5 Tdo 976/2015
Datum rozhodnutí: 23.09.2015
Dotčené předpisy: § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 256 odst. 3 tr. zák.



5 Tdo 976/2015-33

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2015 o dovolání obviněné Š. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 252/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 146/2012, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Š. B. odmítá .

O d ů v o d n ě n í



Obviněná Š. B. byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 72 T 146/2012, uznána vinnou trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zákon ) a odsouzena podle § 256 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Vyjma tohoto trestu jí byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev v trvání 3 let a podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžitý trest ve výměře 150 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněné stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. V adhezním řízení soud prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozené s jejich nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

Proti citovanému rozsudku podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 7 To 252/2014, tak, že napadený rozsudek zrušil a ve věci znovu sám rozhodl. Jedinou změnou, kterou odvolací soud učinil, bylo upřesnění popisu skutku ve výroku o vině tak, že obviněná prodala část podniku za kupní cenu ve výši 8 450 000 Kč. Pokud jde o právní kvalifikaci výroku o vině, výši a druh trestu a výrok o náhradě škody odvolací soud rozhodl zcela shodně jako soud prvního stupně.

Rozsudek odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním prostřednictvím obhájce JUDr. Radka Hudečka, a opřela je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nesprávnost právního posouzení skutku obviněná Š. B. primárně spatřovala v tom, že samotná podstata smlouvy o prodeji podniku či jeho části podle § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2013 (dále jen obchodní zákoník ) vylučuje úmysl prodávajícího poškodit věřitele, takže v posuzované věci absentuje subjektivní stránka trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Argumentovala konkrétně tím, že podle § 477 odst. 3 obchodního zákoníku prodávající ručí za splnění převzatých závazků kupujícím , přičemž závazek stejného obsahu byl převzat i do článku VIII. odst. 3 věty druhé předmětné smlouvy o prodeji části podniku ze dne 16. 12. 2009.

Pokud by obviněná skutečně chtěla poškodit věřitele obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., pak by převedla Penzion BEN na obchodní společnost Penzion BEN Polanka, s. r. o., jiným způsobem, který nezavazuje nového nabyvatele nemovitosti uspokojit závazky věřitelů prodávajícího z titulu ručení, např. kupní smlouvou.

Navíc věřitelé se podle dovolatelky mohli do šesti měsíců ode dne, kdy byl prodej zapsán do obchodního rejstříku, domáhat toho, aby soud určil, že vůči nim je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný (srovnej § 478 odst. 1 obchodního zákoníku). Této možnosti však nevyužili.

Další námitka obviněné směřovala vůči tomu, že svým jednáním nemohla fakticky poškodit věřitele obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., vyjmenované v popisu skutku, protože prodaná nemovitost byla zatížena zástavním právem ve prospěch úvěrující banky, která by svou pohledávku uspokojila přednostně před ostatními věřiteli.

Podle mínění obviněné, o tom, že se předmětnou transakcí neobohatila a ani jí nepoškodila věřitele, svědčí skutečnost, že Penzion BEN nebyl vyveden mimo dosah věřitelů, protože i na majetek kupujícího byl dne 5. 11. 2013 pravomocně prohlášen konkurs. Pokud by obviněná převodem penzionu chtěla poškodit věřitele, pak by byl úpadek prohlášen jen na prodávajícího. V návaznosti na to se obviněná zabývala úskalím insolvenčních řízení, v jejichž rámci často dochází ke znehodnocení majetku dlužníka v úpadku, a závěrem poukázala na to, že v současné době je předmětný penzion nabízen insolvenční správkyní k prodeji jen za 4 miliony korun, zatímco v roce 2013 byl znalecky oceněn na 17 milionů korun.

Obviněná vznesla také námitky vůči skutkovému tvrzení soudů, že nedošlo k úhradě části kupní ceny ve výši 3 108 000 Kč a že zaplacení celé sjednané částky předstírala opakovanými vklady a výběry finančních prostředků na účet a z účtu obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o. Rovněž odmítla jako zcela nepodložený skutkový závěr soudů o záměru nabyvatelské obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o. neprovozovat stavitelskou činnost. Obviněná zmínila i to, že sama usilovala o další prodej předmětných nemovitostí, aby mohla uspokojit věřitele, ale bylo jí v tom zabráněno tím, že v trestním řízení došlo k jejich zajištění.

Dovolatelka rovněž vytkla soudům porušení procesních ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a současně také § 2 odst. 2 tr. řádu. Argumentovala tím, že soudy se nezabývaly ekonomickou situací obchodní společnosti OSANO, spol. s r. o., jež byla ochotna poskytnout finanční prostředky obchodní společnosti Penzion BEN Polanka, s. r. o. na úhradu kupní ceny.

Závěrem svého dovolání obviněná Š. B. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu, a shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu) a splňuje obsahové náležitosti. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda dovolatelkou uplatněné námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud připomíná, že důvod dovolání upravený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, kdyby byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ale nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená v tzv. skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže bez dalšího změnit. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1, 2 tr. řádu.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani z jiných důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, jak se toho domáhá obviněná Š. B. v závěru dovolání. V této části svého dovolání totiž obviněná prakticky jen polemizuje se skutkovými závěry soudů nižších stupňů ohledně toho, zda byla zaplacena celá kupní cena za prodanou část podniku a jaký byl účel převodu obchodního podílu obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., na nového společníka. Nejvyšší soud se proto těmito námitkami věcně nezabýval a odkazuje na str. 15 až 19 rozsudku soudu prvního stupně, kde je velmi pečlivě zdůvodněno, proč soud prvního stupně uzavřel, že obviněná záměrně převedla obchodní společnost Stavitelství BEN, s. r. o., na tzv. bílého koně M. C. bezprostředně poté, co z ní vyvedla v podstatě jediný majetek, z něhož mohly být alespoň částečně uspokojeny pohledávky nezajištěných věřitelů. Pokud jde o výši vyčíslené škody na majetku věřitelů, pak nelze než konstatovat, že soud prvního stupně striktně respektoval zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněné a přestože se lze důvodně domnívat, že kupní cena nebyla uhrazena ve vyšší částce než jen 3 108 000 Kč, určil výši poškození věřitelů právě v tomto minimálním rozsahu. Úvahy soudu prvního stupně jsou naprosto logicky a přehledně vysvětleny především na str. 17 a 18 rozsudku Okresního soudu v Ostravě. K námitce, že soudy nezvažovaly ekonomickou situaci obchodní společnosti OSANO, spol. s r. o., jež mohla na úhradu kupní ceny poskytnout finanční prostředky obchodní společnosti Penzion BEN Polanka, s. r. o., pak Nejvyšší soud upozorňuje na str. 7, 10 a 12 rozsudku soudu prvního stupně, kde soud hodnotí právě zmíněné okolnosti. S odkazem na výpověď svědka J. K. , který byl jediným společníkem jmenované společnosti a prodal dne 4. 12. 2009 obviněné svůj obchodní podíl, a dále s poukazem na výpisy z bankovních účtů, soud konstatoval, že obchodní společnost OSANO, spol. s r. o., neměla v době převodu obchodního podílu jiný majetek, než pět a půl milionů korun na účtu, které ovšem byly obviněnou odeslány již dne 4. 12. 2009 na účet J. K. jako úhrada kupní ceny. Přesto soud prvního stupně s ohledem na nepřehlednost finančních transakcí mezi obchodními společnostmi ovládanými obviněnou a s respektem k zásadě in dubio pro reo vyloučil jen poskytnutí hotovostní půjčky ve výši 3 108 000 Kč, a naopak akceptoval půjčku ve výši 1 791 000 Kč, protože obviněná různými přesuny tuto částku z účtu obchodní společnosti OSANO, spol. s r. o., skutečně převedla na účet obchodní společnosti Penzion BEN Polanka, s. r. o.

Ostatně obviněná uplatnila zcela shodné skutkové a procesní námitky již v odvolacím řízení a Krajský soud v Ostravě se s nimi řádně a přesvědčivě vypořádal na stranách 6 až 8 napadeného rozsudku.

S ohledem na výše uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu shledal Nejvyšší soud relevantně uplatněnou jen výhradu absence subjektivní stránky trestného činu a to vzhledem k zákonné úpravě prodeje části podniku Určitou hmotně právní relevanci lze přiznat též námitce chybějícího základního znaku objektivní skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, spočívající ve zmaření uspokojení svého věřitele . Po seznámení se s argumentací soudů nižších stupňů obsaženou v odůvodnění jejich rozsudků a s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud shledal, že obě námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona se dopustil ten, kdo, byť i jen částečně, zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku. Tímto jednáním, respektive některou z uvedených alternativ pachatel vyvolal stav, v jehož důsledku věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky, a způsobil tím na majetku věřitele značnou škodu. [V současné právní úpravě skutek obviněné odpovídá ustanovení trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.]

Skutek obviněné, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku a podrobněji rozveden v odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, naplňuje všechny znaky citované skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona. Podle skutkových zjištění totiž obviněná Š. B. jako jednatelka obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., která měla vůči věřitelům blíže specifikovaným ve výroku o vině splatné závazky ve výši přesahující 6 000 000 Kč, převedla smlouvou o prodeji části podniku dne 16. 12. 2009 na obchodní společnost Penzion BEN Polanka, s. r. o., jejíž byla rovněž jednatelkou, jediný zpeněžitelný majetek jmenovaného dlužníka, a to Penzion BEN v aktuální hodnotě 16 651 000 Kč. Kupní cena byla stanovena ve výši 8 201 000 Kč, přičemž na převáděné nemovitosti vázly v rozhodné době závazky 8 450 000 Kč. Obviněná si přitom byla vědoma toho, že část kupní ceny ve výši nejméně 3 108 000 Kč nebude prodávající straně uhrazena a nejméně o tuto finanční částku budou poškozeni věřitelé obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., jejichž pohledávky nemohly být uspokojeny z jiného majetku dlužníka.

Svou trestnou činnost obviněná zastírala opakovanými vklady a výběry nebo přesuny finančních prostředků mezi bankovními účty jmenovaných obchodních společností, v nichž vykonávala funkci jednatelky a byla též společnicí, neboť k nim měla dispoziční právo. Soudy správně zhodnotily konkrétní kroky obviněné jako účelové vedené snahou dosáhnout zdání úhrady smluvené kupní ceny, dále předstíráním půjčky od obchodní společnosti OSANO, spol. s r. o., jíž se pouze za tímto účelem stala dne 4. 12. 2009 jedinou společnicí a jednatelkou, a konečně tím, že dne 30. 12. 2009 převedla svůj obchodní podíl v obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., na osobu, která neměla v úmyslu pokračovat nadále v podnikání, tj. tzv. bílého koně M. C. C.

Z těchto kroků obviněné pak soudy obou stupňů v návaznosti na výše popsaná skutková zjištění dovodily, že obviněná jednala v přímém úmyslu poškodit věřitele obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., jejichž pohledávky nebyly zajištěny převáděnou nemovitostí, resp. částí podniku. Postupovala přitom velmi promyšleně, koordinovaně a s vysokou mírou sofistikovanosti (viz strana 20 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud na straně 8 svého rozsudku doplnil tyto úvahy tak, že obviněná ke spáchání trestného činu využila jinak formálně zákonných obchodněprávních institutů, jejichž vnitřní obsah byl ale jiný než deklarovaný, neboť skutečným záměrem obviněné bylo zbavit dlužníka majetku, z něhož by bylo možné uspokojit splatné pohledávky jeho věřitelů.

Z těchto důvodů je zcela zřejmé, že nemůže obstát dovolací námitka obviněné o absenci subjektivní stránky trestného činu, kterým byla uznána vinnou. Z prokázaných okolností případu, jež odpovídají obsahu provedených důkazů, zejména listinných, lze totiž bez pochybností usuzovat na to, že obviněná podnikla všechny výše popsané kroky s cílem vyvést z majetku obchodní společnosti, která byla v úpadku, jediná hodnotná aktiva, jejichž zpeněžením by bylo možné alespoň částečně uspokojit splatné pohledávky poškozených věřitelů. Tvrzení obviněné, že podstata smlouvy o prodeji podniku podle § 476 a násl. obchodního zákoníku vylučuje úmysl prodávajícího poškodit věřitele, je zavádějící.

Nejvyšší soud připomíná, že smlouva o prodeji podniku, resp. jeho části ve smyslu § 487 tehdy účinného obchodního zákoníku, je právní skutečností, s níž tento zákon obecně spojuje přechod všech závazků váznoucích na převáděném podniku nebo jeho částí (viz ustanovení § 477 odst. 1 obchodního zákoníku). Vzhledem k tomu, že k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem, resp. s jeho částí, dochází ze zákona, tudíž není třeba je konkretizovat ve smlouvě. (K tomu srovnej rozsudek velkého senátu obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněný pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzované trestní věci došlo k prodeji části podniku, konkrétně Penzionu BEN, a to smlouvou ze dne 16. 12. 2009, a pro posouzení námitky obviněné je rozhodující, zda společně s prodávanými nemovitostmi ze zákona přešly na kupujícího obchodní společnost Penzion BEN Polanka, s. r. o., i závazky vůči věřitelům prodávajícího, tedy obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o. Jinak řečeno, zda pohledávky poškozených věřitelů vyjmenovaných ve výroku o vině souvisely s Penzionem BEN, jenž evidentně tvořil samostatnou organizační jednotku prodávající strany. Skutečnost, že v tomto případě nešlo o související závazky, je zcela zřejmá z charakteru pohledávek poškozených věřitelů (pohledávky podle nesporných skutkových zjištění soudu prvního stupně totiž vznikly v souvislosti s výstavbou obytných domů, kterou obchodní společnost Stavitelství BEN, s. r. o., realizovala). Správnost tohoto závěru pak podporuje i samotný obsah smlouvy o převodu části podniku, kde byly všechny přecházející závazky specifikovány (viz č. l. 304 315 trestního spisu). Hlavním závazkem, který byl převeden na kupujícího, byl nesplacený úvěr u Oberbank AG ve výši 6 705 420,51 Kč, dále zde byl závazek v podobě ručitelství za nesplacený úvěr obchodní společnosti Perfect Invest, a. s. u téže banky ve výši 1000 000 Kč a konečně závazky ze smluv a pracovněprávních vztahů specifikovaných v ustanovení článku IV odst. 1 písm. a) až e) smlouvy, jakož i jiné závazky uvedené v příloze č. 13 smlouvy o prodeji části podniku. Obsah této smlouvy tak jednoznačně svědčí o tom, že při prodeji části podniku v daném případě nemohlo ze zákona dojít k přechodu závazků těch poškozených subjektů, které jsou vyjmenovány ve výroku o vině napadeného rozsudku.

Ze stejného důvodu nelze akceptovat ani námitku obviněné o nevyužití práva dotčených poškozených podat odpor u soudu a žádat, aby soud určil, že vůči nim je převod závazku prodávajícího na kupujícího neúčinný ve smyslu ustanovení § 478 odst. 1 obchodního zákoníku. Takovou možnost totiž měli ze zákona pouze ti věřitelé, jejichž závazky souvisely s prodávanou částí podniku. Ve vztahu k věřitelům poškozeným jednáním obviněné pak logicky nelze argumentovat ani povinností prodávajícího uspokojit věřitele z titulu ručení za splnění převedených závazků podle § 477 odst. 3 obchodního zákoníku, jak se toho obviněná rovněž domáhala.

Vzniku škodlivého následku na straně poškozených věřitelů nebránila v daném případě ani existence zástavního práva banky na převáděných nemovitostech, neboť hodnota penzionu, která podle znaleckého posudku činila 16, 5 milionů korun (viz č. l. 420 441 tr. spisu), významně přesahovala výši nesplacených úvěrů (v rozhodné době celkem 7 705 421 Kč). Banka, jako odděleně a přednostně uspokojovaný zástavní věřitel, tak mohla z prodeje nemovitosti získat pouze tuto částku a zbylé finanční prostředky mohly být využity k uspokojení pohledávek ostatních věřitelů.

K posledním dovolacím námitkám, tedy, že obviněná se z předmětné transakce sama neobohatila a předmětné nemovitosti nebyly vyvedeny mimo dosah věřitelů, protože i na majetek kupujícího byl dne 5. 11. 2013 pravomocně prohlášen konkurs, Nejvyšší soud konstatuje, že jsou bezpředmětné. Pro právní kvalifikaci skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zákona, je rozhodující, že obviněná úmyslně zmenšila majetek dlužníka obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., který byl použitelný k úhradě splatných pohledávek jeho věřitelů. Vůbec tak není podstatné, zda se tímto jednáním obviněná sama obohatila, či nikoliv, neboť obohacení pachatele není znakem skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Stejně tak nemá na právní kvalifikaci skutku vliv okolnost, že na majetek nového vlastníka části podniku byl po dvou letech od uzavření smlouvy o převodu části podniku ze dne 16. 12. 2009 rovněž prohlášen konkurs. Trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zákona (resp. § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) byl totiž dokonán již v okamžiku, kdy obviněná provedla majetkovou dispozici dlužníka obchodní společnosti Stavitelství BEN, s. r. o., v důsledku čehož došlo k poškození majetkových práv jeho věřitelů. Zcela irelevantní je pak poukaz obviněné na to, že v insolvenčních řízeních se aktiva dlužníka prodávají za podstatně nižší cenu, než je jejich reálná tržní hodnota, a že zajištěním nemovitostí v průběhu trestního řízení jí bylo zabráněno v dalším prodeji.

Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněné Š. B. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2015


JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu

Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová