsudku, obviněný označil postup odvolacího soudu, který odmítl doplnit dokazování spisem Okresního soudu v Přerově sp. zn. 7 C 129/2006 a spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 41 Cm 201/2008. Pokud by totiž odvolací soud vyhověl návrhu obhajoby a provedl důkaz zejména spisem Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 41 Cm 201/2008, zjistil by, že v uvedené obchodní věci tento soud neuvěřil tvrzením svědků G. P. a G. P. týkajících se skutečností, jež mají zásadní význam i pro projednávanou věc, a z tohoto důvodu žalobu zamítl.

Dále obviněný poukázal na to, že na rozdíl od spoluobviněných nebyl členem představenstva obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., nejednal se svědky G. M. a G. P. o prodeji akcií a nebyl stranou kupní smlouvy. Pokud jde o akcie uložené u České spořitelny, a. s., podle zástavní smlouvy a předávacího protokolu, byly předmětem zástavy akcie emitované obchodní společností ALIMENTARE, a. s., se sídlem Přerov I. - Město, Tř. gen. Janouška 2854/2, PSČ 750 02, přičemž z úplného výpisu z obchodního rejstříku, jakož i z kopií akcií ze dne 4. 1. 1996 je patrné, že emitent těchto cenných papírů v době emise sídlil na zcela jiné adrese. S touto skutečností se však soudy žádným způsobem nevypořádaly.

K bodu 1) výroku o vině pak obviněný namítl, že soudy neuvedly, o jaké důkazy opřely své závěry o tom, že stejně jako zbývající obvinění musel vědět, že akcionářská struktura obchodní společnosti je jiná a že nejednal v dobré víře, že je akcionářem a jako takový je oprávněn vykonávat práva s tím související. Nebylo prokázáno, že by své akcie prodal nebo převedl na kohokoli jiného, takže ani neměl důvod při své účasti na valné hromadě konané dne 29. 3. 2002 se prokazovat nějakým padělaným potvrzením a uvádět přítomnou notářku v omyl.

K bodu 2) výroku o vině uvedl, že neexistoval žádný rozumný důvod, pro který by měl spoluobviněný V. Š. poskytnout České spořitelně, a. s., padělky akcií, když v rozhodné době byly emitovány již akcie platné. I kdyby však banka obdržela padělky, neexistuje jediný důkaz o tom, že by o této skutečnosti obviněný věděl. Sám žádné akcie bance nepředkládal.

Za klíčovou vadu právního posouzení pak obviněný pokládá, že soudy se nezabývaly společenskou škodlivostí jednání, které mělo spočívat v padělání akcií z roku 1996. Podle něj i v případě, že by skutečně obvinění tyto akcie padělali v domnění, že se jedná o akcie platné, je třeba vycházet z toho, že jejich cílem bylo zajistit úvěr obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s. Soudy obou stupňů tak svými rozhodnutími fakticky mnohem přísněji ocenily prostředek než cíl případné trestné činnosti, a vůbec nezohlednily, že jednáním obviněných nebyl dotčen zájem konkrétních akcionářů ALIMENTARE, a. s., ani bankovní společnosti, která poskytla úvěr. Naopak v důsledku získaného úvěru bylo postaveno obchodní centrum a došlo tedy k výraznému nárůstu hodnoty majetku jmenované obchodní společnosti. České spořitelně, a. s., byl úvěr řádně a dokonce předčasně splacen. Akcie navíc nebyly jediným zajištěním tohoto úvěru. V souvislosti s tím obviněný odkázal na již shora citovaný nález Ústavního soudu týkající se proporcionality trestního stíhání v případě úvěrových podvodů, při kterých nedošlo ke vzniku škody.

Za podstatnou vadu napadeného rozhodnutí obviněný označil i absenci jakékoli právní úvahy vztahující se k tomu, v čem je spatřováno naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 233 odst. 3 tr. zákoníku, a to spáchání činu ve značném rozsahu.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný podřadil námitky proti nesprávné (jen formální) aplikaci ustanovení § 58 tr. zákoníku. V souvislosti s tím uvedl, že si je vědom toho, že zatím nebyla judikatorně vyřešena otázka, zda jde o vadu, která odpovídá tomuto dovolacímu důvodu, a proto alternativně tuto námitku podřadil i dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Soudům vytkl, že při rozhodování o trestu nerespektovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující se k nepřiměřené délce trestního stíhání. Poukázal na to, že v jeho případě probíhalo devět let a devět měsíců, tedy více než 1,5 krát déle než Evropským soudem pro lidská práva tolerovaná lhůta šesti let pro řízení před vnitrostátními orgány, přičemž sám žádné průtahy v řízení nezpůsobil a po celou dobu vedl řádný život. Proto i v případě správnosti výroku o vině mu měl být uložen nanejvýš podmíněný trest odnětí svobody (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 3 Tdo 280/2013, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09).

Závěrem dovolání obviněný Z. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněná A. V. svůj mimořádný opravný prostředek podala prostřednictvím obhájce JUDr. Petra Poledníka s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g) tr. řádu. Shodně jako předchozí dovolatelé s poukazem na judikaturu Ústavního soudu rozšiřující výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítla extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními popsanými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Spatřovala jej zejména v tom, že soudy dospěly k závěru o tom, že obviněná uvedla nepravdivé údaje o akcionářské struktuře obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., a udala padělky neplatných akcií České spořitelně, a. s., přestože na druhou stranu vzaly za prokázané, že G. P. a G. M. se fakticky nestali akcionáři jmenované obchodní společnosti a obviněná si byla vědoma toho, že emise akcií ze dne 4. 1. 1996 byla neplatná.

Dovolatelka brojila také proti porušení zákonné zásady ne bis in idem, protože o stejných skutcích bylo již pravomocně rozhodnuto Obecným soudem v Brescii ze dne 11. 7. 2012 č. 2070, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2012. V souvislosti s touto námitkou připomněla, že Česká republika je vázána Úmluvou k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985, která ve svém čl. 54 přímo zakotvuje zásadu zákazu dvojího trestání, a odkázala na konkrétní rozsudky Evropského soudu pro lidská práva zabývající se výkladem tohoto článku. Zejména zdůraznila rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28. 9. 2006, sp. zn. C-467/04 a ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. C-398/12, ve kterých se konstatuje, že zmíněný čl. 54 musí být vykládán tak, že se uplatní i na rozhodnutí smluvního státu, kterým je rozhodnuto o zproštění z důvodu promlčení trestního stíhání, a to bez ohledu na skutečnost, že bylo vydáno bez nařízení hlavního líčení .

Dovolání obviněná uzavřela konstatováním, že odvolací soud nebyl v posuzované trestní věci oprávněn rozhodnout s ohledem na výše citované rozhodnutí italského soudu, a jeho rozsudek navíc spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Nejvyššímu soudu navrhla, aby podle § 265k odst. 1 tr. řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci zrušil a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci, aby věc znovu projednal a rozhodl.

K dovoláním obviněných se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiří Siegel (dále jen státní zástupce). Věcně se zabýval jen těmi vytýkanými vadami, které podle něj svým obsahem odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům.

V případě obviněného V. Š. označil za právně relevantní námitky vůči přečinům zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 aliena první tr. zákoníku, kterými byli všichni obvinění uznáni vinnými v bodech 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle názoru státního zástupce jsou ale tyto námitky nedůvodné, protože skutky vymezené ve výroku o vině pod body 1) a 3) vykazují formální znaky výše uvedeného přečinu. Jeho skutkovou podstatu lze totiž naplnit i uvedením nepravdivých údajů o počtu akcií držených obviněnými, neboť tyto údaje byly rozhodující pro závěr, zda valná hromada, na které došlo k rozhodnutí o změnách, které jsou zapisovány do obchodního rejstříku, byla schopná se na těchto změnách usnést. Připomněl, že podle § 185 odst. 1 obchodního zákoníku v tehdy platném znění byla valná hromada schopna se usnášet, jen pokud přítomní akcionáři drželi akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahovala 30 % základního kapitálu společnosti, a obvinění v kritické době měli méně než čtvrtinu z celkem 200 ks akcií o jmenovité hodnotě 5 000 Kč. V zápisech z předmětných valných hromad bylo ale na základě údajů, které notářce poskytli, v rozporu se skutečností předstíráno, že valné hromady byly usnášeníschopné a mohly rozhodovat o změnách orgánů společnosti a změnách základního kapitálu. Nepravdivé údaje o počtu akcií držených obviněnými tedy byly podstatné proto, aby změny uvedené v zápisech z valných hromad vůbec mohly být zaneseny do obchodního rejstříku, a jednáním obviněných tak byl narušen zájem na pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku.

K námitce obviněného, že jeho jednání pod bodem 3) výroku o vině mělo být posouzeno jako pokračování v trestném činu podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, státní zástupce poukázal na skutečnost, že mezi spácháním skutků uvedených pod body 1) a 3) výroku o vině uplynula doba čtrnácti měsíců a takovýto časový odstup v žádném případě nezakládá blízkou časovou souvislost mezi útoky jako jednu z podmínek pokračování podle § 116 tr. zákoníku.

Jistou důvodnost přiznal státní zástupce námitkám, jimiž obviněný V. Š. vytýkal rozsudku soudu prvního stupně rozporuplnost v závěrech o tom, zda G. P. a G. M., na které obvinění úplatně převedli svoje akcie emitované 4. 1. 1996, se stali řádnými akcionáři obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., či nikoli. Určitá nepřesvědčivost odůvodnění ale podle něj nemá vliv na věcnou správnost rozhodnutí a nezakládá vadu ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

K námitce dovolatele, že akcie, které měly být padělány, byly v důsledku formální vady neplatné, státní zástupce uvedl, že právě vzhledem k této skutečnosti soudy kvalifikovaly trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku jako nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k předmětným akciím pak státní zástupce ještě odmítl úvahu obviněného, že akcie nemůže padělat subjekt oprávněný k jejich emisi. Napodobeniny akcií nepřestanou být padělky jen proto, že si je opatřili a udávají je jako pravé akcionáři společnosti, která v minulosti emitovala pravé akcie, podle kterých byly napodobeniny zhotoveny.

Státní zástupce neshledal důvodnými ani námitky obviněného vůči právní kvalifikaci skutků pod body 2) a 4) výroku o vině jako přečinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže škoda není zákonným znakem uvedené skutkové podstaty, pak její absence nemůže mít podstatný vliv na posuzování společenské škodlivosti nebo společenské nebezpečnosti činu.

K námitkám obviněného V. Š., že při ukládání trestu soudy dostatečně nezohlednily nepřiměřenou délku řízení, státní zástupce uvedl, že šlo o věc poměrně složitou skutkově i právně, ve které bylo třeba provádět rozsáhlé dokazování, a to zčásti cestou právní pomoci v Itálii. Zdůraznil také, že dovolatel nevytkl žádný konkrétní případ neodůvodněné dlouhodobé nečinnosti orgánů činných v trestním řízení. Z ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku pak výslovně nevyplývá, že nepřiměřená délka trestního řízení by vylučovala uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo že by nutně musela vést k uložení trestu odnětí svobody pod spodní hranicí trestní sazby ve smyslu § 58 tr. zákoníku. Úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti let přímo na spodní hranici trestní sazby, který odvolací soud tomuto obviněnému vyměřil, označil státní zástupce za dostatečnou kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení, a to i s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.

Za právně relevantní a současně důvodnou označil pak státní zástupce dovolací námitku obviněného Z. V., který v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu brojil proti nepřípustnosti trestního stíhání s poukazem na pravomocný rozsudek Obecného soudu v Brescii ze dne 11. 7. 2012 č. 2070, kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání pro skutky přinejmenším zčásti totožné .

Z překladu kopie zmíněného rozsudku totiž vyplývá, že skutek, pro který bylo zastaveno trestní stíhání obviněných v Itálii z důvodu promlčení, je do značné míry totožný s jednáním, které je popsáno pod body 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v nyní projednávané trestní věci. Odlišuje se jen v některých detailech. Za předpokladu, že italský rozsudek je skutečně pravomocný a jeho překlad je správný, zakládá toto cizozemské rozhodnutí podle státního zástupce ve vztahu ke skutkům pod body 1) a 3) výroku o vině důvod nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 2 tr. řádu, resp. § 11 odst. 1 písm. f ) a § 11 odst. 4 tr. řádu ve znění platném do 31. 12. 2013.

Ke zbývajícím právním námitkám obviněného Z. V. podřazeným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce odkázal na své vyjádření k obsahově shodným námitkám obviněného V. Š. Nad jejich rámec pouze konstatoval, že značný rozsah jako znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 233 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku byl v posuzovaném případě naplněn počtem udaných padělků a jejich nominální hodnotou. Konečně k námitce, že spáchání zločinu podle § 233 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, resp. jeho pokusu, bylo v daném případě jen prostředkem ke spáchání výrazně mírnějšího trestného přečinu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že tato skutečnost nemůže být důvodem k tomu, aby bylo postupováno podle zásad týkajících se tzv. faktické konzumpce, jak se toho v podstatě dovolatel domáhá.

K dovolání, které podala obviněná A. V., se státní zástupce vyjádřil tak, že námitku ne bis in idem mohla relevantně uplatnit pouze s odkazem na § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu slouží k nápravě jiných vad řízení. Výhrady obviněné směřující proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním pak nejsou způsobilé založit přezkum napadeného rozsudku v dovolacím řízení, protože neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Skutkové námitky dovolatelky navíc částečně směřují proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí, což je nepřípustné již s ohledem na ustanovení § 265a odst. 4 tr. řádu. Pokud jde o námitky týkající se přímo právní kvalifikace skutků, odkázal státní zástupce pro stručnost opět na své vyjádření k dovoláním spoluobviněných Z. V. a V. Š.

Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby vzhledem k možné důvodnosti námitky uplatněné s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu postupem podle § 265o odst. 2 tr. řádu ověřil obsah a právní moc rozsudku Obecného soudu v Brescii ze dne 11. 7. 2012 č. 2070 a v návaznosti na výsledek tohoto šetření rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu nebo podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadená rozhodnutí částečně zrušil ohledně obviněného Z. V. v bodech 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Případný postup podle § 265k odst. 2 věty poslední a § 261 tr. řádu ohledně obviněných V. Š. a A. V. státní zástupce ponechal na úvaze Nejvyššího soudu. Dovolání těchto obviněných pak navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněných V. Š., Z. V. a A. V. splňují všechny formální a obsahové podmínky stanovené trestním řádem. Následně Nejvyšší soud posuzoval, zda konkrétně uplatněné dovolací námitky odpovídají dovolacím důvodům taxativně vypočteným v § 265b odst. 1 tr. řádu. Dospěl k závěru, že část námitek obviněných byla uplatněna relevantně a napadené rozhodnutí v tomto rozsahu skutečně trpí vytýkanými vadami.

Vzhledem k tomu, že námitky všech obviněných byly v podstatě shodné, Nejvyšší soud se k nim pro stručnost a přehlednost vyjádří společně.

Primárně shledal Nejvyšší soud jako důvodnou námitku porušení zásady ne bis in idem , kterou s poukazem na pravomocný rozsudek Obecného soudu v Brescii ze dne 11. 7. 2012 č. 2070 uplatnili všichni obvinění, přestože jen obviněný Z. V. ji správně podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, kterým lze namítat, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nejvyšší soud v tomto případě toleroval formální pochybení obviněných A. V. a V. Š., kteří stejnou výhradu uplatnili v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst.1 písm. a) a g) tr. řádu, a to jednak s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, která ukládá povinnost vykládat podmínky připuštění dovolání tak, aby byla naplněna Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 855/2008, uveřejněný pod č. 71 ve sv. 56 Sbírky nálezů a rozhodnutí Ústavního soudu ČR), a zejména s ohledem na zřejmou skutečnost, že by stejně přicházelo v úvahu uplatnění pravidla beneficia cohaesionis podle § 265k odst. 2 tr. řádu, tj. rozhodnutí ve prospěch jiného obviněného.

Z obsahu zmíněného rozsudku italského soudu, který v neověřené kopii opatřené českým překladem všichni obvinění připojili ke svým dovoláním, lze důvodně usuzovat na to, že nejméně skutky pod body 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jsou totožné se skutky, o kterých bylo Obecným soudem v Brescii pravomocně rozhodnuto ještě předtím, než Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci vynesl dne 30. 1. 2013 odsuzující rozsudek. Shodné znaky lze spatřovat zejména v době a místě spáchání (ve dnech 29. 3. 2002 a 21. 7. 2003 v notářské kanceláři Mgr. Zuzany Geroldové), dále v jednání obviněných spočívajícím ve stručnosti v tom, že bez vědomí G. P. a G. P. nechali svolat mimořádné valné hromady obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., na kterých za přítomnosti notářky rozhodli o zásadních změnách této společnosti, mimo jiné o odvolání výše jmenovaných z představenstva společnosti a o navýšení základního kapitálu upsáním nových akcií, přičemž před konáním těchto mimořádných valných hromad, o jejichž průběhu bylo nutné vyhotovit notářský zápis a předložit ho jako podklad pro zápis schválených změn do obchodního rejstříku, nepravdivě uvedli, že jsou jedinými akcionáři jmenované obchodní společnosti, což doložili v prvním případě zfalšovanými prohlášeními banky Banca Popolare di Brescia datovanými dnem 25. 3. 2002, a v druhém případě potvrzeními České spořitelny, a. s., o uložení akcií na majitele, ač věděli, že v tomto bankovním ústavu jsou k zajištění pohledávky uschovány jen padělky neplatných akcií emitovaných dne 4. 1. 1996.

Jak správně upozornili dovolatelé, je Česká republika vázána Úmluvou k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, SRN a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích ze dne 19. 6. 1990 (dále jen Prováděcí úmluva), která ve svém čl. 54 přímo zakotvuje zásadu ne bis in idem ve vztahu k soudním rozhodnutím vydaným v zahraničí. Zmíněný článek zní takto: Osoba, nad kterou byl vynesen pravomocný rozsudek jednou smluvní stranou, nesmí být pro tytéž č iny stíhána jinou smluvní stranou, jestliže byla odsouzena a trest byl vykonán nebo je práv ě vykonáván, anebo podle zákon ů p ř íslušné smluvní strany týkajících se ukládání tres tů nem ů že být dále vykonáván . Další ustanovení upravující tuto zásadu jsou obsažena v čl. 55 - 58 Prováděcí úmluvy.

K výkladu čl. 54 se již několikrát vyslovil Evropský soudní dvůr v řízení o předběžných otázkách (srov. čl. 35 Smlouvy o Evropské unii). Z pohledu posuzované trestní věci je podstatný rozsudek ze dne 28. 9. 2006, sp. zn. C-467/04, ve věci Gasparini a spol., ve kterém Evropský soudní dvůr konstatoval, že zásada ne bis in idem se uplatní i na rozhodnutí soudu smluvního státu vydané v trestním řízení, kterým je obviněný pravomocně zproštěn obžaloby z důvodu promlčení trestného činu, kvůli kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Argumentoval mimo jiné tím, že uplatnění čl. 54 Prováděcí úmluvy není podmíněno harmonizací právní úpravy smluvních států ohledně promlčecích lhůt.

Evropský soudní dvůr také v některých svých rozhodnutích podal vymezení idem , tedy co spadá pod termín tentýž čin . Přelomovým je v tomto ohledu rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. C-436/04, ve věci Van Esbroeck, podle kterého jediným relevantním kritériem pro účely uplatnění čl. 54 Prováděcí úmluvy je kritérium totožnosti skutku, chápané jako existence souboru konkrétních okolností, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, nezávisle na právní kvalifikaci tohoto činu nebo chráněném právním zájmu.

Česká republika promítla čl. 54 Prováděcí úmluvy do trestního řádu zákonem č. 539/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 11. 2004 a doplnil ustanovení § 11 tr. řádu o odstavec 4 , jenž rozšiřuje okruh vnitrostátních rozhodnutí, která tvoří překážku věci rozhodnuté, o typově shodná rozhodnutí soudů a jiných justičních orgánů členských států Evropské unie.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je zřejmé, že dovolací námitky obviněných vztahující se k nepřípustnosti trestního stíhání obviněných pro překážku ne bis in idem jsou opodstatněné a naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Soudy nižších stupňů v posuzované věci skutečně pochybily, když rozhodly o vině obviněných přečiny zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea prvá tr. zákoníku, aniž si předtím obstaraly cestou právní pomoci oficiální relevantní informace o výsledku trestního řízení vedeného proti stejným obviněným v Itálii ohledně skutků, které vykazují se skutky pod body 1) a 3) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně na první pohled identické znaky. Podle tvrzení obviněných toto souběžné trestní stíhání přitom pravomocně skončilo dne 11. 7. 2012, tedy ještě před vyhlášením odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v této trestní věci. Již z tohoto důvodu nemohla rozhodnutí soudů nižších stupňů obstát, neboť v rámci dokazování nebyla s dostatečnou jistotou objasněna okolnost významná pro rozhodnutí o podané obžalobě ohledně spáchání výše označených trestných činů.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněných, které shodně uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho rámci je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vada jiného hmotněprávního posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ale nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku event. blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí taxativně vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 a Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06).

V té souvislosti je třeba zmínit také to, že je právem i povinností soudu prvního stupně hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud. Ingerence Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění neměla žádný podklad ve výsledcích provedeného dokazování nebo byla interpretována v rozporu s obsahem jednotlivých důkazů. O takový případ se však v projednávané trestní věci nejedná, neboť podkladem skutkových zjištění ohledně vytýkaných částí odsuzujícího rozsudku byly důkazy řádným způsobem provedené v rámci hlavního líčení, aniž by byl jejich obsah interpretován jiným způsobem, než který odpovídá zásadám obecné logiky. Nelze proto akceptovat jako relevantní výhrady obviněných, které směřovaly výhradně proti správnosti skutkových zjištění o majetkové struktuře obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., a o tom, že obvinění předali do zástavy České spořitelně, a. s., napodobeniny neplatných akcií emitovaných dne 4. 1. 1996 a nikoli platné akcie pocházející z emise ze dne 7. 11. 2002.

Ze stejného důvodu se Nejvyšší soud nezabýval ani výhradami obviněných proti rozsahu dokazování a způsobu hodnocení výpovědí svědků G. P. a G. P., údajných akcionářů obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s. Navíc obsahově stejné připomínky uplatnili obvinění nejprve v rámci své obhajoby a posléze i v odvoláních, přičemž soudy obou stupňů se s nimi logicky a přesvědčivě vypořádaly (viz strany 29 až 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a strany 16 až 22 napadeného rozsudku). Rovněž námitky obviněných proti způsobu, jakým soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí v rámci hlavního líčení, nemohou být předmětem dovolacího řízení, protože neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.

Naopak relevantně uplatněnými shledal Nejvyšší soud námitky obviněných proti právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako pokusu zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a § 233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku.

Skutková zjištění popsaná ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v jeho odůvodnění lze v tomto bodě shrnout tak, že obvinění si za blíže nezjištěných okolností opatřili v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2002 napodobeniny listinných akcií na majitele číselné řady 1 200 o jmenovité hodnotě 5 000 Kč vydaných obchodní společností ALIMENTATRE, a. s. dne 4. 1. 1996 a uložených u italské banky BIPOP-CARIRE, které ale fakticky nesplňovaly podle § 155 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 1996 náležitosti akcií. Tato falza poté předali České spořitelně, a. s., s nepravdivým tvrzením, že jsou výhradními majiteli předmětných akcií, přestože věděli, že část z nich vlastní G. P. a G. M. Tyto listiny předložili jako jednu z forem zajištění úvěru ve výši 48 000 000 Kč, který u tohoto bankovního domu sjednal obviněný V. Š. v postavení předsedy představenstva jmenované akciové společnosti. Úvěrová smlouva byla uzavřena konkrétně dne 12. 8. 2002 se splatností do 30. 7. 2012. Smlouvy o zastavení listinných akcií pak obvinění podepsali dne 15. 1. 2003. Následně dne 30. 4. 2004 byly zastavené napodobeniny akcií emitované dne 4. 1. 1996 vyměněny za přesně neobjasněných okolností za pravé akcie emitované dne 7. 11. 2002. Úvěr byl předčasně zcela uhrazen dne 9. 2. 2005.

Právní kvalifikaci skutku jako pokusu trestného činu padělání a pozměnění peněz soudy nižších stupňů založily na tom, že obvinění mylně předpokládali, že akcie emitované dnem 4. 1. 1996 jsou cennými papíry, a jednali tak ve skutkovém omylu pozitivním ohledně jednoho ze znaků základní skutkové podstaty označeného trestného činu a také ohledně znaku značného rozsahu kvalifikované skutkové podstaty.

Obvinění v dovoláních namítli vadné posouzení trestnosti tohoto skutku z pohledu časové působnosti trestních zákonů. Konstatovali, že trestní zákoník, podle kterého soudy nižších stupňů skutek posoudily, není pro ně příznivější. Trestní zákon účinný v době spáchání skutku byl totiž založen na materiálním pojetí trestného činu a z pohledu materiální stránky je sporné, zda došlo jednáním obviněných k takovému zásahu do zákonem chráněných zájmů, jehož stupeň nebezpečnosti by přesáhl nepatrnou míru. Současně namítli, že trestný čin úvěrového podvodu postrádá zcela znak společenské nebezpečnosti, protože v důsledku jeho spáchání nevznikla věřiteli žádná škoda. Obviněný V. Š. zpochybnil i tvrzení o tom, že jednal ve skutkovém omylu pozitivním.

S částí těchto výhrad se Nejvyšší soud ztotožnil.

Zásadní vadu právního posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spatřuje Nejvyšší soud v závěru soudů o skutkovém omylu pozitivním, ke kterému dospěly, aniž si ujasnily, zda obvinění skutečně v době spáchání činu mylně předpokládali, že padělky, které udávají, jsou padělky cenných papírů, tj. že akcie emitované dne 4. 1. 1996 jsou neplatné.

Soud prvního stupně na straně 30 svého rozsudku pouze konstatoval, že z žádného z obstaraných důkazů nelze dovodit, zda obvinění věděli o tom, že akcie, jejichž napodobeniny předali do zástavy České spořitelně, a. s., nejsou ve skutečnosti cennými papíry. Odvolací soud se k této otázce subjektivní stránky nevyslovil vůbec. Vycházet z výpovědí obviněných v tomto směru také nelze, protože se zjevně v rozporu se skutečností hájili tím, že do zástavy předali akcie vydané dne 7. 11. 2002. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů pak vyplývá, že smlouvy o zastavení listinných akcií obvinění uzavřeli s Českou spořitelnou, a. s. dne 15. 1. 2003, tedy až poté, co dne 7. 11. 2002 rozhodli o emisi nových akcií, a to údajně právě z toho důvodu, že zjistili formální vadu akcií původních. Ohledně otázky, zda emise nových akcií skutečně souvisela s neplatností těch dřívějších, a ke stavu vědomí jednotlivých obviněných, o tom soudy žádný jednoznačný závěr neučinily.

Pokud pachatel, který skutečně zaviněně naplňuje znaky mírnějšího trestného činu, současně mylně nepředpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího úmyslného trestného činu, nelze hovořit o pozitivním skutkovém omylu o podmínkách trestnosti, neboť ten je založen právě na takovém chybném předpokladu pachatele (viz § 18 odst. 3 tr. zákoníku).

Z výše uvedeného je zřejmé, že za stávajícího stavu věci, kdy soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že obvinění reálně udali napodobeniny neplatných akcií (provedenými důkazy byla jejich obhajoba, že do zástavy dali akcie emitované dne 7. 11. 2002, spolehlivě vyvrácena), ovšem se stejnou mírou jistoty nekonstatovaly, že obvinění se v době spáchání činu domnívali, že předávají do zástavy České spořitelně, a. s., padělky cenných papírů, tak nelze bez dalšího dovodit jejich trestní odpovědnost za pokus zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 21 odst. 1 a § 233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku.

Vyjma toho soudy nižších stupňů při právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nerespektovaly základní pravidlo pro posuzování časové působnosti trestních zákonů, které vyplývá z § 2 odst. 1, část věty před středníkem tr. zákoníku (resp. § 16 odst. 1 tr. zákona). Spočívá v tom, že trestnost činu se zásadně posuzuje podle zákona účinného v době jeho spáchání. Pozdější zákon se použije jen tam, kde je to pro pachatele příznivější. Řešení otázky, který zákon je příznivější, přitom vyžaduje posouzení celého souhrnu trestněprávních norem relevantních pro závěr o vině nebo trestu a nelze k němu dospět pouhým porovnáním trestních sazeb stanovených na posuzovaný čin, jak to v posuzované věci učinil soud prvního stupně (viz straně 35 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 1951, sp. zn. Tz I 9/51, publikovaný pod č. 73/1951 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 1990, sp. zn. 1 To 9/90, publikované pod č. 11/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu.

Posuzuje-li soud skutek pachatele, který spáchal za účinnosti dřívější trestněprávní úpravy (účinné do 31. 12. 2009), je jeho povinností zabývat se nejprve také otázkou materiální podmínky trestnosti a hodnotit stupeň společenské nebezpečnosti činu ve smyslu § 3 odst. 2, odst. 4 tr. zákona a § 88 odst. 1 tr. zákona. Vyřešení předmětné otázky je totiž významné i z toho hlediska, zda užití práva účinného v době spáchání činu je pro obviněného příznivější, anebo zda vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku bude třeba použít práva pozdějšího (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1446/2011).

Při existenci dvou v úvahu přicházejících trestněprávních úprav, kdy žádná z nich není z hlediska relevantních hodnotících kritérií pro obviněného příznivější, je namístě aplikovat ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona, zákon účinný v době, kdy byl čin spáchán (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 8 Tdo 134/2011).

Výše uvedenými hledisky časové působnosti trestních zákonů, jejichž použití v dané věci přichází v úvahu s ohledem na dobu spáchání činu, se soudy obou stupňů při svých úvahách důsledně neřídily, neboť se zcela opomněly zabývat materiální podmínkou trestnosti jednání obviněných a zhodnotit stupeň společenské nebezpečnosti jejich činu ve smyslu § 3 odst. 2, odst. 4 tr. zákona a § 88 odst. 1 tr. zákona. Zejména pak tím, zda formální podmínky k použití vyšší trestní sazby, tj. zda trestný čin padělání a pozměnění peněz obvinění spáchali ve značném rozsahu, jsou v tomto konkrétním případě spojeny s takovými okolnostmi, jež zvyšovaly stupeň nebezpečnosti činu pro společnost do té míry, aby čin bylo možno posoudit podle kvalifikované trestní sazby odstavce 3 písm. b) § 140 tr. zákona. Teprve při kladné odpovědi na tyto otázky přitom soudy mohly učinit závěr, zda užití práva účinného v době spáchání činu je pro obviněné příznivější, anebo zda bude třeba použít práva pozdějšího a čin kvalifikovat podle § 21 odst. 1 a § 233 odst. 2 alinea druhá, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku za použití § 238 tr. zákoníku účinného od 1. 1 2010.

V posuzované věci jsou určující skutková zjištění soudu, podle nichž obvinění udali ve značném rozsahu padělky akcií obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., které ale nebyly cennými papíry, protože šlo o akcie emitované dne 4. 1. 1996 v rozporu s ustanovením § 155 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 1996. Později, přibližně měsíc po konání valné hromady dne 21. 7. 2003, na které došlo k navýšení základního kapitálu dlužníka, byly navíc původní akcie po dohodě s věřitelem nahrazeny originály platných akcií emitovaných dne 7. 11. 2002. Vyjma toho udání předmětných napodobenin bylo jen prostředkem k získání úvěru, jenž byl řádně a dokonce předčasně splacen, a to ještě před zahájením trestního stíhání. V důsledku jednání obviněných tak nevznikla věřiteli žádná škoda. Současně nelze odhlédnout ani od výpovědi svědka Ing. E. P., který jednal za Českou spořitelnu, a. s., a v hlavním líčení uvedl, že úvěr by byl zřejmě poskytnut ve stejné výši i bez zajištění předmětnými akciemi! Logicky to vysvětlil tím, že nešlo o standardní zajišťovací prvek, tím byla směnka (viz jeho svědecká výpověď na čl. 4591 4592 trestního spisu, z níž cituje soud prvního stupně na straně 18 svého rozsudku).

Kromě všech těchto okolností případu měly soudy zvažovat i nepřiměřenou délku tohoto trestního řízení (trestní stíhání obviněných bylo zahájeno v únoru 2005, obžaloba byla podána dne 20. 8. 2007, napadený rozsudek byl vyhlášen dne 29. 10. 2014), protože i ta ovlivňuje naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby. Zmíněnou okolnost nelze zkoumat jen v rámci úvah o druhu a výši trestu, jak to učinil odvolací soud na str. 23 napadeného rozsudku, neboť materiální podmínku použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zákona je třeba hodnotit i se zřetelem ke všem významným okolnostem, včetně délky řízení a případných neodůvodněných průtahů ze strany orgánů činných v trestním řízení, a to v tom smyslu, zda neumožňují použít mírnější právní kvalifikaci, než která by odpovídala formálnímu hledisku podle nové právní úpravy (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010). Obviněný Z. V. v této souvislosti správně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 380/09, ve kterém Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že shledá-li již sám obecný soud, že trestní řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby nedocházelo k dalšímu porušování práv obviněného a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. To se ostatně odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, jež jsou nadány poskytovat jednotlivci specifickou ochranu základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva), a to teprve tehdy, selhávají-li mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci, respektive orgány vnitrostátními. Z hlediska maxim právního státu je proto nepřípustné, aby obecný soud sice připustil porušení základního práva, avšak z něj nevyvodil závěry, které by směřovaly k efektivní ochraně základních práv jednotlivce.

K právním námitkám obviněných, jež se týkaly právní kvalifikace skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu úvěrového podvodu, Nejvyšší soud připomíná, že základní skutková podstata tohoto trestného činu podle obou konkurujících si trestních zákonů (§ 211 odst. 1 tr. zákoníku a § 250b odst. 1 tr. zákona), spočívá v tom, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Tento trestný čin tedy sice poskytuje ochranu majetku a majetkovým právům věřitele, ovšem následek v podobě vzniku škody zde není vyjádřen žádným kvantitativním hlediskem. Patří k tzv. předčasně dokonaným trestným činům, jejichž skutková podstata ve svých znacích obsahuje jednání, které by jinak mělo pouze povahu přípravy nebo pokusu. V případě alternativy při sjednávání úvěrové smlouvy , není k jeho dokonání třeba ani to, aby byla úvěrová smlouva uzavřena, resp. aby byl úvěr poskytnut. Z uvedeného je tak zcela zřejmé, že k trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu v jeho základní skutkové podstatě, a to v obou v úvahu přicházejících právních úpravách trestního práva hmotného se nevyžaduje vznik škody. Úmysl pachatele nemusí ani směřovat k jejímu způsobení, naopak pachatel může jednat i se záměrem dodržet podmínky úvěrové smlouvy. Jinak řečeno, trestný může být i pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, jenž řádně splácí.

Z dosud zjištěného skutkového stavu nelze zcela vyloučit v úvahu přicházející posouzení skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně jako trestného činu úvěrového podvodu, přestože úvěr, který byl obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., poskytnut, byl řádně a dokonce s předstihem splacen. Vzhledem k této skutečnosti sice byly zájmy chráněné trestním zákonem nepochybně narušeny méně závažným způsobem, na druhé straně nelze zcela pominout výši poskytnutého úvěru a fakt, že věřitel byl uveden v omyl ohledně zásadní skutečnosti týkající se vlastnictví a pravosti (příp. platnosti) akcií, které mu byly dány do zástavy. Nicméně je nutné zvažovat veškeré okolnosti, za nichž byla smlouva o úvěru uzavírána a to též z pohledu poskytovatele úvěru a jeho požadavků na zajištění finančních prostředků a zda mohlo dojít k naplnění alespoň základní skutkové podstaty tohoto trestného činu. Závěr o tom, zda je skutek trestný podle § 250b odst. 1 tr. zákona nebo podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku se samozřejmě musí odvíjet od toho, podle kterého z konkurujících si trestních zákonů bude posouzen z pohledu přísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, a to trestného činu padělání a pozměnění peněz, pokud tato přísnější právní kvalifikace bude stále přicházet do úvahy.

Další relevantně uplatněná právní námitka se týkala trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění obviněný pod body 1) a 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný V. Š. zpochybnil, zda mohl být dotčen objekt tohoto trestného činu, kterým je zájem na ochraně pravdivosti zápisu v obchodním rejstříku, když všichni obvinění reálně byli akcionáři obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., byli oprávněni účastnit se valné hromady a využít své rozhodovací pravomoci v jejím průběhu. Namítl rovněž, že oba skutky měly být posouzeny jako jeden pokračující trestný čin.

Nejvyšší soud tyto námitky neshledal důvodnými. Skutky vymezené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod body 1) a 3) vykazují formální znaky jmenovaného přečinu, jehož skutkovou podstatu lze naplnit nepochybně i uvedením nepravdivých údajů ohledně akcionářské struktury obchodní společnosti. Tyto údaje totiž jsou rozhodující pro závěr o tom, zda valná hromada, na níž dochází k rozhodnutím o změnách, které jsou pak zapisovány do obchodního rejstříku, byla způsobilá se na těchto změnách usnést. Jak správně připomněl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle § 185 odst. 1 obchodního zákoníku v tehdy platném znění byla valná hromada schopna se usnášet, jen pokud přítomní akcionáři drželi akcie, jejichž jmenovitá hodnota přesahovala 30 % základního kapitálu obchodní společnosti, a obvinění v kritické době měli méně než čtvrtinu z celkem 200 ks akcií o jmenovité hodnotě 5 000 Kč. V zápisech z předmětných valných hromad bylo ale na základě údajů, které obvinění notářce záměrně předložili, v rozporu se skutečností předstíráno, že valné hromady byly usnášeníschopné a mohly rozhodovat o zásadních změnách týkajících se statutárních orgánů společnosti a základního kapitálu. Nepravdivé údaje o počtu akcií držených obviněnými tedy byly podstatné proto, aby změny uvedené v zápisech z valných hromad vůbec mohly být zapsány do obchodního rejstříku, a jednáním obviněných tak byl narušen zájem na pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku.

K tvrzení obviněného V. Š., že skutky pod bodem 1) a 3) výroku o vině měly být posouzeny jako pokračování v trestném činu úvěrového podvodu, Nejvyšší soud připomíná legální definici pokračování v trestném činu, která je uvedena v ustanovení § 89 odst. 3 tr.zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 v § 116 tr. zákoníku). Pokračování v trestném činu je vymezeno tak, že jde o uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které byť i v souhrnu naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu, a kdy jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem jsou charakterizovány stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí, jakož i souvislostí v předmětu útoku.

Blízkou časovou souvislost mezi dílčími útoky nelze přesně ohraničit maximální lhůtou. Soudní praxe obecně vychází z toho, že zákonem požadovaná blízká časová souvislost bude zpravidla přerušena tam, kde pachatel na několik měsíců ustane v páchání trestné činnosti. Uvedený výklad nelze aplikovat dogmaticky bez zřetele k okolnostem posuzované věci. V každé konkrétní věci je třeba zkoumat zejména to, v čem trestná činnost spočívala a jaké byly další konkrétní skutkové okolnosti jejího spáchání (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2010 nebo ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 440/2010). Rozhodující není jen samotný okamžik dokonání činu (v tomto případě vlastní uzavření úvěrové smlouvy), ale je třeba zvažovat i počátek a průběh celého přípravného jednání pachatele k tomu směřujícího (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 11 Tdo 337/2004, publikované pod č. 28/2005 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).

Z výše uvedeného pohledu je zřejmé, že skutky naplňující skutkovou podstatu trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění nejsou pokračováním ve smyslu § 116 tr. zákoníku, protože je mezi nimi časový rozdíl více než jednoho roku, přičemž jejich podstata spočívala v tom, že v den konání valné hromady obchodní společnosti ALIMENTARE, a. s., obvinění uvedli notářce, která ověřovala její průběh, nepravdivé údaje.

Nejvyšší soud pro úplnost nad rámec dovolacích námitek uvádí, že stejný závěr zatím nelze učinit ohledně skutků pod body 2) a 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně naplňujících znaky trestného činu úvěrového podvodu. Jednotlivé úvěrové smlouvy byly sice také uzavřeny s ročním časovým rozdílem (úvěrová smlouva č. ... je ze dne 12. 8. 2002 a úvěrová smlouva č. ... je ze dne 17. 9. 2003), ovšem ze skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedených v jeho odůvodnění nelze zjistit, kdy vlastně započala jednání o druhém z těchto úvěrů. Z citovaných výpovědí svědků Ing. E. P. a I. B., zaměstnanců České spořitelny, a. s., kteří sjednávali s dlužníkem možnost uzavření smluv o poskytnutí úvěrů, se přitom naznačuje, že šlo o dlouhodobý proces podléhající schvalování centrálou jmenovaného peněžního ústavu. Čerpání a splácení předchozího úvěru ve výši 48 000 000 Kč, se pak také prokazatelně realizovalo nejméně v řádu měsíců, tudíž nelze zcela pominout úvahu o možné časové návaznosti a existenci záměru obviněných požádat o další finanční prostředky již v průběhu využívání prvně poskytnutých.

V návaznosti na zjištěné hmotněprávní vady vytčené v dovoláních obviněných Nejvyšší soud uzavírá, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je rozhodnutím, které ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. řádu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to v rozsahu zmíněném shora. Z uvedených důvodů posoudil Nejvyšší soud jako relevantně a oprávněně uplatněné námitky spadající pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu. Proto dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 5 To 16/2014, a v celém rozsahu i rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 28 T 9/2007, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Oprávněností námitek obviněných proti trestům se Nejvyšší soud za tohoto procesního stavu věci nezabýval, neboť při novém rozhodování o vině obviněných bude třeba znovu důsledně hodnotit všechny okolnosti významné při ukládání trestů, a to v souladu s právní úpravou, která bude na danou trestní věc aplikována.

Podle § 265 l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který si po doplnění dokazování minimálně v naznačeném směru ujasnil, zda ohledně skutků pod body 1) a 3) výroku o vině nevznikla překážka rei iudicatae s ohledem na pravomocný rozsudek Obecného soudu v Brescii ze dne 11. 7. 2012 č. 2070, a dále aby se znovu zabýval právní kvalifikací skutků pod body 2) a 4) výroku o vině z pohledu výše uvedených právních názorů, jimiž je v souladu s ustanovením § 265s odst. 1 tr. řádu vázán, stejně jako zákazem reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. řádu). Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že při stanovení a výměře nových trestů pro obviněné jsou soudy povinny přihlédnout k tomu, že od spáchání trestných činů uplynulo již téměř třináct let a že délku trestního stíhání, které trvá více než deset let, není možné hodnotit jako přiměřenou rozsahu a složitosti této trestní věci.

Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání.

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. prosince 2015


JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu

Vypracovala:
JUDr. Pavla Augustinová