5 Tdo 974/2015
Datum rozhodnutí: 29.09.2015
Dotčené předpisy: § 240 odst. 1 tr. zákoník, § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoník, § 240 odst. 3 tr. zákoník



5 Tdo 974/2015-69

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. září 2015 o dovoláních, která podali obvinění M. Ch. , a M. S. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 97/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 8/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných M. Ch. a M. S. o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 46 T 8/2013, byli obvinění M. Ch. a M. S. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za což byl obviněným podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody, a to v trvání osmi let a šesti měsíců obviněnému M. S. a v trvání osmi let obviněnému M. C. Pro výkon těchto trestů soud oba obviněné zařadil podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl oběma obviněným podle § 70 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jak je specifikován v tomto výroku. Stejným rozsudkem rozhodl krajský soud o vině a trestu spoluobviněného R. M.

Uvedeného trestného činu se měli obvinění dopustit ve stručnosti tím, že v době od 18. 7. 2011 do 8. 10. 2012 R. M. na pokyn obviněného M. S. sepsal se zástupci slovenských obchodních společností DREVOSS, s. r. o., GLOBNETWORK s. r. o., ROMER, s. r. o., KR-TRADE s. r. o. a IMPERIAL HOLDING s. r. o. plné moci opravňující ho k jednání jejich jménem, dále uzavřel se zástupci slovenských obchodních společností BLAZAR, s. r. o., BLAME, s. r. o. a DOMER, s. r. o. smlouvy o převodech obchodních podílů, na jejichž základě se stal společníkem a i jednatelem, následně na základě instrukcí, jež mu zpočátku dával obviněný M. S., později obviněný M. Ch., jako odběratel nakupoval jménem všech uvedených slovenských obchodních společností dobíjecí kupóny do mobilních telefonů od obchodní společnosti Tabák Plus, spol. s. r. o., a ke každému odebranému množství dobíjecích kupónů deklaroval čestným prohlášením, že jej vyveze z České republiky do jiných států Evropské unie, čímž dosáhl toho, že mu dodavatel zboží prodával za cenu bez daně z přidané hodnoty podle § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon o dani z přidané hodnoty ), přičemž v rozporu s tímto čestným prohlášením R. M. odebrané kupóny nevyvezl z České republiky, ale obratem je s vědomím, že budou prodány na území České republiky, předával M. S. a M. Ch., žádná ze slovenských obchodních společností nebyla zaregistrována u příslušného správce daně v České republice ani nebylo jejich jménem podáno daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, tato daň nebyla tudíž odvedena v České ani Slovenské republice, následně M. Ch. a M. S. s vědomím, že R. M. ze zdanitelných plnění neodvádí daň z přidané hodnoty, zajišťovali další distribuci odebraných dobíjecích kupónů, které dodávali, dalším odběratelům na území České republiky, minimálně obchodním společnostem RAST plus s. r. o., 4 VIP s. r. o., a to především jménem nekontaktních obchodních společností DILISST s. r. o., FUGADA company s.r.o. digiBAJT s. r. o., NOFELL Cz s. r. o., REGOFIT s. r. o., ATP-Elite s. r. o., Detail Part s. r. o. a DARYNA CZ s. r. o., přičemž úmyslně nepravdivým deklarováním vývozu dobíjecích kupónů do jiného členského státu Evropské unie obvinění způsobili, že obchodní společnost Tabák Plus, spol. s. r. o. neodvedla daň z přidané hodnoty ze zdanitelných plnění za zdaňovací období od července 2011 do října 2012 včetně v celkové výši 304 460 637,20 Kč, neodvedla tedy daň z přidané hodnoty v částce 60 892 127,44 Kč a zkrátila tak ke škodě České republiky daň z přidané hodnoty v rozsahu, který je shodný s daňovou povinností za situace, kdy dobíjecí kupóny je nutno považovat za telekomunikační službu, když se strany obviněných šlo ve vztahu k zařazení zahraničního subjektu z Evropské unie do struktury odběratelů o zcela fingovanou operaci, přičemž celá ekonomická činnost týkající se dobíjecích kupónů do telefonů byla realizována na území České republiky a tedy nikoli ve prospěch plátce tohoto druhu daně z jiného členského státu nebo podnikatele se sídlem ve třetí zemi.

Proti tomuto rozsudku podali oba dovolatelé odvolání. Vrchní soud v Olomouci je usnesením ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 97/2014, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Citované usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadli obvinění M. Ch. i M. S. dovoláním a to prostřednictvím svých obhájců JUDr. Martina Klima a JUDr. Vladimíra Vaňka.

Obviněný M. Ch. podal svůj mimořádný opravný prostředek z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že soudy dobíjecí kupóny, na které je třeba pohlížet jako na služby, posuzovaly podle § 64 odst. 1, 5 zákona o dani z přidané hodnoty a nikoli podle § 9 až 10k tohoto zákona. Soudy se podle něj dostatečně nezabývaly tím, jakému subjektu či v jaké zemi byla služba poskytována, tudíž nemohlo být ani zjištěno místo povinného odvodu této daně. Upozornil na pochybnosti o tom, zda všechny dobíjecí kupóny zakoupené R. M. od obchodní společnosti Tabák Plus, spol. s. r. o. byly skutečně předmětem fiktivního a smyšleného obchodu, zda nebyly vyvezeny na Slovensko, ale byly skutečně prodány subjektům v České republice. V této skutečnosti obviněný spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku a má za to, že je nutné ověřit, zda mezi těmito koupenými a prodanými kupóny existuje shoda. Tato zjištění mohou mít současně vliv na vyčíslení neodvedené daně a tedy i na právní kvalifikaci posuzované trestné činnosti. Žalované jednání obviněného proto nenaplňuje znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Obviněný M. Ch. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 97/2014, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 46 T 8/2013 a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Druhý obviněný M. S. opřel své dovolání o důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b), g), k) a l) tr. řádu.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu spatřuje obviněný M. S. v tom, že o jeho stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Mgr. Petr Mazálek, přestože byl z důvodů uvedených v ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu vyloučen a tento řádný opravný prostředek měl být přezkoumán Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci. Mgr. Petr Mazálek v souvislosti se schválením návrhu policejního orgánu na provedení domovní prohlídky udělil totiž souhlas k zadržení obviněného a vydal, byť neformální, pokyn policejnímu orgánu k zahájení jeho trestního stíhání. Obžaloba tak podle obviněného byla podána předčasně a v rozporu se zákonem. Zároveň zdůraznil, že tuto skutečnost zjistil až po rozhodnutí odvolacího soudu v souvislosti s přípravou svého dovolání.

Dalšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný M. S. podřadil námitku, podle níž pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku bylo nutné stanovit právní formu dobíjecích kupónů. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu či Soudního dvoru Evropské unie, podle níž je prodej telefonních karet pro účely daně službou. Krajský soud v Brně přesto ve výroku svého rozsudku použil k označení předmětných kupónů termínu zboží . Zároveň tomuto soudu vytkl, že neprovedl dokazování za účelem zjištění, zda všechno zboží odebrané jménem slovenských obchodních společností zůstalo skutečně v České republice. Dále obviněný poukázal na zapojení dalších osob do páchání trestné činnosti, které nebyly vůbec trestně stíhány, přičemž namítl, že trest, který mu byl uložen, vůbec nezohledňuje jeho podíl spolupachatele a je nepřiměřeně přísný.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný M. S. namítl, že rozsudek Krajského soudu v Brně je nepřezkoumatelný a zmatečný, neboť popis skutku ve výroku rozsudku je v rozporu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, obchodního zákoníku i zákona o dani z přidané hodnoty, přičemž tyto pasáže rozsudku soudu prvního stupně obsáhle citoval.

Poslední z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu byl podle obviněného naplněn tím, že Vrchní soud v Olomouci rozhodl o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, protože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu b) § 265b odst. 1 tr. řádu .

Závěrem svého dovolání obviněný M. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 97/2014, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 46 T 8/2013, bez uvedení dalšího procesního postupu ve věci.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněných obsahují zákonné náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.

Obviněný M. S. uplatnil jako první důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu . S odkazem na tento důvod lze dovolání podat, jestliže jsou splněny dvě kumulativně stanovené podmínky: jednak ve věci rozhodl vyloučený orgán a jednak tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

O případ, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán se jedná tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. řádu, aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle § 31 tr. řádu. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání opřené o důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na průběhu trestního řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Nepostačovalo by rovněž, byl-li za podjatého ve věci označen např. státní zástupce nebo zástupce jiné strany řízení či soudní zapisovatel. Tímto dovolacím důvodem nemůže být ani skutečnost, že se na dřívějším stadiu řízení sice podílel vyloučený soudce, ale nikoli již na vlastním rozhodnutí ve věci samé. (Srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157.)

Jak je zjevné z výše uvedeného výkladu tohoto důvodu dovolání, námitky obviněného jsou zcela mimo rámec první z uvedených podmínek pro jeho naplnění. Dovolatel totiž považuje za podjatého státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně pro jeho úkony (dokonce neformální) provedené v přípravném řízení. Nejde tak o osobu, která ve věci vydala rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem k zákonné úpravě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, kdy zákon váže jeho naplnění existencí obou z vymezených podmínek nebylo nutné zabývat se druhou z nich, tj. vědomí obviněného o okolnosti, jež podle jeho názoru zakládá důvod podjatosti, již v původním řízení, event. zda byla před rozhodnutím odvolacího soudu namítnuta.

Nad rámec dovolacího přezkumu lze pouze konstatovat, že zmíněný postup státního zástupce při přezkumu stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání tohoto obviněného ani nebyl v rozporu s pravidly uvedenými v § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Citované ustanovení ukládá policejnímu orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám a nevyhovění žádosti podle odstavce 1, předložit věc k rozhodnutí státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. Z obsahu trestního spisu ale nevyplývá, že by dozorující státní zástupce vydal (výslovný) pokyn či souhlas k zahájení trestního stíhání obviněného M. S.

Za porušení uvedeného ustanovení se v soudní praxi například považovalo udělení pokynu dozorující státní zástupkyně k vypracování usnesení o zahájení trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tz 51/2013), či případ, kdy bylo mezi policejním orgánem a dozorujícím státním zástupcem dohodnuto , že nic nebrání tomu, aby policejní orgán usnesením podle § 160 odst. l tr. řádu zahájil trestní stíhání obviněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 Tz 32/2013). Žádný takový ani srovnatelný pokyn však státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně Mgr. Petr Mazálek vůči policejnímu orgánu činnému v této trestní věci před zahájením trestního stíhání obviněného neučinil. Dovolací argumentace je tudíž v tomto směru zcela bezpředmětná, neboť jmenovaný státní zástupce ani v průběhu přípravného řízení nebyl na počátku trestního řízení vyloučen z rozhodování o řádném opravném prostředku obviněného ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu.

Podle § 265b odst. l písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho podstatou je aplikace hmotného práva, tj. zásadně trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, event. se nejedná o žádný trestný čin. Mimo tento dovolací důvod je nutné zařadit výlučně skutkové námitky, tedy takové, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout odlišného hodnocení důkazů, než jaké provedly soudy nižších stupňů, a prosazuje změny skutkových okolností popsaných ve výroku o vině, případně rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Je třeba zdůraznit povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně v návaznosti na obsah provedeného dokazování, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.

Vadu v hmotně právním posouzení skutku spatřuje obviněný M. S. v nesprávném právním posouzení povahy dobíjecích kupónů do mobilních telefonů, které soudy považovaly za zboží, nikoli za službu (ačkoli v další části svého dovolání sám obviněný označuje předmět obchodu za zboží ). Tato námitka obviněného však nemá žádné opodstatnění pro vyvození trestní odpovědnosti všech pachatelů, neboť při realizaci vyjmenovaných obchodů zúčastněné smluvní strany sice považovaly dobíjecí kupóny za zboží, byť jde ve smyslu soudní judikatury o telekomunikační službu, (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. Afs 20/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1392/2012, rozsudek Soudního dvora ve věci T-mobile Netherlands C-8/08). Podstatné pro právní posouzení věci totiž byla skutečnost, že ze strany odebírajících obchodních společností se sídlem ve Slovenské republice bylo prodejci telefonních kupónů nepravdivě tvrzeno obviněným R. M., že kupóny budou vyvezeny a dále distribuovány mimo území České republiky. Současně přitom Krajský soud v Brně (srov. str. 56 rozsudku) i Vrchní soud v Olomouci (srov. strana 32 usnesení) v rámci odůvodnění svých rozhodnutí respektovaly i názor vyslovený v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, publikovaném pod č. 39/2014-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který v návaznosti na předcházející výklad charakteru telefonních kupónů jako služby v konkrétní věci skutkově srovnatelné s projednávanou věcí obviněných konstatoval, že vada spočívající v nesprávném právním posouzení této komodity jako zboží a nikoli jako telekomunikační služby může mít zásadní vliv na určení osoby povinné k dani z přidané hodnoty s přihlédnutím k zákonné úpravě místa, kde má dojít k poskytnutí této služby, tedy místa plnění ve smyslu § 10 odst. 6 písm. g) zákona o dani z přidané hodnoty, [podle znění účinného v rozhodné době jde o § 10h odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty]. Soudy zcela v souladu s obsahem provedeného dokazování přiléhavě popsaly ve výroku o vině skutečný způsob zacházení s předmětem obchodování v této věci dodavatelem, jenž byl odběratelskými subjekty uveden v omyl předstíráním vývozu dobíjecích kupónů, neboť předmět obchodních transakcí byl fakticky distribuován na území České republiky.

Předmětem daně z přidané hodnoty je totiž jak dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku [srov. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty], tak i poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku [srov. § 2 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Z hlediska vytýkaných vad je rovněž významné, že podle § 47 odst. 2 a 3 zákona o dani z přidané hodnoty se jak u zboží, tak u služeb, uplatní shodná základní sazba daně stanovená v § 47 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Je tak zřejmé, že pro určení protiprávnosti jednání obviněných spočívajícího v úmyslném předstírání nákupu dobíjecích kupónů zahraničním subjektem registrovaným k dani v jiném členském státě, který nemá sídlo, místo podnikání nebo provozovnu v tuzemsku, za účelem jejich další distribuce mimo území České republiky, bylo rozhodující nepravdivé tvrzení o skutečném dalším nakládání s odebranými telefonními kupóny. Vzhledem k tomu, že fakticky probíhala jejich distribuce v rámci České republiky, tedy nikoli ve prospěch plátce z jiného členského státu nebo podnikatele se sídlem ve třetí zemi, bylo povinností prodávajícího, který uvedenou službu poskytl, přiznat a uhradit daň z přidané hodnoty. V důsledku nepravdivých tvrzení odběratelů zastoupených obviněným R. M. však obchodní společnost Tabák Plus spol. s. r. o. jednala v omylu, v daňovém řízení nepostupovala podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty a na její straně tak došlo ke zkrácení daně v soudy určeném rozsahu ke škodě českého státu. Díky zastíracímu jednání obviněných jak v osobách odběratelů se sídlem ve Slovenské republice tak v předložení nepravdivého prohlášení o vývozu telefonních kupónů, nemělo samotné určení předmětu obchodu stranou prodávající jako zboží, nikoli službu, fakticky žádný vliv na škodlivý následek spočívající ve zkrácení daňové povinností dodavatelem, a rovněž na vyvození trestní odpovědnosti všech obviněných. Nakonec ani sám dovolatel nijak nespecifikoval případnou změnu výroku o vině za situace, kdyby dobíjecí kupóny byly obchodní společností Tabák Plus, spol. s. r. o. označeny v účetní evidenci a v příslušných dokladech jako telekomunikační služba. Podstatné je, že obvinění využili zákonné úpravy, která za určitých podmínek umožňuje osvobození od daně z přidané hodnoty na výstupu, a že právě k tomuto cíli směřoval jejich úmysl nakoupit službu (eventuálně zboží) za cenu bez této daně. Trestná činnost obviněných byla právě založena na tom, aby tento druh daně nebyl přiznán ani uhrazen v České republice ani v jiném členském státě či ve třetí zemi. Hmotně právní posouzení skutkových okolností v této trestní věci tak není zatíženo vadou, jež byla obviněným M. S. v dovolání vytýkána.

Na výše uvedenou námitku navázal jmenovaný obviněný další výhradu, že soudy nebylo vůbec prováděno dokazování za účelem objasnění skutečnosti, zda všechny kupóny odebrané od obchodní společnosti Tabák Plus, spol. s. r. o. bez daně z přidané hodnoty opravdu zůstaly na území České republiky. Takovou argumentaci je ale nutné odmítnout, neboť je zaměřena primárně proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům, k nimž soudy na jejich podkladě dospěly, a nemá hmotně právní charakter. Nad rámec dovolacího přezkumu je možné pouze konstatovat, že soudy zcela správně dovodily, že k tvrzenému vývozu odebraných dobíjecích kupónů na území Slovenské republiky vůbec nedošlo a že zapojení slovenských obchodních společností do řetězce obchodů bylo předstírané a zcela účelové. Soudy přitom vycházely zejména z výpovědi spoluobviněného R. M., který popsal samotný způsob páchání předmětné trestné činnosti, a dále z výpovědí řady dalších svědků, např. zástupců angažovaných slovenských obchodních společností, či z obsahu listinných důkazů. Již toto samotné zjištění, že uvedené služby nebyly poskytnuty do jiného členského státu Evropské unie, jak bylo obviněnými deklarováno, zakládá protiprávnost jednání obviněných. V této souvislosti musí Nejvyšší soud zdůraznit, že pro trestní odpovědnost obviněných v projednávané věci nejsou okolnosti konkrétního nakládání s předmětnými kupóny na území České republiky významné, jak ostatně správně konstatoval již soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud. Nejde zde totiž o dluh na nepřiznané a tedy neodvedené dani těch daňových subjektů, které prodávaly na území České republiky telefonní kupóny, či subjektů, které byly skutečným poskytovatelem této telekomunikační služby. Trestnost jednání obviněných spočívá v jednání, jímž uvedli prvotního prodejce předmětných služeb, obchodní společnost Tabák Plus, spol. s. r. o. v omyl, následkem kterého tento daňový subjekt prodal odběratelům příslušné množství kupónů za cenu nezatíženou daní z přidané hodnoty a následně nezahrnul odpovídající částky do svého daňového přiznání a neodvedl je českému státu jako příjemci fiskálních plateb.

Taktéž bezpředmětnými shledal Nejvyšší soud výhrady vůči výměře uloženého trestu odnětí svobody, který obviněný M. S. označil za příliš přísný a neodpovídající jeho podílu na trestné činnosti. Jak již bylo judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, námitky vůči druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, byť v horní polovině zákonné trestní sazby stanovené v § 240 odst. 3 tr. zákoníku, nelze jej však považovat s ohledem na rozsah zkrácení daně převyšující 60 milionů Kč za trest nepřiměřeně přísný.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který obviněný M. S. rovněž uplatnil, je naplněn tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl vysloven určitý výrok, který tak činí výrokovou část napadeného rozhodnutí neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, tj. nemá všechny zákonné náležitosti. Obviněný pod tímto dovolacím důvodem ale nevytkl absenci či neúplnost některého z výroků, nýbrž poukázal na vadu spočívající v tom, že výrok rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 46 T 8/2013, obsahoval chybné pojmy a formulace, které jsou v rozporu se zněním některých zákonů. Jak je však zjevné vzhledem k výše poskytnutému výkladu tohoto dovolacího důvodu, taková argumentace je zcela mimo jeho rozsah. Navíc s totožnými námitkami se již vypořádal Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení na stranách 30 a 31. Jeho úvahy je možné doplnit v tom směru, že popis skutkových zjištění ve výroku o vině zásadně nemá obsahovat právní pojmy tak, aby bylo zcela zřetelné, jakým konkrétním jednáním, byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, který je ve skutku spatřován. Tzv. skutkovou větu je tudíž nutné odlišit od věty právní, jež je rovněž součástí výroku o vině a má právě odpovídat znění skutkové podstaty či určité alternativě toho znaku, který soud považuje za naplněný. V projednávaném případě tedy nelze tvrzená pochybení soudu prvního stupně považovat za jakkoli zásadní pro správnost výroku o vině včetně právního posouzení. Jak shrnul ve svém usnesení odvolací soud, všechny uvedené skutečnosti ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně zřetelně vyplývají a i popis jednání obviněných nevzbuzuje žádné pochybnosti o konkrétním podílu každého ze spolupachatelů. K poznámce obviněného vůči nesprávné formulaci části skutkové věty ohledně povinnosti obviněného R. M. k plnění daňových povinností za obchodní společnosti se sídlem na Slovensku u českého správce daně lze ještě doplnit, že uvedená výhrada se týká pouze jednání kladeného za vinu R. M., který však nevyužil ani řádného opravného prostředku. Proto se jí Nejvyšší soud nemohl zabývat, byť by neměla žádný vliv na trestní odpovědnost spoluobviněného.

Obviněný M. S. dále poukázal na zapojení dalších osob do spáchané trestné činnosti a domáhal se jejich trestního stíhání. Otázka účasti dalších osob na předmětné trestné činnosti, ale nemá pro trestní odpovědnost obviněných žádný význam. Podstatnou skutečností je, že soudy obou stupňů učinily veškerá skutková zjištění nezbytná pro posouzení, zda žalovaný skutek je trestným činem a ve vztahu k obviněným došly k závěru, že tito svým jednáním naplnili všechny znaky jeho skutkové podstaty bez toho, aby jejich vlastní trestní odpovědnost závisela, či byla dokonce podmíněna, součinností s dalšími osobami, byť ji lze v daném případě předpokládat. Navíc je nezbytné připomenout jednu ze základních zásad ovládajících trestní řízení upravenou v ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu, a to zásadu obžalovací, v souladu s níž není možné rozhodovat o vině případného pachatele, který nebyl jako obviněný stíhán a na něhož nebyla podána obžaloba.

Poslední z uplatněných dovolacích důvodů, podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, zákon definuje ve dvou alternativách, obviněný se poněkud zmatečně snažil namítnout obě z nich. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného a přezkoumal v zákonném rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně, nepřichází v úvahu první alternativa tohoto důvodu dovolání. Druhá varianta dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud neshledal naplněným žádný z uplatněných důvodů dovolání, tj. věc meritorně nerozhodl vyloučený orgán, nedošlo k vytýkanému porušení hmotného práva, žádný výrok v napadeném rozhodnutí nechybí a není neúplný. Proto nemohla být naplněna ani uvedená druhá alternativa důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

Obviněný M. Ch. ve své dovolací argumentaci shodně s prvním dovolatelem vytýkal soudům obou stupňů nesprávné posouzení dobíjecích kupónů jako zboží nikoli služby.

Soudy ve věci činné dospěly k zásadnímu závěru, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje, že ze strany obviněných se jednalo o fingovanou obchodní transakci, v jejímž důsledku došlo ke zkrácení daňové povinnosti na straně obchodní společnosti Tabák Plus spol. s. r. o. V ostatním je možné odkázat na příslušnou část odůvodnění dovolacího rozhodnutí, v níž Nejvyšší soud reagoval na totožnou námitku spoluobviněného M. S. Ustanovení § 9 a 10h odst. 1 písm. i) zákona o dani z přidané hodnoty ve znění účinném v době páchání trestné činnosti upravuje pravidla pro stanovení místa plnění při poskytnutí mj. telekomunikační služby zahraniční osobě nebo osobě registrované k dani v jiném členském státu EU, jež nemá sídlo, místo podnikání nebo provozovny v tuzemsku. Tímto místem plnění zahraniční osobě nepovinné k dani je za těchto podmínek místo, kde má osoba, jíž je (mj. telekomunikační) služba poskytnuta, sídlo, nebo místo pobytu. Krajský soud v Brně ale zcela správně zdůraznil, že vzhledem k tomu, že dokazováním bylo prokázáno, že předmětné kupóny nebyly vyvezeny do jiného státu Evropské unie a veškerá ekonomická činnost týkající se těchto kupónů byla realizována pouze na území České republiky, je nutné na uvedený případ aplikovat ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty, podle něhož je předmětem daně poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti, s místem plnění v tuzemsku. Obchodní společnost Tabák Plus, spol. s. r. o. tak byla povinna za poskytnuté služby daň z přidané hodnoty přiznat a uhradit tuto daň na výstupu, k čemuž nedošlo důsledkem nepravdivě deklarovaných tvrzení předkládaných obviněným R. M. jednajícím v součinnosti se spoluobviněnými, jak již bylo uvedeno. Nakonec je možné připomenout i nadále platnou soudní judikaturu, podle níž skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku není normou s tzv. blanketní či odkazování dispozicí, takže v popisu skutku, v němž je uvedený čin shledáván, nemusí být odkázáno na příslušná ustanovení daňových nebo jiných zákonů, jejichž porušení vedlo k neoprávněnému snížení či zatajení daňové nebo podobné povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, publikované pod č. T 794, svazku 16, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného Nakladatelstvím C. H. Beck Praha).

Ke zbývající části námitek, jimiž se obviněný dovolával ověření, zda všechny dobíjecí kupóny odebrané od obchodní společnosti Tabák Plus, spol. s r.o. skutečně nebyly vyvezeny na Slovensko, odkazuje dovolací soud na argumenty vyjádřené již k totožné výhradě obviněného M. S. s důrazem na to, že jde o ryze skutkové námitky, rozdílné od zjištění soudů ve věci činných, které nelze podřadit důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud tedy na podkladě trestního spisu, aniž by musel provádět přezkum napadených rozhodnutí podle § 265i odst. 3) až 5) tr. řádu odmítl dovolání obviněných M. Ch. a M. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, kdy část jejich námitek odpovídala důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak byla zjevně neopodstatněná.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. září 2015



JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu