5 Tdo 975/2005
Datum rozhodnutí: 03.08.2005
Dotčené předpisy:




5 Tdo 975/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. srpna 2005 o dovolání, které podal obviněný J. C., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 5 To 99/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 4 T 175/2004, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Obviněný J. C. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 6. 12. 2004, sp. zn. 4 T 175/2004, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil tím, že spolu se spoluobviněným V. P. dne 9. 7. 2004 kolem 00.30 hodin v Č. T., okres K., v ulici N. před vchodem do vestibulu nádraží Č. d. po předchozí slovní rozepři a v podnapilém stavu společně napadli S. H., , který se zastal E. R., a to tak, že obviněný J. C. ho nejprve udeřil zdravotní holí do zátylku a při nastalé slovní potyčce pak opakovaně nejméně třikrát vyzýval spoluobviněného V. P., nechť tento vyjme nůž, což spoluobviněný V. P. učinil a uchopil do ruky kuchyňský nůž o délce 26 cm s čepelí délky 15 cm, s kterým činil výpady proti střední části trupu S. H., zatímco obviněný J. C. ho zezadu několikrát udeřil pěstí do oblasti zad a krku a současně ho tlačil na spoluobviněného V. P., takže došlo k pobodání S. H., kterýžto utrpěl bodnořezná poranění, a to řeznou ránu při pravém ušním boltci délky 4 cm, hlubokou řeznou ránu na čele délky 12 cm zasahující až na okostici, bodnou ránu hrudníku vlevo od hrudní kosti v úrovni třetího až čtvrtého žebra, bodnou ránu hrudníku vpravo v úrovni čtvrtého až pátého žebra dlouhou 5 cm a hlubokou řeznou ránu hřbetní strany levého předloktí, tedy zranění, která si vyžádala ošetření, hospitalizaci v N. s p. T.-S. od 9. 7. 2004 do 13. 7. 2004 a následnou dobu léčení nejméně do 8. 9. 2004, přičemž omezení v běžném způsobu života S. H. přesáhla dobu deseti týdnů.

Za to byl obviněnému J. C. uložen podle § 222 odst. 1 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci. Tímto rozsudkem bylo současně rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného V. P.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. C. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 5 To 99/2005, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému J. C. doručen dne 18. 3. 2005, jeho obhájci také dne 18. 3. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 17. 3. 2005.

Dne 18. 5. 2005 napadl obviněný J. C. prostřednictvím svého obhájce usnesení odvolacího soudu dovoláním, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soud prvního stupně dospěl k závěru, že jeho jednání je třeba posoudit jako spáchané ve spolupachatelství, tudíž obviněný odpovídá i za zranění, která poškozenému S. H. způsobil spoluobviněný V. P. Obviněný však považuje za nepochybné, že on sám nezpůsobil poškozenému žádné vážnější zranění ani neměl úmysl žádné zranění mu způsobit, a to ani úmysl nepřímý. Pokud měl obviněný podle svého vyjádření na poškozeného zaútočit, bylo to toliko měkkou hliníkovou holí. I kdyby obviněný použil slova vyzývající spoluobviněného k vytažení nože, podle jeho názoru by muselo být prokázáno, že chtěl, aby spoluobviněný nůž použil k útoku proti poškozenému. Obviněný však poukazuje na svoji obhajobu, podle níž se do rozepře mezi spoluobviněným a poškozeným vmísil jen ze strachu o zdraví spoluobviněného a později o své zdraví. Tuto motivaci, resp. obhajobu přitom obviněný považuje za nevyvrácenou. Jak dále obviněný zdůrazňuje, nebyl srozuměn s jednáním spoluobviněného, přičemž pouhou výzvu k vytažení nože nepovažuje za takovou, aby mohla být kvalifikovaná jako spolupachatelství, aniž by byla ze skutkových zjištění zjevná příčinná souvislost mezi touto výzvou a následným jednáním spoluobviněného. Podle obviněného by skutková věta musela být z tohoto pohledu jasněji formulována, aby bylo zřejmé, v čem jsou spatřovány okolnosti umožňující kvalifikaci skutku jako spáchaného ve spolupachatelství, což se v posuzované věci nestalo.

Obviněný J. C. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a mu aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného J. C. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru je dovolání sice podáno s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však uplatněné námitky vycházejí z odlišných skutkových zjištění, než jaká učinily soudy obou stupňů. Přitom těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný J. C. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. C. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Podstatou dovolací argumentace obviněného J. C. je zejména tvrzení, že soudy dříve činné ve věci nesprávně posoudily skutek jako spáchaný ve spolupachatelství, když skutková věta popsaná ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje okolnosti umožňující takový závěr. Podle obviněného samotné nabádání spoluobviněného V. P. k vytažení nože bez toho, aby bylo zřejmé, zda úmysl obviněného směřoval k použití nože k útoku na poškozeného S. H., takovou okolností není.

Jak je zřejmé z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, kterými je Nejvyšší soud v dovolacím řízení vázán, obviněný J. C. se spoluobviněným V. P. napadli poškozeného S. H., a to tím způsobem, že ho obviněný nejprve udeřil zdravotní holí a poté opakovaně vyzýval spoluobviněného, aby vytáhl nůž, což ten učinil a zaútočil na poškozeného zepředu, přičemž obviněný nacházející se za zády poškozeného mu bránil v couvání před útoky spoluobviněného, resp. ho na spoluobviněného tlačil a navíc ho několikrát udeřil rukou do zátylku.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že pro naplnění znaků spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. musí být zjištěno především společné jednání spolupachatelů a společný úmysl směřující k témuž jednání a cíli. O společné jednání jde přitom i tehdy, jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. odůvodnění rozhodnutí publikovaného pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.). Jak je zřejmé z výše uvedených rozhodných skutkových zjištění, jednání obviněného J. C. i spoluobviněného V. P. v posuzovaném případě působilo současně a jednoznačně směřovalo ke zranění poškozeného, které nakonec bylo skutečně jeho výsledkem. Přestože tedy obviněný J. C. sám žádnou ránu nožem poškozenému S. H. nezasadil, započal s fyzickým útokem na něj a vyzval spoluobviněného V. P., aby se i on připojil k tomuto útoku, a to tím, že mu řekl, ať vytáhne nůž. Zmíněná výzva sice neobsahuje explicitně pokyn k užití nože k útoku, nicméně byla-li učiněna v době fyzického útoku proti poškozenému, vzhledem k jeho okolnostem ji spoluobviněný zjevně nemohl pochopit jinak, než jak to vyplývá z jeho následného jednání, protože nůž skutečně vytáhl a okamžitě ho použil právě způsobem odpovídajícím výzvě obviněného J. C., který navíc nijak nedal najevo jakýkoli nesouhlas se způsobem útoku za použití nože, ale naopak za této situace údery do poškozeného a jeho tlačením na spoluobviněného jednak učinil útok nožem snazším a důraznějším a jednak ztížil obranu poškozeného. Obviněný J. C. tedy jednal tak, aby došlo ke zranění poškozeného, tj. k následku (účinku), který ve skutečnosti nastal. Přitom za uvedené situace obviněný nemohl důvodně počítat s existencí žádné skutečnosti, která by zabránila zranění poškozeného.

Současně je podle názoru Nejvyššího soudu zřejmé, že postup obviněného J. C. směřující ke spáchání společného trestného činu byl zahrnut i potřebným zaviněním ve formě úmyslu alespoň nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., neboť přestože oba spoluobvinění nepostupovali na základě výslovné předchozí dohody, konkludentně dali svým počínáním jednoznačně najevo shodnou snahu způsobit poškozenému S. H. závažné zranění nožem. Oba totiž postupovali tak, aby zranění vzniklo, protože spoluobviněný V. P. způsoboval bodnořezné rány nožem a současně obviněný J. C. omezoval obranu poškozeného a tlačil ho na útočícího spolupachatele. Námitky obviněného, podle nichž skutková zjištění obsažená zejména ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně údajně neposkytují dostatečný podklad pro posouzení jeho jednání jako spolupachatelství trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jsou tedy zjevně neopodstatněné.

Obviněný J. C. se tak jako spolupachatel svým jednáním podílel na naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., jak správně uzavřel Okresní soud v Karviné, s jehož názorem se v napadeném usnesení ztotožnil i Krajský soud v Ostravě, takže právní posouzení jednání obviněného je správné a bez vad vytýkaných dovolatelem. Obviněný týmž skutkem rovněž spáchal i trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák., avšak tento výrok nebyl konkrétní argumentací v dovolání napaden a Nejvyšší soud se jím proto nezabýval.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. C. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 3. srpna 2005

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y