5 Tdo 961/2003
Datum rozhodnutí: 09.09.2003
Dotčené předpisy:




5 Tdo 961/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. září 2003 o dovoláních, která podali obvinění B. S. a T. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 8 To 34/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 22/2002, t a k t o :

Dovolání obviněných B. S. a T. P. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Obvinění B. S. a T. P. byli rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 17 T 22/2002, uznáni vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili tím, že v průběhu dne 20. 5. 2002 v Č. B. po předchozí domluvě vylákali poškozeného L. T. na výlet na L., okr. Č. K., a to jeho osobním automobilem zn. Škoda Felicia, SPZ CBM 56-21, v úmyslu zmocnit se jeho věcí, zejména klíčů od bytu a následně i věcí z jeho bytu včetně finanční hotovosti, za tím účelem se snažili přivést ho v restauracích hotelu V. a hotelu S., které v lipenské oblasti navštívili, do stavu opilosti, přičemž za účelem zvýšení jeho omámení použili uspávací prášky Stilnox, které mu přimíchali do nápojů a které si předem pro tento účel opatřili, a při zpáteční cestě na přesně nezjištěném místě poškozeného L.T. úmyslně usmrtili opakovanými údery tupým předmětem do hlavy a horní části těla, čímž mu způsobili zranění spočívající v podkožním krevním výronu v krajině dolní čelisti vlevo za bradou, vyražení 5. zubu v dolní části vlevo, krevních výronech v měkkých pokrývkách lebních v pravé temenní krajině, hluboko v týlní krajině vpravo, vlevo i uprostřed, povlakovém krevním výronu pod tvrdou plenou mozkovou v pravé temenní krajině, subarachnoidálních krevních výronech v čelní, temenní a týlní krajině vpravo a na horní ploše a zadním pólu pravé mozečkové polokoule, zlomenině 5. a 6. žebra vpravo a 6. a 7. žebra vlevo ve středních klíčkových čarách s krevními výrony okolí, v jejichž důsledku poškozený L. T. po vdechnutí vyraženého zubu zemřel udušením, a mrtvolu poškozeného pak zanechali na poli u lesa v místě zvaném N. v. mezi obcemi M. a L. poblíž T. S., okr. Č. B., zmocnili se klíčů od bytu L. T., klíčů od jeho osobního automobilu, osobních dokladů a finanční hotovosti ve výši nejméně 3000,- Kč a po návratu do Č. B. ještě ve večerních hodinách a následující den ráno, tj. 21. 5. 2002, v bytě poškozeného L. T. odcizili videorekordér zn. Thomson v ceně 6.000,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia v ceně 2.000,- Kč, kožené pouzdro na mobilní telefon v ceně 120,- Kč a 3 ks vkladních knížek s celkovou uloženou částkou ve výši nejméně 565.148,- Kč.

Za to byli oba obvinění podle § 219 odst. 2 tr. zák. odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání 14 let, k jehož výkonu byli podle § 39a odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo současně rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.

Zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích oba obvinění napadli odvoláními, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 8 To 34/03, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná zamítl. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému B. S. a jeho obhájci doručen dne 21. 5. 2003, obviněnému T. P. dne 22. 5. 2003, jeho obhájkyni dne 21. 5. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 19. 5. 2003.

Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění B. S. a T. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání. Obviněný B. S. je podal dne 25. 6. 2003 a opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci jeho odůvodnění obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy činné dříve ve věci dovodily závěr o usmrcení poškozeného oběma obviněnými z časových a místních souvislostí, přičemž však podle obviněného nevytýčily dostatečný počet možných verzí, které by zohlednily, že v rámci posuzovaného jednání mohlo dojít k excesu jednoho z obviněných, kterým byl druhý z nich zaskočen a nebyl s ním srozuměn. Obviněný B. S. má za to, že kdyby soudy postupovaly náležitě, musely by zjistit, že je možný i jiný průběh skutkového děje, než ke kterému dospěly, zejména že údery poškozenému mohl zasadit jen jeden člověk. Domnívá se, že v tomto směru existuje jen jedna objektivní stopa, a to zjištění krve poškozeného na bundě obviněného T. P. Podle názoru obviněného B. S. je v předmětné věci několik nelogičností. Poukazuje přitom na názor, že pokud by obvinění měli v úmyslu poškozeného usmrtit, neobjížděli by s ním restaurace, kde pracoval obviněný T. P., a dále se obviněný B. S. spontánně zmínil o způsobu získání Stilnoxu, což by jinak bylo v neprospěch obviněných. Obviněnému připadá nelogický i závěr o tom, že obvinění, ač jsou jako fyzicky zdatní, tělo poškozeného vlekli. Obviněný dále nabízí odlišné hodnocení provedených důkazů, především časových údajů popisovaných svědky, a to s ohledem na časový odstup od jejich výpovědí. Podle obviněného B. S. neexistuje žádný objektivní důkaz svědčící o tom, že by byl v bytě poškozeného a kradl tam. Závěrem pak klade otázku, zda je možné vyloučit, aby ze strany poškozeného došlo k jednání, které by mohlo vyvolat násilnou reakci jednoho z obviněných.

Podle přesvědčení obviněného B. S. proto existuje mnoho myslitelných verzí posuzovaného jednání, které nebyly soudy činnými dříve ve věci prověřeny a důkazně vyvráceny, tudíž obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a aby věc přikázal soudu prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný T. P. podal své dovolání dne 7. 7. 2003, přičemž je opřel také o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je především toho názoru, že soudy činné dříve ve věci nezjistily úplně skutkový stav věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu a současně porušily ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu o hodnocení důkazů. Setrvává přitom na své obhajobě, že se nedopustil jednání, které by mělo za následek smrt poškozeného. Podle obviněného v zásadním hodnocení otázek se soudy obou stupňů pohybují v úvahách opřených o spekulace. Jak dále obviněný uvádí, jeho jednání směřovalo výhradně k získání části majetku poškozeného, a to po podání léku s alkoholem. Smrt poškozeného neměl obviněný v plánu a ani s ní nepočítal. Soudy činné dříve ve věci podle obviněného kladly důraz na časové srovnání událostí, z výpovědí svědků si však vybíraly ty údaje, které do sebe zapadaly, a další nebraly v úvahu. Pokud jde o krevní stopu poškozeného na bundě, obviněný se domnívá, že k jejímu vzniku mohlo dojít i jindy, zejména když oba spolu byli v kontaktu po celý kritický den. Obviněný T. P. dále poukazuje na posudek znalců, podle něhož bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo udušení po vdechnutí zubu, který mu byl vyražen pravděpodobně úderem pěstí pachatele pravou rukou do tváře poškozeného. Obviněný přitom vyjadřuje názor, že se soudy měly zabývat otázkou, kdo úder zasadil. On sám totiž v roce 2000 utrpěl rozsáhlé poranění pravé ruky, takže kdyby obviněný použil takový úder, muselo by to pro něj znamenat obnovení vlastního zranění.

Závěrem obviněný T. P. navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a aby mu věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k podaným dovoláním obviněných B. S. a T. P. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že z obecných hledisek lze tato dovolání označit za přípustná. Obviněnými tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu však podle státní zástupkyně nekoresponduje s obsahem dovolání, neboť jejich argumenty se týkají výučně hodnocení důkazů a jsou navíc jen opakováním obhajoby uplatněné již v řádných opravných prostředcích. Za takové situace má státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání byla podána z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v § 265b tr. řádu, a navrhuje, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda mají podaná dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda byla podána včas a oprávněnými osobami a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných podaná proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podali obvinění prostřednictvím obhájců JUDr. M. K. a JUDr. M. V., byla proto podána osobami oprávněnými podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obvinění B. S. i T. P. poukazují na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

V rámci konkretizace dovolacího důvodu obviněný B. S. v dovolání především uvedl, že existuje mnoho verzí průběhu skutkového děje, které soudy neprověřily, přičemž zmiňuje řadu tvrzení a názorů, o nichž má za to, že poukazují na pochybení soudů činných dříve ve věci při zjišťování a ustálení skutkového stavu v posuzované věci. Obdobně obviněný T. P. ve svém mimořádném opravném prostředku zejména namítá, že se nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu, přičemž se domnívá, že nebyl úplně zjištěn skutkový stav věci a nebyly správně hodnoceny důkazy. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak oba obvinění shledávají primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Podmínku pro případnou jinou právní kvalifikaci svého jednání tak dovozují nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu, a z odchylného hodnocení provedených důkazů.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, protože - na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu - nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnili oba obvinění, přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obvinění B. S. a T. P. v dovolání namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovali jen z odlišného hodnocení provedených důkazů, resp. z toho, že měl být zjištěn jiný skutkový stav, resp. jiná skutková verze, pak obvinění nevytýkali soudům vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], jejichž existenci obvinění neuplatnili.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněných B. S. a T. P. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obvinění spáchali skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

Lze tedy konstatovat, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, takže ani není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění totiž nezpochybňují právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, resp. proti hodnocení provedených důkazů. Samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. V posuzovaných dovoláních tedy byl citován zákonný důvod podmiňující podání tohoto mimořádného opravného prostředku, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovoláních obviněných vycházejí z důvodů jiných, které v zákoně jako dovolací důvody uvedeny nejsou. Lze proto uzavřít, že obvinění B. S. a T. P. podali dovolání z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu a jaký činí dovolání přípustným.

Nejvyšší soud tedy dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť, jak vyplynulo z výše uvedeného, tyto mimořádné opravné prostředky byly podány z jiného důvodu, který není dovolacím důvodem podle § 265b tr. řádu.

Toto rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. září 2003

Předseda senátu:

JUDr. František P ú r y