5 Tdo 995/2005
Datum rozhodnutí: 17.08.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 995/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2005 o dovolání podaném obviněným J. M., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 13 To 292/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 45/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 7. 2004, sp. zn. 6 T 45/2004, byl obviněný J. M. uznán vinným dvojnásobným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., za které mu byl podle § 147 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému dále uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době uhradil dluh na dani, pojistném na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, který vznikl jednáním popsaným ve výroku o vině.

Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněného a usnesením ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 13 To 292/2004, rozhodl podle § 256 tr. ř. o jeho zamítnutí.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Praze napadl obviněný J. M. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v dovolacích námitkách nejprve upozornil na pochybení odvolacího soudu při citaci spisové značky rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále namítl, že z jednání nařízeného na den 5. 10. 2004 se předem z důvodu nemoci řádně omluvil a doložil doklad o pracovní neschopnosti. Proto nemělo být v tento den konáno veřejné zasedání odvolacího soudu a jestliže se tak stalo, byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť jejich hodnocení jsou v příkrém rozporu s tvrzeními obviněného. Pouhé zjištění, že plátce příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům skutečně srazil a neodvedl je oprávněným institucím, nestačí k závěru o naplnění znaků trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Dovolatel popřel, že by jednal v úmyslu neuskutečnit zákonnou povinnost odvést provedené srážky. Úmysl nebyl dán ani u skutku popsaného pod bodem III. výroku rozsudku, neboť nebylo prokázáno, že obviněný v době převzetí částky věděl přímo o prohlášení konkursu a nelze souhlasit se spekulativním výkladem soudu o jeho vědomosti o probíhajícím řízení a ztížení manipulace s hotovostí po ustanovení správce konkursní podstaty. Znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. ř. tak nebyly naplněny po objektivní ani subjektivní stránce. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, které považuje za zjevně neopodstatněné. Odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného ve veřejném zasedání za důležitou a svým postupem neporušil ustanovení zákona. V převážné části námitek k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá vadné hodnocení důkazů. Subjektivní stránka trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. byla naplněna, neboť obviněný si byl vědom, že věřiteli byl již návrh na prohlášení konkursu podán. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.



Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další proto Nejvyšší soud posuzoval otázku, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona. Relevantními námitkami pak bylo nutno se zabývat z věcného hlediska.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Námitka dovolatele vytýkající nezákonnost konání veřejného zasedání o odvolání obviněného s poukazem na omluvu obviněného obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle názoru Nejvyššího soudu se však jedná o námitku neopodstatněnou.

K naplnění § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. může dojít především porušením ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Podle něj v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26, č. 621/2004).

Vzhledem k obsahu posuzované námitky lze poukázat na dosavadní soudní praxi, podle které potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení (vyhláška č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C. H. BECK, svazek 19, č. 461/2003). K případu, kdy omluva obviněného doložená potvrzením o jeho pracovní neschopnosti nebyla dostačujícím důvodem pro zjištění vady odpovídající § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. srov. např. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 724/04.

Podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle § 233 odst. 1 tr. ř., věta prvá, předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. Podle tohoto ustanovení se obviněný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání ve smyslu druhé věty téhož ustanovení pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

V posuzovaném případě předsedkyně senátu odvolacího soudu veřejné zasedání o odvolání obviněného nařídila na 5. 10. 2004, přičemž z referátu kanceláři soudu na č. l. 445 je patrné, že obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozuměn prostřednictvím vzoru 7a Vyrozumění o veřejném zasedání. Obsahem písemnosti doručené obviněnému do vlastních rukou dne 14. 9. 2004 (doručenka založená na č. l. 445) tak bylo mj. poučení, že veřejné zasedání se může konat v jeho nepřítomnosti. Dne 5. 10. 2004 v 9:22 hod. obdržel Krajský soud v Praze faxovou zprávu (následujícího dne i písemně spolu s potvrzením o pracovní neschopnosti) obsahující omluvu obviněného z účasti ve veřejném zasedání z důvodu nemoci. Součástí omluvy nebylo vyjádření ošetřujícího lékaře, že se obviněný nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Z protokolu o veřejném zasedání konaného dne 5. 10. 2004 ve 13:45 hod. u Vrchního soudu v Praze (č. l. 447) je pak zřejmé, že senát rozhodl usnesením o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Následně tedy proběhlo veřejné zasedání o odvolání obviněného, v rámci kterého předsedkyně senátu přečetla odůvodnění odvolání obviněného a po vyjádření státní zástupkyně bylo vyhlášeno usnesení, kterým bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného.

Ze strany obviněného došlo k předložení potvrzení o pracovní neschopnosti opožděně, ale ani jeho včasné předložení by samo o sobě nepostačovalo jako řádná omluva jeho neúčasti. Ta by přicházela v úvahu pouze v případě jednoznačného sdělení ošetřujícího lékaře, že obviněný není schopen ze zdravotních důvodů účasti na veřejném zasedání. Navíc obviněný ve své žádosti o omluvení neúčasti neprojevil jednoznačnou vůli se osobně veřejného zasedání účastnit, z čehož rovněž odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel. Ke konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tedy došlo při dodržení všech relevantních požadavků stanovených platnou právní úpravou. V průběhu veřejného zasedání navíc nebyly provedeny žádné nové důkazy, k nimž by měl obviněný právo se vyjádřit, a které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu. Nejvyšší soud neshledal okolnosti, které by mohly vést ke zkrácení ústavně garantovaného práva obviněného vyplývajícího především z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to vyjádřit se ke všem prováděným důkazům.

Obviněný se v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu nenacházel ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody a soud nedal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Předsedkyně senátu odvolacího soudu nedospěla k závěru, že osobní účast obviněného ve veřejném zasedání je nutná a nevyužila možnosti podle věty prvé § 233 odst. 1 tr. ř. předvolat jej k veřejnému zasedání, ale o konání veřejného zasedání jej v souladu se zněním druhé věty tohoto ustanovení toliko vyrozuměla. Den konání veřejného zasedání byl přitom stanoven s plným respektováním lhůt uvedených § 233 odst. 2 tr. ř. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil a svou neúčast řádně neomluvil. Z těchto důvodů nebylo konání veřejného zasedání před odvolacím soudem v nepřítomnosti obviněného (na podkladě vyhlášení příslušného usnesení) zásahem do jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti, a proto Nejvyšší soud námitky dovolatele ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. považuje za neodůvodněné a dovolání v této části za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Obviněný k tomuto dovolacímu důvodu uvedl námitky zpochybňující naplnění subjektivní stránky jak u trestných činů podle § 147 odst. 1 tr. zák., tak u trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle jeho vyjádření k závěru o úmyslném zavinění nestačí pouhé zjištění, že jako plátce příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům srazil a neodvedl je oprávněným institucím. Ze skutku popsaného pod bodem III. výroku odsuzujícího rozsudku potom nevyplývá, že obviněný v inkriminované době věděl o prohlášení konkursu na jeho osobu a úvahy o jeho vědomosti o probíhajícím řízení jsou spekulativní. Tyto námitky zpochybňují hmotně právní posouzení skutkového stavu věci a obsahově tak naplňují uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud tedy v rozsahu této námitky přezkoumal právní kvalifikaci soudem zjištěného skutkového stavu a dospěl k závěru, že úmyslné zavinění obviněného je dáno u všech trestných činů, jimiž byl uznán vinným.

Zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí vyplývat ze skutkových zjištění dané věci. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (viz. č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). K naplnění skutkové podstaty trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, je nutné zavinění ve formě úmyslu. Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).

Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pro naplnění znaků tohoto trestného činu postačí, že obviněný (podnikatel, statutární orgán společnosti) úmyslně a ve větším rozsahu nesplní povinnost odvést zákonné povinné platby uvedené v citovaném ustanovení, přičemž povinnost odvodu vzniká zaměstnavateli poté, co podle zákona provedl příslušné srážky ze mzdy (platu) zaměstnance. Trestnost je však podmíněna tím, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd (platů) skutečně srazil, a přesto tyto částky v rozporu se zákonem neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je k jiným účelům. Pokud obviněný není schopen přizpůsobit hospodaření společnosti (podniku) tomu, aby plnil svou zákonnou povinnost odvádět platby uvedené v § 147 odst. 1 tr. zák., musí podnikání ukončit (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 19/2003, č. 458). Z hlediska subjektivní stránky musí být u daného trestného činu dáno zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu ze skutkového stavu věci tedy musí být patrno, že obviněný si byl vědom neplnění uvedené zákonné odvodné povinnosti z jeho strany a s existencí tohoto protiprávního jednání (v podobě opomenutí zákonné platby odvést, viz § 89 odst. 2 tr. zák.) byl srozuměn.

Podle rozsudku Okresního soudu v Kladně se obviněný trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. dopustil jednak tím, že 1) od roku 1993 do 30. 5. 1997 v H., okres K., jako podnikatel fyzická osoba podnikající pod obchodním jménem M., úmyslně neplnil zákonnou povinnost a neodváděl řádně částky stržené zaměstnancům ze mzdy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, tyto částky používal při podnikání přednostně pro úhradu jiných závazků, a dlužil tak za toto období subjektům uvedeným v citovaném výroku celkem 5.201.904, Kč , a dále skutkem popsaným pod bodem 2) rozhodnutí, tedy že od roku 1995 do 30. 8. 1999 v K., jako jednatel společnosti A., s. r. o., se sídlem K., Nám J. M., úmyslně neplnil zákonnou povinnost a neodváděl řádně částky stržené zaměstnancům ze mzdy na daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, tyto částky používal při podnikání přednostně pro úhradu jiných závazků obchodní společnosti, takže společnost A., s. r. o., dlužila tak za toto období subjektům uvedeným v citovaném výroku celkem 3.183.873,- Kč . V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně poukázal na závěry znaleckého posudku a označil za zřejmé, že v obou případech obviněný neměl snahu tyto částky splácet. Obviněný přitom o dluzích věděl a s jejich nárůstem byl minimálně srozuměn, neboť výměry o těchto rostoucích dluzích přijímal a podepisoval. Podle závěru okresního soudu tak jednal nejméně v nepřímém úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Odvolací soud se zabýval praktiky totožnými námitkami stran zavinění obou činů jaké obviněný posléze uplatnil i ve svém dovolání. Uvedl, že soud prvního stupně se neomezil na pouhé zjištění stržených a neodvedených finančních částek, nýbrž zjistil, že obviněný hradil toliko závazky z obchodního styku a tyto upřednostňoval před povinnými platbami a to i v případě růstu prostředků na účtech obviněného resp. společnosti. To že k naplnění subjektivní stránky obviněným došlo, je podle krajského soudu zcela zřejmé nejen ze závěrů znaleckých posudků z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ale i z celkové doby neplnění zákonných povinností obviněným. Nelze tedy uvažovat o přechodných nepředpokládaných hospodářských potížích a snaze plnění pouze oddálit ve snaze zabránit zániku podniku. Naopak se jednalo o dlouhodobé záměrné nerespektování těchto povinností svědčící o jednoznačném záměru obviněného použít prostředky stržené zaměstnancům na jiný účel ve svůj prospěch.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. se obviněný podle výroku rozsudku okresního soudu dopustil tím, že dne 5. 6. 1997 v K. R., v pokladně provozovny J., jako podnikatel fyzická osoba podnikající pod jménem M., s místem podnikání H., zaúčtoval příjem v hotovosti 10.000,- Kč jako úhradu od K. M. a 200.000,- Kč jako úhradu od H. B., poté zaúčtoval výdej částky 210.000,- Kč, kterou vyzvedl z pokladny, jako částečnou úhradu faktury firmy M. p. P. se sídlem P., N. S. c., přestože mu bylo známo, že má více věřitelů a na základě návrhu věřitelů ze dne 9. 5. 1996 probíhá u Krajského obchodního soudu v Praze řízení o prohlášení konkursu, přičemž usnesením téhož soudu č. j. 98K 34/96-61 ze dne 30. 5. 1997 byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka J. M., bytem L. , H., a byl ustanoven správce konkursní podstaty JUDr. B. V., bez vědomí správce konkursní podstaty tak obviněný úmyslně uvedenou částku vykázal jako úhradu svému věřiteli, ačkoliv v účetnictví firmy M. p. P. není ani úhrada faktury evidována a v seznamu nevyrovnaných obchodních závazků firmy M. vyhotoveném pro správce konkursní podstaty s datem 7. 8. 1997 zůstala faktura vykázána jako neuhrazená v částce 273.492,- Kč, obviněný tak naložil s částkou 210.000,- Kč nezjištěným způsobem ke škodě svých věřitelů. Podle odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vycházel z toho, že obviněný věděl o podání návrhu na prohlášení konkursu svými věřiteli, byl si rovněž vědom rozsahu svých finančních závazků a množství věřitelů, přesto svým osobním výběrem hotovosti z pokladny zkrátil svá aktiva a částku 210.000,- Kč použil na nezjištěný účel.

Krajský soud se i v případě tohoto trestného činu zabýval jeho subjektivní stránkou. Uvedl, že obviněný věděl o tom, že na návrh věřitelů bylo dne 9. 5. 1996 řádně zahájeno řízení o prohlášení konkursu na jeho osobu, věděl o výši dluhů, které jeho podnikání vykazuje, jakož i to, že z jeho majetku patrně nebudou moci být uspokojeni všichni věřitelé v plném rozsahu. Pokud za této situace vybral z pokladny předmětnou částku v hotovosti a naložil s ní nezjištěným způsobem, musel být současně srozuměn s tím, že zmenší svůj majetek coby dlužníka, který byl s ohledem na výši dluhů k jejich úhradě zcela nedostatečný, a zmaří tím uspokojení svých věřitelů. I když nebylo prokázáno, že obviněný věděl přímo o prohlášení konkursu dne 30. 5. 1997, jistě si podle závěru krajského soudu musel být vědom toho, že se řízení chýlí ke konci a po ustanovení správce konkursní podstaty již nebude mít možnost s pokladní hotovostí manipulovat. O záměru obviněného ponechat si částku pro svoji potřebu svědčí i skutečnost, že vykázal celý nesplacený zůstatek předmětné faktury ve svém účetnictví ke dni vyhlášení konkursu jako nesplacený. Z vyjádření zástupce společnosti M. p. P. potom vyplynulo, že tento příslušnou úhradu od obviněného neobdržel a příjmový pokladní doklad opatřený razítkem této společnosti je zfalšovaný.

Nejvyšší soud posoudil v předchozích odstavcích reprodukovaná skutková zjištění posuzované věci a dospěl k závěru, že závěrům soudů obou stupňů týkajících se úmyslného zavinění všech trestných činů lze plně přisvědčit. Nelze přitom opomenout fakt, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stádiích trestního řízení, a zejména odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. M.

Předně se nebylo možno ztotožnit s tvrzením, že k závěru o zavinění trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. stačilo soudům pouhé zjištění, že obviněný jako plátce příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům srazil a neodvedl je oprávněným institucím. Přestože v tzv. skutkové větě rozhodnutí soudu prvního stupně jsou v obou případech okolnosti vypovídající o subjektivní stránce trestného činu vyjádřeny stručně (srov. úmyslně neplnil zákonnou povinnost a neodváděl řádně částky stržené zaměstnancům ze mzdy když tyto částky používal při podnikání přednostně pro úhradu jiných závazků ), lze ze skutečností označených soudy obou stupňů za prokázané formu zavinění obviněného jednoznačně identifikovat. Fakt, že obviněný v obou případech naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd (platů) skutečně srazil, soudy dovodily z četných listinných důkazů a zejména ze znaleckého posudku v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. I. S. (přílohový spis, svazek č. 1, č. l. 29 a násl.). V něm znalec konstatoval, že v obou subjektech obviněného průběžně volné zdroje byly, avšak bez ohledu na dodatečný příliv peněz z narůstajících úvěrů nebyly povinné platby na pojištění a daně odváděny, a to ani při současném zůstatku prostředků na účtech. Přes účty a pokladnu obou subjektů podnikání prošly prostředky v dostatečné výši pro úhradu uvedených plateb.

Lze tedy jen stručně zopakovat, že obviněný o dluzích věděl a s jejich nárůstem byl minimálně srozuměn, neměl snahu zákonné platby splácet a před povinnými platbami upřednostňoval závazky z obchodního styku. Dlouhodobě záměrně neplnil zákonnou povinnost odvádět povinné platby a takto neoprávněně získané prostředky použil na jiný účel ve svůj prospěch. Z hlediska subjektivní stránky tedy není pochyb o zavinění trestného činu ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť obviněný si byl vědom neplnění uvedené zákonné povinnosti odvádět příslušné platby a s neplněním těchto povinností byl srozuměn.

Stejně tak nemohl Nejvyšší soud přisvědčit námitce podle které ze skutku popsaného pod bodem III. výroku odsuzujícího rozsudku nevyplývá, že obviněný v inkriminované době věděl o prohlášení konkursu na jeho osobu a úvahy o jeho vědomosti o probíhajícím konkursním řízení jsou spekulativní. I v tomto případě není o zavinění trestného činu pochyb a opět lze plně odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí soudů ve věci činných, zejména soudu odvolacího. Obviněný zaúčtoval výdej částky 210.000,- Kč, tuto vyzvedl z pokladny, přestože mu bylo známo, že má více věřitelů a na základě návrhu věřitelů probíhá řízení o prohlášení konkursu na jeho osobu. Uvedenou částku vykázal jako úhradu věřiteli, ačkoliv s ní naložil nezjištěným způsobem. Přitom věděl o výši dluhů, které jeho podnikání vykazuje, jakož i to, že z jeho majetku patrně nebudou moci být uspokojeni všichni věřitelé v plném rozsahu. Z těchto skutkových zjištění učiněných ve věci je přitom dovolací soud povinen vycházet při posouzení jejich právní kvalifikace.

Nejvyšší soud se plně ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že pokud obviněný za této situace vybral z pokladny předmětnou částku a naložil s ní nezjištěným způsobem, musel být současně srozuměn s tím, že zmenší majetek dlužníka a zmaří tím uspokojení svých věřitelů. Z vyjádření zástupce společnosti M. p. P. na č. l. 12 je přitom zřejmé, že obviněný této společnosti citovanou částku nikdy nepředal a příjmový pokladní doklad opatřený razítkem jejich společnosti je falešný. Dále je třeba k námitce obviněného připomenout, že pro trestní odpovědnost za trestný čin poškozování věřitele není rozhodné, že v době zcizení či odstranění části majetku nedošlo ještě k prohlášení konkursu, byť se jedná o tzv. úpadkový delikt. Zákonným znakem tohoto trestného činu totiž není stav předlužení nebo platební neschopnost dlužníka, podstatné je, že obviněný reálně zmenšil svůj majetek v rozsahu, ve kterém by bylo možné dosáhnout alespoň částečného uspokojení jeho věřitelů. Jednání obviněného tak i v tomto případě vykazovalo zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž námitkám dovolatele ohledně porušení ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a zavinění jím spáchaných trestných činů nebylo možno přisvědčit, bylo dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 17. srpna 2005

Předsedkyně senátu:

JUDr. Blanka Roušalová